Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2026, č. j. 33 Az 27/2026-28, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2026, č. j. 33 Az 27/2026-28, se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2026, č. j. OAM-640/ZA-ZA15-D07-2026 určil, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany je Polská republika, a rozhodl o jeho přemístění do tohoto státu. Současně ve výroku uvedl důsledky pro poskytování služeb podle § 43 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“), s tím, že stěžovateli se neposkytují služby podle § 42 zákona o azylu s výjimkou zdravotních služeb. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nařízení (EU) 2024/1351 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení AMMR“); příslušnost členského státu byla v souladu s přechodnými ustanoveními čl. 84 odst. 2 tohoto nařízení posouzena podle kritérií stanovených v nařízení (EU) č. 604/2013 (dále též jen „nařízení Dublin III“), neboť žádost stěžovatele byla podána (zaregistrována) dne 22. 5. 2026, tedy před nabytím účinnosti nařízení AMMR. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[2] Stěžovatel poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). Důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že v případě jeho přesídlení do Polské republiky nebude moci nadále pracovat na stavbě v České republice, a tak obstarávat finanční prostředky, které následně zasílá svojí v rodině v domovském státě, přičemž tyto prostředky slouží na úhradu léčby jeho dvou synů.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť nutnost práce a obstarání finančních prostředků pro svoji rodinu stěžovatelem je sice lidsky pochopitelná, avšak nepřeváží nad veřejným zájmem, kterým je respektování společného evropského azylového systému a efektivní fungování mechanismu určování odpovědného členského státu podle nařízení Dublin III. Přiznání odkladného účinku by vedlo k oslabení tohoto systému a oddálení realizace pravomocných rozhodnutí správních orgánů. U stěžovatele nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku.
[4] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat žalobě odkladný účinek, „jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.
[5] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu a případně i žalovaného, na která je třeba hledět jako na zákonná a věcně správná, dokud nejsou zákonným postupem zrušena. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou naplněny.
[7] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011-74).
[8] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí, že má zázemí v České republice, má zde práci, kterou ale nijak oficiálně nedoložil, a příjmy z ní zasílá do své domovské země, kde má rodinu, manželku s dětmi. Stěžovatel má rodinné zázemí ve svém domovském státě, v České republice tak setrvává z ekonomických důvodů. Stěžovatel uvádí, že zasílá platby své manželce na úhradu léčby jejich synů. Nejvyšší správní soud ve spise krajského soudu dohledal výpisy z účtu, avšak nemůže z nich ověřit, komu platby jdou a na co slouží. Lékařské zprávy, případně faktury za lékařské výkony doloženy nebyly. Stěžovatel sám v protokolu o pohovoru v rámci řízení podle nařízení Dublin III. uvádí, že v Polsku pracoval na stavbách, rozhodl se však relokovat do České republiky z důvodu vyššího výdělku. V České republice by měl v současnosti také pracovat na stavbě. Nejvyšší správní soud uzavírá, že přesun do Polska neznamená, že stěžovatel musí apriori zůstat bez jakýchkoliv finančních prostředků. Stěžovatel dále tvrdí, že v případě rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany by mělo být přiznání odkladného účinku spíše pravidlem. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v nynější věci stěžovatele se meritorně nerozhoduje o důvodnosti jeho žádosti, ale pouze se rozhoduje, který stát Evropské unie je k takovémuto rozhodnutí příslušný. Polská republika je nadto sousední zemí České republiky, pokud by tedy bylo případně rozhodnutí žalovaného zrušeno a Česká republika by byla příslušná k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, může se tak bez větších obtíží vrátit na její území.
[9] Nejvyšší správní soud nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že situace stěžovatele patří právě mezi ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen. Oproti němu stojí veřejný zájem České republiky, aby na jejím území nepobývaly osoby bez pobytových titulů.
[10] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím však soud nikterak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. listopadu 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu