Rozsudek ze dne 13. 6. 2013
Plný text
pokračování 6 Ads 139/2012 - 59
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Zentiva, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 8 Ca 218/2009 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. PharmDr. Vladimíra Bíby, advokáta, se sídlem [adresa] od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2904 Kč.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze zrušil rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jímž bylo zastaveno řízení o změně maximální ceny léčivého přípravku CARDILAN, POR TBL NOB 100 (dále též jen „předmětný léčivý přípravek“). Uvedené správní řízení bylo zastaveno z důvodu překážky litispendence, kterou Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) i žalovaný spatřovali v tom, že již před podáním žádosti žalobkyně o změnu (zvýšení) maximální ceny předmětného léčivého přípravku zahájil SÚKL ex offo řízení o změně maximální ceny předmětného léčivého přípravku.
[2] Městský soud na základě zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) dovodil, že se nemůže jednat o litispendenci, neboť v řízení ex offo, zahájeném dříve, o změně maximální ceny léčivého přípravku SÚKL nemůže zvýšit tuto maximální cenu, přitom žalobkyně v zastaveném řízení žádala právě o zvýšení maximální ceny; tudíž se jedná o odlišné předměty řízení. Pro rozhodnutí o neexistenci překážky litispendence naopak není rozhodné, že jde o týž léčivý přípravek.
[3] Rozsudek městského soudu žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností, neboť jej považoval za nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky a také za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Stěžovatel zdůraznil, že důsledkem výkladu institutu litispendence, který podal v napadeném rozsudku městský soud, by byla situace, kdy by SÚKL v blízké době vydal dvě rozhodnutí, jež by se týkala téhož, a sice téhož léčivého přípravku a jeho maximální ceny. Takový postup by však podle stěžovatele byl nezákonný pro rozpor s § 48 odst. 1 a § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, jakož i rozporný s principy právní jistoty a racionálního zákonodárce. Nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud použil ve své argumentaci ustanovení § 39i odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění platném v době vydání napadeného rozsudku, nikoli ve znění platném v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Dále stěžovatel shledával napadený rozsudek nepřezkoumatelným rovněž z toho důvodu, že městský soud ve svém rozsudku citoval zákonná ustanovení, která na posuzovaný případ nedopadají, a naopak opomněl uvést a aplikovat ta ustanovení, která jsou pro případ relevantní a která stěžovatel zmiňoval ve svém vyjádření k žalobě.
[4] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo, jak stanoví § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tuto kasační stížnost podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Ze znění kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel uplatňuje důvody podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., pro něž Nejvyšší správní soud kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal; přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve vymezit podstatu sporné otázky mezi oběma účastníky. Ta spočívá v tom, zda v případě, že stěžovatel zahájil řízení ex offo o změně maximální ceny předmětného léčivého přípravku, je tím dána překážka věci zahájené, neboli překážka litispendence, pro řízení o žádost žalobkyně o změnu (zvýšení) maximální ceny předmětného léčivého přípravku.
[6] Nejvyšší správní soud konstatuje, že překážka litispendence není nikterak řešena v zákoně o veřejném zdravotním pojištění ani v příslušné unijní úpravě, již představuje Směrnice Rady č. 89/105/EHS, o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků. Je proto zřejmé, že při řešení oné klíčové otázky je zapotřebí vyjít toliko z relevantních ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) coby obecného předpisu a tato ustanovení správně interpretovat. Naopak pokud účastníci před městským soudem polemizovali o správném použití shora citované směrnice či pokud stěžovatel městskému soudu vyčítá aplikaci nesprávného znění zákona o veřejném zdravotním pojištění, respektive neaplikaci určitých ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., je třeba uvedené výtky označit za irelevantní pro posouzení podstaty sporu. Nejvyšší správní soud tudíž neposuzoval jednotlivé citace zmíněných předpisů v napadeném rozsudku městského soudu, a proto nemohl ani potvrdit námitku stěžovatele ohledně pochybení městského soudu při aplikaci relevantních právních předpisů na posuzovaný případ. Naopak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že městský soud zcela správně použil správní řád, a to ve správném znění a se správnými závěry.
[7] Podle § 48 odst. 1 správního řádu: „Zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu.“ Podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu správní orgán usnesením zastaví řízení o žádosti, jestliže „zjistí překážku řízení podle § 48 odst. 1“. K překážce litispendence se již dříve vyjadřoval také Nejvyšší správní soud, který například ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 As 16/2013 - 36, (všechna rozhodnutí zdejšího soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) dovodil: „Překážku litispendence dle § 48 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je nutno vykládat tak, že zahájení nového řízení v téže věci brání nejen řízení zahájené dříve u jiného správního orgánu, ale i řízení zahájené dříve u téhož správního orgánu.“
[8] Nejvyšší správní soud tedy na základě právě uvedeného konstatuje, že stěžovatel by měl zastavit řízení o žádosti žalobkyně, pokud by „v téže věci“ a současně „z téhož důvodu“ již jedno řízení s žalobkyní vedl. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že obě dvě zmíněné nezbytné zákonné podmínky musí být naplněny kumulativně.
[9] V nyní posuzované věci je tak třeba přisvědčit stěžovateli, že obě předmětná řízení se týkala téže věci, neboť jejich předmětem skutečně bylo stanovení maximální ceny téhož léčivého přípravku; nicméně zároveň je nutné akcentovat, že každé z oněch řízení bylo zahájeno (vedeno) z jiného důvodu. Zatímco totiž u prve zahájeného řízení se jednalo o řízení z moci úřední, tj. zahájené na základě rozhodnutí stěžovatele, druhé řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobkyně. Komentářová literatura přitom připouští, že interpretace zákonné podmínky „z téhož důvodu“ může někdy být komplikovaná; nicméně kloní se k závěru, že „nelze vyloučit, že by si mohla navzájem konkurovat dvě správní řízení týkající se téže věci, ovšem jedno by bylo zahájeno z moci úřední a druhé na základě žádosti. (…) V takovém případě však nebude splněna podmínka vedení těchto řízení ,z téhož důvodu‘, byť se budou týkat ,téže věci‘ (srov. Vedral, J.: Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: I. H. – Bova Polyglon, 2012, s. 501).
[10] Sám stěžovatel připouští, že si je vědom toho, že zahájil řízení z moci úřední a že žalobkyně podala žádost o změnu výše maximální ceny léčivého přípravku. Je tedy najisto postaveno, že v posuzované věci nebyla obě řízení zahajována „z téhož důvodu“, a proto není možno dospět k závěru, že v řízení zahájeném na žádost žalobkyně byla naplněna překážka litispendence (tím, že současně bylo vedeno dříve zahájené řízení z moci úřední), jak ji definuje příslušné ustanovení správního řádu. Napadené správní rozhodnutí o zastavení řízení podle § 48 odst. 1 správního řízení bylo tedy vydáno v rozporu se zákonem, neboť nebyla naplněna výše citovaná podmínka pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu.
[11] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že překážka litispendence podle § 48 odst. 1 správního řádu, vedoucí k zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, je dána pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny dvě podmínky, a to, že jde o řízení „v téže věci“, a dále, že jde o řízení „z téhož důvodu“. Pokud je vedeno řízení z moci úřední, pak řízení o žádosti účastníka v téže věci není řízením vedeným z téhož důvodu, a proto toto řízení o žádosti účastníka v téže věci nemůže být zastaveno pro naplnění překážky litispendence.
[12] Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a jeho závěry jsou zcela správné. Nejvyšší správní soud si je přitom vědom, že svým odůvodněním mírně korigoval odůvodnění rozsudku městského soudu (zdůrazňující odlišné předměty obou relevantních správních řízení), nicméně vzhledem k tomu, že odůvodnění městského soudu v převážné míře obstojí, zejména s ohledem na onen správný závěr o neexistenci překážky litispendence v posuzovaném případě, neshledal zdejší soud důvod pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106). Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalobkyně jako účastnice, která měla ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně se svým podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 9. 11. 2012, vyjádřila ke kasační stížnosti stěžovatele a za to jí náleží v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) a s § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 odměna za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč a jedenkrát režijní paušál ve výši 300 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto Nejvyšší správní soud částku náhrady nákladů řízení zvýšil o 21 % na celkovou částku ve výši 2904 Kč. K náhradě nákladů řízení pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu
Právní věta
Překážka litispendence podle § 48 odst. 1 správního řádu z roku 2004, vedoucí k zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) téhož zákona, je dána pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny dvě podmínky, a to, že jde o řízení „v téže věci“, a dále, že jde o řízení „z téhož důvodu“. Pokud je vedeno řízení z moci úřední podle § 39i zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, pak řízení o žádosti účastníka v téže věci není řízením vedeným z téhož důvodu, a proto toto řízení o žádosti účastníka v téže věci nemůže být zastaveno pro naplnění překážky litispendence.
Usnesení ze dne 7. 11. 2012
Plný text
6 Ads 139/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Zentiva, a. s., se sídlem [adresa] Hlohovec, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 8 Ca 218/2009 - 54,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jímž bylo zastaveno řízení o změně maximální ceny léčivého přípravku CARDILAN, POR TBL NOB 100. Uvedené správní řízení bylo zastaveno z důvodů překážky litispendence, kterou Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) i žalovaný spatřovali v tom, že již před podáním návrhu žalobce na zvýšení maximální ceny předmětného léčivého přípravku SÚKL zahájil ex offo řízení o změně maximální ceny předmětného léčivého přípravku.
Městský soud na základě zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů a zákona č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění dovodil, že se nemůže jednat o litispendenci, neboť v dříve zahájeném řízení o změně maximální ceny léčivého přípravku nemůže SÚKL zvýšit tuto maximální cenu a žalobce pak navrhuje právě zvýšení maximální ceny. Pro rozhodnutí pak není rozhodné, že jde o týž léčivý přípravek.
Kasační stížnost žalovaného (dále jen „stěžovatel“) směřuje proti právním závěrům městského soudu a shledává jeho rozsudek nepřezkoumatelný a vydaný v rozporu s aktuálně platnou právní úpravou. Důsledkem výkladu institutu litispendence, který podal v napadeném rozsudku městský soud, by pak byla situace, kdy by SÚKL vydal dvě rozhodnutí, jež by se týkala téhož, a sice téhož léčivého přípravku a jeho maximální ceny.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti odkladný účinek. K tomu stěžovatel uvádí, že předmětný léčivý přípravek má ode dne 8. 7. 2011 stanovenu maximální cenu ve výši 68,51 Kč. V mezidobí od podání žaloby dne 14. 8. 2009 do 17. 10. 2012 byla maximální cena uvedeného léčivého přípravku změněna opakovaně. Z těchto důvodů nehrozí žalobci přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti žádná závažná újma na jeho právech. Naopak pro stěžovatele jsou důsledky napadeného rozsudku zásadní, protože závažným způsobem zasahují do ustálené praxe a výkladu institutu litispendence stěžovatelem. Výklad provedený městským soudem je pro stěžovatele nepřijatelný a postrádá smysl - tím pak stěžovatel odůvodňuje požadavek na přiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost nemá podle § 107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Novelou soudního řádu správního, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně právní úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby v § 73 s. ř. s. Podle nového znění § 73 odst. 2 s. ř. s. lze žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Na rozdíl od předchozí právní úpravy tak již není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), ale nepoměr mezi následkem (tj. „újmou“), která by žalobci vznikla nepřiznáním odkladného účinku, a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Otázkou, zda správní orgán může v řízení o kasační stížnosti podat návrh na přiznání odkladného účinku a zda může být jeho návrhu vyhověno, se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaném pod č. 1255/2007 Sb. NSS. Co do možnosti podání návrhu správním orgánem lze přitom závěry vyslovené rozšířeným senátem v uvedeném rozhodnutí vztáhnout i na novou právní úpravu, účinnou od 1. 1. 2012: „I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.“ Z usnesení rozšířeného senátu dále vyplývá, že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ač stanoveny shodně pro všechny stěžovatele (žalobce, osobu zúčastněnou na řízení, žalovaného), budou zjevně opřeny o jiné skutkové okolnosti podle toho, která z procesních stran je uplatní.
Jak již Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce.
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností a požadovat přiznání odkladného účinku.
V posuzované věci se jedná o žalobu proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí stěžovatele o zastavení řízení o stanovení maximální ceny jednoho konkrétního léčivého přípravku, jehož cena byla v průběhu soudního řízení několikrát změněna, jak ostatně potvrdil sám stěžovatel. Jediný argument, kterým stěžovatel odůvodňuje svůj požadavek na přiznání odkladného účinku, spočívá v tom, že je přesvědčen, že je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné a že závažným způsobem zasahuje do ustálené praxe a výkladu institutu litispendence. Stěžovatel tedy považuje rozhodnutí soudu za nezákonné, nesouhlasí s ním, a svou újmu, odůvodňující přiznání odkladného účinku, spatřuje v tom, že by se měl tímto nesprávným rozsudkem řídit.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že jeho definitivní rozhodnutí v uvedené věci by mohlo být důležité pro další rozhodovací praxi stěžovatele. Jednou z nejčastějších kasačních námitek je právě námitka spočívající v nezákonnosti napadeného rozsudku a příslušný správní úřad jako stěžovatel zpravidla nesouhlasí s právním názorem soudu, který by mohl mít vliv na změnu jeho správní praxe. To však samo o sobě neodůvodňuje přiznání odkladného účinku. A to zejména v takové situaci, kdy stěžovatel reálně může o ceně léčiva dále rozhodovat, jak sám ve své kasační stížnosti uvedl. Nejvyšší správní soud zpravidla o kasačních stížnostech rozhoduje do šesti měsíců od jejich podání, proto stěžovatel v přiměřené lhůtě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o sporné otázce obdrží. V tomto případě nehrozí ani další z důvodů, pro něž zdejší soud odkladný účinek kasačním stížnostem správních úřadů přiznává, a to riziko že v důsledku dalšího vývoje tu pak mohou být vedle sebe dvě odlišná či opačná správní rozhodnutí o téže věci, neboť předmětem soudního přezkumu v této věci bylo procesní rozhodnutí o zastavení řízení, nikoli rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud podvakrát přiznal kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek, vždy to však bylo odůvodněno tím, že napadený rozsudek vykazuje výrazný potenciál ovlivnit celý systém úhrady léčiv z veřejného zdravotního pojištění, resp. základy, na nichž je vybudován, a že hrozí riziko, že budou vydána dvě protichůdná rozhodnutí v téže věci. Ani jedno z uvedených rizik však v posuzovaném případě nehrozí. Stěžovatel pouze nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu a obává se, že by jeho závěry mohly mít vliv na jeho správní praxi.
Nejvyšší správní soud v tomto případě tedy neshledal v argumentaci stěžovatele žádný přesvědčivý důvod, proč by měl kasační stížnosti stěžovatele přiznat odkladný účinek, a proto návrh stěžovatele v souladu s § 107 a § 73 s. ř. s. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu