6 As 61/2013

Plný text

pokračování 6 As 61/2013 - 38

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. J., zastoupeného JUDr. R. L., advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. července 2011, č. j. DSH/3720/11, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2013, č. j. 17 A 62/2011  41,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. R. L., advokáta, se sídlem [adresa] .

Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Tachov, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále též „městský úřad“), shledal svým rozhodnutím ze dne 15. února 2011 č. j. 8359/2010ODSH16 žalobce vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kterých se měl dopustit tím, že dne 21. září 2010 řídil nákladní soupravu s návěsem, u níž došlo k uvolnění obou levých kol na druhé nápravě nákladního automobilu. Tato uvolněná kola ohrozila další účastníky silničního provozu a jedno z nich způsobilo škodu na protijedoucím vozidle ve výši 70 000 Kč. Podle městského úřadu tak žalobce nejen řídil technicky nezpůsobilé vozidlo, ale navíc též porušil povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Tím porušil ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) bodu 3 a § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále ustanovení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tyto přestupky uložil městský úřad žalobci pokutu ve výši 8 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a dále mu stanovil povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.
[2] Žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje změnil na základě žalobcova odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodnutí městského úřadu v části výroku tak, že právní kvalifikaci zúžil pouze na řízení vozidla, které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, tedy na porušení § 22 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o přestupcích. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni vyhověl podané žalobě a rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Odmítl sice označit rozhodnutí krajského úřadu za nepřezkoumatelné, ztotožnil se však s žalobním bodem poukazujícím na to, že ve věci byly zpracovány dva protichůdné znalecké posudky. První, zadaný městským úřadem a vypracovaný Ing. Pavlíkem, označil za příčinu uvolnění kol nedbalost žalobce při jejich výměně, resp. kontrole, zatímco druhý, vypracovaný Ing. Kešnerem a předložený žalobcem, konstatoval, že z materiálů založených ve spise nelze žádný hodnověrný závěr o příčině události učinit. Podle krajského soudu se měl správní orgán za této situace pokusit rozpor odstranit výslechem jednoho, případně obou znalců, popřípadě nechat vypracovat třetí, revizní znalecký posudek. Jestliže tak neučinil, porušil tím zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu a pravidla hodnocení důkazů upravená v § 50 odst. 4 správního řádu. Zatížil tak své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) dne 10. dubna 2013 kasační stížnost. Zároveň s ní požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Této žádosti Nejvyšší správní soud nevyhověl (usnesení ze dne 2. května 2013 č. j. 6 As 61/201320).
[5] Pokud jde o podstatu sporu, stěžovatel namítal, že nelze hovořit o protichůdných znaleckých posudcích, neboť znalci neměli k dispozici srovnatelné podklady. Ing. Pavlík vycházel z digitálních fotografií pořízených Policií České republiky, které svojí kvalitou dovolovaly učinění konkrétních závěrů. Naopak Ing. Kešner měl k dispozici pouze podklady poskytnuté právním zástupcem žalobce, který je ofotil ze spisu. Znalecké posudky pak nedospěly k rozdílným závěrům v meritu věci, neboť znalec Ing. Kešner pouze nebyl schopen na základě podkladů poskytnutých žalobcem posoudit příčinu odpadnutí kola, a tedy se k meritu věci vůbec nevyjadřoval. Stěžovatel má za to, že s ohledem na tyto okolnosti byl oprávněn posoudit věrohodnost a důkazní hodnotu obou znaleckých posudků.
[6] Dále stěžovatel namítá, že neporušil povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu vytýká krajský soud. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že v úvahu připadala pouze jediná verze skutkového děje, tedy odpadnutí kol v důsledku nedostatečného utažení matic a šroubů. Žádnou jinou možnou příčinu upadnutí kol technického charakteru (např. ulomení náboje kola či šroubů) neuvedl ani obviněný v rámci své procesní obrany, ani znalec Ing. Kešner ve svém posudku. Stěžovatel nemůže přijmout neurčitou tezi, že „kola z vozidel prostě padají“. Závěr o nedostatečném utažení matic kol je logický a vyplývá nejen z posudku Ing. Pavlíka, ale též z dalších důkazů (rozpory ve výpovědích obviněného týkající se toho, v jakém místě údajně kola dotahoval, zjištění policie na místě nehody, dokonce i z laického posouzení pořízené fotodokumentace).
[7] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že tvrdíli stěžovatel, že si oba znalecké posudky neodporují, jde o účelové tvrzení, jež nemá oporu ve správním spise. Ing. Kešner dospěl k jasnému závěru, že bez fyzické prohlídky vozidla není možné znalecky zjistit příčinu uvolnění šroubových spojů kol a vyloučit technickou závadu. Kvalita fotografické dokumentace, kterou měli oba znalci k dispozici, tudíž nehraje žádnou roli, neboť potřebné části vozidla neměl k dispozici ani jeden z nich. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2011 č. j. 7 As 4/201179, o který opřel své rozhodnutí i krajský soud a z něhož vyplývá, že správnímu orgánu nesvědčí pozice arbitra, znalce, případně revizního znalce, jenž by byl s to usuzovat, který znalecký posudek je správný a který nikoliv.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost vyhodnotil jako přípustnou, neboť byla podána včas (§ 106 odst. 2 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]) osobou oprávněnou (§ 102 s. ř. s.) a stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Důvody stížnosti, jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů stanovených zákonem (§ 104 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), avšak žádné takové vady neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve pro pořádek uvádí, pokud jde o použitou terminologii, že striktně vzato lze ve správním řízení za znalecký posudek označit pouze takový posudek, který podal znalec ustanovený správním orgánem podle § 56 správního řádu. Uvedený pojem ovšem správní praxe běžně užívá i pro posudky vyhotovené soudním znalcem a předložené účastníkem řízení (přičemž např. v řízení před soudem se takové označení opírá o výslovnou úpravu v § 127a občanského soudního řádu). V nyní posuzovaném případě je toto širší užití pojmu zcela přijatelné, neboť autoři obou posudků jsou soudními znalci příslušného oboru i specializace a jejich posudky obsahem i formou splňují náležitosti stanovené v § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, tudíž je namístě s těmito posudky jako se znaleckými nakládat.
[11] Pokud jde o věcné posouzení, Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem v tom, že by mezi předloženými znaleckými posudky nebyl rozpor. V daném případě se sice nejedná o situaci, že by dva znalci dospěli na základě totožných skutečností k opačným výsledkům ohledně příčiny dopravní nehody, to však význam rozporu mezi jejich závěry nikterak neumenšuje. Ing. Kešner totiž tvrdí, že na základě podkladů, které měl k dispozici (a mezi něž patří i znalecký posudek Ing. Pavlíka), nebylo možno dospět k žádnému přesvědčivému závěru ohledně příčiny odpadnutí kola na žalobcově automobilu, resp. že nebylo možno na základě těchto podkladů s jistotou vyloučit příčinu technickou, zatímco Ing. Pavlík na základě těchto podkladů dospěl k jednoznačnému závěru o příčině uvolnění levého kola druhé nápravy. Takový metodologický spor nelze hodnotit jinak než jako rozpor mezi znaleckými posudky. Účastník řízení musí mít v obecné rovině možnost, aby kvalifikovaně zpochybnil spekulativní znalecký posudek vystavěný na nedostatečných podkladech a vynutil si prostřednictvím autority jiného znalce zpracování posudku revizního. Opačný závěr, totiž že něco takového v podstatě není možné, neboť se nebude jednat o „ryzí“ rozpor ve výsledcích znaleckého zkoumání, by vedl z pohledu účastníka řízení k absurdním výsledkům.
[12] Uvedené platí samozřejmě za podmínky, že oba znalci mají k dispozici totožné či alespoň srovnatelné podklady. Po přezkoumání správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě tomu tak bylo – relevantní podklady, které byly k dispozici oběma znalcům, lze považovat za srovnatelné. Tvrzení stěžovatele, že kvalita digitálních fotografií pořízených policí a založených ve spise na elektronickém médiu, z nichž vycházel znalec Ing. Pavlík, se výrazně (k horšímu) liší od vytištěné verze, z níž vycházel znalec Ing. Kešner, nemá žádnou relevanci. Znalec Ing. Kešner totiž založil své úvahy o nedostatečných podkladech nikoliv na nedostatečné detailnosti (kvalitě) provedených fotografií, nýbrž zejména na tom, že určité záběry úplně chybí (např. otvory pro šrouby, vnitřní závity upadnutých kol) a že nadto nebylo možné provést zkoumání jakosti materiálu, protože tyto prvky nebyly fyzicky zajištěny policií (což je podle názoru tohoto znalce jinak obvyklý postup). Ostatně tvrzení stěžovatele se nadto ukázalo jako nepodložené. Fotografie na CD založeném na č. l. 59 mají malou velikost a nekvalitní rozlišení, tudíž po jakémkoliv pokusu o přiblížení přestávají být detaily na nich zřetelné. Neposkytují tudíž významně detailnější informace o stavu šroubů, disků a náboje kola, než fotografie vytištěné.
[13] Je tedy nepochybné, že závěry obou znalců jsou ve vzájemném v rozporu. Vždyť Ing. Kešner otevřeně uvádí, že tak jednoznačné závěry, k nimž dospěl Ing. Pavlík, nebylo možné na základě předložené dokumentace korektně učinit. Na vzniklou situaci je tudíž možno plně vztáhnout závěry výše uvedeného rozsudku zdejšího soudu č. j. 7 As 4/201179, kde se uvádí: „Nastaneli pak situace, kdy se ve svých závěrech posudky rozcházejí a nejedná se přitom o markantní, laikem rozpoznatelný a bez technických znalostí vysvětlitelný rozpor, správnímu orgánu nesvědčí pozice arbitra, znalce, případně revizního znalce, jenž by byl sto usuzovat, který znalecký posudek je správný a který nikoliv. Rozpory a nesrovnalosti ve znaleckých posudcích lze odstranit v prvé řadě prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Pokud by ani tyto výslechy nevedly k objasnění nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení.“ Předmětem případného výslechu znalců samozřejmě může být i otázka, jaká konkrétní technická (tedy žalobcem nezaviněná) příčina odpadnutí dvou levých kol by připadala v teoretické rovině v úvahu – tedy skutečnost, kterou stěžovatel v posudku Ing. Kešnera postrádá – a proč ji nelze vyloučit na základě pořízených fotografií.
[14] Tento případ má však ještě druhou rovinu. Jestliže stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že z provedených důkazů vyplývala pouze jediná možná varianta skutkového děje a obviněný nenabídl žádnou jinou uvěřitelnou variantu v rámci své procesní obrany, nabízí se otázka, zda vůbec bylo na místě zadávat první znalecký posudek provedený Ing. Pavlíkem, navíc v situaci, kdy policie neshledala důvod k zajištění vozidla a technické prvky tak nemohly být znalcům fyzicky k dispozici. Nejvyšší správní soud v tom spatřuje určitý alibismus správních orgánů, které se raději zaštítí autoritou znalce, jenž věc posoudí za ně, místo aby provedly vlastní pečlivou argumentaci, analýzu důkazů svědčících o průběhu skutkového děje (např. že se v daném případě nepodařilo dohledat na místě nehody matice kol) a obrany obviněného (včetně průběžných změn jeho tvrzení), resp. aniž by si položily otázku, je-li znalecký posudek účelný, resp. lze-li ho vůbec – při absenci věci, jež by mohla být znalecky ohledána – lege artis zpracovat [srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453) k věrohodnosti důkazu, resp. k zásadě zákazu deformace důkazu]. Jinými slovy, jestliže byl městský úřad přesvědčen o prokazatelnosti obvinění již na základě posouzení důkazní situace, pak zadání znaleckého posudku při nedostatečných podkladech pro jeho zpracování mohlo představovat nadbytečný krok.
[15] Za této situace může samozřejmě korektní vyrovnání se s rozporem mezi znalci představovat i odmítnutí posudku Ing. Pavlíka jako kvalifikovaně zpochybněného jiným znalcem, aniž by to vedlo ke změně ve výroku rozhodnutí. Jestliže z doplněného dokazování nevyvstane žádná pravděpodobná technická příčina odpadnutí obou kol a jestliže ostatní důkazy provedené v daném řízení podle přesvědčení stěžovatele dostačují k tomu, aby vytvořily ucelený řetězec svědčící o vině žalobce, může nově vystavět svou argumentaci na těchto zbylých důkazech. Takovou možnost – tedy že je možno v obdobných případech dospět k výroku o vině i bez opory ve znaleckém posudku – rozhodně nelze předem vylučovat. To platí zejména, pokud procesní obrana obviněného není vůbec způsobilá vyvolat pochybnosti o tom, že obviněný delikt spáchal (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2013 č. j. 6 As 25/201323, který aproboval též Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2662/13 ze dne 24. října 2013).
[16] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Krajský soud v Plzni dospěl ve svém rozsudku ke správnému právnímu závěru, že správní orgán nebyl za dané důkazní situace oprávněn si sám učinit závěr o použitelnosti jednoho znaleckého posudku a odmítnout závěry posudku druhého. Krom toho, je to především krajský soud, který je povolán přezkoumat napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových a provedeného dokazování, o nichž si sám učiní úsudek; intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žádné takové, jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud v řízení před krajským soudem neshledal.
[17] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. vyhodnotil jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež uplatnil.
[19] Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal vyjádření ke kasační stížnosti. Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5, aplikovaného na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně, hotových výdajích a dani z přidané hodnoty advokáta v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu

Plný text

pokračování 6 As 61/2013 - 22

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: J. J., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2011, č. j. DSH/3720/11, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2013, č. j. 17 A 62/2011  41, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Městský úřad Tachov, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále též „městský úřad“), shledal svým rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011, č. j. 8359/2010ODSH16 žalobce vinným přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kterých se měl dopustit tím, že dne 21. 9. 2010 ve 12:15 hodin řídil nákladní soupravu s návěsem, u níž došlo k uvolnění obou levých kol na druhé nápravě nákladního automobilu. Tato uvolněná kola ohrozila další účastníky silničního provozu a jedno z nich způsobilo škodu na protijedoucím vozidle ve výši 70 000 Kč. Podle městského úřadu tak žalobce nejen řídil technicky nezpůsobilé vozidlo, ale navíc též porušil povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Za tyto přestupky uložil městský úřad žalobci pokutu ve výši 8.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a dále mu stanovil povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1000 Kč.

[2] Žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje (dále též „krajský úřad“) změnil na základě žalobcova odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodnutí městského úřadu v části výroku tak, že právní kvalifikaci zúžil pouze na řízení vozidla, které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.

[3] Krajský soud v Plzni vyhověl podané žalobě a rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Odmítl sice označit rozhodnutí krajského úřadu za nepřezkoumatelné, ztotožnil se však s žalobním bodem poukazujícím na to, že ve věci byly zpracovány dva protichůdné znalecké posudky, z nichž jeden označil za příčinu uvolnění kol nedbalost žalobce při jejich výměně, resp. kontrole, zatímco druhý dospěl k závěru, že z materiálů založených ve spise nelze žádný hodnověrný závěr o příčině události učinit nelze. Podle krajského soudu měl za této situace správní orgán nechat vypracovat třetí, revizní znalecký posudek. Jestliže tak neučinil, porušil tím zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu a pravidla hodnocení důkazů upravená v § 50 odst. 4 správního řádu. Zatížil tak své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

II. Návrh na dokladný účinek

[4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž požádal o přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodnil požadavkem právní jistoty. Poukázal na to, že pokud by odkladný účinek nebyl kasační stížnosti přiznán, byl by povinen znovu ve věci rozhodnout. Pokud by byl následně se svou kasační stížností úspěšný a Nejvyšší správní soud by zrušil rozsudek krajského soudu, došlo by k „obživnutí“ původního správního rozhodnutí o přestupku, takže by vedle sebe stála dvě rozhodnutí v téže věci. Správní řád ani jiný právní předpis neupravují způsob řešení takovéto situace. Nevydáním nového rozhodnutí naopak podle žalovaného ani žalobci, ani veřejnému zájmu žádná újma nehrozí.

[5] Žalobce ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl  bez bližšího odůvodnění  že ani v případě zamítnutí návrhu na odkladný účinek vedle sebe nebudou stát dvě rozhodnutí v téže věci, tudíž nebude založen stav právní nejistoty. Proto s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí.

III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem

[6] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce  účastníka správního řízení  před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého rozhodnutí, jsouli pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, tak budou nepochybně představitelné na straně žalovaného správního orgánu v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému (dle dřívější dikce § 73 odst. 2 s. ř. s.) v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. září 2006, č. j. 6 Ads 99/2006  33 či usnesení ze dne 5. ledna 2005, č. j. 1 Afs 106/2004  49, publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS)].

[8] Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, je třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006  49, publikovaného pod č. 1255/2007 Sb. NSS (byť k částečně odlišné právní úpravě): „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.

[9] Nicméně, s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle zmíněného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 3/2006  49 totiž zásadně platí, že zrušíli krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. V témže usnesení přitom rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.

[10] V reakci na citované usnesení rozšířeného senátu lze v následné judikatuře Nejvyššího správního soudu vysledovat řadu usnesení, která se přiznáním odkladného účinku na návrh správního orgánu zabývají. Jejich závěry lze shrnout následujícím způsobem.

[11] Nejvyšší správní soud zpravidla přiznává kasační stížnosti správního orgánu odkladný účinek tehdy, jestliže skutečně hrozí vznik stavu právní nejistoty  tedy vydání nového správního rozhodnutí s obsahově odlišným výrokem a následné „obživnutí“ rozhodnutí původního, zrušeného krajským či městským soudem. Tato situace nastává zejména v případě, kdy soud zruší správní rozhodnutí z důvodu chybného posouzení hmotně právní otázky a zaváže svým právním názorem správní orgán, aby v novém řízení rozhodl odlišně od rozhodnutí zrušeného. Pak by skutečně pozdější vyhovění kasační stížnosti zákonitě vedlo k existenci dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci. Případy, v nichž se Nejvyšší správní soud rozhodl takové nežádoucí situaci zamezit přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, představují např. usnesení ze dne 16. 1. 2008, č. j. 3 Ads 137/2007 - 55, ze dne 9. 4. 2008 č. j. 3 Ads 29/2008  35, ze dne 20. 8. 2008, č. j. 3 Ads 84/2008  34, ze dne 28. 5. 2009 č. j. 3 Ads 49/2009  85, ze dne 5. 11. 2009, č. j. 5 As 69/2009  75 a ze dne 9. 2. 2011 č. j. 3 Ads 10/2011  71.

[12] Naopak odkladný účinek nepřiznává Nejvyšší správní soud na návrh správního orgánu zpravidla tehdy, jestliže důvody zrušení správního rozhodnutí soudem jsou pouze procesního rázu a správnímu orgánu nic nebrání v tom, aby  po doplnění dokazování, dání účastníkovi možnosti se vyjádřit apod.  rozhodl ve věci stejně, jako to učinil ve zrušeném rozhodnutí. V takovém případě je totiž hrozba existence dvou odlišných rozhodnutí v téže věci mnohem méně pravděpodobná (byť ani zde ji nelze zcela vyloučit, jelikož po odstranění procesních vad může pochopitelně správní orgán zjištěný skutkový stav vyhodnotit odlišně). Argumentaci v tomto směru obsahují např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009 č. j. 6 Ads 87/2009  49, ze dne 28. 11. 2012, č. j. 3 Ads 121/2012  11, ze dne 3. 12. 2012 č. j. 5 As 144/2012  27 a ze dne 10. 1. 2013, č. j. 3 Ads 29/2008  35.

[13] Toto základní nastavení samozřejmě nelze uplatňovat absolutně. Nejvyšší správní soud například v minulosti přiznal odkladný účinek kasační stížnosti i v případě, kdy rozhodnutí České národní banky bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, tedy z čistě procesních důvodů. Učinil tak s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni by na základě rozsudku krajského soudu vznikl nárok na vrácení již zaplacené pokuty, po případném vyhovění kasační stížnosti by stát musel pokutu opakovaně vymáhat, a s ohledem na finanční situaci žalobkyně nacházející se v insolvenčním řízení by velmi pravděpodobně vymáhání nebylo úspěšné (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 1 Afs 67/201239).

[14] Pro úplnost je nutno podotknout, že poněkud stranou hlavního názorového proudu stojí usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 8 Afs 56/2007  400, v němž Nejvyšší správní soud zamítl návrh Úřadu na ochranu hospodářské soutěže na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vyšel přitom z toho, že případným škodlivým následkům v podobě existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci může správní orgán předejít tím, že prodlouží lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu na dobu počítanou od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Tuto úvahu lze však jen stěží akceptovat jako obecné pravidlo, neboť by to vedlo k systematickému obcházení zásady vyjádřené ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/200649, podle níž „zrušíli krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.“

[15] Smyslem provedeného shrnutí dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu není jen „vymezit hřiště“ pro rozhodování o návrzích správních orgánů na přiznání odkladného účinku v budoucnu, ale zejména položit základ pro argumentaci v tomto konkrétním případě.

[16] Je nepochybné, že kasační stížností napadené rozhodnutí patří k těm, která správní orgán nezavazují ke konkrétnímu posouzení hmotně právních otázek, odlišnému od posouzení provedeného správním orgánem v rozhodnutí, které žalobce napadl správní žalobou. Jinými slovy, nic nebrání stěžovateli v tom, aby ve věci rozhodl stejně jako dříve a shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku, jestliže revizní znalecký posudek potvrdí, že shromážděné podklady poskytují oporu pro závěr, že příčinou upadnutí kol bylo nedostatečné utažení šroubů.

[17] Zvláštností přestupkových řízení je ovšem institut zániku odpovědnosti za přestupek po uplynutí jednoho roku od jeho spáchání (viz § 20 zákona o přestupcích). To se odráží i v ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, podle něhož „správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže se v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.“ Právě tímto způsobem by musel žalovaný správní orgán věc uzavřít s odvoláním na § 90 odst. 4 správního řádu, pokud by v odvolacím řízení zjistil, že lhůta jednoho roku pro vydání pravomocného rozhodnutí o přestupku již uplynula. „Obživnutí“ původního rozhodnutí by pak vedlo ke vzniku svébytné varianty situace, kdy vedle sebe existují odlišná rozhodnutí ve věci, neboť v tomto případě by jedno z nich bylo meritorní a druhé procesní povahy.

[18] Soudní řád správní nicméně na tuto problematiku pamatuje ve svém ustanovení § 41, kde je v první větě uvedeno: „Stanovíli zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží.“ Nejvyšší správní soud se již zabýval otázkou, zda lze uvedené pravidlo o stavění lhůt aplikovat i na řízení o kasační stížnosti. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že po dobu řízení před Nejvyšším správním soudem lhůty vymezené v § 41 s. ř. s. neběží, a to bez ohledu na povinnost správního orgánu pokračovat po nabytí právní moci rozhodnutí krajského soudu v řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 8 Afs 29/2012  78). Vzhledem k citované judikatuře tedy nehrozí nebezpečí, že by v daném případě mohl vzniknout stav právní nejistoty, kdy by vedle sebe stála dvě správní rozhodnutí  rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku, a usnesení, kterým bylo řízení o přestupku zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek.

[19] Lze tedy shrnout, že v daném případě nelze sice zcela vyloučit, že správní orgány rozhodnou ve věci po doplnění dokazování odlišně, nejsou k tomu však zavázány právním názorem krajského soudu. Z rozsudku krajského soudu vyplývá pouze nutnost odstranění procesních vad. Riziko vzniku situace, kdy by vedle sebe stála dvě odlišná správní rozhodnutí v téže věci, není sice možno v daném případě zcela vyloučit, nicméně lze je považovat za přijatelné. Újmu hrozící žalovanému správnímu orgánu (resp. veřejnému zájmu, který tento orgán hájí) tak Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nepřesahující újmu hrozící žalobci, vůči němuž by mělo být vykonáno rozhodnutí zrušené krajským soudem. Přihlédl též ke skutečnosti, že žalobce je řidičem z povolání (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2012, č. j. 9 As 6/2012  43 a ze dne 21. 2. 2013, č. j. 4 As 8/2013  19).

[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatele nejsou dány podmínky uvedené v § 73 odst. 2 s. ř. s., proto návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. května 2013

JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu