Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

5 Azs 17/2026

Téma · generováno AIMezinárodní ochrana při obavách z věřitelů

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 20. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CAMRDA JakubECLI:CZ:NSS:2026:5.Azs.17.2026.42
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Žadatel o mezinárodní ochranu uvedl, že se po návratu do Vietnamu bojí věřitelů kvůli nesplacenému dluhu. Ministerstvo jeho žádost odmítlo jako ekonomicky motivovanou, aniž se zabývalo možnou vážnou újmou ze strany věřitelů. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozhodnutí ministerstva i krajského soudu a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

K zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nestačí tvrzení ekonomických důvodů; žadatel zároveň nesmí uvádět skutečnosti nasvědčující pronásledování podle § 12 nebo vážné újmě podle § 14a. Tvrdí-li žadatel obavu z násilí nestátních věřitelů, musí správní orgán věcně posoudit její význam pro doplňkovou ochranu, včetně podkladů o zemi původu. Nevypořádání takového tvrzení vylučuje postup podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Jak však vyplývalo ze samotného textu zákona, pro kvalifikaci žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, nepostačovalo, že žadatel tvrdí ekonomické důvody. Zároveň musela být splněna druhá (resp. úvodní) podmínka, tedy že žadatel „neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“ zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
    Zobrazit v textu
  • Tak tomu ovšem není, neboť je zjevné, že žalobce ve správním řízení uváděl i jiné než ekonomické důvody své žádosti, když konkrétně tvrdil skutečnosti, které podle něj svědčily o tom, že mu hrozí vážná újma dle § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, přičemž opodstatněnost těchto tvrzení bylo třeba na základě příslušných informací o zemi původu a dalších nezbytných podkladů věcně posoudit.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: N. S. N., zast. Mgr. Adamem Hefnerem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2026, č. j. 33 Az 20/2025-22,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2026, č. j. 33 Az 20/2025-22, se ruší.

II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2025, č. j. OAM-733/ZA-ZA12-HA06-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Adama Hefnera se určuje částkou 10 140 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2025, č. j. OAM-733/ZA-ZA12-HA06-2025. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdejším znění (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Žalobce dne 3. 7. 2025 požádal o mezinárodní ochranu. K žádosti dne 9. 7. 2025 uvedl, že je vietnamské státní příslušnosti, národností Kinh, nevyznává žádnou víru a nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý a má dva dospělé syny. Jeho rodina žije ve Vietnamu. Do České republiky přijel v létě 2023 z Rumunska, kam vycestoval z Vietnamu za prací v roce 2020. Předtím byl pracovně v Malajsii a Saúdské Arábii. Jeho cestovnímu dokladu skončila platnost v roce 2023. O nový nežádal, neboť neměl v České republice oprávnění k pobytu. Je zdravý, nebyl stíhán ani v zemi původu, ani v České republice. Jako důvod žádosti uvedl, že ve Vietnamu má dluhy. Bojí se tam vrátit, protože by nebyl schopen je splatit.

[3] V pohovoru dne 9. 7. 2025 žalobce zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá kvůli tomu, aby v České republice pracoval a vydělal peníze na splacení dluhu ve Vietnamu. Vysvětlil, že si v roce 2018 vzal tzv. černou půjčku. Věřitele přímo nezná, ten posílá „svoje lidi“. Žalobce ještě žádné splátky nesplácel, z České republiky nic neposílá. Původní dohoda byla na tři roky. Když žalobce zjistil, že nebude moct dluh splatit, utekl do zahraničí. Ve Vietnamu má manželku, děti, matku a tři bratry. Rodina je v pořádku a nemá problémy, jelikož půjčka je psána na něj. S věřitelem v kontaktu není, doklady k půjčce nemá. Pro případ nesplácení byly dohodnuty úroky. Věřitelé byli několikrát u žalobcovy manželky. Ta řekla, že půjčka je na žalobce, a oni pak odešli. Když byl žalobce ještě ve Vietnamu, věřitelé za ním také byli. Když slíbil, že zaplatí, odešli. Jinak žalobce v zemi původu žádné problémy neměl. Nechce se tam však vrátit, neboť má strach o život. Obává se reakce věřitelů na to, že půjčku dlouho nesplácel. Je přesvědčen, že se mu věřitelé budou chtít pomstít, protože nedodržel svůj slib, že peníze vrátí.

[4] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 25. 8. 2025, č. j. OAM-733/ZA-ZA12-HA06-2025, konstatoval, že v rámci správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem pro podání žádosti jsou ekonomické důvody a legalizace pobytu na území České republiky. Sám žalobce totiž uváděl, že chce setrvat, pracovat a splácet dluhy ve své zemi původu. Právě aby mohl splácet dluhy, vycestoval z Vietnamu za prací. Jiné důvody nesdělil a neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu, v témže znění.

[5] V žalobě podané ke Krajskému soudu v Plzni žalobce vyjmenoval ustanovení správního řádu, která měl žalovaný podle něj porušit. Dále obecně namítal, že řízení a rozhodnutí nebylo individualizováno, že žalovaný dostatečně nezjistil stav věci a že všechny své úvahy neuvedl do správního rozhodnutí. Žalobce konstatoval, že chybí vazba mezi podklady a obsahem správního rozhodnutí, jehož text s podklady vůbec nepracuje. Žalobce připomněl, že výslovně uvedl, že má obavy o svůj život, který by mohl být ohrožen ze strany věřitelů. Z toho podle žalobce vyplývá, že by mu kvůli dluhům mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Žalovaný však tuto okolnost nijak nereflektoval, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Neaplikoval ani informace o zemi původu obsažené ve spisu. Žalovaný se podle žalobce měl zabývat jeho tvrzením o dluzích a nebezpečí vážné újmy. Na podporu svého tvrzení o rizicích černých půjček žalobce odkázal na internetové články.

[6] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 15. 1. 2026, č. j. 33 Az 20/2025-22, žalobu zamítl. Obavy žalobce z pomsty věřitelů považoval za subjektivní a hypotetické, neboť nebyly podloženy konkrétními výhružkami, nátlakem ani jiným protiprávním jednáním věřitelů. Soud nevyloučil ani možnost ochrany orgány veřejné moci v zemi původu. Uplatněné důvody proto krajský soud vyhodnotil jako výlučně ekonomické, nesvědčící o pronásledování ani hrozbě vážné újmy. Zdůraznil, že mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu ani k řešení ekonomických obtíží. Podle krajského soudu proto byly dány podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Nebylo zapotřebí standardní posouzení jednotlivých forem ochrany, jak požadoval žalobce. Krajský soud připomněl, že břemeno tvrzení nese žadatel, žalovaný nebyl povinen domýšlet si neuplatněné důvody ochrany. Pouhý výčet údajně porušených ustanovení nepokládal krajský soud za žalobní body. Skutkový stav byl podle krajského soudu zjištěn dostatečně. Závěry žalovaného považoval krajský soud za srozumitelné, logické a správné.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[8] Stěžovatel předně uvádí, že již ve správním řízení tvrdil, že z Vietnamu odešel (a následně požádal o mezinárodní ochranu) kvůli obavám z jednání ze strany věřitelů. Mohla by mu proto hrozit vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Stěžovatel zdůrazňuje, že „černé půjčky“ se ve Vietnamu neřídí pravidly pro vymáhání pohledávek, která jsou běžná v Evropské unii. Věřitelé se již poskytováním těchto půjček pohybují za hranicemi zákona, a proto i způsoby vymáhání budou pravděpodobně mimo legální rámec. I sám stěžovatel se mohl přijetím půjčky dopustit nezákonného jednání, nemůže se proto obrátit na místní policejní orgány. To dává věřitelům neomezenou moc stěžovatele vydírat a vyvíjet na něj nátlak jakýmikoli způsoby. Mohlo by proto dojít i k situaci, kdy by byl vystaven mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení. Rovněž opakované návštěvy věřitelů v bydlišti stěžovatele svědčí o vymáhání mimo rámec standardního nalézacího a vykonávacího řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho strach o život a zdraví není zjevně nesmyslný. Má však omezené možnosti, jak by svá tvrzení mohl podpořit nějakými důkazy. Je cizinec a právní laik a není schopen kvalifikovaně posoudit, které informace jsou relevantní pro posouzení jeho žádosti. Žalovaný mu k tomu nikterak nepomohl.

[9] Krajský soud podle stěžovatele rovněž dezinterpretoval obsah pohovoru. Stěžovatel nikdy neřekl, že by kontakt s věřitelem byl „pokojný“, naopak sděloval své obavy z následků nesplácení dluhu. K žádnému závadnému jednání věřitelů prozatím nedošlo jen proto, že stěžovatel ihned po splatnosti dluhu opustil území Vietnamu.

[10] Podle stěžovatele došlo rovněž k procesnímu pochybení. Jelikož stěžovatel nebyl před krajským soudem zastoupen advokátem a neovládá český jazyk, nemohl plnohodnotně vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím krajského soudu bez jednání byla stěžovateli upřena možnost plnohodnotné procesní obhajoby, navrhování dalších důkazů a vyjádření k důkazům provedeným. Krajský soud tím podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

[11] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že obavy stěžovatele se týkají soukromoprávního vztahu mezi ním a jeho věřiteli. Zadlužení, neschopnost splácet ani obavy z vymáhání samy o sobě nezakládají důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Případné jednání věřitelů by navíc bylo jednáním soukromých osob, nikoli státu. Stěžovatel neprokázal, že by vietnamské orgány nebyly schopny nebo ochotny poskytnout mu ochranu. Tvrzení, že se na státní orgány nemohl obrátit, opírá stěžovatel podle žalovaného pouze o nepodložené domněnky, aniž by prokázal, že se o získání ochrany alespoň pokusil.

[13] Žalovaný dále zdůrazňuje, že případné ekonomické obtíže po návratu do Vietnamu nepředstavují pronásledování či vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Stěžovatel podle něj neuvedl žádné skutečnosti svědčící o pronásledování z důvodů vymezených v § 12 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, ani o hrozbě vážné újmy ve smyslu § 14a téhož zákona, v témže znění. Žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě a závěry napadeného rozsudku, s nimiž se plně ztotožňuje.

[14] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[16] S ohledem na skutečnost, že před krajským soudem rozhodovala ve věci samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[17] Stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení žalovaného i krajského soudu (zejména úplnou absenci vypořádání se s tvrzeními, která mohla být relevantní pro věcné posouzení nároku na mezinárodní ochranu), která by mohla mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Zdejší soud proto v projednávané věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.

[18] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je v dále uvedeném rozsahu důvodná.

[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou použitelné právní úpravy, neboť dne 12. 6. 2026 vstoupila v účinnost v rámci tzv. Paktu o migraci a azylu celá řada nových právních předpisů EU týkajících se společného evropského azylového systému, mj. též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. května 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační nařízení“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), a dále větší část rozsáhlé novely zákona o azylu a dalších souvisejících zákonů provedené zákonem č. 314/2025 Sb., jejímž hlavním účelem je právě transpozice, resp. adaptace zmíněných nových právních předpisů EU.

[20] Podle čl. 79 odst. 3 věty první a druhé procedurálního nařízení „[t]oto nařízení se použije na řízení o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k žádostem podaným od 12. června 2026. Žádosti o mezinárodní ochranu podané před tímto dnem se řídí směrnicí 2013/32/EU.“. Pro projednávanou věc, kde byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána před 12. 6. 2026, je tak dosud relevantní úprava ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Byť kvalifikační nařízení obdobné přechodné ustanovení jako procedurální nařízení neobsahuje a přechodná ustanovení dle čl. II zákona č. 314/2025 Sb. přímo nedopadají na nyní posuzovanou situaci, kdy k nabytí účinnosti nových právních předpisů došlo až v řízení o kasační stížnosti, vyšel Nejvyšší správní soud z toho, že napadený rozsudek krajský soud vydal dne 15. 1. 2026, tedy za účinnosti předchozí právní úpravy, přičemž kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 11. 6. 2026, resp. účinných v době rozhodování krajského soudu (rovněž samotné úkony v řízení o kasační stížnosti, s výjimkou vydání tohoto rozsudku a jeho doručení účastníkům řízení, Nejvyšší správní soud provedl ještě před 12. 6. 2026, tedy podle § 102 a násl. s. ř. s. ve spojení s § 32 zákona o azylu, v tehdy účinném znění).

[21] Stěžovatel namítal procesní pochybení krajského soudu spočívající v nedostatečném poučení o možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Přímo touto otázkou se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 289/2021-80, publ. pod č. 4591/2024 Sb. NSS. Dospěl přitom k závěru, že „[v] soudním řízení správním soud nezajišťuje překlady soudních písemností doručovaných účastníkům řízení, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“. Žádný právní předpis v době řízení před krajským soudem nestanovil, že by se výzva podle § 51 odst. 1 s. ř. s. měla překládat, plně postačovalo, že krajský soud stěžovatele přípisem ze dne 20. 10. 2025, č. j. 33 Az 20/2025-13, v českém jazyce vyzval, aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby soud o věci samé rozhodl bez jednání.

[22] Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň uvádí pouze ekonomické důvody“.

[23] Z důvodové zprávy (sněmovní tisk č. 190, 3. volební období, 1998–2002, digitální repozitář Poslanecké sněmovny PČR) plyne, že smyslem tohoto ustanovení (v jeho původním znění) byla eliminace nákladů a zrychlení azylového řízení v případech žadatelů, kteří žádají o mezinárodní ochranu toliko „z ekonomických důvodů“. Zákon ani důvodová zpráva pojem „ekonomických důvodů“ blíže nedefinovaly, soudy však pravidelně dovozovaly, že šlo o případy, kdy žadatel uváděl jako důvod žádosti nespokojenost se špatnou hospodářskou situací v zemi původu, nedostatek pracovních příležitostí či možnost dosažení vyšších příjmů v České republice (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, a ze dne 31. 5. 2005, č. j. 6 Azs 424/2004-36, nebo jeho usnesení ze dne 27. 8. 2008, č. j. 5 Azs 60/2008-69, a ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 Azs 51/2023-29). Za ekonomické důvody se považovaly i obavy z neschopnosti splácet soukromé dluhy (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 8. 2. 2005, č. j. 3 Azs 154/2004-44, ze dne 4. 5. 2005, č. j. 4 Azs 342/2004-43, a ze dne 22. 8. 2006, č. j. 2 Azs 274/2005-47).

[24] Jak však vyplývalo ze samotného textu zákona, pro kvalifikaci žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, nepostačovalo, že žadatel tvrdí ekonomické důvody. Zároveň musela být splněna druhá (resp. úvodní) podmínka, tedy že žadatel „neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“ zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.

[25] Pokud žadatel v rámci správního řízení neuváděl ani náznakem žádné tvrzení, z něhož by se daly dovozovat odůvodněný strach z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy, postačovalo jako odůvodnění rozhodnutí podle § 16 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, prosté konstatování toho, že relevantní tvrzení stěžovatel neuvedl. Formuloval-li poté žadatel až v žalobě obavy z násilného jednání ze strany věřitelů, soud k nim zpravidla nepřihlédl, neboť tyto skutečnosti měl žadatel uplatnit již v průběhu správního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, či jeho usnesení ze dne 20. 12. 2023, č. j. 4 Azs 313/2023-29, nebo ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Azs 74/2024-46). Stěžovatel však namítá, že již v průběhu správního řízení uváděl skutečnosti, které lze podřadit pod § 14a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, konkrétně obavu z násilného jednání věřitelů, od nichž si nelegálně půjčil peníze.

[26] Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 7. 2005 vyplývá, že na otázku, „[j]aká by byla vaše situace, kdybyste se nyní vrátil do vlasti“, stěžovatel odpověděl: „Nechci se vrátit, kdybych se musel vrátit, mám strach o život, když jsem celou dobu nesplácel dluh.“ Na doplňující otázku („Máte nějaké konkrétní důvody, proč byste se měl bát ve Vietnamu o život?“) stěžovatel odvětil: „Půjčka není už delší dobu splacená, myslím, že se mi věřitelé budou chtít pomstít.“ Z toho je zřejmé, že stěžovatel vyjádřil určité obavy ze skutečného nebezpečí vážné újmy, kterou by mu mohli způsobit nestátní původci. To nepřímo potvrzuje i žalovaný, když ve vyjádření ke kasační stížnosti argumentuje, že stěžovatel neprokázal, že by mu proti újmě, jíž se obává, nemohly poskytnout ochranu orgány veřejné moci v zemi původu.

[27] Ve svém rozhodnutí se však žalovaný s tvrzeními stěžovatele vůbec nevypořádal. Po shrnutí průběhu řízení toliko konstatoval: „V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného jsou ekonomické důvody a také legalizace jeho pobytu na území ČR, neboť hodlá v ČR zůstat a pracovat, aby splácel dluhy v domovském státě. V případě návratu do vlasti se obává případného jednání věřitelů.“ Zmínku o obavách z jednání věřitelů žalovaný nikterak nerozvedl a neodůvodnil, proč podle jeho názoru tyto obavy nebylo možné kvalifikovat jako tvrzení skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. V dalším odstavci žalovaný uvedl výčet informací o zemi původu, které zařadil do spisu. Poté shrnul, že stěžovatele seznámil se shromážděnými podklady a citoval znění § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Rekapituloval, že stěžovatel uvedl, že zde chce setrvat, pracovat, splácet dluhy v zemi původu. Následně žalovaný konstatoval, že „z výpovědi výše jmenovaného zcela jasně vyplynulo, že důvodem jeho odchodu z vlasti byly pouze a jen ekonomické důvody. Samotný žadatel uvedl, že z vlasti vycestoval z důvodu svých dluhů, respektive za prací, aby své dluhy byl schopen platit.“. Ani v této části odůvodnění se žalovaný nezabýval tvrzeními stěžovatele o možné újmě ze strany věřitelů. Následoval pouze obecný odstavec, v němž žalovaný uvádí výčet azylově relevantních důvodů, které dle jeho názoru stěžovatel netvrdil, a závěrečné shrnutí, které tvrzení stěžovatele taktéž ani okrajově nezmiňuje.

[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný odůvodnil pouze jednu ze dvou podmínek nutných pro rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a to tvrzení ekonomických důvodů. Tu ostatně stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nerozporoval. Zdůrazňoval však, že se žalovaný vůbec nezabýval jeho tvrzeními o skutečném nebezpečí vážné újmy ze strany nestátních původců, která by mohla být relevantní ve vztahu k doplňkové ochraně. Krajský soud k této námitce pouze citoval závěr žalovaného a konstatoval, že uvedený závěr je „srozumitelný, logický a správný“. Tak tomu ovšem není, neboť je zjevné, že žalobce ve správním řízení uváděl i jiné než ekonomické důvody své žádosti, když konkrétně tvrdil skutečnosti, které podle něj svědčily o tom, že mu hrozí vážná újma dle § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, přičemž opodstatněnost těchto tvrzení bylo třeba na základě příslušných informací o zemi původu a dalších nezbytných podkladů věcně posoudit. Z toho vyplývá závěr, že nebyly dány podmínky dle § 16a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti jako zjevně nedůvodné.

[29] Krajský soud se v napadeném rozsudku obavami stěžovatele uváděnými v rámci správního řízení zabýval sám a vyhodnotil je jako příliš subjektivní a hypotetické na to, aby šlo o tvrzení relevantní pro posouzení rizika vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Ve světle nezákonného rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné dle § 16a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, se však taková kusá úvaha krajského soudu, i při zohlednění povinnosti krajského soudu k úplnému posouzení skutkové i právní stránky věci dle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, který však při jeho nedostatečné implementaci do vnitrostátního práva nebylo možné přímo aplikovat v neprospěch žadatele o mezinárodní ochranu, jeví jako nedostatečná a ohledně závěru, podle něhož žalovaný oprávněně postupoval podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, i jako nesprávná.

IV.

Závěr a náklady řízení

[30] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Podle § 110 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, může současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu sám o žalobě rozhodnout, pokud byly pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout; ustanovení upravující rozhodování v řízení před krajským soudem se použijí obdobně. Krajský soud by v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost než zrušit nezákonné rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný dle § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku.

[31] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud mj. v případě, že zruší rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátí k dalšímu řízení, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch a podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by mu tedy příslušelo vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl ovšem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v relevantním znění, osvobozen od placení soudního poplatku v řízení o žalobě i o kasační stížnosti. V řízení o žalobě stěžovatel nebyl zastoupen, v řízení o kasační stížnosti byl zastoupen ustanoveným advokátem. Stěžovatel nedoložil, že by mu v souvislosti s těmito řízeními vznikly jakékoli náklady. Na základě toho Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[32] Jak již bylo konstatováno, v řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Adamem Hefnerem, kterého mu ustanovil Nejvyšší správní soud. Náklady spojené s tímto zastoupením, tj. odměnu za zastupování a hotové výdaje advokáta, hradí v takovém případě stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

[33] Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 2 x 4 620 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 140 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 20. listopadu 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací