7 Afs 11/2014

Plný text

pokračování 7 Afs 11/2014 - 66
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: G. Q., zastoupena JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 – 70,

t a k t o :

I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 - 70, s e z a m í t á .

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013  70, s e z r u š u j e ve výroku II., a věc s e v rozsahu tohoto zrušení v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobkyně G. Q. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 – 70, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 – 70, zamítl žalobu G. Q. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 9. 2009, č. j. 10760/09-1500-106794, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále též „správce daně“) ze dne 22. 5. 2009, č. j. 181137/09/009913108848, jímž byla podle ust. § 56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) zamítnuta žádost žalobkyně o zrušení jí dříve stanovené daně z příjmů fyzických osob za rok 2002.

Městský soud o žalobě G. Q. rozhodoval již podruhé v pořadí. Prvý zamítavý rozsudek městského soudu ze dne 26. 4. 2013, č. j. 6 Ca 285/2009 - 39, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34, pro podstatné vady řízení před městským soudem, který o žalobě rozhodl bez jednání, ačkoliv se žalobkyně domáhala nařízení jednání a doplnění dokazování. Městský soud vázán právním názorem kasačního soudu následně nařídil ve věci jednání a poté rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 – 70, podanou žalobu zamítl.

Městský soud dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek v daňovém řízení - institut opravy zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ust. § 56 zákona o správě daní poplatků - není nástrojem, jehož prostřednictvím by mohlo dojít ke změně daňového rozhodnutí, jako výsledku řádného daňového řízení. Vyšel při tom nejen z jazykového, ale i systematického a logického výkladu ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků. Oprava zřejmých omylů a nesprávností je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy oprav méně významných překlepů, zkomolenin, dat, identifikačních údajů, rodných čísel a také početních chyb. Poukazované ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků lze proto vykládat jen v tom smyslu, že došlo k záměně v označení adresáta takového rozhodnutí, a přitom šlo o zřejmý omyl nebo nesprávnost v osobě povinného (adresáta rozhodnutí). Tímto opravným prostředkem se však nelze domáhat revize vlastní daňové povinnosti, která byla daňovému subjektu řádně a pravomocně stanovena daňovým rozhodnutím a ten s ním jen nesouhlasí. Takové důvody nesouhlasu mohou být uplatněny v odvolacím řízení, případně v řízení o přezkoumání rozhodnutí (právní vady) či při obnově řízení (skutkové nedostatky). Tyto opravné prostředky žalobkyně ostatně využila, a to včetně soudního přezkoumání.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v řízení i v podané žalobě výhradně uplatňovala námitky, které zpochybňovaly hmotně-právní základ vydaného platebního výměru, popřípadě námitky směřující k vytčení takových vad řízení, jež mohly mít za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. Žádný z uváděných důvodů nelze považovat za omyl či nesprávnost ve výše naznačeném smyslu. S ohledem na to městský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou a proto ji zamítl. Jde-li o náklady řízení, tak žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení částku 2.229,20 Kč sestávající se dílem z cestovních nákladů k jednání soudu a zpět ve výši 2.136,20 Kč a ze stravného náležejícího v této souvislosti pověřenému zaměstnanci žalovaného, který se účastnil nově nařízeného jednání.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Jde-li o výrok I. napadeného rozsudku městského soudu, stěžovatelka správnímu soudu vytýká, že obdobně jako žalovaný ve správním řízení, její věc vadně posoudil po právní stránce. Je tomu tak proto, že finanční částku 50.000 USD, která jí původně byla vyměřena jako zdanitelný příjem, přivezla na území České republiky, a nešlo tedy vůbec o zdroj jejích příjmů v České republice ani o její příjmy. Z těchto dvou důvodů nemohla mít vůbec statut poplatníka daně, neboť jednak nešlo o její prostředky a jednak zdroj těchto příjmů byl mimo území České republiky. Byla-li jí proto v takovém případě daň stanovena, byla nutně stanovena někomu, kdo ji nebyl povinen platit. Správní orgány se proto musely nutně dopustit omylu v označení adresáta, pokud daň stanovily právě jí. K opravě daňového rozhodnutí (o stanovení daně) dle ust. § 55b či ust. § 54 a násl. zákona o správě daní a poplatků za tohoto stavu již dojít nemohlo. Nezbylo jí proto nic jiného, než aby se domáhala zrušení rozhodnutí, kterým jí byla stanovena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 z již uvedené částky, jen prostřednictvím institutu opravy zřejmých omylů a nesprávností.

Věcně nesprávný je též i výrok rozsudku městského soudu II. Je tomu tak proto, že právě jí a nikoliv žalovanému měla být přiznána náhrada nákladů řízení, jako procesně úspěšnému účastníkovi řízení. Náklady žalovaného správního orgánu vynaložené na obhajobu svých rozhodnutí nemohou jít zásadně na vrub žalobcům, tedy ani jí. Žalovanému proto nemohly žádné náklady řízení ani vzniknout. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a přiznal jí i náhradu nákladů řízení za kasační stížnost, to vše ve výši 7.904 Kč.

Odvolací finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení. Jde-li o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jehož se stěžovatelka současně domáhá, má za to, že zde nejsou splněny zákonné podmínky proto (srov. § 73 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.), aby mohlo být v tomto směru žádosti stěžovatelky vyhověno. Ta nadto vůbec neodůvodnila a neprokázala, z jakých důvodů má za to, že by jí při nepřiznání odkladného účinku mohla vniknout větší újma, než kdyby jejímu návrhu nebylo vyhověno. Navrhuje proto, aby ani návrhu na přiznání odkladného účinku nebylo kasačním soudem vyhověno.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je posuzována zákonnost v pořadí druhého rozsudku městského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.

Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Judikatura dovodila, že citované ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci Nejvyšším správním soudem by se tím popřel. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Námitky, které již byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí kasační stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv uplatněny být mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010 - 105, nebo ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 40/2012  36, dostupné na www.nssoud.cz).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil svým předchozím rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 – 34, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 6 Ca 285/2009 – 39, pro zásadní vadu řízení a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, nevyslovil v tomto kasatorním rozsudku závazný právní názor k věci samé. Z pohledu procesní situace proto nepřichází v úvahu odmítnutí nyní projednávané kasační stížnosti z důvodu uvedeného v ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které by znamenalo nepřípustné odmítnutí věcného přezkumu soudního rozhodnutí z hlediska hmotného práva. Z tohoto důvodu a důvodů uvedených shora proto Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost věcně.

Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podává nejen z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a pro vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, ale také pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu. Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že se stěžovatelka blíže nevyslovila k otázce předestřené nepřezkoumatelnosti. Je tomu tak proto, že jde o vlastnost, ke které je kasační soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této námitky musel dále Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný, či založený na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.

Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.

Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.

Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Z rozsudku musí být též patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující žalobní argumentací.

Těmto požadavkům posuzovaný rozsudek městského soudu vyhovuje.

Městský soud v napadeném rozsudku především obsáhle rekapituloval obsah předchozího řízení, prezentované závěry účastníků řízení, jakož i rozhodnou právní úpravu, dopadající na projednávanou věc. Z uvedeného rozsudku je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a za použití jakého výkladu dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka nemohla být se svou žádostí podle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků, o zrušení původního daňového rozhodnutí za rok 2002, úspěšná. Z napadeného rozsudku městského soudu je také patrné, že správní soud při svém rozhodování posuzoval zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v mezích správní žaloby stěžovatelky ze dne 1. 10. 2009 a že stěžovatelce umožnil v rámci nařízeného jednání rozvedení jejích návrhů. Z uvedeného rozsudku tedy vyplývá, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Z rozsudku městského soudu je rovněž zřejmé, z jakých důvodů má tento správní soud za to, že obstojí žalobou napadené správní rozhodnutí, resp. proč má městský soud vyslovené právní závěry odvolacího správního orgánu za přiléhavé a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatelky liché, mylné anebo vyvrácené.

Stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že městský soud vadně posoudil věc po právní stránce, když dospěl k závěru, že ve správním řízení nebyla oprávněna domáhat se vydání rozhodnutí dle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků a jeho prostřednictvím i zrušení daně z příjmů fyzických osob, která jí byla stanovena za zdaňovací období roku 2002 (platebním výměrem správce daně ze dne 8. 9. 2004, č. j. 225493/04/009913/0938, resp. rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 11. 12. 2006) a byla i dříve přezkoumána městským soudem (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2008, č. j. 11 Ca 41/2007 - 61).

Spornou je tedy v posuzované věci otázka, zda městský soud a oba správní orgány opodstatněně dovodily, že mimořádným opravným prostředkem podle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků nemohla stěžovatelka dosáhnout zrušení platebního výměru z 8. 9. 2004, č. j. 225493/04/009913/0938, jímž jí byla stanovena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002, či nikoliv.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že stěžovatelka byla dne 2. 7. 2003 vyzvána k podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2002. Následně dne 17. 7. 2003 podala čestné prohlášení, že v roce 2002 neměla na území České republiky žádné příjmy podléhající dani z příjmů fyzických osob. Stejného dne podala i daňové přiznání za uvedené zdaňovací období, v němž neuvedla žádné příjmy. Jelikož měl správce daně pochybnosti o těchto údajích, vyzval stěžovatelku k odstranění uvedených pochybností. Následně byla stěžovatelce platebním výměrem ze dne 8. 9. 2004 vyměřena daňová povinnost na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002. Odvolání stěžovatelky proti tomuto platebnímu výměru Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 11. 12. 2006 zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala správní žalobu, o níž Městský soud v Praze rozhodl dne 23. 9. 2008, pod č. j. 11 Ca 41/2007 – 61, a posléze i Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 24. 1. 2011, č. j. 7 Afs 45/2009 - 104, který je dostupný na www.nssoud.cz). Dne 14. 2. 2007 stěžovatelka podala žádost o přezkoumání daňového rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu; Ministerstvo financí však přezkoumání napadeného rozhodnutí nepovolilo. Posléze pak stěžovatelka podala žádost o zrušení daně z příjmů fyzických osob za rok 2002, a to nejprve 15. 2. 2007 (tato žádost byla zamítnuta správcem daně dne 15. 3. 2007 a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto dne 7. 2. 2008), podruhé tuto žádost podala 4. 5. 2009, přičemž rozhodnutí o ní, resp. o následném odvolání bylo v konečném důsledku posuzováno nyní přezkoumávaným rozsudkem městského soudu.

Výrok rozsudku městského soudu I. není nezákonný.

Podle ust. § 56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanovenou daň správce daně rozhodnutím opraví nebo zruší na žádost nebo z úřední povinnosti, pokud a) byla stanovena někomu, kdo podle zákona ji není povinen platit, b) došlo při stanovení daňové povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení dvojí daňové povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Je-li v tomto případě stanovena dvojí daňová povinnost různě vysoká, zruší se daňová povinnost nižší.

Podle ust. § 56a zákona o správě daní a poplatků v řízení o mimořádných opravných prostředcích podle části páté tohoto zákona se vychází z právního i skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného prostředku.

Podle ust. § 56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků použití mimořádného opravného prostředku podle části páté tohoto zákona je nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. Řízení o mimořádném opravném prostředku nelze zahájit vůči rozhodnutí tehdy, probíhá-li již o něm přezkumné řízení u soudu.

Otázkou, zda lze rozhodnutím podle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků změnit či dokonce zrušit vlastní daňovou povinnost téhož daňového subjektu, se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007 - 142, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že „I. Institut opravy zřejmých omylů a nesprávností (§ 56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) lze správním orgánem aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou jinak dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími správné znění, tedy na opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také na opravy početních chyb. II. Správní orgán naopak nemůže – s odkazem na institut opravy zřejmých omylů a nesprávností – měnit vlastní skutková zjištění či jejich provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena daňová povinnost“. Tomuto závěru předcházel názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 136/2005 - 66, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 916/2006, v němž tento soud vyslovil názor, že: „Postupem podle § 56 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze opravit v rozhodnutí nebo opatření, jímž byla stanovena daňová povinnost, i takové zřejmé chyby v počítání, psaní nebo jiné omyly, které nejsou chybami při stanovení daňové povinnosti, nýbrž chybami jinými“. Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1183/2007 byl publikován i zásadní právní názor vyslovený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005, č. j. 10 Ca 202/2004 - 80, kde tento správní soud judikoval, že: „Oprava zřejmých omylů a nesprávností dle § 56 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, umožňuje odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Daňový subjekt se však touto cestou nemůže domáhat revize vlastní hmotně-právní povinnosti“.

Z dikce ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků, z jeho systematického zařazení mezi mimořádné opravné prostředky a z ustálené judikatury správních soudů, je nutno zcela jednoznačně vyvodit právní závěr, že prostřednictvím institutu opravy zřejmých omylů a nesprávností podle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků nelze revidovat již dříve daňovému subjektu pravomocně stanovenou daň.

Městský soud proto nepochybil v posouzení rozhodné právní otázky, pokud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil. Je tomu tak proto, že stěžovatelkou poukazované ustanovení § 56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků na její věc nedopadá (a to ani s tvrzením, že původní daň z příjmů stěžovatelky za rok 2002 byla stanovena někomu jinému). Toto ustanovení dopadá jen na případy, kdy dojde k omylu v osobě adresáta (tedy tehdy, bylo-li by daňové rozhodnutí adresováno a doručeno jiné osobě, než se kterou bylo vedeno řízení, jež vyústilo ve vydání tohoto daňového rozhodnutí). Typicky může jít o případy nahodilé záměny jmen daňových subjektů nebo i případně o záměnu osob shodného jména a příjmení (např. otec a syn) nebo i cizích osob shodného jména a příjmení, bydlících na téže adrese.

O žádný takový případ však ve věci stěžovatelky evidentně nejde, čehož si stěžovatelka musí být dostatečně vědoma. Zvláště, byla-li v řízení před správním orgánem, a je-li i nyní před správním soudem zastoupena osobou znalou práva - advokátem.

Ve věci daně z příjmů fyzických osob stěžovatelky za rok 2002 probíhalo řádné daňové řízení. V tomto stěžovatelka aktivně vystupovala a snažila se jeho výsledek zvrátit. Za tím účelem dokonce podala odvolání a domáhala se i zrušení negativního odvolacího rozhodnutí soudní cestou (žalobou, kasační stížností). Při tom nebyla, co do konečného výsledku, úspěšná. Nemůže se proto stěžovatelka v následném řízení podle ust. § 56 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dovolávat zrušení tohoto rozhodnutí s tím, že jí byla původní daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 stanovena „omylem“, a že vlastně neměla být ani adresátem tohoto rozhodnutí. V projednávané věci nebyla stěžovatelka adresátem původního daňového rozhodnutí náhodně ani omylem. Naopak byla jím proto, že od počátku původního daňového řízení (od 2. 7. 2003) byla správními orgány považována za poplatníka daně z příjmů. Od počátku tohoto řízení, jehož výsledkem bylo původní daňové rozhodnutí (platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2002), které jednak nabylo právní moci a jednak bylo i pravomocně přezkoumáno správním soudem (Městský soud v Praze sp. zn. 11 Ca 41/2007) měla stěžovatelka dostatek příležitosti, aby doložila a prokázala, že není daňovým subjektem, resp. že nebyla povinna v České republice zdanit poukazovanou částku 50.000 USD. Toto se však stěžovatelce nezdařilo.

Řízení podle ust. § 56 zákona o správě daní a poplatků není jakýmsi kvazi odvolacím řízením, kde by stěžovatelka mohla popírat svou řádně a pravomocně jí stanovenou daňovou povinnost za rok 2002, pokud nedosáhla zrušení daně v řádném odvolacím řízení, popřípadě při obnově řízení nebo správním přezkumu původního rozhodnutí. Městský soud proto nepochybil, pokud žalobu stěžovatelky zamítl.

Nad rámec shora uvedeného však nelze odhlédnout ani od okolnosti, že na nyní posuzovaný případ stěžovatelky již v řízení před správními orgány dopadala výluka pro použití mimořádných opravných prostředků (tedy i § 56 zákona o správě daní a poplatků), zakotvená v ust. § 56a odst. 2 téhož zákona. To jinými slovy znamená, že se stěžovatelka „opravy zřejmého omylu a nesprávnosti“ svým podáním ze dne 4. 5. 2009 správně nemohla vůbec účinně dovolávat. V tomto okamžiku na její původní daňovou povinnost dopadala kompetenční výluka podle ust. § 56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. K uvedenému datu totiž byla původně stěžovatelce stanovená daň z příjmů za rok 2002 již pravomocně přezkoumána správním soudem (Městský soud v Praze sp. zn. 11 Ca 41/2007). Pokud však za tohoto stavu správní orgány a posléze i městský soud, který byl vázán dispoziční zásadou, přesto posuzovaly žádost stěžovatelky věcně, nelze takový postup považovat za vadu řízení před správními orgány, pro kterou by bylo třeba rušit napadené rozhodnutí správních orgánů. Tímto postupem nedošlo ke zkrácení stěžovatelky na jejích právech, ale naopak jí byla tato práva dopřána, ačkoliv jí jinak v důsledku předchozího postupu již nepříslušela.

Stěžovatelka současně napadla i zákonnost výroku II. rozsudku městského soudu o nákladech řízení. Argumentovala při tom i tím, že jí nelze spravedlivě přičítat, aby nesla náklady řízení žalovaného, které mu vznikají v souvislosti s obhajobou zákonnosti jeho správního rozhodnutí ze dne 4. 9. 2009, č. j. 10760/09-1500-106794).

Otázkou, zda lze po procesně neúspěšném účastníkovi řízení spravedlivě požadovat, aby hradil náklady správního orgánu spadající do jeho běžné činnosti v rámci výkonu veřejné správy, které mu vznikly v souvislosti s obhajobou zákonnosti jeho správních rozhodnutí, se z podnětu sedmého senátu Nejvyššího správního soudu v této věci zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Bylo tomu tak v usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014  50, dostupném na www.nssoud.cz, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu judikoval, že: „Náhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu soud dle § 60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná“. Rozšířený senát navázal na předchozí právní názor Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/2009, který je dostupný na www.nalus.usoud.cz), spočívající v tom, že žalovaný správní orgán má v případě úspěchu ve sporu právo na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, jsou-li vynaloženy účelně a zároveň přesahují-li rámec běžné úřední činnosti. Po procesně neúspěšném účastníkovi řízení tak nelze spravedlivě požadovat, aby hradil náklady správního orgánu spadající do jeho běžné činnosti v rámci výkonu veřejné správy. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu proto korigoval předchozí právní názor prvního senátu tohoto soudu vyslovený v rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 11/2013 - 84, dostupném na www.nssoud.cz, podle kterého lze náklady žalovaného na cestovné k jednání před správním soudem a zpět a stravné považovat za účelně vynaložené náklady a přiznat jejich náhradu na vrub žalobce. V nyní projednávané otázce nákladů řízení rozhodující sedmý senát Nejvyššího správního soudu se nemůže odchýlit od v této věci dříve vysloveného názoru rozšířeného senátu.

Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 – 70, jako neopodstatněnou (§ 110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.), současně zrušil výrok II. tohoto rozsudku a věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).

V tomto řízení bude na městském soudu, aby při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení před městským soudem vyšel z odůvodnění tohoto rozsudku a z předchozího usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 51, věc znovu posoudil ve smyslu ust. § 60 s. ř. s. a své rozhodnutí odůvodnil tak, aby bylo přezkoumatelné a v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud se při svém rozhodování nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Je tomu tak proto, že podle ust. § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud úkon neprovede a návrh se stane neúčinným, nebyl-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě. O následku nezaplacení soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku byla při tom stěžovatelka řádně poučena (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 7 Afs 11/2014 - 8).

Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, (dostupné na www.nssoud.cz), který vyslovil, že v popisované situaci, kdy je kasační stížnost nedůvodná ve věci samé, ale důvodná ve vztahu k výroku o nákladech řízení, rozhoduje o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Jeho rozsudkem je řízení ve věci samé ukončeno a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nevrací věc krajskému soudu (zde městskému soudu) k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud (zde městský soud) proto v dalším řízení pouze rozhoduje o nákladech předchozího řízení před ním a přitom je vázaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V této věci bylo předmětem řízení o kasační stížnosti posouzení zákonnosti rozhodnutí městského soudu o věci samé a o náhradě nákladů řízení. Napadený rozsudek pro oba účastníky řízení představuje částečný úspěch. Stěžovatelka neuspěla v části týkající se věci samé a naopak uspěla v části týkající se náhrady nákladů řízení před městským soudem. Při poměřování úspěchu obou účastníků v řízení o kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný (Odvolací finanční ředitelství) byl v řízení úspěšnější ve větší části. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že předmětem řízení o kasační stížnosti byl v prvé řadě výrok napadeného rozsudku městského soudu ve věci, který tvořil podstatu sporu. Možnost přezkumu výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení je přímo odvozena od napadení výroku o věci, a proto přezkum výroku o náhradě nákladů řízení plní jen okrajovou roli. Lze proto uzavřít, že žalovaný by měl s ohledem na částečný (převažující) úspěch v řízení o kasační stížnosti právo na náhradu poměrné části nákladů řízení vůči stěžovatelce. Přesné určení poměrného úspěchu je zde ale zcela nadbytečné, neboť žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 51). Žalovaný se sice ke kasační stížnosti písemně vyjádřil, ale takové vyjádření ještě nezakládá důvod k náhradě nákladů řízení, protože nepřesahuje běžnou úřední činnost správního orgánu. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ust. § 109 odst. 2 s. ř. s.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu

Plný text

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47)

Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen "finanční úřad") vyměřil žalobkyni výměrem ze dne 8. 9. 2004 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 467 924 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného [zde ještě Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v [adresa] ze dne 11. 12. 2006.

Dne 15. 2. 2007 podala žalobkyně u žalovaného "Žádost o zrušení daně z příjmů fyzických osob z r. 2002". Uvedla, že daň byla nesprávně stanovena na základě částek připsaných v průběhu roku 2002 ve prospěch bankovního účtu žalobkyně (1 624 000 Kč) s tím, že finanční orgány neakceptovaly vysvětlení žalobkyně, že se nejednalo o její příjmy, nýbrž o prostředky přijaté do úschovy pro pana Zou Y., a také byly této osobě následně v roce 2003 vráceny. Žalobkyně dále uvedla, že pokud již finanční orgány považovaly prostředky připsané na její účet za její příjem, pak měly alespoň zohlednit výdaje žalobkyně přinejmenším v paušální výši dle tehdy účinného znění § 7 odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Proto žalobkyně žádala, aby pravomocná rozhodnutí o stanovení daně z příjmů za rok 2002 byla přezkoumána a zrušena dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků^*) (dále jen "daňový řád z roku 1992"), a zároveň požádala o posečkání daně dle § 60 odst. 2 citovaného zákona do rozhodnutí o této žádosti.

Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2009 finanční úřad zamítl žádost žalobkyně o opravu zřejmých omylů a nesprávností dle § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu z roku 1992, neboť nebyly zjištěny zřejmé nesprávnosti a tímto postupem nemůže být přezkoumáván způsob vyměření daně z příjmů za rok 2002. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 4. 9. 2009 (dále jen "napadené rozhodnutí"). V odůvodnění žalovaný uvedl, že podobné námitky žalobkyně byly již posouzeny v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2006. Žalobkyně není někým, kdo není podle zákona povinen daň platit, ani nebyl zjištěn omyl či zřejmá nesprávnost. Nové důkazy nelze v řízení o žádosti o zrušení daně uplatnit.

Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2013, čj. 6 Ca 285/2009-39, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, čj. 7 Afs 69/2013-34, rozsudek městského soudu čj. 6 Ca 285/2009-39 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že v dané věci byl porušen § 51 s. ř. s., protože městský soud rozhodl ve věci bez jednání, přestože žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že trvá na nařízení jednání ve věci. Městský soud poté, co ve věci proběhlo jednání, novým rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, čj. 6 Af 51/2013-70 (dále jen "napadený rozsudek"), žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2 229,20 Kč. Podle městského soudu institut opravy zřejmých omylů a nesprávností dle § 56 daňového řádu z roku 1992 nelze zaměňovat za opravný prostředek proti stanovení daně (odvolání či obnova řízení). Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005, čj. 10 Ca 202/2004-80, č. 1183/2007 Sb. NSS. Proto finanční orgány správně nevyhověly žalobkyni, která se prostřednictvím tohoto institutu domáhala věcné revize své daňové povinnosti. K nákladům řízení městský soud uvedl, že žalovaným se v průběhu řízení stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jehož pověřený pracovník přicestoval na nařízené soudní jednání osobním automobilem Škoda Octavia, ujel 416 km. Procesně úspěšný žalovaný tedy má právo vedle základní náhrady za používání motorových vozidel a za zakoupení pohonných hmot také na náhradu stravného vyplaceného pověřenému zaměstnanci v souladu s § 176 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z roku 2006.

Proti oběma výrokům napadeného rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) včasnou kasační stížnost. V ní polemizovala se závěrem městského soudu, že v jejím případě se finanční orgány nedopustily omylu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu z roku 1992, neboť podle jejího názoru je nesprávně označena za adresáta platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Protože její žalobě mělo být věcně vyhověno, je nesprávný i závěr městského soudu, že stěžovatelka je procesně neúspěšným účastníkem, a stěžovatelce měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Dále stěžovatelka argumentovala tím, že byla úspěšná v předchozím řízení o kasační stížnosti, a za toto řízení nárokovala náhradu jí vynaložených nákladů. Podle stěžovatelky bylo zrušení předchozího rozsudku městského soudu způsobeno hrubým pochybením městského soudu, proto jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem vůči České republice - Městskému soudu v Praze.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud věc meritorně posoudil správně. Argumentaci stěžovatelky v kasační stížnosti směřující proti výroku o nákladech řízení označil za absurdní. Je zřejmé, že pokud jde o řízení o žalobě stěžovatelky jako celek, procesně neúspěšnou stranou je stěžovatelka. Stěžovatelka proto nemůže nárokovat ani náhradu nákladů dílčího řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu čj. 6 Ca 285/2009-39, v němž byla úspěšná, neboť z hlediska nákladů řízení je rozhodující celkový úspěch v řízení o žalobě.

Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyšší správního soudu dospěl k závěru odlišnému od názoru vysloveného již v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Konkrétně jde o výklad § 60 odst. 1 s. ř. s.

Prvý senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 Afs 11/2013-84, vyslovil právní názor, že náklady žalovaného na cestovné (náhrada cestovného) osobním automobilem z Brna do Hradce Králové k jednání před Krajským soudem v Hradci Králové a zpět a stravné byly účelně vynaloženými náklady. Současně při tom tento senát vyslovil názor, že i když cesta a účast na jednání u soudu spadají do rámce běžné úřední činnosti žalovaného, nic to nemění na tom, že jde o účelně vynaložené náklady žalovaného jako účastníka řízení, na jejichž náhradu má žalovaný podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo, neboť měl v řízení o žalobě plný úspěch.

Sedmý senát se s názorem vysloveným v rozsudku prvého senátu neztotožnil a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, č. 243/2009 Sb. ÚS), podle níž tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát. Pokud tak činí, pak není důvod pro uznání takových nákladů jako účelně vynaložených. Podle sedmého senátu lze tento názor vztáhnout i na cestovné k soudnímu jednání. Žalovaný správní orgán má v případě úspěchu v soudním řízení právo na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, jsou-li vynaloženy účelně a zároveň přesahují-li rámec běžné úřední činnosti. Nelze totiž po procesně neúspěšném účastníkovi spravedlivě požadovat, aby hradil náklady správního orgánu spadající do jeho běžné činnosti v rámci výkonu veřejné správy. Sedmý senát rovněž zohlednil, že ke dni 1. 1. 2013 došlo k reorganizaci daňové správy a v pozici žalovaného správního orgánu ve věcech daní nyní vystupuje zpravidla Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně a s celorepublikovou působností, namísto dosavadních krajských finančních ředitelství, jejichž sídla odpovídala sídlům krajských soudů rozhodujících o žalobách proti rozhodnutím těchto finančních ředitelství. Jestliže stát přijal rozhodnutí takto změnit uspořádání finančních orgánů, musí být připraven nést zvýšené náklady spojené s nutností cestovat za účelem projednání žalob u krajských soudů do jiných míst, než je sídlo Odvolacího finančního ředitelství.

Proto sedmý senát usnesením ze dne 27. 2. 2014, čj. 7 Afs 11/2014-32, postoupil věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s.

Žalovaný podal k usnesení o postoupení věci obsáhlé vyjádření. Uvedl, že náhrada nákladů řízení se ve smyslu úpravy obsažené v soudním řádu správním řídí zásadou úspěchu, podle níž účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil v řízení, proti účastníkovi, který úspěch neměl. To souvisí se zásadou kontradiktornosti řízení, podle níž strany v soudním řízení uplatňují protichůdné zájmy. Nepřiznání náhrady nákladů řízení by rovněž bylo v rozporu s ochrannou funkcí procesního práva, neboť majetková sféra účastníka, který byl v právu, by neměla být v důsledku soudního řízení dotčena. Přiznání nákladů řízení vyžaduje rovněž zásada rovnosti účastníků, která je garantována čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K vyrovnání případné ekonomické nerovnováhy účastníků řízení slouží výhradně jiné nástroje procesního práva, kterými jsou osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalovaný dále poukázal na princip rovnosti zbraní vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, č. 424/2001 Sb.), podle něhož účastníci soudního řízení musí mít rovné procesní prostředky útoku a obrany. Podle žalovaného Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb., zavedl test přípustnosti rozdílného zacházení s účastníky, kdy má být posuzováno, zda (i) jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny, (ii) je s nimi zacházeno odlišně, (iii) je odlišné zacházení dotčené straně k tíži a (iv) je takové odlišné zacházení ospravedlnitelné. Žalovaný tento test aplikuje na názor zastávaný sedmým senátem v usnesení o postoupení věci a dospívá k závěru, že prvé tři podmínky jsou splněny a odlišné zacházení není ospravedlnitelné. Poukazuje na to, že požadované náklady nejsou nadbytečné, neboť žalovaný je nezpůsobil, uplatňuje je pouze v nezbytné míře a jednání ve věci zpravidla nevyžaduje. Žalovaný poukazuje na to, že v důsledku soudního přezkumu naplňujícího požadavek "plné jurisdikce" vzrostla náročnost hájení veřejného zájmu v řízení před správními soudy a úkony prováděné žalovaným v soudním řízení, jakkoli jsou integrální součástí výkonu státní správy, nelze považovat za činnosti běžné. Sedmý senát dále nijak neohraničil meze "běžné úřední činnosti". Proto nelze vyhodnotit, zda cestovné tyto meze překračuje, či nikoli. Navíc právní předpisy stanovící pravomoc žalovaného nikde nezakotvují povinnost účastnit se soudních řízení. V soudním řízení správní orgán ztrácí své vrchnostenské postavení vůči žalobci, proto nelze o úkonech žalovaného v soudním řízení hovořit jako o výkonu jeho pravomoci, a tedy ani o jeho běžné úřední činnosti. Pokud by soudy nad rámec podmínek stanovených pro přiznání náhrady nákladů řízení v § 60 odst. 1 s. ř. s. ukládaly další podmínky v zákoně neupravené, jednalo by se o porušení vázanosti soudu zákonem a nepřípustnou normotvorbu soudu. Žalovaný dále polemizoval s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 4 As 220/2014-20, podle něhož nelze správnímu orgánu přiznat právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve smyslu citovaného nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že náhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu soud dle § 60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná, a věc vrátil k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.

Plný text

7 Afs 11/2014 - 34

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: G. Q., zastoupena JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 - 70,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobkyně G. Q., domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 - 70, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) výrokem I. napadeného rozsudku ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Af 51/2013 - 70, zamítl žalobu G. Q. (dále též „žalobkyně“), kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 9. 2009, č. j. 10760/09-1500-106794, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 5. 2009, č. j. 181137/09/009913108848, o zamítnutí žádosti žalobkyně o zrušení daně z příjmů fyzických osob za rok 2002 podle § 56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Výrokem II. shora uvedeného napadeného rozsudku pak městský soud rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2.229,20 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Podle městského soudu nelze ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků (institut opravy zřejmých omylů a nesprávností) vykládat tak, jak to činí žalobkyně, tj. že jeho prostřednictvím se lze domáhat revize vlastní hmotně-právní povinnosti stanovené daňovým rozhodnutím. Tento opravný prostředek slouží jen k opravě různých méně významných překlepů a zkomolenin, početních chyb, k opravám v datech, rodných číslech a v jiných určujících znacích adresátů hmotně-právních daňových rozhodnutí správních orgánů. V projednávané věci se proto žalobkyně nemůže prostřednictvím institutu opravy zřejmých omylů a nesprávností domáhat revize hmotně-právní povinnosti stanovené jí daňovým rozhodnutím (platebním výměrem správce daně, rozhodnutím o odvolání žalovaného), s nímž žalobkyně z nějakých konkrétních důvodů nesouhlasí (zde z toho důvodu, že se na ni daňová povinnost nevztahuje). K obraně proti stanovené dani (zde dani z příjmů žalobkyně za rok 2002) měla žalobkyně k dispozici jiné prostředky (odvolání ve správním řízení, žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s.), které ostatně i využila, byť neúspěšně.

O nákladech řízení rozhodl městský soud podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalovanému vznikly náklady v souvislosti s účastí pověřeného zaměstnance na jednání správního soudu dne 10. 12. 2013, přiznal městský soud žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2.229,20 Kč. Tyto náklady řízení se sestávaly dílem z jízdních výdajů na vozidlo Škoda Oktavia (náklad na PHM a náhrada za použití silničního motorového vozidla na trase Brno - Praha a zpět) ve výši vyčíslené v částce 2.136 Kč a dílem ze stravného pro zaměstnance žalovaného podle § 176 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ve výši 66 Kč.

Proti oběma výrokům tohoto rozsudku městského soudu podala žalobkyně – G. Q. jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že u ní nesprávně dovodil statut poplatníka daně, která jí byla stanovena. Je tomu tak proto, že částka 50.000 USD, kterou na území České republiky přivezla, nebyla jejími finančními prostředky (šlo o prostředky jiné osoby), a nejednalo se ani o její příjem, který by měl původ v příjmech dosažených na území České republiky. V jejím případě jí proto byla daň stanovena nezákonně, resp. slovy zákona (§ 56 zákona o správě daní a poplatků) - byla stanovena někomu, kdo ji nebyl povinen platit.

Nezákonnost výroku II. napadeného rozsudku stěžovatelka shledává v tom, že jí nelze přičítat k tíži náklady řízení, jež vzniknou žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v souvislosti s obhajobou svého rozhodnutí před správním soudem (zde náklady žalovaného v souvislosti s jeho účastí na ústním jednání při projednání žaloby stěžovatelky). Byla to naopak stěžovatelka, která požadovala uhradit náklady řízení nejen za podanou žalobu, ale především za její předcházející kasační stížnost proti - v této věci předcházejícímu - rozsudku městského soudu, který byl zrušen Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34), z toho důvodu, že městský soud nedbal základního práva žalobkyně na veřejné projednání její věci před soudem a namísto toho její žalobu zamítl bez nařízení jednání. Z obou uvedených důvodů tedy stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované Odvolací finanční ředitelství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že by byl rozsudek městského soudu nezákonný. Platebním výměrem správce daně, jehož zrušení se stěžovatelka domáhala postupem podle § 56 zákona o správě daní a poplatků, jí byla stanovena daň z příjmů za rok 2002, neboť se jí v daňovém řízení nepodařilo prokázat, že finanční prostředky, které byly vloženy v roce 2002 na její osobní účet - ve výši 50.000 USD - nepředstavují nezdaněné finanční prostředky, popřípadě prostředky nepodléhající dani. O této otázce již dříve pravomocně rozhodl nejen žalovaný, ale také městský soud i Nejvyšší správní soud. V platebním výměru správní orgány a městský soud neshledaly, že by tento správní akt obsahoval zřejmé omyly a nesprávnosti, které by byl žalovaný či správce daně povinen napravit a zrušit původní platební výměr. Institutem „opravy zřejmých omylů a nesprávností“ se nelze domáhat změny samotného hmotně-právního základu vyměřené daně, ale jen „zřejmých omylů v počtech, v psaní nebo omylu v osobě příjemce či daňového subjektu“. Jestliže však stěžovatelka v žalobě a nyní i v kasační stížnosti pouze zpochybňuje hmotně-právní základ platebního výměru, nemůže být zjevně úspěšná. Irelevantní je pak námitka stěžovatelky proti výroku o nákladech řízení, neboť správní soud je povinen o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle výsledku ve sporu. V tom byl žalovaný úspěšný, a proto mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. přísluší i náhrada nákladů řízení, tj. náhrada cestovného k jednání soudu a stravné, které musel žalovaný v této souvislosti uhradit pověřenému zaměstnanci. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost v celém rozsahu zamítl.

V projednávané věci jde mimo jiné i o výklad ust. § 60 odst. 1 s. ř. s.

Sedmý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci k závěru, že o kasační stížnosti nemůže rozhodnout bez toho, aby se odchýlil od právního názoru prvého senátu Nejvyššího správního soudu vysloveného již dříve v rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 11/2013 - 84.

Prvý senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 11/2013 - 84, vyslovil právní názor, že náklady žalovaného na cestovné (náhrada cestovného) osobním automobilem z Brna do Hradce Králové k jednání před Krajským soudem v Hradci Králové a zpět, a stravné byly důvodně vynaloženými náklady. Současně při tom tento senát vyslovil názor, že i když cesta a účast na jednání u soudu spadají do rámce běžné úřední činnosti žalovaného, nic to nemění na tom, že jde o důvodně vynaložené náklady žalovaného jako účastníka řízení, na jejichž náhradu má žalovaný podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo, neboť měl v řízení před krajským soudem plný úspěch.

S tímto názorem prvého senátu Nejvyššího správního soudu se nyní rozhodující sedmý senát Nejvyššího správního soudu nemůže ztotožnit.

Podle ust. § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Otázkou oprávněnosti přiznávané náhrady nákladů řízení před soudem vůči neúspěšným žalobcům se, mimo jiné, zabýval již dříve i Ústavní soud. Např. v nálezu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, N 243/55 SbNU 349, Ústavní soud judikoval, že „že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.“

Podle nyní rozhodujícího sedmého senátu Nejvyššího správního soudu lze ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. (i s ohledem na předestřenou judikaturu Ústavního soudu) úspěšnému žalovanému správnímu orgánu přiznat právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (zde stěžovatelka) jen tehdy, jsou-li současně (kumulativně) splněny podmínky, že:
- jsou vynaloženy vůči neúspěšnému účastníku řízení,
- jde o náklady důvodně vynaložené a současně
- přesahují rámec běžné úřední činnosti.

Podle sedmého senátu Nejvyššího správního soudu nelze termín zákona - důvodně vynaložený náklad vykládat restriktivně pouze ve smyslu, zda tento náklad byl vynaložen „oprávněně“ (důvodně), či nikoliv, ale ve světle toho, zda byl důvodně či nedůvodně vynaložen nad rámec běžné úřední činnosti žalovaného.

Tak tomu ale není v případě náhrady nákladů za cestovné k jednání soudu, ani v případě s tím souvisejícího stravného pro zaměstnance služebně vyslaného k účasti na jednání soudu např. za účelem „obhajoby zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí“. Podle sedmého senátu Nejvyššího správního soudu nelze po žádném procesně neúspěšném účastníku řízení spravedlivě požadovat, aby hradil náklady řízení žalovaného správního orgánu spadající do jeho běžné agendy v souvislosti s výkonem veřejné správy. K závěru, že účast na jednání spadá do běžné úřední činnosti žalovaného, došel ostatně v poukazovaném rozsudku i prvý senát Nejvyššího správního soudu (bod 69 rozsudku).

Na uvedeném nic nemění ani nepřiléhavá stížnostní argumentace žalobce ve věci posuzované prvním senátem (bod 68 rozsudku). Stejně tak je v této otázce zcela nerozhodnou okolností skutečnost, že oproti stavu před 1. 1. 2013 došlo na základě zákona o Finanční správě České republiky k navýšení nákladů České republiky – Odvolacího finančního ředitelství při účasti na jednáních správních soudů oproti stavu, kdy náklady vynaložené k „obhajobě zákonnosti“ správních rozhodnutí či postupů, byly vynakládány samostatnými územními finančními orgány - jednotlivými krajskými finančními ředitelstvími, se sídly v územní působnosti příslušných správních soudů. Zákonodárce si měl být vědom okolnosti, že centralizací dříve žalovaných finančních ředitelství, které rozhodovaly o odvoláních daňových subjektů, a sídlily v místech, kde současně byly i krajské soudy, pod jeden celorepublikový úřad - Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, dojde v důsledku cest zaměstnanců tohoto úřadu z Brna a zpět ke zvýšení nákladů na obhajobu jeho odvolacích rozhodnutí a postupů před jednotlivými krajskými soudy a Městským soudem v Praze. Mělo proto dojít k jeho dostatečnému materiálnímu i personálnímu zabezpečení tak, aby tímto úřadem mohla být řádně vykonávána jeho běžná činnost.

Podle mínění sedmého senátu Nejvyššího správního soudu proto nelze nyní (od 1. 1. 2013) spravedlivě požadovat po procesně neúspěšných žalobcích formou náhrady nákladů řízení před soudem zvýšené výdaje na běžnou činnost procesně úspěšného žalovaného správního orgánu (náhrada cestovného a případně stravného pro zaměstnance pověřeného k jednání před správním soudem), pokud se žalovaný, resp. Odvolací finanční ředitelství dostaví k jednání správního soudu mimo město Brno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. Z. K., JUDr. J. P., JUDr. B. P., JUDr. P. P., JUDr. K. Š., JUDr. J. V..
Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 27. února 2014

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu