Rozsudek ze dne 27. 1. 2009
Plný text
6 Ads 17/2008 - 43
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Š. Š., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2007, č. j. 33 Cad 117/2007 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti v záhlaví blíže označenému rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí stěžovatelky ze dne 24. 5. 2007, č. X, zrušeno pro vady řízení a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesprávné posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž žalobce trpěl k datu vydání napadeného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít a měla za následek nesprávné stanovení doby vzniku částečné invalidity. Na základě toho krajský soud rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s lékařskými nálezy nacházejícími se ve správním spisu. V novém řízení pak žalovaná vydá rozhodnutí nové, jímž přizná žalobci částečný invalidní důchod od 13. 6. 2006. Tento závěr učinil krajský soud na základě zjištěných skutečností, z nichž naprosto jednoznačně a přesvědčivě vyplynulo (a tím má soud na mysli především posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 22. 10. 2007), že v době vydání napadeného rozhodnutí zdravotní stav žalobce od 13. 6. 2006 odpovídal částečné invaliditě.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka nejdříve připomíná ustanovení § 43 zákona č. 150/1995 Sb., podle něhož má pojištěnec nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal částečně invalidním a) a získal potřebou dobu pojištění nebo b) následkem pracovního úrazu. Z tohoto pohledu pak stěžovatelka vytýká krajskému soudu nedostatečné posouzení předmětné věci v okamžiku stanovení vzniku částečné invalidity, když se dále nezabýval další základní podmínkou pro vznik nároku na částečný invalidní důchod, a to podmínkou získání potřebné doby pojištění ve smyslu § 44 odst. 3 a následně § 40 zákona č. 150/1995 Sb., čímž zabránil ve věci rozhodnout podle právního názoru soudu.
Stěžovatelka ničeho nenamítá proti zjištění, že účastník byl shledán částečně invalidním, již od 13. 6. 2006, avšak vedle plnění podmínky vzniku částečné invalidity, kterou účastník nepochybně splňuje, je nutné soustředit se i na další podmínku § 43 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., a to podmínku získání potřebné doby pojištění, jíž se krajský soud zjevně nezabýval a zvolená formulace pokynu pro vydání nového rozhodnutí je tedy do té míry vágní a neúplná (rozhodnout o účastníkově žádosti „v pokračujícím řízení respektovat názor komise, potažmo soudu“), že brání stěžovatelce v realizaci rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je sice patrno, že stěžovatelka má být ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. vázána právním názorem o změně data přiznání částečného invalidního důchodu, postrádá však posouzení věci v intencích v § 43 zákona č. 155/1995 Sb. komplexně, aby nemohlo dojí k situaci, kdy by částečný invalidní důchod byl účastníku přiznán i při nesplnění podmínek k získání potřebné doby pojištění. Stěžovatelka si zde dovoluje zdůraznit, že právní názor soudu by měl být jednoznačně formulovaný pokynem pro správní orgán, tedy stěžovatelku, z něhož musí být jasně patrno, jak má tato v řízení dále postupovat. To posléze platí tím spíše pro přezkumné řízení ve věcech důchodového pojištění se zřetelem k jeho zvláštní povaze, kde vyslovený právní názor a z něho plynoucí závazné pokyny pro vydání nového rozhodnutí musí být vyjádřeny zcela jednoznačně způsobem jakoukoli pochybnost vylučujícím a tvořícím proto nedílnou součást výroku samého (zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení). Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podala včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a pro tento důvod je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V řízení před krajským soudem bylo přezkoumáváno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 24. 5. 2007, č. X, jímž stěžovatelka přiznala žalobci částečný invalidní důchod od 13. 7. 2006 podle § 44 odst. 1 zákona č. 150/1995 Sb. a podle článku 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 s tím, že částečný invalidní důchod činí celkem 3751 Kč měsíčně. V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka mimo jiné uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění 11 023 dní a ve slovenském důchodovém pojištění 4358 dní, celkem tedy 15381 dní. Ve smyslu článku 46 odst. 2 výše citovaného Nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. S tímto rozhodnutím žalobce nesouhlasil s poukazem na to, že jeho dlouhodobý špatný zdravotní stav neumožňuje vykonávat žádnou výdělečnou činnost. Žádá proto přiznání plného invalidního důchodu se zpětnou platností od 13. 6. 2006. Podle posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 22. 10. 2007 činil od 13. 6. 2006 do 19. 2. 2007 pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce podle vyhlášky č. 284/1995, a to podle kapitoly XI, odd. A, pol. 4, písm. b) - 50 %. Bylo tedy posudkovou komisí zhodnoceno, že zdravotní stav žalobce od 13. 6. 2006 do 19. 2. 2007 odpovídal částečné invaliditě (od 20. 2. 2007 pak podle posudkové komise zdravotní stav žalobce odpovídal již plné invaliditě). Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že zdravotní stav žalobce nebyl správně hodnocen, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí zdravotní stav žalobce již od 13. 6. 2006 odpovídal částečné invaliditě. Za tohoto stavu krajský soud nepochybil, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka ničeho nenamítá proti závěru krajského soudu, že žalobce je od 13. 6. 2006 částečně invalidní, nesouhlasí však s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku, že by měla vydat rozhodnutí nové, jímž žalobci přizná od 13. 6. 2006 částečný invalidní důchod. Podle § 43 zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že v řízení před krajským soudem byla posuzovaná pouze míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce, přičemž na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně dospěl krajský soud k závěru, že žalobce se stal částečně invalidním již od 13. 6. 2006, nikoliv od 13. 7. 2006, jak stěžovatelka uvedla ve svém rozhodnutí. Ve svém zrušujícím rozsudku mohl tedy krajský soud dospět pouze k názoru, že žalobce je na základě posudku podaného posudkovou komisí částečně invalidní již od 13. 6. 2006, přičemž nárok na částečný invalidní důchod od této doby by mu mohl být přiznán za předpokladu, že získal potřebnou dobu pojištění. Otázkou potřebné doby pojištění se však krajský soud nezabýval a neposuzoval tak, zda žalobce potřebnou dobu pojištění získal. Právní názor vyslovený krajským soudem v napadeném rozsudku, v němž uvedl, že stěžovatelka v novém řízení vydá rozhodnutí nové, jímž přizná žalobci částečný invalidní důchod od 13. 6. 2006, je nepřesný, neboť krajský soud na základě provedeného řízení se mohl vyjádřit pouze k otázce vzniku částečné invalidity žalobce, nikoliv k tomu, od kdy má nárok na částečný invalidní důchod s ohledem na získání potřebné doby pojištění. Nejvyšší správní soud uzavírá, že v dalším řízení stěžovatelka vyjde z toho, že žalobce je částečně invalidní od 13. 6. 2006 (to ostatně stěžovatelka ani nepopírá), a po zjištění, zda žalobce získal potřebnou dobu pojištění, rozhodne o tom, zda žalobce má od této doby nárok na částečný invalidní důchod či nikoliv. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepochybil, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, pouze nepřesně vyjádřil, jak by měla stěžovatelka v dalším řízení postupovat a ve věci rozhodnout, neshledal Nejvyšší správní soud důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu. V dalším řízení stěžovatelka tedy vyjde z toho, že žalobce je od 13. 6. 2006 částečně invalidní, a bude zjišťovat, zda žalobce získal potřebnou dobu pojištění pro přiznání částečného invalidního důchodu od uvedeného data. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svém rozhodnutí z 24. 5. 2007, jímž žalobci přiznala částečný invalidní důchod od 13. 7. 2007, dospěla k závěru, že žalobce získal potřebnou dobu pojištění, lze předpokládat, že posunutí přiznání částečného invalidního důchodu o jeden měsíc dříve zřejmě zjištěná doba pojištění neovlivní.
Z uvedených důvodů byla proto kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Žalobce by sice podle výsledků řízení měl právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však nevyplývá, že by mu v tomto stádiu řízení nějaké náklady vznikly, bylo proto rozhodnuto, že žalobci si náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu
Usnesení ze dne 5. 3. 2008
Plný text
6 Ads 17/2008 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Š. Š., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2007, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2007, č. j. 33 Cad 117/2007 - 13, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) Česká správa sociálního zabezpečení podala kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž zrušil její rozhodnutí ze dne 24. 5. 2007, č. X, a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení; současně vyslovil, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka vychází z toho, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, a následně i krajský soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) rozhodne opačně oproti svému předchozímu rozsudku, původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne“. Stěžovatelka by však - bez přiznání odkladného účinku - v mezidobí měla vydat rozhodnutí k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Důsledkem bude situace, kdy budou existovat dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Jde o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. Rozhodnutí o původní žalobě by pak ztratilo smysl, což by vedlo k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“ ve smyslu § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce se k otázce odkladného účinku nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud o návrhu uvážil následovně: Podle § 55 odst. 4 s. ř. s. usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Přestože citované ustanovení na daný případ dopadá, Nejvyšší správní soud alespoň krátce k věci uvádí: Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat. Při posuzování přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu § 107 s. ř. s. se ustanovení § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. užije přiměřeně – to znamená, že podmínky pro přiznání odkladného účinku spočívají v nenahraditelné újmě na straně stěžovatele a v absenci dotčení nabytých práv třetích osob a rozporu s veřejným zájmem.
Stěžovatelka je správním orgánem nadaným příslušnými pravomocemi v oblasti důchodového pojištění, mimo jiné pravomocí rozhodovat o dávkách důchodového pojištění. Jako takové jí byla přiznána způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení správního (§ 33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastníku soudního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí krajského soudu, je oprávněna podat kasační stížnost (§ 102 s. ř. s.), ačkoliv podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu veřejným subjektivním právům. Na straně správního orgánu, který rozhodoval o právu (nároku) v oblasti důchodového pojištění, nemůže jít o zásah do subjektivních veřejných práv. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost, jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu podléhá kontrole zákonnosti svého počínání, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutí legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle ustanovení § 170 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat, že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán v postavení žalovaného, bude zřejmě připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Extenzivní užití institutu odkladného účinku by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nenahraditelná újma je následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným v penězích či jinak. Nepostačí pouhá hrozba nenapravitelné újmy, ale toto nebezpečí musí reálně existovat. Stěžovatelka žádá přiznání odkladného účinku v zásadě proto, aby nedošlo k – jistě nežádoucí - situaci, kdy budou existovat dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Je ovšem nutno zdůraznit, že taková situace dle předpisů o soudním řízení správním zcela reálně – a legitimně – může nastat. Těžko však lze vzít za důvod přiznání odkladného účinku samotnou realitu (reálnou zákonnou úpravu), která vznik takové (z hlediska teorie práva jistě nežádoucí) situace připouští, ba přímo mlčky předvídá. Interpretačním postupem reductio ad absurdum lze dospět k tomu, že v případě akceptování stěžovatelčina náhledu na pojem „nenahraditelné újmy“, by bylo nezbytné přiznávat odkladný účinek prakticky v každém případě, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí správního orgánu krajským soudem. To však zákonodárce v mimořádném institutu odkladného účinku jistě nezamýšlel. Popíral by se tak navíc vůbec charakter přezkumu koncipovaného na principu kasačním, a - v rozporu s přijatou legislativní úpravou - by se cestou nutně přiznávaného odkladného účinku muselo „tiše přejít“ na princip apelační (aby se zamezilo situaci, kdy budou existovat dvě opačná rozhodnutí o téže věci). Nelze než zopakovat: Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Situace, kdy by existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci, je z hlediska právní teorie i praxe jistě nežádoucí, avšak nelze ji dostatečně smysluplně a logicky označit za „nenahraditelnou újmu“. Nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout, a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit. Takovýto následek nelze shledávat v případném (jistě nežádoucím) právním stavu, kdy existují v téže věci dvě různá rozhodnutí. Za takové situace bude totiž zjevné - a z postupu jednotlivých soudních rozhodnutí dovoditelné – které z rozhodnutí by mělo být realizováno. Faktickým důsledkem popsané situace by pak byla pouze skutečnost, že po dobu zrušení původního rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení by byly patrně vypláceny dávky, na které žalobce neměl právo. Přiznání určité částky důchodu žalobci však nemůže znamenat stěžovatelce vznik nenahraditelné újmy. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu (pojistné není odděleno od státního rozpočtu). I kdyby bylo posléze napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno, nelze ve vyplacených částkách důchodu shledávat nenahraditelnou újmu na straně žalované, která pouze spravuje prostředky určené k výplatě dávek důchodového pojištění. S ohledem na rozsah a obsah státního rozpočtu nebude lze dovozovat nenahraditelnou újmu v podobě výplaty dávky, jež posléze může být shledána nikoli po právu. Podle dikce zákona navíc musí rozhodnutí znamenat nenahraditelnou újmu pro žalobce (zde pro stěžovatelku) - v daném případě však újma nevznikne stěžovatelce. Ta má sama sice legitimaci ve správním soudnictví, avšak není vlastníkem prostředků, které slouží k výplatě dávek důchodového pojištění, ani na ni fakticky nedopadne reálná újma daná (právně jistě nežádoucí) existencí dvou různých rozhodnutí. Újma tedy nevznikne reálně stěžovatelce. Uvedený závěr je konzistentní i s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, kdy již bylo dříve judikováno, že nenahraditelná újma jako následek rozhodnutí krajského soudu, jenž zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci nároku pojištěnce na důchod z důchodového pojištění, na straně žalovaného správního orgánu, jenž v řízení o kasační stížnosti vystupuje jako stěžovatel, nebude pravidelně dána, neboť náklady důchodového pojištění nese stát jako součást nákladů státního rozpočtu. Důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůči rozsudku krajského soudu také nemůže být správním orgánem tvrzená nezákonnost tohoto rozhodnutí jako příčina, jejímž následkem má být újma v podobě neprávem vyplacených dávek důchodového pojištění.
Odůvodnění stěžovatelky ve vztahu k přiznání odkladného účinku navíc není koncipováno na principu úvahy, že „z napadeného rozhodnutí vzniká újma“, ale je ve skutečnosti neseno ve významu „kdyby bylo rozhodnutí krajského soudu nesprávné (a následně zrušeno), dojde ke vzniku újmy“. Tím je ovšem předjímána - a tím jaksi nevysloveně předběžně posuzována - zákonnost napadeného rozsudku městského soudu. To však na základě návrhu na odkladný účinek nelze činit.
I přesto je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že nastolená potenciální situace je z právního hlediska nežádoucí. Jedná se však o situaci, kterou zákonná úprava přímo připouští a předvídá, či vyvolává (a nijak dále ji explicitně neřeší). Lapidárně řečeno: zákonem přímo vyvolaný a předvídaný legitimní stav nemůže být už pojmově „nenahraditelnou újmou“ ve smyslu téhož zákona.
Poněvadž Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by výkon napadeného rozhodnutí vedl ke vzniku nenahraditelné újmy, nebylo již třeba zkoumat, zda by se přiznání odkladného kasační stížnosti nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a zda není v rozporu s veřejným zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu