Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek6× citováno

Spisová značka

6 Ads 87/2013

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 23. 4. 2014Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2014:6.Ads.87.2013.131
Další údaje
Předmět řízení: Zdravotnictví a hygiena

Právní věta

Prodejní úsek ve smyslu zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, je samostatná část prodejny, zřetelně oddělená fyzicky, technologicky a zpravidla i personálně tak, aby bylo minimalizováno riziko mikrobiologické kontaminace živočišných produktů potravinami vyjmenovanými v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 tohoto zákona. Chladicí pulty či jejich části vyčleněné přepážkami, případně prostory s odlišným specifickým režimem úschovy potravin (např. s jinou teplotou úschovy), prodejními úseky nejsou.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 4. 2014

Plný text

pokračování 6 Ads 87/2013 - 136

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: ZIMBO CZECHIA s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2011, č. j. AD963-25/103/9/2008-SŘ, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, č. j. 30 A 80/2011 - 141,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, č. j. 30 A 80/2011 - 141, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím žalované ze dne 11. 5. 2011, č. j. AD963-25/103/9/2008-SŘ, bylo změněno rozhodnutí inspektorátu v Praze ze dne 26. 9. 2008, č. j. BF126-1/U/203/1/2006-SŘ, tak, že žalobkyni byla podle § 17 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), při analogickém použití zásady absorpční podle § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Správního deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že ve své provozovně na adrese ul. J. K., Český Brod, nezajistila dne 19. 12. 2005 při zacházení s potravinami hygienické podmínky a požadavky stanovené zvláštním předpisem, a to v době spáchání správního deliktu účinnou vyhláškou č. 210/2004 Sb., o podmínkách a požadavcích na provozní a osobní hygienu při výrobě potravin a jejich uvádění do oběhu s výjimkou prodeje, kromě potravin živočišného původu, a dne 28. 4. 2006 nabízela v této provozovně k prodeji sýry zabalené bez přítomnosti spotřebitele, aniž by tyto potraviny byly označeny údaji v souladu s § 7 zákona o potravinách, čímž nesplnila povinnost uloženou opatřením orgánu dozoru podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SZPI“), k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole provedené dne 16. 3. 2006.

[2] Proti shora uvedenému rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jenž rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, č. j. 30 A 80/2011 – 141 (dále jen „napadený rozsudek“), vyslovil nicotnost obou výše uvedených rozhodnutí správního orgánu. To odůvodnil tím, že dle § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách vykonávají orgány veterinární správy státní dozor při prodeji potravin živočišného původu v prodejnách a prodejních úsecích, kde dochází k úpravě masa, mléka, ryb, drůbeže, vajec nebo k prodeji zvěřiny. Rozhodující pro posouzení věcné kompetence při státním dozoru v daném případě bylo podle názoru krajského soudu určení, zda je prodejna rozdělena na prodejní úseky, jež vymezil jako samostatné a fyzicky oddělené části prodejny, přičemž fyzické oddělení je zejména u prodeje čerstvého masa zásadní pro zabránění kontaminace ostatních potravin, neboť i sama žalovaná uvádí, že krájení čerstvého masa je považováno za úpravu ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách. Krajský soud dospěl z předložených fotografií a z vyjádření samotné žalované k závěru, že ke kontrole sýrů v prodejně žalobkyně N. M. – Uzeniny, provozovna v Českém Brodě, nebyla věcně příslušná žalovaná, neboť se jedná o prodejnu, kde při prodeji potravin živočišného původu dochází k úpravě masa a která v žádném případě není rozdělena na úseky. Dozorovým orgánem v tomto případě tedy byly orgány veterinární správy a nikoliv žalovaná. Po citaci § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), krajský soud rozhodl tak, že vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně, neboť tato rozhodnutí nebyla vydána věcně příslušnými správními orgány. Ačkoli žalovaná byla příslušná ke kontrole dodržování hygienických podmínek při zacházení s potravinami jiného než živočišného původu (v nyní posuzovaném případě pekárenských výrobků), vzhledem k tomu, že uložila úhrnnou pokutu i za porušení povinnosti při značení sýrů, tedy výrobků živočišného původu, nelze oddělit jednu část rozhodnutí od druhé, a proto krajský soud vyslovil nicotnost rozhodnutí jako celku.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[3] Proti napadenému rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“ nebo „SZPI“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V prvé řadě považovala za nepřezkoumatelné a nesprávné závěry krajského soudu ohledně nicotnosti správních rozhodnutí, neboť krajský soud se nedostatečně zabýval pojmem „prodejní úsek“, pouze konstatoval, že z předložených fotografií vyplývá, že prodejna v žádném případě není rozdělena na úseky, aniž by specifikoval, na základě jakých fotografií k tomu dospěl a jakým způsobem je hodnotil jako důkaz. Stěžovatelka uvedla, že podle zákona o SZPI i podle § 16 zákona o potravinách vykonává státní dozor při prodeji potravin živočišného původu, takže nelze dospět k závěru, že není vůbec věcně příslušná ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a že její rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nicotná. Vzhledem ke skutečnosti, že v kontrolované provozovně žalobkyně docházelo k úpravě masa (o čemž nebylo mezi stranami sporu a ke stejnému závěru dospěl i krajský soud), bylo pro posouzení věci podstatné posoudit, zda byla provozovna členěna na prodejní úseky. K tomu stěžovatelka uvedla, že oddělení části prodejny může mít různý charakter. V kontrolované provozovně bylo zajištěno formou průhledných skleněných přepážek v dlouhém pultu, které v provozovně žalobkyně vymezovaly prodejní úseky s určitým teplotním režimem a dalšími specifickými hygienickými požadavky. Stěžovatelka také zdůraznila nutnost odděleného zázemí pro jednotlivé prodejní úseky. V takto tvořených úsecích, kde nedochází k úpravě masa, mléka, ryb, drůbeže, vajec nebo k prodeji zvěřiny, mají věcnou příslušnost kontrolovat povinnosti při prodeji potravin živočišného původu nikoli orgány státní veterinární správy, ale stěžovatelka. Stěžovatelka dále měla za to, že pro právní jistotu všech zainteresovaných osob je nutné definovat prodejní úsek více určitě a zcela jistě přesvědčivěji, než jak to učinil krajský soud. Stěžovatelka dále napadla postup krajského soudu, jenž měl zpochybnit její Listinou základních práv a svobod garantovaná práva na spravedlivý proces tím, že nevyhověl jejím opakovaným návrhům na přerušení řízení a odročení jednání, v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval nepřiměřený prostor vyjádření žalobkyně a vlastní úvahu nahradil odkazem na předchozí vyjádření účastníků řízení.

[4] Stěžovatelka upozornila na fakt, že mezi dotčenými orgány, a to včetně jim nadřízeného Ministerstva zemědělství, nikdy ke kompetenčnímu sporu nedošlo a ohledně výkladu § 16 zákona o potravinách mezi nimi panuje shoda. Stěžovatelka dále konstatovala, že judikatura ohledně kompetencí dozorových orgánů v oblasti prodeje potravin živočišného původu není zcela jednotná, neboť soudy doposud vždy dospěly k závěru, že správní orgán, který kontrolu v provozovně žalobce vykonal, byl také ke kontrole věcně příslušný, do této doby však soudy podrobně neanalyzovaly § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách, a to včetně vymezení neurčitých pojmů „prodejní úsek“ a „úprava“. Protože bez výkladu těchto pojmů nelze dospět k jednoznačné interpretaci kompetenčních ustanovení a neučinil tak ani krajský soud, podala stěžovatelka kasační stížnost. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Současně s kasační stížnosti podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 s. ř. s. s tím, že právní názor zaujatý krajským soudem zásadně zasahuje do zavedené praxe kontrol potravin živočišného původu v tržní síti, kdy Státní veterinární správa (dále jen„SVS“) kontroluje prodejny žalobkyně pouze v úseku, kde dochází k úpravě masa, a ostatní úseky nekontroluje, neboť má za to, že podle zákona a Dohody o vzájemné součinnosti a spolupráci mezi Ministerstvem zemědělství, SZPI a SVS ze dne 21. 7. 2009 (dále jen „Dohoda o součinnosti“) je zde dána věcná příslušnost stěžovatelky. Podle stěžovatelky hrozila vážná újma spotřebitelům, kteří budou nakupovat potraviny živočišného původu v době, kdy provozovny žalobkyně nebudou pod žádnou úřední kontrolou.

[6] Usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 Ads 87/2013 – 35, nařídil Nejvyšší správní soud předběžné opatření, neboť shledal v projednávané věci hrozící vážnou újmu ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s. v tom, že vynětí prodejny žalobkyně z dosahu úřední kontroly potravin živočišného původu, které se zde uvádějí do oběhu, by mohlo vést k vážné újmě třetích osob, a to blíže neomezeného počtu (stovek až tisíců) spotřebitelů.

[7] Žalobkyně se k podané kasační stížnosti a usnesení o předběžném opatření velmi obsáhle vyjádřila. Ztotožnila se přitom se závěry krajského soudu ohledně nicotnosti rozhodnutí žalované, upozornila na nejednoznačnost právní úpravy, kterou dle jejího názoru lze interpretovat pouze způsobem, který je pro adresáta právní normy příznivější. Dle jejího názoru ani zákon o SZPI neumožňuje stěžovatelce kontrolovat potraviny živočišného původu v prodejně žalobkyně, naopak ze zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a z důvodové zprávy k němu je dle žalobkyně dána pravomoc orgánů veterinární správy ke kontrole zařízení, a tedy i prodejny, kde se zachází s živočišnými produkty. Žalobkyně dále upozornila na to, že žádná dohoda mezi správními orgány se nemůže stavět nad zákon a stěžovatelka tak narušila předvídatelnost práva i princip právní jistoty, neboť ignorovala judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž je ke kontrole prodejen žalobkyně příslušná SVS. Žalobkyně poté tvrdila absolutní neplatnost a protiústavnost Dohody o součinnosti a spolupráci mezi orgány státní kontroly, odmítla námitky stěžovatelky napadající procesní postup soudu a brojila i proti usnesení o předběžném opatření v této věci. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud předběžné opatření zrušil a kasační stížnost zamítl.

[8] Na vyjádření žalobkyně reagovala stěžovatelka replikou. V ní odmítla žalobkyní provedený výklad zákona o SZPI a namítla, že z něho jasně vyplývá její věcná příslušnost ke kontrole potravin. Setrvala na názoru, že prodejna žalobkyně byla rozdělena do několika prodejních úseků, neboť konkrétní způsob oddělení jednotlivých prodejních úseků se může lišit, může se jednat o samostatné chladicí pulty, ale také jen o oddělení jednotlivých prodejních úseků v rámci jednoho chladicího pultu přepážkami a zabezpečením specifického režimu úschovy potravin (např. předepsanou teplotou úschovy), přičemž v nyní posuzovaném případě bylo oddělení zajištěno formou přepážek v jednom dlouhém chladicím pultu. Stěžovatelka též poukázala na znění Dohody o součinnosti. O porušení principu ne bis in idem by se dle jejího názoru mohlo jednat až ve fázi správního trestání. Stěžovatelka nepovažuje Dohodu o součinnosti za nezákonnou, neboť jejím předmětem není přenos věcné působnosti mezi správními orgány, ale striktně v mezích zákona vymezení okruhů jednotlivými orgány kontrolovaných skutečností, a žalobkyně sama jí není vázána. Stěžovatelka dále upozorňuje na postup žalobkyně, jež v různých řízeních zpochybňuje věcnou příslušnost obou dozorových orgánů s cílem dosažení stavu, kdy nebude kontrolována ze strany žádného z nich. Stěžovatelka závěrem své repliky poukázala na rozsudek ze dne 11. 12. 2013, č. j. 6 Ads 62/2013 - 57, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí vydaná stěžovatelkou netrpí vadami vyvolávajícími jejich nicotnost, neboť se nejednalo o případ absolutní věcné nepříslušnosti stěžovatelky.

[9] Ústavním soud usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 677/14, odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti předběžnému opatření vydanému v této věci usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 Ads 87/2013 – 35, s odůvodněním, že nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, posuzované usnesení mělo zákonný základ, bylo vydáno příslušným orgánem, nejevilo žádné známky svévole a dostatečně uvedlo důvody, na nichž bylo založeno.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[11] Vzhledem k logice stížnostních bodů Nejvyšší správní soud nejprve zaujal stanovisko ke kasačním námitkám stěžovatelky, jež se dají podřadit pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v judikatuře Nejvyššího správního soudu bohatě zastoupena (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, nebo proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se bude jednat rovněž v případech, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud má za to, že žádnou z výše uvedených vad napadený rozsudek netrpí. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, z jakých konkrétních podkladů vycházel, jaká zjištění z nich dovodil a jakými úvahami se při hodnocení věci řídil. Věnoval sice podstatnou část odůvodnění napadeného rozsudku rekapitulaci vyjádření žalobkyně a vlastní posouzení jádra sporu je poměrně stručné, v daném případě je však skutkový stav nesporný a vzhledem k jeho podrobné rekapitulaci v narativní části napadeného rozsudku je v zásadě přijatelný i krajským soudem použitý odkaz na shodná vyjádření účastníků i následná aplikace jím provedeného výkladu právního pojmu „prodejní úsek“. O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatelka ve své kasační stížnosti bez problému polemizuje.

[12] Důvodné nejsou ani další námitky stěžovatelky napadající procesní postup krajského soudu. Podle ustanovení § 50 s. ř. s. platí, že „z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.“ Tento důležitý důvod spatřovala stěžovatelka v tom, že neměla dostatek času seznámit se s replikou žalobkyně a připravit vyjádření k ní. Tato replika však byla pouhou reakcí na vyjádření stěžovatelky k žalobě a nebyly v ní uplatněny žádné nové skutečnosti, pouze v ní byla rozvedena již v žalobě užitá právní argumentace. Sama stěžovatelka navíc v kasační stížnosti uvádí, že jí byl nejméně deset dní před nařízeným jednáním znám rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, č. j. 30 A 114/2010 – 217, kterým byla v obdobném případě prohlášena její rozhodnutí za nicotná v důsledku její věcné nepříslušnosti. Nebyl tedy dán důležitý důvod ve smyslu § 50 s. ř. s, jímž je především faktická nemožnost kvalifikovaně se účastnit jednání, jako například řádně a včas omluvená nemoc účastníka nebo jeho právního zástupce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Ads 63/2003 – 35). Krajský soud sice mohl řízení o této věci přerušit dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkat na výsledek řízení o kasační stížnosti podané proti shora uvedenému rozsudku, tento postup je však toliko oprávněním předsedy senátu, nikoli jeho povinností. Procesnímu postupu krajského soudu tedy nelze z hlediska zákonnosti nic vytknout.

[13] Nejvyšší správní soud poté přistoupil k posouzení kasační námitky uplatněné dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Samotným jádrem sporu je otázka, zda ke kontrole provozovny žalobkyně byla věcně příslušná stěžovatelka. Při řešení této otázky je třeba vyjít z § 16 odst. 1 zákona o potravinách, dle něhož ke kontrole dodržování povinností stanovených tímto zákonem působí tyto orgány dozoru:

a) orgány ochrany veřejného zdraví

1. vykonávají státní dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a zvláštním právním předpisem pro poskytování stravovacích služeb,

2. vykonávají státní dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a zvláštním právním předpisem ke zjištění příčin poškození nebo ohrožení zdraví a zamezení šíření infekčních onemocnění nebo jiného poškození zdraví z potravin,

b) orgány veterinární správy vykonávají státní dozor

1. nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a zvláštními předpisy při výrobě, skladování, přepravě, dovozu a vývozu surovin a potravin živočišného původu,

2. při prodeji surovin a potravin živočišného původu v tržnicích a na tržištích, při prodeji potravin živočišného původu v prodejnách a prodejních úsecích, kde dochází k úpravě masa, mléka, ryb, drůbeže, vajec nebo k prodeji zvěřiny, a v prodejnách potravin, pokud jsou místy určení při příchodu surovin a potravin živočišného původu z členských států Evropské unie,

c) Státní zemědělská a potravinářská inspekce vykonává státní dozor

1. při výrobě a uvádění potravin do oběhu, pokud tento dozor není prováděn podle písmene b),

2. při výrobě a uvádění do oběhu tabákových výrobků a

3. nad ohlášením zásob,

4. ve vstupním místě stanoveném v § 3 odst. 4 písm. d);

d) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vykonává státní dozor nad prováděním klasifikace těl jatečných zvířat podle § 4a a podle bezprostředně závazných předpisů Evropských společenství.

[14] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že stěžovatelka vykonává státní dozor při výrobě a uvádění potravin do oběhu [§ 16 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o potravinách], vyjma surovin a potravin živočišného původu, u kterých za podmínek stanovených v § 16 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách vykonávají státní dozor orgány veterinární správy. Stěžovatelka tak má při výrobě a uvádění potravin do oběhu působnost obecnou, naopak orgány veterinární správy mají působnost speciální, která obecnou působnost vylučuje. Tato speciální působnost je dána při kontrole potravin živočišného původu (což jsou nepochybně i sýry) v prodejnách a prodejních úsecích, kde dochází k úpravě masa, mléka, ryb, drůbeže, vajec nebo k prodeji zvěřiny. S krajským soudem lze souhlasit v tom, že při rozlišování toho, co je a co není úprava, je třeba vyjít ze smyslu a účelu veřejnoprávní regulace a hygienických požadavků vztahujících se k potravinám živočišného původu. Potraviny, s nimiž zákon o potravinách v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 spojuje speciální působnost orgánů veterinární správy, jsou vzhledem k absenci tepelné či jiné technologické úpravy mikrobiologicky rizikovější, než potraviny, jejichž výrobní proces už byl dokončen ve výrobním závodě mimo provozovnu žalobkyně. Proto i jiné potraviny živočišného původu, které se nacházejí ve stejných prodejnách nebo prodejních úsecích, kontrolují orgány veterinární správy. Úpravou ve smyslu zákona o potravinách je tedy třeba rozumět jakýkoli zásah do nebalené čerstvé potraviny uvedené v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách, spojený s rizikem kontaminace, bude se tedy nepochybně jednat i o krájení masa. To lze dovodit i z důvodové zprávy k veterinárnímu zákonu ze dne 8. 12. 1998, tisk č. 88/0, podle níž „koncepce veterinárního vyšetřování a posuzování živočišných produktů, jakož i veterinárního dozoru nad nimi, je plně slučitelná s předpisy Evropských společenství, které vyžadují např., aby výroba a zpracování masa byly pod soustavnou kontrolou a odpovědností 'úředního veterináře' (…).“

[15] Pro vymezení věcné příslušnosti v této věci zbývá jednoznačně definovat zákonný pojem „prodejní úsek.“ Přitom lze vyjít z názoru krajského soudu, že prodejní úsek je samostatná a fyzicky oddělená část prodejny, přičemž fyzické oddělení je zejména u prodeje čerstvého masa zásadní pro zabránění kontaminaci ostatních potravin. S ohledem na smysl a účel potravinového práva, kterým je mimo jiného ochrana zdraví lidí před jeho poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty [srov. § 2 písm. b) veterinárního zákona], musí být toto oddělení zřetelné natolik, aby minimalizovalo riziko kontaminace živočišných produktů mikrobiologickými vzorky z potravin uvedených v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách, tj. např. z čerstvého masa. Zásadně nelze přijmout výklad stěžovatelky, že jednotlivé prodejní úseky mohou tvořit samostatné chladicí pulty nebo že prodejní úseky lze dokonce vytvořit i v rámci jediného chladicího pultu jeho rozdělením přepážkami nebo zabezpečením odlišného specifického režimu úschovy potravin (např. jinou teplotou úschovy). Riziko kontaminace je při aktivních činnostech souvisejících se syrovými potravinami přirozeně vyšší než v případě jejich statického uložení v chladicím pultu. Proto je třeba pojem prodejního úseku vykládat i ve vztahu k prostorům, nástrojům či zařízením, tj. o prodejní úsek se nebude jednat v případě, že jsou k úpravě čerstvých potravin uvedených v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o potravinách používány tytéž nástroje či zařízení jako u jiných potravin živočišného původu (např. stejné nože, lopatky, váhy, pulty na krájení apod.). Vzhledem k riziku kontaminace musí být prodejní úseky samostatné i ve vztahu k jednotlivým pracovníkům, kteří jsou při své činnosti obvykle pověřeni manipulací a úpravou jednotlivých druhů potravin. O samostatný úsek se tak nebude jednat v případě, kdy při obsluze jednoho zákazníka zaměstnanec obvykle upravuje rizikové potraviny a zároveň i jiné potraviny živočišného původu, např. připravuje nezpracované (syrové) maso a následně balí sýry.

[16] Prodejní úsek ve smyslu zákona o potravinách tedy musí být trvale samostatná část prodejny, jež je zřetelně oddělena fyzicky, technologicky a zpravidla i personálně. Svou povahou se tedy prodejní úsek bude blížit samostatné prodejně, což je zřejmé i z dikce zákona, jenž prodejní úsek i prodejnu staví naroveň; opačný výklad by ostatně znamenal, že prodejní úseky a tím i věcná působnost orgánů státního dozoru nad potravinami by mohly vznikat a měnit se během velmi krátké doby (např. umístěním mobilní fyzické přepážky mezi jednotlivé druhy potravin uložených v jednom chladicím pultu či jejím vynětím), což by podstatně ztěžovalo, případně úplně znemožňovalo plnění kontrolních a dohledových úkolů státní správy. Ze shodujícího se popisu obsaženého v podáních obou účastníků stejně jako z fotodokumentace obsažené ve spisu je zřejmé, že v kontrolované provozovně byly sýry odděleny od ostatních druhů potravin průhlednými skleněnými přepážkami v rámci jednoho prodejního pultu, což vzhledem k výše uvedenému nenaplňuje potřebnou míru samostatnosti zákonného pojmu „prodejní úsek“, a tím i vylučuje věcnou příslušnost stěžovatelky ke kontrole sýrů v nyní posuzovaném případě. Krajský soud tedy nepochybil, když v nyní posuzovaném případě neshledal věcnou příslušnost stěžovatelky ke kontrole provozovny žalobkyně.

[17] K obsáhlé polemice žalobkyně s obsahem Dohody o součinnosti je v prvé řadě třeba uvést, že tato dohoda nemá vliv na posouzení věci samé, neboť stěžovatelka zakládala svou věcnou příslušnost ke kontrole na interpretaci pojmu „prodejní úsek“, jež byla ze shora uvedených důvodů shledána chybnou. Na základě Dohody o součinnosti tedy ve vztahu k řešené věci nedošlo k nepřípustnému rozšíření působnosti stěžovatelky oproti působnosti stanovené jí v dané oblasti zákonem.

[18] S ohledem na čl. 79 odst. 1 Ústavy, dle něhož lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem, však obsahem Dohody o součinnosti nemůže být změna působnosti orgánů dozoru (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV ÚS 150/01, dostupný z http://nalus.usoud.cz/: „kompetence orgánů vykonávajících veřejnou moc jsou stanoveny toliko zákonem, od něhož se nelze dohodou mezi orgány odchýlit, ledaže by zákon uzavření takové veřejnoprávní smlouvy výslovně předpokládal.“). Jelikož jsou hranice věcné působnosti orgánů státní kontroly potravin vymezeny zákonem (§ 16 zákona o potravinách), byť za použití neurčitých právních pojmů, je jakákoli dohoda stanovující věcnou působnost odlišně od zákona v této části protiústavní. V této souvislosti zároveň nelze přijmout názor stěžovatelky, že Dohoda o součinnosti byla Nejvyšším správním soudem posouzena a shledána zákonnou. Závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 As 80/2013 – 49, se vztahoval pouze ke konkrétnímu případu a nelze jej vnímat jako komplexní posouzení obsahu Dohody o součinnosti. Vzhledem k povaze a smyslu předběžného opatření podle § 38 s. ř. s., jímž je pouze zatímní upravení právního postavení účastníků pro hrozící vážnou újmu, nelze ani usnesení ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 Ads 87/2013 – 35, považovat za závazné posouzení obsahu Dohody o součinnosti.

[19] Jelikož stěžovatelka nebyla k vydání napadeného rozhodnutí věcně příslušná, zbývá posoudit, zda tento nedostatek věcné příslušnosti mohl způsobit nicotnost napadeného rozhodnutí. Podle § 10 správního řádu jsou správní orgány věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný.

[20] Nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí, jež jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS). Nicotné rozhodnutí není „běžným“ nezákonným rozhodnutím, nýbrž aktem aplikace práva, který pro jeho vady vůbec nelze za rozhodnutí správního orgánu o veřejných subjektivních právech považovat, a který není s to vyvolat veřejnoprávní účinky.

[21] Vzhledem k uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů se na „běžnými“ vadami stižená správní rozhodnutí hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů; v případě nicotných správních rozhodnutí se neuplatní ani tato zásada. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejzávažnější následky, na nicotné správní rozhodnutí se hledí, jako by vůbec neexistovalo, nikdo není povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času (k podrobnému vymezení pojmu nicotnost správního aktu a k odkazům na další relevantní judikaturu a literaturu viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS).

[22] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nicotnost ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu tedy způsobují pouze ty nejtěžší vady příslušnosti. Institut věcné příslušnosti slouží k určení, který z orgánů nadaný obecně pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob ve veřejné správě bude rozhodovat v konkrétní věci. Věcnou příslušnost samozřejmě nelze vymezovat individuálně, tj. s ohledem na každý jednotlivý společenský vztah, nýbrž druhově: právo vytváří okruhy věcí spojených vnitřní podobností, definuje je společnými znaky a tyto skupiny obsahově spřízněných věcí pak svěřuje k rozhodování jednotlivým správním orgánům. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné.

[23] V nyní posuzovaném případě se však s přihlédnutím k celé koncepci zákonného vymezení pravomocí v oblasti kontroly potravin o takový případ absolutní věcné nepříslušnosti nejedná. Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o potravinách (shodně též § 16 odst. 1 téhož zákona) totiž stanoví, že ke kontrole dodržování povinností stanovených tímto zákonem působí tyto orgány dozoru: a) orgány ochrany veřejného zdraví, b) orgány veterinární správy, c) Státní zemědělská a potravinářská inspekce a d) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (do 31. 12. 2013). Již z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka je nepochybně orgánem kompetentním ke kontrole potravin (a to včetně kontrol balených sýrů, avšak za jiných podmínek, než v tomto případě), nelze proto bez dalšího konstatovat, že k vydání rozhodnutí ve správním řízení nebyly orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce vůbec věcně příslušné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2013, č. j. 6 Ads 62/2013 -57). Věcná příslušnost stěžovatelky ke kontrole potravin ostatně vyplývá z jejího názvu i ze zákona o SZPI, viz např. § 3 odst. 1 tohoto zákona: „Inspekce u fyzických a právnických osob (dále jen "kontrolované osoby") kontroluje zemědělské výrobky a potraviny nebo suroviny určené k jejich výrobě (dále jen "suroviny") anebo tabákové výrobky.“ Jako zřejmě absurdní je třeba odmítnout výklad žalobkyně, jež pomocí důvodové zprávy k citovanému zákonu a gramatického výkladu interpretuje pojem „potraviny“ jen jako „zemědělské potraviny“ či „potraviny určené k výrobě zemědělských výrobků“, neboť zemědělským výrobkem je podle legální definice obsažené v § 2 písm. b) zákona o SZPI sám produkt zemědělské prvovýroby (s výjimkou živočišných produktů), stěží si tak lze představit potravinu určenou k výrobě produktu zemědělské prvovýroby. Případný není ani poukaz žalobkyně na obecnou zásadu ne bis in idem, neboť uvedený princip zakotvuje ústavní zákaz dvojího potrestání za tentýž skutek, nikoli obecný zákaz překrývání věcných příslušností dvou správních orgánů. Žalobkyně dále tvrdila, že stěžovatelka vykonávala pravomoc, která jí není zákonem svěřena, toto tvrzení podpořila citací z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV ÚS 150/01. Tento nález však striktně rozlišuje mezi působností a pravomocí správních orgánů: „Pravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci.“ Žalovaná nijak svou pravomoc nepřekročila, neboť může udělovat sankce za porušení zákona o potravinách, a tak nejsou její rozhodnutí nicotná ani z tohoto důvodu.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shora uvedená rozhodnutí vydaná orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce netrpí takovými vadami, které by mohly vyvolat jejich nicotnost a krajský soud tak postupoval nesprávně, když ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. nicotnost napadených rozhodnutí vyslovil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vyhověl, napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud v dalším řízení názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.

[25] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2014

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu

Právní věta

Prodejní úsek ve smyslu zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, je samostatná část prodejny, zřetelně oddělená fyzicky, technologicky a zpravidla i personálně tak, aby bylo minimalizováno riziko mikrobiologické kontaminace živočišných produktů potravinami vyjmenovanými v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 tohoto zákona. Chladicí pulty či jejich části vyčleněné přepážkami, případně prostory s odlišným specifickým režimem úschovy potravin (např. s jinou teplotou úschovy), prodejními úseky nejsou.

Usnesení ze dne 19. 12. 2013

Plný text

pokračování 6 Ads 87/2013 - 37

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: ZIMBO CZECHIA, s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha - Karlín, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2011, č. j. AD963-25/103/9/2008-SŘ, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, č. j. 30 A 80/2011 – 141, o návrhu žalované na vydání předběžného opatření,

takto:

Žalobkyni se ukládá snášet kontroly potravin živočišného původu, kromě upravovaného masa a drůbeže, prováděné orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce, a to až do doby, kdy nabude právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013, č. j. 30 A 80/2011 – 141.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem vyslovil nicotnost tamtéž označeného rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí vydaného v prvním stupni Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (dále jen „SZPI“), inspektorát v Praze dne 26. 9. 2008, č. j. BF-126-1/U-2003/1/2006-SŘ. Rozhodnutím žalované bylo změněno rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak, že žalobkyni byla uložena úhrnná pokuta ve výši 50.000,- Kč za porušení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, v čemž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. a) bod 1 téhož zákona, a dále za nesplnění povinnosti odstranit nedostatky v označování potravin zjištěné při kontrole dne 16. 3. 2006, uložené jí opatřením č. P[č.p.]-10216/06/D04, čímž mělo dojít ke spáchání správního deliktu podle § 17 písm. b) citovaného zákona. K uvedeným porušením zákona mělo dojít v provozovně žalobkyně v ulici J. K., Český Brod. Krajský soud vyslovil nicotnost obou správních rozhodnutí, neboť na základě výkladu § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 110/1997 Sb. dospěl k závěru, že nebyla vydána věcně příslušnými správními orgány.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, v níž navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně s kasační stížnosti podala žalovaná návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že právní názor zaujatý krajským soudem zásadně zasahuje do zavedené praxe kontrol potravin živočišného původu v tržní síti, kdy Státní veterinární správa (dále jen „SVS“) prodejny žalobkyně kontroluje pouze v úseku, kde dochází k úpravě masa, a ostatní úseky nekontroluje, neboť má za to, že podle zákona a dohody o vzájemné součinnosti a spolupráci mezi SZPI a SVS ze dne 21. 7. 2009 je zde dána věcná příslušnost SZPI, potažmo žalované. Podle názoru žalované (dále též „stěžovatelka“) z rozsudku krajského soudu nepřímo plyne, že by SZPI neměla jako věcně nepříslušný orgán kontrolovat potraviny živočišného původu v těch provozovnách žalobkyně, kde dochází k úpravě masa, takže by tyto provozovny, co se týče jiných potravin živočišného původu než masa, nebyly až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu kontrolovány žádným orgánem dozoru. Po SVS nelze provádění kontrol požadovat, neboť je vázána shora uvedenou dohodou a není známo, jak o kasační stížnosti rozhodne Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka konstatovala, že jí v důsledku rozhodnutí krajského soudu nehrozí žádná újma, takže má za to, že se nemůže s úspěchem domáhat přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jak uvedl Nejvyšší správní soud např. ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2012, č. j. 3 As 55/2012 - 20, na něž odkázala. Podle stěžovatelky však vážná újma hrozí spotřebitelům, kteří budou nakupovat potraviny živočišného původu v době, kdy provozovny žalobkyně nebudou pod úřední kontrolou. Kontroly jsou přitom prováděny jednak na základě podnětu spotřebitelů a mimo to i dle úvahy dozorového orgánu na základě posouzení rizik s přiměřenou četností v souladu s čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 882/2004 a čl. 5 odst. 1 nařízení ES č. 178/2002. Podle stěžovatelky by spotřebitelé byli po dobu absence kontrol vystaveni zvýšenému riziku, že nakoupí nevyhovující potraviny, které je zvláště u potravin živočišného původu obzvlášť vysoké, neboť nedodržení např. makrobiologických kritérií bezpečnosti potravin může mít závažné dopady na lidské zdraví. Újma by byla způsobena i jiným provozovatelům maloobchodních prodejen, kteří se na rozdíl od žalobkyně, která účelově tvrdí věcnou nepříslušnost právě toho orgánu dozoru, který kontrolu provádí, budou muset kontrole podrobit a poskytnout potřebnou součinnost. Po spotřebitelích ani osobách, které provozují maloobchod s potravinami nelze spravedlivě požadovat, aby snášeli, že žalobkyně může do oběhu uvádět potraviny, aniž by podléhaly úřední kontrole. Pro potřebu zatímně upravit poměry účastníků ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s. navrhla stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud vyslovil, že není povinna do právní moci jeho rozsudku postupovat podle napadeného rozsudku krajského soudu a zároveň, že do téhož okamžiku žalobkyně strpí úřední kontroly potravin živočišného původu, kromě upravovaného masa a drůbeže, prováděné SZPI.

Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud usnesením na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Ustanovení § 120 s. ř. s. ani jiné ustanovení tohoto zákona přitom obecně nevylučuje, aby předběžné opatření vydal i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti; viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, publikované pod č. 910/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz, stejně jako ostatní rozhodnutí, na něž je v tomto usnesení odkazováno.

„Vážná újma“ ve smyslu § 38 odst. 1 s . ř. s. je neurčitý právní pojem, který soud vyloží vždy v souvislosti s konkrétními okolnostmi projednávané věci. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž správně poukázala i stěžovatelka, je možno obecně za vážnou újmu označit takový zásah do právní sféry účastníka, který představuje její natolik zásadní narušení, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel (shodně viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37). Nejvyšší správní soud pojem vážné újmy vykládá tak, že zahrnuje rovněž takovéto zásahy do právní sféry třetích osob či zásahy do veřejného zájmu, jak vyslovil již ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 As 55/2012 - 32.

Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud v Brně založil napadený rozsudek na právním závěru, že SZPI nebyla oprávněna provádět kontroly potravin živočišného původu v provozovně žalobkyně, jakož ani postihovat porušení právních předpisů upravujících podmínky pro uvádění těchto potravin do oběhu, neboť k tomu nebyla věcně příslušná. Z tohoto důvodu byla vyslovena nicotnost jejího rozhodnutí, jakož i rozhodnutí odvolacího orgánu (stěžovatelky), což má za následek, že se na tato rozhodnutí hledí, jako by nebyla vůbec vydána. Závěr krajského soudu vyslovený v jeho rozsudku se obecně vztahuje pouze na konkrétní řešený případ, avšak to platí zejména pro ty situace, kdy je shledána nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, a pro tento důvod se rozhodnutí ruší a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. V nyní projednávané věci jde ale o nicotnost předmětných správních rozhodnutí, která představuje natolik závažnou vadu rozhodnutí, která je nezhojitelná a taková rozhodnutí se považují za neexistující, tedy nezpůsobilá vyvolat jakékoli veřejnoprávní účinky, takže je nikdo nemusí respektovat ani se jimi řídit.

Smyslem a účelem správního soudnictví je poskytování ochrany subjektivním veřejným právům fyzických i právnických osob prostřednictvím kontroly zákonnosti aktů veřejné správy, jakož i rozhodováním v jiných právních věcech, za podmínek stanovených soudním řádem správním, případně zvláštním zákonem (§ 2 s. ř. s.). Pravomocná rozhodnutí soudů vydaná ve správním soudnictví jsou závazná nejen pro daný konkrétní případ, ale je dán silný předpoklad, že správní orgány je budou respektovat i ve své další činnosti a postupovat v souladu s právními názory vyslovenými v pravomocných rozsudcích, což představuje naplnění principu dobré správy ve všech jeho aspektech. Z uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že v dané věci se nelze omezit pouze na konstatování, že právní závěr vyjádřený v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně se vztahuje pouze k případu vzešlému z porušení právních povinností konstatovaných ve výroku napadeného rozhodnutí žalované, zjištěného při kontrolách provedených SZPI (ve dnech 19. 12. 2005, 16. 3. 2006 a 28. 4. 2006) v provozovně žalobkyně, ale předpokládá se, že z něho budou správní orgány vycházet a řídit se jím i v jiných, skutkově obdobných případech. Nezhojitelný nedostatek věcné působnosti ke kontrole potravin živočišného původu v provozovně žalobkyně při zachování jejího stávajícího vnitřního uspořádání (jak je vyjádřen v napadeném rozsudku) tak povede ke změně ustálené praxe kontrolních orgánů.

Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že ve věci skutkově obdobné již zdejší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nicotnosti správních rozhodnutí vydaných stejnými správními orgány vůči téže žalobkyni zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 11. 12. 2013, č. j. 6 Ads 62/2013 - 57). V odůvodnění uvedl, že nelze říci, že by orgány SZPI nebyly k vydání rozhodnutí vůbec věcně příslušné a neshledal proto takové vady, které by vyvolaly nicotnost napadených rozhodnutí. Nastala tedy situace, kdy Nejvyšší správní soud závazně (v jiné, obdobné právní věci) vyslovil, že názor krajského soudu o nicotnosti správních rozhodnutí způsobené žalobkyní tvrzeným nedostatkem věcné příslušnosti žalované (SZPI) je nesprávný a současně je zde rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013 č. j. 30 A 80/2011 - 141 založený na stejném právním závěru, který je v právní moci, takže vyvolává účinky zejména v rozsahu vymezeném projednávaným případem, ale nepřímo také i ve vztahu k dalšímu působení orgánů SZPI ve skutkově obdobných případech.

Aniž by Nejvyšší správní soud jakkoli předjímal rozhodnutí ve věci samé, konstatuje, že za tohoto stavu přicházejí v úvahu dvě možnosti: buď o předmětné právní otázce uváží obdobně, jako to učinil ve věci sp. zn. 6 Ads 62/2013 nebo k ní zaujme jiný postoj, a bude proto muset věc postoupit k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (§ 17 s. ř. s.). Jelikož jsou věci vyřizovány v pořadí, v jakém k soudu napadly, nelze rozhodnutí o meritu očekávat v řádu týdnů, jistě půjde o měsíce, a v případě předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu by se řízení nepochybně ještě prodloužilo.

Reálným následkem napadeného rozsudku krajského soudu by tedy byla zásadní změna zavedené praxe při kontrole potravin, avšak nikoli ve vztahu k těm provozovnám žalobkyně (či jiných obchodníků), kde dochází k úpravě masa, ale pouze v dané prodejně, jíž se týká napadené rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je totiž zjevné, že nezpochybňuje rozdělení kompetencí mezi SVS a SZPI jako takové [na základě ustáleného výkladu § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 110/1997 Sb. a dohody z 21. 7. 2009], ale svůj názor o nedostatku věcné příslušnosti SZPI staví na skutkovém závěru, že v daném případě nešlo o prodejnu, která by byla členěna na úseky. Krajský soud tedy nezpochybnil dohodu z 21. 7. 2009, jen odlišně od SZPI posoudil premisu „rozdělení prodejny na úseky“, která má význam pro rozhraničení kompetencí SZPI a SVS. Jde-li o prodejnu, kde (zjednodušeně řečeno) dochází k úpravě masa, kontroluje prodej potravin živočišného původu SVS. Je-li prodejna členěna na jednotlivé úseky, kontrolují orgány SVS potraviny živočišného původu pouze v těch prodejních úsecích, kde dochází k úpravě masa (a dalších potravin uvedených v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 110/1997 Sb.), v ostatních částech prodejny dozor vykonává SZPI. Takové rozdělení věcné příslušnosti vychází z jednoho z možných výkladů ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 110/1997 Sb. a dohody uzavřené mezi SVS, SZPI a Ministerstvem zemědělství ČR dne 21. 7. 2009 o vymezení hranic působnosti s cílem eliminovat nejasnosti ve věcné příslušnosti obou orgánů dozoru. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že v jiné právní věci zmíněnou dohodu Nejvyšší správní soud již posoudil a shledal, že vhodně a přípustným způsobem vyjasňuje hranice mezi působnostmi uvedených státních orgánů v rámci zákonných mezí daných § 16 odst. 1 citovaného zákona (rozsudek č. j. 4 As 80/2013 - 49 ze dne 30. 9. 2013). Tato dohoda přitom váže pouze zúčastněné státní orgány a třetí osoby se jí mohou dovolat jakožto ustálené aplikační praxe správního orgánu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS).

Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že do doby, než o věci rozhodne Nejvyšší správní soud, nebudou orgány SZPI ani SVS moci provádět kontrolu potravin živočišného původu v těch částech prodejny žalobkyně, které účastníci dohody z 21. 9. 2009 považují za prodejní úseky, kde nedochází k úpravě potravin uvedených v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 110/1997 Sb. Nejvyšší správní soud má za to, že pro blíže početně neomezenou skupinu spotřebitelů, kteří mohou nakupovat v prodejně žalobkyně, je důležitou hodnotou zachování standardu bezpečnosti potravin, který lze docílit kvalitou a zejména kontinuitou dozoru nad dodržováním zákonných kritérií pro uvádění potravin živočišného původu do oběhu. Z hlediska veřejného zájmu není žádoucí zajistit jakémukoli provozovateli maloobchodu s potravinami jakousi „imunitu“ před kontrolami správních orgánů, byť i na omezenou dobu – do skončení soudního sporu, jehož podstatou je 1) spor o věcnou příslušnost dvou stejně kompetentních orgánů dozoru a 2) následně i posouzení důvodnosti sankce uložené žalobkyni správním orgánem za porušení povinností specifikovaných v napadeném správním rozhodnutí. Za dané situace upřednostňuje Nejvyšší správní soud zachovat do doby, než o věci sám rozhodne, status quo, který před vydáním rozhodnutí krajského soudu bez potíží fungoval minimálně od uzavření dohody zpřesňující kompetence SZPI a SVS. Podstatnou roli v této úvaze, a to je třeba zdůraznit, hraje skutečnost, že oba druhy správních orgánů, které z hlediska věcné příslušnosti přicházejí v úvahu (SZPI i SVS), jsou co do odbornosti potřebné pro kontrolu potravin živočišného původu zcela rovnocenné. Proto ani v případě, že by výsledkem řízení byl závěr o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí měl vydat jiný orgán než SZPI, by oprávněné zájmy spotřebitelů neměly být ohroženy tím, že dodržování povinností podle zákona č. 110/1997 Sb. v mezidobí monitorovaly a kontrolovaly orgány SZPI.

Nejvyšší správní soud shledal v projednávané věci hrozící vážnou újmu ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s. v tom, že by vynětí prodejny žalobkyně z dosahu úřední kontroly potravin živočišného původu, které se zde uvádějí do oběhu, mohlo vést k vážné újmě třetích osob, a to blíže neomezeného počtu (stovek až tisíců) spotřebitelů.

Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z okolností projednávané věci vyplývá potřeba upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. Nařídil proto předběžné opatření, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2013

JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací