5 As 78/2008

Plný text

č. j. 5 As 78/2008 - 98

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. L. M., Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: H. M., zastoupená Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. M., zastoupený opatrovníkem JUDr. P. F., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2008, č. j. 22 Ca 315/2007 – 64,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2400 Kč, a to do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Romana Stoška, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. JUDr. P. F. s e odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování P. M. v řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2007, č. j. MSK 96343/2007, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 19. 4. 2007, č. j. MMOP 45847/2007/21995/2006/VNIT, kterým správní orgán I. stupně zamítl návrh žalobkyně na zrušení údaje o místu trvalého pobytu pana P. M.

Žalovaný v odůvodnění zmíněného rozhodnutí argumentoval tím, že žalobkyně jakožto navrhovatelka ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), neunesla důkazní břemeno, když dostatečně neprokázala, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Podle zmíněných ustanovení zákona o evidenci obyvatel totiž ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu na návrh pouze v případě, že navrhovatel prokáže, že užívací právo občana k bytu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu tohoto občana, zaniklo a zároveň že občan tento byt již neužívá.

Uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Nezákonnost rozhodnutí spatřovala především v nesprávném právním posouzení skutkových okolností případu v řízení před správními orgány. Žalobkyně poukazovala na chybný výklad použitých ustanovení žalovaným, který považoval za nutné, aby k prokázaní splnění podmínky zániku užívacího práva k bytu byla prokázána skutečnost, že panu P. M., bývalému manželovi žalobkyně, bylo zajištěno náhradní ubytování.

Žalobkyně uvedla, že po rozvodu jejich manželství byl rozhodnutím Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 5. 1998, č. j. 11 C 21/97 - 19, zrušen jejich společný nájem k družstevnímu bytu na adrese O. – K., R. 1445/57 a výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva byla stanovena žalobkyně. Stejným rozhodnutím byla panu P. M. uložena povinnost předmětný byt vyklidit, a to ve lhůtě 15 dnů od zajištění náhradního ubytování, v důsledku čehož panu P. M. vzniklo právo na bydlení v předmětném bytu, jež mu mělo svědčit až do skončení lhůty stanovené v rozhodnutí.

Žalobkyně měla ovšem za to, že důkazy, které navrhla ve správním řízení, dostatečně prokázaly, že její bývalý manžel předmětný byt dobrovolně opustil, čímž zároveň bez dalšího splnil povinnost jej vyklidit. Došlo k tomu sice ještě před tím, než mu žalobkyně zajistila náhradní ubytování, nicméně se tak stalo v důsledku jeho svobodné volby, a tudíž zaniklo nejen jeho právo na bydlení v předmětném bytu, tedy užívací titul, ale došlo tím i k zániku akcesorického práva na náhradní ubytování.

Žalovaný ovšem v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vycházel z jiného výkladu, podle něhož k prokázání zániku užívacího práva pana P. M. k předmětnému bytu je třeba doložit, že mu bylo zajištěno náhradní ubytování. Vzhledem k tomu, že tuto skutečnost navrhovatelka (zde žalobkyně) ve správním řízení neprokázala, žalovaný potvrdil rozhodnutí prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu pana P. M. na adrese předmětného bytu. V důsledku toho bylo, podle názoru žalobkyně, porušeno její veřejné subjektivní právo na zvolení místa trvalého pobytu, resp. nedílná součást tohoto práva, tj. právo, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné podmínky.

Krajský soud v Ostravě při posouzení věci nejprve konstatoval, že klíčovým důvodem zamítnutí návrhu žalobkyně, resp. jejího odvolání, byla skutečnost, že byť bylo v řízení prokázáno, že P. M. byt neužívá, nebylo prokázáno, že mu bylo zajištěno náhradní ubytování.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jak poukázal dále krajský soud, je ovšem poskytnutí náhradního ubytování pouze podmínkou k vyklizení bytu. Soudním rozhodnutím stanovenou povinnost osoby byt vyklidit však nelze směšovat s jejím právem činit cokoli, co není zakázáno zákonem, včetně práva byt vyklidit dobrovolně. Pokud pan P. M. předmětný byt dobrovolně vyklidil, zaniklo tak jeho právo byt užívat a zároveň zanikl i jeho nárok na náhradní ubytování.

Krajský soud zdůraznil, že v posuzovaném případě tedy bylo rozhodné zjištění, zda navrhovatelka (zde žalobkyně) v řízení dostatečně prokázala, že P. M. byt sám dobrovolně vyklidil. Pokud by tato skutečnost prokázána byla, bylo by možné dospět k závěru, že jeho právo byt užívat v okamžiku jeho dobrovolného opuštění zaniklo.

Přestože je ze správního spisu zřejmé, že správní orgány zahájily v tomto ohledu dokazování, úvaha, která by odpovídala výše uvedeným požadavkům na zákonné posouzení zjištěného skutkového stavu v napadeném rozhodnutí absentuje. Podle názoru krajského soudu bylo povinností správních orgánů, aby v posuzovaném případě řádně zjistily skutkový stav, resp. jej posoudily ve světle uvedené rozhodné skutečnosti, tedy zda P. M. neužívá předmětný byt proto, že ho sám dobrovolně opustil, či z důvodů jiných (např. že byl žalobkyní či jinou osobou z bytu vypuzen).

Krajský soud uznal žalobní námitky žalobkyně důvodnými a uzavřel, že ve světle uvedené judikatury nemůže žalobou napadené rozhodnutí obstát. Proto jej rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 22 Ca 315/2007 - 64, zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě včasnou kasační stížností opírající se o tvrzené důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve namítá nesprávný výklad předmětných ustanovení zákona o evidenci obyvatel krajským soudem. Především podle stěžovatele bylo nesprávně vyloženo ustanovení § 12 odst. 2 tohoto zákona, když krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány měly v posuzovaném případě řádně zjistit skutkový stav. Stěžovatel poukazuje na to, že podle předmětného ustanovení ohlašovna o návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu rozhodne, pokud navrhovatel prokáže splnění zákonem stanovených podmínek pro takové rozhodnutí. Důkazní břemeno tak leží na navrhovateli (zde žalobkyni). Bylo tudíž na žalobkyni, aby ohlašovně předložila takové důkazy, na základě kterých by bylo možné rozhodnout o zrušení údaje o místu trvalého pobytu pana P. M. Tuto povinnost žalobkyně nemůže správní orgán nahrazovat vlastní činností, neboť by postupoval nad rámec zákona a znevýhodnil by tím odpůrce, tedy pana P. M.

Podle stěžovatele pan P. M. v řízení tvrdil, že opustil byt nedobrovolně, přičemž poukazoval rovněž na výpověď svědkyně paní B., z níž vyvozoval, že se odpůrce z bytu skutečně dobrovolně neodstěhoval. Dané skutečnosti měly být uvedeny v rozhodnutích správních orgánů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoložila věrohodně dobrovolné opuštění daného bytu, věnovaly se správní orgány otázce, zda bylo P. M. zajištěno náhradní ubytování.

Stěžovatel dále namítá zmatečnost řízení před Krajským soudem v Ostravě, kterou konkrétně spatřuje v tom, že se krajský soud nevypořádal s otázkou přípustnosti žaloby. Stěžovatel nerozporuje, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 2 As 64/2005 - 108, publikovaného pod č. 1259/2007 Sb. NSS, rozhodnutí správního orgánu o zrušení údaje o místu trvalého pobytu může mít důsledky předpokládané ustanovením § 65 s. ř. s. a má tedy být podrobeno soudnímu přezkumu. Nicméně stěžovatel má za to, že z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že právo na zrušení údaje o místu trvalého pobytu osoby na návrh majitele objektu, ve kterém je trvalý pobyt osoby evidován (tj. veřejné subjektivní právo) vzniká až tehdy, jsou-li řádně splněny povinnosti kladené příslušnou právní úpravou na navrhovatele, z čehož dovozuje, že „do té doby zde není právo na zrušení údaje o místu trvalého pobytu, ale jen povinnost doložit splnění dvou kumulativních podmínek předpokládaných ustanovením § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel“. Stěžovatel je tedy toho názoru, že zamítavé rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, kdy navrhovatel neunesl důkazní břemeno, není deklarací práva nebo jeho negací, ale jen rozhodnutím o neunesení důkazního břemene, a že je vždy nejprve třeba posoudit předběžnou otázku, zda-li je žaloba s ohledem na § 70 písm. a) s. ř. s. přípustná, tj. jedná-li se o rozhodnutí předpokládané zmíněným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu či ne. V tomto specifickém případě má stěžovatel za to, že se jedná jen o rozhodnutí po formální stránce, nikoliv o rozhodnutí ve smyslu příslušných ustanovení s. ř. s., kterým se zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje subjektivní veřejné právo nebo povinnost. Krajský soud tedy podle názoru stěžovatele neměl pravomoc pro přezkum takového rozhodnutí a řízení před krajským soudem bylo tudíž zmatečné.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s výrokem i s odůvodněním rozsudku krajského soudu a neshledává v něm žádný nedostatek, jenž by odůvodňoval podání kasační stížnosti. Především nepovažuje za pravdivé tvrzení stěžovatele, že krajský soud v napadeném rozhodnutí uložil stěžovateli povinnost prokazovat rozhodné skutečnosti namísto žalobkyně. Krajský soud pouze uložil správnímu orgánu povinnost na základně navržených důkazů řádně zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Krajský soud navíc zdůraznil, že následně je nutné posoudit, zda předmětný byt pan P. M. sám dobrovolně vyklidil.

Podle žalobkyně dále z důkazů, které navrhla provést, vyplývá, že pan P. M. předmětný byt dobrovolně opustil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se při zjišťování skutkového stavu věci zaměřil na to, zda panu P. M. bylo zajištěno náhradní ubytování, místo aby se zabýval otázkou rozhodnou pro správné právní hodnocení věci, tj. otázkou, zda se P. M. z bytu sám dobrovolně vystěhoval, bylo tím dotčeno její veřejné subjektivní právo. Podle citovaného usnesení rozšířeného Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 2 As 64/2005 - 108, osoba, která se domáhá zrušení údaje o místu trvalého pobytu jiné osoby, musí mít možnost ochrany v případě, že doloží, že pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu této jiné osoby byly splněny zákonné podmínky, tedy v případě, kdy nevyhovění jejímu návrhu ze strany správního orgánu bylo nedůvodné.

Pro doplnění žalobkyně uvádí, že je nesporné, že až do doby zahájení předmětného správního řízení pan P. M. po dobu osmi let nijak neprojevil zájem předmětný byt užívat, ani v tomto směru neučinil žádné právní úkony, kterými by zpochybnil faktický i právní stav, tj. že jeho právo předmětný byt užívat zaniklo.

Z výše uvedených důvodů žalobkyně považuje obě námitky stěžovatele za nedůvodné.

Osoba zúčastněná na řízení prostřednictvím svého opatrovníka ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2008 pouze navrhla, aby soud rozhodl podle skutkového a právního stavu v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele.

Kasační stížnost není důvodná.

O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, takto:

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou tvrzené zmatečnosti řízení před krajským soudem. Pro úplnost zde připomíná, že jde o vadu, k níž by musel dle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti, i kdyby takovou námitku stěžovatel nebyl vznesl.

V kasační stížností zmiňovaném usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu změnil dosavadní právní názor na otázku možnosti přezkumu rozhodnutí o návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu. Dospěl zde k závěru, že „ze skutečnosti, že ustanovení § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel vylučuje, aby s přihlášením k pobytu byla spojena vlastnická či jiná práva k objektu, nelze dovozovat, že přihlášení k pobytu, nezaevidování změny nebo zrušení údaje o místu trvalého pobytu nemůže do subjektu práv nijak zasáhnout. Znamená to pouze, že rozhodnutí ohlašovny nemá soukromoprávní důsledky a že se nikdo pouze na základě zaevidování, nezaevidování či zrušení údaje o místu trvalého pobytu nemůže domáhat vydání objektu bydlení, užívacího práva v něm, či naopak jeho vyklizení. Neznamená to však, že údaj o místu trvalého pobytu má pouze evidenční charakter“. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí poukázal na řadu právních důsledků, které vyplývají ze skutečnosti, kde je evidované místo trvalého pobytu, a to ať už jde o důsledky, které z této skutečnosti vyplývají pro toho, jehož trvalý pobyt je evidován, či o důsledky pro vlastníka objektu, v němž je místo trvalého pobytu evidováno. Nejvyšší správní soud tedy věc uzavřel s tím, že právo na volbu místa trvalého pobytu je veřejným subjektivní právem, přičemž nedílnou součástí tohoto veřejného subjektivního práva je i právo na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné podmínky.

Ochrana veřejných subjektivních práv je pak úkolem správního soudnictví. Pokud tedy stěžovatel namítá, že možnost přezkumu rozhodnutí správního orgánu o návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu je omezena na případy, kdy byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění takového práva a že pokud správní orgán dospěl k závěru, že tyto splněny nebyly, nejedná se v takovém případě o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., je tato námitka nepřípadná. Právě úvaha správního orgánu, která jej vedla k závěru, že návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu zamítne, jelikož nebyly splněny veškeré zákonné podmínky pro vyhovění návrhu, je zde předmětem přezkumu správními soudy. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozhodnutí přímo konstatuje, že „pochybí-li [správní orgán] při soustředění podkladů nebo v úvaze o splnění podmínek a nedojde-li k nápravě v odvolacím řízení, pak při vyloučení soudní ochrany by účastník neměl možnost dosáhnout nápravy, a to přesto, že jak pro osobu požadující zaevidování změny, tak pro osobu podávající návrh na zrušení místa trvalého pobytu, tak pro osobu, jíž je místo trvalého pobytu rušeno, má rozhodnutí závažné důsledky“. Z hlediska přezkoumatelnosti takového rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví je přitom zcela nepodstatné, zda důvodem zamítnutí návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu je závěr správního orgánu, že zákonné podmínky pro vyhovění návrhu nebyly splněny, nebo závěr, že splnění těchto podmínek navrhovatel nesoucí důkazní břemeno neprokázal. V obou případech bude právě takový závěr správního orgánu, směřují-li proti němu žalobní body, předmětem přezkoumání správními soudy.

Pokud by správní soud možnost soudního přezkumu pro určitá rozhodnutí o návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu vyloučil (například pro ta rozhodnutí, kterými správní orgán návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu zamítl z důvodu, že navrhovatel neunesl ve vztahu k rozhodným skutečnostem důkazní břemeno), jednal by proti samotnému smyslu přezkumu správních rozhodnutí soudy a omezil by tak ochranu veřejných subjektivních práv jednotlivců, jež mohou být takovými rozhodnutími správních orgánů dotčena, a to způsobem neslučitelným s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak“.

Nejvyšší správní soud tedy neuznal stížní námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem důvodnou.

K námitce nesprávného právního závěru krajského soudu ohledně důkazního břemene navrhovatele zrušení údaje o místu trvalého pobytu jiné osoby dle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel je Nejvyšší správní soud předně nucen konstatovat, že v současné době existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu ohledně toho, které skutečnosti jsou v případech, kdy určitá osoba má k bytu právo na bydlení ve smyslu § 712 odst. 6 a § 712a občanského zákoníku, rozhodné, tedy které skutečnosti je navrhovatel zrušení údaje o místu trvalého pobytu takové osoby povinen prokazovat. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2008, č. j. 2 As 53/2008 - 56, www.nssoud.cz, výslovně uvádí, že užívacím právem k objektu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel je i právo na bydlení podle § 712a občanského zákoníku. Dokud tedy toto právo trvá, není pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu splněna podmínka spočívající v zániku užívacího práva k objektu. Naopak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 As 38/2008 - 82, www.nssoud.cz, vyplývá, že senát rozhodující v uvedené věci právo na bydlení podle citovaných ustanovení občanského zákoníku za právní titul, který lze vedle práva vlastnického či spoluvlastnického, práva nájemního a práva odpovídajícího věcnému břemeni podřadit pod souhrnný pojem „užívací právo“ dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, nepovažoval. Měl na druhou stranu za to, že pokud daná osoba byt na základě zmiňovaného práva na bydlení užívá, není splněna druhá zákonná podmínka pro zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu na dané adrese, tj. faktické neužívání objektu. Pokud však tato osoba, jíž svědčí právo na bydlení, daný byt z jakýchkoliv důvodů opustí, jsou splněny obě kumulativní podmínky vyjádřené v § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, pro zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu.

Nejvyšší správní soud ovšem v nyní posuzované věci není povinen a ani oprávněn se k dané otázce vyjadřovat, neboť k ní nesměřují stížní námitky a nevzniká zde tudíž ani důvod pro to, aby se nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu v této věci obracel ve smyslu § 17 s. ř. s. na rozšířený senát. Stěžovatel v kasační stížnosti totiž nezpochybňuje výklad § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel krajským soudem, tj. jeho závěr, že právo na bydlení je sice jedním z typů užívacího práva ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, nicméně že toto právo v souladu s judikaturou civilních soudů zaniká dobrovolným opuštěním bytu, tj. splněním povinnosti byt vyklidit, byť ještě před zajištěním bytové náhrady, a že tedy rozhodnou skutečností v dané věci, kterou je třeba dokazovat, je právě to, zda byl byt opuštěn dobrovolně či nikoliv. Stěžovatel v kasační stížnosti brojí pouze proti výkladu § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel krajským soudem, přičemž namítá, že tyto skutečnosti, které považuje za rozhodné krajský soud, nemá povinnost zjišťovat on, ale právě žalobkyně jakožto navrhovatelka v daném správním řízení, kterou tíží důkazní břemeno. Zároveň namítá, že podle výsledků dokazování ve správním řízení, tak jak vyplývají z žalobou napadených rozhodnutí, žalobkyně tyto skutečnosti, jež považuje krajský soud za rozhodné, tj. že pan P. M. opustil byt dobrovolně, neprokázala.

K samotné této námitce Nejvyšší správní soud podotýká, že je třeba stěžovateli částečně přisvědčit v tom, že krajský soud se vyjádřil ve svém rozsudku nepřesně, když konstatoval, že je na správních orgánech, aby řádně zjistily skutkový stav a posoudily, zda P. M. neužívá předmětný byt proto, že ho dobrovolně vyklidil, či z důvodů jiných. Není samozřejmě pochyb o tom, že dle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel nese navrhovatel v řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu jiné osoby důkazní břemeno, je tedy povinen existenci důvodů dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel prokázat. V daném případě ovšem žalobkyně určité důkazy navrhla a správní orgány tyto důkazy, včetně výslechů svědků, také provedly a následně zhodnotily, ovšem ve světle jiných skutečností, než které považoval za rozhodné krajský soud.

Pokud stěžovatel argumentoval v kasační stížnosti tím, že z jednoho z provedených výslechů svědků vyplývá, že pan M. opustil byt nedobrovolně, pak je třeba říci, že náznak takového zhodnocení důkazů se skutečně objevuje právě až v kasační stížnosti, stěžovateli však rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by zhodnocení důkazů z tohoto pohledu bylo obsaženo v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně či v odůvodnění odvolacího rozhodnutí stěžovatele. Naopak oba správní orgány ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly jako rozhodující skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že by osobě zúčastněné na řízení bylo zajištěno náhradní ubytování. Jestliže tedy krajský soud považoval za rozhodnou jinou skutečnost, než ze které vycházely správní orgány, a tento samotný závěr krajského soudu stěžovatel nezpochybňuje, měl krajský soud legitimní důvod k tomu rozhodnutí stěžovatele zrušit, neboť v takovém případě dosavadní závěr stěžovatele o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, nemůže obstát. Ani druhou námitku stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal z celkového hlediska opodstatněnou.

Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že správní orgány jsou ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem krajského soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím rozsudku vázány, budou tedy muset žalobkyní navržené důkazy (včetně výslechů svědků) znovu provést a následně zhodnotit z toho pohledu, zda nasvědčují tvrzení žalobkyně, že pan P. M. byt opustil dobrovolně a trvale; teprve po té budou moci učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokázala splnění zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu osoby zúčastněné na řízení či nikoliv.

Uplatněné stížní námitky tedy nejsou důvodné a ani nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud neshledal takové skutečnosti, k nimž by musel ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobkyně byla naopak v řízení o kasační stížnosti úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložila. Výše náhrady se sestává z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti, tj. 2100 Kč) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „advokátní tarif“)], celkem tedy 2400 Kč.

Osobě zúčastněné na řízení neuložil soud žádné povinnosti, za něž by jí příslušela náhrada nákladů řízení a z její strany nebyl vznesen ani požadavek na přiznání práva na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008, č. j. 22 Ca 315/2007 - 49, byl ustanoven opatrovníkem osoby zúčastněné na řízení JUDr. Petr Filipek, advokát. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., byl-li ustanoven účastníku (a obdobně osobě zúčastněné na řízení) opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se pak postupuje podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší správní soud tedy musel posoudit, zda opatrovník osoby zúčastněné na řízení učinil v řízení o kasační stížnosti úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, za něž by mu náležela odměna a náhrada hotových výdajů.

Vzhledem k tomu, že odměna a náhrada hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu byla již opatrovníku přiznána rozsudkem krajského soudu, připadá do úvahy pouze přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za vyjádření opatrovníka ke kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2008 (viz soudní spis, č. l. 78 a 79). Ze soudního spisu není zřejmý žádný jiný úkon, který by opatrovník v rámci řízení o kasační stížnosti za zastoupeného učinil.

Z předmětného vyjádření, které je tvořeno dvěma krátkými odstavci, lze kromě stručné rekapitulace předcházejícího soudního řízení vyčíst pouze to, že opatrovník navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodl podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování stěžovatele. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření neobsahuje návrh, aby soud rozhodl ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, ani zde nejsou uvedeny skutečnosti, resp. argumenty svědčící ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že takové podání je vyjádřením ke kasační stížnosti pouze z formálního pohledu, materiálně však nemůže být hodnoceno jako úkon, kterým jsou uplatňována práva zastoupené osoby, tj. úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a nemůže za něj tudíž být přiznána odměna ani náhrada hotových výdajů ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 26. října 2009

JUDr. L. M., Ph.D.
předsedkyně senátu

Plný text

5 As 78/2008 - 94

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. L. M., Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: H. M., zastoupená Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. M., zastoupený opatrovníkem JUDr. P. F., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2008, č. j. 22 Ca 315/2007 - 64, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2007, č. j. MSK 96343/2007, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 19. 4. 2007, č. j. MMOP 45847/2007/21995/2006/VNIT, kterým Magistrát města Opavy zamítl návrh žalobkyně na zrušení údaje o místu trvalého pobytu pana P. M.

Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě žalobu ve správním soudnictví.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2008, č. j. 22 Ca 315/2007 - 64, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Kasační stížností ze dne 23. 7. 2008 osobně doručené Krajskému soudu v Ostravě dne 24. 7. 2008 se žalovaný (stěžovatel) domáhá přezkoumání a zrušení rozsudku krajského soudu.

V části VII. předmětné kasační stížnosti stěžovatel žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Stěžovatel uvádí, že kdyby postupoval v souladu s právním názorem krajského soudu, musel by být přehodnocen a následně výrazně změněn přístup k posuzování splnění kumulativních podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), a to nejen v nových, ale i v rámci již probíhajících správních řízení. Stěžovatel dále uvádí, že dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je povinností správního orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Pokud by byl žalovaný nucen postupovat v souladu s rozsudkem krajského soudu, zasahoval by nad rámec zákona o evidenci obyvatel do práv a povinností účastníků řízení, k čemuž by jako nadřízený a odvolací orgán musel zavázat i ohlašovny. V případě, že by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo odlišné od závěrů krajského soudu, pak by samotná rozhodnutí správních orgánů vydaná do právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu měla vůči osobám, jimž je místo trvalého pobytu rušeno, závažné negativní důsledky, což není ve shodě s veřejným zájmem. Stěžovatel se obává, že by se v případě vyhovění kasační stížnosti vystavil odpovědnosti za škodu způsobnou nesprávným úředním postupem vůči účastníkům řízení, jimž by byl na základě postupu dle právního názoru krajského soudu zrušen údaj o místu trvalého pobytu, příp. by jejich žádostem nebylo vyhověno; ke zhojení tohoto stavu by nedošlo ani následnou změnou rozhodnutí krajského soudu. Stěžovateli by tak vznikla „nedůvodná škoda a nenahraditelná újma“.

Žalobkyně ve svém vyjádření k návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku uvádí, že není na místě tento účinek kasační stížnosti přiznat. Dosavadní postup žalovaného, jsoucí v rozporu s právním názorem krajského soudu, považuje za nezákonný. Právě proto, aby předmětný nezákonný stav byl napraven a nadále nedocházelo k vydávání nezákonných správních rozhodnutí i v jiných věcech obdobného charakteru, podala žalobkyně předmětnou žalobu. V důsledku toho se žalobkyně domnívá, že by bylo v rozporu s veřejným zájmem, kdyby stěžovatel (i v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti), i nadále vydával nezákonná rozhodnutí. Navrhuje proto, aby odkladný účinek nebyl kasační stížnosti přiznán.

Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publikovaném pod č. 1255/2007 Sb. NSS zaujal toto právní stanovisko:

I. Zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.

II. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.

III. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s.

I v této (nyní projednávané) věci zdejší soud z tohoto právního názoru v plném rozsahu vychází.

Rozšířený senát se v uvedeném usnesení zabýval i otázkou možných, obtížně řešitelných procesních důsledků, které mohou nastat tehdy, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. Vedle sebe tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná rozhodnutí o téže věci, a to nové, v mezidobí vydané správní rozhodnutí a „obživlé“ původní rozhodnutí. K tomu tento senát pouze poukázal na to, že řešením není nerespektování zákonných důsledků kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není. V závěru odůvodnění tohoto usnesení soud příkladmo poukázal na případy, kdy by respektování soudního rozhodnutí (tedy míněno rozhodnutí krajského soudu) mohlo způsobit závažné důsledky (vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku).

Usnesení rozšířeného senátu vychází tedy z koncepce, že podání kasační stížnosti zásadně nemá odkladný účinek. Přiznání odkladného účinku je spíše výjimečné (komplikace správního řízení, jíž se obává stěžovatel, není v obecné rovině ničím mimořádným, naopak v situaci, kdy lze rozhodnutí správních soudů přezkoumat na základě kasační stížnosti žalovaného správního orgánu, se naopak jedná o poměrně častou eventualitu. Zrušením rozhodnutí správního orgánu a vrácením věci k dalšímu řízení zpravidla bez dalšího nehrozí správnímu orgánu nenahraditelná újma - srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2003, č. j. 1 Ads 10/2003 – 52, publikované pod č. 46/2004 Sb. NSS). Je tedy na stěžovateli, aby v prvé řadě v souladu se zákony sám učinil opatření k odstranění případné hrozící škody, která lze na něm se zřetelem na všechny konkrétní okolnosti spravedlivě požadovat. Teprve pokud to není možné, může přicházet v úvahu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V daném případě se naskýtá možnost, aby nadřízený orgán žalovaného rozhodl dle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu usnesením o přiměřeném prodloužení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (v tomto případě nejspíš s lhůtou počítanou od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti).

Podle § 178 odst. 1 správního řádu nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Podle § 178 odst. 2 věty první a druhé správního řádu, nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad, nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední správní úřad (tedy v daném případě rovněž Ministerstvo vnitra). Smyslem usnesení o prodloužení lhůty je přitom především ve vztahu k účastníkům řízení jasně vyjádřit, jaké skutečnosti prozatím brání rozhodnutí a dokdy (dle stávajícího předpokladu) bude rozhodnuto.

K argumentaci stěžovatele spočívající ve vázanosti závěry krajského soudu i pro ostatní věci (do budoucna) lze kromě shora uvedeného říci, že stricto sensu jsou tyto závěry krajského soudu závazné toliko pro posuzovaný případ (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). To však neplatí bez dalšího. I v kontinentální právní kultuře totiž stoupá význam judikatury. V případě judikatury správní má tato sloužit mj. k ujednocování praxe správních orgánů (na základě zásady, že stejné případy mají být posuzovány stejně). Je pravdou, že rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci a k pravomocnému rozhodnutí lze vázat legitimní očekávání, že v obdobném případě bude rozhodnuto stejně. K rozsudku krajského soudu, který byl napaden kasační stížností žalovaného správního orgánu, však zásadu předvídatelnosti rozhodování a legitimního očekávání nelze v plné míře vztahovat. Přestože kasační stížnost není řádným opravným prostředkem, je Nejvyšší správní soud oprávněn v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení a současně krajský soud zavázat jiným právním názorem (§ 110 odst. 1 a 3 s. ř. s.). Případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by na těchto skutečnostech nemohlo nic změnit. Ostatně, zdejší soud již dříve (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 As 52/2004 - 70, publikované pod č. 528/2005 Sb. NSS) uvedl, že zájem na jednotném postupu v obdobných případech do rozhodnutí o kasační stížnosti není s ohledem na přiměřené použití § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. sám o sobě důvodem, pro který by bylo možno ve smyslu § 107 s. ř. s. přiznat na návrh žalovaného odkladný účinek jeho kasační stížnosti.

Případné rozhodování žalovaného v jiných obdobných věcech (pokud se vyskytnou) tak není ničím omezeno. Žalovanému nic nebrání, aby taková řízení vedl, přičemž jeho rozhodnutí budou podléhat soudnímu přezkumu. Jistě se může stát, že právní názor vyslovený krajským soudem v kasačním řízení obstojí a případná řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného v obdobných věcech pak nemusí skončit z hlediska žalovaného úspěšně. To je ovšem riziko, které stěžovatel v případě, že se pro takový postup rozhodne, logicky ponese. Ostatně v zásadě vždy, když správní orgán vydává rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nese riziko, že bude jeho rozhodnutí jakožto nezákonné správním soudem zrušeno. Z toho pak samozřejmě vyplývá i případné riziko, že stát uplatní za podmínek daných § 16 až 18 zákona č. 82/1998 Sb. vůči územnímu samosprávnému celku (tj. v daném případě vůči Moravskoslezskému kraji) nárok na regresní úhradu částky, kterou stát zaplatil za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu tohoto územního samosprávného celku při výkonu jeho přenesené působnosti (tedy v daném případě stěžovatele). Ani tuto skutečnost však nelze považovat za nenahraditelnou újmu, jež by pro stěžovatele měla vyplývat z právních účinků kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu.

Jelikož stěžovatel neprokázal, že by výkon či jiné právní následky rozhodnutí napadeného kasační stížností vedly ke vzniku nenahraditelné újmy, soud se již nezabýval tím, zda by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a zda by nebylo v rozporu s veřejným zájmem.

Ze všech těchto důvodů byl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti zamítnut. Nejvyšší správní soud zároveň zdůrazňuje, že výše uvedené závěry žádným způsobem nepředurčují budoucí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. L. M., Ph.D.
předsedkyně senátu