Usnesení ze dne 12. 10. 2004
Plný text
k § 28b - § 28f zákona č. 87/1995 Sb., o spotřebních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 100/2000 Sb. (v textu též "zákon o spotřebních a úvěrních družstvech")
k § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) soudního řádu správního
k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (český překlad vyhlášen pod č. 209/1993 Sb.)
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 6 A 40/2002-96)
Věc:Družstevní záložna P. proti Ministerstvu financí o zavedení nucené správy.Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 25. 3. 2002 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2001, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12. 7. 2001 o opakovaném zavedení nucené správy v Družstevní záložně P.
Vrchní soud v Praze věc do konce roku 2002 neskončil, a proto ji k dokončení řízení převzal Nejvyšší správní soud (§ 132 s. ř. s.).
Usnesením ze dne 7. 6. 2004 byla věc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. předložena rozšířenému senátu. Sedmý senát Nejvyššího správního soudu, který věc projednával, totiž při předběžné poradě dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru, který Nejvyšší správní soud dosud zastával (např. ve věci sp. zn. 6 A 8/2001). Jde o právní otázku, zda žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu je soukromoprávní či veřejnoprávní povahy.
Rozšířený senát dospěl k závěru, že příslušný rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o zavedení nucené správy je soud ve správním soudnictví. Rozšířený senát zároveň věc vrátil postupujícímu senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Z odůvodnění:
Rozšířený senát posoudil věc (spornou právní otázku) takto:
Povaha rozhodnutí o zavedení nucené správy - v tomto případě podle zákona č. 87/1995 Sb., o spotřebních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů - včetně jmenování nuceného správce má zásadní procesní význam pro rozhodnutí, zda věc náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nebo do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§ 7 a část pátá občanského soudního řádu). Dosud zastávaný názor Nejvyššího správního soudu o právní povaze takového rozhodnutí (např. ve zmíněné věci sp. zn. 6 A 8/2001) vycházel z toho, že se jedná o rozhodnutí ve věci veřejnoprávní. Tento názor nebyl podrobněji zdůvodněn, vyplývá však již z toho, že Nejvyšší správní soud tyto věci ve správním soudnictví projednával a rozhodoval o podaných žalobách.
K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru rozhodnutí o zavedení nucené správy podle ustanovení § 28b až § 28f zákona č. 87/1995 Sb. se nabízejí různé cesty: především použití teorie zájmové, teorie mocenské, teorie organické či metody právního regulování. Žádná z nich však není natolik spolehlivá, aby vždy dokázala poskytnout odpověď na položenou otázku v každém konkrétním případě. K vyřešení této sporné otázky přichází v úvahu, vzhledem k charakteru dotyčného rozhodnutí, použití především mocenské teorie.
Podle této teorie mají účastníci soukromoprávních vztahů rovné postavení, zatímco ve vztazích veřejnoprávních se projevuje zákonem přesně vymezené nadřazené postavení nositele veřejné moci, který v mezích zákona a způsoby, které zákon předvídá, autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. V tomto případě Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (a v druhém stupni správního řízení žalovaný) autoritativně, často proti vůli družstevní záložny, rozhoduje o zavedení nucené správy a jmenování nuceného správce. Pro samotný charakter tohoto veřejnoprávního rozhodnutí není podstatné, že řada důsledků vyplývajících z tohoto rozhodnutí má soukromoprávní charakter. Tak je tomu především u oprávnění nuceného správce jednat jak uvnitř družstevní záložny, tak i navenek.
Pokud se týká dalších zmíněných teorií, nelze z nich jednoznačně dovodit opačný závěr.
Pro úplnost je nutno se vypořádat s otázkou, zda pojem "soukromoprávní", především pro účely stanovení pravomocí soudů ve správním soudnictví a v řízení ve věcech občanskoprávních, není totožný s pojmem "občanská práva a závazky" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto ustanovení má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Posouzení otázky členění rozhodnutí správních orgánů na rozhodnutí ve věcech veřejnoprávních a soukromoprávních je otázkou vnitřního práva každého státu. Naproti tomu Evropský soud pro lidská práva (např. viz. König proti Německu, 1978, Baraona proti Portugalsku, 1987, Malige proti Francii, 1998) opakovaně vyslovil princip "autonomie" pojmů ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tak např. ve věci König proti Německu tento soud konstatoval, že pro zodpovězení otázky, zda se nějaký spor týká určení občanského práva, má význam pouze povaha příslušného práva; není důležité, že se řízení týkají správních aktů přijatých příslušnými orgány v rámci výkonu veřejné moci nebo že probíhají před správními soudy. Nelze tedy bez dalšího klást rovnítko mezi pojem "rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích" a pojem "rozhodnutí ve věci soukromoprávní" v uvedeném smyslu.
Ze všech těchto důvodů bylo vysloveno, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí žalovaného je soud jednající ve správním soudnictví. Zároveň bylo rozhodnuto, že se věc vrací k dalšímu projednání a rozhodnutí sedmému senátu, který rozhodne v souladu s právním názorem rozšířeného senátu vyjádřeným v tomto usnesení.
(oda)
Právní věta
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o zavedení nucené správy podle zákona č. 87/1995 Sb., o spotřebních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, včetně jmenování nuceného správce je soud ve správním soudnictví.
II. Nelze bez dalšího klást rovnítko mezi pojem "rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pojmem "rozhodnutí ve věcech soukromoprávních".
Usnesení ze dne 5. 6. 2014
Plný text
6 A 40/2012 -
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. J. Š., se sídlem [adresa] správce konkurzní podstaty úpadce Družstevní záložna PRIA, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem [adresa] zastoupený JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2001, č. j. 352/80071/2001,
t a k t o :
I. Řízení s e z a s t a v u j e .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 10. 9. 2002 se Družstevní záložna PRIA domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2002, č. j. 352/51848/2002, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 19. 4. 2002, č. j. 1984/2002/II.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti s. ř. s., v souladu s ust. § 132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud. Z důvodu, že na Družstevní záložnu PRIA byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2004, č. j. 26 K 16/2000-1600, prohlášen konkurz, bylo řízení ve věci podle ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Dne 12. 2. 2014 žalovaný v souladu s ust. § 14 odst. 1 písm. c) in fine citovaného zákona navrhl pokračovat v řízení, na základě čehož Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2014 č. j. 6 A 40/2002 - 160 o pokračování v řízení.
Podáním ze dne 20. 5. 2014 žalobce sdělil, že bere žalobu v celém rozsahu zpět a navrhl, aby Nejvyšší správní soud řízení zastavil.
V důsledku toho, že žalobce vzal návrh zpět, Nejvyšší správní soud podle ust. § 47 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl o zastavení řízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Nejvyšší správní soud nerozhodl o vrácení soudního poplatku, který byl zaplacen na výzvu v částce 1.000 Kč, protože podle ust. § 10 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů soud vrátí zaplacený poplatek za řízení snížený o 20 %, nejméně však o 1.000 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu