Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto9× citovánoSb. NSSPrávo EU

Spisová značka

7 As 131/2013

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 29. 2. 2016Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 7 As 131/2013-156Právní moc: 31. 3. 2016Oblast: Telekomunikace, spoje, poštaZpravodaj: HUBÁČEK Jaroslav, JUDr.ECLI:CZ:NSS:2016:7.As.131.2013.156
Další údaje
Předmět řízení: Telekomunikace: směrnice o univerzální službě
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
a) Akciová společnost T-Mobile Czech Republic a b) akciová společnost Vodafone Czech Republic(právnická osoba)
Žalovaný:
Českému telekomunikačnímu úřadu, za účasti 1) akciové společnosti O2 Czech Republic a 2) společnosti s ručením omezeným UPC Česká republika(státní orgán)

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Český telekomunikační úřad- stěžovatel
  • T-Mobile Czech Republic a.s.- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Vodafone Czech Republic a.s.- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Český telekomunikační úřad- žalovaný/odpůrce 1.st
  • T-Mobile Czech Republic a.s.- účastník řízení
  • Vodafone Czech Republic a.s.- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

OstatníPovaha a účinky práva EUNásledná rozhodnutí ve věci

Sbírka NSS

  • č. 133/2004 Sb. NSS
  • č. 244/2004 Sb. NSS
  • č. 1865/2009 Sb. NSS
  • č. 2138/2010 Sb. NSS

Právní věta

I. Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut "" poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby vážící, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu pověření. II. Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu. III. Pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby poskytované určeným podnikem se směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. v rámci roku 2004 na období od 1. 1 do 30. 4.

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (23) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 29. 2. 2016

Plný text

Předpisy:

Právo EU: přímý účinek směrnic

k čl. 12 a čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě)

Prejudikatura: č. 133/2004 Sb. NSS, č. 244/2004 Sb. NSS, č. 1865/2009 Sb. NSS a č. 2138/2010 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 34/1995 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 84/94), č. 85/1997 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 94/97), č. 64/2007 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 741/06) a č. 225/2008 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1534/08); rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 1. 2004, Wells (C-201/02, Sb. rozh., I-723), ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer (C-397/2001, Sb. rozh., I-8835), ze dne 15. 4. 2010, CIBA (C-96/08, Sb. rozh., I-2911), ze dne 6. 10. 2010, Base (C-389/2008, Sb. rozh., I-9073), a ze dne 6. 10. 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (C-508/14).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, čj. 7 As 131/2013-156)

Věc: a) Akciová společnost T-Mobile Czech Republic a b) akciová společnost Vodafone Czech Republic proti Českému telekomunikačnímu úřadu, za účasti 1) akciové společnosti O2 Czech Republic a 2) společnosti s ručením omezeným UPC Česká republika, o výši ztráty z poskytování univerzální služby, o kasační stížnosti žalovaného.

Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 9. 2010 (dále jen "napadené rozhodnutí") bylo ověřeno, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, předložená osobou zúčastněnou na řízení 1) dopisem ve verzi po mimořádném odpisu realizovaném v roce 2003 (impairmentu), činí 302 622 498 Kč. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu svým rozhodnutím ze dne 23. 2. 2011 zamítnul rozklady osoby zúčastněné na řízení 1) [společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (nyní O2 Czech Republic a.s.)] a žalobkyň a) a b) a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu potvrdil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 A 54/2011-181, zrušil rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. 2. 2011 i rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 9. 2010 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud tak učinil především z důvodu porušení práva Evropské unie (směrnice o univerzální službě) a pro vady v řízení spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních.

Městský soud především přisvědčil žalobkyním v tom, že vnitrostátní právní úprava - zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů*), ve znění účinném pro rok 2004 (dále jen "zákon o telekomunikacích") a vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence**) - byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě. Konkrétně dovodil, že § 31 zákona o telekomunikacích (účinný do 30. 4. 2005) byl v rozporu s článkem 12 a článkem 13 směrnice o univerzální službě. K odstranění rozporu došlo až přijetím nové právní úpravy - zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), který nabyl účinnosti dne 1. 5. 2005. Rozpory spočívaly: a) v rozdílném určení výše ztráty a b) v rozdílném způsobu výpočtu a určení prokazatelné ztráty. Podle vnitrostátních právních předpisů byla žalovaným nesprávně zohledňována jakákoliv ztráta, ačkoliv podle směrnice o univerzální službě měla být zohledněna toliko ztráta, která představuje "nespravedlivou zátěž". Takovou ztrátou, vycházející z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 2010, Komise proti Belgii, C-222/08, Sb. rozh., s. I-9017, bodů 35, 37, 42 a 43, je jen ztráta, která je nadměrná z hlediska možnosti ji unést vzhledem k velikosti podniku, jeho postavení na trhu, finančním možnostem atd. (nejde tedy o jakoukoliv ztrátu, jak to bylo upraveno ve vnitrostátní právní úpravě platné a účinné v roce 2004).

Městský soud měl za to, že správním orgánem byl do výpočtu prokazatelné ztráty (podle vnitrostátního práva) zahrnut jednak přiměřený zisk a jednak nebyly ve smyslu unijní úpravy zohledněny "výhody", včetně výhod nehmotných. Jde-li o započtení přiměřeného zisku, vycházel z toho, že úprava výpočtu čistých nákladů, obsažená ve směrnici o univerzální službě, je orientována pouze na zjištění nákladů jako takových. Podle této unijní úpravy se započítávají pouze náklady na provozování univerzální služby, a to dosti striktním způsobem. Při tom je zásadně třeba zohlednit veškeré výhody (i nehmotné), které provozovateli - osobě zúčastněné na řízení 1) - vznikly poskytováním univerzální služby. Žádným způsobem se však do určení výše čistých nákladů (prokazatelné ztráty) nepromítají možné ušlé zisky, jak tomu bylo podle české právní úpravy v roce 2004. Cílem směrnice o univerzální službě tak je (případně - viz měřítko spravedlivosti nesené zátěže) kompenzovat pouze vzniklé náklady a vyloučit jakékoliv možné ovlivnění rovné hospodářské soutěže na telekomunikačním trhu společenství (zejm. body 4 a 18 odůvodnění rozsudku). Vnitrostátní právní úprava účinná v roce 2004 nejenže umožňovala zvýšení ztráty z provozu univerzální služby zahrnutím i přiměřeného zisku do ní, což je v rozporu s unijní úpravou, ale současně neumožňovala při určení výše ztráty zohlednit veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, jak to bylo naopak výslovně vyžadováno směrnicí o univerzální službě.

Městský soud proto dovodil, že vnitrostátní právní úprava byla v roce 2004 v rozporu se směrnicí o univerzální službě, a byly tak naplněny předpoklady pro přímé použití této směrnice. Mělo tomu být tak proto, že implementace směrnice o univerzální službě do právního řádu České republiky neproběhla úspěšně a uběhla i implementační lhůta stanovená touto směrnicí. Směrnice o univerzální službě v čl. 13 odst. 1 jednoznačně stanoví, že k zavedení mechanismu pro úhradu čistých nákladů (prokazatelné ztráty) je nezbytné nejprve posoudit, zda čisté náklady představují pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. V tomto ohledu není členským státům ponechán žádný prostor pro uvážení, jak bylo ostatně potvrzeno i výkladem Soudního dvora v rozsudku ze dne 6. 10. 2010, Base NV a další proti Ministerraad, C-389/08, Sb. rozh., I-9073. Lze tedy bez jakýchkoliv pochybností určit, jak má regulační orgán postupovat. Na uvedeném nic nemění ani neurčitý právní pojem "nespravedlivá zátěž", jehož obsah má být určen až úvahou správního či soudního orgánu. Soudní dvůr především nepovažuje ve své judikatuře interpretační nejasnosti ohledně obsahu použitých termínů za překážku přímého účinku (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 1974, Yvonne van Duyn proti Home Office,41-74).

Městský soud neshledal za možné ani použít při výkladu vnitrostátního práva eurokonformní výklad. Je tomu tak proto, že vnitrostátní právní řád neumožňuje žalovanému, aby při svém rozhodování nezohlednil vnitrostátním právem umožňované zahrnutí přiměřeného zisku do výše čistých nákladů za univerzální službu. Přímý účinek směrnice o univerzální službě není k tíži jednotlivce - což by jinak vylučovalo přímou aplikaci směrnice. Poskytovatel univerzální služby v roce 2004 - osoba zúčastněná na řízení 1) - také nebyl privátním podnikatelským subjektem (jednotlivcem), ale "státní entitou" pod kontrolou státu [většinovým vlastníkem (51,1 % akcií) této společnosti byl stát, resp. Fond národního majetku, jenž byl podřízen Ministerstvu financí České republiky], který plnil i univerzální službu ve veřejném (státním) zájmu, a nad plněním této povinnosti dohlížel stát prostřednictvím žalovaného.

Městský soud vybudoval své rozhodnutí i na názoru, že vstup České republiky do Evropské unie v průběhu roku 2004, za který byla prokazatelná ztráta v řízení ověřována, neměl v posuzovaném případě vliv na aplikaci unijního práva. Účinky práva Evropské unie od okamžiku přistoupení členského státu jsou v obecné rovině nepochybné. Městský soud zohlednil především skutečnost, že povinnost poskytovat univerzální službu trvala kontinuálně a bez jakékoliv změny po celý rok 2004. Prokazatelná ztráta se vypočítávala a řízení o jejím ověření bylo zahájeno až v roce 2005. Lze tedy hovořit o trvajícím právním vztahu, o kterém bylo rozhodováno v době působení práva Evropské unie. Na takový právní vztah jako celek je nutno aplikovat jednu právní úpravu, a to právní úpravu členského státu Evropské unie. Městský soud proto uzavřel, že právo Evropské unie se použije na posouzení celé projednávané věci, tj. na prokazatelnou ztrátu za celý kalendářní rok 2004.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (stěžovatel) kasační stížnost.

Stěžovatel především vytýkal městskému soudu, že při svém rozhodování dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně toho, že osoba zúčastněná na řízení 1) byla v roce 2004 státní entitou skrze majetkový podíl státu v této společnosti. Takový závěr nemá oporu v právních předpisech ani v judikatuře. Judikatura Soudního dvora sice hovoří o "kontrole entity ze strany státu", nehovoří však již o tom, jak velký tento podíl má být (zda 100 %, jak se domnívá stěžovatel, nebo postačí 51 %, jak dovozuje městský soud; v judikatuře Soudního dvora vystupoval příslušný členský stát vždy v pozici 100 % společníka). Nesprávnost názoru městského soudu dokládá i to, že osoba zúčastněná na řízení 1) byla soukromou osobou obchodovatelnou na burze a měla i soukromé akcionáře. Tito - v důsledku posouzení statusu osoby zúčastněné na řízení 1) jako státní entity - by pak skrze své podíly získali nižší podíl na výnosu této společnosti. K tomu se přiklání i odborná literatura. Rozsudek ze dne 12. 7. 1990, Foster, C-188/89, Sb. rozh., I-3313, na který poukázal městský soud, na danou věc vůbec nedopadá. V této věci šlo o znárodněnou společnost s monopolním postavením. Takové postavení osoba zúčastněná na řízení 1) v roce 2004 v České republice neměla. Nemohla proto být skrze dílčí obchodní podíl státu v této společnosti považována za státní entitu. Nelze se proto dovolávat ani přímého účinku směrnice o univerzální službě k tíži jednotlivce - zde osoby zúčastněné na řízení 1) a jejích menšinových akcionářů. Opodstatněný není ani závěr městského soudu, že osoba zúčastněná na řízení 1) byla státní entitou pro výjimečné pravomoci spočívající v poskytování univerzální služby. Tato služba není ničím zvlášť výjimečná, neboť ve skutečnosti jde jen o poskytování služby nad rámec běžné telekomunikační služby. Nejde ani o nepřímý výkon funkcí státu, který by byl nadto neobvyklý v soukromých vztazích. Povinnosti a oprávnění osoby zúčastněné na řízení 1) nelze také přirovnat ke kompetencím z rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 12. 2013, Portgáz, C-425/12. Ničím výjimečným není ani okolnost, že osobě zúčastněné na řízení 1), jako provozovateli univerzální služby, vzniká právo na úhradu ceny těchto služeb.

Městský soud též nesprávně dovodil, že směrnice o univerzální službě z časového hlediska dopadá i na univerzální službu poskytovanou osobou zúčastněnou na řízení 1) v celém roce 2004 na základě telekomunikační licence z roku 2002 [tedy i v období roku 2004, které předcházelo vstupu České republiky do Evropské unie (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)]. Takový výklad temporálních účinků unijní právní úpravy univerzální služby je v přímém rozporu se zásadou právní jistoty a ochrany nabytých práv. Osoba zúčastněná na řízení 1) byla pověřena poskytováním univerzálních služeb již v roce 2002, tedy ještě před vstupem České republiky do Evropské unie (stejně tak i před přijetím samotné směrnice o univerzální službě, která poskytování univerzální služby regulovala i před účinností asociační dohody). Výklad městského soudu by naopak osobu zúčastněnou na řízení 1) zbavil práv nabytých před vstupem do Evropské unie podle tehdy platných a účinných právních předpisů, včetně očekávané odměny (určené náhrady) za poskytovanou univerzální službu. I kdyby však bylo skutečně třeba od 1. 5. 2004 postupovat pro účely vyčíslení ceny (úhrady prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby) výhradně podle směrnice o univerzální službě, městský soud pochybil minimálně již tím, že vztáhl vadně účinnost směrnice o univerzální službě na celý kalendářní rok 2004. Správně měl směrnici o univerzální službě aplikovat jen na období od přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004). Tento předpis nelze aplikovat též z toho důvodu, že ustanovení v něm uvedená nejsou dostatečně určitá a bezpodmínečná.

Městský soud se také mýlí ve své úvaze o nepřípustnosti zohlednění přiměřeného zisku poskytovatele univerzální služby. Tento zisk je z ekonomického hlediska číselným vyjádřením nákladů na kapitálové investice. Nezahrnutí nákladů kapitálu do výpočtu ztráty je zásadní vadou jeho rozsudku. Přiměřený zisk nepředstavuje vyjádření ušlých zisků poskytovatele univerzálních služeb, jak nesprávně dovozuje správní soud, ale představuje vyjádření nákladů na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální služby uložené osobě zúčastněné na řízení 1). Jinak řečeno, "přiměřený zisk" koresponduje s náklady na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální služby.

Rozsudek městského soudu je však nesprávný a dílem i nepřezkoumatelný v otázce, kdy dovozuje, že správní orgán nezkoumal, zda prokazatelná ztráta představovala pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž, a pokud nezohlednil nehmotné výhody, které měl poskytovatel univerzální služby z titulu jejího poskytování. Je tomu tak především proto, že opak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí i z obsahu celého spisu. Prokazatelná ztráta nespravedlivou zátěž pro poskytovatele univerzálních služeb bezesporu představovala, neboť byla vyčíslena v řádu stamilionů Kč a pro "unfair burden" existuje vícero definic neúnosné zátěže.

Vzhledem ke složitosti posuzované věci stěžovatel současně navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, v jejímž rámci by se tento vyslovil k otázce, zda:

- bylo možno osobu zúčastněnou na řízení 1) v roce 2004 považovat za státní entitu, vůči níž by byl připuštěn přímý účinek směrnice o univerzální službě,

- lze na právní vztah vzniklý na základě telekomunikační licence z roku 2002 aplikovat směrnici o univerzální službě, zejména s přihlédnutím k tomu, že Česká republika nebyla do 30. 4. 2004 členským státem Evropské unie, a

- lze do čistých nákladů ve smyslu směrnice o univerzální službě zahrnout přiměřený zisk, který odpovídá nákladům na kapitálové investice nutné k poskytování univerzální služby osobou zúčastněnou na řízení 1).

Žalobkyně a) se k podané kasační stížnosti nevyjádřila, žalobkyně b) se ztotožnila se závěrem městského soudu, že ve věci ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 bylo třeba přímo aplikovat směrnici o univerzální službě. Dovodila, že na osobu zúčastněnou na řízení 1), která byla po celé období roku 2004 ovládána Fondem národního majetku (Českým státem), jenž byl jejím majoritním akcionářem, bylo třeba nahlížet jako na státní entitu ve smyslu judikatury Soudního dvora. Nelze odhlédnout též od okolnosti, že osoba zúčastněná na řízení 1) v tomto období navíc zajišťovala poskytování služeb ve veřejném zájmu (např. rozsudek ve věci Foster nebo rozsudek ze dne 22. 6. 1989, Fratelli Constanzo, C-103/88, Sb. rozh., I-1839). Přímou aplikovatelnost směrnice o univerzální službě lze rovněž dovodit ze skutečnosti, že subjektem, kterému předmětná směrnice ukládá povinnosti při posuzování (ověřování) výše ztráty, je primárně žalovaný, tedy orgán státu, a nikoliv osoba zúčastněná na řízení 1). V daném případě by se tak mohlo jednat o tzv. přímý účinek směrnice o univerzální službě v triangulární situaci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 1. 2004, Wells, C-201/02, Sb. rozh., I-723), kde se jednotlivec dovolává přímé aplikace směrnice vůči státnímu orgánu, avšak přímá aplikace má vliv na právní postavení třetích osob - jednotlivců [zde osoba zúčastněná na řízení 1)], který může být ve svém důsledku příznivý i nepříznivý. Přímý účinek směrnice o univerzální službě v projednávané věci (ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby) je proto v tomto případě nezpochybnitelný. Oproti stěžovateli má ale za to, že rozpor předchozí právní úpravy (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb.) se směrnicí o univerzální službě je zcela evidentní. Tuto okolnost sama o sobě dokazuje i činnost zákonodárce, který přijal nový "eurokonformní" zákon o elektronických komunikacích. Tento však nabyl účinnosti až ode dne 1. 5. 2005. K obsahu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C-508/14, v této věci se žalobkyně b) nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení projednávané věci dospěl k závěru, že o věci nelze rozhodnout bez toho, aby se obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou k výkladu směrnice o univerzální službě. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že v otázce určení ceny univerzální služby v roce 2004 byly splněny předpoklady k přiznání přímého účinku směrnice o univerzální službě, že ve smyslu této směrnice neměl být zahrnut do čistých nákladů univerzální služby na její poskytování i vnitrostátním právem předpokládaný přiměřený zisk a že v roce 2004 nebyla česká právní úprava regulující poskytování univerzální služby zcela v souladu se směrnicí o univerzální službě.

Nejvyšší správní soud shledal opodstatněným požadavek stěžovatele, aby v čistých nákladech ve smyslu směrnice o univerzální službě byly zohledněny i dílčí náklady "vlastního kapitálu" vynaloženého při poskytování univerzální služby ze strany jejího poskytovatele - osoby zúčastněné na řízení 1), které byly ne zcela jednoznačně podřazeny vnitrostátní právní úpravou termínu "přiměřený zisk" [podle § 31 a § 77 zákona o telekomunikacích ve spojení s § 4 a přílohou č. 3 vyhlášky č. 235/2001 Sb. je přiměřený zisk konstituován hodnotou 14,5 % z účetní hodnoty vlastního kapitálu, který poskytovatel univerzální služby přiřadil na "pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb" (příloha č. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb.)]. Není proto najisto postaveno, zda deklarované náklady vlastního kapitálu (zahrnované podle vnitrostátní právní úpravy účinné v roce 2004 ve výši 14,5 % z účetní hodnoty tohoto vlastního kapitálu pod pojem přiměřeného zisku) odpovídají termínu čistých nákladů podle směrnice o univerzální službě, ani to, zda jejich procentní výše je přiměřená.

Současně se Nejvyšší správní soud rozešel s právním závěrem městského soudu v otázce, zda lze na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 - osobu zúčastněnou na řízení 1) - nahlížet jako na státní entitu (výklad českých soudů v této otázce není jednotný). V tomto směru měl Nejvyšší správní soud oproti městskému soudu za to, že na osobu zúčastněnou na řízení 1) je nutno výhradně nahlížet jako na jednotlivce. Za státní entitu by podle Nejvyššího správního soudu mohla být osoba zúčastněná na řízení 1) označena pouze tehdy, pokud by Česká republika (stát) v roce 2004 disponoval výhradně 100 % podílem na osobě zúčastněné na řízení 1). Tak tomu ale v posuzovaném roce 2004 podle Nejvyššího správního soudu nebylo. Nelze také po této osobě, byť v ní má či měl členský stát i majoritní podíl (51 %), ani po jejich ostatních (minoritních) akcionářích spravedlivě požadovat, aby nesli následky nečinnosti státu při procesu aproximace práva Evropské unie (do 30. 4. 2005).

Mezi vnitrostátními soudy nebyl jednotný výklad ani v otázce, zda měl být skutkový stav, resp. zákonnost správním orgánem osvědčené výše ztráty z poskytování univerzální služby osobou zúčastněnou na řízení 1) za rok 2004 posuzována výhradně skrze právo Evropské unie (tedy bez ohledu na okolnost, že se Česká republika stala členem Evropské unie až ode dne 1. 5. 2004, jak dovodil městský soud), nebo výše ztráty měla být za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 správně posouzena výhradně skrze tehdy platné a účinné právo České republiky a teprve počínaje dnem 1. 5. 2004 mohla být tato ztráta posuzována prizmatem směrnice o univerzální službě, tedy práva Evropské unie.

Ze všech uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 131/2013-86, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. 7 As 131/2013-99 (dále jen "usnesení o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru"), tak, že předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

"1) Je třeba články 12 a 13 směrnice o univerzální službě vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut ‚čistých nákladů' na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i ‚přiměřený zisk' jejího poskytovatele?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku mají tato ustanovení směrnice o univerzální službě (čl. 12 a 13) přímý účinek?

3) Mají-li články 12 a 13 směrnice o univerzální službě přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51 % akcií - zde[osoba zúčastněná na řízení 1)](jde o ‚státní entitu'), či nikoliv?

4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3 lze směrnici o univerzální službě aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?"

Rozsudkem ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic pátý senát Soudního dvora odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu takto:

"1) Články 12 a 13 směrnice o univerzální službě musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut ‚přiměřený zisk' poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby zvažující, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu pověření.

2) Články 12 a 13 směrnice o univerzální službě musí být vykládány v tom smyslu, že mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.

3) Směrnice o univerzální službě musí být vykládána v tom smyslu, že se pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby poskytované určeným podnikem nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. v rámci roku 2004 na období od 1. 1. do 30. 4."

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

IV.

Rozhodné skutkové okolnosti a právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem

Z předloženého soudního a správního spisu, jakož i z dosavadního průběhu řízení vyplynuly následující rozhodné skutkové okolnosti. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu vydal dne 23. 2. 2011 rozhodnutí, jímž byly zamítnuty rozklady osoby zúčastněné na řízení 1), žalobkyně a) a žalobkyně b) a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2010, kterým bylo ověřeno, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, předložená osobou zúčastněnou na řízení 1) dopisem ve verzi po mimořádném odpisu realizovaném v roce 2003 (impairmentu), činí 302 622 498 Kč. Při posuzování výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, kterou si uplatňovala osoba zúčastněná na řízení 1), vyšly správní orgány výhradně z vnitrostátních právních předpisů (zákon o telekomunikacích a vyhláška č. 235/2001 Sb.). Toto rozhodnutí napadly správními žalobami žalobkyně a) a žalobkyně b). Oběma žalobám přitom bylo společné, že žalovanému vytýkaly porušení unijního práva, zejména porušení směrnice o univerzální službě a nutnost její přednostní aplikace před vnitrostátním právem. Mělo tomu tak být především proto, že § 31 zákona o telekomunikacích (účinný do 30. 4. 2005) byl v rozporu s článkem 12 a článkem 13 směrnice o univerzální službě. Tento rozpor žalobkyně spatřovaly v nezohlednění nehmotných výhod souvisejících s poskytováním univerzální služby a v absenci posouzení toho, zda vyčíslená prokazatelná ztráta představuje pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. Obě žalobkyně dále namítaly nevyloučení nákladů na plnění uložených osobě zúčastněné na řízení 1) již před rokem 2001, nezohlednění výnosů z příchozích a odchozích hovorů na dotčené telefonní stanici se slevou (tzv. nepřímé tržby) a nezohlednění nehmotných výhod (např. dobrého jména, jak vyplývalo např. z předloženého posudku). Městský soud napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející napadené rozhodnutí (ze dne 27. 9. 2010) zrušil pro nezákonnost z důvodu porušení směrnice o univerzální službě a vad v řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem v této věci je posouzení zákonnosti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 3 A 54/2011-181. (...)

Stěžovateli je v prvé řadě třeba přisvědčit, že městský soud došel k nesprávnému právnímu závěru, pokud při svém rozhodování dovodil, že osoba zúčastněná na řízení 1) byla státní entitou a že se proto z tohoto důvodu lze dovolávat přímého účinku směrnice o univerzální službě vůči této společnosti.

Je tomu tak proto, že v projednávané věci jde o spor (posouzení zákonnosti správního rozhodnutí) mezi žalovaným (členským státem - reprezentovaným a jednajícím prostřednictvím vnitrostátního regulačního úřadu) na straně jedné a účastníky řízení [žalobkyní a) a žalobkyní b)] na straně druhé. Má-li mít směrnice o univerzální službě přímý účinek, nemůže sama o sobě zakládat jednotlivcům povinnosti, ale pouze jen práva. Jednotlivec se proto nemůže dovolávat směrnice o univerzální službě proti členskému státu, pokud se jedná o povinnost státu, která je přímo spojena se splněním jiné povinnosti, jež přísluší na základě této směrnice třetí osobě (např. rozsudek ve věci Wells, bod 56 a navazující judikatura). Naproti tomu z následujícího bodu (bod 57 citované judikatury) téhož poukazovaného rozsudku ve věci Wells, jakož i dalších vyplývá, že samotné negativní dopady na práva třetích osob, i když jsou tyto důsledky určité, nejsou důvodem pro to, aby bylo jednotlivci bráněno dovolávat se ustanovení směrnice o univerzální službě proti dotčenému členskému státu, reprezentovanému zde žalovaným jako stěžovatelem.

Pátý senát Soudního dvora v kontextu uvedeného ve svém rozsudku ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, který je v této věci pro Nejvyšší správní soud závazný, dospěl k závěru (bod 50), že osoba zúčastněná na řízení 1)"je ve vztahu ke sporu předloženému předkládajícímu soudu třetí osobou a může být vystavena pouze negativním dopadům, jež nelze považovat za povinnosti uložené na základě směrnic uplatněných před předkládajícím soudem". Otázka, zda byl tento podnik [osoba zúčastněná na řízení 1)] státní entitou je proto podle Soudního dvora bezvýznamná.

Z uvedeného závěru Soudního dvora lze tedy podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně dovozovat, že právní postavení osoby zúčastněné na řízení 1) nebrání tomu, aby se žalobkyně a) a žalobkyně b) mohly domáhat před soudem přímého účinku poukazované směrnice o univerzální službě (články 12 a 13). Nejvyšší správní soud, i přes uvedenou dílčí nesprávnost rozsudku městského soudu v otázce právního posouzení statutu osoby zúčastněné na řízení 1) neshledal, že by byl rozsudek městského soudu jako celek nezákonným. Je tomu tak proto, že dílčí vadný právní názor městského soudu, že osoba zúčastněná na řízení 1) je státní entitou, nemůže v kontextu pro věc závazného rozsudku Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic bránit přímému účinku směrnice o univerzální službě a její aplikaci v projednávané věci.

Rozsudek městského soudu neodpovídá zákonu ani v tom, pokud dospěl k závěru, že žalovaný měl v projednávané věci - při ověřování výše ztráty z poskytování univerzální služby za celý rok 2004 - aplikovat výhradně směrnici o univerzální službě [tedy že výše této ztráty vyčíslené za kalendářní rok 2004 - jak za období před přistoupením České republiky k EU (období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004), tak i za období po přistoupení České republiky k EU (za období od 30. 4. 2004 do 31. 12. 2004), měla být posuzována výhradně skrze unijní právo (směrnici o univerzální službě), která se však stala pro Českou republiku použitelnou (závaznou) až ode dne jejího přistoupení k EU (tj. ode dne 1. 5. 2004)].

Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, nesdílí právní názor městského soudu, že směrnici o univerzální službě bylo možno jednotně aplikovat (v otázce určení výše ztráty z poskytování univerzální služby) na celé období kalendářního roku 2004 (tedy i za období bezprostředně předcházející vstupu České republiky do Evropské unie). Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani městským soudem vadně přisuzovaná povinnost osoby zúčastněné na řízení 1), že poskytovala univerzální službu kontinuálně a bez jakýchkoliv změn po celý rok 2004. Není též rozhodné, že řízení o ověření prokazatelné ztráty za rok 2004 bylo zahájeno až v roce 2005 nebo že lze v této souvislosti hovořit o "trvajícím právním vztahu", o němž bylo rozhodováno až v době působení práva Evropské unie. Stejně tak není rozhodný ani odkaz městského soudu na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2010, CIBA, C-96/08, Sb. rozh., I-2911.

Podle Nejvyššího správního soudu je v této otázce jedinou relevantní skutečností to, že v období před vstupem České republiky do Evropské unie nebylo možno směrnici o univerzální službě považovat za pramen práva v České republice, který by při kolizi evropského práva s účinnými právními předpisy členského státu měl přednost, resp. který by vylučoval aplikaci vnitrostátního práva. Směrnice o univerzální službě proto nemohla vylučovat účinnost vnitrostátních právních norem - zde zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb. Jinak vyjádřeno, za situace, kdy měla směrnice o univerzální službě v projednávané věci přímý účinek, měl žalovaný správně posoudit výši ztráty z poskytování univerzální služby v roce 2004 odděleně [samostatně za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 podle tehdy účinných vnitrostátních právních předpisů (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb.) a za období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004 podle směrnice o univerzální službě]. Pokud však městský soud dospěl za předestřeného skutkového stavu věci k jinému závěru - a to že stěžovatel měl posuzovat výši ztráty za poskytování univerzální služby v roce 2004 výhradně podle směrnice o univerzální službě -, nemůže tento závěr obstát. Tomuto právnímu závěru Nejvyššího správního soudu ostatně bezezbytku přisvědčil i Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (body 58 a 59), kde konstatoval, že směrnice o univerzální službě byla pro Českou republiku použitelná ode dne jejího přistoupení k Unii v souladu s články 2, 53 a 54 aktu o přistoupení a že se pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby osoby zúčastněné na řízení 1) nepoužije na období předcházející tomuto přistoupení (tj. na období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004).

Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítal, že je rozsudek městského soudu nezákonný, pokud dovodil, že napadená rozhodnutí nebyla vydána v souladu se směrnicí o univerzální službě (že neodpovídají jejím požadavkům) a že na věc měla být aplikována směrnice o univerzální službě (články 12 a 13), která měla přímý účinek. Městský soud měl vadně dovodit, že v napadených správních rozhodnutích:

- nebyly zohledněny veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, které jejímu poskytovateli plynou z přílohy IV části A směrnice o univerzální službě. Zde má však naopak za to, že tyto výhody byly správními orgány zohledněny, jejich výše však byla zanedbatelná;

- byl promítnut (do výše prokazatelné ztráty) přiměřený zisk ve smyslu vnitrostátní právní úpravy, ačkoliv dle městského soudu v souladu se směrnicí o univerzální službě nelze do čistých nákladů promítat žádný zisk,

- nebylo posouzeno, zda je vyčíslená prokazatelná ztráta pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěží, ve smyslu článků 12 a čl. 13 směrnice o univerzální službě.

Tato stěžovatelem obsáhle rozvedená stížnostní argumentace (na s. 7-12 doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 2. 2014) ve skutečnosti vyjadřuje nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu opírajícího se o uváděné závěry, pokud dovodil, že směrnice o univerzální službě, resp. její články 12 a 13, mají přímý účinek, že ze strany správních orgánů byl nesprávně aplikován toliko zákon o telekomunikacích a vyhláška č. 235/2001 Sb., namísto přímo použitelného unijního práva - směrnice o univerzální službě (srov. rozsudek městského soudu, s. 16 odst. 7), a že je rozsudek městského soudu v tomto směru i dílem nepřezkoumatelný.

Městský soud se při svém závěru o přímé použitelnosti směrnice o univerzální službě opřel o názor, že čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 citované směrnice nejsou v souladu s § 31 zákona o telekomunikacích a vyhláškou č. 235/2001 Sb. (s. 18 a násl. rozsudku městského soudu). Za tím účelem městský soud také předestřel účastníkům řízení a osobám zúčastněným na řízení jednak dikci čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1, včetně přílohy č. IV části A směrnice o univerzální službě, jakož i dikci § 31 zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb. (§ 1 a § 2) a způsob výpočtu přiměřeného zisku pro účely zúčtování prokazatelné ztráty. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepovažuje za účelné, aby totožnou dikci použitelných právních předpisů uváděl i do svého rozhodnutí, a proto na ni toliko odkazuje. Městský soud dále předestřel účastníkům řízení i vývoj vnitrostátní právní úpravy v oblasti stanovení čistých nákladů univerzální služby, jímž byl zákon o telekomunikacích a soubor evropských směrnic označovaný jako "nový regulační rámec elektronických komunikací", do něhož spadala i směrnice o univerzální službě, jejichž transpoziční lhůta v případě České republiky uplynula dne 30. 4. 2004. Na tuto transpoziční povinnost však český zákonodárce reagoval až zákonem o elektronických komunikacích, jenž nabyl účinnosti od 1. 5. 2005, jak ostatně vyplývá z jeho důvodové zprávy. Městský soud tak s ohledem na rozdílnost dikce unijní a vnitrostátní právní úpravy, jakož i s přihlédnutím k historickému zákonodárci konstatoval, že v roce 2004 nebyla v souladu vnitrostátní právní úprava regulující ztrátu z poskytování univerzální služby s právní úpravou, kterou byla Česká republika povinna transponovat do svého právního řádu ke dni přistoupení k EU. Otázkou, zda má článek 12 a článek 13 směrnice o univerzální službě přímý účinek, se ostatně - k položené předběžné otázce Nejvyššího správního soudu v této věci - zabýval i Soudní dvůr, jehož rozsudek je v této věci pro Nejvyšší správní soud závazný, a kde konstatoval, že: "Články 12 a 13 [směrnice o univerzální službě] musí být vykládány v tom smyslu, že mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu."

I podle Nejvyššího správního soudu jsou články 12 a 13 směrnice o univerzální službě přímo použitelné (mají přímý účinek). Je tomu tak proto, že: 1) implementace směrnice o univerzální službě do právního řádu členského státu (České republiky) neproběhla úspěšně (rozpor směrnice o univerzální službě se zákonem o telekomunikacích), 2) uběhla implementační lhůta stanovená směrnicí o univerzální službě (1. 5. 2004) a 3) pravidlo stanovené směrnicí o univerzální službě je určité, jasné a bezpodmínečné (srov. např. rozsudky ze dne 5. 10. 2004,Pfeiffer, C-397/2001, Sb. rozh., I-8835, ze dne ze dne 6. 10. 2010,Base, C-389/2008, Sb. rozh., I-9073). Nejvyšší správní soud se proto v otázce přímého účinku směrnice o univerzální službě plně ztotožňuje s názory městského soudu a Soudního dvora. Ostatně i z obsahu výroku a odůvodnění žalobami napadeného rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011 a napadeného rozhodnutí ze dne 27. 9. 2010 vyplývá, že o výši ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 bylo stěžovatelem rozhodováno výlučně podle zákona o telekomunikacích, jaké byly podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (srov. § 68 odst. 2 a 3 správního řádu). Žalobkyně proto byly, v rámci soudního přezkoumání žalobami napadeného rozhodnutí stěžovatele, oprávněny domáhat se práv, které jim přiznává přímo použitelné unijní právo (směrnice o univerzální službě). To znamená, že městský soud byl povinen při přezkoumávání zákonnosti žalobami napadených rozhodnutí posuzovat soulad těchto rozhodnutí s unijním právem. Tedy posuzovat, zda správní orgány při svém rozhodování aplikovaly použitelné právní předpisy (unijní právo), nebo nikoliv, když aplikovaly výhradně zákon o telekomunikacích a vyhlášku č. 235/2001 Sb. Nelze proto v uvedeném směru přisvědčit stěžovateli, že by žalobkyně nebyly oprávněny před správním soudem namítat nezákonnost jeho rozhodnutí pro nesoulad s unijním právem.

V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval toliko posouzením otázek, zda obstojí dílčí závěry městského soudu o rozporu žalobami napadených rozhodnutí s unijním právem, či nikoliv.

Městský soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, že způsob výpočtu prokazatelné ztráty stanovený v § 31 zákona o telekomunikacích je odlišný od způsobu výpočtu tzv. čistých nákladů stanovených směrnicí o univerzální službě, konkrétně její přílohou IV částí A. Do výpočtu prokazatelné ztráty (podle vnitrostátního práva) byl jednak v rozporu s unijním právem: a) zahrnut přiměřený zisk poskytovatele univerzální služby a jednak b) nebyly zohledněny "výhody, včetně výhod nehmotných", které mu plynuly z titulu poskytování univerzální služby.

Jde-li o započtení přiměřeného zisku, byla podle městského soudu vnitrostátní právní úprava orientována na zjištění nákladů jako takových. Žádným způsobem se do jejího určení nepromítají možné ušlé zisky. S vysloveným názorem městského soudu, opírajícím se toliko o jazykový výklad dotčených právních předpisů vnitrostátního a unijního práva nelze souhlasit.

Otázkou, zda lze pod pojem čistých nákladů ve smyslu směrnice o univerzální službě zahrnout i přiměřený zisk, se k předběžné otázce Nejvyššího správního soudu v této věci zabýval již i Soudní dvůr. Bylo tomu tak v poukazovaném rozsudku ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic. Zde Soudní dvůr, jak bylo uvedeno shora, vyslovil právní názor, podle kterého články 12 a 13 směrnice o univerzální službě nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut "přiměřený zisk" poskytovatele této služby, jenž tvoří míru návratnosti vlastního kapitálu. Soudní dvůr ve shodě s účastníky řízení a s poukazem na přílohu IV část A druhý pododstavec směrnice o univerzální službě dospěl k názoru, že náklady cizího nebo vlastního kapitálu jsou zahrnuty mezi čistými náklady vynaloženými na plnění povinností univerzální služby. Není přitom rozhodné, zda je tato konkrétní položka čistých nákladů uváděna v předmětné vnitrostátní právní úpravě pod označením "přiměřený zisk" nebo náklady kapitálu, neboť představuje skutečné náklady, které nese poskytovatel univerzální služby.

Nejvyšší správní soud, pro jehož rozhodování je názor Soudního dvora vyslovený ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic závazný, proto dospěl k závěru, že nemůže obstát právní názor městského soudu, podle kterého je rozhodnutí stěžovatele nezákonné z toho důvodu, že správní orgány v rozporu se směrnicí o univerzální službě zahrnuly do ověřené výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, předložené osobou zúčastněnou na řízení 1) (čistých nákladů), i náklady kapitálu poskytovatele univerzální služby [osoby zúčastněné na řízení 1)]. Je tomu tak proto, že vnitrostátním právem používaný termín přiměřený zisk ve smyslu § 31 zákona o telekomunikacích a § 2 a § 4 vyhlášky č. 235/2001 Sb. ve skutečnosti představuje náklady kapitálu, které je třeba zahrnovat do čistých nákladů na poskytování univerzální služby.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro úplnost dodává, vzhledem k zásadě dispoziční, na které je založeno správní soudnictví v České republice, že mu nepřísluší, aby ve smyslu bodu 44 a předchozích rozsudku Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republicověřoval, zda roční míra návratnosti použitá ve vnitrostátní právní úpravě (14,5 %) z účetní hodnoty vlastního kapitálu investovaného poskytovatelem univerzální služby odpovídá kritériím rozhodnutí Soudního dvora v této věci. Je tomu tak proto, že by nepřípustně předjímal úvahu, která v prvé řadě náleží krajskému správnímu soudu (zde městskému soudu). Odňal by totiž účastníkům řízení možnost tuto úvahu napadnout ve správním soudnictví opravným prostředkem (kasační stížností). Posouzení této otázky ostatně prima facie nepřísluší ani městskému soudu ve správním soudnictví, které má jako celek v České republice zásadně kasační charakter. Ani tomuto správnímu soudu proto nepřísluší nahrazovat úvahy správního orgánu, které musí být obsaženy v přezkoumávaném rozhodnutí.

Rozsudek městského soudu však již není nezákonný, pokud městský soud dovodil, že ze strany správních orgánů nebyly do ověřené výše ztráty za poskytování univerzální služby osobou zúčastněnou na řízení v roce 2004 zohledněny v rozporu s článkem 12 a přílohou IV částí A směrnice o univerzální službě "výhody, včetně výhod nehmotných", které této společnosti plynuly z titulu poskytování univerzální služby.

Jak zcela případně uvedl ve svém rozsudku městský soud, vnitrostátní právní předpis neumožňoval regulačnímu orgánu zohlednit při stanovení prokazatelné ztráty ve smyslu požadavků směrnice o univerzální službě v roce 2004 veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, které poskytovateli univerzální služby plynou z jejího poskytování. Je tomu tak proto, že směrnice o univerzální službě v článku 12 ("Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby")v odstavci 1 stanoví: "Pokud se vnitrostátní regulační orgány domnívají, že poskytování univerzální služby podle článků 3 až 10 může představovat pro podniky určené k poskytování univerzální služby nespravedlivou zátěž, vypočítají čisté náklady na její poskytování. Za tímto účelem vnitrostátní regulační orgány: a) v souladu s přílohou IV částí A vypočítají čisté náklady na povinnost poskytování univerzální služby, přičemž zohlední jakoukoli tržní výhodu, která vyplyne pro podnik určený k poskytování univerzální služby"(zvýraznění provedl Nejvyšší správní soud). Hodnotu nehmotné výhody je pak třeba pro tyto účely vyjádřit v penězích (bod 20 odůvodnění směrnice o univerzální službě). Tak tomu ale podle vnitrostátní právní úpravy (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb.), podle níž v projednávané věci postupovaly správní orgány, není. Městský soud proto zcela správně konstatoval, že § 31 zákona o telekomunikacích je v rozporu s čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice o univerzální službě a na něj navazující přílohou IV částí A směrnice o univerzální službě. Jinak řečeno, správními orgány měly být zohledněny v čistých nákladech univerzální služby "výhody, včetně výhod nehmotných", které osobě zúčastněné na řízení 1) plynuly z titulu poskytování univerzální služby. Z obsahu napadených rozhodnutí ani z obsahu správního spisu ale není zřejmé, že by správní orgány tyto nehmotné výhody ve skutečnosti zohlednily.

Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani nynější argumentace stěžovatele [ve vztahu k připomínkám žalobkyně a) i žalobkyně b)], že se nehmotnými výhodami ve svých rozhodnutích zabýval jak správní orgán (s. 15-24 napadeného rozhodnutí), tak i žalovaný (s. 28 žalobou napadeného rozhodnutí) v částech, v nichž rekapituloval obsah znaleckého posudku č. 2267/2009 (s. 15 a násl. napadeného rozhodnutí). Ostatně sám správní orgán v kapitole 3.3.3.5 a násl. napadeného rozhodnutí, jakož i na s. 28 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí uvádí, že platná legislativa mu nenařizuje zohlednění nehmotných výhod a že tyto neměl povinnost ani zohlednit, tedy že do výpočtu ztráty z poskytování univerzální služby zahrnul pouze náklady podle zákona o telekomunikacích, vyhlášky č. 235/2001 Sb. a vydaného formuláře.

Ve světle uvedeného nelze než dospět k závěru, že obstojí právní závěr městského soudu o nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů, pokud v rozporu s unijním právem při svém rozhodování nezahrnuly do výše ověřené ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, resp. za období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004, žádné nehmotné výhody (jakoukoliv tržní výhodu) plynoucí osobě zúčastněné na řízení 1) v tomto období (1. 5. 2004 do 31. 12. 2004) z titulu poskytování univerzální služby, jak to předpokládá článek 12 směrnice o univerzální službě, jehož uplatnění se žalobkyně a) i žalobkyně b) domáhaly ve svých připomínkách.

Nejvyšší správní soud v poukazované souvislosti neshledal opodstatněnou ani výtku stěžovatele, že je rozsudek městského soudu dílem nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost.

Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1995 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit(ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, č. 225/2008 Sb. ÚS, rovněž konstatoval, že: "Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 [Listiny základních práv a svobod]."

Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, v němž vyložil, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno, či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. V rozsudku ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Azs 94/2007-107, Nejvyšší správní soud judikoval, že je-li odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech, respektive, jak se vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující žalobní argumentací a jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění soudního rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na § 71 odst. 2 větu třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by přezkoumávané rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění, nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjelo by jednotlivá podání účastníků řízení a námitky v nich uvedené nebo by bylo vnitřně rozporné, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Tak tomu ale v projednávané věci není.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je především zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů tento správní soud dospěl k závěru o přímém účinku článku 12 a článku 13 směrnice o univerzální službě a nesouladu napadeného rozhodnutí s unijním právem, pokud správní orgány při svém rozhodování o ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 nezohlednily veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, jež osobě zúčastněné na řízení 1) v roce 2004 plynuly z titulu jí poskytované univerzální služby. Navazující závěry městského soudu, jež vyplývají z rekapitulace správního spisu, jsou též dostatečně určité i srozumitelné a odpovídají rovněž zásadám logického vyvozování závěrů ze skutkových zjištění.

Ponechat stranou nelze městským soudem stěžovateli důvodně vytýkané pochybení při dokazování a hodnocení důkazů v souvislosti s žalobkyní a) předloženým znaleckým posudkem k jednotlivým nehmotným výhodám, které bylo podle jejího mínění třeba zohlednit správním orgánem jako tržní výhodu. Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí je výsledkem úvah a soudů rozhodujícího orgánu, který musí mít podklad ve skutkovém stavu zjištěném tímto orgánem. Český telekomunikační úřad musí k posouzení nehmotných výhod přistoupit sám a na základě vlastních určitých skutkových zjištění. Pokud některý z účastníků [zde žalobkyně a)] na podporu svých tvrzení předloží znalecký posudek, nepřísluší správnímu orgánu, není-li sám znalcem či znaleckým ústavem, vyvracet závěry znalce o tom, která výhoda poskytovateli ve skutečnosti vznikla a v jaké výši. Uvedené platí tím spíše, měl-li stěžovatel při svém rozhodování k dispozici dva znalecké posudky [viz posudek osoby zúčastněné na řízení 1) ze dne 22. 4. 2010], které byly nadto protichůdné. Za takového stavu je namístě postupovat způsobem, který předestřel Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 1. 7. 2010, čj. 7 Afs 50/2010-60, č. 2138/2010 Sb. NSS. V tomto rozsudku kasační soud konstatoval: "Má-li k téže otázce správce daně k dispozici dva rovnocenné, ale co do závěru odlišné znalecké posudky, nepřísluší mu, aby sám bez dalšího uvážil, který z nich použije pro rozhodná skutková zjištění a který nikoliv. Naopak je povinen odstranit jejich vzájemné rozpory a nesrovnalosti, a to především prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Nevedly-li by tyto výpovědi k ozřejmění vzešlých nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení." Uvedenému závěru není k tíži, vztahoval-li se k postupu správních orgánů podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*), a nikoliv podle správního řádu, v jehož mezích bylo rozhodováno v této věci.

Podle Nejvyššího správního soudu tedy obstojí právní názor městského soudu, že ustanovení článku 12 a přílohy IV části A směrnice o univerzální službě byla v roce 2004 (pro období od 1. 5. 2004) v rozporu s vnitrostátním právem a nenechávala členským státům prostor pro uvážení nebo pro zpřesňující legislativní dotváření na vnitrostátní úrovni v otázce, jak stanovit výši čistých nákladů, a že tento názor netrpí stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelností.

Správný je i závěr městského soudu o nezákonnosti žalobami napadených rozhodnutí z toho důvodu, že stěžovatel při svém rozhodování nezkoumal, zda prokazatelná ztráta představuje pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž, či nikoliv.

Městský soud ve svém rozsudku (s. 19 odst. 4 a násl.) podrobně rozvedl, z jakých důvodů má za to, že zákon o telekomunikacích a vyhláška č. 235/2001 Sb. neodpovídá požadavkům článku 12 a článku 13 směrnice o univerzální službě. Zdůraznil, že česká právní úprava, podle které vyčíslil správní orgán ztrátu osoby zúčastněné na řízení 1) z poskytování univerzální služby za rok 2004 (správně od 1. 5. 2004, jak bylo uvedeno shora), neodpovídá požadavkům kladeným na tuto ztrátu ze strany směrnice o univerzální službě. Tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Vnitrostátní právní úprava vychází z toho, že poskytovateli univerzální služby má být uhrazena jakákoliv ztráta, která mu vznikla v důsledku provozování této služby. Unijní úprava (článek 13 směrnice o univerzální službě) však stojí na premise, že poskytovateli univerzální služby je třeba uhradit jen takovou ztrátu, která pro něj představuje "nespravedlivou zátěž". To znamená, že unijní úprava, podle které měl stěžovatel při svém rozhodování pro část kalendářního roku vycházet (za období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004) předpokládala primární úvahu správního orgánu o tom, zda je vyčíslená prokazatelná ztráta pro poskytovatele univerzální služby [osoba zúčastněná na řízení 1)] nespravedlivou zátěží, či nikoliv (a z jakých důvodů tomu tak je). Takovou úvahu však napadené rozhodnutí neobsahuje (a ani obsahovat nemůže, neboť správní orgán aplikoval výlučně vnitrostátní právo). Jde však o zákonný předpoklad (nezbytnou úvahu) pro následné vyčíslení čistých nákladů na poskytování univerzální služby, jenž lze podrobit soudnímu přezkoumání. Na uvedeném také nic nemění ani nynější tvrzení stěžovatele, že prokazatelná ztráta vyčíslená podle vnitrostátních právních předpisů jistě pro poskytovatele univerzální služby představovala nespravedlivou zátěž, neboť "byla vyčíslena v řádech stamilionů Kč". Nynější tvrzení stěžovatele však nemůže obstát. Je tomu tak proto, že tato úvaha měla být v prvé řadě obsažena v napadeném rozhodnutí. Současně je i nedostatečná, pokud tuto částku nelze porovnat s jakoukoliv výchozí hodnotou [např. výší dosaženého celkového obratu osoby zúčastněné na řízení 1)]. Nelze tak jakkoliv vytyčit mez, kdy by možná ztráta u poskytování univerzální služby byla ještě spravedlivou/únosnou, a naopak, kdy již nikoliv. Tato úvaha však náleží výhradně správnímu orgánu rozhodujícímu o ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 (resp. jeho dílčí části), jak byla předložena osobou zúčastněnou na řízení 1). Tuto absentující úvahu správního orgánu pak není s to nahradit ani městský soud, ani nyní Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, pokud žalobou napadené rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011 i jemu předcházející rozhodnutí ze dne 27. 9. 2010 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Na uvedeném nemění nic ani okolnost, pokud Nejvyšší správní soud shora konstatoval dílčí nezákonnosti napadeného rozsudku městského soudu: a) v otázce temporálních účinků směrnice o univerzální službě, neboť městský soud mylně vztáhl její účinnost i na období před přistoupením České republiky k EU (období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004); b) v otázce nesprávného posouzení statutu osoby zúčastněné na řízení 1), když dovodil, že tato společnost je státní entitou, a c) v otázce, že započtení přiměřeného zisku (nákladů kapitálu), vyčísleného podle zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb., pod pojem čistých nákladů ve smyslu směrnice o univerzální službě, bylo v rozporu s unijním právem (směrnicí o univerzální službě).

Otázkou, obstojí-li výrok stížností napadeného rozhodnutí správního soudu v případě, kdy Nejvyšší správní soud shledá podanou kasační stížnost dílem opodstatněnou, se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, a navazujícím rozsudku v téže věci. V poukazovaném usnesení rozšířený senát vyslovil názor, že: "Zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení [§ 110 odst. 1 s. ř. s.]. Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu." Právě o druhý předvídaný případ jde i v této věci.

Nejvyšší správní soud, vázán rozsudkem Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republicdospěl k závěru, že městský soud při zrušení žalobou napadeného rozhodnutí vyšel dílem i z úvah, které neobstály před Soudním dvorem a kasačním soudem. Nesprávnost těchto dílčích úvah však ve svém výsledku nemohla zvrátit zásadní důvody zrušujícího rozsudku městského soudu. Je tomu tak proto, že napadené správní rozhodnutí bylo skutečně vydáno v rozporu s unijním právem, jak dovodil v přezkoumávaném rozsudku již městský soud.

Nejvyšší správní soud proto ve shodě s předestřeným názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovil, že důvody zrušujícího rozsudku městského soudu obstály v podstatné míře, vadné názory městského soudu nahradil vlastními a kasační stížnost zamítl, neboť není důvodná (§ 110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).

V dalším řízení bude na stěžovateli, resp. na Českém telekomunikačním úřadu, aby v mezích závazného právního názoru městského soudu, modifikovaného názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v tomto rozsudku a rozsudku Soudního dvora ve věci T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, posoudil oprávněnost předloženého zúčtování prokazatelné ztráty osobou zúčastněnou na řízení 1) dne 30. 6. 2005, vzniklé této osobě v souvislosti s poskytováním univerzální služby v roce 2004. Přitom bude postupovat tak, že část této ztráty (za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004) posoudí výhradně v kontextu v tomto období platné a účinné vnitrostátní právní úpravy (zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb.) a zbylou část posoudí podle v kontextu přímo účinné unijní úpravy (směrnice o univerzální službě), která měla pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004 přednost před vnitrostátní právní úpravou (zákonem o telekomunikacích a vyhláškou č. 235/2001 Sb.). Teprve poté vydá rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.

Právní věta

I. Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut "" poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby vážící, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu pověření.

II. Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.

III. Pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby poskytované určeným podnikem se směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. v rámci roku 2004 na období od 1. 1 do 30. 4.

Usnesení ze dne 23. 10. 2014

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupena JUDr. Petrem Hromkem, advokátem se sídlem [adresa] sídlem [adresa] zastoupena Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem [adresa] b, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem [adresa] Praha 4 - Michle, II. UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 A 54/2011 – 181,

t a k t o :

I. Soudnímu dvoru Evropské unie s e p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:

1) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek?

3) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?

4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?

II. Řízení s e p ř e r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

[1] Dne 27. 9. 2010 Český telekomunikační úřad pod č. j. 28 799/05-611/IX.vyř. rozhodl tak, že: „Ověřuje se, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 předložená společností Telefónica Czech Republic, a.s. dopisem čj. 136/2005-RIU-REG III. vyř. dne 29. 7. 2005 v části A ve verzi po mimořádném odpisu realizovaném v roce 2003 (impairmentu) činí 302.622.498 Kč“.

[2] Proti tomuto rozhodnutí podaly samostatně opravné prostředky (rozklad) společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., T-Mobile Czech Republic a. s. a Vodafone Czech Republic a. s. V těchto opravných prostředcích uvedly důvody, z nichž dovozují, že ověřená výše ztráty z poskytování univerzální služby společností Telefónica Czech Republic, a. s., za rok 2004 není správná. Je tomu tak proto, že byla nesprávně vyšší, a to zejm. v otázce režijních nákladů (zahrnutí mezd vrcholného managementu do nákladů univerzální služby), a naopak nezahrnovala nehmotné výhody související s poskytováním univerzální služby. Výše ztráty byla stanovena také v rozporu se Směrnicí, kdy vůbec nebyla posuzována otázka nespravedlivé zátěže pro poskytovatele univerzální služby. Podle společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. (dále také „Telefonica“) byla výše této ztráty naopak nesprávně nízká. Nebyla v ní zahrnuta část nákladů, které bylo třeba z její strany v minulosti vynaložit na zajištění univerzální služby a dále v ní nebyla též zahrnuta ztráta z poskytování ztrátových služeb v celém jejich rozsahu tak, jak jej stanoví český zákon o telekomunikacích.

[3] Český telekomunikační úřad (dále též „ČTÚ“) svým rozhodnutím ze dne 23. 2. 2011, č. j. 137 781/2010-603/III. vyř. podané rozlady zamítl a napadené rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru ekonomické regulace, ze dne 27. 9. 2010, č. j. 28 799/05-611/IX.vyř., potvrdil.

[4] Pokud šlo o výhrady společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., které se týkaly nezahrnutí části dřívějších nákladů a ztráty z poskytování ztrátových služeb v celém jejich rozsahu ve smyslu českého zákona o telekomunikacích, konstatoval shora uvedený správní orgán, že byl vázán zejm. ust. § 77 a 79 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rok 2004 (dále jen „zákon o telekomunikacích“) a vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále jen „vyhláška“), a proto tyto výhrady neshledal opodstatněnými.

[5] Český telekomunikační úřad neshledal ve vztahu k námitkám společnosti Vodafone Czech Republic a. s. důvodnými vytýkaná procesní pochybení správního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni, ani to, že by se nezabýval přírůstkovými náklady univerzální služby. Tento správní orgán neviděl ani opodstatněné důvody k tomu, aby byly do výše ztráty poskytovatele univerzální služby zohledněny tržby a výnosy z provozu telefonních stanic se slevou (příchozích i odchozích hovorů). Již uvedený správní orgán rozhodující o rozkladu rovněž neshledal opodstatněným požadavek mající původ v aplikační přednosti norem práva Evropské unie na zohlednění (započtení) nepřímých výhod a vypořádání se formou správního uvážení s otázkou, zda prokazatelná ztráta představuje pro poskytovatele univerzální služby (dále též „US“) nespravedlivou zátěž. Je tomu tak proto, že tato námitka byla pouze obecná a obecně se jí také správní orgán rozhodující v prvním stupni zabýval na str. 15 - 24 svého rozhodnutí. Zde napadené rozhodnutí obsahuje i úvahu, zda ztráta z US představuje pro jejího poskytovatele nespravedlivou zátěž.

[6] Český telekomunikační úřad posléze neshledal opodstatněnými výhrady T-Mobile Czech Republic a. s. ani v otázce režijních nákladů (zahrnutí mezd vrcholného managementu do nákladů univerzální služby), ani v otázce rozporu se Směrnicí. Skutečnost, že správní orgán rozhodující v prvním stupni neprovedl odečet nehmotných výhod a posouzení nespravedlivé zátěže vyplývá z okolnosti, že postup výpočtu ztráty z univerzální služby je jednoznačně určen vyhláškou, ve které nejsou tyto úkony stanoveny. Tato vyhláška totiž stanoví, které služby jsou považovány za ztrátové. Jsou to služby, které jsou ztrátové ze své podstaty, neboť jsou poskytovány bezplatně nebo za ceny, které představují jen zlomek nákladů vynaložených na jejich poskytování. Vyčíslení nehmotných výhod by se tak mohlo vztahovat pouze k těmto službám. Lze však odhadnout, že jejich hodnota by byla zanedbatelná, pokud by se ji vůbec podařilo vyčíslit. Jde-li o vytýkané neposouzení nespravedlivé zátěže, tak tato námitka též není opodstatněná. Správní orgán rozhodující v prvním stupni se vypořádal se vznesenými připomínkami ve svém rozhodnutí, a to ve smyslu požadavku pro něj závazné vyhlášky. Tento správní orgán naopak nebyl již povinen provádět zkoumání nespravedlivé zátěže ve smyslu Směrnice. Je tomu tak proto, že určení rozsahu nespravedlivé zátěže provedl již zákonodárce v rámci mechanismu ověření výše ztráty stanovené českými právními předpisy.

I.A Řízení před krajským soudem

[7] Proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 137 781/2010-603/III. vyř., podaly společnosti a) T-Mobile Czech Republic a. s. a b) Vodafone Czech Republic a. s. jako žalobkyně k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) správní žaloby. Obě žalobkyně ve svých žalobách namítly nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu zejména pro porušení Směrnice (čl. 12 a čl. 13), kterou bylo třeba v projednávané věci přímo aplikovat. Žalobkyně mají především za to, že tuzemská právní úprava (zákon o telekomunikacích a vyhláška) účinná v roce 2004, podle níž byla v této věci posuzována, vyčíslena a následně ověřena výše prokazatelné ztráty v souvislosti s poskytováním univerzální služby, je v rozporu s čl. 12 a čl. 13 Směrnice. Je tomu tak a) v otázce nezohlednění nehmotných výhod univerzální služby a b) v otázce absence posouzení, zda vyčíslená prokazatelná ztráta představuje „nespravedlivou zátěž“, či nikoliv.

[8] Městský soud žalobami napadené rozhodnutí ČTÚ zrušil pro jeho nezákonnost z důvodu porušení práva Evropské unie (Směrnice EP a Rady č. 2002/22/ES) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[9] Městský soud především přisvědčil žalobkyním v tom, že tuzemská právní úprava - zákon o telekomunikacích a vyhláška - jsou v rozporu se Směrnicí. Konkrétně dovodil, že ust. § 31 zákona o telekomunikacích (účinné do 30. 4. 2005) bylo v rozporu s čl. 12 a čl. 13 Směrnice. K odstranění rozporu došlo až přijetím nové právní úpravy - zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), který nabyl účinnosti 1. 5. 2005. Konkrétní rozpory pak podle městského soudu spočívají v rozdílném určení výše ztráty a v rozdílném způsobu výpočtu a určení prokazatelné ztráty. Je tomu tak proto, že podle tuzemských právních předpisů byla žalovaným nesprávně zohledňována jakákoliv ztráta, ačkoliv podle Směrnice měla být zohledněna toliko ztráta, která představuje „Nespravedlivou zátěž“. Takovou ztrátou je podle názoru městského soudu vycházejícího z judikátu C-222/08 - Komise proti Belgii (čl. 35, 37, 42, 43) jen taková ztráta, která je nadměrná z hlediska možnosti ji unést vzhledem k velikosti podniku, jeho postavení na trhu, finančním možnostem atd. (nikoliv tedy jakákoliv ztráta, jak bylo upraveno v tuzemské právní úpravě pro rok 2004). V posuzované věci byl podle názoru městského soudu správním orgánem do výpočtu prokazatelné ztráty podle tuzemského práva jednak zahrnut přiměřený zisk a jednak nebyly ve smyslu unijní úpravy zohledněny „výhody“, a to včetně výhod nehmotných. Jde-li o započtení přiměřeného zisku, správní soud vycházel z toho, že úprava výpočtu čistých nákladů obsažená ve Směrnici je orientována pouze na zjištění nákladů jako takových. Podle této unijní úpravy se započítávají pouze náklady na provozování univerzální služby, a to dosti striktním způsobem. Při tom je zásadně třeba zohlednit veškeré výhody (i nehmotné), které provozovateli (zde Telefónica Czech Republic, a. s.) vznikly poskytováním univerzální služby. Žádným způsobem se však do určení nepromítají možné ušlé zisky, jak tomu bylo podle české právní úpravy v roce 2004. Cílem Směrnice tak je (případně – viz měřítko spravedlivosti nesené zátěže) kompenzovat pouze vzniklé náklady a vyloučit jakékoliv možné ovlivnění rovné hospodářské soutěže na telekomunikačním trhu společenství (zejm. body 4 a 18 odůvodnění). Tuzemská právní úprava účinná v roce 2004 tak nejenže umožňovala zvýšení ztráty z provozu univerzální služby zahrnutím do ní i přiměřeného zisku, což je v rozporu s unijní úpravou, ale současně neumožňovala při určení výše ztráty zohlednit veškeré výhody, včetně výhod nehmotných, jak to bylo naopak výslovně vyžadováno Směrnicí.

[10] Městský soud proto dovodil, že tuzemská právní úprava byla v roce 2004 v rozporu se Směrnicí, a byly tak naplněny předpoklady pro přímé použití Směrnice.

[11] Je tomu tak proto, že implementace Směrnice do právního České republiky neproběhla úspěšně a uběhla i implementační lhůta stanovená Směrnicí. Rovněž tak je pravidlo stanovené Směrnicí jasné a bezpodmínečné. Směrnice v čl. 13 odst. 1 jednoznačně stanoví, že k zavedení mechanismu pro úhradu čistých nákladů (prokazatelné ztráty) je nezbytné nejprve posoudit, zda čisté náklady představují pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. V tomto ohledu není členským státům ponechán žádný prostor pro uvážení, jak bylo ostatně i potvrzeno výkladem Evropského soudního dvora ve věci Base (C-389/08). Lze tedy bez pochybností určit, jak má regulační orgán postupovat. Na uvedeném nic nemění ani neurčitý právní pojem „nespravedlivá zátěž“, jehož obsah má být určen až úvahou správního či soudního orgánu. Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) především nepovažuje ve své judikatuře interpretační nejasnosti ohledně obsahu použitých termínů za překážku přímého účinku (srov. rozhodnutí ve věci C-41/1974). Městský soud přitom současně neshledal možným použít při výkladu tuzemského práva eurokonformní výklad. Je tomu tak proto, že tuzemský právní řád neumožňuje žalovanému (Český telekomunikační úřad), aby při svém rozhodování nezohlednil tuzemským právem umožňované zahrnutí přiměřeného zisku do výše čistých nákladů za US. Přímý účinek Směrnice není k tíži jednotlivce - což by jinak vylučovalo přímou aplikaci Směrnice. Poskytovatel univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech Republic, a. s. také nebyl privátním podnikatelským subjektem (jednotlivcem), ale „státní entitou“ pod kontrolou státu [většinovým vlastníkem (51,1% akcií) této společnosti byl stát, resp. Fond národního majetku, jenž byl podřízen Ministerstvu financí České republiky], který plnil i univerzální službu ve veřejném (státním) zájmu, a nad plněním této povinnosti dohlížel stát prostřednictvím žalovaného ČTÚ.

I.B Argumenty kasační stížnosti

[12] Proti citovanému rozsudku městského soudu podal žalovaný Český telekomunikační úřad jako stěžovatel (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že rozsudek správního soudu je nezákonný, neboť městský soud vadně po právní stránce posoudil otázku možného přímého účinku Směrnice (dovodil, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla státní entitou, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není; nesprávná je při tom i úvaha, že je tomu jak skrze majetkový podíl, tak i skrze výkon výjimečných pravomocí).

[13] Závěr městského soudu, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla v roce 2004 státní entitou skrze majetkový podíl státu v této společnosti, nemá zákonnou oporu ani oporu v judikatuře tuzemské či v judikatuře ESD. Ten sice hovoří o „kontrole entity ze strany státu“, nehovoří však již o tom, jak velký tento podíl má být (zda podíl 100%, jak se domnívá stěžovatel, nebo postačí 51%, jak dovozuje městský soud; v poukazované judikatuře ESD vystupoval příslušný členský stát vždy v pozici 100% společníka).

[14] Nesprávnost vysloveného názoru městského soudu dokládá i to, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla soukromou osobou obchodovatelnou na burze a měla i soukromé akcionáře. Tito - v důsledku posouzení statusu společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. jako státní entity – by pak skrze své podíly získali nižší podíl na výnosu této společnosti. K názoru stěžovatele se přiklání i odborná literatura. Nadto městským soudem poukázaný případ Foster a další z 12. 7. 1990, C-188/89, na danou věc vůbec nedopadá. V poukazované věci šlo o znárodněnou společnost s monopolním postavením. Takové postavení společnost Telefónica Czech Republic, a. s. v roce 2004 v České republice neměla. Nemohla proto být skrze dílčí obchodní podíl státu v této společnosti považována za státní entitu. Nelze se ani dovolávat přímého účinku k tíži jednotlivce - zde společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. a jejích menšinových akcionářů.

[15] Nesprávný je také závěr městského soudu, že společnost Telefónica Czech Republic, a. s. byla státní entitou pro výjimečné pravomoci spočívající v poskytování univerzální služby. Je tomu tak proto, že univerzální služba není ničím zvlášť výjimečná. Ve skutečnosti jde jen o poskytování služby nad rámec běžné telekomunikační služby. Nejde ani o nepřímý výkon funkcí státu, který by byl nadto neobvyklý v soukromých vztazích. Povinnosti a oprávnění společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. nelze také přirovnat ke kompetencím ve věci souzené ESD pod sp. zn. C-425/12 (Portgáz). Ničím výjimečným není ani okolnost, že společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. jako provozovateli univerzální služby vzniká právo na úhradu ceny těchto služeb.

[16] Městský soud rovněž nesprávně posoudil otázku, že Směrnice z časového hlediska dopadá i na univerzální službu poskytovanou společností Telefónica Czech Republic, a. s. v celém roce 2004 na základě telekomunikační licence z roku 2002 [tedy i pro období roku 2004, které předcházelo vstupu České republiky do Evropské unie (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)]. Takový výklad temporálních účinků unijní právní úpravy univerzální služby je v přímém rozporu se zásadou právní jistoty a ochrany nabytých práv. Telefónica Czech Republic, a. s. byla pověřena poskytováním univerzálních služeb již v roce 2002, tedy ještě před vstupem České republiky do Evropské unie (stejně tak i před přijetím samotné Směrnice, která poskytování univerzální služby regulovala i před účinností asociační dohody). Je tak zjevné, že přímá aplikace Směrnice by byla v přímém rozporu s principem právní jistoty pro poskytovatele univerzální služby. Výklad městského soudu by naopak společnost Telefónica Czech Republic, a. s. zbavil práv nabytých před vstupem do Evropské unie podle tehdy platných a účinných právních předpisů, včetně očekávané odměny (určené náhrady) za poskytovanou univerzální službu. I kdyby však bylo skutečně třeba od 1. 5. 2004 postupovat pro účely vyčíslení ceny (úhrady prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby) výhradně podle Směrnice, městský soud pochybil minimálně již tím, že vztáhl vadně účinnost Směrnice na celý kalendářní rok 2004. Správně měl Směrnici aplikovat jen na období od vstupu České republiky do Evropské unie (od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004). Stěžovatel má také za to, že Směrnici nelze aplikovat též z toho důvodu, že ustanovení v ní uvedená nejsou ani dostatečně určitá a bezpodmínečná.
[17] Městský soud se ve svém rozsudku mýlí, i pokud jde o jeho úvahu o nepřípustnosti zohlednění přiměřeného zisku poskytovatele univerzální služby. Přiměřený zisk je z ekonomického hlediska číselným vyjádřením nákladů na kapitálové investice. Nezahrnutí nákladů kapitálu do výpočtu ztráty je zásadní vadou rozsudku. Přiměřený zisk nepředstavuje vyjádření ušlých zisků poskytovatele univerzálních služeb, jak nesprávně dovozuje správní soud, ale představuje vyjádření nákladů na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální služby uložené společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. Jinak řečeno, „přiměřený zisk“ koresponduje s náklady na kapitálové investice potřebné pro poskytování univerzální služby.

[18] Městský soud rovněž pochybil, dovozuje-li, že stěžovatel nezkoumal, zda prokazatelná ztráta představovala pro poskytovatele univerzální služby nespravedlivou zátěž. Prokazatelná ztráta nespravedlivou zátěž pro poskytovatele univerzálních služeb bezesporu představovala, neboť byla vyčíslena v řádu stamilionů Kč. Navíc existuje vícero definic neúnosné zátěže.

[19] Vzhledem ke složitosti posuzované věci stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, v jejímž rámci by se vyslovil k otázce:

· zda bylo možno společnost Telefónica Czech Republic, a. s. v roce 2004 považovat za státní entitu, vůči níž by byl připuštěn přímý účinek Směrnice,

· zda lze na právní vztah vzniklý na základě telekomunikační licence z roku 2002 aplikovat Směrnici o univerzální službě, zejména s přihlédnutím k tomu, že Česká republika nebyla do 30. 4. 2004 členským státem Evropské unie,

· zda lze do čistých nákladů ve smyslu Směrnice zahrnout přiměřený zisk, který odpovídá nákladům na kapitálové investice nutné k poskytování univerzální služby společností Telefónica Czech Republic, a. s.

I.C Vyjádření žalobkyně b) ke kasační stížnosti
(Vodafone Czech Republic, a. s.)

[20] Žalobkyně b) se ztotožnila se závěrem městského soudu, že v projednávané věci (ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004) bylo třeba přímo aplikovat Směrnici o univerzální službě. Dovodila, že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (dříve Český Telecom, a. s.), která byla po celé období roku 2004 ovládána Fondem národního majetku (Českým státem), jenž byl jeho majoritním akcionářem, bylo třeba nahlížet jako na státní entitu ve smyslu judikatury ESD. Nelze odhlédnout též od okolnosti, že společnost Telefónica Czech Republic a. s. v tomto období navíc zajišťovala poskytování služeb ve veřejném zájmu (např. rozsudek ESD ze dne 12. 7. 1990, Foster, C-188/89 nebo rozsudek ze dne 22. 6. 1989, Fratelli Constanzo SpA Comune di Milano, C-103/88). Přímou aplikovatelnost Směrnice lze rovněž dovodit ze skutečnosti, že subjektem, kterému předmětná Směrnice ukládá povinnosti při posuzování (ověřování) výše ztráty, je primárně žalovaný (ČTÚ), tedy orgán státu, a nikoliv společnost Telefónica Czech Republic, a. s. V daném případě by se tak mohlo jednat o tzv. Triangulární vertikální vztah přímého účinku Směrnice (viz rozsudek ESD ze dne 7. 1. 2004, Wells, C-201/02), kde se jednotlivec (zde žalobkyně) dovolává přímé aplikace Směrnice vůči státnímu orgánu, avšak přímá aplikace má vliv na právní postavení třetích osob - jednotlivců (zde Telefónica Czech Republic, a. s.), který může být ve svém důsledku příznivý i nepříznivý. Přímý účinek Směrnice v projednávané věci (ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby) je proto v tomto případě nezpochybnitelný.
[21] Oproti stěžovateli má ale za to, že rozpor předchozí právní úpravy (zákon o telekomunikacích a vyhláška) se Směrnicí je zcela evidentní. Tuto okolnost sama o sobě dokazuje i činnost zákonodárce, který přijal nový - „eurokonformní“ - zákon o elektronických komunikacích (č. 127/2005 Sb.). Tento však nabyl účinnosti až ode dne 1. 5. 2005.

I.D Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
(Telefónica O2 Czech Republic a. s.)

[22] Společnost Telefónica Czech Republic, a. s. se plně ztotožňuje s obsahem podané kasační stížnosti a odkazuje na své vyjádření k žalobě žalobkyně b) ze dne 9. 9. 2013 a na své vyjádření k žalobě žalobkyně a) ze dne 7. 11.2011, která jsou založena v soudním spise.

II.
Relevantní právní úprava

II.A Relevantní právo Evropské unie

[23] Otázky poskytování univerzální telekomunikační služby (zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele) na úrovni práva Evropské unie upravuje Směrnice. Jejím cílem je (čl. 1) „zajistit přístup k veřejně dostupným službám v dobré kvalitě v celém Společenství prostřednictvím účinné hospodářské soutěže a možnosti výběru a řešit okolnosti, za nichž trh nenaplňuje uspokojivě potřeby koncových uživatelů. Směrnice rovněž obsahuje ustanovení týkající se některých aspektů koncových zařízení, včetně ustanovení pro usnadnění přístupu pro zdravotně postižené koncové uživatele“ (článek 1 Směrnice). Pro posuzovaný případ je rozhodný článek 12 a 13 této směrnice:

Článek 12
Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby

1. Pokud se vnitrostátní regulační orgány domnívají, že poskytování univerzální služby podle článků 3 až 10 může představovat pro podniky určené k poskytování univerzální služby nespravedlivou zátěž, vypočítají čisté náklady na její poskytování.

Za tímto účelem vnitrostátní regulační orgány:

a) v souladu s přílohou IV části A vypočítají čisté náklady na povinnost poskytování univerzální služby, přičemž zohlední jakoukoli tržní výhodu, která vyplyne pro podnik určený k poskytování univerzální služby, nebo

b) použijí čisté náklady na poskytování univerzální služby, které byly zjištěny v rámci mechanismu určování podle čl. 8 odst. 2.

2. Audit nebo ověření účetnictví a nebo jiných informací sloužících jako základ pro výpočet čistých nákladů na povinnosti univerzální služby podle odst. 1 písm. a) provádí vnitrostátní regulační orgán nebo subjekt nezávislý na zúčastněných stranách a schvaluje vnitrostátní regulační orgán. Výsledky výpočtu nákladů a závěry auditu musí být veřejně přístupné.

Článek 13
Financování povinností univerzální služby

1. Pokud vnitrostátní regulační orgány na základě výpočtu čistých nákladů podle článku 12 zjistí, že podnik je zatížen nespravedlivou zátěží, rozhodnou členské státy na základě žádosti určeného podniku:

a) o zavedení mechanismu náhrady zjištěných čistých nákladů takovému podniku z veřejných prostředků za průhledných podmínek, a nebo

b) o rozdělení čistých nákladů na povinnosti univerzální služby mezi podniky zajišťující sítě a poskytující služby elektronických komunikací.

2. Pokud jsou čisté náklady rozdělovány podle odst. 1 písm. b), zavedou členské státy mechanismus rozdělování spravovaný vnitrostátním regulačním orgánem nebo subjektem nezávislým na příjemcích, který je pod dohledem vnitrostátního regulačního orgánu. Financovány mohou být pouze čisté náklady zjištěné podle článku 12, které se vztahují k povinnostem stanoveným v článcích 3 až 10.

3. Mechanismus rozdělování respektuje zásady průhlednosti, minimálního narušení trhu, nediskriminace a proporcionality v souladu se zásadami uvedenými v příloze IV části B. Členské státy se mohou rozhodnout, že nebudou vyžadovat příspěvky od podniků, jejichž obrat na vnitrostátním trhu nedosahuje stanoveného limitu.

4. Případné poplatky související s rozdělováním nákladů na povinnosti univerzální služby musí být rozčleněny a určovány pro každý podnik samostatně. Podnikům, které neposkytují služby na území členského státu, který vytvořil mechanismus rozdělování, nemohou být takové poplatky ukládány ani od nich nesmějí být vybírány.

Článek 8
Určení podniků

2. Pokud členské státy určí podniky na celém území státu nebo jeho části jako podniky mající povinnosti univerzální služby, učiní tak prostřednictvím účinného, objektivního, průhledného a nediskriminačního mechanismu určování, přičemž žádný podnik není předem zbaven možnosti být určen. Takové metody určování zajistí, aby univerzální služba byla poskytována rentabilním způsobem a mohla být využívána jako prostředek k určování čistých nákladů na povinnosti univerzální služby v souladu s článkem 12.

II.B Relevantní vnitrostátní právo

[24] Poskytování univerzální služby a náhrady za ni bylo v roce 2004 upraveno zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rok 2004, (zákon o telekomunikacích).

§ 31
Prokazatelná ztráta

(1) Poskytovatel univerzální služby má nárok na úhradu prokazatelné ztráty.

(2) Prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu.

(3) Poskytuje-li držitel telekomunikační licence mimo univerzální službu ještě jiné telekomunikační služby nebo vykonává jiné činnosti, je povinen vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby.

(4) Způsob výpočtu prokazatelné ztráty, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a vymezení přiměřeného zisku stanoví prováděcí předpis.

[25] Na uvedený zákon o telekomunikacích navázala vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence. Podle této vyhlášky platilo:

§ 2
Způsob výpočtu prokazatelné ztráty

(1) Prokazatelnou ztrátu vypočítá poskytovatel univerzální služby jako rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů z poskytování ztrátových služeb na jedné straně a součtem ekonomicky oprávněných nákladů na poskytování těchto služeb a přiměřeného zisku na straně druhé. Výpočet prokazatelné ztráty poskytovatel univerzální služby předkládá na formuláři vydaném Úřadem.

(2) K posouzení ekonomické oprávněnosti nákladů je poskytovatel univerzální služby Úřadu povinen předkládat oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby podle § 34 odst. 2 písm. a) zákona, a to do 31. května každého kalendářního roku.

§ 3
Doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy

(1) Poskytovatel univerzální služby předkládá Úřadu spolu s výpočtem prokazatelné ztráty za příslušný rok
a) účetní závěrku sestavenou podle zvláštního právního předpisu,
b) analytickou účetní evidenci nákladů a výnosů,
c) výsledky oddělené evidence nákladů a výnosů podle § 34 odst. 2 písm. a) zákona a způsobů pro stanovení výše ekonomicky oprávněných nákladů. Údaje o ztrátových službách se člení podle jednotlivých nákladových a výnosových položek a podle struktury uvedené v příloze č. 1,
d) přehled zařazení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku do odpisových skupin včetně použití koeficientu pro zrychlené odepisování, včetně způsobů pro přiřazení vlastního kapitálu na pořízení tohoto majetku,
e) přehled poskytnutých slev podle druhů.

(2) Poskytovatel univerzální služby umožní Úřadu na požádání ověřit údaje v rozsahu výpočtu prokazatelné ztráty včetně přiměřeného zisku, zejména z technické dokumentace, ze statistických dokladů a z prvotních účetních dokladů.

(3) Zúčtování prokazatelné ztráty, doklady předané poskytovatelem univerzální služby a doklady použité pro ověření výpočtu prokazatelné ztráty uchovává Úřad po dobu pěti let od konce příslušného roku.

§ 4
Vymezení přiměřeného zisku

Přiměřený zisk se pro účely zúčtování prokazatelné ztráty určí vzhledem k účetní hodnotě vlastního kapitálu, který poskytovatel univerzální služby přiřadil na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb. Přiměřený zisk poskytovatel univerzální služby vypočítá podle postupu uvedeného v příloze č. 3.

Příloha č. 3
Výpočet přiměřeného zisku

1. Přiměřený zisk vypočítá poskytovatel univerzální služby podle vzorce:
PZ = 0,145 x VJZS

V tomto vzorci je:
PZ - přiměřený zisk
VJZS - účetní hodnota vlastního kapitálu, který byl přiřazen na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb.

2. Účetní hodnota vlastního kapitálu se stanoví podle právních předpisů o účetnictví.

[26] K harmonizaci zákona o telekomunikacích, resp. jeho nahrazení jiným právním předpisem - v důsledku závazků vyplývajících mimo jiné i ze Směrnice - došlo až ke dni 1. 5. 2005, a to zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a na něj navazujícími prováděcími předpisy. V dané věci jsou pak relevantními zejm. ustanovení §§ 38-50 tohoto zákona.

III.
Důvody položení předběžných otázek

[27] V posuzované věci správní orgán rozhodující v prvém stupni a správní orgán rozhodující o rozkladu aplikoval český zákon o telekomunikacích a rozhodl tak, že ověřil výši ztráty z poskytování univerzální služby společností Telefónica Czech Republic, a. s. ve výši 302.622.498 Kč. Městský soud v řízení o žalobách dospěl k závěru, že uvedený zákon o telekomunikacích neměl být v projednávané věci aplikován, neboť je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně s článkem 12 a 13 Směrnice, které se mimo jiné dovolávaly obě žalobkyně. Městský soud současně neshledal, že by přímé aplikaci Směrnice bránila okolnost, že by její použití mohlo být k tíži jednotlivce - zde společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. Městský soud zjistil, že ve společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. měl v roce 2004 český stát majoritní podíl (51,1% akcií). Z výše tohoto podílu, který státu umožňoval kontrolu společnosti, pak dovodil, že na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech Republic, a. s. - nelze nahlížet jako na jednotlivce, ale jako na státní entitu. Žalobkyně se proto mohly úspěšně domáhat přímého účinku Směrnice.

[28] Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem městského soudu, že v projednávané věci (určení ceny univerzální služby v roce 2004) jsou splněny předpoklady k přiznání přímého účinku Směrnice. Je tomu tak proto, že 1) implementace Směrnice do právního řádu členského státu (České republiky) neproběhla úspěšně (rozpor Směrnice se zákonem o telekomunikacích), 2) uběhla implementační lhůta stanovená Směrnicí (1. 5. 2004) a 3) pravidlo stanovené Směrnicí je jasné a bezpodmínečné (srov. např. C-397/2001, C-403/2001, C-389/2008).

[29] Jde-li o posouzení otázky, zda lze ve smyslu Směrnice do čistých nákladů univerzální služby na její poskytování zahrnout i tuzemským právem předpokládaný přiměřený zisk, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dovozuje, že nikoliv (v obecné rovině). Z povahy věci i z jazykového výkladu nelze zisk (ať již je přiměřený či nikoliv) považovat za nákladovou položku podřaditelnou termínu „čistých nákladů“ univerzální služby, jak to deklaruje a stanoví Směrnice. V tomto směru také podle Nejvyššího správního soudu není, resp. v roce 2004 nebyla, vnitrostátní právní úprava regulující poskytování univerzální služby zcela v souladu se Směrnicí.

[30] Současně nelze podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího odhlédnout ani od tvrzení a požadavku stěžovatele na to, aby v čistých nákladech ve smyslu Směrnice byly zohledněny i dílčí náklady „vlastního kapitálu“ vynaloženého při poskytování univerzální služby ze strany jejího poskytovatele (Telefónica Czech Republic, a. s.), které byly ne zcela případně vnitrostátní právní úpravou podřazeny tuzemskému termínu „přiměřený zisk“. V projednávané věci je podle ust. § 31 a § 77 zákona o telekomunikacích ve spojení s ust. § 4 a přílohy č. 3 vyhlášky přiměřený zisk konstituován hodnotou 14,5% z účetní hodnoty vlastního kapitálu, který poskytovatel univerzální služby přiřadil na „pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku sloužícího k poskytování ztrátových služeb“ (příloha č. 1 vyhlášky). Podle Nejvyššího správního soudu tak není na jisto postaveno ani to, zda deklarované náklady vlastního kapitálu (zahrnované podle tuzemské právní úpravy účinné v roce 2004 ve výši 14,5% z účetní hodnoty tohoto vlastního kapitálu pod pojem přiměřeného zisku) odpovídají termínu čistých nákladů podle Směrnice, ani to, zda jejich procentní výše není nepřiměřeně nízká. Nejvyšší správní soud proto v uvedeném smyslu položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, a to, zda „je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele, byť by i byl vyjádřený ve formě nákladů na kapitálové investice ve výši 14.5% z účetní hodnoty tohoto vlastního kapitálu, a zda „v případě kladné odpovědi, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek“.

[31] Nejvyšší správní soud se již neshoduje se závěrem Městského soudu v Praze v otázce, zda lze na poskytovatele univerzální služby v roce 2004 - společnost Telefónica Czech Republic, a. s. - nahlížet jako na státní entitu (výklad tuzemských soudů v této otázce ale není jednotný). V uvedeném směru má naopak za to, že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. je nutno nahlížet jako na jednotlivce. Za státní entitu by podle Nejvyššího správního soudu mohla být společnost Telefónica Czech Republic, a. s. označena pouze tehdy, pokud by Česká republika (stát) v roce 2004 disponoval výhradně 100% podílem v této společnosti. Ekonomicky kontrolovat soukromou firmu lze totiž nejen s podílem 51,1%, jak tomu je v tomto případě, ale reálně v určitých případech i od hranice podílu nižšího. Není přitom rozhodné, jak členský stát tento podíl nabyl [zda tomu tak bylo jeho koupí, odúmrtí, znárodněním či prodejem jeho většinového/menšinového podílu (privatizací)]. Podle Nejvyššího správního soudu proto v této věci nelze na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. nahlížet jako na státní entitu. Z tohoto důvodu nelze také po této osobě, byť v ní má či měl členský stát i majoritní podíl, ani po jejich ostatních (minoritních) akcionářích spravedlivě požadovat, aby nesli následky nečinnosti státu při procesu aproximace práva Evropské unie (do 30. 4. 2005). Tato otázka (určení hranice „státní entity“) pak nabývá na významu především v členských zemích bývalého východního bloku, kde v důsledku privatizací podíl státu v soukromých společnostech, byť by i byl marginální, není stále zanedbatelný.

[32] Za stavu, kdy Směrnice nemůže zakládat povinnosti pro jednotlivce (zákaz horizontálního přímého účinku), má Nejvyšší správní soud oproti městskému soudu za to, že ze strany žalobkyň se v projednávané věci nelze účinně dovolávat přímého účinku Směrnice (srov. rozsudek C-192/94). Ten by se totiž mohl přímo promítnout v povinnostech soukromé osoby - společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. - za situace, kdy by na základě Směrnice byla vyčíslená výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 v nižší výši, než činí výše určená dle tuzemské právní úpravy (zákona o telekomunikacích). Směrnici by tak byl nepřípadně přiznán i horizontální účinek.

[33] Otázkou výkladu pojmu jednotlivce ve vztahu k zákazu horizontálního přímého účinku se ESD zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 12. 7. 1990, Foster a další, C-188/89. Zde připustil, že se procesně způsobilé subjekty mohou dovolávat bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení Směrnice vůči organizacím nebo útvarům, které jsou podřízeny svrchované moci nebo dohledu státu nebo vůči těm, které disponují mimořádnými pravomocemi vymykajícími se těm, které vyplývají z pravidel uplatňovaných mezi soukromými osobami, a že je třeba zabránit tomu, aby stát získal výhodu z toho, že nedodržuje právo Společenství (čl. 17 a 18). Z předestřeného rozsudku by pak bylo možno i dovodit, že přímého účinku Směrnice se lze dovolávat nejen proti veřejnoprávním subjektům (státním orgánům), ale také vůči soukromoprávním subjektům, v nichž má členský stát kontrolu. Co vše lze pod „kontrolu ze strany státu“ zahrnovat, však již Soudní dvůr Evropské unie blíže nevymezil. V této souvislosti nelze též přehlédnout stanovisko generálního advokáta Jakobse ve věci Vaneetweld ze dne 27. 1. 1994 (C-316/1993), kde se vyjádřil k připuštění horizontálního účinku směrnic.

[34] Vzhledem k tomu, že z dostupné judikatury Soudního dvora Evropské unie není zřejmá hranice, od které lze obchodní společnost (pod kontrolou státu), jejímiž podílníky jsou mimo členského státu i další soukromé osoby - jednotlivci, považovat za státní entitu (zda je touto hranicí 100% podíl členského státu, nebo jiný podíl umožňující kontrolu této soukromoprávní společnosti ze strany členského státu), položil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru Evropské unie třetí předběžnou otázku: „Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a.s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?“

[35] Bude-li ze strany Soudního dvoru Evropské unie předestřená třetí otázka zodpovězena tak, že na společnost Telefónica Czech Republic, a. s. bylo třeba v roce 2004 nahlížet jako na státní entitu, předkládá Nejvyšší správní soud tomuto soudnímu dvoru následnou doplňující otázku, a to, zda „lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unie (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)“.

[36] Je tomu tak proto, že Nejvyšší správní soud nesdílí právní názor Městského soudu v Praze, že Směrnici EP a Rady č. 2002/22/ES o univerzální službě, ze dne 7. 3. 2002, bylo třeba jednotně aplikovat (v otázce určení výše ztráty z poskytování univerzální služby) za celé období kalendářního roku 2004 (tedy i za období bezprostředně předcházející vstupu České republiky do Evropské unie). V tomto směru není rozhodná okolnost, že povinnost poskytovat univerzální službu trvala kontinuálně a bez jakýchkoliv změn po celý rok 2004. Není též rozhodné, že řízení o ověření prokazatelné ztráty bylo zahájeno až v roce 2005 či že lze v této souvislosti hovořit o „trvajícím právním vztahu“, o němž bylo rozhodováno až v době působení práva Evropské unie. Na uvedeném nic nemění ani městským soudem poukazovaný rozsudek ESD ve věci C-96/2008, CIBA. Podle Nejvyššího správního soudu je naopak jedinou relevantní skutečností to, že v období před vstupem České republiky do Evropské unie nebylo možno Směrnici považovat za pramen práva v České republice, který by při kolizi evropského práva s účinnými právními předpisy členského státu měl přednost, resp. který by vylučoval aplikaci tuzemského práva. V tomto směru - v otázce určení (ověření) výše ztráty za poskytování univerzální služby za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 (období před vstupem) - mohla být proto unijní právní úprava týkající se poskytování univerzální služby (Směrnice) toliko výkladovou pomůckou či metodou při výkladu tuzemských právních předpisů. Nemohla však vylučovat účinnost tuzemských právních norem - zde zákona o telekomunikacích a vyhlášky. Pokud by tedy Směrnice (čl. 12 a 13) měla přímý účinek a nepůsobila by vůči jednotlivci (Telefónica Czech Republic, a. s. by byla státní entitou), měl žalovaný správně posoudit výši ztráty za poskytování univerzální služby v roce 2004 odděleně [samostatně za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 podle tehdy účinných tuzemských právních předpisů (zákona o telekomunikacích a vyhlášky) a za období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004 podle Směrnice].

[37] Nejvyšší správní soud je soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Jelikož před ním vyvstaly výše uvedené otázky výkladu práva Evropské unie, vznikla mu v souladu s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost obrátit se s nimi na Soudní dvůr.

IV.
Přerušení řízení

[38] Nejvyšší správní soud proto rozhodl o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie a zároveň přerušil řízení o kasační stížnosti žalovaného dle ust. § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“). Poté, co Soudní dvůr Evropské unie o předložených otázkách rozhodne, předseda senátu Nejvyššího správního soudu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 5 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní věci žalobkyň: a) T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupena JUDr. Petrem Hromkem, advokátem se sídlem [adresa] sídlem [adresa] zastoupena Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem [adresa] b, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I. O2 Czech Republic a. s., se sídlem [adresa] Praha 4 - Michle, II. UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 A 54/2011 – 181,

t a k t o :

A. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, s e v bodu I. záhlaví a v bodu I.3) výroku o p r a v u j e tak, že se název společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s., nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“, (s účinností změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení uvedeným).

B. V odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, s e označení názvu společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“, „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“, o p r a v u j e tak, že se nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“, (s účinností změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení uvedeným).

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, tak, že

„I. Soudnímu dvoru Evropské unie s e p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:

5) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?

6) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek?

7) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?

8) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?

II. Řízení s e p ř e r u š u j e “.

Podle ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Podle ust. § 55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.

V tomto případě bylo uvedeno v důsledku „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v záhlaví v bodě I., ve výroku v bodě I.3) i v odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, nesprávné (neaktuální) označení osoby zúčastněné na řízení „Telefónica Czech Republic, a. s.“, namísto správného označení této osoby zúčastněné na řízení, které ode dne 21. června 2014 zní „O2 Czech Republic a. s.“.

V této věci jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ lze podřadit i případ, kdy správní soud - v záhlaví, výroku i v odůvodnění svého usnesení uvede nesprávné (již neaktuální) označení (název) jedné z osob zúčastněných na řízení, a zda jej lze změnit opravným usnesením.

Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. se lze obrátit k judikatuře vztahující se k ust. § 164 o. s. ř., podle které předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, opravit rozsudek podle § 164 o. s. ř. je možné jen v případech, kde jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (např. z údajů ve veřejných rejstřících).

Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že podle ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s ust. § 55 odst. 5 s. ř. s., ve světle judikátu R 37/1969, který je použitelný i v soudním řízení správním, je možno provést uvedenou opravu již citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86.

Při zpracovávání písemného vyhotovení tohoto usnesení Nejvyššího správního soudu došlo k chybě v psaní a ke zjevné nesprávnosti v záhlaví usnesení pod bodem I., ve výroku usnesení pod bodem I.3) i v odůvodnění tohoto usnesení. V těchto částech shora uvedeného usnesení byl nesprávně (podle obsahu spisu) uveden ke dni rozhodování Nejvyššího správního soudu dne 23. října 2014 v té době již neaktuální název obchodní společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ namísto aktuálního správného názvu „O2 Czech Republic a. s.“ (dne 21. června 2014 byl ve veřejném rejstříku již vymazán předchozí název obchodní společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ a téhož dne zapsán název společnosti „O2 Czech Republic a. s.“). Se zřetelem ke shora uvedenému šlo pouze o změnu názvu společnosti. Uvedení chybného označení (názvu) společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ v záhlaví, ve výroku a v odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, a chybného názvu obchodní společnosti „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“ v odůvodnění výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, namísto aktuálního názvu „O2 Czech Republic a. s.“, je pak chybou v psaní i jinou zjevnou nesprávností, kterou lze opravit. Změna názvu uvedené společnosti bez přeměny je též patrna z notářského zápisu zn. NZ 307/2014, N 306/2014 JUDr. M. M., notářky se sídlem [adresa] 2 a z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 2322, ze dne 20. 11. 2014.

Z těchto důvodů bylo proto rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu

Usnesení ze dne 9. 12. 2014

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní věci žalobkyň: a) T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupena JUDr. Petrem Hromkem, advokátem se sídlem [adresa] sídlem [adresa] zastoupena Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem [adresa] b, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I. O2 Czech Republic a. s., se sídlem [adresa] Praha 4 - Michle, II. UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 A 54/2011 – 181,

t a k t o :

A. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, s e v bodu I. záhlaví a v bodu I.3) výroku o p r a v u j e tak, že se název společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s., nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“, (s účinností změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení uvedeným).

B. V odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, s e označení názvu společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“, „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“, o p r a v u j e tak, že se nahrazuje názvem „O2 Czech Republic a. s.“, (s účinností změny názvu od 21. června 2014 a se shodným sídlem v tomto usnesení uvedeným).

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, tak, že

„I. Soudnímu dvoru Evropské unie s e p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:

1) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek?

3) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?

4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?

II. Řízení s e p ř e r u š u j e “.

Podle ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Podle ust. § 55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.

V tomto případě bylo uvedeno v důsledku „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v záhlaví v bodě I., ve výroku v bodě I.3) i v odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86, nesprávné (neaktuální) označení osoby zúčastněné na řízení „Telefónica Czech Republic, a. s.“, namísto správného označení této osoby zúčastněné na řízení, které ode dne 21. června 2014 zní „O2 Czech Republic a. s.“.

V této věci jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ lze podřadit i případ, kdy správní soud - v záhlaví, výroku i v odůvodnění svého usnesení uvede nesprávné (již neaktuální) označení (název) jedné z osob zúčastněných na řízení, a zda jej lze změnit opravným usnesením.

Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. se lze obrátit k judikatuře vztahující se k ust. § 164 o. s. ř., podle které předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, opravit rozsudek podle § 164 o. s. ř. je možné jen v případech, kde jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (např. z údajů ve veřejných rejstřících).

Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že podle ust. § 54 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s ust. § 55 odst. 5 s. ř. s., ve světle judikátu R 37/1969, který je použitelný i v soudním řízení správním, je možno provést uvedenou opravu již citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, č. j. 7 As 131/2013 - 86.

Při zpracovávání písemného vyhotovení tohoto usnesení Nejvyššího správního soudu došlo k chybě v psaní a ke zjevné nesprávnosti v záhlaví usnesení pod bodem I., ve výroku usnesení pod bodem I.3) i v odůvodnění tohoto usnesení. V těchto částech shora uvedeného usnesení byl nesprávně (podle obsahu spisu) uveden ke dni rozhodování Nejvyššího správního soudu dne 23. října 2014 v té době již neaktuální název obchodní společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ namísto aktuálního správného názvu „O2 Czech Republic a. s.“ (dne 21. června 2014 byl ve veřejném rejstříku již vymazán předchozí název obchodní společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ a téhož dne zapsán název společnosti „O2 Czech Republic a. s.“). Se zřetelem ke shora uvedenému šlo pouze o změnu názvu společnosti. Uvedení chybného označení (názvu) společnosti „Telefónica Czech Republic, a. s.“ v záhlaví, ve výroku a v odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2014, a chybného názvu obchodní společnosti „Telefónica O2 Czech Republic a. s.“, popřípadě „Telefonica“ v odůvodnění výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, namísto aktuálního názvu „O2 Czech Republic a. s.“, je pak chybou v psaní i jinou zjevnou nesprávností, kterou lze opravit. Změna názvu uvedené společnosti bez přeměny je též patrna z notářského zápisu zn. NZ 307/2014, N 306/2014 JUDr. M. M., notářky se sídlem [adresa] 2 a z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 2322, ze dne 20. 11. 2014.

Z těchto důvodů bylo proto rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací