5 As 34/2010

Plný text

č. j. 5 As 34/2010 - 84

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A.D., zast. JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 201/2007 - 39,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Odměna ustanovenému advokátovi JUDr. Janu Konečnému, se sídlem [adresa] Praha s e u r č u j e částkou 2400 Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2006, č. j. S-MHMP 193410/2006; tímto bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 2 ze dne 11. 5. 2006, č. j. 608/016584/2006, kterým bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno správní řízení o žádosti stěžovatele o povolení změny jména a příjmení z dosud užívaného jména a příjmení pro nezaplacení správního poplatku.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud ignoruje Ústavu ČR, Listinu základních práv a svobod i zákon, když tvrdí, že neexistuje žádná možnost odpuštění či prominutí předmětného správního poplatku, ať již pro sociální nouzi či zmírnění zákona, neboť takový stav by zcela vylučoval právní koncept tohoto státu. Právní otázka stran možnosti prominutí správního poplatku byla dle stěžovatele městským soudem posouzena v rozporu se zákonem. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný své právo podat vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v rozsahu stížních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ze spisového materiálu vyplynuly následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

Rozhodnutím správního orgánu ze dne 17. 4. 2003, čj. 208/960/2003 byla stěžovateli povolena změna jména a příjmení ze jména příjmení P. Č. na jméno a příjmení A. D., nyní se stěžovatel žádostí ze dne 16. 12. 2006 domáhal zpět povolení změny jména a příjmení na jméno a příjmení P. Č., neboť změna jména nesplnila svůj účel.

Stěžovatel byl ve správním řízení ve věci povolení změny jména a příjmení vyzván k zaplacení správního poplatku ve výši 2000 Kč (položka č. 11 Sazebníku, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Správní orgán vycházel z dikce zákona o správních poplatcích, který v ust. § 8 a dále v Sazebníku stanoví, kdo je od povinnosti zaplatit správní poplatek osvobozen. Správní orgán konstatoval, že žádná z těchto výjimek nedopadá na stěžovatele, stěžovateli proto vznikla povinnost správní poplatek uhradit. Na výzvu k zaplacení správního poplatku reagoval stěžovatel žádostí o zproštění povinnosti tento poplatek zaplatit z majetkových důvodů (příjem 100 Kč měsíčně). Správní orgán řízení o změnu jména a příjmení zastavil z důvodu nezaplacení správního poplatku. Žalovaný, jakožto odvolací orgán, rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil s tím, že platná právní úprava zproštění od zaplacení správního poplatku na žádost neumožňuje. S tímto právním posouzením se ztotožnil i městský soud a žalobu zamítl. Městský soud poukázal na skutečnost, že stávající zákon o správních poplatcích na rozdíl od zákona č. 368/1992 Sb. možnost prominutí správního poplatku neupravuje. V této souvislosti městský soud konstatuje, že není proto možno ve věci aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 ze dne 21. 3. 2007, který se zabýval otázkou možného prominutí správního poplatku v intencích zákona č. 368/1992 Sb. Městský soud dospěl k závěru, že i kdyby žalovaný posoudil žádost žalobce nikoli jako návrh na osvobození od správního poplatku, ale jako žádost o prominutí z důvodů majetkových poměrů a zdravotního stavu, nemohl by podané žádosti vyhovět, protože hmotněprávní předpis, tj. zákon o správních poplatcích, správnímu orgánu takové oprávnění nepřiznává.

Meritem projednávané věci je zodpovědět právní otázku, a to, zda, jakkoli zákon o správních poplatcích takovou možnost expressis verbis neuvádí, lze na žádost účastníka řízení prominout správní poplatek, či nikoli, resp. zda lze, resp. je povinností správního orgánu postupovat v případě žádosti o prominutí poplatku dle §55a zákona o správě daní a poplatků.

Senát ve věci nyní rozhodující předložil tuto otázku dle ust. § 17 s. ř. s rozšířenému senátu, neboť měl za to, že právní otázka stran možného prominutí správního poplatku je ve stávající judikatuře řešena rozdílně. Vycházel přitom z toho, že jak zákon o správních poplatcích č. 368/1992 Sb., tak i stávající zákon č. 634/2004 Sb., účinný od 16. 1. 2005, dle kterého bylo postupováno v nyní souzené věci, shodně upravují řízení i pravidla pro osvobození, resp. pro případnou moderaci výše poplatku, přitom právní posouzení stran nastolené otázky je obsaženo v rozsudku NSS ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 a v rozsudku ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 As 1/2009 – 95 rozdílně.
Rozšířený senát a priori posuzoval, zda se jedná o právně a skutkově totožné věci, přitom na rozdíl od názoru předkládajícího pátého senátu dospěl k závěru, že tomu tak není. Ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2011, čj. 5 As 34/2010  70, mimo jiné konstatoval, že „(p)rvní senát, jehož názoru pátý senát odporuje, aplikoval zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, zatímco na věc pátého senátu je nutno použít (nový) zákon o správních poplatcích č. 634/2004 Sb., účinný od 16. 1. 2005. Tento zákon použil rovněž čtvrtý senát ve shora zmíněném rozhodnutí.........(P)rvní senát vyšel při formulaci svého právního názoru z ustanovení starého poplatkového zákona, který v § 8 odst. 1 písm. a) a b) předpokládal, že poplatek lze na žádost „prominout“. Z toho pak první senát vyvodil, že právní podmínky „prominutí“ poplatku, které starý poplatkový zákon neupravoval (protože upravoval toliko zvýšení, snížení či upuštění od poplatku), je nutno hledat v předpisu obecném, totiž v daňovém řádu z roku 1992, přesněji pak v jeho ustanovení § 55a o prominutí daně, případně prominutí daňového nedoplatku (§ 65). ...“ Rozšířený senát uvedl, že právní úprava obsažená v zákoně, dle kterého věc posuzuje nyní pátý senát, tzn. zákon č. 634/2004 Sb., již na rozdíl od úpravy předchozí nemá obdobu ustanovení dovolávajícího se možnosti poplatek na žádost prominout, a to ani v textu zákona, ani v připojeném sazebníku. Ustanovení § 7 nového poplatkového zákona má textaci odchylnou, a prominutí poplatku nebo jeho snížení na žádost již neupravuje. Dle rozšířeného senátu je tedy zřejmé, že právní názory obou senátů se ve skutečnosti nestřetávají, ale míjejí v důsledku toho, že každý senát při rozhodování své věci musí použít jiné právo, třebaže obojí úprava správních poplatků je velmi podobná; nicméně v klíčovém ustanovení se ale liší. Právní názor pátého senátu se při výkladu nového práva dle závěrů, které rozšířený senát učinil, nemůže dostat do rozporu s dřívějším rozhodnutím senátu prvého, a pátý senát může ve věci vyložit právo sám, aniž by mu v tom v naznačeném směru rozhodnutí prvního senátu bránilo; přitom neexistuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž by byl aplikován zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, způsobem, který by bránil pátému senátu rozhodnout s využitím právníhon názoru uvedeného při předložení věci rozšířenému senátu.

Senát ve věci rozhodující proto posoudil věc následovně:

Podle ust. § 8 odst. 4 zákona č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích ve znění rozhodování správních orgánů, od poplatků jsou osvobozeny i další osoby nebo úkony, a to v rozsahu stanoveném v sazebníku; v odst. 5 cit. zákona se dále uvádí, že v rozsahu stanoveném v sazebníku se správní úřad zmocňuje snížit nebo zvýšit poplatek anebo upustit od jeho vybrání. V § 9 cit. zákona se uvádí, že v řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, nestanoví-li tento zákon jinak“.

Z uvedeného je zřejmé, že zákon o správních poplatcích, který je k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků lex specialis, umožňuje správnímu orgánu poplatek snížit, zvýšit nebo upustit od jeho vybrání pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku.

Otázkou možnosti prominutí správního poplatku podle zákona č. 634/2004 Sb., se zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 4 As 1/2009 - 95, v němž se vyslovil k možnosti prominutí správního poplatku a mimo jiné konstatoval: „(P)odle části VIII, položky 110 písm. d) sazebníku, který je přílohou zákona o správních poplatcích, platí účastník za podání námitky proti vyřízení reklamace podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, částku 100 Kč. Nejvyšší správní soud v této souvislostí podotýká, že tento poplatek nelze prominout či jakkoli snížit nebo upustit od jeho vybrání, případně účastníka od jeho placení osvobodit, protože tak je možné postupovat pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku (§ 8 zákona o správních poplatcích). V části VIII, položce 110 písm. d) sazebníku však není stanovena žádná taková možnost ani žádné rozmezí, které by umožňovalo takový postup“.

V rozsudku výše uvedeném čtvrtý senát možnost postupu dle zákona o správě daní a poplatků pro případ prominutí (odpuštění, upuštění) de facto nepřipouští, přitom vychází ze speciální úpravy obsažené v zákoně o správních poplatcích. Senát ve věci nyní rozhodující se nemá důvodu od vysloveného právního názoru odchýlit.

Vede-li správní orgán správní řízení podle zvláštního předpisu a toto řízení je dle sazebníku předmětem správního poplatku, provádí zcela nepochybně dvojí řízení. V první řadě je to řízení správní, které patří do jeho působnosti (zde povolení změny jména a příjmení), a dále i řízení daňové, tj. vykonává ve smyslu ust. § 1 zákona č. 337/1992 Sb., správu daní (poplatků). V tomto případě postupoval správní orgán v intencích § 9 zákona o správních poplatcích podle zákona o správě daní a poplatků, nestanoví-li zákon o správních poplatcích, tj. lex specialis, jinak (s účinností od 1. 1. 2011 v souvislosti s přijetím zákona č. 281/2009 Sb., byl § 9 zákona o správních poplatcích, který odkazoval na postup dle procesního daňového předpisu, bez náhrady zrušen, tj. nebyla provedena pouze změna odkazu na nový daňový řád).

Lex specialis však v případě stěžovatele jinak stanoví, a taxativně uvádí, kdy – pouze v těchto případech- lze správní poplatek prominout, resp. od něj upustit.

V položce 11 Sazebníku správních poplatků je osvobození od správního poplatku pro případ vydání povolení změny jména a příjmení umožněno v taxativně uvedených případech takto:

1. Od poplatku podle této položky je osvobozena změna příjmení, k níž dochází prohlášením rozvedeného manžela, že přijímá opět své dřívější příjmení nebo příjmení rodné, popřípadě, že upouští od užívání společného příjmení vedle příjmení dřívějšího, byla-li tato skutečnost oznámena do jednoho měsíce po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu.

2. Od poplatku podle této položky je osvobozena změna nebo oprava jména osvojených dětí nebo změna, kterou je nutno provést v důsledku nesprávných nebo neúplných zápisů v matrice.

3. Od poplatku podle této položky je osvobozena změna jména a příjmení osoby v případě změny pohlaví.

4. Od poplatku podle této položky je osvobozena změna jména, popřípadě jmen a příjmení fyzické osoby, která je státním občanem České republiky a současně státním občanem jiného členského státu Evropské unie, na podobu, jakou jí umožňuje užívat právo a tradice druhého členského státu.

Zákon o správních poplatcích nedává pro případy spadající pod položku 11 sazebníku správnímu orgánu ani právo moderace, tzn.neumožňuje se popř. správní poplatek, nespadá-li věc pod osvobození, např. snížit.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán pro případ placení a vybírání správního poplatku má nepochybně postavení správce daně, postupuje proto dle procesního předpisu, který upravuje vybírání a placení daní; v rozhodné době byl tímto předpisem zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který od 1. 1. 2011 nahradil zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (viz § 149 a násl. d. ř.). Poplatník, jakož i správní orgán, který vykonává správu daně v postavení správce daně dle ust. § 1 ve spojení s § 2 odst. 3 d. ř.jakožto správce daně, tak nepochybně může využít obecně přípustné instituty, které v rovině platební daňový řád nabízí, a to jak správci daně k zajištění splnění platební povinnosti poplatníkem (§ 167, § 170, resp. § 171 d.ř.) , tak i poplatníkovi, resp. daňovému dlužníku, např. v souvislosti s nemožností okamžité úhrady platby (např.§ 156 – posečkání s placením). Uvedené lze dovodit mimo jiné i z ust. § 5 odst. 6 zákona o správních poplatcích, který takovou možnost presumuje, když stanoví: „Penále, úrok z prodlení ani úrok za dobu posečkání s placením poplatku, stanovené zvláštním právním předpisem upravujícím správu daní, se neuplatňují.“ Stejné možnosti připouštěl i zákon č. 337/1992 Sb.; nutno však upozornit na to, že ust. § 55a cit. zákona, které upravovalo prominutí daně, by nebylo možno použít, neboť dané ustanovení se vztahovalo pouze na případy nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, nikoli však na případy tvrdosti zákona z hlediska dopadů do finanční situace poplatníka (tj. sociální důvody).

Lze proto shrnout, že u stěžovatele se zcela zjevně nejedná o žádný z výše uvedených případů, pro který by mu bylo lze správní poplatek prominout, resp. osvobodit jej od jeho placení, možnost jeho snížení není pro případ, pro který požaduje změnu jména v zákoně přitom připuštěna. Je tedy zákonnou povinností stěžovatele správní poplatek za požadovanou změnu jména a příjmení uhradit.

Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému žádné náklady řízení přesahující rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. § 11 písm. a) vyhl. č.177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) odměna za převzetí a přípravu zastoupení ve výši 2100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Plný text

5 As 34/2010 - 75

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. M. D., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V. v právní věci žalobce A. D., zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 201/2007 - 39,

t a k t o :

Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí pátému senátu.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

[1] Usnesením z 11. 5. 2006 zastavil Úřad městské části Praha 2 řízení o žalobcově žádosti o změnu jména a příjmení podané dle § 72 odst. 1 a 2 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a změně některých zákonů. K zastavení řízení správní orgán přistoupil poté, co žalobce vyzval ke splnění zákonných povinností, mimo jiné i k zaplacení správního poplatku (ve výši 2000 Kč), a za tím účelem stanovená lhůta uplynula marně.

[2] Proti citovanému usnesení podal žalobce odvolání. Mimo jiné uvedl (shodně s předchozím vyjádřením k výzvě), že je plně invalidní, přesto nepobírá invalidní důchod, neboť nemůže vykázat dostatek odpracovaných let. Jelikož nepobírá ani jakékoli dávky sociální podpory a lékařská posudková komise mu vyslovila přísný zákaz jakékoli práce, nemá dostatek prostředků na uhrazení správního poplatku, proto požádal o „změkčení zákona“ a „zproštění povinnosti“ poplatek platit.

[3] Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil. K zastavení řízení z důvodu neuhrazení správního poplatku uvedl, že povolení změny jména a příjmení podléhalo poplatku dle položky č. 11 sazebníku správních poplatků, který tvořil přílohu zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích: podle písmene b) měl být uhrazen poplatek ve výši 1000 Kč. Na žalobce se podle něho nevztahovala žádná z výjimek osvobození od poplatku uvedených v citované položce. Na žalobce rovněž nedopadalo osvobození od správního poplatku podle § 8 odst. 1 či 2 zákona o správních poplatcích. Právní úprava neumožňovala prominutí správního poplatku; pouze § 8 odst. 5 cit. zákona umožňoval snížit nebo zvýšit poplatek nebo od poplatku upustit, ovšem pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku.

[4] Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou. Přisvědčil žalovanému, že žalobce nesplňoval podmínky pro osvobození od poplatku, a zdůraznil, že dle zákona o správních poplatcích nebylo možno poplatek prominout (z důvodu špatných majetkových poměrů a zdravotního stavu); prominutí poplatku umožňoval zákon o správních poplatcích č. 368/1992 Sb. (účinný do 15. 1. 2005), zákon č. 634/2004 Sb. však již tento institut nepřevzal. Z toho důvodu také nelze na daný případ použít závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 1 Afs 42/2006 -53.

[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl, že „městský soud ignoroval Ústavu ČR, pokud uvedl, že neexistuje žádná možnost odpuštění či prominutí poplatku“. V doplnění provedeném svým zástupcem stěžovatel dále tvrdil, že nemá žádný finanční příjem, dostává jen 100 Kč měsíčně na hygienické potřeby a požadovaný správní poplatek proto nemůže zaplatit. Soud se nezabýval možnostmi odstranit tvrdost zákona, stát mu nemůže odepřít právo jen proto, že nemá peníze na zaplacení poplatku. Stěžovatelův advokát dovodil z předestřených tvrzení, že stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a z důvodu vady řízení, neboť skutková podstata nebyla zjištěna úplně a městský soud měl z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit [§ 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].

II.
Důvody předložení věci rozšířenému senátu

[6] Pátý senát zjistil, že ohledně vznesené otázky existuje rozporná judikatura: sám se přiklonil k názoru vyslovenému v rozsudku z 16. 3. 2009, č. j. 4 As 1/2009 - 95, který je odlišný od právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 42/2006 - 53.

[7] K dalšímu výkladu je nutno předeslat, že první senát ve svém rozsudku aplikoval zákon č. 368/1992 Sb. Pro věc jsou relevantní následující ustanovení:
§ 8 odst. 1: „Správní orgán, který poplatek vybral, jej vrátí:
a) v plné výši, nedošlo-li vůbec k provedení úkonu bez viny poplatníka anebo poplatek byl zaplacen, aniž byl k tomu poplatník povinen, anebo byl-li poplatek na žádost prominut;
b) v částce, o kterou poplatník zaplatil na poplatek více, než byl povinen nebo o kterou byl poplatek na žádost snížen nebo prominut.“
§ 9 odst. 4:„Od poplatků jsou osvobozeny i další fyzické nebo právnické osoby, popřípadě úkony, a to v rozsahu stanoveném v sazebníku.“
§ 9 odst. 5: „V rozsahu uvedeném v jednotlivých položkách sazebníku správní orgán sníží nebo zvýší poplatek nebo upustí od jeho vybrání“.
§ 10: „Při řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního předpisu, pokud není tímto zákonem stanoveno jinak“.
Dle poznámky pod čarou byl zvláštním zákonem míněn zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád z r. 1992“, „d. ř. 1992“).

[8] Čtvrtý senát (stejně jako nyní pátý senát) vycházel ze zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, účinného od 16. 1. 2005:
§ 7 odst. 1: „Správní úřad vrátí poplatek v plné výši na žádost osoby, která poplatek zaplatila,
a) nebyl-li proveden požadovaný úkon, vymezený v jednotlivých položkách sazebníku, a nejde-li o poplatek, jehož předmětem je správním úřadem přijatá žádost, návrh, přihláška, podnět, námitka, ohlášení nebo oznámení,
b) byl-li zaplacen poplatek, který není stanoven v sazebníku,
c) byl-li zaplacen poplatek osobou, která není podle tohoto zákona poplatníkem.“
§ 7 odst. 2: „Správní úřad vrátí na žádost poplatníka částku, o kterou zaplatil poplatník na poplatku více, než činí sazba stanovená v sazebníku.“
§ 8 odst. 4: „Od poplatků jsou osvobozeny i další osoby nebo úkony, a to v rozsahu stanoveném v sazebníku.“
§ 8 odst. 5: „V rozsahu stanoveném v sazebníku se správní úřad zmocňuje snížit nebo zvýšit poplatek anebo upustit od jeho vybrání“.
§ 9: „V řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, nestanoví-li tento zákon jinak“.

[9] Pátý senát vyjádřil názor, že ačkoliv každý ze vzájemně si odporujících rozsudků aplikoval jiný právní předpis, základ pro jejich právní posouzení byl stejný: oba citované zákony o správních poplatcích byly zvláštními zákony k daňovému řádu z r. 1992 a oba umožňovaly správním orgánům poplatek snížit, zvýšit nebo upustit od jeho vybrání pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku. Oba zákony tedy shodně upravovaly pravidla pro osvobození, resp. případnou moderaci výše poplatku.

[10] První senát v citovaném rozsudku mimo jiné uvedl:
„Zákon o správních poplatcích v ustanovení § 10 stanoví pro řízení ve věcech poplatků subsidiární použití daňového řádu. Nicméně daňový řád by byl na uvedené řízení subsidiárně aplikovatelný i bez tohoto výslovného ustanovení, protože ve svém § 1 odst. 1 vymezuje svou působnost tak, že upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, pro něž zavádí legislativní zkratku „daň“. Daňový řád pak mimo jiné připouští možnost využití institutu prominutí daně (§ 55a) a prominutí daňového nedoplatku při nesplnění poplatkové povinnosti (§ 65). Přitom pro tato svá ustanovení daňový řád legislativní zkratku „daň“ nijak nezužuje. Ani zákon o správních poplatcích použití těchto ustanovení daňového řádu nevylučuje; naopak možnost užití institutu prominutí poplatku se výslovně odráží i v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o správních poplatcích, podle něhož správní orgán, který poplatek vybral, jej vrátí v plné výši, byl-li poplatek na žádost prominut [písm. a)], anebo v částce, o kterou byl poplatek na žádost snížen nebo prominut [písm. b)]. Jestliže zákon o správních poplatcích výslovně předpokládá možnost prominutí správního poplatku po jeho zaplacení, když ji zmiňuje pouze v ustanovení § 8 odst. 1, tím spíše musí být možné, aby správní orgán prominul správní poplatek již před jeho zaplacením“.

„…Je také třeba rozlišit osvobození od správního poplatku a jeho prominutí. Zákon o správních poplatcích upravuje věcné a osobní osvobození v § 9 odst. 1 a 2. V odst. 5 tohoto ustanovení je pak stanoveno, že v rozsahu uvedeném v jednotlivých položkách sazebníku správní orgán sníží nebo zvýší poplatek nebo upustí od jeho vybrání; tento institut nelze zaměňovat s prominutím poplatku nebo jeho části na žádost povinného subjektu. Správnímu orgánu není tímto ustanovením dána pravomoc osvobozovat povinné subjekty od správního poplatku v jednotlivých případech na základě jejich žádosti, ale tímto ustanovením a ustanoveními, která jsou u jednotlivých položek sazebníku nadepsána jako zmocnění, je správním orgánům stanovena povinnost nevybrat správní poplatek, popř. jej vybrat v jiné výši, ve všech případech, kdy budou splněny podmínky ve zmocnění uvedené; k takovému postupu je správní orgán vázán ze zákona. Důvodem, proč jsou jednotlivá zmocnění k osvobození uvedena až v sazebníku správních poplatků, je to, že každé z těchto zmocnění obsahuje specifické podmínky dotýkající se jen správních poplatků uvedených v určité položce sazebníku. Naopak prominutí správního poplatku na žádost představuje přiznání osvobození individuální správním aktem vydaným v samostatném řízení. Samotný pojem odpuštění není v zákoně o správních poplatcích ani v daňovém řádu použit. Nicméně z § 21 odst. 6 daňového řádu vyplývá, že pro řízení, tedy i pro řízení o povinnosti platit správní poplatek, je rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno. Správce daně měl tedy posoudit podání žalobce označeného jako „žádost o odpuštění poplatku“ resp. „žádost o prominutí nedoplatku“ v souladu s jeho obsahem, nikoli pouze dle jeho označení a na základě náležitého posouzení aplikovat příslušný institut daňového řádu. Významová totožnost pojmů odpuštění a prominutí je naprosto zřejmá a není třeba ji nijak blíže rozebírat. Lze tedy uzavřít, že možnost podat žádost o odpuštění správního poplatku je připuštěna samotným zákonem o správních poplatcích a daňovým řádem; pro učinění tohoto závěru tedy ani není nutné odvolávat se na právní řád jako celek, resp. ústavně konformní výklad uvedených předpisů, jak činí žalobce. Nicméně žalobci je v této souvislosti třeba dát za pravdu, že smyslem institutu prominutí, alespoň pokud jde o daňový nedoplatek, je skutečně ohled na majetkové poměry daňových subjektů“.

[11] První senát pak uzavřel, že městský soud pochybil, když se ztotožnil se závěrem žalovaného, že odpustit stěžovateli zaplacení tohoto správního poplatku nebylo podle platné právní úpravy možné.

[12] S těmito závěry předkládající pátý senát nesouhlasí. Přiklonil se naopak k závěrům vysloveným čtvrtým senátem v rozsudku ve věci sp. zn. 4 As 1/2009. Čtvrtý senát argumentoval tím, že „podle části VIII, položky 110 písm. d) sazebníku, který je přílohou zákona o správních poplatcích, platí účastník za podání námitky proti vyřízení reklamace podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, částku 100 Kč. Nejvyšší správní soud v této souvislostí podotýká, že tento poplatek nelze prominout či jakkoli snížit nebo upustit od jeho vybrání, případně účastníka od jeho placení osvobodit, protože tak je možné postupovat pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku (§ 8 zákona o správních poplatcích). V části VIII, položce 110 písm. d) sazebníku však není stanovena žádná taková možnost ani žádné rozmezí, které by umožňovalo takový postup.“

[13] Pátý senát pak předložil rozšířenému senátu otázku, zda v případě, kdy zákon o správních poplatcích výslovně neuvádí možnost prominutí poplatku, lze na žádost účastníka řízení prominout správní poplatek či nikoli, resp. zda správní orgán může postupovat v případě podání žádosti o prominutí poplatku dle § 55a daňového řádu z r. 1992.

III.
Argumentace pátého senátu

[14] Pátý senát má (shodně se čtvrtým senátem) za to, že v řízení o správním poplatku nelze aplikovat prominutí poplatku dle daňového řádu z r. 1992, neboť zákon o správních poplatcích je v tomto směru zákonem speciálním, obsahujícím zvláštní úpravu.

[15] Dovozuje, že správní orgány vedou o věcech podléhajících správnímu poplatku vedle sebe dvojí řízení: jednak řízení o meritu věci dle právního předpisu, který na takovou věc dopadá (v nyní posuzované věci zákonná úprava změny jména a příjmení), a jednak řízení daňové ve smyslu § 1 daňového řádu z r. 1992 [odst. 1: „tento zákon upravuje správu daní, poplatků, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen daň)]“. Podle § 9 zákona o správních poplatcích v takovém řízení postupuje příslušný správní orgán dle daňového řádu z r. 1992, pokud zákon o správních poplatcích (tj. zákon zvláštní) nestanoví jinak. Podle pátého senátu však zákon o správních poplatcích ohledně posuzované otázky „jinak“ stanoví, neboť připouští toliko možnost upustit od správního poplatku (§ 8 odst. 5), nikoliv poplatek prominout.

[16] Podle daňového řádu z r. 1992 by tedy správní orgán postupoval v otázkách placení poplatku (dle části šesté) tam, kde zákon o správních poplatcích neobsahuje vlastní úpravu. Bylo by tedy například možno posečkat s placením poplatku (§ 60 d. ř. 1992) atd.

[17] Pátý senát rovněž předestřel názor, že pro prominutí poplatku ze sociálních důvodů by rozhodně nemohl posloužit § 55a d. ř. 1992, neboť takové důvody nelze považovat za „nesrovnalosti vyplývající z uplatňovaných daňových zákonů“ (§ 55a odst. 1); z „důvodu odstranění tvrdosti (zákona)“ lze prominout pouze příslušenství daně, nikoliv daň (poplatek) samotnou (viz tamtéž).

IV.
Posouzení předložené otázky

[18] Rozšířený senát musel nejprve zkoumat, zda je oprávněn rozhodnout ve věci. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

[19] Jak rozšířený senát již dříve vyslovil v usnesení ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 52/2006 - 86 (dostupném na www.nssoud.cz), je jeho úkolem sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát je podle § 17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodovat tam, kde mu věc byla postoupena senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotlivých sporných otázek.

[20] Rozšířený senát především musel zodpovědět otázku, zda právní názor obsažený ve shora citovaném rozsudku prvního senátu je aplikovatelný na věc řešenou nyní předkládajícím senátem pátým. Pro rozhodnutí proto bylo podstatné zjistit, zda se jedná o právně a skutkově totožné věci; rozšířený senát dospěl k závěru, že tak tomu není.

[21] Rozhodující je, že chybí již první předpoklad pro posouzení věci rozšířeným senátem, a to shodná relevantní právní úprava. První senát, jehož názoru [10] pátý senát odporuje, aplikoval zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, zatímco na věc pátého senátu je nutno použít (nový) zákon o správních poplatcích č. 634/2004 Sb., účinný od 16. 1. 2005. Tento zákon použil rovněž čtvrtý senát ve shora zmíněném rozhodnutí.

[22] Pátý senát má za to, že základ pro právní posouzení podle obou zákonů o správních poplatcích je týž, protože oba zákony jsou zvláštními předpisy ve vztahu k daňovému řádu z r. 1992, a oba umožňují, resp. umožňovaly správním orgánům výši poplatků změnit či od vybrání upustit jen v rozsahu stanoveném v připojených sazebnících. To však není ani přesné, ani úplné.

[23] První senát vyšel při formulaci svého právního názoru z ustanovení starého poplatkového zákona, který v § 8 odst. 1 písm. a) a b) předpokládal, že poplatek lze na žádost „prominout“. Z toho pak první senát vyvodil, že právní podmínky „prominutí“ poplatku, které starý poplatkový zákon neupravoval (protože upravoval toliko zvýšení, snížení či upuštění od poplatku, a to navíc pouze v případech, které stanoví sazebník ke starému poplatkovému zákonu), je nutno hledat v předpisu obecném, totiž v daňovém řádu z roku 1992, přesněji pak v jeho ustanovení § 55a o prominutí daně, případně prominutí daňového nedoplatku (§ 65). Pro přesnost je vhodné dodat, že zmínku o „prominutí“ správního poplatku starý poplatkový zákon obsahoval také v položce 10 sazebníku ve znění účinném do 31. 5. 1994 (do účinnosti novely provedené zákonem č. 85/1994); tato možnost se ale týkala poplatku za udělení státního občanství, a navíc šlo o zmocnění pro Ministerstvo vnitra v případech „zamezení tvrdosti“.

[24] Pátý senát však přehlédl, že právní úprava, kterou on sám musí na věc použít – totiž nový poplatkový zákon (č. 634/2004 Sb.), již nemá obdobu ustanovení dovolávajícího se možnosti poplatek na žádost prominout, a to ani v textu zákona, ani v připojeném sazebníku. Ustanovení § 7 nového poplatkového zákona má textaci odchylnou, a prominutí poplatku nebo jeho snížení na žádost již neupravuje.

[25] Je tedy zřejmé, že právní názory obou senátů se ve skutečnosti nestřetávají, ale míjejí v důsledku toho, že každý senát při rozhodování své věci musí použít jiné právo, třebaže obojí úprava správních poplatků je velmi podobná. Nicméně v klíčovém ustanovení se ale liší.

[26] Právní názor pátého senátu se při výkladu nového práva v důsledku toho nemůže dostat do rozporu s dřívějším rozhodnutím senátu prvého, a pátý senát může ve věci vyložit právo sám, aniž by mu v tom v naznačeném směru rozhodnutí prvního senátu bránilo.

[27] Tato skutečnost pak nedává oprávnění rozšířenému senátu předestřenou právní otázku dále zkoumat. Nejsou tak splněny procesní podmínky rozhodování rozšířeného senátu (§ 17 odst. 1 s. ř. s. a § 68 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu).

[28] Pro úplnost je vhodné dodat, že zatím neexistuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž by byl aplikován zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, způsobem, který by bránil pátému senátu rozhodnout s využitím právního názoru uvedeného při předložení věci rozšířenému senátu.

V.
Závěr

[29] Rozšířený senát proto přestal na tom, že neshledal rozpor s právním názorem již zastávaným Nejvyšším správním soudem, a věc vrátil pátému senátu k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu

Plný text

č. j. 5 As 34/2010 - 64

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. J. C. v právní věci žalobce: A. D., zast. JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 201/2007 - 39,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e dle ust. § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2006, č. j. S-MHMP 193410/2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 2 ze dne 11. 5. 2006, č. j. 608/016584/2006; tímto bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno správní řízení o žádosti stěžovatele o povolení změny jména a příjmení z dosud užívaného jména a příjmení pro nezaplacení správního poplatku.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud ignoruje Ústavu ČR, Listinu základních práv a svobod i zákon, když tvrdí, že neexistuje žádná možnost odpuštění či prominutí předmětného správního poplatku, ať již pro sociální nouzi či zmírnění zákona, neboť takový stav by zcela vylučoval právní koncept tohoto státu. Právní otázka stran možnosti prominutí správního poplatku byla dle stěžovatele městským soudem posouzena v rozporu se zákonem. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný své právo podat vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.

Ze spisového materiálu vyplynuly následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

Stěžovatel byl ve správním řízení ve věci povolení změny jména a příjmení vyzván k zaplacení správního poplatku ve výši 2.000,- Kč (položka č. 11 Sazebníku, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Správní orgán vycházel z dikce zákona o správních poplatcích, který v ust. § 8 a dále v Sazebníku stanoví, kdo je od povinnosti zaplatit správní poplatek osvobozen. Správní orgán konstatoval, že žádná z těchto výjimek nedopadá na stěžovatele, stěžovateli proto vznikla povinnost správní poplatek uhradit. Na výzvu k zaplacení správního poplatku reagoval stěžovatel žádostí o zproštění povinnosti tento poplatek zaplatit z majetkových důvodů (příjem 100,- Kč měsíčně). Správní orgán řízení o změnu jména a příjmení zastavil z důvodu nezaplacení správního poplatku. Žalovaný, jakožto odvolací orgán, rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil s tím, že platná právní úprava zproštění od zaplacení správního poplatku na žádost neumožňuje. S tímto právním posouzením se ztotožnil i městský soud a žalobu zamítl. Městský soud poukázal na skutečnost, že stávající zákon o správních poplatcích na rozdíl od zákona č. 368/1992 Sb., možnost prominutí správního poplatku neupravuje. V této souvislosti městský soud konstatuje, že není proto možno ve věci aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 ze dne 21. 3. 2007, který se zabýval otázkou možného prominutí správního poplatku v intencích zákona č. 368/1992 Sb. Městský soud dospěl k závěru, že i kdyby žalovaný posoudil žádost žalobce nikoli jako návrh na osvobození od správního poplatku, ale jako žádost o prominutí z důvodů majetkových poměrů a zdravotního stavu, nemohl by podané žádosti vyhovět, protože hmotněprávní předpis, tj. zákon o správních poplatcích, správnímu orgánu takové oprávnění nepřiznává.

Meritem projednávané věci je zodpovědět právní otázku, a to, zda, jakkoli zákon o správních poplatcích takovou možnost expressis verbis neuvádí, lze na žádost účastníka řízení prominout správní poplatek, či nikoli, resp. zda lze, resp. je povinností správního orgánu postupovat v případě žádosti o prominutí poplatku dle §55a zákona o správě daní a poplatků.

Senát ve věci nyní rozhodující dospěl při předběžném posouzení věci k závěru, že právní otázka stran možného prominutí správního poplatku je sporná. K tomuto závěru dospěl i přesto, že věci níže uvedené byly posuzovány dle odlišné právní úpravy správních poplatků.

Jak zákon o správních poplatcích č. 368/1992 Sb., tak i stávající zákon č. 634/2004 Sb., účinný od 16. 1. 2005 totiž shodně upravují řízení i pravidla pro osvobození, resp. pro případnou moderaci výše poplatku. Sporné právní posouzení stran nastolené otázky je obsaženo v rozsudku NSS ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 a v rozsudku ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 As 1/2009 - 95.

Pro účely posouzení vycházel pátý senát ze srovnatelné právní úpravy obou zmiňovaných právních předpisů:

Právní úprava obsažená v zákoně č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích:

§ 9 zákona č. 368/1992 S., o správních poplatcích , v jehož intencích rozhodoval 1. senát mimo jiné stanovil :
v odst. (4) „Od poplatků jsou osvobozeny i další fyzické nebo právnické osoby, popřípadě úkony, a to v rozsahu stanoveném v sazebníku.“
v odst. (5) „V rozsahu uvedeném v jednotlivých položkách sazebníku správní orgán sníží nebo zvýší poplatek nebo upustí od jeho vybrání“.

V § 10 potom cit. zákon stanovil:
„Při řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního předpisu,(odkaz na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) pokud není tímto zákonem stanoveno jinak“.

Právní úprava obsažená v zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích:

§ 8 zákona č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích, v jehož intencích rozhodoval 4. senát , stanoví:

v odst. (4) „Od poplatků jsou osvobozeny i další osoby nebo úkony, a to v rozsahu stanoveném v sazebníku.“
v odst. (5) „V rozsahu stanoveném v sazebníku se správní úřad zmocňuje snížit nebo zvýšit poplatek anebo upustit od jeho vybrání“.

V § 9 potom cit. zákon ve znění nyní účinném stanoví::
„V řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, nestanoví-li tento zákon jinak“.

Z uvedeného je zřejmé, že v obou případech umožňoval zákon o správních poplatcích, který je k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků lex specialis, správnímu orgánu poplatek snížit, zvýšit nebo upustit od jeho vybrání pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku.

V rozsudku č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 ze dne 21. 3. 2007, rozhodující senát mimo jiné uvedl, že: „(z)ákon o správních poplatcích v ustanovení § 10 stanoví pro řízení ve věcech poplatků subsidiární použití daňového řádu. Nicméně daňový řád by byl na uvedené řízení subsidiárně aplikovatelný i bez tohoto výslovného ustanovení, protože ve svém § 1 odst. 1 vymezuje svou působnost tak, že upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, pro něž zavádí legislativní zkratku „daň“. Daňový řád pak mimo jiné připouští možnost využití institutu prominutí daně (§ 55a) a prominutí daňového nedoplatku při nesplnění poplatkové povinnosti (§ 65). Přitom pro tato svá ustanovení daňový řád legislativní zkratku „daň“ nijak nezužuje. Ani zákon o správních poplatcích použití těchto ustanovení daňového řádu nevylučuje; naopak možnost užití institutu prominutí poplatku se výslovně odráží i v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o správních poplatcích, podle něhož správní orgán, který poplatek vybral, jej vrátí v plné výši, byl-li poplatek na žádost prominut [písm. a)], anebo v částce, o kterou byl poplatek na žádost snížen nebo prominut [písm. b)]. Jestliže zákon o správních poplatcích výslovně předpokládá možnost prominutí správního poplatku po jeho zaplacení, když ji zmiňuje pouze v ustanovení § 8 odst. 1, tím spíše musí být možné, aby správní orgán prominul správní poplatek již před jeho zaplacením“.

Dále se v uvedeném rozsudku 1. senátu konstatuje, že „(j)e také třeba rozlišit osvobození od správního poplatku a jeho prominutí. Zákon o správních poplatcích upravuje věcné a osobní osvobození v § 9 odst. 1 a 2. V odst. 5 tohoto ustanovení je pak stanoveno, že v rozsahu uvedeném v jednotlivých položkách sazebníku správní orgán sníží nebo zvýší poplatek nebo upustí od jeho vybrání; tento institut nelze zaměňovat s prominutím poplatku nebo jeho části na žádost povinného subjektu. Správnímu orgánu není tímto ustanovením dána pravomoc osvobozovat povinné subjekty od správního poplatku v jednotlivých případech na základě jejich žádosti, ale tímto ustanovením a ustanoveními, která jsou u jednotlivých položek sazebníku nadepsána jako zmocnění, je správním orgánům stanovena povinnost nevybrat správní poplatek, popř. jej vybrat v jiné výši, ve všech případech, kdy budou splněny podmínky ve zmocnění uvedené; k takovému postupu je správní orgán vázán ze zákona. Důvodem, proč jsou jednotlivá zmocnění k osvobození uvedena až v sazebníku správních poplatků je to, že každé z těchto zmocnění obsahuje specifické podmínky dotýkající se jen správních poplatků uvedených v určité položce sazebníku. Naopak prominutí správního poplatku na žádost představuje přiznání osvobození individuální správním aktem vydaným v samostatném řízení. Samotný pojem odpuštění není v zákoně o správních poplatcích ani v daňovém řádu použit. Nicméně z § 21 odst. 6 daňového řádu vyplývá, že pro řízení, tedy i pro řízení o povinnosti platit správní poplatek, je rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno. Správce daně měl tedy posoudit podání žalobce označeného jako „žádost o odpuštění poplatku“ resp. „žádost o prominutí nedoplatku“ v souladu s jeho obsahem, nikoli pouze dle jeho označení a na základě náležitého posouzení aplikovat příslušný institut daňového řádu. Významová totožnost pojmů odpuštění a prominutí je naprosto zřejmá a není třeba ji nijak blíže rozebírat. Lze tedy uzavřít, že možnost podat žádost o odpuštění správního poplatku je připuštěna samotným zákonem o správních poplatcích a daňovým řádem; pro učinění tohoto závěru tedy ani není nutné odvolávat se na právní řád jako celek, resp. ústavně konformní výklad uvedených předpisů, jak činí žalobce. Nicméně žalobci je v této souvislosti třeba dát za pravdu, že smyslem institutu prominutí, alespoň pokud jde o daňový nedoplatek, je skutečně ohled na majetkové poměry daňových subjektů“.

Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku č. j. 1 Afs 42/2006 - 53 uzavřel, že městský soud pochybil, když se ztotožnil se závěrem žalovaného, že odpustit stěžovateli zaplacení tohoto správního poplatku nebylo podle platné právní úpravy možné.

K odlišnému názoru stran možnosti prominutí správního poplatku dospěl 4. senát v rozsudku č. j. 4 As 1/2009 - 95, v němž se vyslovil k možnosti prominutí správního poplatku podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích; v něm mimo jiné konstatoval: „(p)odle části VIII, položky 110 písm. d) sazebníku, který je přílohou zákona o správních poplatcích, platí účastník za podání námitky proti vyřízení reklamace podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, částku 100 Kč. Nejvyšší správní soud v této souvislostí podotýká, že tento poplatek nelze prominout či jakkoli snížit nebo upustit od jeho vybrání, případně účastníka od jeho placení osvobodit, protože tak je možné postupovat pouze v rozsahu stanoveném v sazebníku (§ 8 zákona o správních poplatcích). V části VIII, položce 110 písm. d) sazebníku však není stanovena žádná taková možnost ani žádné rozmezí, které by umožňovalo takový postup“

V rozsudku výše uvedeném dospěl čtvrtý senát k odlišnému právnímu závěru a možnost postupu dle zákona o správě daní a poplatků pro případ prominutí (odpuštění, upuštění) de facto nepřipouští, přitom vychází ze speciální úpravy obsažené v zákoně o správních poplatcích. Senát ve věci nyní rozhodující se k výše uvedenému názoru přiklání, přitom vychází z následujícího:

Vede-li správní orgán správní řízení podle zvláštního předpisu a toto řízení je dle sazebníku předmětem správního poplatku, provádí zcela nepochybně dvojí řízení. V první řadě je to řízení správní, které patří do jeho působnosti (zde povolení změny jména a příjmení), a dále i řízení daňové, tj. vykonává ve smyslu ust. § 1 zákona č. 337/1992 Sb., správu daní (poplatků). V tomto případě postupuje v intencích ust. § 9, resp. 10 (starého) zákona o správních poplatcích podle zákona o správě daní a poplatků, nestanoví-li zákon o správních poplatcích, tj. lex specialis, jinak.(pozn. s účinností od 1.1.2011 v souvislosti s přijetím zákona č. 281/2009 Sb., byl § 9 zákona o správních poplatcích, který odkazoval na postup dle procesního daňového předpisu, bez náhrady zrušen, tj. nebyla provedena pouze změna odkazu na nový daňový řád ) Dle názoru předkládajícího senátu však lex specialis jinak stanoví a taxativně uvádí kdy – pouze v těchto případech- lze správní poplatek prominout, resp. od něj upustit. Dle zákona o správě daní a poplatků by bylo lze, dle názoru předkládajícího senátu postupovat, co se týče placení (jinak samozřejmě platí daňový procesní předpis pro „správu“ poplatku, tj. jeho kontrolu, vymáhání,....) dle části šesté zákona o správě daní tam, kde lex specialis nemá vlastní právní úpravu. Bylo by tedy lze např. posečkat s placením poplatku dle § 60 zákona o správě daní a poplatků, apod. Nadto se předkládající senát domnívá, že ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků nelze pro případ prominutí správního poplatku z důvodů sociálních vůbec použít, neboť se zjevně nejedná o nesrovnalost vyplývající z uplatňování zákonů, z důvodu tvrdosti lze prominout pouze příslušenství, nikoli daň (poplatek).

Jelikož v judikatuře Nejvyššího správního soudu existuje rozpor v právním názoru stran případnosti užití zákona o správě daní a poplatků v případech, kdy lex specialis (zákon o správních poplatcích) neupravuje expressis verbis možnost prominutí poplatku, nicméně taxativně naopak stanoví, ve kterých případech lze poplatek snížit, zvýšit, resp. od něj upustit (tzn. jej de facto prominout), postupuje pátý senát věc v souladu s § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. J. C., JUDr. M. T., JUDr. M. D. a JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení (§ 8 odst. 1 s. ř. s.).

V Brně dne 16. září 2010

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu