Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

5 As 177/2025

Téma · generováno AIÚčastenství spolku v řízení o omezení dráhy

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CAMRDA JakubECLI:CZ:NSS:2026:5.As.177.2025.50
Další údaje
Předmět řízení: Pozemní komunikace

Shrnutí · generováno AI

Spolek železničních dopravců se domáhal účasti v řízení o schválení plánu omezení provozu na dráze. Nejvyšší správní soud potvrdil, že spolek neprokázal vlastní zájem přímo dotčený plánem a nemůže účastenství odvozovat pouze od zájmů svých členů. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Účastenství profesního spolku v řízení o schválení plánu omezení provozování dráhy podle § 23c zákona č. 266/1994 Sb. se posuzuje podle § 27 odst. 2 správního řádu. Spolek není účastníkem jen proto, že hájí zájmy sdružených dopravců; musí tvrdit vlastní právně relevantní zájem, který může být rozhodnutím přímo dotčen. Postavení žadatele podle čl. 3 bodu 19 směrnice 2012/34/EU samo o sobě účastenství nezakládá.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pro posouzení jeho účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu je rozhodující, zda rozhodnutí o schválení plánu omezení provozování dráhy může přímo zasáhnout do jeho vlastních práv nebo povinností.
    Zobrazit v textu
  • Skutečnost, že čl. 56 odst. 1 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru přiznává žadateli právo domáhat se přezkumu některých rozhodnutí mj. provozovatele infrastruktury u regulačního subjektu, sama o sobě neznamená, že každému subjektu dovolávajícímu se postavení žadatele musí vnitrostátní právo přiznat účastenství ve všech řízeních, která mohou mít vztah k železniční infrastruktuře.
    Zobrazit v textu
  • Spolek je však právnickou osobou odlišnou od osob, které jej tvoří, a jejich práva a povinnosti nejsou současně jeho právy a povinnostmi.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Svaz osobních železničních dopravců, z. s., se sídlem [adresa] Praha 8, zast. Mgr. Jiřím Pourem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2025, č. j. 55 Af 8/2024-79,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Správa železnic, státní organizace (dále jen „Správa železnic“), podala dne 17. 7. 2023 žádost o schválení návrhu ročního plánu omezení provozování dráhy na rok 2024. Řízení podle § 23c zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v relevantním znění (dále jen „zákon o dráhách“), bylo zahájeno dne 18. 7. 2023 a vedeno pod sp. zn. OPD171/23. Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, který řízení zahájil, od počátku jednal se žalobcem, spolkem sdružujícím osobní železniční dopravce, jako s účastníkem řízení.

[2] Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře vydal rozhodnutí ze dne 14. 9. 2023, č. j. UPDI-3056/23/AP, kterým rozhodl v části věci. Následně vydal rozhodnutí ze dne 28. 11. 2023, č. j. UPDI-4029/23/AP, sp. zn. OPD171/23, ve zbytku věci. V rozkladu proti posledně uvedenému rozhodnutí Správa železnic vznesla pochybnosti o účastenství žalobce.

[3] S účinností od 1. 1. 2024 byl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře na základě čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, zrušen a jeho působnost přešla dle čl. X odst. 2 uvedeného zákona na žalovaného. Dosavadní úkony zrušeného úřadu se podle čl. X odst. 10 téhož zákona považují za úkony žalovaného.

[4] Předseda žalovaného na podkladě rozkladů podaných Správou železnic, žalobcem a Sdružením železničních nákladních dopravců ŽESNAD CZ, z. s., svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2024, č. j. ÚOHS-07147/2024/164, sp. zn. ÚOHS-R0006/2024/DI, zrušil rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 28. 11. 2023, č. j. UPDI-4029/23/AP, sp. zn. OPD171/23, ve výrocích A a C a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k novému projednání. Současně uložil žalovanému, aby vyjasnil procesní postavení sdružení dopravců, tedy i žalobce. Žalovaný proto výzvou ze dne 4. 3. 2024, č. j. ÚOHS-09683/2024/451, vyzval mimo jiné i žalobce, aby se vyjádřil k charakteru a důvodům svého účastenství. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 8. 3. 2024.

[5] Žalovaný výrokem I. usnesení ze dne 18. 3. 2024, č. j. ÚOHS-11847/2024/451, sp. zn. OPD171/23, podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v relevantním znění (dále jen „správní řád“), rozhodl, že žalobce není účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. OPD171/23. Výrokem II. téhož usnesení žalovaný shodně rozhodl, že účastníkem řízení není ani Sdružení železničních nákladních dopravců ŽESNAD CZ, z. s. Žalovaný dospěl k závěru, že sdružení dopravců sama drážní dopravu neprovozují a že neuvedla konkrétní důvod, pro který by rozhodnutí mohlo přímo zasáhnout do jejich vlastních práv nebo povinností. Zájmy svých členů mohou v řízení hájit jako jejich zástupci na základě plné moci, nikoli však jako samostatní účastníci, neboť nehájí své vlastní zájmy a správní rozhodnutí se proto ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu přímo nedotýká jejich práv a povinností.

[6] Proti usnesení žalovaného ze dne 18. 3. 2024, č. j. ÚOHS-11847/2024/451, sp. zn. OPD171/ 23, podal dne 28. 3. 2024 žalobce rozklad. Namítal, že žalovaný nesprávně posoudil účastenství uvedených sdružení, neboť podle § 28 odst. 1 správního řádu nesl důkazní břemeno ohledně prokázání opaku tvrzení o jejich účastenství, avšak toto důkazní břemeno neunesl a pouze jim vytkl nedostatečné doložení přímého dotčení.

[7] Dále žalobce tvrdil, že o účastenství již nebylo možné rozhodovat poté, co byla v řízení vydána a zčásti nabyla právní moci rozhodnutí ve věci samé, přičemž se sdruženími bylo do té doby jednáno jako s účastníky (v této věci žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014-147, publ. pod č. 3288/2015 Sb. NSS; všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Výčet osob v § 23b odst. 4 zákona o dráhách podle něj představuje pouze obligatorní minimum, nikoli uzavřený okruh účastníků, a za žadatele o přidělení kapacity lze při eurokonformním výkladu považovat také sdružení dopravců, aniž by již muselo podat konkrétní žádost o kapacitu.

[8] Žalobce rovněž namítal, že vyloučení sdružení by oslabilo zejména malé a střední dopravce a bylo by diskriminační, že žalovaný neprokázal, že sdružení o kapacitu nepožádala a že jejich účastenství vyplývá také z unijní právní úpravy, případně z možnosti přímého dotčení jejich práv, zájmů či povinnosti chránit zájmy členů.

[9] Napadené usnesení konečně žalobce označil za neodůvodněný odklon od dosavadní správní praxe, podle níž byla sdružení dopravců za účastníky obdobných řízení považována, a navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k novému projednání.

[10] Předseda žalovaného výrokem I. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2024, č. j. ÚOHS-20873/2024/164, sp. zn. ÚOHS-R0060/2024/DI, potvrdil výrok I. usnesení žalovaného o tom, že žalobce není účastníkem řízení, a rozklad žalobce v tomto rozsahu zamítl. Výrokem II. téhož rozhodnutí předseda žalovaného zamítl dle § 92 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 5 správního řádu jako nepřípustný rozklad žalobce do výroku II. usnesení žalovaného o tom, že Sdružení železničních nákladních dopravců ŽESNAD CZ, z. s., není účastníkem řízení, neboť tímto výrokem nebyla dotčena práva žalobce, a proto žalobce nebyl podle předsedy žalovaného k jeho napadení rozkladem subjektivně legitimován.

[11] Předseda žalovaného dospěl k závěru, že sdružení dopravců nesplňuje podmínky účastenství v řízení podle § 23c odst. 2 zákona o dráhách. Uvedl, že okruh osob vymezený v § 23b odst. 4 tohoto zákona je pro veřejnoprávní účely taxativní a nelze jej rozšiřovat o subjekty, s nimiž provozovatel dráhy jedná nad rámec zákonné povinnosti, přičemž sdružení nemohlo být na rozdíl od svých členů rozhodnutím v tomto řízení přímo dotčeno na vlastních právech nebo povinnostech ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Žalovaný podle jeho předsedy dostatečně ověřil, že žalobce o přidělení kapacity dráhy nepožádal, a umožnil mu doložit další skutečnosti svědčící o jeho účastenství, což však žalobce neučinil. Ani při eurokonformním výkladu pojmu žadatel přitom žalobce neprokázal reálný, nikoli pouze hypotetický záměr o kapacitu požádat. Za zákonný označil předseda žalovaného rovněž postup, jímž bylo o účastenství rozhodnuto v dosud probíhajícím řízení, neboť žalovaný je povinen okruh účastníků ověřovat po celou dobu řízení a skutečnost, že s žalobcem bylo do vydání usnesení jako s účastníkem jednáno, neznamenala, že mu toto postavení od počátku skutečně náleželo. Námitku diskriminace předseda žalovaného neshledal důvodnou, neboť žalobce může jednotlivé dopravce zastupovat na základě plné moci, zatímco přiznání samostatného účastenství sdružení by naopak mohlo zvýhodnit jeho členy oproti ostatním dopravcům, kteří členy sdružení dopravců nejsou. Za nedůvodnou považoval předseda žalovaného také námitku odklonu od dosavadní správní praxe, jelikož nezákonná praxe správní orgán nezavazuje a předchozí postup podle něj ve skutečnosti vycházel z postavení žalobce jako zástupce jeho členů.

[12] Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. V žalobě zopakoval rozkladové námitky, podle nichž žalovaný nesprávně posoudil jeho účastenství v řízení. Setrval na názoru, že § 23b odst. 4 zákona o dráhách nevymezuje taxativně okruh účastníků řízení podle § 23c téhož zákona a že jeho účastenství je třeba dovodit z § 27 správního řádu ve spojení s čl. 3 bodem 19 a čl. 56 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru“).

[13] Žalobce se považoval za žadatele ve smyslu uvedené směrnice, neboť jako spolek sdružující železniční podniky prosazuje společné zájmy svých členů na poskytování veřejných služeb a získání kapacity infrastruktury, podle jeho názoru je nadto mezinárodním seskupením železničních podniků ve smyslu této směrnice. Zdůraznil, že postavení žadatele ani účast v řízení nelze podmiňovat předchozím podáním žádosti o přidělení kapacity, neboť směrnice zahrnuje rovněž potenciální žadatele a subjekty usilující o získání kapacity pro jiné osoby. Žalobce dále zopakoval rozkladové námitky, podle nichž jeho vyloučení z účastenství oslabuje zejména malé a střední dopravce a je diskriminační, zatímco samostatné účastenství spolku žádného dopravce nezvýhodňuje. Možnost zastupovat členy na základě plné moci přitom podle něj nenahrazuje vlastní účastenství spolku. Žalobce rovněž opět namítl, že žalovaný v rozporu s § 28 odst. 1 správního řádu přenesl důkazní břemeno na žalobce, ačkoli měl sám prokázat, že žalobce účastníkem není, a dále, že o účastenství již nebylo možné rozhodovat po vydání meritorních rozhodnutí v části věci a že napadené rozhodnutí porušilo jeho legitimní očekávání založené ustálenou správní praxí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, který s ním v obdobných řízeních jednal jako s účastníkem. Pro případ pochybností o výkladu čl. 3 bodu 19 a čl. 56 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru žalobce navrhl předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a domáhal se zrušení žalobou napadeného rozhodnutí i prvostupňového usnesení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

[14] Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 55 Af 8/2024-79, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v relevantním znění (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Vyšel z toho, že § 23b odst. 4 zákona o dráhách stanoví okruh osob, s nimiž je provozovatel dráhy povinen projednat návrh plánu omezení provozování dráhy před podáním žádosti o jeho schválení, nevymezuje však taxativně účastníky následného správního řízení podle § 23c téhož zákona. Účastenství je proto nutné posuzovat rovněž podle § 27 správního řádu, přičemž u žalobce bylo rozhodné, zda může být výsledným rozhodnutím přímo dotčen na vlastních právech nebo povinnostech ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Ačkoli žalovaný podle krajského soudu přikládal výčtu uvedenému v § 23b odst. 4 zákona o dráhách nepřiměřený význam, možnost přímého dotčení žalobcových práv věcně posoudil a svůj závěr dostatečně odůvodnil.

[15] Podle krajského soudu rozhodnutí o schválení plánu omezení provozování dráhy může zasáhnout do práva dopravců na přístup k železniční infrastruktuře, nikoli však bez dalšího do práv spolku, který je sdružuje. Žalobce neprovozuje drážní dopravu a vlastní obchodní zájem nebo zájem v oblasti veřejné služby na získání kapacity dráhy odlišný od zájmů svých členů neuplatnil. Takový zájem ani postavení účastníka nelze bez dalšího dovozovat z účelu jeho založení či ze stanov. Zájmy členů může prosazovat na základě plné moci jakožto zmocněnec.

[16] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobci svědčí účastenství na základě čl. 3 bodu 19 a čl. 56 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. Připustil, že žadatelem o přidělení kapacity může být i jiná osoba než dopravce, taková osoba však musí mít vlastní obchodní zájem nebo zájem v oblasti veřejné služby na získání kapacity infrastruktury. Žalobce takový zájem neprokázal a nemohl jej odvozovat pouze od zájmů sdružených dopravců. Nebylo jej nadto možné považovat ani za „seskupení mezinárodních dopravců“ (správně však „mezinárodní seskupení železničních podniků“ - pozn. NSS) jen proto, že někteří jeho členové provozují přeshraniční dopravu nebo mají zahraniční vlastníky. Tato směrnice navíc neupravuje okruh účastníků všech řízení před regulačním subjektem a z práva žadatele požádat podle jejího čl. 56 o přezkum rozhodnutí regulačního subjektu nevyplývá, že mu vnitrostátní právo musí přiznat postavení účastníka správního řízení.

[17] Krajský soud neshledal ani nepřípustné přenesení důkazního břemene na žalobce. Žalovaný se z vlastní iniciativy zabýval možností přímého dotčení žalobcových práv, žalobce však své účastenství nadále odvozoval od práv svých členů a neuvedl ani nedoložil vlastní obchodní či veřejný zájem na získání kapacity nebo konkrétní záměr o ni požádat. Postavení účastníka nemohlo žalobci založit ani to, že s ním Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře v minulosti jako s účastníkem jednal, neboť účastenství se posuzuje materiálně a dřívější nesprávná praxe nemůže založit právo, které ze zákona nevyplývá. Krajský soud konečně odmítl námitku, že o účastenství již nebylo možné rozhodnout po vydání rozhodnutí v části věci, jelikož správní řízení tehdy nebylo v celém rozsahu pravomocně skončeno a rozhodnutí ve zbývající části věci bylo vydáno až dne 17. 6. 2024.

II.

Obsah kasační stížnosti a dalších podání

[18] Žalobce (stěžovatel) podal proti nadepsanému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Uplatnil v ní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[19] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud určil okruh účastníků řízení v rozporu s unijním právem. Definice žadatele podle čl. 3 bodu 19 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru je demonstrativní a nevyžaduje, aby dotčený subjekt žádal o kapacitu pro sebe nebo žádost již podal. Zahrnuje i osoby, které mají zájem na získání kapacity pro jiné. Stěžovatel sdružuje železniční podniky a má zájem na získání kapacity ve prospěch svých členů. Podle čl. 56 odst. 1 písm. i) uvedené směrnice má proto právo na přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury o plánování obnovy a údržby infrastruktury, jež se v nynější věci musí realizovat jeho účastí v řízení podle § 23c zákona o dráhách.

[20] Stěžovatel dále zdůrazňuje, že směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru výslovně přiznává postavení žadatele mezinárodním seskupením železničních podniků. Krajský soud tento pojem nesprávně zaměnil za seskupení mezinárodních dopravců s dominantním zaměřením na mezinárodní dopravu. Členové stěžovatele přitom provozují přeshraniční dopravu nebo představují české zastoupení zahraničních vlastníků. I kdyby však byl stěžovatel pouze vnitrostátním seskupením, mělo by mu být podle argumentu a maiori ad minus přiznáno stejné postavení, neboť odlišné zacházení s vnitrostátními a mezinárodními seskupeními by zakládalo neodůvodněnou nerovnost. Obdobně ani u jiných subjektů, například organizátorů veřejné dopravy, žalovaný nevyžaduje prokázání podání žádosti o přidělení kapacity.

[21] Další kasační námitka se týká rozložení důkazního břemene. Podle stěžovatele musí správní orgán v souladu s § 28 odst. 1 správního řádu vyvrátit tvrzení osoby, která se dovolává účastenství. Nemůže naopak po této osobě požadovat, aby sama prokazovala, že účastníkem je. Krajský soud proto podle stěžovatele pochybil, pokud mu vytkl, že neprokázal podání žádosti o kapacitu ani záměr takovou žádost podat, a aproboval tak nepřípustné přenesení důkazního břemene. Tento postup stěžovatel považuje rovněž za rozporný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 12/2008-63.

[22] Stěžovatel rovněž namítá, že o jeho účastenství již nebylo možné rozhodnout, neboť ve správním řízení byla předtím vydána meritorní rozhodnutí, která podle jeho tvrzení nabyla právní moci. V této věci, obdobně jako již v rozkladu, stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014-147, publ. pod č. 3288/2015 Sb. NSS. Vyvozuje z něj, že vydání meritorního rozhodnutí, byť jen v části věci, vylučuje následný postup podle § 28 odst. 1 správního řádu. Pokračování řízení ve zbytku věci na tom podle něj nemůže nic změnit.

[23] Podle stěžovatele bylo dále porušeno jeho legitimní očekávání, když Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře jej v minulosti opakovaně považoval za účastníka obdobných řízení a stejně postupoval také v nynější věci. Existovala tak podle něj ustálená správní praxe, kterou bylo možné změnit pouze do budoucna, po seznámení dotčených subjektů a na základě závažných okolností, jež by byly řádně odůvodněny. Takové důvody však žalovaný ani krajský soud neuvedli. V této věci stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS.

[24] Konečně stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud podle něj dospěl na několika místech k odlišným, vzájemně rozporným právním závěrům, když například na jedné straně vycházel při určení účastenství z definice žadatele ve směrnici o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, na druhé straně však uvedl, že tato směrnice účastenství neupravuje. Stejně tak soud podle stěžovatele nejprve připustil široké pojetí žadatele, následně však požadoval podání žádosti o kapacitu nebo prokázání záměru ji podat. Nevypořádal ani argumenty obsažené v bodech 52 až 62 žaloby, zejména možnost mít zájem na kapacitě pro jiného, demonstrativní výčet subjektů v definici žadatele ani rovnocenné postavení vnitrostátních a mezinárodních seskupení železničních podniků. Měl-li krajský soud pochybnosti o výkladu uvedené směrnice, měl podle stěžovatele předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

[25] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Podle něj stěžovatel převážně opakuje rozkladovou a žalobní argumentaci. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel neuplatnil vlastní relevantní právní zájem. Takový zájem nelze bez dalšího odvozovat od zájmů členů spolku. Za žadatele podle směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru nelze bez ohledu na vztah ke konkrétní infrastruktuře považovat každý železniční podnik či každé seskupení podniků. Směrnice zahrnuje také osoby, které dosud žádost nepodaly, mají však skutečný záměr získat kapacitu podložený konkrétním zájmem.

[26] Žalovaný dále uvedl, že stěžovatel není mezinárodním seskupením železničních podniků. Při výkladu tohoto pojmu lze podpůrně vyjít z již neúčinné směrnice Rady ze dne 29. července 1991 o rozvoji železnic Společenství (91/440/EHS) (dále jen „směrnice 91/440/EHS“), podle níž muselo jít o seskupení nejméně dvou železničních podniků usazených v různých členských státech, vytvořené za účelem poskytování mezinárodní dopravy mezi členskými státy. Takový účel však ze stanov stěžovatele nevyplývá. Ani případné postavení žadatele podle směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru nadto podle žalovaného samo o sobě nezakládá účastenství v každém řízení před regulačním subjektem. Článek 56 odst. 1 uvedené směrnice upravuje právo iniciovat přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury, zatímco procesní postavení v řízení je třeba posoudit podle vnitrostátního práva. Krajský soud správně použil materiální pojetí účastenství a posoudil možnost přímého dotčení vlastních práv stěžovatele.

[27] K námitce nesprávného rozložení důkazního břemene žalovaný uvedl, že podání žádosti o kapacitu nepovažoval za jediný možný titul účastenství. Vzhledem k okolnostem věci však nebyl patrný jiný vlastní obchodní zájem stěžovatele ani jeho zájem v oblasti veřejné služby, a proto jej žalovaný vyzval, aby tvrzené okolnosti objasnil a doložil. Žalovaný podle svého vyjádření obstaral dostupné podklady, včetně vyjádření Správy železnic, a zjistil skutečnosti nesvědčící účastenství stěžovatele. Případný vlastní záměr stěžovatele získat kapacitu však mohl ověřit pouze za jeho součinnosti, neboť příslušné skutečnosti a důkazy byly především v jeho sféře. Nešlo proto podle žalovaného o nepřípustné přenesení důkazního břemene, nýbrž o dodatečné ověření skutečností, které si správní orgán nemohl opatřit jinak.

[28] Žalovaný odmítl rovněž námitku, že o účastenství bylo rozhodnuto opožděně. Uvedl, že výrok B rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 28. 11. 2023, č. j. UPDI-4029/ 23/AP, sp. zn. OPD171/23, nebyl napaden rozkladem a nabyl právní moci, zatímco výroky A a C rozklady napadeny byly a správní řízení v odpovídajících částech nadále pokračovalo. Celé řízení bylo podle žalovaného pravomocně skončeno až dne 3. 9. 2024, kdy nabylo právní moci rozhodnutí jeho předsedy ze dne 2. 9. 2024, č. j. ÚOHS-33451/2024/164, potvrzující rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2024, č. j. ÚOHS-24131/2024/400. Dřívější pravomocné rozhodnutí v části věci proto nebránilo vyjasnění účastenství v pokračujícím řízení. K námitce legitimního očekávání žalovaný uvedl, že stěžovateli postavení účastníka ze zákona nesvědčilo již od počátku a případná předchozí nezákonná praxe mu je nemohla založit. Napadený rozsudek pak podle něj není vnitřně rozporný a dostatečně reaguje na podstatu žalobních námitek.

[29] Stěžovatel v replice setrval na návrhu na zrušení napadeného rozsudku. Vyjádření žalovaného podle něj obsahuje novou, vnitřně rozpornou argumentaci. Žalovaný totiž v jeho bodě 18 označil za nesporné, že žadatelé podle čl. 3 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru jsou účastníky daného správního řízení, zatímco v bodech 25, 27 a 29 tvrdil, že samotné postavení žadatele účastenství v tomto řízení nezakládá. Právo na přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury podle čl. 56 odst. 1 této směrnice přitom podle stěžovatele implicitně vyžaduje účast v řízení podle § 23c zákona o dráhách, bez procesních práv účastníka by jinak unijním právem zaručený přezkum zůstal pouze iluzorní.

[30] Stěžovatel dále namítl, že požadavek zájmu v oblasti veřejné služby nebo obchodního zájmu se podle gramatického a systematického výkladu vztahuje pouze k části definice zahrnující jiné osoby a právní subjekty, nikoli k železničním podnikům a jejich mezinárodním seskupením. Tento závěr podle něj podporuje rovněž historický výklad vycházející z čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/14/ES ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti. U železničních podniků je zájem na kapacitě dán samotnou povahou jejich činnosti a žalovaný jej podle své dosavadní praxe samostatně nezkoumal. Stejně tak se podle stěžovatele zájem jednotlivých dopravců promítá do postavení spolku, který je sdružuje. Požadavek, aby spolek takový zájem zvlášť prokazoval, proto podle něj nemá oporu ve směrnici o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru a mění zákonné právo na privilegium přiznávané správním orgánem.

[31] V této souvislosti stěžovatel zdůraznil síťový charakter plánu omezení provozování dráhy. Dopravci uskutečňující jízdy ad hoc nemusejí při schvalování plánu znát konkrétní budoucí využití jednotlivých úseků, přesto mají zájem na zachování možnosti jejich použití. Výluka navíc může dopravce zasáhnout nepřímo tím, že přesune dopravní toky na jiné tratě a omezí jejich kapacitu. Individuální posuzování zájmu každého dopravce na konkrétní kapacitě by podle stěžovatele narušovalo právní jistotu i účinnost regulační kontroly. Jako sdružení těchto dopravců proto stěžovatel podle svého názoru naplňuje definici žadatele přímo ze zákona, aniž by musel další vlastní zájem na získání kapacity zvlášť dokazovat.

[32] Žalovaný v duplice setrval na návrhu na zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že replika stěžovatele převážně reaguje na jeho vyjádření bez hlubší vazby k tvrzeným vadám napadeného rozsudku. Argumentace, kterou stěžovatel označil za novou, podle žalovaného pouze vyjadřuje souhlas se závěrem napadeného rozsudku, že směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru sama neupravuje účastenství v daném správním řízení a že tuto otázku je třeba posoudit podle českého procesního práva. Účastníky řízení jsou podle § 27 správního řádu také žadatelé, přičemž tento pojem je třeba vykládat eurokonformně; tyto závěry se podle žalovaného nevylučují. Požadavek relevantního zájmu se vztahuje ke kapacitě konkrétní infrastruktury, nikoli k obecnému zájmu železničních podniků na přístupu ke kapacitě. I železniční podnik může podle něj v určité situaci postrádat zájem na získání kapacity konkrétní infrastruktury, a splnění podmínek pro postavení žadatele je proto nutné posuzovat individuálně podle skutkových okolností každého případu.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[33] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[34] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[35] Nejvyšší správní soud se obdobnými otázkami účastenství téhož stěžovatele zabýval již v rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45. Tehdejší věc se týkala řízení o přezkumu souladu prohlášení o dráze se zákonem podle § 34e odst. 1 zákona o dráhách, přičemž rozklad podaný stěžovatelem v uvedené věci předseda žalovaného zamítl jako nepřípustný, neboť stěžovatele nepovažoval za účastníka řízení. Nyní jde především o přezkum samostatného usnesení žalovaného o tom, že stěžovatel není účastníkem řízení o žádosti o schválení návrhu plánu omezení provozování dráhy podle § 23c zákona o drahách. I přes tyto rozdíly jsou závěry týkající se vztahu unijní a vnitrostátní úpravy účastenství, odlišnosti práv spolku a jeho členů, důkazního břemene a legitimního očekávání přijaté zdejším soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, použitelné i v nynější věci a Nejvyšší správní soud z nich proto vychází. Samostatně však musel posoudit odlišnou procesní situaci a námitku rozhodování o účastenství po vydání dílčích meritorních rozhodnutí ve věci nyní posuzované.

[36] Nejvyšší správní soud dále připomíná, a to zejména s ohledem na obsah repliky stěžovatele k vyjádření žalovaného, že stěžovatel podal kasační stížnost jako blanketní, a následně byl proto podle § 106 odst. 3 s. ř. s. zdejším soudem vyzván k jejímu doplnění. Za této procesní situace mohl stěžovatel podle téhož ustanovení kasační stížnost rozšířit o další kasační důvody pouze ve lhůtě jednoho měsíce od doručení uvedené výzvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06). Námitky vznesené teprve po uplynutí této lhůty proto Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako opožděné a věcně je neposuzoval.

III.a) Přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu

[37] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností. Stěžovatel vytýká krajskému soudu jednak vnitřně rozporné hodnocení významu směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, jednak opomenutí dílčích argumentů podporujících jeho postavení žadatele podle této směrnice. Takové vady však napadený rozsudek nevykazuje.

[38] Krajský soud srozumitelně vyložil, že pro účastenství stěžovatele je rozhodující možnost přímého dotčení jeho vlastních práv nebo povinností podle § 27 odst. 2 správního řádu. Vysvětlil též, proč nelze toto dotčení odvodit pouze z práv dopravců, které stěžovatel sdružuje. Současně připustil, že vlastní relevantní zájem na získání kapacity může mít i subjekt, který sám není dopravcem. Z napadeného rozsudku je proto patrné, jakou právní úvahou se krajský soud řídil a proč žalobu zamítl.

[39] Rozpor nespočívá v tom, že krajský soud při posouzení účastenství zohlednil definici žadatele v čl. 3 bodu 19 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, ale současně uvedl, že směrnice sama neupravuje okruh účastníků daného správního řízení. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil již v bodech 23 až 25 rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, postavení žadatele je významným vodítkem pro posouzení možnosti dotčení práv, nikoli však samostatným titulem účasti ve všech řízeních před regulačním subjektem. Obě úvahy se tedy doplňují, nikoli vylučují.

[40] V kontextu celého odůvodnění nelze za nepřezkoumatelný rozpor považovat ani to, že krajský soud připustil širší okruh žadatelů a následně zohlednil absenci žádosti stěžovatele či záměru ji podat. Nosným důvodem nebylo nesplnění formální podmínky podané žádosti, nýbrž absence konkrétního vlastního zájmu na získání kapacity, který by byl způsobilý založit přímé dotčení práv stěžovatele. Nepodání žádosti, respektive absence záměru ji podat, je v této souvislosti jednou z hodnocených okolností, nikoli nezbytnou podmínkou každého účastenství. V tomto smyslu je třeba číst zejména body 39, 43 a 44 napadeného rozsudku. Zda byly požadavky na tvrzení a dokazování tohoto zájmu vymezeny správně, je otázkou věcného posouzení, které je provedeno níže.

[41] Krajský soud také nezůstal dlužen odpověď na podstatu argumentů shrnutých stěžovatelem v bodě 68 kasační stížnosti. Vysvětlil, že stěžovatel není bez dalšího nositelem práv svých členů, že relevantní vlastní zájem může mít i subjekt, který není dopravcem, a že samotné sdružování podniků s přeshraniční činností z profesního spolku nečiní mezinárodní seskupení železničních podniků. Tyto závěry představují odpověď i na tvrzení o demonstrativním výčtu subjektů v definici žadatele a na tvrzení o získávání kapacity pro jiného.

[42] Námitka, že krajský soud nepředložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, rovněž neobstojí. Krajský soud nebyl v posuzované věci soudem posledního stupně ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Jeho rozsudek totiž bylo možné napadnout kasační stížností, což stěžovatel také učinil. Krajský soud proto neměl povinnost předběžnou otázku týkající se výkladu unijního práva položit. Pokud by před ním vyvstala otázka výkladu unijního práva, jejíž zodpovězení by považoval za nezbytné pro vydání svého rozhodnutí, mohl ji podle čl. 267 druhého pododstavce SFEU předložit Soudnímu dvoru. Nebyl však povinen tak učinit a mohl příslušná ustanovení unijního práva vyložit sám.

[43] Nejvyšší správní soud naproti tomu v této věci je soudem poslední stupně ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (§ 53 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že takový soud nemusí předběžnou otázku položit, pokud a) otázka unijního práva není relevantní pro rozhodnutí sporu, b) bylo již dotčené ustanovení unijního práva Soudním dvorem vyloženo (acte éclairé) nebo c) je správný výklad tohoto ustanovení natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (acte clair) (srov. rozsudek pléna Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, CILFIT a další, 283/81, ECLI:EU:C:1982:335, rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C-561/19, ECLI:EU:C:2021:799, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 24. 3. 2026, Remling, C-767/23, ECLI:EU:C:2026:243). Soud posledního stupně, který předběžnou otázku nepoloží, musí zároveň konkrétně uvést, která z těchto výjimek se uplatní a z jakých důvodů.

[44] V nynější věci není pro rozhodnutí nezbytné vyřešit otázku, zda a za jakých podmínek může spolek sdružující železniční podniky naplnit definici žadatele podle čl. 3 bodu 19 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, případně zda tato definice zahrnuje i subjekt, který nemá vlastní obchodní zájem ani zájem v oblasti veřejné služby na získání kapacity infrastruktury. I kdyby totiž stěžovatel do této definice spadal, samotné postavení žadatele ve smyslu této směrnice by mu nezakládalo účastenství ve všech řízeních před regulačním subjektem, včetně řízení podle § 23c zákona o dráhách zahájeného žádostí Správy železnic. Pro posouzení jeho účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu je rozhodující, zda rozhodnutí o schválení plánu omezení provozování dráhy může přímo zasáhnout do jeho vlastních práv nebo povinností. Stěžovatel však neuplatnil vlastní relevantní právní zájem, který by mohl být schválením plánu přímo dotčen, když své účastenství odvozoval pouze od práv a hospodářských zájmů sdružených dopravců. Výsledek věci proto nezávisí na vyřešení stěžovatelem nastolené otázky rozsahu pojmu „žadatel“.

[45] Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu Soudnímu dvoru předběžnou otázku nepředložil. Stejný závěr vyslovil již v bodě 42 rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, a v nynější věci neshledal důvod se od něj odchýlit.

III.b) Účastenství ve světle unijního práva

[46] Návrh plánu omezení provozování dráhy nebo její části schvaluje podle § 23c zákona o dráhách příslušný správní orgán na žádost provozovatele dráhy. Takové omezení provozování dráhy se může přímo projevit v možnosti dopravců užívat železniční infrastrukturu. Nejvyšší správní soud proto již v rozsudku ze dne 12. 6. 2023, č. j. 5 As 116/2021-111, publ. pod č. 4498/2023 Sb. NSS, připustil, že schválení plánu omezení provozování dráhy nebo její části může zasáhnout do veřejného subjektivního práva dopravců na přístup k infrastruktuře. Z tohoto závěru však nevyplývá, že stejným právem bez dalšího disponuje i profesní spolek dopravců.

[47] Ustanovení § 23b odst. 4 zákona o dráhách upravuje předchozí projednání návrhu plánu provozovatelem dráhy s vyjmenovanými osobami, samo o sobě však nepředstavuje úplný výčet účastníků navazujícího správního řízení. Krajský soud tedy správně nepřijal názor, že by z okruhu účastníků byly vyloučeny všechny osoby, které v uvedeném ustanovení nejsou výslovně zmíněny. Při určení jejich postavení je namístě použít § 27 správního řádu. Žadatelem o schválení plánu ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu je zde Správa železnic. Stěžovatel její postavení nesdílí a žádné společenství práv nebo povinností, pro které by se na něj muselo rozhodnutí vztahovat podle uvedeného ustanovení, z jeho argumentace nevyplývá.

[48] Podle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Právě o takové účastenství v nynější věci jde.

[49] Předseda žalovaného v bodě 65 žalobou napadeného rozhodnutí výslovně vyšel též z § 27 odst. 2 správního řádu a v bodech 49 a 82 až 83 samostatně hodnotil možnost přímého dotčení vlastních práv stěžovatele.

[50] Ani unijní právní úprava nevede k závěru, že stěžovateli musí účastenství náležet bez dalšího. Podle čl. 3 bodu 19 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru se „žadatelem“ rozumí „železniční podnik nebo mezinárodní seskupení železničních podniků nebo jiné osoby nebo právní subjekty, jako například příslušné orgány ve smyslu nařízení (ES) č. 1370/2007 a zasilatelé, dopravci a provozovatelé kombinované dopravy se zájmem v oblasti veřejné služby nebo obchodním zájmem na získání kapacity infrastruktury“. Podle čl. 56 odst. 1 téže směrnice „má žadatel právo podat stížnost regulačnímu subjektu, pokud se domnívá, že se s ním nejedná poctivě, je diskriminován nebo jinak poškozen, zejména může podat žádost o přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury nebo případně železničním podnikem nebo provozovatelem zařízení služeb“, která se týkají v tomto ustanovení uvedených otázek.

[51] Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v bodech 19 až 21 rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, v procesních otázkách neupravených unijním právem se uplatní procesní autonomie členských států, omezená požadavky rovnocennosti (ekvivalence) a efektivity (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 12. 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, ECLI:EU:C:1976:188 a ze dne 16. 12. 1976, Comet, C-45/76, ECLI:EU:C:1976:191).

[52] Zásada rovnocennosti vyžaduje, aby procesní pravidla použitelná na ochranu práv vyplývajících z unijního práva nebyla méně příznivá než pravidla upravující obdobné prostředky ochrany práv založených na vnitrostátním právu.

[53] Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by výklad § 27 odst. 2 správního řádu přiznával nižší míru ochrany osobám dovolávajícím se práv vyplývajících ze směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru než osobám uplatňujícím práva založená výlučně vnitrostátním právem. Uvedené ustanovení se použije bez ohledu na původ tvrzeného práva a v obou případech vyžaduje, aby rozhodnutí mohlo přímo zasáhnout do vlastních práv nebo povinností dotčené osoby. Stěžovatel ostatně neoznačil žádnou srovnatelnou kategorii řízení, v níž by české právo přiznávalo profesnímu spolku účastenství pouze z důvodu, že sdružuje osoby, jejichž individuální práva mohou být rozhodnutím dotčena.

[54] Zásada efektivity pak brání takové vnitrostátní procesní úpravě nebo jejímu použití, které by výkon práv přiznaných unijním právem činily v podstatě nemožným nebo nadměrně obtížným. Ani tento požadavek však v nynější věci porušen není. Ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu umožňuje účastenství každé osobě, jejíž vlastní práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, tedy i železničnímu podniku nebo jinému žadateli ve smyslu čl. 3 bodu 19 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, prokáže-li, že jeho vlastní práva či povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny.

[55] Požadavek přímého dotčení vlastních práv přitom sám o sobě nevylučuje ani nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných unijním právem. Jednotliví dopravci mohou svá práva uplatňovat vlastním jménem a mohou se též nechat zastoupit zmocněncem podle § 33 správního řádu. Také stěžovatel může využívat procesní prostředky, které mu unijní nebo vnitrostátní právo přiznává, tvrdí-li zásah do své vlastní právní sféry. Unijní právo zásadně nevyžaduje vytvoření nového procesního prostředku nad rámec vnitrostátní právní úpravy, poskytuje-li vnitrostátní právní řád dostatečné prostředky k ochraně práv jednotlivců (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2007, Unibet, C-432/05, ECLI:EU:C:2007:163).

[56] Důvodná dále není ani argumentace založená na tvrzeném nerovném zacházení mezi stěžovatelem a jinými subjekty, kterým může příslušet postavení žadatele podle směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. Rozdílné zacházení může být diskriminační pouze tehdy, týká-li se subjektů nacházejících se ve srovnatelné situaci a postrádá-li objektivní odůvodnění (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 12. 2008, Arcelor Atlantique et Lorraine a další, C-127/07, ECLI:EU:C:2008:728). Stěžovatel však není ve srovnatelném postavení s mezinárodním seskupením železničních podniků vytvořeným za účelem společného poskytování mezinárodní dopravy ani se subjektem, který má vlastní zájem v oblasti veřejné služby nebo vlastní obchodní zájem na získání kapacity infrastruktury. Jeho tvrzený zájem je odvozen výlučně od práv a hospodářských zájmů sdružených dopravců.

[57] Rozhodným kritériem v projednávané věci přitom není státní příslušnost, místo usazení ani právní forma dotčeného subjektu, nýbrž existence vlastního právně relevantního zájmu, který může být správním rozhodnutím přímo dotčen. Stejná podmínka by se uplatnila jak na profesní spolek usazený v České republice, tak na obdobný subjekt z jiného členského státu. Použitý výklad proto nezakládá přímou ani nepřímou diskriminaci a neznevýhodňuje žádnou kategorii žadatelů jako takovou.

[58] Z požadavků procesní autonomie členských států, zásad rovnocennosti a efektivity ani z obecnějšího zákazu diskriminace proto nevyplývá, že by stěžovateli muselo být přiznáno postavení účastníka v řízení zahájeném žádostí provozovatele dráhy. Skutečnost, že čl. 56 odst. 1 směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru přiznává žadateli právo domáhat se přezkumu některých rozhodnutí mj. provozovatele infrastruktury u regulačního subjektu, sama o sobě neznamená, že každému subjektu dovolávajícímu se postavení žadatele musí vnitrostátní právo přiznat účastenství ve všech řízeních, která mohou mít vztah k železniční infrastruktuře. Rozhodující zůstává, zda takový subjekt uplatňuje vlastní práva, která mohou být napadeným rozhodnutím přímo dotčena.

[59] V nynější věci stěžovatel sám neinicioval řízení o schválení plánu, ale domáhá se účasti v řízení zahájeném žádostí provozovatele dráhy. Nestačí přitom tvrzení, že každý žadatel má podle směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru právo na přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury o plánování obnovy a údržby. Je třeba posoudit, zda právě stěžovatel uplatňuje vlastní práva, která by rozhodnutí o předloženém plánu omezení provozování dráhy mohlo přímo zasáhnout. Takový výklad neponechává oprávněné žadatele bez ochrany. Naopak podle § 27 odst. 2 správního řádu umožňuje účast každé osoby, jejíž práva nebo povinnosti mohou být přímo dotčeny, a není omezen pouze na licencované dopravce nebo osoby, kterým již byla kapacita přidělena.

[60] Pro účely rozhodnutí není nezbytné obecně vyřešit, zda může unijní definici žadatele naplnit i subjekt bez aktuálního zájmu na získání kapacity konkrétní infrastruktury. Ani takto široce pojatá definice by totiž nepostačovala k založení účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu v řízení, které se vlastních práv takového subjektu nemůže přímo dotknout. Krajský soud proto nepochybil, když otázku postavení žadatele propojil s existencí relevantního vlastního zájmu stěžovatele na přidělení kapacity (srov. body 23 až 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45).

[61] Stěžovatel nemůže být mezinárodním seskupením železničních podniků jen proto, že jeho členové provozují mezistátní spoje nebo mají zahraniční vlastníky. Zdejší soud v bodech 26 až 29 již opakovaně připomínaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, vysvětlil historický původ tohoto institutu ve směrnici 91/440/EHS. Její čl. 3 vymezoval mezinárodní seskupení jako seskupení nejméně dvou železničních podniků usazených v různých členských státech za účelem poskytování služeb mezinárodní dopravy mezi členskými státy. Taková seskupení původně umožňovala svým členům získat přístupová práva, která jednotlivým podnikům samostatně nepříslušela.

[62] Pozdější otevření trhu mezinárodní osobní dopravy směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2007/58/ES ze dne 23. října 2007, kterou se mění směrnice Rady 91/440/EHS o rozvoji železnic Společenství a směrnice 2001/14/ES o přidělování kapacity železniční infrastruktury a zpoplatnění železniční infrastruktury, význam mezinárodních seskupení omezilo, neboť přístupová práva již nebyla vázána pouze na ně. Zachování jejich postavení žadatele ve směrnici o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru však neznamená, že takové postavení musí být přiznáno každému spolku železničních podniků. Argument a maiori ad minus zde neobstojí: nejde o kvantitativně menší případ téhož institutu, ale o odlišný charakter, účel a funkci sdružení. Z tvrzení stěžovatele neplyne, že by byl seskupením podniků usazených v různých členských státech vytvořeným za účelem společného poskytování mezinárodní dopravy. Terminologická nepřesnost krajského soudu při použití označení „seskupení mezinárodních dopravců“ (bod 40 napadeného rozsudku) na správnosti tohoto závěru nic nemění. Podmínkou samozřejmě není, aby každý člen měl dominantní zaměření na mezinárodní dopravu.

[63] Stěžovatel by nicméně mohl naplnit definici žadatele jako jiný právní subjekt s relevantním vlastním zájmem na získání kapacity. Samotná vnitrostátní povaha spolku tedy překážkou není. Rozhodující je, že stěžovatel takový vlastní zájem odvozuje výlučně od zájmů svých členů. Spolek je však právnickou osobou odlišnou od osob, které jej tvoří, a jejich práva a povinnosti nejsou současně jeho právy a povinnostmi. Účel spolku spočívající v prosazování společných zájmů členů tento rozdíl neodstraňuje.

[64] Jak již zdejší soud vysvětlil v bodech 31 až 34 rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, společný zájem členů je jedním z definičních znaků spolku, neznamená však oprávnění bez dalšího chránit jejich individuální práva vlastním jménem ve správním řízení. Spolek tak může činit zejména jako zmocněnec, případně na základě zvláštního zákonného titulu. Žádné zákonné ustanovení však stěžovateli nepřiznává účast v řízení o schválení plánu omezení provozování dráhy jen z titulu jeho poslání, upraveného v jeho stanovách. Možnost zastupovat členy na základě plné moci podle § 33 správního řádu není diskriminací spolku, nýbrž důsledkem rozlišení mezi účastníkem a jeho zástupcem.

[65] Nejvyšší správní soud nepopírá, že vlastní zájem může spočívat i v získání kapacity pro jiného. Zasilatel například může mít vlastní obchodní zájem na přidělení kapacity dopravci, který pro něj uskutečňuje přepravu. Takový zájem je od zájmu dopravce odlišný. Totéž může platit o subjektu zajišťujícím veřejné služby v přepravě cestujících. Z tohoto důvodu není případná účast organizátorů dopravy důkazem nerovného zacházení se stěžovatelem. Ten žádný obdobný vlastní vztah k zajištění konkrétní přepravy ani jiný samostatný titul neuplatnil a odkazuje pouze na potřeby sdružovaných dopravců. Rozdíl tedy nespočívá v tom, zda má být kapacita získána „pro sebe“, ale zda má dotčený subjekt na jejím získání vlastní právně relevantní zájem.

[66] Samotná skutečnost, že v době zahájení řízení ještě nebyla kapacita pro příslušné období přidělena, rovněž nečiní postavení stěžovatele a dopravců shodným. Přímé dotčení práv může přicházet v úvahu i u potenciálního uživatele infrastruktury, který dosud o kapacitu nepožádal. Musí však existovat konkrétní vlastní právní pozice, která může být předloženým plánem dotčena. Tu nenahrazuje obecný zájem na řádném fungování železniční dopravy nebo ochrana zájmů členů spolku. Ani předseda žalovaného ostatně neomezil postavení žadatele na osobu, která již žádost podala. V bodě 78 žalobou napadeného rozhodnutí připustil, že žadatelem ve smyslu směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru může být i osoba s reálným záměrem získat kapacitu, přestože ještě o přidělení kapacity infrastruktury formálně nepožádala.

[67] Kasační námitka nesprávného posouzení účastenství ve vztahu k unijnímu právu tedy není důvodná.

III.c) Důkazní břemeno při posuzování účastenství

[68] Podle § 28 odst. 1 věty první správního řádu bude za účastníka v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. Stěžovatel správně upozorňuje, že při pochybnostech o účastenství je na správním orgánu, aby tvrzení o účastenství vyvrátil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 12/2008-63, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 600/99). Z toho však neplyne, že správní orgán nesmí po osobě domáhající se účastenství požadovat vysvětlení skutečností týkajících se její vlastní činnosti nebo že každé právně nepodložené tvrzení o účastenství musí vyvracet dokazováním všech hypotetických okolností.

[69] Na rozdíl od věci posuzované v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, se stěžovatelem v nynějším řízení Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře od počátku jednal jako s účastníkem a následně žalovaný rozhodl samostatným usnesením podle § 28 odst. 1 správního řádu o tom, že účastníkem není.

[70] Nejvyšší správní soud musí korigovat obecně formulovanou úvahu předsedy žalovaného v bodě 54 žalobou napadeného rozhodnutí, podle níž v pochybnostech o účastenství „nemůže být správní orgán tím, kdo bude vyhledávat důkazy“. Takový obecný závěr by neodpovídal § 28 odst. 1 správního řádu. Nelze přisvědčit ani tomu, že by samotná pochybnost o účastenství osoby, kterou zákon výslovně nejmenuje, opravňovala správní orgán přenést na ni důkazní břemeno a bez dalšího rozhodnout v její neprospěch pro nedostatek předložených důkazů.

[71] V nynější věci však tato úvaha nebyla určující. Žalovaný stěžovatele vyzval k vyjádření k charakteru a důvodům jeho účastenství. Stěžovatel v odpovědi ze dne 8. 3. 2024 odkázal zejména na své poslání, zastupování společných zájmů dopravců, účast při projednávání plánu se Správou železnic a širokou definici žadatele podle směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. Žalovaný tato tvrzení nepominul. V usnesení o tom, že stěžovatel není účastníkem řízení, žalovaný vysvětlil, proč ani při zohlednění těchto tvrzení nelze usuzovat na přímé dotčení vlastních práv stěžovatele. Předseda žalovaného pak v bodech 52 až 53 žalobou napadeného rozhodnutí objasnil smysl výzvy jakožto prostředku zjišťování konkrétních záměrů sdružení dopravců ve vztahu k podávání žádostí o přidělení kapacity dráhy, které ještě nebyly realizovány, eventuálně jiných relevantních skutečností, které mohou být známy jen sdružením samotným. V bodech 55 a 78 až 83 pak předseda žalovaného hodnotil absenci vlastního relevantního zájmu stěžovatele a přímého dotčení jeho práv. Důvodem nepřiznání účastenství tedy nebylo pouhé nepředložení důkazu, ale především právní nedostatečnost tvrzeného titulu účastenství.

[72] Konstatování, že spolek sdružuje dopravce a hájí jejich zájmy, samo o sobě nepředstavuje plausibilní tvrzení přímého dotčení práv spolku, které by správní orgán musel vyvracet zjišťováním dalších hypotetických okolností (obdobně viz bod 37 rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45). Žalovaný nemusel popírat, že stěžovatel sdružuje dopravce, že jeho členové mají zájem na získání kapacity ani že vůli spolku vytvářejí ve svém souhrnu členové, aby mohl dospět k závěru, že zákonná podmínka přímého dotčení práv stěžovatele nebyla splněna. V takové situaci nejde o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, nýbrž o právní hodnocení jím uváděných skutečností.

[73] Nelze po žalovaném požadovat ani to, aby vyvracel konkrétní vlastní záměr stěžovatele žádat o kapacitu, který stěžovatel vůbec nepopsal. Okolnost, zda stěžovatel hodlá získat kapacitu a za jakým účelem, mohl objasnit především on sám. Pokud žalovaný v této souvislosti žádal od stěžovatele součinnost, nepřenášel tím na něj důkazní břemeno. Stěžovatel však žádný konkrétní vlastní záměr získat kapacitu či jiný samostatný titul přímého dotčení práv neuplatnil. Námitka přenesení důkazního břemene proto není důvodná.

III.d) Legitimní očekávání a účastenství

[74] Stěžovatel namítá, že jeho účastenství vyplývalo z ustálené správní praxe, kterou žalovaný změnil bez závažných důvodů. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, vymezil správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost či nečinnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Její změna je možná do budoucna, po seznámení dotčených subjektů a při řádném odůvodnění závažnými okolnostmi.

[75] V souladu se závěry Nejvyššího správního soudu v bodech 39 až 41 rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025-45, je však třeba konstatovat, že účastenství je založeno naplněním zákonných podmínek, nikoli volbou správního orgánu nebo pouhou skutečností, že správní orgán s určitou osobou dosud jako s účastníkem jednal (srov. např rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118, publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS, a ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 34/2011-70). Postup Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře proto nemohl stěžovateli založit trvalý nárok na vlastní účastenství jen tím, že tento úřad nesprávně považoval společné zájmy jeho členů za dostatečný titul účasti. Nebylo-li dáno přímé dotčení stěžovatelových vlastních práv ani zvláštní zákonný titul jeho účasti, nemohl stěžovatel důvodně očekávat, že žalovaný bude v takovém postupu bez ohledu na zákon pokračovat. Na okraj zdejší soud uvádí, že materiálně Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře v předchozích rozhodnutích (ze kterých nyní stěžovatel dovozuje ustálenou správní praxi ve vztahu ke svému účastenství) stěžovatele vnímal jako právního zástupce jeho členů, přestože jej nesprávně označoval za účastníka (na což již upozornil předseda žalovaného v bodě 87 žalobou napadeného rozhodnutí i zdejší soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 5 As 178/2025). Ani v tomto směru se proto nemohlo jednat o neodůvodněný odklon od stávající správní praxe.

[76] Změna přístupu navíc nebyla provedena pouhým neformálním vyloučením stěžovatele bez možnosti obrany. Žalovaný stěžovatele v přípisu ze dne 4. 3. 2024 vyzval k vysvětlení charakteru a důvodů účastenství a následně vydal o jeho účastenství odůvodněné usnesení, proti němuž stěžovatel využil práva rozkladu, a proti rozkladovému rozhodnutí následně podal žalobu. Samotná změna dosavadního právního názoru tudíž nemohla založit povinnost zachovat stěžovateli postavení, které mu ze zákona nenáleželo, a i tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.

III.e) Rozhodnutí o účastenství po vydání dílčích meritorních rozhodnutí

[77] V rámci poslední námitky stěžovatel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014-147, dovozuje, že vydání kteréhokoli meritorního rozhodnutí v části věci znemožnilo další samostatné posuzování jeho účastenství v celém správním řízení. Takový závěr však z uvedeného rozsudku neplyne.

[78] Tento rozsudek skutečně vyslovil, že po vydání rozhodnutí o věci samé již zásadně nelze vydat usnesení o účastenství podle § 28 odst. 1 správního řádu. V bodech 25 až 29 rozsudku zdejší soud vyložil, že smyslem tohoto ustanovení je vyjasnit procesní postavení osoby v probíhajícím řízení. Vydáním meritorního rozhodnutí se řízení před správním orgánem zásadně končí a správní orgán je svým rozhodnutím vázán. Nemůže proto bez zákonného podkladu pokračovat v projednávání téže již rozhodnuté věci. Údajně opomenutý účastník se pak zpravidla brání odvoláním a otázka jeho účastenství se řeší při posouzení takového opravného prostředku.

[79] V projednávané věci bylo v době vydání usnesení o účastenství řízení v příslušném rozsahu znovu vedeno v prvním stupni, a to žalovaným na základě předchozího zrušení meritorního rozhodnutí jeho předchůdce.

[80] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 16. 2. 2024, č. j. ÚOHS-07147/2024/164, sp. zn. ÚOHS-R0006/2024/DI, bylo totiž dřívější rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 28. 11. 2023, č. j. UPDI-4029/23/AP, sp. zn. OPD171/23, v části věci zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání. Z dalšího procesního postupu vyplývá, že pokračovalo projednávání části původní věci odpovídající výrokům A a C rozhodnutí ze dne 28. 11. 2023, č. j. UPDI-4029/23/AP. Usnesení žalovaného o tom, že není účastníkem řízení, bylo vydáno až dne 18. 3. 2024. V rozsahu vrácené věci proto neexistovalo meritorní rozhodnutí, které by žalovanému bránilo v dalším projednávání. Žalovaný měl znovu rozhodnout o dosud neuzavřené části předmětu řízení a za tím účelem byl oprávněn vyjasnit, s kým má jako s účastníkem jednat. Nešlo o dodatečné určování účastenství pouze pro potřeby opravného prostředku proti nadále existujícímu meritornímu rozhodnutí.

[81] Uvedenému závěru nebrání ani existence předchozích rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, která nebyla zrušena (resp. nebyla zrušena celá) a týkají se částí původního předmětu řízení. Podle § 148 odst. 1 písm. b) správního řádu umožňuje rozhodnutí v části věci samostatně vyřešit část předmětu řízení, zatímco ve zbývajícím rozsahu řízení pokračuje. Vydání takového rozhodnutí proto nelze ztotožnit se skončením řízení o těch částech žádosti, o který dosud rozhodnuto nebylo. Kdyby každé rozhodnutí v části věci znemožnilo po celý další průběh řízení vydat usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu, nebylo by možné vyjasnit sporné účastenství pro další dokazování a rozhodování o dosud nevyřešeném předmětu. Takový výklad je zjevně absurdní a odporující účelu obou institutů.

[82] Předseda žalovaného v bodě 59 žalobou napadeného rozhodnutí výslovně dovodil, že stěžovateli zákonné předpoklady účastenství nesvědčily již od počátku řízení. Usnesení žalovaného o účastenství stěžovatele tedy nelze vykládat tak, že mu konstitutivně odnímalo do té doby existující účastenství nebo že se právní posouzení omezovalo pouze na budoucí fázi řízení. Šlo o deklaratorní posouzení zákonných předpokladů účastenství, které podle žalovaného chyběly od zahájení řízení. Z tohoto hlediska není rozpor mezi tím, že předchůdce žalovaného původně se stěžovatelem jako s účastníkem jednal, a tím, že následně žalovaný dospěl k závěru, že mu toto postavení podle zákona nenáleželo. Ani poslední námitka stěžovatele proto není důvodná.

IV.

Závěr a náklady řízení

[83] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

[84] O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. listopadu 2026

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací