Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

7 Afs 256/2025

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CHMELOVÁ JiřinaECLI:CZ:NSS:2026:7.Afs.256.2025.48
Další údaje
Předmět řízení: Daně - daň z příjmů

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: žalobkyně: Workpress Aviation s.r.o., se sídlem [adresa] Plzeň, zastoupena JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem [adresa] Plzeň, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2025, č. j. 57 Af 11/2024-52,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry ze dne 28. 5. 2019 daň z příjmů právnických osob v celkové výši 23 307 680 Kč. Odvolací finanční ředitelství následně rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020 částku doměřené daně snížilo na 20 424 430 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 7. 2020 správní žalobu a současně navrhla přiznání odkladného účinku. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 8. 2020, č. j. 57 Af 20/2020-179, žalobě odkladný účinek přiznal. Žalobkyně dne 21. 7. 2020 rovněž požádala žalovaného o posečkání úhrady doměřené daně. Žalovaný této žádosti rozhodnutím ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1641007/20/2301-51521-402857, vyhověl a povolil rozložení úhrady doměřené daně na splátky.

[2] Žalobkyně následně uhradila na osobní daňový účet daně z příjmů právnických osob dne 15. 9. 2020 částku 3 000 000 Kč, dne 15. 10. 2020 částku 1 250 000 Kč a dne 16. 11. 2020 částku 1 250 000 Kč. Žalovaný tyto platby v celkové výši 5 500 000 Kč vyhodnotil jako přeplatek a vyrozuměním ze dne 26. 5. 2021 je podle § 154 odst. 2 daňového řádu převedl na úhradu splatného nedoplatku žalobkyně na dani z přidané hodnoty, o čemž ji vyrozuměl dne 26. 5. 2021. Žalobkyně proti tomuto postupu námitku nepodala. V přezkumném řízení Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 9. 2023 snížilo doměřenou daň na celkovou částku 3 718 870 Kč.

[3] Žalobkyně následně požádala o přiznání úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v souvislosti s uvedenými platbami. Žalovaný jí vyrozuměním ze dne 21. 12. 2023 sdělil, že jí tento úrok nenáleží. Žalobkyně proti vyrozumění podala námitku, kterou žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2024, č. j. 602552/24/2301-51521-405019, zamítl. Vycházel z toho, že předmětné platby nepředstavovaly úhradu doměřené daně, neboť s ohledem na odkladný účinek přiznaný žalobě proti rozhodnutí o jejím doměření nemohly být na její úhradu použity. Platby proto byly evidovány jako přeplatek a následně převedeny na úhradu nedoplatku žalobkyně na dani z přidané hodnoty. Jelikož tedy doměřená daň nebyla ani zčásti uhrazena, žalobkyni podle žalovaného nevznikl nárok na úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu.

[4] Žalobkyně proti rozhodnutí o námitce brojila žalobou, kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že platby žalobkyně nebyly úhradou doměřené daně. Přiznáním odkladného účinku žalobě se totiž podle krajského soudu pozastavily všechny účinky napadeného rozhodnutí, nikoli pouze jeho vykonatelnost. Po dobu trvání odkladného účinku proto žalobkyně neměla povinnost doměřenou daň hradit a doměřená daň v daném okamžiku nebyla nedoplatkem ve smyslu § 153 odst. 1 daňového řádu. Platby provedené žalobkyní v této době tak představovaly přeplatek, s nímž žalovaný mohl naložit podle § 154 daňového řádu a převést jej na nedoplatek na jiné dani. Krajský soud proto uzavřel, že tyto platby nemohly tvořit základ pro výpočet úroku z nesprávně stanovené daně. Evidence plateb na osobním daňovém účtu ani jejich zobrazení v systému DIS+ podle krajského soudu nemohly tento závěr změnit, neboť údaje vedené na osobním daňovém účtu samy o sobě nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti daňového subjektu. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně proti vyrozumění o použití přeplatku ze dne 26. 5. 2021 nepodala námitku podle § 159 daňového řádu.

II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení

[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[6] Stěžovatelka předně namítá nesprávné právní posouzení účinků odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o doměření daně. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v důsledku přiznání odkladného účinku nemohly platby provedené v září až listopadu 2020 představovat úhradu doměřené daně. Má za to, že odkladný účinek nevede k zániku daňové povinnosti ani nevylučuje její dobrovolné splnění, ale pouze brání jejímu nucenému výkonu po dobu trvání soudního řízení. Podle stěžovatelky proto krajský soud nesprávně ztotožnil existenci a vykonatelnost daňové povinnosti. Sporné platby byly podle ní provedeny na osobní daňový účet pro daň z příjmů právnických osob v návaznosti na povolené posečkání a splátkový režim, a měly tudíž být posouzeny jako úhrada této daně. Samotná okolnost, že byly provedeny v době trvání odkladného účinku, jim podle stěžovatelky nemohla odejmout právní účinky úhrady daně. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud nepřiléhavě vyložil jím citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Z ní podle jejího názoru neplyne, že by dobrovolná úhrada daně v době trvání odkladného účinku byla právně neúčinná nebo že by správce daně mohl její povahu následným převodem na jiný osobní daňový účet změnit.

[7] Stěžovatelka dále namítá nesprávný výklad pojmu „uhrazená daň“ podle § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Krajský soud jej podle ní nepřípustně spojil s existencí vykonatelné, popřípadě vymahatelné povinnosti daň uhradit. Stěžovatelka má za to, že pro posouzení této podmínky je rozhodné, zda byly peněžní prostředky daňového subjektu poskytnuty na konkrétní daňovou povinnost, správcem daně přijaty a zaevidovány na příslušném osobním daňovém účtu, nikoli zda mohla být tato povinnost v okamžiku platby nuceně vymáhána. Stěžovatelka zdůrazňuje, že sporné platby žalovaný přijal a zaevidoval na osobním daňovém účtu daně z příjmů právnických osob a že doměřená daň byla následně v přezkumném řízení podstatně snížena. Podle jejího názoru proto byly naplněny předpoklady pro vznik úroku z nesprávně stanovené daně. Pozdější převedení plateb na úhradu nedoplatku na DPH nemohlo zpětně změnit jejich právní povahu ani vyloučit vznik nároku na úrok. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodnutí o posečkání, jímž žalovaný povolil úhradu doměřené daně ve splátkách. Sporné platby podle ní odpovídaly tomuto splátkovému režimu, a byly proto zjevně určeny k úhradě doměřené daně z příjmů právnických osob. Krajský soud se podle ní významem tohoto rozhodnutí dostatečně nezabýval. Podle stěžovatelky výklad krajského soudu rovněž odporuje kompenzační funkci § 254 daňového řádu. Stát podle ní po určitou dobu disponoval prostředky, které žalobkyně poskytla v souvislosti s později sníženou daňovou povinností. Forma, jíž tyto prostředky získal, nemůže být pro vznik úroku rozhodná.

[8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož jde k její tíži, že proti vyrozumění o použití přeplatku ze dne 26. 5. 2021 nepodala námitku podle § 159 daňového řádu. Procesní pasivita daňového subjektu podle ní nemůže založit zákonnost postupu správce daně ani být považována za souhlas s převedením plateb na nedoplatek na jiné dani. Krajský soud se proto měl zabývat tím, zda žalovaný s platbami naložil v souladu se zákonem, bez ohledu na to, že stěžovatelka proti jejich převedení samostatně nebrojila.

[9] Stěžovatelka konečně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Má za to, že se krajský soud řádně nevypořádal s podstatnými žalobními námitkami týkajícími se zejména významu přijetí a evidence plateb na osobním daňovém účtu, informací poskytovaných v systému DIS+, zákonnosti následného převedení plateb na nedoplatek na DPH a vztahu mezi provedenými platbami a pozdějším snížením doměřené daně. Podle stěžovatelky je napadený rozsudek rovněž vnitřně rozporný. Krajský soud totiž na jedné straně vyšel z toho, že žalobkyně platby skutečně provedla, žalovaný je přijal a zaevidoval na osobním daňovém účtu daně z příjmů právnických osob a že doměřená daň byla následně snížena. Na straně druhé však uzavřel, že tyto platby nepředstavovaly úhradu daně a nemohly založit nárok na úrok. Stěžovatelka má za to, že krajský soud nevysvětlil, z jakého důvodu nemají uvedené skutkové okolnosti pro právní kvalifikaci plateb žádný význam.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu, a navrhl kasační stížnost zamítnout. Zdůraznil, že stěžovatelka opakuje svůj výklad právních účinků odkladného účinku žaloby, s nímž se krajský soud neztotožnil. S poukazem na rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2024, č. j. 9 Afs 157/2024-25, žalovaný uvedl, že odkladný účinek pozastavuje účinky napadeného rozhodnutí pouze do budoucna, nikoliv ty, které nastaly před jeho přiznáním. Dovodil proto, že po dobu trvání odkladného účinku nemohl správce daně přijaté platby evidovat na daň z příjmů právnických osob, jejíž stanovení bylo předmětem soudního přezkumu. Protože správce daně na dani z příjmů právnických osob neevidoval jiný nedoplatek, převedl platby podle § 154 odst. 2 daňového řádu na nedoplatek stěžovatelky na dani z přidané hodnoty.

[11] Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou. V ní opětovně zdůraznila, že odkladný účinek žaloby nevylučuje dobrovolnou úhradu daně a že následné převedení platby na jiný osobní daňový účet nemůže zpětně změnit její povahu. Dále uvedla, že rozhodnutí o posečkání bylo samostatným správním aktem, jehož účinky nemohly být přiznáním odkladného účinku žaloby pozastaveny. Argumentaci žalovaného založenou na § 154 odst. 2 daňového řádu označila za kruhovou, neboť předpokládá, že sporné platby byly přeplatkem, což je právě předmětem sporu.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[13] Kasační stížnost není důvodná.

[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení.

[15] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud řádně nevypořádal její žalobní argumentaci týkající se významu přijetí a evidence plateb na osobním daňovém účtu, informací poskytovaných v systému DIS+, zákonnosti převedení plateb na nedoplatek na DPH a vztahu těchto plateb k následnému snížení doměřené daně. Podle stěžovatelky krajský soud tuto argumentaci bez dostatečného odůvodnění podřadil pod svůj právní závěr o účincích odkladného účinku žaloby. Za vnitřně rozporné dále považuje, že krajský soud nezpochybnil provedení a evidenci plateb, avšak uzavřel, že se nejednalo o úhradu doměřené daně.

[16] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz rozsudky ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost pak přichází v úvahu mimo jiné tehdy, jestliže odůvodnění rozhodnutí je vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu a tuto nesrozumitelnost nelze odstranit výkladem, přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a podobně (viz rozsudky ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007-107, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25). Nepřezkoumatelnost však na druhou stranu není projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka řízení o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp. jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn. Nepřezkoumatelným v obecné rovině nečiní rozsudek krajského soudu ani to, pokud tento soud se souhlasnou poznámkou odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu, jestliže se s ním ztotožní (rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2024, č. j. 2 Afs 43/2023-44, bod 12 a tam zmiňovaná judikatura), a rovněž to, pokud krajský soud nebuduje vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených žalobních tvrzení, pakliže proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, vůči němuž žalobní argumentace neobstojí (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Nepřezkoumatelnost je nutno vyhradit výjimečným situacím a vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí proto, že z něj nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123).

[17] Nejvyšší správní soud ve světle uvedených východisek napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal. Z jeho odůvodnění je zřejmé, které skutkové okolnosti krajský soud považoval za rozhodné, z jakých právních ustanovení a judikaturních závěrů vycházel i jakými úvahami dospěl k zamítnutí žaloby. Krajský soud vymezil jádro sporu jako otázku, zda lze platby provedené stěžovatelkou za trvání odkladného účinku považovat za část uhrazené daně ve smyslu § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu (bod 38 napadeného rozsudku), a následně vysvětlil, proč na tuto otázku odpověděl záporně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil, že přiznáním odkladného účinku nebyla pozastavena pouze vykonatelnost rozhodnutí o doměření daně, nýbrž všechny jeho účinky. Doměřená daň proto podle krajského soudu v rozhodné době nebyla nedoplatkem ve smyslu § 153 odst. 1 daňového řádu a platby stěžovatelky nemohly být použity na její úhradu. Žalovaný s nimi tudíž mohl nakládat jako s přeplatkem podle § 154 daňového řádu. Krajský soud v této souvislosti vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 Afs 354/2019-25, který se zabýval právní povahou plateb provedených na osobní daňový účet za trvání odkladného účinku žaloby (body 39 až 44 napadeného rozsudku).

[18] Krajský soud neopomenul ani argumentaci týkající se evidence plateb na osobním daňovém účtu a údajů zobrazovaných v systému DIS+. V bodě 45 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že evidence na osobním daňovém účtu sama o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva či povinnosti daňového subjektu a že údaje v DIS+ mají v tomto směru toliko informativní povahu. Současně vysvětlil, proč ani případné dočasné zobrazení předmětných plateb na osobním daňovém účtu stěžovatelky nemůže změnit jejich právní povahu. Uvedenými závěry krajský soud obsahově vypořádal rovněž argumentaci stěžovatelky založenou na legitimním očekávání plynoucím z evidence plateb a údajů zobrazovaných v DIS+. Jestliže těmto údajům nepřiznal způsobilost založit či změnit práva a povinnosti stěžovatelky, je z jeho odůvodnění dostatečně patrné také to, proč nemohly vést k jí prosazovanému závěru o právní povaze provedených plateb. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že by z napadeného rozsudku nebylo patrné, jaký právní význam krajský soud uvedeným okolnostem přisoudil. Stejně tak se krajský soud zabýval následným použitím těchto prostředků na nedoplatky stěžovatelky na DPH. Vysvětlil, že správce daně s platbami naložil jako s přeplatkem podle § 154 odst. 2 daňového řádu, a poukázal také na to, že stěžovatelka proti vyrozumění o použití přeplatku nepodala námitku podle § 159 daňového řádu, ačkoli tak učinit mohla.

[19] Napadený rozsudek není ani vnitřně rozporný. Krajský soud považoval za nesporné, že stěžovatelka předmětné platby provedla a že byly nejprve zaevidovány na jejím osobním daňovém účtu. Tyto skutkové okolnosti však samy o sobě nepředurčují právní kvalifikaci plateb. Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč je s ohledem na účinky přiznaného odkladného účinku nepovažoval za úhradu doměřené daně, ale za přeplatek. Skutečnost, že stěžovatelka tento právní závěr považuje za nesprávný, nezakládá vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, nýbrž námitku jeho nezákonnosti, kterou Nejvyšší správní soud posoudí dále.

[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval okruhem kasačních námitek, podle kterých krajský soud nesprávně vyložil právní následky přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o doměření daně. Stěžovatelka konkrétně namítá, že přiznání odkladného účinku nevede k zániku daňové povinnosti ani nevylučuje její dobrovolné splnění. Brání pouze jejímu nucenému výkonu. Platby, které uskutečnila v době trvání odkladného účinku, proto podle ní měly být považovány za úhradu doměřené daně. Ani tuto argumentaci neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.

[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že otázkou právní povahy plateb provedených v době trvání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o doměření daně se již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 Afs 354/2019-25. Ačkoli citovaný rozsudek posuzoval § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, jeho závěry jsou použitelné i na nynější věc. Dřívější úprava podmiňovala vznik úroku úhradou částky na základě nezákonného rozhodnutí o stanovení daně nebo v souvislosti s ním. Právní úprava použitelná na nynější věc v § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu obdobně vyžaduje, aby šlo o část uhrazené daně, o kterou byla daň následně snížena. Rozhodující závěr citovaného rozsudku, že platba učiněná za trvání odkladného účinku není úhradou doměřené daně, se proto uplatní i při výkladu nynější právní úpravy. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se v nynější věci od závěrů vyslovených ve výše uvedeném rozsudku odchylovat.

[22] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nejprve zdůraznil, že je nutné rozlišovat mezi vykonatelností správního rozhodnutí a jeho dalšími právními účinky. Zatímco odklad vykonatelnosti se omezuje na nemožnost rozhodnutí nuceně vykonat, § 73 odst. 3 s. ř. s. výslovně stanoví pozastavení účinků napadeného rozhodnutí. Odkladný účinek žaloby se proto vztahuje nejen na exekuční proveditelnost rozhodnutí, ale i na všechny další právní následky, které z něj plynou. Jeho smyslem je po dobu soudního přezkumu „zmrazit“ právní poměry založené napadeným rozhodnutím tak, aby osoby jím dotčené byly v zásadě postaveny do stejné právní situace, jako by rozhodnutí právní účinky nevyvolávalo (srov. bod 15 uvedeného rozsudku). Ve vztahu k rozhodnutí o doměření daně z toho Nejvyšší správní soud dovodil, že po dobu trvání odkladného účinku správce daně nejenže nemůže doměřenou daň vymáhat, ale daňový subjekt současně není povinen ji hradit. Tomuto závěru nebrání formální právní moc rozhodnutí o doměření daně, neboť jeho právní účinky jsou po dobu trvání odkladného účinku pozastaveny (srov. bod 16 uvedeného rozsudku).

[23] Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval i argumentem, že daňový subjekt mohl mít subjektivní důvody doměřenou daň dobrovolně uhradit. Uvedl, že taková motivace nemění nic na tom, že z hlediska objektivního práva daňový subjekt po dobu trvání odkladného účinku bezprostředně nečelil povinnosti doměřenou daň uhradit. Platby provedené v této době proto učinil nad rámec svých tehdejších zákonných povinností. Představovaly přeplatek, s nímž bylo možné nakládat podle § 154 a § 155 daňového řádu (bod 17 uvedeného rozsudku). Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že daňovému subjektu nenáleží úrok podle § 254 daňového řádu z částek, které uhradil na osobní daňový účet za trvání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o doměření daně, na jejíž úhradu byly určeny (body 18 až 21 uvedeného rozsudku).

[24] Uvedené závěry plně dopadají i na nynější věc. Stěžovatelka uskutečnila všechny tři sporné platby až poté, co krajský soud přiznal žalobě proti rozhodnutí o doměření daně odkladný účinek. V rozhodné době proto nebyla účinná povinnost doměřenou daň hradit.

[25] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že dezinterpretoval jím citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatelky z ní plyne toliko to, že přiznání odkladného účinku pozastavuje vykonatelnost napadeného správního rozhodnutí, odkládá běh lhůty k plnění, brání vzniku prodlení a vylučuje možnost nuceného výkonu povinnosti po dobu jeho trvání. Poukazuje přitom zejména na krajským soudem citovaný rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2024, č. j. 9 Afs 157/2024-25, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že odkladný účinek pouze odkládá vykonatelnost správního rozhodnutí a pozastavuje jeho účinky; nereviduje však ty, které již nastaly. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje rovněž na krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 10 Afs 290/2017-67. Ani z tohoto rozsudku podle ní nelze dovodit, že by přiznání odkladného účinku zbavovalo dobrovolně provedené platby právních účinků úhrady doměřené daně. Z toho stěžovatelka dovozuje, že přiznání odkladného účinku nemohlo zpochybnit právní účinky rozhodnutí o posečkání ani změnit právní povahu plateb, které následně uskutečnila v souladu s povoleným splátkovým režimem.

[26] Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Rozsudek č. j. 9 Afs 157/2024-25 se týkal plateb cla, které byly uhrazeny ještě před přiznáním odkladného účinku. Nejvyšší správní soud proto řešil, zda se již uhrazené clo v důsledku pozdějšího přiznání odkladného účinku zpětně stalo přeplatkem. Na tuto otázku odpověděl záporně. V bodě 17 však současně vysvětlil, že odkladný účinek se ve vztahu k budoucnosti neomezuje na odklad vykonatelnosti, ale pozastavuje i další účinky napadeného rozhodnutí. Odkladný účinek tedy nepůsobí zpětně a nezasahuje do právních následků, které nastaly před jeho přiznáním. Tento závěr se však neuplatní u plateb provedených až v době, kdy odkladný účinek již trval. Z citovaného rozsudku proto nelze dovozovat, že by takové platby představovaly úhradu doměřené daně (srov. body 16 až 18 a 20 až 23 uvedeného rozsudku). Stěžovatelce nesvědčí ani jí zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 10 Afs 290/2017-67. Nejvyšší správní soud v něm uvedl, že přiznáním odkladného účinku se účinky rozhodnutí ukládajícího povinnost k plnění pozastavují zpětně ke dni jeho právní moci a lhůta k plnění začne znovu běžet až od právní moci meritorního rozhodnutí ve věci žaloby. Tento rozsudek tedy nepodporuje tezi stěžovatelky, že po dobu trvání odkladného účinku zůstává povinnost doměřenou daň hradit účinná. Právní povahou plateb uskutečněných v této době ani nárokem na úrok podle § 254 daňového řádu se však uvedený rozsudek nezabýval.

[27] V nynější věci byly všechny sporné platby provedeny až poté, co byl žalobě přiznán odkladný účinek. Nešlo tedy o platby, jejichž právní následky nastaly před jeho přiznáním. Krajský soud neposuzoval, zda rozhodnutí o posečkání pozbylo zpětně účinků, ale právní povahu plateb učiněných v době, kdy byly účinky rozhodnutí o doměření daně, včetně povinnosti doměřenou daň hradit, pozastaveny. Na tomto závěru nic nemění ani rozhodnutí žalovaného o povolení posečkání a rozložení úhrady na splátky. Rozhodnutí o posečkání upravovalo způsob a časový rámec úhrady již stanovené daňové povinnosti, nepředstavovalo však samostatný právní titul této povinnosti nezávislý na rozhodnutí o stanovení daně. Přetrvávající existence rozhodnutí o posečkání proto nemohla založit povinnost stěžovatelky hradit doměřenou daň v době, kdy byly účinky rozhodnutí, z něhož tato povinnost vycházela, pozastaveny, ani dodat platbám provedeným v této době povahu úhrady daně pro účely § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu.

[28] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační námitkou, podle níž krajský soud nesprávně vyložil pojem „část uhrazené daně“ ve smyslu § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Ani tato námitka není důvodná. Stěžovatelka v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou již v předchozím okruhu kasačních námitek, podle níž postačuje, že správci daně poskytla peněžní prostředky, které byly připsány na osobní daňový účet vedený pro daň z příjmů právnických osob. Krajský soud však nezaložil svůj závěr na tom, že by podmínkou úhrady daně byla její aktuální vymahatelnost. Rozhodující bylo, že v okamžiku provedení plateb nebyla v důsledku přiznaného odkladného účinku účinná povinnost hradit doměřenou daň, a platby proto nebylo možné použít na úhradu této daně.

[29] Z § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu neplyne, že by základem pro výpočet úroku byla každá částka, kterou daňový subjekt poskytl správci daně a která se v určitém okamžiku objevila na osobním daňovém účtu. Ustanovení vyžaduje, aby šlo o část uhrazené daně, o kterou byla následně snížena daň stanovená nad rámec tvrzení daňového subjektu nebo z moci úřední. Pojem „uhrazená daň“ tedy předpokládá, že platba byla skutečně použita na úhradu daně, jejíž nesprávné stanovení bylo následně napraveno. Nelze jej ztotožnit s pouhým přijetím peněžních prostředků správcem daně bez ohledu na jejich právní povahu a zákonné použití. Tomu odpovídá i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 354/2019-25, podle něhož platby provedené na osobní daňový účet za trvání odkladného účinku představují přeplatek, nikoli úhradu doměřené daně zakládající nárok na úrok podle § 254 daňového řádu. Samotná evidence platby na osobním daňovém účtu přitom právní povahu platby neurčuje, neboť evidencí na osobním daňovém účtu nevznikají, nemění se ani se závazně neurčují práva a povinnosti daňového subjektu (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2022, č. j. 3 Afs 220/2021-29, bod 13).

[30] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že jí zastávaný výklad vyplývá z kompenzační funkce úroku. Účelem § 254 daňového řádu je kompenzovat daňovému subjektu újmu, kterou utrpěl tím, že na základě nesprávně stanovené daně uhradil částku, již by jinak hradit nemusel. V nynější věci však sporné platby nebyly použity na úhradu následně snížené daně z příjmů právnických osob, nýbrž na úhradu existujících nedoplatků na dani z přidané hodnoty. Pouhá skutečnost, že správce daně s peněžními prostředky fakticky disponoval, proto pro vznik úroku podle § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu nepostačuje.

[31] Důvodná není ani námitka, podle níž krajský soud nesprávně přičetl stěžovatelce k tíži, že proti vyrozumění o použití přeplatku nepodala námitku podle § 159 daňového řádu. Předmětem nynějšího řízení je nárok stěžovatelky na úrok z nesprávně stanovené daně, nikoli přezkum zákonnosti použití přeplatku, o němž byla stěžovatelka vyrozuměna již dne 26. 5. 2021. Nesouhlasila-li stěžovatelka s tím, že žalovaný předmětné platby posoudil jako přeplatek a převedl je na úhradu nedoplatků na dani z přidané hodnoty, mohla proti tomuto postupu brojit námitkou podle § 159 daňového řádu. Krajský soud však svůj závěr nezaložil pouze na procesní pasivitě stěžovatelky, nýbrž rovněž věcně dovodil, že sporné platby představovaly přeplatek, s nímž byl žalovaný oprávněn naložit podle § 154 odst. 2 daňového řádu.

IV. Závěr a náklady řízení

[32] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[33] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 30. září 2026

Milan Podhrázký
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací