6 Azs 242/2021

Plný text

6 Azs 242/2021 - 22
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem [adresa] Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 11. května 2021 č. j. CPR78863/ČJ2021930310V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. července 2021 č. j. 72 A 21/2021  21,

takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce byl dne 24. ledna 2021 kontrolován hlídkou policie v Prostějově na autobusovém nádraží poté, co byl vykázán z autobusu pro silnou opilost a agresivitu. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobce měl v cestovním pase vyznačen poslední vstup na území smluvních států dne 22. září 2018, že se jméno žalobce nachází v evidenci nežádoucích osob s platností od 25. července 2019 do 13. října 2020 a že žalobce nedisponuje žádným oprávněním k pobytu na území České republiky. Žalobce byl v minulosti vyhoštěn, z České republiky nicméně neodcestoval. Již v rámci správního řízení se žalobce dovolával ochrany soukromého života a poukazoval na fakt, že pobyt na území České republiky mu může zajistit lepší životní a pracovní podmínky a celkovou seberealizaci. V předmětné době nebyl na území České republiky zaměstnaný ani si zaměstnání aktivně nehledal, neměl zařízené stálé bydlení ani zde neměl žádné rodinné ani partnerské vazby.

[2] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, rozhodnutím ze dne 25. ledna 2021 č. j. KRPM994120/ČJ2021140022SV uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 4 písm. b) bodu 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy proto, že na území České republiky pobýval bez platného oprávnění k pobytu a opakovaně porušoval právní předpis. Zároveň stanovila, že po dobu 3 let žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Rozhodnutím označeným v návětí žalovaná tuto dobu zkrátila na 2 roky a ve zbytku rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdila.

[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že námitky žalobce byly velmi obecné a téměř totožné s námitkami, které žalobce uváděl v předchozím řízení, které se týkalo rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2019 a které již byly vypořádány jak Krajským soudem v Brně, tak Nejvyšším správním soudem. Žalobce nikterak nerozporoval, že na území České republiky pobýval neoprávněně, zákonný důvod vyhoštění byl tedy nesporný. Vydání rozhodnutí o správním vyhoštění v takovém případě však podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců může zabránit skutečnost, že by vyhoštění znamenalo pro žalobce nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Ačkoli žalobce tento zásah namítal, bylo prokázáno, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí o vyhoštění žádný rodinný život na území České republiky ani Evropské unie nevedl, a co se týče soukromého života, krajský soud shledal, že v daném případě převáží zájem státu na tom, aby na jeho území pobývali cizinci, kteří respektují právní předpisy. Krajský soud uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a že se správní orgány při posuzování věci žalobce nedopustily žádného pochybení.

[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Podle stěžovatele bylo rozhodnutí krajského soudu nezákonné, neboť se zakládalo na nesprávném právním posouzení. Co do odůvodnění kasační stížnosti se stěžovatel obsahově opíral o námitky vznesené již ve správním řízení a v řízení před krajským soudem.

[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti jen stručně odkázala na dosud vydaná rozhodnutí a shromážděný spisový materiál.

[6] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS).

[7] Stěžovatel nepopírá, že na území České republiky pobývá bez oprávnění k pobytu a že z tohoto důvodu mu již jednou bylo uloženo správní vyhoštění. Tvrdí však, že správní vyhoštění zasahuje do jeho práva na ochranu rodinného a soukromého života a práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však platí, že ustanovení ústavního pořádku České republiky, která právo na ochranu rodinného a soukromého života garantují, neslouží jako obecné východisko ochrany proti jakémukoli rozhodnutí veřejné moci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2007 č. j. 3 Azs 240/2014  35, ze dne 24. července 2015 č. j. 3 Azs 240/2014  35 či ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 3 Azs 67/2015  43).

[8] V podobných případech je také vždy nutné postupovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně jedné a zájem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně druhé (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2007 č. j. 10 Ca 330/2006  89, č. 1230/2007 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2015 č. j. 3 Azs 240/2014  35, ze dne 20. července 2017 č. j. 1 Azs 199/2017  27 či ze dne 10. února 2017 č. j. 4 Azs 8/2017  21).

[9] Krajský soud přitom dostatečně odůvodnil, proč ve věci stěžovatele nepředstavuje správní vyhoštění nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života.

[10] Nejvyšší správní soud se navíc již v minulosti stěžovatelovým případem zabýval, přičemž se v odpovídajícím rozsahu vypořádal také s argumentací stěžovatele týkající se právě ochrany soukromého a rodinného života a otázky životních a pracovních podmínek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Azs 390/2019  27). Se závěry, které v tomto rozhodnutí vyslovil, se ztotožňuje a zdůrazňuje, že v současné době v neprospěch stěžovatele navíc hovoří fakt, že se svým počínáním opakovaně porušuje zákony a nerespektuje ani předchozí pravomocné správní rozhodnutí.

[11] Jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukazují na to, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07, č. 47/2009 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 1147/13, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2019 č. j. 2 Azs 210/2017  57).

[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu včetně citovaného rozsudku ve věci stěžovatele tedy poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelovy námitky. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil, že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[13] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2021 č. j. 9 As 83/2021  28). Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu

Plný text

6 Azs 242/2020 - …

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. května 2021 č. j. CPR-7886-3/ČJ-2021-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. července 2021 č. j. 72 A 21/2021 - 21,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I.

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba proti tamtéž uvedenému rozhodnutí žalovaného o správním vyhoštění stěžovatele. Společně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání jejího odkladného účinku. Žádost odůvodnil poukazem na hrozící nenahraditelnou újmu, která by mu vznikla v důsledku vyhoštění, a tím, že byl napadeným rozsudkem krajského soudu zkrácen a dotčen na svých právech, neboť krajský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 5 As 73/2011 - 100 a ze dne 6. dubna 2017 č. j. 3 Azs 78/2017 - 21.

[2] Žalovaný navrhl zamítnutí žádosti o přiznání odkladného účinku. Stěžovatel je zastoupen advokátkou a jeho osobní přítomnost na území České republiky po dobu vedení řízení o kasační stížnosti není nezbytná.

[3] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyššímu správnímu soudu je však dána možnost jej na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[4] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Nejvyšší správní soud připomíná, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy” (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2003 č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS). V žádosti o přiznání odkladného účinku je proto nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 2 Azs 271/2015 - 32).

[6] Stěžovatel však břemeno tvrzení ve vztahu k vylíčení skutečností odůvodňujících mimořádné odložení účinků rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného neunesl. V návrhu na přiznání odkladného účinku pouze obecně argumentuje nezákonností napadeného rozsudku, což se zcela míjí se zákonnými důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel nijak nekonkretizoval nenahraditelnou újmu, která by mu dle jeho tvrzení vznikla v důsledku vyhoštění z území České republiky. Taková újma není zřejmá ani z dalšího textu kasační stížnosti.

[7] Stěžovatel též obecně odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 73/2011 - 100 a 3 Azs 78/2017 - 21, aniž by specifikoval, co z nich dovozuje. V těchto usneseních Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění s ohledem na nutnost zajistit cizinci právo vystupovat v řízení o kasační stížnosti a být v kontaktu s jeho zástupcem (tedy s ohledem na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces). Tato rozhodnutí však byla překonána usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, který dospěl k závěru, že „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“. Stěžovatel přitom žádné další individuální okolnosti netvrdil.

[8] Nejvyšší správní soud proto odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2021

JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu