6 Ads 136/2012

Plný text

6 Ads 136/2012 - 75
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Stavební bytové družstvo Pernštejn, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. Š., proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-6312-5.4.2011-21171-7/2-TL, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 - 107,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-6212-5.4.2011-21171-7/2-TL (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Pardubice ze dne 22. 2. 2011, č. j. 46005/110631224.1.2011-1791/4/KD/2, o tom, že osobě zúčastněné na řízení trvala účast na nemocenském pojištění u žalobce coby jejího zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2002 do dne 13. 8. 2010.

[2] Žalovaná v napadeném rozhodnutí k otázce pracovního poměru mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení konstatovala, že dne 1. 8. 2002 byla mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení uzavřena pracovní smlouva (na pozici předsedy družstva) s datem nástupu do zaměstnání téhož dne (dále též jen „pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002“), přičemž vzniklý pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance (osoby zúčastněné na řízení), které bylo žalobci písemně doručeno dne 13. 8. 2010. Osoba zúčastněná na řízení sice byla již dne 4. 6. 2002 na členské schůzi žalobce zvolena členem představenstva žalobce a představenstvo si ji zároveň zvolilo za předsedu; nicméně tehdy platné stanovy žalobce umožňovaly vznik pracovněprávního vztahu u jeho předsedy (představenstva), a to na výkon dalších činností spojených s běžným řízením družstva. Žalovaná upozornila na to, že členská schůze žalobce si byla dobře vědoma problematičnosti právního postavení osoby zúčastněné na řízení, zejména s ohledem na obtížnost rozlišení, kdy pro žalobce vykonává činnost jako statutární orgán a kdy pro něj pracuje jako zaměstnanec. K tomu uvedla, že pokud by s osobou zúčastněnou na řízení nebyl uzavřen pracovní poměr, byl by uzavřen s jinou osobou, která by řídila běžnou činnost družstva. Činnosti uvedené v části II. dokumentu vyhotoveného dne 28. 4. 2003, jehož předmětem mělo být vymezení pracovních povinností osoby zúčastněné na řízení, pak dle názoru žalované přímo nesouvisely s výkonem funkce statutárního orgánu. Úkony jako např. zastupování družstva navenek, řízení a příprava schůzí představenstva apod. nepochybně patřily k výkonu funkce předsedy představenstva, avšak běžnou náplní činnosti předsedy představenstva není např. přebírání došlé pošty, vedení knihy došlé a odeslané pošty, zajišťování styku s účetní kanceláří, daňovými poradci, úřady státní správy, zajišťování fakturace smluvním partnerům či vedení evidence o odpracované době včetně přestávek na odpočinek. Tyto činnosti už jdou nad rámec výkonu funkce statutárního orgánu a mohly být tedy zajišťovány v pracovněprávním vztahu ať už osobou zúčastněnou na řízení či jinou osobou. Žalovaná tak uzavřela, že osoba zúčastněná na řízení splnila podmínky účasti na pojištění podle § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění platném do 31. 12. 2008 (resp. po tomto datu podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů).

[3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, v níž zejména namítl, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, tudíž nemohlo dojít k platnému vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení. Absolutní neplatnost této pracovní smlouvy dovozoval žalobce ze dvou důvodů. Jednak proto, že tato smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přestože podle obchodního zákoníku určují funkční období jednotlivých členů představenstva stanovy, přičemž stanovy žalobce se pro všechny členy představenstva omezují na tři roky. Další důvod neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pak podle žalobce spočíval v tom, že náplní daného pracovního poměru měl být výkon činností statutárního orgánu, respektive jeho člena, což je rovněž nezákonné. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že by osoba zúčastněná na řízení vykonávala vedle činností souvisejících s výkonem funkce předsedy družstva také činnosti podle zákoníku práce. Žalobce rovněž vytkl žalované, že se řádně nezabývala zásadní otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 coby předběžnou otázkou, přičemž z tohoto důvodu nebyl ve správním řízení ani zjištěn skutkový stav podstatný pro rozhodnutí žalované.

[4] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 – 107 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Upozornil na doslovnou shodu žalobních námitek s námitkami odvolacími (krom námitek neřešení předběžné otázky a nezjištění skutkového stavu žalovanou) a uvedl, že žalovaná se se všemi těmito námitkami podrobně vypořádala, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud obsáhle citoval. Konstatoval, že žalovaná se ve svém rozhodnutí fakticky zabývala i otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 a v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, si o ní sama učinila úsudek a dospěla k závěru, že v rozhodné době nebylo nemožné, aby byl s předsedou představenstva družstva uzavřen pracovněprávní vztah (na činnosti odlišné od výkonu funkce statutárního orgánu).

II. Obsah podání uplatněných v řízení o kasační stížnosti

[5] Proti napadenému rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. V ní setrval na svém názoru o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pro její rozpor se zákonem, což považoval za klíčové při řešení sporu o účast na nemocenském pojištění osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel rovněž doplnil, že otázka platnosti pracovní smlouvy byla v mezidobí řešena (jako předběžná otázka v jiném, skutkově nesouvisejícím řízení) Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž se v rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 201/2009, zcela ztotožnil se skutkovou a právní argumentací stěžovatele a dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je neplatná. Stěžovatel namítal, že krajský soud jeho žalobu zamítl ze zcela formalistických důvodů, především na základě shody žalobních a odvolacích námitek, přičemž u těchto námitek toliko zhodnotil, zda se žalovaná s nimi věcně vypořádala. Otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 se krajský soud odmítl zabývat, přestože je toto posouzení pro řešení věci klíčové.

[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. Uvedla, že k odkazu stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 2001/2009, se nemůže nijak vyjádřit, neboť nebyla účastníkem řízení a okolnosti případu jí nejsou známy. Citovaný rozsudek byl vydán více než měsíc po projednání žaloby proti napadenému rozhodnutí a byl proti němu podán opravný prostředek. Žalovaná uvedla, že se platností pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 podrobně zabývala a učinila si o ní úsudek, ač v napadeném rozhodnutí uvedla, že vyslovit neplatnost pracovní smlouvy může pouze soud. Při svém rozhodování vycházela z toho, že v rozhodné době bylo možné, aby s předsedou představenstva družstva byl uzavřen pracovněprávní vztah, a to na činnosti odlišné od výkonu funkce statutárního orgánu.

[7] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozornila na to, že proti stěžovatelem odkazovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 36 Cm 201/2009 podala odvolání a tento rozsudek tak není pravomocný. Argumentaci stěžovatele přičítala snaze vyhnout se povinnosti zaplatit povinné odvody sociálního a zdravotního pojištění včetně příslušného penále. Pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 byla řádně uzavřena, má veškeré potřebné náležitosti a bylo z ní několik let plněno. Na jejím základě byly vykonávány pracovní úkony a placeny sociální a zdravotní dávky.

[8] Na vyjádření žalované a osoby zúčastněné na řízení reagoval stěžovatel replikou. Setrval na názoru, že jeho argumenty proti napadenému rozhodnutí jsou kvalifikované a opodstatněné. Podotknul, že vyměřené a zaplacené penále předepsal osobě zúčastněné na řízení k náhradě a způsobenou škodu z ní vymáhá.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.

[10] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek důvodů podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud má za to, že z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se všemi žalobními námitkami věcně zabýval, přičemž se ztotožnil se závěry žalované obsaženými v napadeném rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné nemůže být považováno ani napadené rozhodnutí, neboť žalovaná se v něm otázkou platnosti pracovní smlouvy taktéž řádně zabývala, a to i z hlediska namítaného rozporu s ustálenou judikaturou civilních soudů. Na str. 8 napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že činnosti, které byly uvedeny v části II. pracovní náplně ze dne 28. 4. 2003, přímo nesouvisí s výkonem funkce statutárního orgánu. Dle žalované běžnou náplní funkce předsedy představenstva družstva není např. přebírání došlé pošty, vedení knihy došlé a odeslané pošty, zajišťování styku s účetní kanceláří, daňovými poradci, úřady státní správy, zajišťování fakturace smluvním partnerům či vedení evidence o odpracované době včetně přestávek na odpočinek; tyto činnosti jdou nad rámec výkonu funkce statutárního orgánu a mohly být tedy zajišťovány v pracovněprávním vztahu ať už osobou zúčastněnou na řízení či osobou jinou. Pokud stěžovatel namítl, že žalovaná na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedla, že není oprávněna rozhodovat o platnosti či neplatnosti uzavřené pracovní smlouvy, je toto tvrzení žalované podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela zjevně vytržené z kontextu napadeného rozhodnutí. Žalovaná totiž hned v následující větě vysvětlila, že vyslovení případné neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 (jak to ve správním řízení požadoval stěžovatel) je výhradně v kompetenci (civilního) soudu. Napadený rozsudek i napadené rozhodnutí jsou tedy bez jakýchkoliv pochybností přezkoumatelné, neboť je z nich jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se krajský soud a žalovaná řídily a k jakým závěrům při svém rozhodování dospěly.

[12] Stěžovatel učinil svou ústřední kasační námitkou tvrzení, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 (uzavřená s osobou zúčastněnou na řízení) byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, resp. s judikaturou civilních soudů. K tomu šestý senát Nejvyššího správního soudu uvádí, že usnesením ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 Ads 136/2012 – 38, se chtěl vymezit proti právnímu názoru třetího senátu vyjádřenému v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, a podle § 17 s. ř. s. předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení právní otázku, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce). Usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 6 Ads 136/2012 – 57, vrátil rozšířený senát věc šestému senátu bez věcného vyřízení a zároveň jej upozornil na to, že v judikátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 vyšel třetí senát ze skutkového základu, v němž nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv a povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Dle právního názoru správních orgánů tudíž v kauze řešené třetím senátem pracovní poměr žalobci na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2006 nevznikl. Vzhledem k neexistenci pracovního poměru nevznikl v období od 23. 2. do 6. 9. 2006 ani pojistný poměr podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., neboť podle tohoto ustanovení je účast na nemocenském pojištění vázána právě na existenci pracovního poměru. Žalobce jako stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem trval na tom, že jeho činnost jako statutárního orgánu měla odlišný obsah od jeho činnosti zaměstnance (ředitele společnosti). K tomu třetí senát uvedl, že „sice stěžovatel konstantně tvrdí, že náplň jeho činnosti jakožto jednatele společnosti na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně druhé, se liší, ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení před soudem však blíže nespecifikoval, v čem tyto rozdíly spočívají a jaké důkazy navrhuje k jejich prokázání.“ Komplexní posouzení podmínek účasti na nemocenském pojištění však nebylo a ani nemohlo být předmětem rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, neboť stěžovatel byl v této věci přihlášen k nemocenskému pojištění od 23. 2. 2006 z titulu činnosti jednatele společnosti (a byl tedy účastníkem nemocenského pojištění podle zvláštní úpravy stanovené vyhláškou č. 165/1979 Sb.) a obecné právní otázky účasti na nemocenském pojištění v kasační stížnosti nezpochybňoval.

[13] Na základě výše uvedeného tedy šestý senát Nejvyššího správního soudu konstatuje, že ani případná záporná odpověď ze strany rozšířeného senátu na jím předloženou právní otázku by nebránila uznání účasti na nemocenském pojištění těch osob, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. V rozhodném období let 2002 až 2010 totiž normovala dopad soukromoprávní neplatnosti samotná úprava nemocenského pojištění. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. výslovně uvádělo, že za zaměstnance v pracovním poměru se pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Obdobně § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb. (účinného od 1. 1. 2009) stanovil, že pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumí mj. „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.“ Citovaná ustanovení obou zákonů tedy vztahují účast na nemocenském pojištění též na ty osoby, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. Jinými slovy, obě ustanovení povyšují fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu. Aniž by mechanicky přebíralo dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto zaměstnanci jeho veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky. Správní orgány při určování účasti zaměstnance na nemocenském pojištění dle zákonů o nemocenském pojištění použitelných v letech 2002 až 2010 tedy musely brát v potaz, zda je pracovní smlouva ve smyslu soukromého práva neplatná či nikoliv. Byla-li pracovní smlouva platná, vznikala dané osobě účast na pojištění jako zaměstnanci v pracovněprávním poměru [2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., resp. § 5 písm. a) bod 1 zákona č. 187/2006 Sb.]. Byla-li pracovní smlouva neplatná, vznikala dané osobě účast na nemocenském pojištění v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., respektive § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., to ovšem za podmínky, že přes formální neplatnost pracovní smlouvy byla daná osoba pro svého zaměstnavatele vskutku činná. Nejvyšší správní soud tedy nemá žádný rozumný důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58 a shrnuje, že byť je nyní souzená věc projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, platnost pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 musí být posouzena z hlediska souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů v pracovněprávních věcech.

[14] Za jedinou dostatečně konkretizovanou kasační výtku namítající rozpor pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 s judikaturou civilních soudů se dá považovat pouze tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 zabýval v civilním řízení a v rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 201/2009, ji posoudil jako neplatnou. Nejvyšší správní soud si příslušný spis vyžádal a z rozsudku ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 - 324, zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích posuzoval žalobu stěžovatele na zaplacení částky 114.881 Kč, kterou měla osoba zúčastněná na řízení neoprávněně vynaložit za stěžovatele v souvislosti s jeho činností v období od 4. 5. 2009 do 23. 6. 2009. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se skutečně vyjádřil i k otázce platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 a konstatoval, že tato smlouva je dle jeho názoru neplatná, neboť bez jakéhokoli rozlišení směšuje odměnu za výkon funkce předsedy družstva s odměnou za výkon jiných např. administrativních činností osoby zúčastněné na řízení, které přímo s výkonem funkce nesouvisí a na jejichž výkon lze uzavřít smlouvu pracovní. Z předmětného civilního spisu však dále plyne, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014, č. j. 7 Cmo 76/2013 – 353, citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil (resp. zrušil v rozsahu výroků, kterými bylo rozhodnuto o oprávněnosti zaplacení mzdy osobě zúčastněné na řízení), neboť jej považoval za částečně nepřezkoumatelný, a to především pro nedostatek právní kvalifikace jednotlivých jednání osoby zúčastněné na řízení. Vrchní soud v Praze konstatoval, že pro posouzení oprávněnosti majetkových nároků stěžovatele si měl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nejprve ujasnit, jakých právních jednání se měla osoba zúčastněná dopustit v rozporu se zákonem, resp. zda v jednotlivých případech jednala jako člen statutárního orgánu (a přešlo tak na ni důkazní břemeno prokázat, že jednala s péčí řádného hospodáře) či nikoli. Tím Vrchní soud v Praze přisvědčil odvolací námitce osoby zúčastněné na řízení, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích opomenul při svém rozhodování zohlednit existenci pracovního poměru osoby zúčastněné na řízení a v rámci tohoto poměru vykonávané práce. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že stěžovatelův blíže nespecifikovaný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 – 324, nemohl zpochybnit závěry napadeného rozsudku (a potažmo napadeného rozhodnutí), neboť citovaný rozsudek byl Vrchním soudem v Praze zrušen a není tak pravomocný. Navíc byl zpochybněn právě v části týkající se právní kvalifikace jednání osoby zúčastněné na řízení (resp. v hodnocení, v jakých případech tato osoba jednala jako člen statutárního orgánu či v jiném právním postavení). Nelze tedy vyloučit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v novém řízení svůj názor o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 přehodnotí.

[15] Pro úplnost je třeba uvést, že otázka platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy sice spadá do výlučné kompetence civilních soudů (jsou-li samozřejmě tyto otázky žalobním návrhem k řešení vzneseny), pro žalovanou však představuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, o níž si může učinit úsudek (podobně jak to učinil Krajský soud v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích, když rozhodoval o soukromoprávním majetkovém nároku stěžovatele vůči osobě zúčastněné na řízení). Ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu pak výslovně řadí mezi otázky, o nichž si správní orgán nemůže učinit úsudek sám, pouze otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, a dále otázky osobního stavu. V takovém případě je správní orgán povinen uvést, z jakých úvah při vyřešení otázky vychází (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2.2004, č. j. 6 A 101/2002 – 52, publ. pod č. 315/2004 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě tak žalovaná učinila (srov. odst. [11] tohoto rozsudku), přičemž zcela správně posuzovala platnost pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 v intencích judikatury Nejvyššího soudu (zohlednila jeho rozsudky sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, sp. zn. 21 Cdo 963/2002 či sp. zn. 21 Cdo 737/2004) a uvedla konkrétní činnosti osoby zúčastněné na řízení, které dle jejího názoru mohly být platným předmětem pracovní smlouvy. K tomu je možné podotknout, že závěry Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 – 324, se nedaly beze zbytku aplikovat na nyní posuzovanou věc (a vyvrátit tak závěry žalované) ani kdyby citovaný rozsudek nabyl právní moci. Předmětem civilního řízení byly nároky stěžovatele pouze za období od 4. 5. 2009 do 23. 6. 2009. Sám stěžovatel v civilním řízení uznal nedostatečné právní zajištění svého vztahu k osobě zúčastněné na řízení a nevznášel vůči ní jakékoli nároky vztahující se k činnosti před 14. 4. 2009 (tj. dnem, kdy osoba zúčastněná na řízení přestala být předsedou družstva). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích připustil, že osoba zúčastněná na řízení mohla s odkazem na pracovní smlouvu ze dne 1. 8. 2002 vykonávat jisté činnosti, za něž by jí náležela odměna (z jednání představenstva byla však srozuměna s tím, že platnost této pracovní smlouvy může být problematická). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích navíc v souladu se zásadou koncentrace řízení nepřihlížel k opožděným tvrzením osoby zúčastněné na řízení (jako žalovaného v onom řízení) a důkazům, jež se týkaly jejích mzdových nároků vůči stěžovateli.

[16] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že oproti přezkoumatelnému a logicky odůvodněnému názoru žalované, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 trvala osobě zúčastněné na řízení účast na nemocenském pojištění do 13. 8. 2010, stěžovatel v kasační stížnosti nepředložil žádná konkrétní právně významná skutková tvrzení na podporu svého názoru, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je neplatná. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že argumenty předestřené stěžovatelem v kasační stížnosti, resp. nekonkretizovaný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 – 324, nebyly způsobilé zpochybnit závěry, ke kterým ve správním řízení dospěla žalovaná v podobě, jak je akceptoval krajský soud.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1, 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci úspěch, podle § 60 odst. 2 s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech nemocenského pojištění nelze přiznat právo na náhradu nákladů řízení, na které by měl jinak nárok podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

[19] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněně na řízení žádná povinnost uložena nebyla, nemá tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. května 2015

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

pokračování 6 Ads 136/2012 - 42

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. K. Š. a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Stavební bytové družstvo Pernštejn, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. Š., proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-6312-5.4.2011-21171-7/2-TL, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 - 107,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Kasační stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 - 107, kterým byla zamítnuta žalobcova žaloba napadající rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-6212-5.4.2011-21171-7/2-TL, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno odvoláním napadené rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Pardubice ze dne 22. 2. 2011, č. j. 46005/110631224.1.2011-1791/4/KD/2, o tom, že osobě zúčastněné na řízení trvala účast na nemocenském pojištění u žalobce coby jejího zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 do 13. 8. 2010.

[2] Žalovaná v citovaném rozhodnutí konstatovala, že dne 1. 8. 2002 byla mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení uzavřena pracovní smlouva (na funkci předsedy družstva) s datem nástupu do zaměstnání téhož dne (dále též jen „pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002“), přičemž vzniklý pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance (osoby zúčastněné na řízení), které bylo žalobci písemně doručeno dne 13. 8. 2010. Osoba zúčastněná na řízení sice byla již dne 4. 6. 2002 na členské schůzi žalobce zvolena členem představenstva žalobce a toto představenstvo si ji zároveň zvolilo také za předsedu; nicméně stanovy družstva tehdy platné umožňovaly vznik pracovněprávního vztahu u předsedy žalobce, a to na výkon dalších činností spojených s běžným řízením družstva. Osoba zúčastněná na řízení tedy pro žalobce vykonávala také činnosti přímo nesouvisející s výkonem funkce statutárního orgánu (předsedy) a jdoucí nad rámec výkonu uvedené funkce, proto jí (při splnění dalších zákonných podmínek) vznikla a trvala účast na nemocenském pojištění podle § 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění platném do 31. 12. 2008 (a podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů).

[3] Proti rozhodnutí žalované žalobce brojil žalobou ke krajskému soudu, v níž zejména namítl, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, tudíž ani nedošlo k platnému vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení. Absolutní neplatnost uvedené pracovní smlouvy žalobce dovozoval ze dvou důvodů. Jednak tomu tak bylo proto, že daná smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přestože podle obchodního zákoníku určují funkční období jednotlivých členů představenstva stanovy, přičemž stanovy žalobce jej pro všechny členy představenstva určují na tři roky. Další důvod neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pak podle žalobce spočíval v tom, že náplní daného pracovního poměru měl být výkon činností statutárního orgánu, respektive jeho člena, což je rovněž nezákonné; žalobce totiž nesouhlasil se závěrem žalované, že by osoba zúčastněná na řízení vykonávala vedle činností souvisejících s výkonem funkce předsedy družstva také jiné činnosti, a to činnosti podle zákoníku práce. Žalobce rovněž vytkl žalované, že se řádně nezabývala zásadní otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 coby předběžnou otázkou a nepostupovala podle § 57 správního řádu, jak měla, přičemž z toho důvodu nebyl ve správním řízení ani zjištěn pro rozhodnutí podstatný skutkový stav. Žalovaná podle žalobce pochybila také v tom, že ve svém rozhodnutí vycházela ze zcela nerelevantních listin.

[4] Krajský soud se ve svém rozsudku s názorem žalobce neztotožnil a jeho žalobu zamítl. Krajský soud upozornil na povšechnou doslovnou shodu žalobních námitek s námitkami odvolacími (krom námitek neřešení předběžné otázky a nezjištění skutkového stavu žalovanou) a uvedl, že žalovaná se se všemi těmito námitkami podrobně vypořádala, přičemž odůvodnění rozhodnutí žalované soud rozsáhle citoval. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaná se ve svém rozhodnutí fakticky zabývala i otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 a v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si o ní sama učinila úsudek, neboť dospěla k závěru, že v předmětné době nebylo nemožné, aby s předsedou představenstva byl uzavřen pracovněprávní vztah (na činnosti odlišné od výkonu funkce statutárního orgánu), a to v souladu se zákoníkem práce a se stanovami žalobce.

[5] Rozsudek krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností. V ní zejména zdůraznil, že setrvává na svém názoru o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pro její rozpor se zákonem, což je klíčové při řešení sporu o účast na nemocenském pojištění osoby zúčastněné na řízení (na základě předmětné pracovní smlouvy). Stěžovatel rovněž doplnil, že otázka platnosti již v mezidobí byla jako předběžná otázka řešena krajským soudem v Hradci Králové v jiném, skutkově nesouvisejícím řízení, v němž krajský soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 201/2009, dospěl k závěru o neplatnosti uvedené pracovní smlouvy. Dále stěžovatel namítal, že krajský soud jeho žalobu zamítl ze zcela formalistických důvodů, především na základě shody žalobních a odvolacích námitek, přičemž u těchto námitek soud toliko zhodnotil, zda se žalovaná s nimi věcně vypořádala. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem krajského soudu, že žalovaná se otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 zabývala a smlouvu posoudila jako platnou. S ohledem na popsanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a jeho nezákonnost pro nesprávné posouzení právní otázky tak stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] K podané kasační stížnosti se rovněž vyjádřily žalovaná a osoba zúčastněná na řízení. Žalovaná plně odkázala na své žalobou napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě v rámci řízení před krajským soudem a zdůraznila, že se platností pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 podrobně zabývala, učinila si o této otázce úsudek a následně rozhodla o účasti osoby zúčastněné na řízení na nemocenském pojištění v předmětném období. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné upozornila, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 36 Cm 201/2009 není pravomocný, neboť proti němu bylo osobou zúčastněnou na řízení podáno odvolání.

II. Sporná otázka, právní úprava a prejudikatura Nejvyššího správního soudu

[7] Po ověření včasnosti kasační stížnosti i splnění dalších zákonných náležitostí přistoupil rozhodující šestý senát Nejvyššího správního soudu k věcnému posouzení kasační stížnosti. Nejprve se šestý senát zabýval stížnostní námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, ovšem tuto námitku shledal neodůvodněnou, neboť z celého obsahu a kontextu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud všemi žalobními námitkami věcně zabýval, přičemž se ztotožnil se závěry žalované obsaženými v žalobou napadeném správním rozhodnutí, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Následně tak šestý senát přistoupil k předběžnému posouzení merita věci a přitom shledal, že na klíčovou právní otázku v projednávaném případě existují rozdílné právní názory jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu. Touto spornou otázkou je, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud byly v rozhodné době v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce). Pro úplnost lze doplnit, že odpověď na uvedenou otázku by byla rozhodná i pro obdobný případ členů jiných kolektivních orgánů obchodních společností či družstev, například orgánů dozorčích.

[8] Sama právní úprava vymezující okruh osob účastných nemocenského pojištění v průběhu rozhodného období doznala několika změn podstatných z pohledu postavení členů statutárních orgánů. Do 31. 12. 2008 byla problematika nemocenského pojištění upravena primárně zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“) přičemž okruh pojištěných osob byl taxativně stanoven zejména v § 2 tohoto zákona. V období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2003 tak při splnění dalších zákonných podmínek do okruhu pojištěných osob podle § 2 zákona č. 54/1956 Sb., ve znění zákona č. 241/1994 Sb., spadali „a) zaměstnanci v pracovním poměru, b) členové družstev, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k družstvu, ale vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni, c) společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditních společností, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni“. Citovaná formulace byla s účinností od 1. 1. 2004 zákonem č. 424/2003 Sb. upřesněna tak, že pojištěnými byli: „a) zaměstnanci v pracovním poměru, b) členové družstva, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni, c) společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni“. Dne 1. 1. 2009 pak nabyl účinnosti nový zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, (dále jen „zákon č. 187/2006 Sb.“), který okruh pojištěných osob vymezuje v § 5. Do 31. 12. 2011, tj. do novelizace provedené zákonem č. 470/2011 Sb. a účinné od 1. 1. 2012, se pak do okruhu pojištěnců podle § 5 zákona č. 187/2006 Sb. řadili „1. zaměstnanci v pracovním poměru, (…) 4. členové družstva v družstvech, kde podmínkou členství je jejich pracovní vztah k družstvu, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni“. Členové statutárních (ani jiných kolektivních) orgánů žádných obchodních společností nemocenského pojištění ze zákona účastni nebyli.

[9] Ke sporné otázce, vymezené v bodě [7], se již vyjádřil zejména třetí senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž se konkrétně zabýval případem jednatele společnosti s ručením omezením, který tvrdil, že byl vedle výkonu funkce jednatele i v pracovním poměru ke společnosti na pozici ředitele společnosti, a z toho důvodu byl v roce 2006 účasten nemocenského pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru. Třetí senát, stejně jako předtím krajský soud a správní orgány, však žalobci nepřisvědčil a naopak navázal na judikaturu civilních soudů co do posuzování možného souběhu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu společnosti a výkonu pracovní činnosti v zaměstnaneckém poměru: „Správní orgány odkázaly ve svých rozhodnutích na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v pracovněprávních věcech. Byť je nyní souzená věc projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, neshledal Nejvyšší správní soud důvodu pro to, aby se od dovolávané judikatury jakkoli odchýlil. Podle názoru Nejvyššího soudu představuje výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. ‚V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení § 9 odst. 1 a § 27 odst. 5 zák. práce, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán provádí právní úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují).‛ Samotná okolnost, zda statutární orgán provádí úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek (jako jednatel či jako pověřenec ‚obchodním vedením společnosti‛), nic nemění na tom, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nicméně nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů (podle usnesení ze dne 15. ledna 2003, č. j. 21 Cdo 963/2002).“ Dále pak třetí senát k argumentu žalobce o odlišnosti náplně činnosti jednatele společnosti a náplně činnosti ředitele společnosti v jeho případě dodal: „V daném případě sice stěžovatel konstantně tvrdí, že náplň jeho činnosti jakožto jednatele společnosti na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně druhé, se liší, ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení před soudem však blíže nespecifikoval, v čem tyto rozdíly spočívají a jaké důkazy navrhuje k jejich prokázání.“

[10] Shora vymezenou spornou otázku se pak v širším pohledu zabývaly různé senáty Nejvyššího správního soudu ve svých rozhodnutích předcházejících shora citovanému rozsudku třetího senátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58. Tak v rozsudku ze dne 21. 4. 2004, č. j. 3 Ads 39/2003  85, publ. pod č. 428/2005 Sb. NSS, zdejší soud rozhodl, že mezi příjmy zúčtované zaměstnanci v souvislosti s výkonem zaměstnání, a tedy náležející do vyměřovacího základu podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, spadá i odměna člena představenstva akciové společnosti, který je zároveň zaměstnancem společnosti ve výkonné funkci (ředitelem, náměstkem atd.) a členem představenstva je právě z titulu své funkce (dle stanov); naopak není rozhodné, že předmětná odměna je mu vyplácena na základě obchodního zákoníku. Uvedené rozhodnutí bylo znovu potvrzeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 3 Ads 55/2005 - 47 (v obdobném sporu mezi týmiž účastníky). V rozsudku ze dne 29. 9. 2006, č. j. 4 Ads 84/2005 - 40, zdejší soud posuzoval účast na nemocenském pojištění dvou jednatelů společnosti s ručením omezením, kteří byli současně zaměstnanci společnosti na pozicích ředitelky společnosti a daňového specialisty společnosti, přičemž soud uzavřel, že u daných osob byla dána paralelní účast na pojištění a společnost tak byla povinna platit za ně pojistné jak z příjmů z jejich pracovního poměru, tak z odměn za výkon jejich funkcí jednatelů společnosti. Soud dále zdůraznil: „Jeli tedy posuzovaná osoba účastna na pojištění z důvodu výkonu funkce společníka či jednatele společnosti a uzavře ještě pracovní poměr, dochází podle § 4 zákona č. 54/1956 Sb. k paralelní účasti na pojištění, nikoliv k zániku jedné účasti a vzniku druhé. Stejně je tomu, pokud ke vzniku účasti na pojištění dojde v opačném pořadí či současně.“ K obdobnému závěru ostatně Nejvyšší správní soud dospěl i v rozsudku ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Ads 26/2003 - 56, publ. pod č. 876/2006 Sb. NSS, tentokrát ve vztahu k zaměstnancům společnosti a zároveň jejím společníkům (vykonávajícím činnost v dozorčí radě). Ani v jednom ze shora citovaných rozhodnutí nebyla posuzována (ani nastolena) otázka platnosti pracovní smlouvy zaměstnance zastávajícího současně funkci statutárního orgánu či jeho člena, potažmo člena jiného kolektivního orgánu obchodní společnosti.

III. Právní názor šestého senátu

[11] Šestý senát rekapituluje, že ve shora citovaném rozsudku č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 třetí senát opřel svůj závěr o aplikaci judikatorní praxe civilních soudů v otázkách souběhu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena s výkonem práce v pracovněprávním vztahu pro obchodní společnost nebo družstvo, přičemž tento souběh je dle civilní judikatury nemožný co do činností spadajících do výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena (v případě jiných činností však vyloučen není). Vzhledem k tomu, že v případě projednávaném třetím senátem se podle názoru správních orgánů, následně potvrzeném oběma správními soudy, jednalo právě o takový nepřípustný souběh, bylo rozhodnuto o neúčasti žalobce na nemocenském pojištění z titulu pracovního poměru u předmětné obchodní společnosti. Šestý senát s takovým postupem, jaký zvolil třetí senát, nesouhlasí.

[12] Šestý senát přitom hned zkraje upozorňuje, že mu nepřísluší zpochybňovat dlouholetou a ustálenou judikaturu civilních soudů v předmětných otázkách; zpochybňuje však dopad jejích závěrů do oblasti veřejného práva (oproti právu soukromému). Sama soukromoprávní judikatura je v otázkách souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu k obchodní společnosti či družstvu poměrně jednoznačná: již Vrchní soud v Praze jako dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, publ. pod č. 13/1995 Sb. NS, konstatoval, že funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu zákoníku práce, činnost statutárního orgánu tedy není vykonávána v pracovním poměru, nicméně skutečnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem společnosti sama o sobě nebrání tomu, aby daná osoba se společností navázala také pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. K citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se pak odkazuje celá řada následných rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se předmětnou problematikou, příkladmo usnesení ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002 (jež bylo citováno i ve shora rozebíraném rozsudku třetího senátu), rozsudek ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, rozsudek ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, usnesení ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 781/2005, usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2093/2006, rozsudek ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, či z poslední doby rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012 (všechna právě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle uvedené soukromoprávní judikatury je přitom při posuzování přípustnosti souběhu výkonu činnosti statutárního orgánu a výkonu činnosti v pracovněprávním vztahu podstatné, co má být fakticky náplní činnosti v pracovněprávním vztahu, nikoliv jaká náplň činnosti je uvedena ve smlouvě zakládající pracovněprávní vztah dané fyzické osoby a právnické osoby (například zda má podle smlouvy fyzická osoba vykonávat práci „technika“). Dále je třeba upozornit i na skutečnost, že neplatnost pracovněprávního vztahu s náplní práce pokrývající náplň činnosti statutárního orgánu je judikována i za situace, kdy ustavení do funkce statutárního orgánu následuje až po uzavření smlouvy zakládající pracovněprávní vztah mezi fyzickou osobou a obchodní společností či družstvem (srov. shora citovaná rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2093/2006 a sp. zn. 21 Cdo 3090/2008).

[13] Dále je vhodné podotknout, že některá ze shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu byla napadena i ústavní stížností před Ústavním soudem ČR, který však tyto stížnosti odmítl jako zjevně neodůvodněné (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 152/03, a ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 706/04). Ústavní stížnost ostatně byla podána i proti rozsudku třetího senátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 a rovněž tato byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 184/2011. Zde je ovšem nezbytné jedním dechem zároveň dodat, že Ústavním soudem byla v rámci řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána taktéž některá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněných v bodě [10] tohoto usnesení, a i ta byla shledána nevybočujícími z mezí ústavnosti, ba dokonce v usnesení ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 419/04, Ústavní soud uvedl, že „výklad zákonných ustanoveních učiněný obecnými soudy, resp. správními orgány měl racionální podklad a byl učiněn ústavně konformním způsobem“, a „Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ztotožnit se s [tímto] výkladem“ (zde byl ústavní stížností napaden rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 39/2003  85; rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 55/2005 - 47 se pak týkalo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 192/2007). Je tedy zřejmé, že ani judikatura Ústavního soudu neposkytuje jednoznačnou odpověď na hodnocení souběhu výkonu činnosti (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva s výkonem činnosti v pracovněprávním vztahu pro danou právnickou osobu.

[14] Podle názoru šestého senátu by přitom posouzení, zda fyzické osoby zastávající funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva a současně vykonávající pro danou právnickou osobu činnost v pracovněprávním vztahu jsou z titulu svého zaměstnaneckého (pracovněprávního) vztahu účastny nemocenského pojištění, zásadně nemělo odviset od posouzení platnosti předmětné pracovní smlouvy, respektive platného vzniku pracovněprávního vztahu mezi danou fyzickou osobou a danou právnickou osobou. Naopak by měl být kladen důraz na dobrou víru, přesvědčení a očekávání obou stran, neboli na to, zda vůle a jednání obou stran směřovala k založení účasti fyzické osoby na nemocenském pojištění (jako „zaměstnance v pracovním poměru“). Takříkajíc slepé převádění závěrů soukromoprávní judikatury do praxe nejen správních soudů, ale i správních orgánů se jeví nevhodným, a to z několika důvodů.

[15] V prvé řadě je nutno poukázat na skutečnost, že i s úkony z hlediska soukromého práva absolutně neplatnými mohou být ve veřejném právu spojeny účinky, jako by se jednalo o úkony platné. Toto stanovisko podporuje judikatura Nejvyššího správního soudu, a to dosud zejména v oblasti daňové. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 5 Afs 26/2008  73, bylo konstatováno, že „ani v případě neplatné či neexistující písemné smlouvy [mandátní] by nebylo zcela vyloučeno, aby stěžovateli vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a na uplatnění výdaje pro účely stanovení daně z příjmů, pokud by stěžovatel i přes tuto skutečnost prokázal, že mu bylo deklarované plnění od zmíněné společnosti za jím uváděnou cenu fakticky poskytnuto a že toto plnění použil při podnikání, resp. daný výdaj vynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů.“ V rozsudku ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 - 200, publ. pod č. 2489/2012 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud upřesnil, že ani absolutní neplatnost soukromoprávního úkonu nevyvolává a priori jeho irelevanci z daňového hlediska, přičemž plnohodnotné daňověprávní účinky může mít i neplatný právní úkon tam, kde daňové právo provádí autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních úkonů vycházející v zásadě z ekonomické logiky (na rozdíl od případů, kdy je vyžadován existující právní úkon určité konkrétní povahy)  tedy tam, kde je podstatné právě to, že například fakticky bylo plněno a toto plnění nebylo zpochybněno, a proto naopak nehraje roli, že z hlediska soukromého práva se jednalo o plnění na základě neplatného právního úkonu. Na uvedený závěr pak zdejší soud navázal v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 - 180, publ. pod č. 2415/2011 Sb. NSS, v němž uzavřel: „V případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné relevantní daňové důsledky (…). Jakkoliv totiž netvoří sféra daňového práva a práva občanského či obchodního zcela oddělené právní sféry, není vyloučeno, že tatáž skutečnost může být pohledem jednoho odvětví práva podstatnou a pohledem odvětví druhého nerozhodnou, a obě odvětví tak mohou věc posuzovat odlišně, či dokonce nezávisle na sobě. Pokud smlouva byla reálně v určitém zdaňovacím období dodržována, byl podle ní v daném období vykonáván pronájem vedoucí ke vzniku zdanitelných příjmů a smluvní strany takto poskytnutá plnění žádným způsobem mezi sebou nezpochybňují, pak není pro daňové řízení v daném období absolutní neplatnost smluv z občanskoprávního hlediska podstatná“.

[16] Podle názoru šestého senátu je přitom podobně jako v oblasti daňověprávní i v oblasti práva sociálního zabezpečení nutné přistupovat k případné neplatnosti soukromoprávních úkonů nikoliv automaticky, zjednodušeně a schematicky, ale při uvážení konkrétní situace, případně včetně úmyslu a očekávání stran daného úkonu, i relevantních právních ustanovení. Tak i v případě posuzování účasti zaměstnance na nemocenském pojištění z titulu jeho pracovního poměru je třeba zohlednit vůli a úmysl stran pracovní smlouvy – zda mezi sebou chtěly založit pracovní poměr, na jehož základě zaměstnanci obligatorně vzniká účast na nemocenském pojištění (a dalších systémech veřejného pojištění) a byly přesvědčeny, respektive očekávaly, že k tomu skutečně došlo, přičemž toto jejich přesvědčení či očekávání se zpravidla projeví zejména odváděním měsíčních záloh pojistného na nemocenské pojištění, jehož poplatníkem je zaměstnanec, ze strany zaměstnavatele. V posuzovaném případě osoba zúčastněná na řízení vycházela z toho, že byla řádně po dobu osmi let (od 1. 8. 2002 do 13. 8. 2010) účastna nemocenského a sociálního pojištění, počítala s tím, že za ní po tu dobu zaměstnavatel odvádí pojistné, a zpětně by jí na základě konstatace soukromoprávní absolutní neplatnosti pracovní smlouvy tato doba do doby pojištění zahrnuta nebyla. Je třeba zdůraznit, že ochrana práv zaměstnanců a ochrana jejich důvěry v to, že jsou z titulu svého pracovního poměru účastni nemocenského a sociálního pojištění by neměla být upozaděna ani při posuzování soukromoprávních úkonů a jednání navázaných na tuto oblast; systém nemocenského pojištění, stejně jako další systémy sociálního zabezpečení, primárně provádí ústavní právo jednotlivců na sociální zabezpečení, zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z této perspektivy má tedy vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (pracovní poměr) další nepřehlédnutelnou dimenzi, a to dimenzi určité společenské odpovědnosti v podobě nezbytné spoluúčasti zaměstnavatelů na realizaci práva zaměstnanců dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[17] V dané souvislosti je důležité poukázat rovněž na další aspekty právní úpravy systémů sociálního zabezpečení, a konkrétně systému nemocenského pojištění, které svědčí pro nikoliv striktní kopírování závěrů soukromoprávní judikatury co do platnosti pracovních smluv (v případě souběhu pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu). Sám zákon č. 187/2006 Sb. chrání fakticitu pracovního poměru, oproti jeho právní bezvadnosti, respektive tedy fakticitu výkonu závislé činnosti ze strany fyzické osoby pro jinou osobu bez ohledu na právní podklad této činnosti již tím, že mezi osoby účastné nemocenského pojištění (podle § 5 odst. a) bodu 15.) řadí i „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik“ (a obdobně tak činil i předchozí zákon č. 54/1956 Sb. v § 2 odst. 2).

[18] Popsaný právní problém, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva, byl s účinností od 1. 1. 2012 vyřešen novelizací zákona o nemocenském pojištění a zákona o důchodovém pojištění zákonem č. 470/2011 Sb. tak, že za zaměstnance, za něž je odváděno pojistné na sociální zabezpečení, jsou považováni jednatelé společnosti s ručením omezeným i členové kolektivních orgánů právnické osoby, kteří jsou za činnost v těchto orgánech odměňováni, pokud se jejich příjem za činnost v těchto orgánech považuje za příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů. Nicméně tato novelizace na nyní posuzovaný případ i jiné obdobné situace vzniklé před účinností zákona č. 470/2011 Sb. nedopadá a výše popsané negativní důsledky výkladu vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 neřeší.

[19] S ohledem na výše uvedenou argumentaci tedy šestý senát předkládá rozšířenému senátu k posouzení výše uvedenou právní otázku, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce).

[20] Věc je tedy podle § 17 odst. 1 s. ř. s. předkládána rozšířenému senátu coby jedinému orgánu, kterému přísluší předestřenou právní otázku vyřešit.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. J. C., JUDr. K. Š., JUDr. J. P., JUDr. B. P., JUDr. K. Š. a JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně dne 31. července 2013

JUDr. K. Š.
předsedkyně senátu

Plný text

pokračování 6 Ads 136/2012 – 60

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. J. P., Mgr. A. R., JUDr. K. Š. a JUDr. J. V. v právní věci žalobce: Stavební bytové družstvo Pernštejn, se sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-6312-5.4.2011-21171-7/2-TL, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. Š., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 - 107,

t a k t o :

Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí šestému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci
[1] Dne 1. 8. 2002 uzavřeli žalobce a M. Š. (v soudním řízení vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení) pracovní smlouvu na funkci předsedy družstva s datem nástupu do zaměstnání téhož dne. Takto vzniklý pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance (M. Š.), které bylo žalobci písemně doručeno dne 13. 8. 2010. M. Š. byl již dne 4. 6. 2002 na členské schůzi žalobce zvolen členem představenstva žalobce, představenstvo si jej zároveň zvolilo za předsedu. Dne 16. 6. 2003 uzavřel M. Š. s účinností ke dni 1. 7. 2003 smlouvu o výkonu funkce, která stanovila povinnosti předsedy představenstva a založila nárok na roční odměnu ve výši 25.000 Kč.

[2] Na základě sporu, který vypukl v roce 2009 mezi M. Š. a žalobcem, provedla Okresní správa sociálního zabezpečení Pardubice kontrolu plnění povinností v nemocenském pojištění, důchodovém pojištění a při odvodu pojistného za roky 2002 až 2009. V rozhodnutí ze dne 22. 2. 2011 okresní správa rozhodla o tom, že M. Š. trvala účast na nemocenském pojištění u žalobce coby jeho zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002, a to až do dne 13. 8. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání.

[3] Žalovaná odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Ve svém rozhodnutí uvedla, že je nepochybné, že pracovněprávní vztah mezi žalobcem a M. Š. v letech 2002 až 2010 existoval. Současně upozornila, že členská schůze žalobce si byla dobře vědoma problematičnosti postavení M. Š., zejména s ohledem na obtížnost rozlišení, kdy vlastně pracuje pro žalobce jako statutární orgán a kdy jako předseda družstva. Žalobce dále argumentoval rozsudkem NSS č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 a upozornil, že M. Š. vykonával tutéž činnost v režimu statutárního orgánu i zaměstnance. Žalovaná nicméně upozornila, že M. Š. vykonával jako zaměstnanec také činnosti přímo nesouvisející s výkonem funkce statutárního orgánu (předsedy) a jdoucí nad rámec výkonu uvedené funkce (např. přebírání došlé pošty, vedení knihy došlé a odeslané pošty, zajišťování styku s účetní kanceláří, daňovými poradci, úřady státní správy, zajišťování fakturace smluvním partnerům či vedené evidence o odpracované době včetně přestávek na odpočinek). Proto mu, při splnění dalších zákonných podmínek, vznikla a trvala účast na nemocenském pojištění jako zaměstnance.

[4] Proti rozhodnutí žalované žalobce podal žalobu ke krajskému soudu, v níž zejména namítl, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, tudíž ani nedošlo k platnému vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a M. Š. Absolutní neplatnost uvedené pracovní smlouvy žalobce dovozoval ze dvou důvodů. Jednak tomu tak bylo proto, že daná smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přestože podle obchodního zákoníku určují funkční období jednotlivých členů představenstva stanovy, přičemž stanovy žalobce jej pro všechny členy představenstva určují na tři roky. Další důvod neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pak podle žalobce spočíval v tom, že náplní daného pracovního poměru měl být výkon činností statutárního orgánu, respektive jeho člena, což je rovněž nezákonné; žalobce totiž nesouhlasil se závěrem žalované, že by M. Š. vykonával vedle činností souvisejících s výkonem funkce předsedy družstva také jiné činnosti, a to činnosti podle zákoníku práce. Žalobce rovněž vytkl žalované, že se řádně nezabývala zásadní otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 coby předběžnou otázkou a nepostupovala podle § 57 správního řádu, jak měla, přičemž z toho důvodu nebyl ve správním řízení ani zjištěn pro rozhodnutí podstatný skutkový stav.

[5] Krajský soud se ve svém rozsudku s názorem žalobce neztotožnil a jeho žalobu zamítl. Krajský soud mimo jiné konstatoval, že žalovaná se ve svém rozhodnutí otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 fakticky zabývala a v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si o ní sama učinila úsudek. Dospěla přitom k závěru, že v rozhodné době nebylo nemožné, aby s předsedou představenstva byl uzavřen pracovněprávní vztah (na činnosti odlišné od výkonu funkce statutárního orgánu), a to v souladu se zákoníkem práce a se stanovami žalobce.

II. Obsah kasační stížnosti
[6] Rozsudek krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností. V ní zejména zdůraznil, že setrvává na svém názoru o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pro její rozpor se zákonem, což je klíčové při řešení sporu o účast na nemocenském pojištění osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel rovněž doplnil, že otázka platnosti již v mezidobí byla jako předběžná otázka řešena Krajským soudem v Hradci Králové v jiném, skutkově nesouvisejícím řízení, v němž krajský soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 201/2009, dospěl k závěru o neplatnosti uvedené pracovní smlouvy.

III. Důvody předložení věci rozšířenému senátu
[7] Šestý senát při předběžném projednání věci dospěl k závěru, že na klíčovou právní otázku v projednávaném případě existují rozdílné právní názory jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu. Šestý senát uvedl, že sama právní úprava vymezující okruh osob účastných nemocenského pojištění v průběhu rozhodného období doznala několika změn podstatných z pohledu postavení členů statutárních orgánů.

[8] Ke sporné otázce se již vyjádřil zejména třetí senát ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 - 58. S právě citovaným rozsudkem však mají být v rozporu rozsudky ze dne 21. 4. 2004, č. j. 3 Ads 39/2003 - 85, č. 428/2005 Sb. NSS, ze dne 19. 10. 2006, č. j. 3 Ads 55/2005 - 47, ze dne 29. 9. 2006, č. j. 4 Ads 84/2005 - 40, a ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Ads 26/2003 - 56, č. 876/2006 Sb. NSS.

[9] Šestý senát s názorem, který zvolil třetí senát v rozsudku č. j. 3 Ads 119/2010 - 58, nesouhlasí. Správnímu soudu sice nepřísluší zpochybňovat dlouholetou a ustálenou judikaturu civilních soudů v otázkách souběhu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu společnosti a výkonu pracovní činnosti v zaměstnaneckém poměru. Šestý senát však zpochybňuje dopad závěrů civilních soudů do oblasti veřejného práva (oproti právu soukromému). Sama soukromoprávní judikatura je v otázkách souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu k obchodní společnosti či družstvu poměrně jednoznačná: již Vrchní soud v Praze jako dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, č. 13/1995 Sb. rozh. civ., konstatoval, že funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu zákoníku práce, činnost statutárního orgánu tedy není vykonávána v pracovním poměru, nicméně skutečnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem společnosti sama o sobě nebrání tomu, aby daná osoba se společností navázala také pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. Podle civilní judikatury je přitom při posuzování přípustnosti souběhu výkonu činnosti statutárního orgánu a výkonu činnosti v pracovněprávním vztahu podstatné, co má být fakticky náplní činnosti v pracovněprávním vztahu, nikoliv jaká náplň činnosti je uvedena ve smlouvě zakládající pracovněprávní vztah dané fyzické osoby a právnické osoby. Dále je třeba upozornit i na skutečnost, že neplatnost pracovněprávního vztahu s náplní práce pokrývající náplň činnosti statutárního orgánu je judikována i za situace, kdy ustavení do funkce statutárního orgánu následuje až po uzavření smlouvy zakládající pracovněprávní vztah mezi fyzickou osobou a obchodní společností či družstvem (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2093/2006 a sp. zn. 21 Cdo 3090/2008).

[10] Podle názoru šestého senátu by přitom posouzení, zda fyzické osoby zastávající funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva a současně vykonávající pro danou právnickou osobu činnost v pracovněprávním vztahu jsou z titulu svého zaměstnaneckého (pracovněprávního) vztahu účastny nemocenského pojištění, zásadně nemělo záviset na posouzení platnosti předmětné pracovní smlouvy, respektive platného vzniku pracovněprávního vztahu mezi danou fyzickou osobou a danou právnickou osobou. Naopak by měl být kladen důraz na dobrou víru, přesvědčení a očekávání obou stran, neboli na to, zda vůle a jednání obou stran směřovala k založení účasti fyzické osoby na nemocenském pojištění (jako „zaměstnance v pracovním poměru“).

[11] Slepé převádění závěrů soukromoprávní judikatury do praxe nejen správních soudů, ale i správních orgánů se jeví nevhodným. V prvé řadě je nutno poukázat na skutečnost, že i s úkony z hlediska soukromého práva absolutně neplatnými mohou být ve veřejném právu spojeny účinky, jako by se jednalo o úkony platné (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 9. 2008, č. j. 5 Afs 26/2008 - 73, ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 - 200, č. 2489/2012 Sb. NSS a ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 - 180, č. 2415/2011 Sb. NSS). Podle názoru šestého senátu je přitom podobně jako v oblasti daňověprávní i v oblasti práva sociálního zabezpečení nutné přistupovat k případné neplatnosti soukromoprávních úkonů nikoliv automaticky, zjednodušeně a schematicky, ale při uvážení konkrétní situace, případně včetně úmyslu a očekávání stran daného úkonu, i relevantních právních ustanovení. Promítnuto do nyní posuzovaného případu, osoba zúčastněná na řízení vycházela z toho, že byla řádně po dobu osmi let (od 1. 8. 2002 do 13. 8. 2010) účastna nemocenského a sociálního pojištění, počítala s tím, že za ní po tu dobu zaměstnavatel odvádí pojistné, a zpětně by jí na základě konstatace soukromoprávní absolutní neplatnosti pracovní smlouvy tato doba do doby pojištění zahrnuta nebyla. Ostatně systém nemocenského pojištění svědčí pro nikoliv striktní kopírování závěrů civilní judikatury v otázce platnosti pracovních smluv (v případě souběhu pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu). Sám zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, chrání fakticitu pracovního poměru bez ohledu na právní podklad této činnosti již tím, že mezi osoby účastné nemocenského pojištění [podle § 5 písm. a) bodu 15.] řadí i osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Obdobně tak činil i předchozí zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, v § 2 odst. 2.

[12] S ohledem na výše uvedenou argumentaci tedy šestý senát předkládá rozšířenému senátu k posouzení právní otázku, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce).

IV. Pravomoc rozšířeného senátu
[13] Rozšířený senát nejprve zvážil, zda je předkládaná otázka vskutku vykládána zdejším soudem rozdílně, tedy zda má rozšířený senát pravomoc rozhodnout dle § 17 odst. 1 s. ř. s. předloženou otázku.

[14] Rozšířený senát předesílá, že v judikátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 vyšel třetí senát ze skutkového základu, v němž nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv a povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Dle právního názoru správních orgánů tudíž pracovní poměr žalobci v kauze řešené třetím senátem na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2006 nevznikl. Vzhledem k neexistenci pracovního poměru nevznikl v období od 23. 2. do 6. 9. 2006 ani pojistný poměr podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., neboť podle tohoto ustanovení je účast na nemocenském pojištění vázána právě na existenci pracovního poměru. Žalobce byl přihlášen k nemocenskému pojištění od 23. 2. 2006 z titulu činnosti jednatele společnosti, a byl tedy nemocensky pojištěn podle zvláštní úpravy stanovené vyhláškou č. 165/1979 Sb. Žalobce jako stěžovatel v řízení před NSS trval na tom, že jeho činnost jako statutárního orgánu měla odlišný obsah od jeho činnosti zaměstnance (ředitele společnosti). Posouzení obecné právní otázky podmínek účasti na pojištění však stěžovatel nezpochybnil (zdůraznil rozšířený senát). K tomu třetí senát uvedl, že „sice stěžovatel konstantně tvrdí, že náplň jeho činnosti jakožto jednatele společnosti na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně druhé, se liší, ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení před soudem však blíže nespecifikoval, v čem tyto rozdíly spočívají a jaké důkazy navrhuje k jejich prokázání.“ Třetí senát rovněž uvedl, že správní orgány odkázaly ve svých rozhodnutích na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v pracovněprávních věcech. Byť souzená věc byla projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, neshledal Nejvyšší správní soud důvodu pro to, aby se od této judikatury jakkoli odchýlil. Dle judikatury Nejvyššího soudu (třetí senát cituje usnesení ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002) nemůže být osoba v pracovním poměru ohledně činností, které vykonává současně jako statutární orgán.

[15] Šestý senát uvádí celkem čtyři rozsudky, které mají být v rozporu s rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 - 58 (jejich výčet viz bod [8] shora).

[16] V rozsudku ze dne 21. 4. 2004, č. j. 3 Ads 39/2003 - 85, č. 428/2005 Sb. NSS, se třetí senát zabýval otázkou určení rozsahu vyměřovacího základu pro výpočet a odvod pojistného u generálního ředitele, který byl zároveň z titulu své funkce i členem představenstva společnosti. Otázku neplatnosti pracovního poměru soud neřešil, nebyla mu ani žádným z účastníků jakkoliv vznesena. Zcela srovnatelná je i kauza řešená rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 3 Ads 55/2005 - 47. V rozsudku ze dne 29. 9. 2006, č. j. 4 Ads 84/2005 - 40, bylo základní otázkou, zda je třeba, aby se platilo nemocenské pojištění z každé z profesí, pokud je vykonává tatáž osoba. V konkrétním případě se jednalo o dvě osoby, u první z nich došlo k souběhu funkcí na pozici jednatele a ředitele, u druhé osoby na pozici jednatele a daňového specialisty. Soud dospěl k závěru, že obchodní společnost byla povinna platit odvody na nemocenské pojištění za označené osoby nejen z příjmů z jejich pracovního poměru, ale rovněž i z odměn za výkon jejich funkcí jednatelů ve společnosti. Ani zde se otázka právních dopadů souběhu funkcí a eventuální neplatnosti pracovní smlouvy vůbec neřešila. Naprosto srovnatelnou otázku řešil i rozsudek ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Ads 26/2003 - 56, č. 876/2006 Sb., aniž by jakkoliv zkoumal neplatnost pracovní smlouvy.

[17] Rozšířený senát tedy uzavírá, že žádný ze čtyř rozsudků uvedených v bodě [15] se nezabýval dopady absolutní neplatnosti pracovní smlouvy na účast dotčené osoby na nemocenském pojištění. Tato otázka nebyla v žádné ze čtyř věcí jakkoliv řešena. Judikatorní rozkol ve smyslu navzájem rozporné judikatury tedy dán není.

[18] Šestý senát nicméně dále argumentuje právním názorem, který je dle jeho názoru odlišný od právního názoru uvedeného ve shora opakovaně citovaného judikátu č. j. 3 Ads 119/2010  58. Třetí senát ve svém rozsudku mj. dovodil, že závěry civilní judikatury o neplatnosti pracovní smlouvy mají dopad též pro posuzování účasti osoby na systému nemocenského pojištění. Naproti tomu šestý senát v odůvodnění předkládacího usnesení dovozuje, že závěry civilní judikatury nelze mechanicky přebírat do práva veřejného. Zatímco v obsáhlém odůvodnění předkládacího usnesení polemizuje se závěry třetího senátu (viz shora), spornou právní otázku v úvodu i závěru zúžuje jen na to, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce).

[19] K tomu rozšířený senát předně podotýká, že takto formulovaná sporná právní otázka není v rozporu se závěry rozsudku č. j. 3 Ads 119/2010 - 58. I tento rozsudek zajisté v souladu s civilní judikaturou připouští, že pro činnosti nesouvisející s výkonem funkce nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva bude zaměstnanec pojištěn v systému nemocenského pojištění. To již jen proto, že takováto pracovní smlouva nebude ani z hlediska civilní judikatury neplatná (k tomu srov. bod [9] shora).

[20] Rozšířený senát nicméně neinterpretoval toliko položenou právní otázku, ale vzal v potaz též kontext celého odůvodnění předkládacího usnesení. Jakkoliv se toto odůvodnění nese v poněkud obecné rovině, a v podstatě se blíže nevyjadřuje k nyní řešené kauze (a není tak ani jasné, jak se vlastně šestý senát staví k dané věci po stránce skutkové), je zřejmé, že šestý senát má za to, že z hlediska účasti na nemocenském pojištění je neplatnost pracovní smlouvy přinejmenším v některých situacích irelevantní. Šestý senát v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. a § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., podle nichž jsou účastny na nemocenském pojištění i osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. K tomu nicméně rozšířený senát zdůrazňuje, že pokud snad chtěl šestý senát aplikovat na projednávanou věc právě tato ustanovení, pak mu v tom výše uvedené rozhodnutí třetího senátu nijak nebránilo (aplikací těchto ustanovení se totiž třetí senát nijak nezabýval). Ve věci řešené třetím senátem nebyla a nemohla být otázka aplikace § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. vůbec nastolena, neboť dotyčný byl jako jednatel společnosti s ručením omezeným přihlášen k pojištění, navíc výchozí právní stav nijak nezpochybňoval (viz bod [14] shora). Naopak v nyní projednávané věci žalobce s účinností od 1. 1. 2009 ze zákona takto pojištěn nebyl, přičemž sporné bylo z hlediska účasti na nemocenském pojištění právě období od 1. 1. 2009 (viz § 5 zákona č. 187/2006 Sb. ve znění pro roky 2009 a 2010).

[21] Rozšířený senát tedy uzavírá, že nejsou dány podmínky pravomoci rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.

V. Závěr
[22] Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že v dané věci není dána pravomoc rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s. Věc se tedy vrací šestému senátu bez věcného rozhodnutí ve věci k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu