Rozsudek ze dne 28. 4. 2015
Plný text
k § 4 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 59/2010 Sb.*)
k čl. 32 odst. 4 směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2015, čj. 6 Afs 73/2014-86)
Věc: J. Š. proti Generálnímu ředitelství cel o spotřební daň, o kasační stížnosti žalobce.Dne 7. 11. 2012 provedlo Celní ředitelství České Budějovice kontrolu vozidla Peugot Boxer, při níž zjistilo, že žalobce dopravuje v 5 nádobách o objemu 200 litrů minerální olej načervenalé barvy s ropným zápachem v celkovém množství 990 litrů. Žalobce byl vyzván k předložení dokladu o dopravě minerálních olejů, přičemž předložil nabývací doklady od prodejce z Německa, číslo dokladu 53595, ze dne 7. 11. 2012, s prohlášením, že v nádobách převáží topný olej pro osobní spotřebu za účelem vytápění své dílny (na území České republiky). Jelikož bylo celním ředitelstvím zjištěno, že se jedná o minerální olej uvedený do volného daňového oběhu v Německu a dopravovaný žalobcem na daňové území České republiky pro účely vytápění dílny bez dokladu stanoveného pro takovou dopravu v § 30 zákona o spotřebních daních, zajistilo dne 7. 11. 2012 dopravované minerální oleje. Dne 9. 11. 2012 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků a současně mu bylo oznámeno zahájení řízení o zajištěných vybraných výrobcích. Proti rozhodnutí o zajištění podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 12. 2. 2013 zamítl.
Dne 6. 3. 2013 vydal Celní úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných výrobků - minerálního (topného) oleje.
Žalovaný dne 13. 6. 2013 zamítl odvolání žalobce a výše uvedené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, čj. 10 Af 56/2013-38, žalobu zamítl. Krajský soud se především neztotožnil s námitkou žalobce, že na jeho případ měl být aplikován § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních. Dle krajského soudu žalovaný žalobci jasně vysvětlil, z jakých důvodů nepřicházelo v úvahu aplikovat v jeho případě výše uvedené ustanovení. Žalobce sice splnil podmínku, že není podnikající fyzickou osobou, ale vzhledem k tomu, že minerální (topný) olej byl přepravován v množství 990 litrů za účelem vytápění dílny, nebylo možné přepravovaný olej považovat za osvobozený od spotřební daně s ohledem na § 32 odst. 4 zákona o spotřebních daních a s přihlédnutím k § 4 odst. 5 téhož zákona. V posledně jmenovaném ustanovení je stanoveno, že v případě minerálních olejů se za množství pro osobní spotřebu považuje množství dopravované v běžných nádržích dopravního prostředku zvýšené o 20 litrů a sloužící pro pohon motoru konkrétního dopravního prostředku. Jelikož žalobce převážel minerální olej "v jiných než běžných nádržích dopravních prostředků zvýšené o 20 litrů", není tento minerální olej od spotřební daně osvobozen a považuje se za vybraný výrobek dopravovaný pro účely podnikání. V případě žalobce bylo proto nutné aplikovat požadavky § 30 odst. 1 zákona o spotřebních daních, tudíž byl po žalobci požadován zjednodušený průvodní doklad k přepravovanému minerálnímu oleji. Žalobce uvedený doklad při kontrole nepředložil a předložený doklad takové údaje jako zjednodušený průvodní doklad neobsahoval. K aplikaci § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních nebylo možno přistoupit ani z důvodu tvrzené dobré víry žalobce, který dle svého vyjádření postupoval podle pokynů pracovníka celní správy. Žalobce toto tvrzení nikterak neprokázal, navíc právní předpis neposkytuje žádný prostor pro zohlednění tvrzené dobré víry. Jestliže nejsou splněny podmínky stanovené právní normou, nelze zajištěné výrobky uvolnit, a proto není ani prostor pro závěr, kterým by nebylo rozhodnuto o jejich propadnutí. Krajský soud se dále ztotožnil s názorem žalovaného, že ani skutečnost, že žalobce uhradil spotřební daň, nemůže nahradit náležitosti zjednodušeného průvodního dokladu, který měl vybrané výrobky doprovázet. Zaplacením spotřební daně žalobce pouze naplnil povinnost stanovenou v § 29 odst. 1 zákona o spotřebních daních (nezaregistroval se jako plátce, správci daně neoznámil množství vybraných výrobků a neposkytl zajištění daně).
Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, kterou se žalobce dovolával ve svůj prospěch závěrů, jež vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2009, čj. 5 Afs 93/2008-94, č. 2225/2011 Sb. NSS, neboť uvedl, že tyto závěry nejsou aplikovatelné na projednávaný případ. V uvedeném rozsudku se jednalo o prokázání zdanění vybraných výrobků, přičemž v projednávaném případě se jedná o absenci zjednodušeného průvodního dokladu pro pohyb výrobků podléhajících spotřební dani, které byly uvolněny ke spotřebě v odesílajícím členském státě uvnitř Evropské unie. Uvedený doklad nelze nahradit následným předložením dokladu o zdanění vybraných výrobků. Propadnutí vybraných výrobků podle § 42d zákona o spotřebních daních je sankcí za nedodržení podmínek dopravy vybraných výrobků, nikoliv následkem neprokázání zdanění těchto výrobků, které by vedlo právě k zahájení vyměřovacího řízení a vyměření spotřební daně.
Krajský soud nedospěl ani k závěru, že správní orgány postupovaly v rozporu s obecnými zásadami správního řízení a nerespektovaly zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž především namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku možné aplikace § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních.
Stěžovatel namítal, že § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních umožňuje správci daně zvážit, zda i větší množství, než je uvedeno v § 4 odst. 5 zákona o spotřebních daních, lze považovat za množství pro osobní spotřebu. Stěžovatel navíc upozornil na to, že není podnikatelem, vybrané výrobky zcela prokazatelně nabyl pro osobní spotřebu, dopravoval je zcela běžným způsobem, nesnažil se vyhnout možným kontrolám na území České republiky, dopravoval je s dokladem č. 53959, z něhož je zřejmé, od koho a kde tyto výrobky nabyl. Vybrané výrobky byly určeny k vytápění stěžovatelovy dílny, což svědčí o tom, že se skutečně jednalo o minerální oleje pro osobní spotřebu stěžovatele. Krajský soud tuto právní otázku nesprávně posoudil, neboť měl uzavřít, že žalovaný podrobně nezdůvodnil, proč neaplikoval § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních.
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace závěrů z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 93/2008-94. Stěžovatel byl toho názoru, že v souladu se závěry z uvedeného rozsudku, i když chyběl stěžovateli zjednodušený průvodní doklad, je možné tento nedostatek nahradit jinými důkazy, v tomto případě dokladem č. 53959 o nákupu 990 litrů topného oleje ze dne 7. 11. 2012. Nelze proto uzavřít, že stěžovateli měla být v případě absence zjednodušeného průvodního dokladu upřena jakákoli možnost nahradit absenci tohoto dokladu jinými důkazy, ze kterých vyplývá, kde byl daný výrobek podléhající spotřební dani uvolněn ke spotřebě, když se jednalo o členský stát uvnitř Evropské unie.
V neposlední řadě stěžovatel namítal, že se sám informoval u celní správy ohledně toho, co musí udělat, aby dovoz topných olejů proběhl v pořádku. Stěžovatel byl přesvědčen, že krajský soud měl přihlédnout i k tomu, že jednal podle pokynů pracovníka celní správy, když důvodně předpokládal, že takové pokyny jsou správné. Stěžovateli nelze vyčítat, že dopravoval minerální olej bez zjednodušeného průvodního dokladu, jelikož toto nevěděl a nebylo mu to sděleno ani při jeho informování na celní správě. Stěžovatel jako laik byl přesvědčen, že nejlepší cesta jak dostát všem svým povinnostem je informovat se u odborníků z celní správy a postupovat dle jejich pokynů. Ohledně toho, že stěžovatel neměl v úmyslu porušit jakékoliv předpisy, ostatně svědčí i to, že poté, co mu byly dne 7. 11. 2012 minerální oleje zajištěny, hned další den, tj. 8. 11. 2012, podal na místně příslušném Celním úřadě Tábor daňové přiznání a na základě příjmového dokladu uhradil za dopravované minerální oleje spotřební daň, čímž dal najevo, že respektuje veškeré jemu uložené povinnosti.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upozornil také na interní předpisy žalovaného, dle nichž platí, že pokud dojde k zajištění vybraných výrobků z důvodu nepředložení dokladu prokazujícího zdanění těchto výrobků a následně bude prokázáno, že byly tyto výrobky řádně zdaněny (tedy že v okamžiku kontroly existoval doklad potvrzující zdanění, ale nenacházel se na místě kontroly), je tato skutečnost důvodem pro vrácení zajištěných vybraných výrobků. Stěžovatel měl za to, že celní úřady jsou povinny vracet zajištěné výrobky, které byly dopravovány bez dokladu prokazujícího jejich zdanění, avšak tyto doklady v době kontroly existovaly, což přesně v jeho případě bylo splněno. Stěžovatel předložil doklad prokazující řádné zakoupení topného oleje a prokázal také jeho následné zdanění.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Odkázal na své rozhodnutí a na vyjádření k žalobě, neboť stěžovatel uplatnil v řízení o kasační stížnosti shodné námitky jako v odvolacím řízení a řízení o správní žalobě. Žalovaný dále uvedl, že námitka stěžovatele spočívající v tvrzení, že se stěžovatel informoval u pracovníka celní správy ohledně toho, co musí udělat, aby dovoz proběhl v pořádku, a pak podle jeho pokynů jednal, není ničím podložená. Žalovaný také poukázal na irelevantnost námitky, že stěžovatel hned následující den po zajištění minerálních olejů podal daňové přiznání a uhradil spotřební daň. Tato skutečnost totiž nemění nic na tom, že zajištěný a následně propadnutý minerální olej nebyl dopravován s příslušným dokladem, který by prokazoval jeho řádné zdanění. V neposlední řadě žalovaný zdůraznil podstatu daného případu. Uvedl, že osvobození od spotřební daně v § 32 odst. 5 zákona o spotřební dani nelze vztáhnout na všechny druhy minerálních olejů, nýbrž pouze na minerální oleje, které slouží k vlastnímu pohonu a provozu motorových dopravních prostředků a jiných strojů a zařízení ve smyslu § 63 zákona o spotřebních daních. Topný olej, který přepravoval stěžovatel, však k uvedenému účelu určen nebyl. V případě topného oleje žádné množství, které by mohlo být považováno za množství pro osobní spotřebu, určeno není, a proto tento topný olej nelze osvobodit od daně z důvodu osobní spotřeby ve smyslu § 32 zákona o spotřebních daních. Tato úprava vychází zejména ze skutečnosti, že podmínky daňového zvýhodnění u topných olejů, mající vliv na jejich konečnou cenu, mohou být v každém z členských států odlišné, tedy že zatímco některý z členských států může zvolit formu vrácení daně (například Česká republika), jiný členský stát zvýhodní topný olej sníženou sazbou daně (například Německo). S ohledem na tuto možnou rozdílnou úpravu daňového zvýhodnění hraje z hlediska zdanění a plnění příslušných evidenčních povinností významnou roli nejen skutečnost, v jakém členském státě byl minerální olej uvolněn do volného daňového oběhu, ale také skutečnost, na území jakého členského státu bude vybraný výrobek nakonec "spotřebován".
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i žalovaného a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...) [14] Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních "[p]látcem je právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela".
[15] Podle § 4 odst. 5 písm. a) zákona o spotřebních daních "[p]ro účely odstavce 1 písm. f) se za množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu považuje množství, které nepřesahuje u minerálních olejů, s výjimkou zkapalněných ropných plynů dopravovaných v tlakových nádobách o hmotnosti náplně do 40 kg včetně, množství dopravované v běžných nádržích (§ 63 odst. 2) zvýšené o 20 l".
[16] Podle § 32 odst. 1 zákona o spotřebních daních "[v]ybrané výrobky, které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě a které fyzické osoby nabyly v tomto členském státě pro osobní spotřebu a jsou jimi dopravované na daňové území České republiky, jsou osvobozeny od daně. Pro tyto výrobky se nevyžaduje zvláštní povolení podle § 13."
[17] Podle § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních "[p]ři posouzení, zda vybrané výrobky jsou určeny pro podnikání nebo pro osobní spotřebu, správce daně vezme v úvahu zejména
a) skutečnost, zda fyzická osoba je podnikatelem a z jakých důvodů vybrané výrobky nabyla,
b) místo, kde se vybrané výrobky nacházejí, nebo způsob dopravy,
c) doklady k vybraným výrobkům,
d) množství a povahu vybraných výrobků".
[18] Podle § 32 odst. 4 zákona o spotřebních daních "[z]a množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu pro účely tohoto ustanovení se považuje množství uvedené v § 4 odst. 5".
[19] Podle § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních "[s]právce daně může rozhodnout o tom, že za vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu lze považovat i větší množství, než je uvedené v odstavci 4, pokud to vyplyne z posouzení skutečností uvedených v odstavci 2".
[20] Podle § 63 odst. 2 zákona o spotřebních daních "[p]ro účely tohoto zákona se běžnou nádrží rozumí
a) nádrž trvale připojená výrobcem ke všem motorovým dopravním prostředkům téhož typu, jako je motorový dopravní prostředek, v jehož běžné nádrži se minerální oleje nacházejí; trvalé vestavění této nádrže musí umožňovat přímé používání minerálního oleje k pohonu dopravního prostředku a případně k provozu pracovních strojů, klimatizačních, chladírenských a jiných podobných zařízení během dopravy,
b) nádrž na zkapalněný ropný plyn vestavěná do motorových dopravních prostředků k přímému používání zkapalněného ropného plynu jako pohonné hmoty a také nádrž na zkapalněný ropný plyn vestavěná do jiných zařízení, jimiž je motorový dopravní prostředek vybaven, nebo
c) nádrž trvale připojená výrobcem ke všem pracovním strojům, klimatizačním, chladírenským a jiným podobným zařízením téhož typu, jako je zařízení, v jehož nádrži se minerální oleje nacházejí; trvalé vestavění této nádrže musí umožňovat přímé používání minerálních olejů k provozu tohoto pracovního stroje, klimatizačního, chladírenského a jiného podobného zařízení".
[21] V projednávaném případě je mezi stranami nesporné, že stěžovatel převážel minerální (topné) oleje o celkovém množství 990 litrů z Německa do České republiky v pěti nádobách v úložném prostoru svého automobilu. Dále je nesporné, že uvedl, že minerální (topné) oleje jsou určeny pro jeho osobní spotřebu k vytápění dílny. Spornou právní otázkou je, zda měl žalovaný na případ stěžovatele aplikovat § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních.
[22] Ustanovení § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních je z hlediska systematiky zákona umístěno v citovaném zákoně pod obecnými ustanoveními, konkrétně v paragrafu nazvaném "Doprava vybraných výrobků pro osobní spotřebu". Z odstavce 1 vyplývá, že vybrané výrobky (pod něž spadají i minerální oleje) uvedené do volného daňového oběhu, které dováží fyzické osoby na území České republiky z jiného členského státu Evropské unie pro osobní spotřebu (tedy ne pro podnikání), jsou osvobozeny od spotřební daně a nemusí být přepravovány se zjednodušeným průvodním dokladem (viz § 30 zákona o spotřebních daních). V § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních pak zákonodárce (demonstrativně) uvádí, jaká kritéria má správní orgán vzít v úvahu, pokud rozhoduje o tom, zda se jedná o vybrané výrobky pro podnikání nebo pro osobní spotřebu. Jedno z kritérií je i množství vybraných výrobků.
[23] Pro konkretizaci množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu odkazuje § 32 odst. 4 zákona o spotřebních daních na § 4 odst. 5 citovaného zákona. Jak bylo již výše uvedeno, v tomto ustanovení je konkrétně pro minerální oleje stanoveno, že "se za množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu považuje množství, které nepřesahuje u minerálních olejů, s výjimkou zkapalněných ropných plynů dopravovaných v tlakových nádobách o hmotnosti náplně do 40 kg včetně, množství dopravované v běžných nádržích (§ 63 odst. 2) zvýšené o 20 l". Krajský soud, jenž se ztotožnil s názorem žalovaného i celního úřadu, z uvedeného dovozuje, že pokud stěžovatel převáží minerální oleje v nádobách v úložném prostoru, nelze je považovat za určené pro osobní spotřebu, neboť minerální oleje nepřepravuje v běžné nádrži (viz § 63 odst. 2 zákona o spotřebních daních). Nejvyšší správní soud však uvedený závěr považuje za nesprávný, neboť krajský soud "směšuje" dvě odlišná kritéria, tedy množství vybraných výrobků [§ 32 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních] a způsob dopravy [§ 32 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních]. Je nutné upozornit, že § 32 odst. 4 ve spojení s § 4 odst. 5 a § 63 odst. 2, ostatně stejně jako i § 32 odst. 5 zákona o spotřebních daních, regulují množství vybraných výrobků, tedy se vztahují (toliko) ke kritériu § 32 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. Dle Nejvyššího správního soudu tak nelze z konkretizovaného kritéria množství dovodit povolený, resp. nepovolený způsob dopravy.
[24] Ustanovení § 4 odst. 5 zákona o spotřebních daních se přitom s ohledem na svůj obsah týká pouze takových vybraných výrobků, které se používají jako pohonné hmoty motorových dopravních prostředků nebo jako zdroj energie pro dopravované pracovní stroje či pro klimatizační, chladírenská a jiná podobná zařízení instalovaná na něm či jím přepravovaná. Jeho účelem je jasně vymezit, jaké nejvyšší množství vybraných výrobků se v těchto specifických případech, tedy při jejich užívání jako pohonných hmot či zdroje energie pro přepravovaná doprovodná zařízení, považuje za množství pro osobní spotřebu. Pravidlo je to ve své podstatě jednoduché a logické - plná standardní nádrž plus dvacet litrů navíc (například v kanystru).
[25] U jiných vybraných výrobků, zejména minerálních olejů užívaných k vytápění stacionárních objektů, tedy typicky u topné nafty, však zákonodárce žádné takovéto pomocné pravidlo jako u pohonných hmot pro motorové dopravní prostředky a zdrojů energie doprovodných zařízení nestanovil. Znamená to, že při posouzení, k čemu je např. topná nafta určena (zda pro podnikání, anebo pro osobní spotřebu), bude třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti, a to zejména pomocí indikátorů demonstrativně vyjmenovaných v § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Nejvyšší správní soud proto na základě uvedeného konstatuje, že krajský soud i celní orgány nesprávně posoudily případ stěžovatele, neboť při aplikaci § 32 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních považovaly kritérium způsobu dopravy topného oleje přepravovaného mimo běžnou nádrž za rozhodující a s automaticky nastupujícím následkem spočívajícím v posouzení vybraných výrobků jako topného oleje pro podnikání. Tím však své závěry založily na nesprávné úvaze o § 32 odst. 4 ve spojení s § 4 odst. 5 a § 63 odst. 2 zákona o spotřebních daních, přičemž ovšem tato ustanovení se vztahují k množství vybraných výrobků, tedy ke kritériu § 32 odst. 2 písm. d) citovaného zákona, nikoliv ke způsobu dopravy (jenž je kritériem odlišným).
[26] Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné upozornit, že zmiňovaná právní úprava vychází ze směrnice Rady 92/12/EHS o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, jež byla nahrazena (téměř totožnou) směrnicí 2008/118/ES. Na projednávaný případ dopadají především čl. 32 odst. 1, 2 a 4 směrnice 2008/118/ES.
[27] Podle čl. 32 odst. 1 směrnice 2008/118/ES "[u] zboží podléhajícího spotřební dani nabytého soukromými osobami pro jejich vlastní potřebu a jimi přepravovaného z jednoho členského státu do druhého vzniká povinnost ke spotřební dani pouze v členském státě, v němž bylo zboží podléhající spotřební dani nabyto".
[28] Podle čl. 32 odst. 2 směrnice 2008/118/ES "[k] určení, zda je zboží podléhající spotřební dani uvedené v odstavci 1 určeno pro vlastní potřebu dané soukromé osoby, berou členské státy v úvahu zejména
a) obchodní status držitele zboží podléhajícího spotřební dani a důvody jeho držení;
b) místo, kde se zboží podléhající spotřební dani nachází, nebo případně užitý způsob přepravy;
c) jakýkoli doklad týkající se zboží podléhajícího spotřební dani;
d) povahu zboží podléhajícího spotřební dani;
e) množství zboží podléhajícího spotřební dani".
[29] A konečně podle čl. 32 odst. 4 směrnice 2008/118/ES "[č]lenské státy mohou rovněž stanovit, že daňová povinnost ke spotřební dani vzniká v členském státě spotřeby při nabytí minerálních olejů, které již byly propuštěny ke spotřebě v jiném členském státě, jsou-li tyto výrobky přepravovány neobvyklým způsobem soukromou osobou nebo jejím jménem. Pro účely tohoto odstavce se ,přepravou neobvyklým způsobem' rozumí jiná přeprava pohonných hmot než v nádržích vozidel nebo ve vhodných rezervních nádržích na pohonné hmoty a přeprava kapalných topných produktů jiná než cisternovými vozidly použitými jménem oborových hospodářských subjektů."
[30] Výše uvedená unijní právní úprava vychází ve vztahu k soukromým osobám, které přepravují zboží podléhající spotřební dani pro vlastní potřebu, z obecné zásady stanovující, že spotřební daň má být vyměřena pouze v členském státě, kde bylo dané zboží nabyto (srov. čl. 32 odst. 1 směrnice 2008/118/ES a čl. 8 směrnice 92/12/EHS). Z této zásady mohly státy využít ve vztahu k topným produktům výjimku, a to takovým způsobem, že i přes výše uvedenou obecnou zásadu mohl stát stanovit spotřební daň v členském státě spotřeby v případě, že soukromá osoba přepravovala či na její účet byl přepravován topný olej neobvyklým způsobem. V případě topných olejů je pak neobvyklý způsob dopravy definován jako přeprava "jiná než cisternovými vozidly použitými jménem oborových hospodářských subjektů". Uvedená výjimka musí být jako každá výjimka vykládána restriktivně a neumožňuje, aby dovozy topné nafty uskutečněné jednotlivcem pro vlastní potřebu podléhaly spotřební dani i v členském státě spotřeby, bez ohledu na použitý způsob přepravy (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 11. 2007, Granberg, C-330/05, Sb. rozh., s. I-9871, body 30 a 31).
[31] S argumentem žalovaného, že zákonodárce neměl v úmyslu vůbec připustit příhraniční dovoz topné nafty pro osobní spotřebu v rámci Evropské unie, neboť v členských státech se režimy zdanění topné nafty různí, tedy nelze souhlasit. Volný pohyb zboží mezi členskými státy je v rámci Evropské unie jedním z jejích základních pravidel a hodnot a omezit jej je možno pouze v případech, které vyplývají z unijního práva nebo jsou s ním v souladu. Z článku 32 odst. 1 směrnice 2008/118/ES je jasně patrné, že příhraniční přeprava zboží podléhajícího spotřební dani nabytého soukromými osobami pro jejich vlastní potřebu a jimi přepravovaného z jednoho členského státu do druhého je zásadně přípustná a že omezena může být pouze v rámci pravidel vymezených přímo směrnicí či takových, která v mezích možností stanovených směrnicí určí samotné jednotlivé členské státy.
[32] Český zákonodárce nevyužil možnosti stanovit uvedenou výjimku vztahující se k topným olejům, na základě níž by bylo možno považovat tyto topné oleje i přesto, že jsou pro osobní spotřebu, ale nejsou "řádně" přepravovány, za podléhající spotřební dani v členském státě spotřeby. Proto platí, že u zboží podléhajícího spotřební dani nabytého soukromými osobami pro jejich vlastní potřebu a jimi přepravovaného z jednoho členského státu do druhého vzniká povinnost ke spotřební dani vždy pouze v členském státě, v němž bylo zboží podléhající spotřební dani nabyto.
[33] V dalším řízení proto bude muset žalovaný pečlivě posoudit, zda se v případě stěžovatele jedná o topný olej pro osobní spotřebu, a to s ohledem na (všechna) kritéria stanovena v § 32 odst. 2 [mezi nimiž je ostatně zmíněn i způsob dopravy, nicméně jako samostatný neurčitý pojem pod písm. b)] a případně přihlédnout i k § 32 odst. 5 citovaného zákona.
[34] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že námitka stěžovatele vztahující se k nesprávné neaplikaci závěrů z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 93/2008-94 krajským soudem je nedůvodná. Citovaný judikát se vztahuje k odlišné situaci, než je situace stěžovatele. Konkrétně se jednalo o prokázání zdanění vybraných výrobků, přičemž v projednávaném případě se jedná o absenci zjednodušeného průvodního dokladu pro pohyb výrobků podléhajících spotřební dani, které byly uvolněny ke spotřebě v odesílajícím členském státě uvnitř Evropské unie. Proto nelze výše uvedený judikát a jeho závěry aplikovat na stěžovatelův případ. K námitce ohledně kontaktování celní správy stěžovatelem a z toho vyplývající jeho dobré víry při převozu uvedených vybraných výrobků pro osobní spotřebu Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto skutečnost stěžovatel žádným způsobem neprokázal a ani neoznačil k jejímu prokázání žádné důkazní prostředky. Proto Nejvyšší správní soud považuje i tuto námitku za nedůvodnou.
Právní věta
Ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, se týká pouze takových vybraných výrobků, které se používají jako pohonné hmoty motorových dopravních prostředků nebo jako zdroj energie pro dopravované pracovní stroje či pro klimatizační, chladírenská a jiná podobná zařízení instalovaná na nich či jimi přepravovaná. Jeho účelem je jasně vymezit, jaké nejvyšší množství vybraných výrobků se v těchto specifických případech, tedy při jejich užívání jako pohonných hmot či zdroje energie pro přepravovaná doprovodná zařízení, považuje za množství pro osobní spotřebu. Pravidlo je to ve své podstatě jednoduché a logické - plná standardní nádrž plus dvacet litrů navíc (například v kanystru).
U jiných vybraných výrobků, zejména minerálních olejů užívaných k vytápění stacionárních objektů (typicky topná nafta), český zákonodárce žádné takovéto pomocné pravidlo jako u pohonných hmot pro motorové dopravní prostředky a zdrojů energie doprovodných zařízení nestanovil, třebaže tak podle čl. 32 odst. 4 směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní byl oprávněn učinit.
Usnesení ze dne 21. 5. 2014
Plný text
pokračování 6 Afs 73/2014 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, č. j. 10 Af 56/2013 – 38, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, č. j. 10 Af 56/2013 – 38, byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2013, č. j. 22442-4/2013-900000-304.3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 6. 3. 2013, č. j. 6459-3/2013-520000. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o propadnutí minerálního (topného) oleje v množství 990 litrů, zajištěným rozhodnutím Celního ředitelstvím České Budějovice ze dne 9. 11. 2012, č. j. 4895-2/2012-030100-23.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 31. 3. 2014 kasační stížnost, v níž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tak, že mu hrozí nepoměrně větší újma vzhledem k neomezenému právu žalovaného, resp. státu disponovat s jeho propadnutými minerálními (topnými) oleji. Tyto oleje by tak mohl stát prodat nebo zničit a v případě úspěchu jeho kasační stížnosti by mu jej nemohl vrátit. Stěžovatel dále přiložil doklad č. 53959 o nákupu 990 litrů topného oleje ze dne 7. 11. 2012, k čemuž uvedl, že předmětný olej nakoupil za € 971,93 a v přepočtu na Kč k uvedenému dni za částku 24 687 Kč. Hrozí mu tak újma 24 687 Kč. Stěžovateli proto hrozí nepoměrně větší újma, než jaká by mohla přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Toto stěžovatel dokládá i vyjádřením žalovaného ke správní žalobě, ve kterém uvedl, že proti přiznání odkladného účinku nemá žádných námitek. Přiznání odkladného účinku není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že odkladný účinek žaloby byl přiznán i v řízení před krajským soudem.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že není přesvědčen o tom, že by nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovateli vznikla nepřiměřená újma, a to s ohledem na množství a hodnotu propadnutého topného oleje, a s ohledem na skutečnost, že se jedná o věc zastupitelnou. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku však žalovaný nechal zcela na úvaze Nejvyššího správního soudu.
[4] Podle ust. § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), (k)asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ust. § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. (s)oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem..
[5] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě jazykový výklad § 73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byl-li by újmy ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají. Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.
[6] V projednávaném případě však újma, která hrozí stěžovateli, významná rozhodně vzhledem k jeho poměrům není. Stěžovateli hrozí, že v případě naplnění žalobou napadeného rozhodnutí přestane být vlastníkem zastupitelné věci (pohonných hmot) běžné povahy, pravděpodobně standardní kvality, přesně určeného množství, a tedy i ceny (24 687 Kč podle vyčíslení samotného stěžovatele). Újma je snadno napravitelná poskytnutím finanční částky o stejné výši, jaká odpovídá ceně, za kterou stěžovatel pohonné hmoty pořídil. Stěžovatel přitom netvrdí, že právě tato majetková hodnota (přesněji řečeno její odejmutí) by znamenala významnější omezení jeho majetkové kapacity, ohrozila jeho podnikání, dotkla se jeho rodinného života apod. Znamená to, že netvrdí, že by ztráta vlastnictví pohonných hmot uvedené hodnoty pro něho byla významnou majetkovou újmou. Vstupní podmínka pro přiznání odkladného účinku tedy není splněna; není proto ani důvodu se zabývat tím, v jakém poměru je újma stěžovatele spočívající v naplnění jím naříkaného správního rozhodnutí vůči eventuální újmě státu, kdyby toto rozhodnutí zatím naplněno nebylo.
[7] Nejvyšší správní soud proto návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nevyhověl.
[8] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
Právní věta
I. Újma, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku žaloby či kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s., nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (§ 73 odst. 1 s. ř. s.), nebylo výjimečně uplatněno.; II. Významnou bude újma (§ 73 odst. 2 s. ř. s.) spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.