Plný text
5 As 105/2026 - 42
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: JARNETTE RÉCLAME spol. s r.o., se sídlem [adresa] Praha 2, zastoupena Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem [adresa] Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2026, č. j. 54 A 4/2026 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně provozuje 2 kusy reklamních zařízení umístěných na pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.], obci Hostivice. Reklamní zařízení se nacházejí při komunikaci – silnici první třídy – I/6J, ul. Čsl. Armády, v zastavěném území města Hostivice. Městský úřad Hostivice (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 30. 8. 2007 povolil stavbu reklamních zařízení jako dočasnou do 31. 8. 2012 a následně dne 26. 9. 2012 prodloužil ve smyslu § 127 odst. 1 a 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon z roku 2006“), jejich umístění na neurčito tím, že nereagoval ve lhůtě 30 dnů na ohlášenou změnu užívání staveb ze dne 27. 8. 2012. Reklamní zařízení jsou spojena se zemí pevným betonovým základem (patky) a jsou zřetelně označena logem žalobkyně.
[2] Pozemek, na kterém se reklamní zařízení nacházejí, byl do 22. 5. 2023 ve vlastnictví Státního pozemkového úřadu. Od 23. 5. 2023 je vlastníkem pozemku Římskokatolická farnost Hostivice, které byl pozemek vydán postupem podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
[3] Římskokatolická farnost Hostivice podala dne 30. 10. 2025 podnět Ministerstvu dopravy (následně postoupený žalovanému) k odstranění uvedených reklamních zařízení, neboť se nacházejí v ochranném pásmu silnice. Farnost zmínila též občanskoprávní rovinu sporu o umístění reklamních zařízení na pozemku restituovaném církví včetně sporu s žalobkyní o nájemné a o výši bezdůvodného obohacení ponecháním reklamních zařízení na pozemku farnosti.
[4] Žalovaný výzvou ze dne 19. 11. 2025, č. j. 153463/2025/KUSK, vydanou podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2026 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), vyzval osobu zúčastněnou na řízení jakožto správce komunikace (dále také jen ,,ŘSD‘‘) k odstranění 2 ks reklamních zařízení žalobkyně z pozemku p. č. 1189/45 v k. ú. a obci Hostivice, neboť reklamní zařízení jsou zřízena a provozována v ochranném pásmu silnice č. I/6J bez povolení.
[5] Proti výzvě se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Namítala, že výzva k odstranění reklamních zařízení jí nebyla vůbec adresována a obdrželo ji pouze ŘSD. O existenci výzvy se žalobkyně dozvěděla až dne 10. 12. 2025 na základě žádosti o poskytnutí informací. Žalovaný přitom i přes její následné námitky setrval na stanovisku, že po novele zákona o pozemních komunikacích účinné od 1. 1. 2024 není povinen s vlastníkem reklamního zařízení komunikovat.
[6] Žalobkyně dále tvrdila, že reklamní zařízení byla povolena stavebním úřadem, příslušné veřejnoprávní oprávnění nezaniklo a zařízení se nenacházejí v silničním ochranném pásmu, nýbrž v zastavěném území. Z předložené situační mapy a zákresu nejdelších spojnic mezi jednotlivými budovami vyplývá, že všechny spojnice jsou kratší než 75 metrů, a to i bez rozšíření půdorysu budov o 5 metrů podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný byl proto povinen tuto otázku řádně prověřit a vysvětlit, z jakých důvodů dané území za zastavěné nepovažuje, zvláště má li být příslušné zákonné vymezení pro svou složitost a neurčitost od 1. 7. 2026 odstraněno. Výzva je podle žalobkyně rovněž neurčitá, neboť polohu zařízení vymezuje nedostatečně a neuvádí, od které spojnice staveb s číslem popisným či evidenčním žalovaný dovozuje jejich umístění v ochranném pásmu. Postup žalovaného tak podle žalobkyně porušuje rovněž její legitimní očekávání, že bude moci nerušeně provozovat reklamní zařízení řádně povolená na dobu neurčitou.
[7] Krajský soud žalobu zamítl. Neztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 23. 1. 2026, č. j. 17 A 104/2025 61, že výzva k odstranění reklamního zařízení adresovaná po změně právní úpravy od 1. 1. 2024 pouze vlastníku či správci pozemní komunikace není způsobilá zasáhnout do práv vlastníka reklamního zařízení. Ačkoli sporná výzva nebyla adresována žalobkyni, její splnění nutně zasáhne do jejího vlastnického práva. ŘSD při odstranění či zakrytí zařízení pouze vykonává vůli žalovaného a nemá prostor pro vlastní uvážení. Takový faktický úkon je proto přičitatelný žalovanému. Pokud by žalobkyně mohla brojit až proti uskutečněnému odstranění zařízení, byla by její soudní ochrana neúčinná. Zásahová žaloba totiž neumožňuje preventivně napadnout dosud neuskutečněný zásah a po definitivním odstranění zařízení by ochrana přicházela zpravidla pozdě. Žalobkyně by navíc bez řízení o žalobě nemohla požádat ani o předběžné opatření. Úplné vyloučení soudní ochrany před provedením výzvy by proto představovalo nepřiměřené omezení práva na přístup k soudu, které neodůvodňuje ani veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu. Soud proto uzavřel, že výzva je jako bezprostřední příčina nevyhnutelného zásahu do vlastnického práva žalobkyně samostatně žalovatelná alespoň do jejího faktického provedení. Dojde li následně k odstranění či zakrytí zařízení, lze žalobu zaměřit přímo proti tomuto úkonu a v jeho rámci přezkoumat také zákonnost předcházející výzvy. Protože však k faktickému zásahu dosud nedošlo, nemůže být úspěšný požadavek žalobkyně, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se budoucích zásahů do reklamních zařízení.
[8] Ve věci samé soud nejprve zdůraznil, že povolení reklamního zařízení podle stavebních předpisů je nezávislé na povolení podle § 31 zákona o pozemních komunikacích. Pravomocné stavební povolení proto nebrání odstranění zařízení, které je bez povolení provozováno v silničním ochranném pásmu. Případná potřeba povolení stavebního úřadu k odstranění stavby by mohla být významná až při faktické demontáži, nikoli pro zákonnost předcházející výzvy. Tuto námitku navíc žalobkyně uplatnila opožděně. Dle soudu se žalobkyně se nemůže úspěšně dovolávat ani legitimního očekávání založeného stavebním povolením či provozováním zařízení na dobu neurčitou. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, uznal, že zájem na bezpečnosti silničního provozu může odůvodnit omezení vlastnického práva i právní jistoty plynoucí z dříve vydaných povolení. Pokud se zařízení nacházejí v ochranném pásmu, měla žalobkyně jako profesionální podnikatelka v reklamním odvětví nejméně od uplynutí přechodného období dne 31. 8. 2017 vědět, že potřebuje povolení silničního správního úřadu, a měla dostatek času si je opatřit. Reklamní zařízení jsou navíc zpravidla jednoduchými a přemístitelnými konstrukcemi, takže argument jejich trvalou povahou má omezenou váhu.
[9] Soud neshledal důvodnou ani námitku neurčitosti výzvy. Ačkoli výzva není správním rozhodnutím, musí být dostatečně srozumitelná a určitá, zejména pokud jde o osobu povinnou, obsah a lhůtu povinnosti, následky jejího nesplnění a identifikaci odstraňovaných zařízení. Žalovaný těmto požadavkům vyhověl, neboť uvedl vlastníka zařízení, parcelní číslo pozemku, číslo a přiléhající jízdní pruh silnice, počet a stručný popis zařízení a připojil zákres jejich umístění i ortofotografii. Vzhledem k poměrům na místě nehrozila jejich záměna s jinými zařízeními. Výzva nemusela obsahovat podrobné odůvodnění ani vysvětlení, na základě jakých úvah žalovaný dospěl k závěru, že zařízení leží v ochranném pásmu.
[10] Za nezákonný soud nepovažoval ani postup, při němž žalovaný komunikoval pouze s ŘSD a vlastníkem dotčeného pozemku, nikoli se žalobkyní jako vlastnicí reklamních zařízení. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích se výzva adresuje vlastníku nebo správci pozemní komunikace a vlastníkovi nemovitosti se ukládá povinnost součinnosti. Zákon silničnímu správnímu úřadu neukládá, aby před vydáním výzvy kontaktoval vlastníka reklamního zařízení. Ani následná úprava vyzvednutí odstraněného zařízení nepočítá s jeho individuálním obesláním, ale pouze s vyrozuměním způsobem umožňujícím dálkový přístup. Smyslem takové úpravy je umožnit účinné odstraňování nepovolených reklamních zařízení i tehdy, jsou li jejich vlastníci nekontaktní nebo odstraňování obstruují. Soud nemůže zákonnou úpravu doplňovat o povinnosti, které z ní neplynou. Silniční správní úřad má současně k dispozici údaje o jím vydaných povoleních, takže může před vydáním výzvy ověřit, zda je zařízení povoleno. Případné pochybení lze napadnout zásahovou žalobou a vzniklou škodu uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb. Ochrana vlastníka je tedy s ohledem na bezpečnost silničního provozu koncipována převážně jako ochrana ex post, není však zcela vyloučena ani ochrana ex ante.
[11] Soud dále posoudil, zda se reklamní zařízení nacházejí v silničním ochranném pásmu. Pro tento účel není rozhodující zastavěné území vymezené podle stavebního zákona, ale zvláštní definice v § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Zastavěné území podle tohoto ustanovení tvoří plocha vymezená nejméně pěti budovami odlišných vlastníků, které mají číslo popisné nebo evidenční, jsou zapsány v katastru nemovitostí a jejichž půdorysy, zvětšené po celém obvodu o pět metrů, lze spojit spojnicemi nepřesahujícími 75 metrů. Nestačí tedy, že je určitá plocha fakticky obklopena zástavbou nebo že se nachází v zastavěném území podle stavebních předpisů. Rozhodné nejsou ani stavby nezapsané v katastru nebo jejich skutečný půdorys odlišný od stavu evidovaného v katastru.
[12] Žalobkyně podle soudu vycházela z nesprávného předpokladu, že celé prostranství obklopené souborem alespoň pěti budov je zastavěným územím. Reklamní zařízení se však nacházejí v rozsáhlém volném prostoru tvořeném převážně polem, parkem a parkovištěm. Na západ od nich nejsou v katastru evidovány žádné budovy s číslem popisným nebo evidenčním a domy na jihu a severu jsou od sebe vzdáleny přibližně 200 metrů. Nelze proto vést spojnice kratší než 75 metrů mezi nejméně pěti relevantními budovami tak, aby reklamní zařízení ležela uvnitř jimi vymezené plochy. Zastavěné území se v daném místě rozkládá pouze jižně od silnice I/6J, zatímco na její severní straně vzniká ochranné pásmo do vzdálenosti 50 metrů od osy vozovky. Zákon přitom výslovně připouští, aby ochranné pásmo existovalo pouze po jedné straně komunikace. Reklamní zařízení žalobkyně tedy leží v ochranném pásmu a bez povolení silničního správního úřadu se tam nejpozději od 31. 8. 2017 nacházet nemají.
[13] Na tomto závěru nic nemění novela účinná od 1. 7. 2026, podle níž bude rozhodující zastavěné území vymezené podle stavebního zákona. Po nabytí její účinnosti se zařízení patrně ocitnou mimo režim silničního ochranného pásma a žalovaný by již obdobnou výzvu vydat nemohl. Zákonnost jednorázového zásahu se však podle § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) posuzuje podle skutkového a právního stavu ke dni vydání výzvy, tedy k 19. 11. 2025. Žalovaný proto musel postupovat podle tehdy účinné úpravy. Skutečnost, že výzvu vydal sedm měsíců před změnou zákona, není nepřiměřená a očekávání budoucí právní úpravy nemůže odůvodnit nečinnost správního orgánu, zvláště v oblasti bezpečnosti silničního provozu.
[14] Požadavek, aby soud žalovanému uložil zdržet se zásahů do reklamních zařízení, soud shledal nedůvodným. Zásahová žaloba nemůže preventivně směřovat proti zásahu, který dosud nenastal. Zápůrčí výrok přichází v úvahu pouze tehdy, pokud nezákonný zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování. Žalobkyně však netvrdila, že již došlo k zakrytí, odstranění či jinému zásahu do zařízení. Výzva a její následné faktické provedení představují dva odlišné zásahy, takže požadavek zdržet se budoucího odstranění nelze chápat ani jako dílčí petit vztahující se k již vydané výzvě. Soud proto uzavřel, že výzva byla zákonná a žalobní námitky proti jejím náležitostem, způsobu vydání i umístění zařízení v ochranném pásmu jsou nedůvodné; stejně tak nebylo možné vyhovět návrhu na zákaz dosud neuskutečněného faktického zásahu.
[15] Žalobkyně (dále jen ,,stěžovatelka‘‘) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítá nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném výkladu pojmu zastavěné území obce dle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Za procesní pochybení krajského soudu a vadu řízení pak stěžovatelka považuje postup, kdy soud zjištění skutkového stavu provedl sám – vlastním opatřením výpisu z ortofoto a mapy.cz bez vazby na jakékoliv relevantní tvrzení žalované. Nakonec stěžovatelka obecně napadá nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem.
[16] Stěžovatelka nerozporuje, že reklamní zařízení se nacházejí uprostřed zastavěného území obce Hostivice, u silnice I. třídy I/6J, v ul. Čsl. Armády, na nezastavěném pozemku představujícím proluku v jinak souvislé okolní zástavbě, která jej ze všech stran obklopuje. Podle stěžovatelky se však nejedná o silniční ochranné pásmo silnice první třídy ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
[17] Stěžovatelka tvrdí, že § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích nelze vykládat bez přihlédnutí k účelu tohoto ustanovení, kterým bylo vymezit ochranná silniční pásma mimo zastavěná území obcí za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu a regulace zrakových vjemů jež mohou odvádět pozornost řidičů. Sídlo je dle citovaného ustanovení takové území, kde je pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí. Zatímco krajský soud vykládá pojem „území“ velmi úzce, jako bezprostřední okolí reklamních zařízení, stěžovatelka je přesvědčena, že je třeba na něj nahlížet šířeji. Je li v obci 5 a více staveb s číslem popisným, kde jsou dodrženy odstupové vzdálenosti, a tyto tvoří ucelený kruh, pak vše uvnitř tohoto kruhu je zastavěné území dle zákona o pozemních komunikacích, a to i v případě, že je uvnitř tohoto kruhu na jedné parcele proluka v zástavbě, či větší odstup dvou staveb. Územím obce se dle přesvědčení stěžovatelky nutně musí rozumět celá obec (intravilán) bez ohledu na to, že v některé její části (na jednotlivém pozemku) nemusí být ve všech parametrech dodržena odstupová vzdálenost mezi jednotlivými stavbami vymezená v § 30 odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Silniční ochranné pásmo má být souvislým pásmem podél silnice primárně vymezeném mezi obcemi. Na okraji obce může pokračovat pouze po jedné straně komunikace, nachází li se na druhé straně souvislá zástavba, vždy však musí navazovat na ochranné pásmo v extravilánu. Smyslem § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích podle stěžovatelky nebylo vytvářet uvnitř zastavěných částí obcí nesouvislé „ostrůvky“ ochranných pásem podle jednotlivých proluk v zástavbě. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že ochranná pásma vznikají také u náměstí, parků či hřbitovů v centrech měst. Účelem právní úpravy naopak bylo regulovat reklamní zařízení zejména v extravilánu, včetně dálničních odpočívek, sjezdů, nájezdů a související infrastruktury. Pozemek v Hostivici, na němž se nachází reklamní zařízení stěžovatelky, je podle jejího tvrzení součástí hustě zastavěného území a je obklopen budovami, jejichž spojnice vytvářejí uzavřený celek. Nejde tedy o místo, do něhož by ochranné pásmo souvisle pokračovalo z extravilánu po nezastavěné straně komunikace, ale pouze o volný pozemek uvnitř zastavěného území.
[18] Výklad přijatý krajským soudem podle stěžovatelky činí vymezení ochranného pásma nepředvídatelným. Jeho existence by se určovala ad hoc podle vzdálenosti jednotlivých budov, dům od domu a parcelu od parcely. Na témže místě by tak mohlo být reklamní zařízení přípustné, zatímco o několik metrů dále již nikoli. Vlastníci nemovitostí a reklamních zařízení ani správci komunikací by tak nemohli předem zjistit, zda se určitý pozemek nachází v ochranném pásmu. Tato nejistota se projevila i v projednávané věci, neboť žalovaný nedoložil, na základě, jakých skutkových zjištění považoval dané místo za silniční ochranné pásmo. Neprovedl měření odstupů budov ani nevysvětlil, proč má být ochranné pásmo vymezeno pouze po jedné straně komunikace. Výzva je proto podle stěžovatelky neurčitá, nepřezkoumatelná a nezákonná. Ustanovení § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích navíc považuje za vnitřně rozporné, neboť není zřejmé, zda se existence ochranného pásma posuzuje ve vztahu ke každé jednotlivé stavbě, určité části území, nebo obci jako celku.
[19] Stěžovatelka dále namítá vadu řízení před krajským soudem. Soud podle ní z vlastní iniciativy opatřil leteckou fotografii ze serveru Mapy.cz a ortofotomapu katastru nemovitostí, z nichž sám zjišťoval charakter území a měřil odstupové vzdálenosti. Tím nepřípustně nahradil chybějící skutková zjištění a odůvodnění správního orgánu. Nezákonnost a nepřezkoumatelnost výzvy přitom nelze zhojit až v soudním řízení vlastní důkazní aktivitou soudu. Stěžovatelka zpochybňuje přesnost takto zjištěného skutkového stavu. Měření provedené krajským soudem z internetových map považuje za laické a pouze orientační. Přesné odstupy budov měl podle ní určit odborně způsobilý zeměměřický inženýr, a to již pro potřeby správního řízení. Závěr soudu o existenci silničního ochranného pásma je proto podle stěžovatelky založen na nepřesných a odhadovaných údajích.
[20] S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Podle vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je napadený rozsudek správný a zákonný; kasační stížnost proto navrhuje zamítnout. Stěžovatelka nezpochybňuje konkrétní skutková zjištění, nýbrž prosazuje výklad § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož má zastavěné území zahrnovat i rozsáhlou nezastavěnou plochu uvnitř okruhu okolních budov. Takový výklad však nemá oporu ve znění zákona účinném ke dni vydání výzvy. Krajský soud proto správně uzavřel, že obě reklamní zařízení na pozemku p. č. 1189/45 v k. ú. [k.ú.] se nacházela v ochranném pásmu silnice I/6J. Stěžovatelka podle žalovaného nepřípadně zaměňuje zvláštní definici zastavěného území pro účely silničního ochranného pásma s jeho vymezením podle stavebních předpisů. Obě úpravy měly odlišný text i účel. Pozdější změna zákona účinná od 1. 7. 2026 proto nemůže zpětně ovlivnit zákonnost výzvy vydané dne 19. 11. 2025.
[22] Krajský soud z mapových podkladů ověřil, že vzdálenost relevantních budov činí přibližně 150 až 200 m, a zákonný limit 75 m je tak výrazně překročen. Případná drobná odchylka měření nemohla závěr ovlivnit, takže zaměření oprávněným zeměměřickým inženýrem bylo nadbytečné a katastrální mapa představovala dostatečný podklad. Stěžovatelka navíc neuvedla žádnou konkrétní vzdálenost, budovu ani geometrické spojení, které by mohly prokázat, že se reklamní zařízení nacházela uvnitř zákonem definovaného zastavěného území. Skutečnost, že se v okolí nacházejí jiné objekty neevidované v katastru nemovitostí, není rozhodná, neboť zákon výslovně vycházel z budov evidovaných v katastru. Právní úprava stanovila konkrétní a objektivně ověřitelná kritéria, zejména počet a druh budov, jejich evidenci, rozšíření půdorysů o 5 m a maximální délku spojnic 75 m. Nutnost pracovat s katastrální mapou proto nečiní právní normu neurčitou ani nevymahatelnou. Ochranné pásmo vznikalo přímo ze zákona, nikoli zveřejněním či správním aktem. Hypotetické příklady náměstí, parků nebo hřbitovů nemohou zpochybnit uplatnění jednoznačných zákonných kritérií v projednávané věci.
[23] Napadeným úkonem nebylo správní rozhodnutí, ale výzva podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, které nepředchází formalizované správní řízení a která je úkonem podle části čtvrté správního řádu. Správní orgán přitom neměl prostor pro správní uvážení. Zjistil li, že reklamní zařízení bylo umístěno v ochranném pásmu bez příslušného povolení, byl povinen správce komunikace vyzvat k jeho odstranění.
[24] Krajský soud provedením důkazu leteckou fotografií a ortofotomapou nenahrazoval chybějící odůvodnění správního rozhodnutí, ale v řízení o zásahové žalobě sám ověřoval splnění hmotněprávních podmínek pro vydání výzvy. Takový postup odpovídal povaze soudního přezkumu, neboť výzva nemusela obsahovat podrobné skutkové a právní odůvodnění existence ochranného pásma. Krajský soud své závěry řádně vysvětlil a vypořádal i požadavek stěžovatelky na odborné zaměření, jeho rozsudek proto není nepřezkoumatelný. Výzva byla dostatečně určitá, neboť označovala správce komunikace, obě reklamní zařízení, dotčený pozemek, silnici I/6J i polohu a počet zařízení a obsahovala mapové přílohy. Zákon ani judikatura nevyžadují, aby výzva obsahovala rozbor spojnic budov, geometrické zaměření či podrobné posouzení existence ochranného pásma, neboť tyto otázky lze přezkoumat v řízení o zásahové žalobě. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích se navíc výzva zasílala vlastníkovi nebo správci komunikace a součinnost se vyžadovala od vlastníka nemovitosti, nikoli od vlastníka reklamního zařízení. Skutečnost, že jeho totožnost byla známa, proto neměla na zákonný okruh adresátů vliv.
[25] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[26] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupená advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnost není důvodná.
[29] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila mimo jiné důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat touto námitkou, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje takovou vadu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, respektive jak podrobně měl být rozsudek odůvodněn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24).
[30] Vzhledem k tomu, že námitka nepřezkoumatelnosti byla vznesena v obecné rovině, neboť stěžovatelka ji nijak blíže nerozvedla, Nejvyšší správní soud na ni také v obecné rovině odpovídá. Z rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud při posuzování věci řídil, odůvodnění rozsudku je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj patrné, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal a přistoupil k posouzení věcných námitek.
[31] V posuzované věci zůstává předmětem sporu otázka výkladu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj., zda se pozemek nachází v silničním ochranném pásmu. Stěžovatelka namítá, že ochranné pásmo zásadně nevzniká v jednotlivých prolukách zastavěného území, neboť opačný výklad by vedl ke vzniku nepředvídatelných a nesouvislých „ostrůvků“ ochranného pásma uvnitř obcí. Žalovaný navíc závěr o existenci ochranného pásma nepodložil potřebnými skutkovými zjištěními, zejména přesným zaměřením odstupů okolních budov, ani nevysvětlil jeho vymezení pouze po jedné straně komunikace. Krajský soud pak dle stěžovatelky nemohl tyto nedostatky nahradit vlastním orientačním měřením podle internetových map, neboť by tím nepřípustně doplňoval činnost správního orgánu. Skutkový stav proto podle stěžovatelky nebyl zjištěn dostatečně a výzva žalovaného je neurčitá a nepřezkoumatelná.
[32] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem primárně předesílá, že odstranění reklamního zařízení je zásahem do práv vlastníka reklamního zařízení přičitatelným silničnímu správnímu úřadu. Ten autoritativně určuje, že zařízení má být odstraněno, a ukládá vlastníku nebo správci pozemní komunikace, aby odstranění provedl, aniž mu ponechává prostor k vlastnímu uvážení. Sám vlastník nebo správce pozemní komunikace nemá prostor pro úvahu, zda reklamní zařízení odstraní. Správní soudy tedy projednají žalobu podanou vlastníkem reklamního zařízení podle § 82 soudního řádu správního proti silničnímu správnímu úřadu, který odstranění nařídil (rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2 As 80/2025 56; či ze dne 16. 1. 2026, č. j. 5 As 211/2025 47).
[33] V rozsudku ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 As 277/2024 46, pak Nejvyšší správní soud rozhodl, že vlastník pozemku se může zásahovou žalobou bránit proti samotné výzvě k poskytnutí součinnosti vydané silničním správním úřadem podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. V důsledku výzvy se totiž aktivuje povinnost vlastníka pozemku strpět vstup vlastníka pozemní komunikace na pozemek a odstranění reklamního zařízení. Vlastník pozemku tak musí mít možnost namítat, že reklamní zařízení je zřízené či provozované v souladu se zákonem. Ustanovení § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích však nestanoví povinnost vlastníka zařízení předem vyzvat či mu výzvu doručit. (viz níže). Zákonnost zásahu se pak odvíjí zejména od toho, zda byly splněny podmínky pro postup podle tohoto ustanovení.
[34] Podle § 30 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích k ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma.
[35] Podle § 30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích se silničním ochranným pásmem pro účely tohoto zákona rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy vozovky nebo přilehlého jízdního pásu silnice I. třídy nebo místní komunikace I. třídy (pozn. zvýrazněno soudem).
[36] Podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích zastavěným územím obce je pro účely určení silničního ochranného pásma podle tohoto zákona území, které splňuje tyto podmínky:
a) na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí,
b) mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov, spolu se stranami upravených půdorysů budov, tvoří zastavěné území obce.
Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy.
[37] Podle § 31 odst. 9 věty první zákona o pozemních komunikacích je li v silničním ochranném pásmu zřízeno nebo provozováno reklamní zařízení v rozporu s odstavcem 1 bez povolení, vyzve silniční správní úřad neprodleně poté, co se o tom dozvěděl, vlastníka pozemní komunikace, v jejímž ochranném pásmu je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, nebo jejího správce, je li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, k odstranění reklamního zařízení, a vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, k poskytnutí součinnosti.
[38] Definice souvisle zastavěného území obce (§ 30 odst. 3) byla do zákona o pozemních komunikacích vložena zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 30 odst. 3 ve znění účinném do 30. 6. 2026 je výsledkem novely provedené s účinností od 1. 7. 2011 zákonem č. 152/2011 Sb. Ke změně definice souvisle zastavěného území obce došlo v rámci legislativního procesu na základě pozměňovacího návrhu Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (tisk č. 135/1, in digitální repozitář Poslanecké sněmovny, 6. volební období, 2010 2013, www.psp.cz), který nebyl blíže odůvodněn. Z vyjádření ministra dopravy ve druhém čtení však vyplývá, že jejím účelem bylo zejména zpřísnit regulaci reklamních zařízení podél pozemních komunikací. Novelu nedoprovázela přechodná ustanovení.
[39] Zhruba o rok později byla přijata další novela zákona o pozemních komunikacích, a to pod č. 196/2012 Sb., účinná od 1. 9. 2012. Ta v čl. II obsahovala přechodná ustanovení, dle nichž reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (bod 2.). Po uplynutí této doby, nebylo li vydáno nové povolení, musel vlastník reklamní zařízení odstranit.
[40] Dle důvodové zprávy usilovala novela č. 196/2012 Sb. o eliminaci reklamních zařízení mimo souvisle zastavěné území obce, a to za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Jak totiž ukázaly různé studie, reklamní zařízení v blízkosti pozemních komunikací rozptylují řidiče a v případě dopravní nehody představují nebezpečnou překážku způsobilou zhoršit následky dopravní kolize. Ve prospěch zpřísnění regulace reklamních zařízení mluvily i příklady některých jiných zemí, ve kterých platí zákaz umisťování poutačů u pozemních komunikací mimo obec. Zákonodárce si byl vědom v minulosti vydaných povolení na neomezenou dobu a s tím souvisejících nájemních smluv na dlouhou dobu. Ty ovšem nemohou jít na úkor bezpečnosti silničního provozu. Vzhledem k nedostatečným výsledkům dosavadních dílčích změn přistoupil zákonodárce k právě komentované novele. Kompromisem mezi veřejným zájmem na bezpečnosti silničního provozu a podnikatelskými zájmy byla přechodná ustanovení, jež dávala vlastníkům reklamních zařízení dostatečný časový prostor pro úpravu poměrů v souladu s novou legislativou.
[41] Namítá li stěžovatelka, že územím obce je nutno rozumět celý její intravilán bez ohledu na splnění podmínky vzájemné vzdálenosti budov podle § 30 odst. 3 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, nelze jí přisvědčit.
[42] Definici souvisle zastavěného území obce pro účely určení silničních ochranných pásem je totiž třeba odlišovat od pojetí zastavěného území obce uvedeného v § 8 zákona o pozemních komunikacích, které slouží výlučně pro určení průjezdního úseku silnice, ale také od pojmu intravilán, jenž sloužil jako mapy evidence nemovitostí. Souvisle zastavěné území nemá rovněž vazbu na dopravní značky označující začátek a konec obce, tj. svislé směrové informativní dopravní značky „IS 12a“ a „IS 12b“ podle § 13 písm. t) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (Košinárová, B. Zákon o pozemních komunikacích, C. H. Beck, 2. vydání, 2025, s. 381–386).
[43] Zastavěným územím obce se pro účely určení silničního ochranného pásma rozumí území, které podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích kumulativně splňuje následující podmínky:
a) na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí. Budovou se podle § 2 písm. l) zákona č. 256/2013 Sb., zákon o katastru nemovitostí (katastrální zákon) rozumí nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Zákonná úprava nevyžaduje, aby se jednalo fyzicky o pět a více budov, ale aby se pět a více budov nacházelo ve vlastnictví různých vlastníků. Bude li se tedy na území nacházet pět budov, z toho 2 budou ve vlastnictví téhož vlastníka, nebude zákonná podmínka naplněna. Těmto budovám musí být dále přiděleno číslo popisné a evidenční a musí být evidované v katastru nemovitostí.
b) mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o pět metrů, nebude spojnice delší než 75 metrů. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov spolu se stranami upravených půdorysů budov pak tvoří území. Půdorysem budov, od něhož se odvozují hranice zastavěného území obce je třeba rozumět půdorys budov vyznačený v katastrální mapě, nikoliv skutečný půdorys v terénu.
[44] Nestačí tedy, že je pozemek v intravilánu obce nebo v územním plánu označen jako zastavěný či zastavitelný. Je li konkrétní místo mimo takto zákonem vymezené zastavěné území a současně v příslušné vzdálenosti od komunikace, nachází se v ochranném pásmu. Pásmo vzniká přímo ze zákona. Definiční znaky souvisle zastavěného území obce podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích mají autonomní obsah a uplatní se výlučně při vymezení silničního ochranného pásma; nelze je proto extenzivně vykládat ani ztotožňovat s obdobnými pojmy upravenými jinými právními předpisy.
[45] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že výklad přijatý krajským soudem činí vymezení ochranného pásma nepředvídatelným. Naopak odpovídá účelu zákona o pozemních komunikacích i cíli zpřísnění podmínek pro umisťování reklamních zařízení v ochranných pásmech pozemních komunikací, jímž je ochrana bezpečnosti silničního provozu a života a zdraví jeho účastníků. Tento legitimní veřejný zájem aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, v němž zdůraznil, že reklamní zařízení svou povahou odvádějí pozornost účastníků silničního provozu, a mohou tak negativně ovlivňovat bezpečnost na pozemních komunikacích. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto nebyl naplněn.
[46] Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že ačkoli zákon č. 330/2025 Sb. s účinností od 1. 7. 2026 sjednotil vymezení zastavěného území podle zákona o pozemních komunikacích a stavebního zákona z roku 2021, tato změna nemá na posuzovanou věc vliv, neboť soud v daném případě podle vychází u deklaratorní žaloby ze skutkového a právního stavu ke dni vydání výzvy, tedy k 19. 11. 2025, kdy byl žalovaný povinen postupovat podle tehdy účinného § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích a činit kroky k odstranění nepovolených reklamních zařízení.
[47] Z podkladů předložených stěžovatelkou a založených v soudním spisu vyplývá, že posuzovaná reklamní zařízení se nacházejí více než 5 m od obvodových stěn nejbližších rodinných domů, přičemž jižní a severní zástavbu odděluje přibližně 200 m široké volné prostranství tvořené převážně polem, parkem a parkovištěm. Samotná skutečnost, že je toto prostranství obklopeno zástavbou obce Hostivice, neznamená, že je součástí zastavěného území podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Na parkovišti ani skládce západně od reklamních zařízení totiž nejsou v katastru nemovitostí evidovány budovy s číslem popisným nebo evidenčním, jejichž rozšířené půdorysy by bylo možné propojit spojnicemi kratšími než 75 m tak, aby reklamní zařízení ležela uvnitř plochy vymezené alespoň pěti budovami. Takto lze propojit pouze budovy po obvodu volného prostranství; rozsáhlá plocha zahrnující zejména pozemky p. č. 1189/43, 1189/16, 1189/45 a 1189/46, na nichž jsou reklamní zařízení umístěna, však podmínky zastavěného území nesplňuje. Zastavěné území proto v daném úseku silnice I/6J zasahuje pouze na jižní stranu vozovky, zatímco na její severní straně se nachází ochranné pásmo o šířce 50 m od osy vozovky. Zákon přitom nevylučuje, aby ochranné pásmo existovalo pouze po jedné straně pozemní komunikace. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že reklamní zařízení stěžovatelky jsou umístěna v ochranném pásmu silnice I. třídy, v němž se bez povolení silničního správního úřadu nejpozději od 31. 8. 2017 nacházet nesmějí.
[48] Námitku stěžovatelky, že krajský soud nepřípustně nahradil chybějící skutková zjištění správního orgánu, neboť z vlastní iniciativy opatřil letecké snímky a ortofotomapu, z nichž zjišťoval charakter území a odstupové vzdálenosti, neshledal zdejší soud důvodnou. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že jak stěžovatelka, tak Římskokatolická farnost Hostivice ve správním řízení doložily ortofotomapy lokality a snímky reklamních zařízení z aplikace Streetview, obdobně stěžovatelka doložila k žalobě fotografie reklamního zařízení a zákres situace na mapě (mapu v měřítku 1:3000). Jestliže krajský soud provedl s ohledem na tvrzení stěžovatelky důkaz leteckou fotografií okolí pozemku s reklamními zařízeními stěžovatelky ze serveru mapy.cz a dále výtiskem ortofotomapy katastru nemovitostí se zákresem hranic zastavěného území, nenahrazoval činnost správního orgánu ani nepřekročil meze soudního přezkumu. V řízení o ochraně před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. totiž soud, na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, sám zjišťuje skutkový stav, a proto byl podle § 52 s. ř. s. oprávněn provést důkazy nezbytné k posouzení, zda se reklamní zařízení nacházela v zastavěném území obce, nebo v silničním ochranném pásmu (rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2026, č. j. 4 As 282/2025 49). Ze strany krajského soudu nešlo tedy o nepřípustné nahrazení činnosti správního orgánu při posouzení, zda se reklamní zařízení nacházelo v silničním ochranném pásmu, nebo v zastavěném území obce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, nýbrž o procesně správný postup soudu podle § 52 s. ř. s.
[49] K návrhu stěžovatelky na provedení důkazu měřením vzdáleností úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem pak Nejvyšší správní soud uvádí, že přestože je krajský soud v řízení o zásahové žalobě s ohledem na povahu věci v podstatě soudem nalézacím, stále platí § 52 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je čistě na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které ne. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že návrh na provedení důkazu je možné soudem neakceptovat, jestliže tento důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo z důvodu nadbytečnosti, tedy byla li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybení postavena najisto (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. 4 As 372/2019 42, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 89).
[50] Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu pro nadbytečnost, neboť vzdálenost mezi budovami přes prostranství, na němž se nacházela reklamní zařízení stěžovatelky, činila přibližně 150 m, tedy téměř dvojnásobek zákonem stanovené maximální délky spojnice rohů rozšířených půdorysů budov. I bez odborného zeměměřického posouzení proto bylo možné s dostatečnou mírou jistoty uzavřít, že spojnici kratší než 75 m nelze sestrojit. Navrhovaný důkaz by mohl být relevantní pouze při rozdílu v řádu jednotek metrů. Nadto je rozhodující stav evidovaný v katastru nemovitostí, nikoli skutečný stav v terénu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že z napadeného rozsudku jasně vyplývá, proč krajský soud nepovažoval za nutné stěžovatelkou navrhované důkazy provést, přičemž důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly, odpovídají výše zmíněné judikatuře.
[51] V případě námitky stěžovatelky, že žalovaný neuvedl, z jakých skutkových zjištění dovodil, že dané místo leží v silničním ochranném pásmu, neprovedl měření odstupů budov ani nevysvětlil, proč má být ochranné pásmo vymezeno jen po jedné straně komunikace, a výzva je proto neurčitá, nepřezkoumatelná a nezákonná, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu (bod 45 a násl. rozsudku). Výzva k odstranění reklamního zařízení je úkonem podle části čtvrté správního řádu, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek. Jde o pokyn ve smyslu § 82 s. ř. s., proti němuž lze brojit zásahovou žalobou. Zákon o pozemních komunikacích nepředpokládá předchozí správní řízení ani nestanoví náležitosti výzvy; ty je nutné dovodit z účelu právní úpravy. Podle judikatury musí výzva podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích jasně stanovit, komu je ukládána povinnost konat, v čem přesně tato povinnost spočívá, dokdy má být splněna a jaké mohou být následky jejího případného nesplnění. Právní úprava naopak nevyžaduje, aby jejím obsahem bylo rovněž uvedení úvah, na jejichž základě silniční správní orgán dospěl k závěru, že je splněna zákonem stanovená podmínka umístění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 As 397/2018 35). Jak Nejvyšší správní soud již uvedl výše, ochranné pásmo vzniká ze zákona. Soud však ověřuje, zda jsou v konkrétním místě splněny jeho zákonné předpoklady; ty byly v posuzované věci splněny.
[52] K otázce zaslání výzvy pouze vlastníkovi dotčené nemovitosti nebo správci pozemní komunikace, a nikoliv vlastníku reklamního zařízení, pak zdejší soud odkazuje ve smyslu § 110 odst. 5 s. ř. s. na rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2 As 80/2025 56, v obsahově obdobné věci stěžovatelky, body 53 a 54.
[53] Nejvyšší správní soud uzavírá, že skutkový stav byl žalovaným i krajským soudem postaven najisto a v souladu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu).
[54] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl (výrok I).
[55] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II).
[56] Pokud jde o náhradu nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení, vycházel zdejší soud ze znění § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026. Podle tohoto ustanovení osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, případně má právo na náhradu těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti se splněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž splněním by jí vznikly náklady, ani v nynějším řízení neučinila žádný úkon, kterým by bránila své právo. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. října 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu