5 As 130/2026

Plný text

5 As 130/2026 - 49
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. H., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2026, č. j. 30 Af 36/2025110,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem [adresa] Praha.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 7. 2025, č. j. 58360/25/770000124804534, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

[2] Dne 23. 2. 2025 žalobce písemně požádal Odvolací finanční ředitelství o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Žalobce požadoval poskytnutí konkrétního rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které identifikoval datem vydání a číslem jednacím. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7190/25/510041453713295, tuto žádost odmítlo s odůvodněním, že bylo zjevné, že žalobci nešlo o pouhou kontrolu veřejné moci, neboť směřoval ke zcela konkrétnímu rozhodnutí, z čehož bylo možno důvodně předpokládat, že žalobce usiluje o získání informací o konkrétním daňovém subjektu a daňovém řízení. S ohledem na to pak Odvolací finanční ředitelství přistoupilo podle § 10 informačního zákona k ochraně informací o majetkových poměrech daňového subjektu, jehož se požadované rozhodnutí týkalo.

[3] Proti uvedenému rozhodnutí o odmítnutí žádosti se žalobce odvolal. Stěžovatel jakožto odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, č. j. 37049/25/770000124202098, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla extenzivní aplikace § 10 informačního zákona. Stěžovatel shledal, že požadované rozhodnutí obsahuje pasáže, jež podléhají zákonným výlukám, a to nejen ochraně důvěrnosti majetkových poměrů dle § 10, ale i osobních údajů dle § 8a informačního zákona. Uvedl ale, že tyto pasáže jsou od ostatních částí požadovaného rozhodnutí oddělitelné.

[4] V návaznosti na rozhodnutí stěžovatele Odvolací finanční ředitelství žalobci poskytlo požadované rozhodnutí v anonymizované podobě a současně dle § 15 odst. 1 informačního zákona vydalo rozhodnutí ze dne 5. 6. 2025, č. j. 15413/25/510041453713295, o částečném odmítnutí žádosti. Odvolací finanční ředitelství setrvalo na svém odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti a dle toho provedlo anonymizaci vyloučených informací spadajících mezi zákonné výluky informačního zákona (§ 8a a § 10). Žalobce opět podal odvolání, neboť měl za to, že Odvolací finanční ředitelství přistoupilo k tak rozsáhlé anonymizaci, kdy z poskytnutého rozhodnutí nebylo možné zjistit ani základní východiska případu a že takové poskytnutí informace mělo stejnou hodnotu jako úplné odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Žalobce měl za to, že k takto rozsáhlé anonymizaci došlo zejména extenzivním výkladem pojmu majetkové poměry podle § 10 informačního zákona, přestože je toto ustanovení nutno vykládat naopak restriktivně. Dle žalobce Odvolací finanční ředitelství nerespektovalo závazný právní závěr stěžovatele jako svého nadřízeného orgánu, nicméně stěžovatel shora uvedeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2025 zamítl odvolání žalobce a napadené rozhodnutí potvrdil.

2. Rozhodnutí krajského soudu

[5] Proti odvolacímu rozhodnutí stěžovatele brojil žalobce žalobou, v níž namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože stěžovatel opírá část svých úvah o důkazy nepodložený skutkový stav. Závěr správních orgánů o tom, že žalobce zná totožnost daňového subjektu, kterého se požadované rozhodnutí týkalo, neměl jakoukoli oporu ve správní spise. Žalobce uvedl, že jeho cílem nebylo v rámci žádosti o poskytnutí určitého rozhodnutí zjištění majetkových poměrů konkrétní osoby, ale kontrola veřejné moci a náhled na řešení dané problematiky. Dále žalobce namítal, že stěžovatel přistoupil k natolik extenzivnímu výkladu pojmu majetkové poměry, že tím popíral základní právo žalobce na volný přístup k informacím ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, pokud pod tento pojem podřadil i rozhodnou právní úpravu a argumentaci.

[6] Krajský soud shledal napadené rozhodnutí stěžovatele přezkoumatelným. Nicméně měl za to, že vzhledem k povinnosti stěžovatele anonymizovat osobní údaje dle § 8a informačního zákona, kdy následně z anonymizovaného rozhodnutí není zřejmé, koho se rozhodnutí týká, anonymizoval stěžovatel rozhodnutí v rámci ochrany majetkových poměrů příliš. Jestliže je identita daňového subjektu anonymizována, pak měl stěžovatel odmítnout poskytnutí pouze těch informací, které mohou zcela konkrétně odkrýt majetkové poměry takového subjektu. Údaje obecné povahy však měl stěžovatel povinnost poskytnout a rozhodnutí anonymizovat jen v nejnutnějším rozsahu, jenž je nutný k dosažení zákonného cíle.

[7] Na základě výše uvedeného krajský soud uzavřel, že podaná žaloba je důvodná, a proto v souladu s § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[8] Stěžovatel podal kasační stížnost, neboť je přesvědčen, že rozsudek krajského soudu je nezákonný, jelikož spočívá na nesprávném posouzení právních otázek, a navíc je v některých částech nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Navrhl proto, aby tento rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu.

[9] Za nepřezkoumatelnou považoval stěžovatel část rozsudku krajského soudu zabývající se informacemi o majetkových poměrech, kdy není zřejmé, podle jakého právního kritéria krajský soud některé informace za takové považuje a jaké nikoli. Dle stěžovatele vede výklad krajského soudu k faktickému splynutí výluk z povinnosti poskytovat informace dle § 8a a § 10 informačního zákona, což je neslučitelné se samotným informačním zákonem a zejména s ústavním pořádkem. Krajský soud navíc neprovedl test proporcionality, tudíž nevysvětlil, proč má být v projednávané věci dána přednost právu na informace před právem na ochranu soukromí a majetkových poměrů třetích osob, přesto vytýkal správním orgánům absenci proporcionality. Sám krajský soud neposuzoval, zda je nezbytné a potřebné poskytnout informace o majetkových poměrech daňového subjektu a zda lze žalobcova cíle dosáhnout šetrnějším prostředkem. Žalobce přitom nedeklaroval veřejný zájem, který by prolomil ochranu zakotvenou v § 10 informačního zákona.

[10] Nezákonnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek týkajících se výkladu § 10 informačního zákona a vztahu tohoto ustanovení k ochraně informací získaných při správě daní. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal zejména skutečnost, že žalobce požadoval konkrétní rozhodnutí (identifikované číslem jednacím), jenž bylo následně předmětem soudního přezkumu Nejvyššího správního soudu. Rozsudky uvedeného soudu jsou po svém vyhlášení zveřejňovány na úřední desce soudu po dobu 14 dní v neanonymizované podobě. Žalobce navíc sám uvedl, že se o existenci požadovaného rozhodnutí dozvěděl právě z rozsudku Nejvyššího správního soudu. Navíc žalobce podal žádost o poskytnutí rozhodnutí necelé dva týdny po vyvěšení rozsudku Nejvyššího správního soudu na úřední desce. Dle stěžovatele je tak více než pravděpodobné, že žalobce osobní údaje daňového subjektu znal. Závěry krajského soudu ale po stěžovateli fakticky požadují, aby skutečnou vědomost žalobce o identitě daňového subjektu prokazoval. Takový požadavek je však v rozporu se zákonem a nad rámec fakticky uskutečnitelného.

[11] Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že správní orgány vykládaly pojem majetkové poměry nepřípustně extenzivně a upozorňoval, že takový závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Jednotlivé údaje samostatně představují dílčí informaci o majetkové sféře daňového subjektu, Nejvyšší správní soud přitom konstantě judikoval, že ochrana je přiznávána i dílčím údajům. Krajský soud však všechny údaje posuzoval odděleně, i když ve spojení mohou vytvářet ucelený obraz o majetkových poměrech konkrétní osoby, s čímž se krajský soud vůbec nevypořádal. Stěžovatel měl za to, že při výkladu § 10 informačního zákona nelze vycházet pouze z obecného principu transparentnosti veřejné správy, ale rovněž ve spojení se zásadou neveřejnosti daňového řízení a se zákonnou povinností mlčenlivosti správců daně [viz § 9 odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)]. Klíčovou vadou napadeného rozsudku je tak úvaha krajského soudu o tom, že po anonymizaci osobních údajů zpravidla není dán důvod pro ochranu dalších informací.

[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel svým výkladem pod pojem majetkové poměry zařadil téměř jakékoli informace, jež jsou součástí požadovaného rozhodnutí. Stěžovatelova argumentace dovedena ad absurdum by mohla znamenat, že stěžovatel by svá rozhodnutí vůbec neposkytoval, protože rozhodnutí samo o sobě se vždy týká majetkových poměrů konkrétní osoby. Takový výklad popírá právo na informace a jakoukoli efektivní kontrolu finanční správy třetí osobou. Stěžovatel se též nevypořádal s tím, že obecné údaje, jež požadované rozhodnutí obsahovalo, nemohly jakkoli, a to ani ve svém souhrnu, vypovídat o majetkových poměrech daňového subjektu, a stěžovatel je měl tedy povinnost poskytnout. Dále žalobce uvedl, že totožnost daňového subjektu neznal a že ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že není možné po něm požadovat prokázání vědomosti žalobce o totožnosti daňového subjektu, přesto své rozhodnutí o odvolání postavil právě na této argumentaci. Přílišnou anonymizaci žalobce považuje za nedostatečně odůvodněnou. Nakonec žalobce konstatoval, že uplatnění zákonné výluky ve smyslu § 10 informačního zákona je obligatorní, test proporcionality se tedy neprovádí, a pokud měl stěžovatel za to, že je na místě ho provést, měl tak učinit v rozhodnutí o odvolání.

[13] V replice stěžovatel zdůraznil, že ačkoli nerozporuje význam práva na informace ani veřejné kontroly, jeho primární povinností je ochrana práv třetích osob, jejichž informace byly získány při správě daní. Naznal, že podstatou sporu je rozsah pojmu „majetkové poměry“, kdy žalobcův výklad tohoto pojmu neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že ochrana poskytovaná § 10 informačního zákona není podmíněna tím, zda povinný subjekt prokáže, že žadatel identitu dotčené osoby skutečně znal. Za stěžejní stěžovatel považoval to, že žalobce i krajský soud fakticky směšují ochranu poskytovanou podle § 8a s ochranou podle § 10 informačního zákona.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo, a jedná za něj k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním. Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

[15] Kasační stížnost není důvodná.

[16] Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda bylo správní rozhodnutí požadované žalobcem ve smyslu informačního zákona správními orgány anonymizováno příliš, či nikoliv. V rámci posouzení odpovídajícího rozsahu anonymizace je rozhodné zejména to, zda byla totožnost daňového subjektu, jehož se požadované rozhodnutí týká, známa žalobci, a dále též výklad § 10 informačního zákona a jeho provázanost s § 8a téhož zákona. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítal nepoměření proporcionality ze strany krajského soudu, jakož i to, že na dílčí informace není možno pohlížet izolovaně, jak činil krajský soud v napadeném rozsudku.

[17] Odvolací finanční ředitelství při anonymizaci požadovaného rozhodnutí – kterou svým rozhodnutím potvrdil stěžovatel – vycházelo z předpokladu, že je žalobci známá totožnost daňového subjektu, jehož se rozhodnutí týká. To proto, že žalobce svou žádost o poskytnutí informace omezil pouze na toto konkrétní rozhodnutí, které specifikoval dnem vydání a číslem jednacím – jednalo se o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob z důvodu neuvedení příjmu získaného směnou nemovitých věcí; toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 2 Afs 354/202344, zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. S ohledem na to, že požadované rozhodnutí bylo předmětem soudního přezkumu Nejvyššího správního soudu, dovodily správní orgány žalobcovu znalost totožnosti daňového subjektu z časové souslednosti vyvěšení rozsudku NSS na úřední desce soudu a podání žádosti o poskytnutí informace žalobcem. Ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, že by žalobce totožnost daňového subjektu znal. Žadatel o poskytnutí informace ani není povinen takovou skutečnost uvádět, stejně jako není povinen uvádět důvod své žádosti (srov. k tomu náležitosti písemné žádosti o poskytnutí informace uvedené v § 14 odst. 2 informačního zákona), přičemž v nyní projednávané věci nejde o situaci, kdy by byl důvod žádosti relevantní tak, jak je tomu např. u žádostí o informace o výši platů zaměstnanců povinných subjektů [srov. § 8c odst. 1 písm. b) informačního zákona].

[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že po něm nelze požadovat prokázání skutečné vědomosti žalobce o identitě daňového subjektu, protože informační zákon takový požadavek nestanoví a Odvolací finanční ředitelství ani stěžovatel nejsou nadáni instrumenty, prostřednictvím kterých by takovou vědomost mohli ověřit či zjistit. Jestliže však stěžovatel sám uvádí, že není s to najisto zjistit vědomost žalobce o totožnosti daňového subjektu, respektive takovou vědomost prokázat, pak se jedná o pouhou spekulaci správních orgánů, na které není možné stavět argumentaci jejich rozhodnutí. Tím spíš pak nelze takovou spekulaci klást žalobci k tíži (viz výše), což stěžovatel, potažmo Odvolací finanční ředitelství činí, když ji využívá jako jeden z důvodů částečného neposkytnutí informací.

[19] Stěžovatel měl za to, že cílem žalobce je získat informace o majetkových poměrech konkrétní osoby, jelikož požádal o poskytnutí konkrétního rozhodnutí. Tím dospěl k závěru, že je požadované rozhodnutí přiřaditelné ke konkrétní osobě, a přistoupil k co nejpřísnější ochraně informací o jejích majetkových poměrech. Jak však správně uvedl krajský soud, rozhodnutí je individuální správní akt, kterým se vždy rozhoduje o právech anebo povinnostech konkrétně určené osoby. Žádost o poskytnutí jakéhokoli rozhodnutí se tak ve svém důsledku vždy bude dotýkat konkrétní osoby.

[20] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud v napadeném rozsudku vyjádřil názor, že po anonymizaci osobních údajů (§ 8a informačního zákona) již zpravidla není důvod chránit další informace. Dle této úvahy by pak bylo možno poskytovat všechny informace za předpokladu odstranění jména daňového subjektu. Krajský soud však ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel správně i přes provedenou anonymizaci osobních údajů (dle § 8a informačního zákona) přikročil též k anonymizaci údajů o majetkových poměrech podle § 10 informačního zákona. Nicméně tuto anonymizaci provedl stěžovatel příliš radikálně. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že po anonymizování osobních údajů v souladu s § 8a informačního zákona z požadovaného rozhodnutí bez dalšího nevyplývá, koho se rozhodnutí týká. Ačkoli provedení anonymizace osobních údajů podle § 8a informačního zákona neznamená, že by se již neměla provádět anonymizace údajů o majetkových poměrech podle § 10 téhož zákona, souvisí míra této anonymizace s šíří výkladu posledně uvedeného ustanovení.

[21] Podle § 10 informačního zákona platí, že „[i]nformace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne“. Tato zákonná výluka informačního zákona slouží k ochraně důvěrnosti majetkových poměrů osob.

[22] Vzhledem k chybějící zákonné definici pojmu majetkové poměry se stěžovatel při jeho výkladu opíral o judikaturu NSS, zejména rozsudek ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/200785 a rozsudek ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 As 289/201737. Z této judikatury pak také dovodil, jaké informace obsažené v požadovaném rozhodnutí anonymizovat. Nejvyšší správní soud však shodně s krajským soudem upozorňuje, že uvedená rozhodnutí NSS jsou skutkově odlišná, neboť pojednávala o žádostech, ve kterých byly požadovány jak informace o dani, tak současně informace umožňující identifikaci daňových subjektů. Je tedy zřejmé, že v takových případech by si žadatel mohl přiřadit daňové povinnosti, majetek i závazky apod. ke konkrétně určené osobě. Proto musí být v takových případech přistoupeno k rozsáhlejší anonymizaci, jelikož existuje možnost přímého propojení i neúplných informací o majetkových poměrech s konkrétní osobou. V této věci však žalobce požaduje poskytnutí rozhodnutí, přičemž, jak již bylo výše uvedeno, z ničeho neplyne, že by žalobce znal totožnost daňového subjektu, jehož se rozhodnutí týká. Informace o majetkových poměrech plynoucích z požadovaného rozhodnutí tak nelze bez dalšího spojit s konkrétní osobou. V takovém případě po anonymizaci osobních údajů dle § 8a informačního zákona lze přistoupit k anonymizaci informací o majetkových poměrech podle § 10 téhož zákona v omezenější míře, nikoli tak, že jsou v rámci anonymizace znečitelněné např. části objasňující podstatu věci, právní základ případu i samotný výrok rozhodnutí. Taková míra anonymizace vede k nesrozumitelnosti požadovaného rozhodnutí, přičemž se Nejvyšší správní soud v tomto ohledu ztotožňuje s odvolací námitkou žalobce, že takto anonymizované rozhodnutí má stejnou hodnotu, jako kdyby bylo poskytnutí informace Odvolacím finančním ředitelstvím zcela odmítnuto.

[23] Právo na informace je garantováno čl. 17 Listiny základních práv a svobod ve spojení s informačním zákonem a je jednou ze záruk zákonnosti ve veřejné správě. Možná omezení poskytnutí informací je proto nutné vykládat restriktivním způsobem (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 25/21, a rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 As 28/200789, či ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/200785).

[24] Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů zakotvená v § 10 informačního zákona je zákonným důvodem pro odepření informací o majetkových poměrech a uplatní se obligatorně, tzn., že dojdeli povinný subjekt k závěru o nutnosti aplikace § 10, pak je jediným správním postupem neposkytnutí dané informace (viz ROTHANZL, Lukáš. § 10 [Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beckonline.cz). Stále je ale třeba k interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení přistupovat restriktivně, neboť se jedná o zákonnou výluku z poskytování informací.

[25] Ze samotného znění § 10 informačního zákona je zřejmé, že informační zákon počítá s poskytováním informací získaných na základě uvedených zvláštních zákonů, tedy i zákonů o daních, neboť je v něm stanovena restrikce pro určitý typ informací na jejich základě získaných. Tuto restrikci ovšem není možno rozšiřovat s odkazem na daňový řád, jak se domnívá stěžovatel, když § 10 informačního zákona vykládá ve spojení se zásadou neveřejnosti daňového řízení a se zákonnou povinností mlčenlivosti správců daně (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. 2 As 132/2011121). Poskytování informací získaných v rámci daňového řízení za podmínek a způsobem stanoveným informačním zákonem není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu (viz § 19 informačního zákona). Takto rozšířeným výkladem by navíc bylo znemožněno poskytovat jakékoli informace získané v rámci daňového řízení, což by nebylo v souladu se smyslem informačního zákona. Informační zákon tedy předpokládá poskytování (některých) informací získaných na základě daňového řízení, když pro takové poskytování stanoví restrikci a upravuje jeho vztah k povinnosti mlčenlivosti podle zvláštních zákonů.

[26] Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel při anonymizaci požadovaného rozhodnutí vyložil pojem majetkové poměry extenzivně, což vedlo až k absurdnímu výsledku. Takovým výkladem není možné naplnit princip proporcionality. Stěžovatel poté v kasační stížnosti namítal, že krajský soud sám žádný test proporcionality neprovedl, pročež má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[27] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že nebylo nutné, aby krajský soud výslovně prováděl test proporcionality, jelikož taková úvaha vyplývá z kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku. V odůvodnění se totiž krajský soud zabýval výše uvedenou judikaturou NSS objasňující pojem majetkové poměry i anonymizaci informací o nich a skutkově se od ní odlišil – jak již bylo pospáno výše. Dále krajský soud vysvětlil, proč premisu, že žalobce zná totožnost daňového subjektu, jehož se týká požadované rozhodnutí, ze které vycházel stěžovatel, považoval za mylnou. Krajský soud poté aproboval postup stěžovatele spočívající v anonymizaci osobních údajů dle § 8a informačního zákona a následně v anonymizaci informací o majetkových poměrech osoby dle § 10 téhož zákona. Krajský soud však nesouhlasil se stěžovatelovým extenzivním výkladem § 10 informačního zákona, a proto v obecné rovině uvedl, že stěžovatel měl „anonymizovat jen konkrétní zjištění o majetkových poměrech daňového subjektu, které vypovídají o velikosti jeho majetku“ (bod 39.). Konkrétně pak uvedl několik údajů, které stěžovatel podle jeho názoru anonymizoval správně (např. identifikační údaje daňového subjektu, osobní údaje dalších osob, identifikační údaje nemovitých věcí, jako je adresa, parcelní číslo apod.) a které naopak anonymizovat vůbec neměl, popřípadě měl provést anonymizaci v omezené míře (např. výrok rozhodnutí, právní základ případu, odvolací námitky). Doslovnou konkretizaci krajský soud neprovedl s ohledem na skutečnost, že stěžovateli nepřikázal poskytnout žalobci požadovanou informaci podle § 16 odst. 6 informačního zákona (tzv. soudní informační příkaz). Nejvyšší správní soud má s ohledem na uvedené za to, že rozsudek krajského soudu namítanou vadou netrpí.

[28] Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že za relevantní nelze považovat argument stěžovatele, že žalobce jakožto žadatel o informaci nedeklaroval veřejný zájem, který by prolomil ochranu zakotvenou v § 10 informačního zákona. Žalobce o takové prolomení neusiloval, resp. neusiloval o poskytnutí informací o majetkových poměrech daňového subjektu. Namítal pouze, že stěžovatel anonymizoval i takové informace, které s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti pod ochranu podle § 10 informačního zákona nespadají. Nerozporoval tedy samotnou aplikaci § 10 informačního zákona, nýbrž neodpovídající rozsah provedené anonymizace.

[29] Nedůvodnou shledává Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že krajský soud dílčí informace obsažené v požadovaném rozhodnutí posuzoval izolovaně v rozporu s výše uvedenou judikaturou NSS. Ačkoli je pravdou, že v předmětných rozsudcích NSS uvedl, že i částečná informace o majetkových poměrech osoby spadá pod zákonnou výluku § 10 informačního zákona, krajský soud vysvětlil, že tento právní názor nelze bez dalšího aplikovat na nyní projednávanou věc, neboť vychází z jiného skutkového základu (odlišení nyní projednávané věci od judikatury NSS již popsáno výše). Tímto vysvětlením současně objasnil, proč lze v projednávané věci na jednotlivé informace o majetkových poměrech daňového subjektu pohlížet více izolovaně nežli v situacích, které řešil NSS ve svých rozsudcích. Nejvyšší správní soud k tomuto dodává, že stěžovatelem provedená anonymizace veškerých částečných a neúplných informací o majetkových poměrech daňového subjektu – jehož osobní údaje byly (správně) anonymizovány – zapříčinila znečitelnění informací (jako je např. právní základ věci či výrok rozhodnutí), ze kterých by bylo srozumitelné, jaké věci se rozhodnutí týká, dle jakých předpisů byla řešena a jaká byla úvaha správního orgánu za takovým řešením.

5. Závěr a náklady řízení

[30] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovateli, který úspěch neměl. Jako důvodně vynaložené náklady vzal Nejvyšší správní soud odměnu zástupce žalobce a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 4 620 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem jde tedy o částku 5 070 Kč zvýšenou o DPH v sazbě 21 % na částku 6 135 Kč. Stěžovatel je tak povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem [adresa] Praha.

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu

Plný text

5 As 130/2026 - 22
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. H., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2026, č. j. 30 Af 36/2025110, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 8. 7. 2026 kasační stížnost žalovaného (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým tento soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. 58360/25/770000124804534. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které sice poskytlo žalobci požadované informace – a to platební výměr daně z příjmů fyzických osob za rok 2018, nicméně z velké části ho anonymizovalo a začernilo s odkazem na potřebu chránit osobní údaje jiné osoby a údaje, které by mohly vypovídat o majetkových poměrech jiných osob (§ 8a a § 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Podle žalobce byla míra anonymizace příliš velká. Krajský soud žalobě vyhověl, neboť měl za to, že anonymizace některých informací nespadala pod výjimku z informační povinnosti.

[2] Stěžovatel podal společně s kasační stížností návrh na přiznání odkladného účinku stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V něm stěžovatel zdůraznil, že má povinnost chránit informace o majetkových poměrech třetích osob, které odrážejí jeho povinnost mlčenlivosti. Stěžovatel má povinnost chránit třetí osoby (daňové subjekty) před nežádoucími zásahy do garantované ochrany jejich soukromí. V případě, že by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek a následně by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, neexistovala by žádná možnost, jak případný chybný důsledek zvrátit. Předmět sporu by fakticky odpadl a kasační přezkum by se dostal toliko do roviny akademické úvahy. Stěžovatel má za to, že přiznání odkladného účinku nejen není v rozporu s veřejným zájmem, ale naopak je veřejný zájem naplněn v ochraně práv daňových subjektů.

[3] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.

[4] V souladu s § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského (městského) soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[6] Otázkou, zda může požádat o přiznání odkladného účinku také žalovaný, se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/200649, č. 1255/2007 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům“. Za ně lze považovat situace, kdy by nepřiznání odkladného účinku způsobilo závažné důsledky. Jako příklad uvádí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozhodnutí „[v]rácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku apod.“.

[7] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. jsou naplněny.

[8] Nejvyšší správní soud se obdobným případem již zabýval v usnesení ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 As 345/201735, ve kterém mj. konstatoval následující: „Je pravda, že obecně existuje veřejný zájem na poskytování informací, což potvrzuje i samotná skutečnost, že zákonodárce se rozhodl k jeho zachování přijmout obecně závaznou právní úpravu. V projednávané věci ovšem tento obecný veřejný zájem soupeří s jiným důležitým veřejným zájmem, kterým je ochrana údajů o majetkových poměrech třetích osob, resp. ochrana dalších osobních údajů. Srovnáli Nejvyšší správní soud tyto dva veřejné zájmy, dospívá k závěru, že ochraně těchto údajů je nutno dát dočasně přednost právě s ohledem na nezvratné následky, které by nastaly v případě, kdyby Nejvyšší správní soud účinky napadeného rozsudku neodložil. Jeli ve věci samé tedy spor o to, zda stěžovatel má, či nemá informace poskytnout, je namístě chránit tyto údaje do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne ve věci samé“ (srov. obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 As 170/201919).

[9] Nejvyšší správní soud nevidí důvod se od těchto svých závěrů jakkoliv odchylovat, přičemž ani v nynějším případě neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, naopak, slouží k jeho ochraně.

[10] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti v souladu s § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. odkladný účinek přiznal. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 7. srpna 2026

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu