6 Ads 26/2013

Plný text

pokračování 6 Ads 26/2013 - 28

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2012, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 81/2012 - 41,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 81/2012-41, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností ve výroku označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 31. 7. 2012, č. j. X1, a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, č. j. X, věc vrácena stěžovatelce k dalšímu řízení (výrok I.) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.). Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatelka zamítla námitky žalobkyně a potvrdila výše uvedené rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, kterým byla žalobkyni podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, od 14. 7. 2012 snížena výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení již žalobkyně není invalidní pro invaliditu třetího stupně, ale jen pro invaliditu druhého stupně, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její pracovní schopnost poklesla pouze o 60 % (proti dřívějším 70 %). Krajský soud však ve svém rozsudku na základě posudkového zhodnocení posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) došel k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní pro invaliditu třetího stupně, proto obě správní rozhodnutí zrušil.

[2] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť rozsudek je nesrozumitelný, jelikož z něj není patrné, zda soudem konstatovaná skutečnost, že k datu vydání žalovaného rozhodnutí stěžovatelky byla žalobkyně invalidní pro invaliditu třetího stupně, znamená, že žalobkyně splňovala podmínky nároku na invalidní důchod v tomto stupni nepřetržitě, anebo že onen den vydání žalobou napadeného rozhodnutí (31. 7. 2012) byl stanoven jako nové datum vzniku nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Zároveň stěžovatelka podala návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud vyhověl.

[3] Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila v tom smyslu, že závěry posudku PK MPSV, jenž si vyžádal krajský soud, vyznívají tak, že byla invalidní pro invaliditu třetího stupně ke dni vydání obou přezkoumávaných rozhodnutí (tj. ke dni 22. 5. 2012 i 31. 7. 2012) s tím, že do 13. 7. 2012 platila invalidita třetího stupně přiznaná předcházejícím rozhodnutím ze dne 18. 5. 2010. Ponechala na uvážení Nejvyššího správního soudu, aby napadený rozsudek zrušil, bude-li toho názoru, že je datum vzniku invalidity uvedené v posudku PK MPSV pro žalovanou při vydávání nového rozhodnutí závazné.

[4] V tomto řízení je nesporné, že žalobkyně byla uznána invalidní ve třetím stupni s účinností od 18. 5. 2010. Rozhodnutím žalované ze dne 22. 5. 2012 byl její invalidní důchod snížen proto, že byla s účinností od 14. 7. 2012 uznána invalidní pro invaliditu druhého stupně. Námitky žalobkyně proti snížení invalidního důchodu byly zamítnuty a toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne 31. 7. 2012. Žalobkyně poté podala žalobu, pročež si krajský soud vyžádal nové posouzení zdravotního stavu žalobkyně PK MPSV. V jejím posudku ze dne 4. 2. 2013 bylo vysloveno, že v předcházejících řízeních (jejichž výsledkem byla zmíněná rozhodnutí, že žalobkyně je invalidní v druhém stupni) nebyl zdravotní stav ani pokles pracovní schopnosti žalobkyně správně zhodnocen. PK MPSV konstatovala, že k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. k 31. 7. 2012 byla procentní míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na 70 % a jednalo se tedy o invaliditu třetího stupně.

[5] Na základě posudku PK MPSV jako rozhodujícího důkazu krajský soud obě napadená rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a v odůvodnění rozsudku žalované uložil, aby o nároku žalobkyně na invalidní důchod rozhodla znovu a přitom vzala v úvahu závěry posudku PK MPSV.

[6] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že závěry PK MPSV, k jejichž respektování byla krajským soudem zavázána, nejsou jednoznačné. Na jedné straně komise konstatovala, že posouzení provedené OSSZ Beroun i ČSSZ při námitkovém řízení bylo vadné, ale invaliditu třetího stupně u žalobkyně svázala s datem vydání rozhodnutí o námitkách, čili s 31. 7. 2012. Jelikož před chybným posouzením (od 18. 5. 2010 do 13. 7. 2012) platilo rozhodnutí z 22. 6. 2010 stanovící invaliditu třetího stupně a další rozhodnutí (z 22. 5. 2012 a 31. 7. 2012) o invaliditě druhého stupně byla krajským soudem zrušena, měly by pokračovat účinky původního rozhodnutí z 22. 6. 2010, jež přiznalo žalobkyni nárok na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně od 18. 5. 2010. Jelikož však krajský soud zavázal žalovanou, aby vydala nové rozhodnutí o invaliditě žalobkyně respektujíc závěry předmětného posudku, vzniká nejasnost v otázce, zda žalobkyni vznikla invalidita třetího stupně 31. 7. 2012 nebo zda trvala nepřetržitě od posledního správného zjištění, tj. od 18. 5. 2010.

[7] Krajský soud zřejmě přehlédl tento nedostatek v posudku PK MPSV, takže vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Správně měl soud požadovat doplnění závěru PK MPSV o jednoznačné vyjádření v tom smyslu, zda mínila na podkladě provedených vyšetření a posouzení zdravotního stavu žalobkyně stanovit nové datum vzniku invalidity či zda výsledky posouzení odůvodňují výrok o tom, že nárok žalobkyně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně trvá nepřetržitě od 18. 5. 2010. Protože to krajský soud neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku stěžovatelky uplatňující důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) důvodnou a proto rozsudek krajského soudu zrušil podle § 110 odst. 1, věta před středníkem s. ř. s. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení krajský soud vyžádá doplnění posudku PK MPSV o jednoznačný údaj o tom, zda byla žalobkyně invalidní ve třetím stupni nepřetržitě či zda se na podkladě závěrů komise, jež nikdo nezpochybňoval, stanoví nové datum vzniku invalidity, pochopitelně s příslušným odůvodněním, a takto doplněný posudek pak vezme za podklad pro své nové rozhodnutí ve věci.

[8] Námitku nesprávného právního posouzení podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Stěžovatelka v kasační stížnosti nespecifikovala, v čem spatřuje naplnění tohoto důvodu kasační stížnosti. Netvrdila, že by krajský soud aplikoval nesprávný právní předpis či sice správný, ale chybně vyložený právní předpis. Výtky, které v kasační stížnosti formulovala, jsou podle svého obsahu podřaditelné pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy ten důvod, jenž byl shledán oprávněným (viz výše).

[9] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

pokračování 6 Ads 26/2013 - 13

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: I. K. zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 81/2012  41, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 81/2012 - 41, se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 42 Ad 81/2012 - 41, kterým krajský soud zrušil její rozhodnutí ze dne 31. 7. 2012, č. j. X, a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, č. j. X, a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení (výrok I.) a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.). Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatelka zamítla námitky žalobkyně a potvrdila výše uvedené rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, kterým byla žalobkyni podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, od 14. 7. 2012 snížena výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení již žalobkyně není invalidní pro invaliditu třetího stupně, ale jen pro invaliditu druhého stupně, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její pracovní schopnost poklesla o 60 %. Krajský soud však ve svém rozsudku na základě posudkového zhodnocení komise Ministerstva práce a sociálních věcí došel k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní pro invaliditu třetího stupně, proto rozhodnutí stěžovatelky zrušil.

[2] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť rozsudek je nesrozumitelný, jelikož z něj není patrné, zda soudem konstatovaná skutečnost, že k datu vydání žalovaného rozhodnutí stěžovatelky byla žalobkyně invalidní pro invaliditu třetího stupně, znamená, že žalobkyně splňovala podmínky nároku na invalidní důchod nepřetržitě, anebo že onen den vydání žalovaného rozhodnutí byl stanoven jako nové datum vzniku nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti. Tuto žádost stěžovatelka odůvodnila tím, že pokud by Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a krajský soud následně o žalobě rozhodl opačně, vedlo by to k „obživnutí“ původně zrušeného rozhodnutí stěžovatelky; ovšem důsledkem tohoto nového rozhodnutí krajského soudu by již nebylo zrušení rozhodnutí stěžovatelky vydaného případně v mezidobí k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Nastal by tak nežádoucí stav, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci, přičemž tento stav není řešitelný existujícími procesními instituty.

[3] Žalobkyně se k žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nevyjádřila.

[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatelky přiznat. Přitom se přiměřeně užije ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

[5] Jak již Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsouli pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak například nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006  33, či ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004  49, publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na www.nssoud.cz)].

[6] S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006  49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. V témže usnesení však rozšířený senát poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Rozšířený senát uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná, či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozhodnutí krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud tak připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti podané žalovaným správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 4 Ads 145/2008 - 34, ze dne 9. 4. 2008, č. j. 3 Ads 29/2008 - 35, či ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ads 56/2009 - 48).

[7] Vycházeje z uvedeného názoru rozšířeného senátu tedy Nejvyšší správní soud dospěl i v posuzovaném případě k závěru, že právě ve zmíněném možném nežádoucím právním i procesním stavu (existence dvou odlišných správních rozhodnutí o téže věci), rozporném s principem právní jistoty, lze u stěžovatelky spatřovat újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Současně Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že pozastavení účinků napadeného rozsudku krajského soudu neúměrně nezvýhodní stěžovatelku oproti žalobkyni a rovněž to nebude ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

[8] Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu