Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno Ústavním soudemZamítnuto2× citovánoSb. NSS

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014. Zdroj: údaj Nejvyššího správního soudu, ověřený výrokem nálezu.

Ústavní stížnost I. ÚS 2486/2013: Zrušeno rozhodnutí NSS (nález ze dne 1. 10. 2014).

Ústavní stížnost III. ÚS 1170/2015: Odmítnuto (usnesení ze dne 19. 1. 2016).

Spisová značka

7 As 33/2012

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 25. 4. 2013Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 7 As 33/2012-36Právní moc: 18. 2. 2015Oblast: Státní občanstvíZpravodaj: ŠIMKA Karel, JUDr.et PhDr.Ph.D. LL.M.ECLI:CZ:NSS:2013:7.As.33.2012.36
Další údaje
Předmět řízení: Státní občanství: děti bývalých československých státních občanů
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Carlos Javier G. S(fyzická osoba)
Žalovaný:
Magistrátu hlavního města Prahy(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Fyzická osoba (anonymizováno)- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Magistrát hlavního města Prahy- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Magistrát hlavního města Prahy- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Ostatní

Zrušeno nálezem

  • I. ÚS 2486/13ze dne 1. 10. 2014

    Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento rozsudek se proto ruší.

Právní věta

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: Státní občanství je pro účely zákazu jeho svévolného zbavení dle čl. 12 odst. 2 Ústavy třeba vykládat tak, že zahrnuje nejen osoby, které podle právních předpisů České republiky skutečně jsou jejími občany, ale za splnění dalších podmínek i osoby, které jsou za státního občana České republiky považovány, ačkoliv jím ve skutečnosti být nemusí (tzv. funkcionální státní občanství). Výjimečná povaha státního občanství společně s dalekosáhlými důsledky jeho zbavení, historickou zkušeností České republiky a se specifiky řízení ve věcech státního občanství vyžaduje v případě možného zásahu do čl. 12 odst. 2 Ústavy přezkum námitek, které mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před soudem prvního stupně, vznesených až před Nejvyšším správním soudem, a to bez ohledu na znění § 104 odst. 2 soudního řádu správního.

I. ÚS 2486/13

Podrobnosti a citáty

Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 věty druhé zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 25. 4. 2013

Plný text

Předpisy:

k § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky*)

(Poznámka redakce ASPI: zrušeno nálezem I. ÚS 2486/13 - 1 ze dne 1. října 2014)

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 7 As 33/2012-36)

Věc: C. J. G. S. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání osvědčení o státním občanství, o kasační stížnosti žalobce.

Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím ze dne 27. 3. 2007 nevyhověl žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2008 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, čj. 8 Ca 123/2008-36. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že se žalobce narodil dne 11. 6. 1973 v Argentině. Jeho otec C. F. G. R. byl v té době státním občanem Chile. Protože podle § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. „[d]ítě, jehož jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky, jestliže druhý z rodičů je státním občanem republiky“, je pro otázku nabytí státního občanství žalobce narozením rozhodné státní občanství jeho matky. Matka žalobce I. E. S. se narodila v roce 1946 v Chile, ale měla československé státní občanství, které nabyla narozením po svém otci O. S. Pro zodpovězení otázky, zda matka žalobce nabyla také státní občanství České socialistické republiky, je nutno aplikovat § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Podle citovaného ustanovení je československý státní občan, který se narodil v cizině, „státním občanem republiky, byl-li k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky, a ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.“ Matka žalobce nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky, takže by byla její státní občankou jen tehdy, pokud by její rodiče, před odchodem do ciziny, měli na jejím území poslední trvalý pobyt. Její otec O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci Kostěnice, okres Pardubice. Lze mít proto za to, že měl trvalý pobyt na území pozdější České republiky. Její matka T. S. však na území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla. Městský soud při výkladu pojmu rodiče v kontextu § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. vzal v úvahu, že tuto záležitost řešil městský soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, čj. 9 Ca 12/2007-45, č. 1900/2009 Sb. NSS, v němž odmítl námitku, že § 2 odst. 2 větu druhou citovaného zákona je nutno vykládat tak, že v případě, kdy jeden z rodičů československého státního občana narozeného v cizině nikdy neměl pobyt na území jedné z republik, je pro určení republikového občanství určující pobyt druhého rodiče. Městský soud se v citovaném rozsudku ztotožnil s názorem žalovaného, že pokud by zákonodárce považoval za postačující z hlediska určení republikového státního občanství splnění podmínky trvalého pobytu na území republiky pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace aplikovaného ustanovení odlišná. Zákonodárci by v takovém případě nic nebránilo užít formulaci „měl-li, popřípadě jeden z jeho rodičů“. Užitím plurálu ve spojení „jeho rodiče“ v § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. zřetelně vyjádřil, že československý státní občan, který se narodil v cizině a který nebyl k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území České socialistické republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem České socialistické republiky, měl-li on sám, popřípadě oba jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt. Úprava obsažená v § 5 téhož zákona se týká jiného okruhu adresátů právní normy, a sice dětí mladších 15 let, a na případ žalobce se nevztahuje. Stejně jako výnos ministerstva vnitra a životního prostředí ČSR ze dne 7. 6. 1988, čj. VS/3 50/185/88. Znění čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci*), ve znění účinném od 22. 12. 1970, samo o sobě nezakládá republikové státní občanství československého státního občana. Tuto otázku řešily právní předpisy upravující nabývání republikových státních občanství, tj. zákon č. 39/1969 Sb. a zákon č. 206/1968 Sb., o nadobúdaní a strate štátneho občianstva Slovenskej socialistickej republiky.**)

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že spor mezi ním a žalovaným se omezoval na řešení jediné právní otázky, a to zda matka stěžovatele byla ke dni narození stěžovatele občankou České socialistické republiky. Naopak bylo nesporné, že byla občankou Československou, a to od svého narození v roce 1946. Stěžovatel dovozoval, že pokud otec jeho matky měl nepochybně československé občanství a před odchodem z Československa v roce 1935 měl naposledy trvalý pobyt v obci Kostěnice na území dnešní České republiky a jeho matka se narodila v roce 1946 v Chile, tak v roce 1969 se matka stala občankou České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Podmínku stanovenou v citovaném ustanovení, že „je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt“, je nutno vykládat tak, že se posuzuje ve vztahu k oběma rodičům, pokud oba odešli do ciziny. Pokud do ciziny odešel pouze jeden z nich, je třeba ji posuzovat pouze ve vztahu k němu. Pokud československý občan má jen jednoho předka, který odešel do ciziny, tak se podmínka pobytu posuzuje pouze ve vztahu k němu. Svou argumentaci podložil odkazem na obecné principy definování republikového občanství, stejně jako na analogii ve srovnatelné otázce. Dovodil, že pojem rodiče je za určitých okolností třeba vykládat i jako pojem rodič, pokud lze podmínku vztahující se k nim zkoumat pouze ve vztahu k jednomu z nich. Naopak žalovaný vykládal citované ustanovení tak, že stěžovatelova matka se nestala občankou České socialistické republiky, protože zákon používá pojem rodiče a není důvod jej vykládat jinak nebo rozšiřujícím způsobem. Stěžovatel byl přesvědčen, že volba zvolené varianty výkladu práva je nesprávná. Výklad práva v případě pochybností musí odpovídat obvyklému očekávání adresátů normy a v případě pochybností nad jeho výkladem není možné volit tu výkladovou variantu, která vyvolává nebo zakládá právní nejistotu. Městský soud zvolil restriktivní variantu výkladu práva.

Státoobčanské normy by obecně měly být formulovány tak, aby nevzbuzovaly pochyby o svém věcném obsahu a aby byly logické. Vyskytne-li se přesto pochybnost, je třeba výklad vést tak, aby nikdo nemohl být v případě nejasnosti normy zkrácen na svém očekávání. Jestliže platné moderní právo striktně vždy spojovalo nabytí státního občanství s občanstvím jednoho z rodičů, je nelogický takový výklad, který v případě transformace občanství unitárního státu na federální tento princip pro určité období popírá. Nejasnost statusové právní normy je obecně nežádoucí situací. S ohledem na význam státního občanství pak nemůže výklad odstraňující tuto nejasnost vést k tomu, že někdo bude v důsledku této nejasnosti postaven do skupiny „neobčanů“, byt‘ by mohl být v případě opačné výkladové varianty považován za občana. Výklad sporných otázek v oblasti statusového práva je vždy třeba řešit inkluzivně a volit variantu, která je pro adresáta příznivější, tedy in dubio pro statute. Tento právní princip pak navazuje na výkladové principy jako in dubio mitius a in dubio pro libertate. V případě existence veřejného zájmu může teoreticky převládnout varianta, která favorizuje veřejný zájem, pokud jsou důvody natolik pádné, aby byl potlačen individuální zájem. Z rozsudku a napadeného rozhodnutí ovšem taková úvaha neplyne a nelze ji dovodit ani obecně. Z těchto důvodů tedy městský soud vyložil právo nesprávně a jeho rozhodnutí je tak nezákonné.

Stěžovatel dále namítal, že správní řízení bylo zprvu vedeno tak, že správní orgán považoval za československého občana pouze otce jeho matky. Tomu stěžovatel čelil mimo jiné poukazem na § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., podle kterého „dítě, které se narodilo v cizině před počátkem účinnosti tohoto zákona a jehož jeden z rodičů je občanem republiky a druhý cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky podle dosavadních právních předpisů“. Matka stěžovatele by nepochybně do této kategorie spadala. Poté žalovaný dospěl k závěru, že pokud matka stěžovatelovy matky uzavřela sňatek s jejím otcem v roce 1942, stala se tak ex lege (respektive ex decretu) československou státní občankou. Tímto čelil správní orgán argumentu, že mělo smysl zkoumat otázku posledního trvalého pobytu pouze ve vztahu ke státním občanům Československa a vyloučil aplikaci § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Dle stěžovatele nelze uhájit takový výklad práva, podle kterého by matka nabyla v roce 1969 české občanství po svém otci v situaci, kdy by její matka nebyla československou občankou, a naopak by nenabyla toto české občanství, pokud její matka byla československou občankou, aniž by byla slovenskou občankou. Stěžovatel v žalobě argumentoval, že tento výklad práva je v rozporu s principem od většího k menšímu a je zjevně nelogický. Městský soud na polemiku s tímto argumentem na s. 3 žaloby nijak nereagoval a zcela jej pominul.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s tvrzením stěžovatele, že spor se omezuje pouze na jedinou právní otázku, a to zda matka stěžovatele byla ke dni narození stěžovatele státní občankou České socialistické republiky. Ustanovení, které bylo aplikováno při zjišťování republikového státního občanství matky stěžovatele, je § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Žalovaný zopakoval, že citované ustanovení neposkytuje prostor pro konkurenční výklad, který předestřel stěžovatel v kasační stížnosti. Zákonodárce expressis verbis formuloval pro nabytí republikového státního občanství alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoliv trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana narozeného v cizině. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu připustit splnění podmínky trvalého pobytu pouze u jednoho z rodičů, jistě by dokázal tento úmysl do obsahu právní normy vtělit, jako to učinil např. v § 8 odst. 2 až 4 téhož zákona. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech zákonodárce nepoužil pojem rodiče v případech, kdy stačilo splnění podmínek jen u jednoho z nich [např. § 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství,*) § 3 písmeno a) zákona č. 40/1993 Sb.]. Žalovaný ve shodě s městským soudem zastává názor, že podmínka trvalého pobytu je v citovaném ustanovení úmyslně vztažena k oběma rodičům československého občana narozeného v cizině. Při výkladu stěžovatele by v případech, kdy jeden z rodičů československého občana měl poslední trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý na území Slovenské socialistické republiky, nabyl tento československý státní občan státní občanství obou republik, které tvořily federaci. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 206/1968 Sb. jsou totiž co do stanovených kritérií pro nabytí republikového státního občanství identická. Možnost nabytí státního občanství obou republik však zákonodárce v § 13 zákona č. 39/1969 Sb. zcela vylučuje. Z uvedeného vyplývá, že při akceptaci výkladu stěžovatele by bylo nutno aplikovat § 2 odst. 2 citovaného zákona na československé státní občany narozené v zahraničí odlišnými způsoby. Z textu zákona však možnost takového postupu nevyplývá. Dnes již neúčinnou právní normu lze jen stěží poměřovat dnešními standardy uplatňujícími se v oblasti nabývání a kontinuity státního občanství, jako to činí stěžovatel. Tomu by také měla odpovídat očekávání osob, na něž v rozhodné době (tj. k 1. 1. 1969) tato právní norma dopadala. Žalovaný vyjádřil jistou pochybnost, pokud jde o tvrzení stěžovatele, že existuje určitá skupina osob, která se mohla legitimně domnívat, že má občanství České republiky. Dotčená právní norma je dle názoru žalovaného formulována natolik jednoznačně, že není zcela zřejmé, z čeho legitimní očekávání těchto osob vychází. Stěžovatel uvedl některá nepřesná a zjednodušující dílčí tvrzení, např. že moderní stát striktně spojoval nabytí státního občanství s občanstvím jednoho z rodičů, a výklad, který v případě transformace občanství unitárního státu na federální tento princip pro určité období popírá, je nelogický. Žalovaný odkázal na podmínky nabývání československého státního občanství podle zákona č. 194/1949 Sb., který do značné míry limitoval možnost nabytí státního občanství u dětí, u nichž byl československým státním občanem pouze jeden z rodičů. Stejně tak tvrzení stěžovatele neobstojí ve vztahu k dvoustranným smlouvám o zamezení dvojího státního občanství, které byly uzavírány s některými státy do roku 1969 i poté.

Problematika nabývání státního občanství narozením podle žalovaného nijak nesouvisí se spornou otázkou tohoto řízení tak, jak byla definována výše, neboť obě strany se shodují v tom, že stěžovatelova matka nabyla narozením československé státní občanství, a to po otci podle § 28 zákona č. 946/1811 Sb.z.s., obecného zákoníku občanského*). Na rozdíl od stěžovatele je však žalovaný toho názoru, že dnem 1. 1. 1969 se na státoobčanském postavení stěžovatelovy matky nic nezměnilo, tj. měla i nadále pouze státní občanství československé. S takovou eventualitou oba zákony upravující republikové státní občanství počítaly a řešily ji přiznáním možnosti volby republikového státního občanství.

Stěžovatelova argumentace § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. je pro žalovaného zcela neuchopitelná. Toto přechodné ustanovení odkazuje na předchozí právní úpravu, tj. na zákon č. 194/1949 Sb., resp. na podmínky nabytí československého státního občanství narozením v tomto zákoně obsažené. Ustanovení zákona č. 194/1949 Sb. upravující nabývání československého státního občanství narozením se však na stěžovatelovu matku nikdy vztahovat nemohlo, neboť dopadalo pouze na osoby narozené po nabytí účinnosti citovaného zákona, tj. po 1. 10. 1949. Stejně tak je nesrozumitelná argumentace týkající se státního občanství jeho prarodičů. Žalovaný v odvolacím řízení pouze napravil původní chybný závěr správního orgánu I. stupně ve věci státního občanství stěžovatelovy babičky T. S. Vzhledem k tomu, že prarodiče stěžovatele byli československými občany, stala se část odvolací argumentace, která vycházela z předpokladu, že T. S. byla cizí státní občankou, obsoletní a žalovaný se jí již dále nezabýval. Žalovaný tím však rozhodně nevyslovil závěr, že by stěžovatel byl státním občanem České republiky, pokud by byl jeden z jeho prarodičů cizincem.

Stěžovatel v replice na vyjádření žalovaného poukázal na to, že žalovaný argumentuje mimo jiné tím, že sporné ustanovení (nyní již neplatného ale důsledky vyvolávajícího zákona) není možné vykládat ve světle současných právních principů, ale pouze v intencích doby, která nebyla ve státoobčanské rovině k matce stěžovatele nijak vstřícná. Takový náhled je značně zjednodušující a až vulgárně ahistorický. Stěžovateli je známa právní výkladová zásada, podle které není v přítomnosti možné vznášet principiální soud nad minulostí, a to v podobě, jak ji asi nejlépe formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb. Tento princip není absolutní a je korigován i jinými výkladovými pravidly. Ta jsou mimo jiné obsažena v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v § 1 odst. 1 písm. c) stanoví také předpoklad, že stát v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 „porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“. Ústavní pořádek současného státu vychází z předpokladu formální právní kontinuity, ale z hodnotové materiální diskontinuity, za současného vyjádření vůle navázat na civilizační a právní vývoj evropského prostoru s odhlédnutím od uvedeného období. Z uvedeného plyne, že současné právní skutečnosti, které jsou nyní posuzovány, za předpokladu existence tehdejší normy, není možné posuzovat na základě výkladových pravidel tehdejší doby. Mimo jiné proto, že tato výkladová pravidla porušovala základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony. Značnou část platného právního řádu tvoří zákony či podzákonné normy, které byly přijaty v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, ale jejich výklad je podřízen současnému ohnisku ústavního pořádku. Současný spor se týká otázky, jestli osoba, která je potomkem českých emigrantů, je českým občanem. Při řešení této právní otázky nelze odkázat na právní kulturu doby, kdy došlo k emigraci, popřípadě, kdy se transformoval unitární stát na federální, a to šest let před narozením osoby, jejíž občanství je nyní sporné. Městský soud byl povinen současné právo vykládat v intencích současné právní kultury a je nezbytné, aby výklad práva neprováděl z důvodu určité úřednické obezřetnosti restriktivně, jak učinil žalovaný. Žalovaný vycházel z textu jediného paragrafu zákona, bez ohledu na kontext tehdejšího ústavního práva. Pokud tehdy platil imperativ daný čl. 5 odst. 3 ústavního zákona o československé federaci ve znění účinném od 21. 12. 1970 do 7. 2. 1991, lze stěží obhájit právní konstrukci, že stěžovatelova matka zůstala po vzniku federace československou státní občankou a nestala se občankou České republiky. I podle tehdy platné ústavy platilo pravidlo vyjádřené v čl. 111 odst. 2 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky*), že „[z]ákony ani jiné právní předpisy nesmějí odporovat ústavě. Výklad a používání všech právních předpisů musí být v souladu s ústavou“. Žalovaný se však zaměřil pouze na text příslušné normy, kde je uveden pojem „rodiče“ místo „rodič“ pro účely určení republikového občanství, což vykládá tak, že sice matka stěžovatele zůstává československou občankou, ale navzdory čl. 5 odst. 3 ústavního zákona o československé federaci, který přikazuje, aby každý československý státní občan byl zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky, se jím nestává. Jde přeci jen o dceru emigranta, a tam je třeba být nevstřícný v souladu s duchem doby, navzdory ústavnímu imperativu.

Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že dnem 1. 1. 1969 se na státoobčanském postavení jeho matky nic nezměnilo, tj. podržela si nadále pouze státní občanství československé. V důsledku tohoto drobného detailu spočívajícího v odepření republikového občanství se stěžovatel narodil jako osoba bez federálního i republikového občanství. Žalovaný v podstatě vyjadřuje názor, že pokud se mění právní řád, podle kterého se vytváří nový status, jenž je přiznán naprosté většině osob, přičemž dosavadní status ponechaný několika málo osobám jim neumožňuje, aby tento původní status nabyli jejich potomci, byť to před změnou možné bylo. Z hlediska materiálního výkladu práva nemůže takový výklad obstát, neboť jde o degradaci osobního statusu.

Stěžovatel dále poukázal na vývoj práva a společnosti na sklonku šedesátých let, jehož výsledkem byla mimo jiné i federalizace doposud unitárního občanství. Tehdejší přiblížení se práva demokratickým standardům je naopak spíše dílčím důvodem k tomu, aby tehdejší normy byly vykládány spíše v intencích dnešních standardů interpretace práva než normy z roku 1953 nebo 1979. Za necitlivé označil úvahy žalovaného, které podřazují státoobčanské právo zcela pod logiku tehdejší stranické politiky. Stěžovatel zdůraznil, že princip rovnosti pohlaví pro účely občanství a jeho dědění byl přijat na sklonku 40. let, stejně jako princip, že občanství se dědí i po jednom z rodičů, bez ohledu na místo narození. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že moderní stát ve středoevropském prostoru je zpravidla republikánského zřízení založeného na vládě práva, z čehož plyne i to, že statusové poměry jsou ovládány právní jistotou a nikoliv úřední zvůlí. V moderním státě není státní občanství odpíráno těm, jejichž předci žili nějakou dobu v zahraničí a státní úředníci je považují za natolik odrodilé, že právo vyloží pro jistotu tak, že se stanou cizinci, byť jim ústavní právo platné v těch nejproblematičtějších obdobích zaručovalo opak.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

(...) Podle obsahu správního spisu se stěžovatel narodil dne 11. 6. 1973 v Argentině. Jeho otec C. F. G. R. byl v té době státním občanem Chile. Stěžovatelova matka I. E. S. se narodila v roce 1946 v Chile a měla československé státní občanství, které podle § 28 obecného zákoníku občanského nabyla narozením po svém otci O. S. Nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky. Její otec O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci Kostěnice, okres Pardubice. Lze mít proto za to, že měl trvalý pobyt na území pozdější České republiky. Její matka T. S. na území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.

Jádro celého sporu spočívá ve výkladu § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., který určuje státní občanství k České socialistické republice ve vztahu k československému státnímu občanství.

Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona „[č]eskoslovenský státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.“

Rozpor mezi stěžovatelem na jedné straně a žalovaným a městským soudem na druhé straně se týká výkladu pojmu rodiče. Městský soud, shodně jako žalovaný, vyložil tento pojem v množném čísle a dospěl k závěru, že pro naplnění podmínky určení státního občanství podle citovaného ustanovení je nutný trvalý pobyt obou rodičů. Matka stěžovatele se tak ex lege nikdy nestala českou občankou, neboť trvalý pobyt na území měl pouze její otec. V důsledku toho se ani stěžovatel ex lege nemohl stát českým občanem.

Pro posouzení věci je rozhodné, k jaké změně došlo v důsledku federalizace Československé socialistické republiky. Stěžovatel má pravdu, že až do účinnosti Listiny základních práv a svobod vycházela koncepce státního občanství z toho, že jde o jednotné československé státní občanství (čl. 5 odst. 1 ústavního zákona o československé federaci ve znění ústavního zákona č. 125/1970 Sb.) a československý státní občan je zároveň občanem České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 5 odst. 3 citovaného ústavního zákona). Jednalo se tedy o koncepci občanství „shora“, tzn. že pokud byl někdo občanem federace jako jediného a navenek jednotného subjektu mezinárodního práva, musel být zároveň bezvýjimečně „přirazen“ k jedné z obou federativních republik tak, že se stal jejím občanem. Ústavní zákon o federaci tak skutečně vycházel z toho, že nemá existovat nikdo, kdo by byl státním občanem federace, ale zároveň nebyl občanem některé z republik. Potud se Nejvyšší správní soud shoduje s názorem stěžovatele.

Zákony federace a jednotlivých republik však tuto ústavní úpravu nerespektovaly a naopak vycházely z koncepce občanství „zdola“. Zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství (dále jen „zákon o zásadách občanství“), stanovil, že státním občanem Československé socialistické republiky (dále „jen československý státní občan“) je každý státní občan České socialistické republiky a státní občan Slovenské socialistické republiky (§ 1 odst. 1 citovaného zákona) a že československým státním občanem se stává ten, kdo nabyl státního občanství České socialistické republiky nebo státního občanství Slovenské socialistické republiky (§ 1 odst. 2 téhož zákona). Prioritní bylo občanství republik, od něhož se odvozovalo občanství československé, přičemž občanství republiky bylo výlučné (podle § 10 zákona o zásadách občanství nabytím státního občanství jedné republiky zanikalo státní občanství druhé republiky). Zákon o zásadách občanství pak za účelem provedení této koncepce v § 3 až § 5 „rozřadil“ československé občany do obou republik tím, že stanovil pravidla, podle nichž se stávají občany České socialistické republiky, anebo Slovenské socialistické republiky. Zároveň výslovně počítal se „zbytkovou“ kategorií československých občanů, kteří podle „rozřazovacích“ pravidel nenabudou občanství ani jedné z těchto republik a zůstanou pouze československými státními občany. Takovými osobami byly osoby, u nichž podle pravidel § 3 odst. 1 a 2 zákona o zásadách občanství nebylo možno určit, občany které republiky se stanou. Nabytí občanství jedné z republik pak tyto osoby mohly kdykoli za účinnosti zákona o zásadách občanství docílit prohlášením podle § 3 odst. 3 téhož zákona, jehož učinění nebylo, na rozdíl od prohlášení podle § 4 citovaného zákona, časově omezeno.

Na zákon o zásadách občanství navazovaly zákony o státním občanství jednotlivých republik. Pro danou věc je rozhodný § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Citovaný zákon, podobně jako federální zákon o zásadách občanství, myslel na situace, kdy ani podle pravidel § 2 nebude možné občanství republiky určit. Stanovil proto v § 3, že československý státní občan, jehož státní občanství nelze určit podle § 2, ani se nestane podle zákona Slovenské národní rady státním občanem Slovenské socialistické republiky, si zvolí, chce-li se stát státním občanem republiky, státní občanství prohlášením. Opět nebyla v zákoně stanovena lhůta, kterou by byla dotyčná osoba v možnosti učinit toto prohlášení limitována.

Dikce § 2 odst. 2 věty druhé zákona č. 39/1969 Sb. je pak v kontextu dalších ustanovení zákona zcela jednoznačná. Pojem „rodiče“, tedy množné číslo slova „rodič“, prostým jazykovým významem naznačuje, že se jedná jak o matku, tak o otce, tedy o oba rodiče. Podmínka stanovená za použití pojmu „rodiče“ je zcela zřejmá. Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky. Jestliže matka stěžovatele nikdy na území České socialistické republiky neměla trvalý pobyt, nemůže již z povahy věci podmínku danou zákonem splnit. Vykládat pojem „rodiče“ způsobem, že může v určitých případech mít význam pouze jako jeden z rodičů, je v rozporu s terminologií užívanou v daném zákoně. Např. v § 8 zákon č. 39/1969 Sb. jasně rozlišuje mezi pojmy „rodiče“ (ve smyslu oba rodiče) a „jeden z rodičů“ či „druhý z rodičů“ (ve smyslu jeden rodič či druhý rodič). Není proto nejmenší důvod k domněnce, že by zákonodárce v témže zákoně zacházel s jedním pojmem odlišnými způsoby. Pokud by tak chtěl učinit, jistě by to bylo z dikce § 2 odst. 2 věty druhé zákona č. 39/1969 Sb. patrné. V rovině gramatického a systematického výkladu je tedy zřejmé, že jak městský soud, tak žalovaný postupovaly při výkladu citovaného ustanovení správně.

Ani další stěžovatelovy argumenty nemohou na správnosti výše uvedeného závěru nic změnit.

Nelze souhlasit s tezí, že stát neměl v rozhodné době právo se v určité míře „zbavovat“ svých vlastních občanů. Takové právo měl, neboť žádné ustanovení tehdejších ústavních zákonů tomu nebránilo. Článek 5 odst. 3 ústavního zákona o federaci o tom, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, byl do tohoto ústavního zákona vtělen až zákonem č. 23/1991 Sb., tedy v roce 1991 (v Ústavě pak shodné ustanovení nalezlo své místo v čl. 12 odst. 2). Za komunistického režimu tedy nic na úrovni ústavního práva nebránilo zákonodárci proti vůli jednotlivce jeho státoobčanský status modifikovat. V daném případě se zákonodárce rozhodl, že u určité kategorie československých státních občanů zavede pravidlo, že k tomu, aby v novém uspořádání vytvořeném federalizací Československa měli stejně plnohodnotný státoobčanský status jako ostatní českoslovenští státní občané, musí učinit určitý projev vůle, a sice (pokud jde o daný případ) prohlášení podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. Kategorie těchto československých státních občanů se zpřísněným režimem byla vymezena tak, aby do ní spadaly osoby, jež mají k Československu vzdálenější a zprostředkovanější vztah než běžný občan, například potomci emigrantům s československým státním občanstvím. Je nepochybné, že současný náhled na to, zda „odrodilci“ mají mít přísnější pravidla pro zachování plnohodnotného státního občanství, by byl zřejmě podstatně jiný, ale na druhé straně nelze brát tehdejšímu, na zcela jiných principech stojícímu, státu právo stanovit pravidla vylučující ze společenství československých státních občanů ty občany, jejichž skutečný vztah ke státu byl z jeho pohledu oslaben.

Na obhajobu tehdejší právní úpravy lze uvést, že příslušná právní úprava poskytovala československému státnímu občanovi, který nenabyl občanství žádné z republik, velmi komfortní a časově neomezenou, a pouze na existenci a účinnost dané právní úpravy vázanou, možnost se vyloučení ze svazku s Československou socialistickou republikou vyhnout prohlášením podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. či podle analogického § 3 zákona č. 206/1968 Sb. Navíc se nejednalo o zbavení československého státního občanství v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o způsobení jakési státoobčanské impotence. Československý státní občan, který nenabyl občanství žádné z federativních republik, totiž nemohl své československé státní občanství svému potomku „předat“ jeho narozením, jelikož nebyl schopen mu „předat“ občanství žádné z republik. A právě občanství republiky bylo pro potomka zdrojem nabytí československého státního občanství (viz § 1 odst. 2 zákona o zásadách občanství, § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 39/1969 Sb., § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 206/1968 Sb.). Matka stěžovatele prohlášení podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. neučinila, takže stěžovatel se narodil za situace, kdy mu nemohla „předat“ občanství žádné z republik federace, neboť žádné neměla. Tato okolnost stěžovateli znemožnila nabýt státní občanství České republiky podle § 1 zákona č. 40/1993 Sb.

Nedůvodný je i stěžovatelův argument založený na rozporu federálního a republikových zákonů o státním občanství s tehdejší ústavní úpravou (čl. 5 odst. 1 a 3 ústavního zákona o federaci). V první řadě je nutno zdůraznit, že tehdejší ústavní úprava nemůže být pro nynější rozhodování kritériem ústavnosti. Tím může být pouze současný ústavní pořádek. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ústava nehovoří o tom, že by se zákony vydanými před účinností Ústavy mělo být nakládáno jinak, např. že by měly být poměřovány tehdejšími ústavními zákony. Ani argument derogací úpravy v § 2 odst. 2 větě druhé zákona č. 39/1969 Sb. článkem 5 odst. 1 a 3 ústavního zákona o federaci pro protiústavnost zákonné úpravy, tedy argument, že v daném případě právní předpis nižší právní síly je zrušen právním předpisem vyšší právní síly pro rozpor s předpisem vyšší právní síly, neobstojí. Za existence federativního uspořádání státu, tj. po 1. 1. 1969, měl soulad zákonů s Ústavou posuzovat Ústavní soud ČSSR (viz hlava šestá ústavního zákon o federaci), který byl zřízen až v roce 1991 (viz ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky*)). Článek 111 odst. 2 Ústavy Československé socialistické republiky byl ústavním zákonem o federaci s účinností k 1. 1. 1969 zrušen. Navíc jeho dikce („Zákony ani jiné právní předpisy nesmějí odporovat ústavě. Výklad a používání všech právních předpisů musí být v souladu s ústavou.“) nasvědčuje spíše tomu, že nejde o ustanovení zakládající derogační pravidlo lex superior derogat legi inferiori, ale spíše o přímo nevynutitelný pokyn ústavodárce zákonodárci, jaký obsah mají mít jím vydávané zákony, a pokyn těm, kdo vykládají a aplikují právo, jak mají postupovat. V ústavní úpravě účinné od 1. 1. 1969 rovněž nelze pravidlo lex superior derogat legi inferiori v přísné podobě nalézt. Odstranit zákon z právního řádu bylo tedy možno po 1. 1. 1969 pouze jeho derogací přímou nebo nepřímou, včetně případného zásahu Ústavního soudu poté, co byl ustaven. Jelikož však zákon č. 39/1969 Sb. až do účinnosti zákona č. 40/1993 Sb., jenž jej výslovně derogoval, zrušen nebyl a článek 5 odst. 1 a 3 ústavního zákona o federaci opět představuje spíše pokyn ústavodárce zákonodárci, jakými zásadami se má úprava státního občanství řídit, bez přímých derogačních účinků, nelze považovat zákon č. 39/1969 Sb. za neaplikovatelný na věc stěžovatele. Naopak skutečnost, že důsledky § 2 odst. 2 věty druhé citovaného zákona v podobě, v jaké dopadly na stěžovatele, jsou spíše úzkými výjimkami z pravidla, že každý československý státní občan má být občanem některé z republik, nasvědčuje tomu, že pokud zákonodárce zavedl jen omezené výjimky z tohoto pravidla, navíc doprovázené možností jejich účinky eliminovat, nejednalo se u zákona č. 39/1969 Sb. o úpravu, která by byla pro svůj rozpor s čl. 5 odst. 1 a 3 ústavního zákona o federaci těmito články nepřímo derogována.

K otázce hodnotové diskontinuity mezi právem komunistického režimu a právem po listopadu 1989 lze poznamenat pouze to, že v oblasti státního občanství nelze, vyjma zákazu zbavení státního občanství proti vůli jednotlivce, najít zásadní obsahové posuny. Tento zákaz nebyl úpravou v § 2 odst. 2 větě druhé zákona č. 39/1969 Sb. v souvislosti s pojmem „rodičů“ porušen, jak již bylo výše vyloženo. Tato úprava nezbavovala československé státní občany tohoto občanství, pouze jim jejich občanství znemožnila předat potomkům podle zásady ius sanguinis. Výše uvedená úprava tedy obstojí i ve světle hodnot, na nichž je založena ústavní úprava státního občanství od roku 1991, resp. 1993. (...)

*) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. *) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen Ústavou. **) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. *) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 1 zrušen zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství. *) S účinností od 1. 1. 1951 byl § 28 zrušen zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. *) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 111 zrušen zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci. *) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen Ústavou.

Právní věta

Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 věty druhé zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky.

Rozsudek ze dne 29. 1. 2015

Plný text

pokračování 7 As 33/2012 - 90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: C. J. G. S., zastoupený JUDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, č. j. 8 Ca 123/2008 - 36 - 39,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 8 Ca 123/2008 – 36 - 39, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 10. 1. 2008, č. j. S-MHMP172236/2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007, č. j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona č. 124/1969 Sb. (dále jen „zákon č. 39/1969 Sb.“), nelze interpretovat tak, že by pro nabytí občanství jedné z republik postačovalo, aby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt pouze jeden z rodičů matky stěžovatele.

Kasační stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 As 33/2012 - 36. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že za komunistického režimu nic na úrovni ústavního práva nebránilo zákonodárci proti vůli jednotlivce jeho státoobčanský status modifikovat. Příslušná právní úprava poskytovala československému státnímu občanovi, který nenabyl občanství žádné z republik, velmi komfortní a časově neomezenou možnost vyhnout se vyloučení ze svazku s Československou socialistickou republikou prohlášením. Navíc se nejednalo o zbavení československého státního občanství v pravém slova smyslu. Československý státní občan, který nenabyl občanství žádné z federativních republik, totiž nemohl své československé státní občanství svému potomku „předat“ jeho narozením, jelikož nebyl schopen mu „předat“ občanství žádné z republik. Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud také námitku rozporu federálního a republikových zákonů o státním občanství s tehdejší ústavní úpravou i s hodnotami, na nichž je založena ústavní úprava státního občanství od roku 1991, resp. 1993. Stížní důvod týkající se domovského práva, který nebyl uplatněn v žalobě, vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustný podle ust. § 104 odst. 4 s. ř. s.

Ústavní soud nálezem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, protože podle jeho názoru bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou týkající se domovského práva. Státoobčanský svazek je totiž tím nejzákladnějším právním vztahem, na základě něhož je teprve možno posuzovat, podle kterého právního řádu budou další právní vztahy, do nichž daná osoba vstoupí, posuzovány. Právě výjimečná povaha státního občanství společně s dalekosáhlými důsledky zbavení státního občanství, s historickou zkušeností České republiky a se specifiky řízení ve věcech státního občanství vyžaduje v případě možného zásahu do čl. 12 odst. 2 Ústavy přezkum námitek, které mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před městským soudem, vznesených stěžovatelem až před Nejvyšším správním soudem, a to bez ohledu na znění ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní soud však neshledal důvodné stěžovatelovy námitky, že správní orgány i soudy interpretovaly ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. příliš restriktivním a formalistickým způsobem. Jazykový, logický, systematický i teleologický výklad tohoto ustanovení svědčí ústavní stížností napadeným závěrům. Za situace, kdy zákon č. 39/1969 Sb. v ust. § 3 zmírňuje dopady ust. § 2 odst. 2 tím, že umožňuje zvolit si české republikové občanství prohlášením, nelze ust. § 2 odst. 2 vykládat jinak než restriktivně. Navíc stěžovatelova matka nebyla zbavena československého státního občanství, nýbrž jí pouze nebylo přiznáno občanství republikové, které však mohla kdykoliv až do konce účinnosti zákona č. 39/1969 Sb. nabýt prohlášením podle ust. § 3 tohoto zákona. Zásada ius sanguinis nefunguje vždy bezvýhradně ani v řadě současných ústavních demokracií a prolomení bezvýhradnosti zásady ius sanguinis tak nelze považovat a priori za protiústavní ani prizmatem současného ústavního pořádku České republiky. Posuzovanou úpravu tak nelze považovat za zjevnou nespravedlnost minulého režimu. Ústavní soud také zdůraznil, že stěžovatel je občanem Chile, nikdy nebyl apatridou a v důsledku rozhodnutí českých správních orgánů a soudů se ani apatridou nestal. Dokonce mohl kdykoliv získat státní občanství České republiky prohlášením (srov. § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb.). Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu české státní orgány znemožnily žít v České republice jako její občan. Požadavek zřeknutí se jiného státního občanství sám o sobě však Ústavní soud neposoudil jako extrémně rozporný s principy spravedlnosti, ačkoliv tento požadavek není zcela v souladu s trendem v členských zemích Evropské unie. Podle Ústavního osudu nemá stěžovatel ani funkcionální státní občanství ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy.

Po vydání nálezu Ústavního soudu doplnil stěžovatel svou kasační stížnost. V tomto doplnění pouze rozvedl svá předchozí tvrzení a upozornil na několik pochybení, kterých se podle jeho názoru dopustil Ústavní soud. Ohledně otázky ochrany materiálního a funkcionálního občanství vycházel Ústavní soud ze skutkového stavu, který nebyl pro účely této otázky dostatečně zjištěn. Tato právní otázka přitom nebyla předmětem procesního diskursu a v řízení se objevila až na samém konci a stěžovatel na ni nemohl skutkově a ani právně reagovat. Stěžovatel namítal, že jeho matce české státní orgány osvědčení o státním občanství České republiky nikdy nerevokovaly. Považují ji za českou občanku, aniž by provedla volbu českého občanství, minimálně od roku 2000. Má dokonce český cestovní pas, který užívá. Ve stejném právním postavení jako stěžovatelova matka je i jeho sestřenice. Dále stěžovatel poukázal na to, že na jeho případ se právní možnost volby nevztahovala. Podle čl. 11 chilské ústavy je totiž možné se zříci chilského občanství pouze tehdy, má-li už zříkající se osoba jiné občanství a tuto skutečnost doloží. Stěžovatel má za to, že je zde prostor, aby soud v následném řízení, kdy je tento omyl odstraněn, aplikoval úvahu o nezbytné spravedlnosti výsledku na takto doobjasněný skutkový stav. Skutečnost, že babička stěžovatele byla československou státní občankou, vyvolává paradoxně jeho horší státoobčanské postavení, než kdyby byla cizinkou. K posuzované situaci by nikdy nedošlo, pokud by stěžovatelovi prarodiče nebyli sezdáni. Pokud stát nemá právo někoho, koho považoval po nějakou dobu za občana, znenadání považovat za cizince, stejně tak nemá právo ztížit něčí postavení pouze z toho důvodu, že jeho babičku, kterou považoval po celý její život za cizinku, začne více než dvacet let po její smrti považovat za občanku a popře tak její materiální status cizince. Podle stěžovatele je třeba na právo nahlížet konsistentně. Buď k němu přistupujeme konzervativně a přiznáme absurdně občanství a přiznáme současně i ochranné prvky s ním související a statuty na ně navazující, nebo k němu přistupujeme moderně a dojdeme k závěru, že státní občanství, které bylo zcela nenaplněné a nikdy neevidované a neznámé, nemůže zhoršit právní situaci potomstva, z čehož pak plyne, že toto potomstvo má materiální právo na aplikaci ust. § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. V obou případech je výsledkem konstatování existence českého státního občanství stěžovatele, kdežto nepřípustnou kombinaci nesourodých postupů aplikovat nelze. Stěžovatel se pokoušel v soudním řízení argumentovat principem in dubio pro mitius, kdežto v řízení před Ústavním soudem argumentoval obecnou spravedlností. V tomto směru je argumentačně vyčerpán a již nic nového vymyslet nedokáže. Pouze tedy prosí Nejvyšší správní soud, aby na věc nahlížel z odstupu a prizmatem obou posledně zmíněných principů.

Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat zřetelně argumentačně vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 115/2008 - 80, a ze dne 12. 6. 2009, č. j. 7 Afs 114/2008 – 92). Nejvyšší správní soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve zrušujícím nálezu, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Svůj nárok na české státní občanství dovozuje stěžovatel od své matky, která podle jeho názoru získala státní občanství narozením, a to buď na základě ust. § 2 odst. 2 ve spojení s § 17 odst. 2 zákona o č. 39/1969 Sb., anebo, alternativně, na základě domovského práva její matky, tj. stěžovatelovy babičky.

Podle obsahu správního spisu se stěžovatel narodil dne… v Argentině. Jeho otec C. F. G. R. byl v té době státním občanem Chile. Stěžovatelova matka I. E. S. se narodila v roce… v Chile, měla československé státní občanství, které nabyla narozením po svém otci O. S. a nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky. Její otec O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci K., okres P. Její matka T. S., roz. S. R. T., na území České republiky nikdy nepobývala.

Podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. československý státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.

K námitkám, ve kterých stěžovatel vytýká Ústavnímu soudu nedostatečné nebo chybné posouzení některých skutkových otázek, uvádí Nejvyšší správní soud následující.

Skutečnost, že osvědčení o státním občanství České republiky vydané matce stěžovatele bylo později českými státními orgány revokováno, zmínil Ústavní soud v kontextu rozsáhlejší argumentace, jejímž nosným bodem není revokace osvědčení, nýbrž nedostatek osobního vztahu stěžovatele k jednání českých státních orgánů, tedy že stěžovatel nikdy nebyl beneficiářem funkcionálního občanství. Podle Ústavního soudu stěžovatel nemůže dovozovat žádná práva ani legitimní očekávání na vydání osvědčení o státním občanství České republiky z toho, že bylo takové osvědčení vydáno jeho matce. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelem Česká republika nikdy nenakládala jako se svým občanem, není ani nutné zabývat se dobou faktického nakládání, která je nezbytnou podmínkou poskytnutí ochrany podle čl. 12 odst. 2 Ústavy. Zda bylo osvědčení vydané stěžovatelově matce následně revokováno či nikoliv, není ve výše uvedeném směru rozhodné. Případné pochybení Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal, tak nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovateli lze jednoznačně souhlasit, že nekonsistentní rozhodování státní správy není nijak žádoucí. Ovšem jak vyplývá ze spisu i z tvrzení stěžovatele, správní orgány vydaly v roce 2000 osvědčení o státním občanství jeho matce a sestřenici a následně ve věci stěžovatele dospěly k odlišnému právnímu hodnocení rozhodujících skutkových okolností. Spíše než o nekonsistentní rozhodovací praxi se jedná o posun v rozhodování, kterému nelze bránit, je-li podložen zásadními důvody. Jiná situace by nastala, pokud by správní orgány rozhodovaly podle své libovůle, bez řádného vymezení důvodů rozhodnutí nebo na základě argumentů, které lze objektivně považovat za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší spekulovat o důvodech, proč nedošlo k revokaci osvědčení vydaného stěžovatelově matce, ovšem v jejím případě, stejně jako v případě stěžovatelovy sestřenice, lze přinejmenším uvažovat o faktickém nakládání jako s občanem a vzniku důvodů ochrany funkcionálního občanství z důvodu dlouhodobosti tohoto nakládání. V odlišném zacházení se stěžovatelem a jeho příbuznými v rovině státoobčanské, k němuž v současnosti podle stěžovatelova tvrzení dochází, nelze bez dalšího spatřovat znaky nezákonnosti či protiústavnosti.

Nejvyšší správní soud neshledal ani důvodu, aby se odchýlil od závěru Ústavního soudu, že stěžovatel a jeho matka mohli nabýt státní občanství prohlášením podle ust. § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení si mohou potomci fyzické osoby, která byla k 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky, ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství.

Požadavek zachování jediného občanství lze považovat za tradiční, byť se od něj současná úprava státního občanství v moderních státech odklání. Vzestupná tendence uznávání dvojího občanství je však jevem teprve posledních dvou desetiletí. Právní úprava v souvislosti s pozbýváním státního občanství České republiky prohlášením neumožňovala pozbytí státního občanství České republiky těm státním občanům České republiky, kteří žádali o udělení cizího státního občanství, a právní řád cizího státu zpravidla vyžadoval prokázání pozbytí dosavadního státního občanství, neboť zákon č. 40/1993 Sb. umožňoval platně se vzdát prohlášením státního občanství České republiky až poté, kdy státní občan České republiky toto cizí státní občanství nabude, a nemůže tak učinit před jeho nabytím. Tento problém, který zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 183/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, jenž od koncepce jednotného občanství ustupuje, je také důvodem, proč se mezi státy rozvinula dlouhodobá praxe, kterou lze považovat za obecně známou. Ta spočívá v tom, že doklad o pozbytí občanství nepředkládá cizinec při podání žádosti, neboť získat takový doklad by s ohledem na Úmluvu o omezení případu bezdomovectví zpravidla ani nebylo možné, protože stát jej nevydá, dokud nebude mít jistotu, že jeho občan získá občanství jiného státu. Teprve v případě, že se správní orgán rozhodne státní občanství udělit, usnesením řízení o žádosti přeruší a vyzve žadatele k předložení dokladu o pozbytí původního občanství. V usnesení o přerušení zároveň vyjádří tzv. příslib udělení státního občanství. S tímto dokladem se cizinec obrací na stát, jehož je státním občanem, se žádostí o pozbytí tohoto občanství. Po získání dokladu o pozbytí a jeho předložení je občanství cizinci uděleno. Z existence této obecné praxe nepovažuje Nejvyšší správní soud za prokázané, že ji ve stejné či podobné podobě zavedlo také Chile. Odkaz na znění části chilské ústavy nepovažuje Nejvyšší správní soud za dostatečný k vyvrácení této domněnky. Stěžovatel ani nikdy nenamítal, že by byl v postupu podle ust. § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb. neúspěšný z důvodu obstrukcí na straně chilských správních orgánů.

Pro posouzení dané věci je nicméně podstatné, že Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že požadavek zřeknutí se jiného státního občanství sám o sobě v současnosti nepovažuje za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. Svůj závěr o správnosti interpretace ust. § 2 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. opřel zejména o tři dílčí závěry, které obstojí i bez ohledu na průběh řízení o zbavení občanství v Chile v návaznosti na českou úpravu nabývání občanství prohlášením podle ust. § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., která reflektuje rozpad federace a nad rámec dalších způsobů nabývání občanství přiznává možnost nabytí občanství i potomkům státních občanů České a Slovenské Federativní Republiky, kteří neměli občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky. Je tomu tak z důvodu, že tito státní občané se v důsledku politického rozhodnutí ocitli na cizím státním území, resp. stali se cizinci v místě svého trvalého pobytu. Citovaná úprava je tak úpravou v určitém směru doplňkovou, zavedenou teprve zákonem č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb. Argumentace Ústavního soudu v bodě 51 jeho nálezu má proto podobně doplňkovou pozici k argumentaci předchozí. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodné stěžovatelovo tvrzení, že skutkový stav, který Ústavní soud vedl k závěru, že výsledek řízení ve věci stěžovatele nebyl obecně nespravedlivý, je ve skutečnosti zcela jiný.

Co se týče námitky domovského práva, stěžovatel poukazoval na to, že současně s občanstvím nabyla jeho babička v roce 1943 rovněž domovské právo v obci K., politický okres P. Má-li správní orgán za to, že oba rodiče stěžovatelovy matky byli od svého sňatku československými občany, tak platí, že měli i domovské právo na území dnešní České republiky. V takovém případě pak stěžovatelova jeho matka nepochybně spadá pod definici ust. 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., a to zejména za situace, kdy právo v době, kdy stěžovatelův dědeček opustil Československo nebo kdy se oženil, neznalo pojem trvalý pobyt.

V době, kdy se tak stalo, neexistoval právní institut trvalého pobytu, ale pouze právní institut domovského práva, který historicky trvalému pobytu předcházel. Lze dovodit, že stěžovatelova babička nabyla sňatkem domovské právo na území dnešní České republiky. Domovské právo bylo podle zákona č. 105/1863 ř. z., o domovském právu, který byl účinný do roku 1949, institutem příslušnosti k obci, tj. právem zdržovat se ve své domovské obci. Tomuto právu odpovídaly i některé povinnosti obce, především v rovině chudinského zaopatření a zaopatření ve stáří. Zákonem č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva, bylo domovské právo zrušeno a podle ust. § 2 odst. 4 tohoto zákona byla podmínka domovského práva, na kterou bylo podle některého předpisu vázáno určité oprávnění, až na přechodné výjimky, nahrazena podmínkou československého státního občanství. Tím došlo k přesunu primárního vztahu jednotlivce ze vztahu vůči obci ke vztahu vůči státu. Je tedy patrná souvislost mezi domovským právem a československým státním občanstvím.

Evidence obyvatel v dnešním pojetí souvisela na počátku 20. století spíše se sčítáním lidu a soupisem majetku, od kterého se pak odvozovala případná práva či povinnosti. Vycházela z nařízení ze dne 15. 2. 1857, č. 33 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. 1. 1860, č. 20 ř. z., a předpisů podle něho vydaných. Komplexní úprava v podobě zákona č. 51/1935 Sb., o hlášení pobytu, nenabyla účinnosti, neboť nebylo nikdy vydáno prováděcí vládní nařízení. Teprve zákon č. 52/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům, přinesl výraznější změnu. Prováděcí vyhláška č. 448/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva, pak stanovila jak pobyt trvalý, tak i přechodný. Institut domovského práva tak v posuzovaném období s institutem trvalého pobytu blízce souvisel, neboť umožňoval, zejména na úrovni obcí, sledovat počet obyvatelstva, jeho pohyb a příslušnost k jednotlivým obcím. Dále je patrné, že ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. konstruuje vazbu trvalého pobytu na občanství republiky, tedy identifikuje vztah ke státu i v evidenci obyvatele. Tím je dána další podobnost s domovským právem.

Nicméně i pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že lze zaměnit podmínku trvalého pobytu za podmínku domovského práva, neznamenalo by to, že stěžovatelova matka na základě ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. nabyla občanství České socialistické republiky. Co se týče případu upraveného ve větě první citovaného ustanovení, je podmínkou nabytí občanství republiky přihlášení k trvalému pobytu na území republiky k 1. 1. 1969. Je zřejmé, že tento případ směřuje nikoliv na osoby, kterým někdy v minulosti svědčil trvalý pobyt na území republiky, ale na osoby, které tohoto institutu ke dni 1. 1. 1969 aktivně využívaly. Tuto podmínku nesplňovali ani prarodiče, ani matka stěžovatele. Stěžovatelova matka tak nemohla nabýt občanství podle ust. § 2 odst. 2 věta prvá zákona č. 39/1969 Sb. Ust. § 2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb. pak spojuje nabytí občanství s podmínkou, že československý státní občan, popřípadě jeho rodiče, měl na území republiky poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Babička stěžovatele nikdy do ciziny neodešla, protože pobývala výhradně v cizině. Nemohla tudíž stanovenou podmínku splnit, a to ani ve vztahu k domovskému právu. Proto ani stěžovatelova matka nemohla nabýt občanství podle ust. § 2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb.

Nejvyšší správní soud tedy ohledně interpretace pojmu rodiče v ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. setrval na závěrech, ke kterým dospěl již v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 As 33/2012 - 36, a které potvrdil v nálezu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13 i Ústavní soud. Stěžovatel nemůže dovozovat své státní občanství od své matky, která toto státní občanství narozením podle ust. § 2 odst. 2 ve spojení s § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. nenabyla. Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt rodiče na území Československé socialistické republiky. Na tomto závěru nic nemění ani existence domovského práva prarodičů stěžovatele, neboť nejsou splněny další podmínky pro nabytí státního občanství stanovené v ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.

Apel stěžovatele na to, aby se Nejvyšší správní soud přiklonil k těm výkladovým variantám, které svědčí ve prospěch závěru, že je státním občanem českého státu, předpokládá, že existuje možnost dvojího výkladu zákonných podmínek nabývání občanství. Tak tomu ovšem v dané věci není a Nejvyšší správní soud proto neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro mitius nebo principu obecné spravedlnosti. Při posuzování, zda fyzická osoba je či byla českým, resp. československým, státním občanem, bude vždy postupováno podle právních předpisů účinných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí českého, resp. československého, státního občanství. Očekávání stěžovatele nebylo, a ani být nemohlo, takové povahy, aby nepřiznání státního občanství, respektive nevydání osvědčení o státním občanství, bylo v rozporu s principem obecné spravedlnosti. Jak uvedl Ústavní soud, podobnou úpravu občanství nelze mít za zjevnou nespravedlnost minulého režimu, která by dnes nepochybně v testu ústavnosti neobstála. Výsledek aplikace státoobčanských norem, které reflektují historický vývoj, nepovažuje Nejvyšší správní soud za perzekuční ve vztahu ke stěžovateli, který nespadá do žádné z kategorií potomků československých emigrantů, jimž by zákonodárce přiznával výhodnější postavení a nárok na české občanství.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání v souladu s ust. 109 odst. 2 s. ř. s., neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu

Právní věta

Aby osoba, která získala československé státní občanství narozením československým státním občanům v cizině a sama nikdy neměla na území České socialistické republiky trvalý pobyt, nabyla občanství České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 věty druhé (druhé alternativy) zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče této osoby před odchodem do ciziny na území České socialistické republiky poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý z jejích rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt rodiče na území Československé socialistické republiky. Pokud jeden z rodičů nikdy na území České socialistické republiky nepobýval, nemůže být tato podmínka splněna již jen proto, že tento rodič z České socialistické republiky nikdy neodešel.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací