Plný text
7 As 38/2026-52
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: P. V., zast. Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2026, č. j. 34 A 8/2025 59,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Zlína ze dne 18. 12. 2024, č. j. MMZL 244146/2024, sp. zn. MMZL-167807/2024-JuO-PŘ-OOSA-846/2024, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustil tím, že dne 26. 7. 2024 při řízení nákladního motorového vozidla držel za jízdy v pravé ruce záznamové zařízení. Tím porušil § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za to mu byl uložen trest pokuty ve výši 5 800 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2025, č. j. KUZL 13318/2025, sp. zn. KUSP-8041/2025/DOP/Mu, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami procesními. Dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně neporušil právo žalobce na obhajobu ani jeho právo účastnit se ústního jednání. Žalobce k ústnímu jednání řádně předvolal a poučil jej o podmínkách omluvy. Žalobce v omluvě poukázal pouze na to, že se nemůže dostavit s advokátem, ale nedoložil takový důvod, který by objektivně znemožňoval jeho osobní účast. Ze spisu navíc vyplynulo, že plná moc byla založena až po ústním jednání. Krajský soud neshledal důvodné ani námitky týkající se neprovedení výslechu žalobce, výslechu svědka D. V. a ztotožnění zařízení, které měl žalobce držet v ruce. Vyšel z toho, že správní orgán žalobci vytvořil prostor k uplatnění obhajoby při ústním jednání, avšak žalobce jej nevyužil. Správní orgán nebyl povinen provést veškeré navržené důkazy, pokud shromážděné podklady postačovaly ke zjištění skutkového stavu „beze všech pochybností“. Krajský soud uzavřel, že zákaz podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu dopadá na držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového či záznamového zařízení při jízdě; není rozhodné, zda řidič telefonoval. Z výpovědi policisty J. P., kamerových záznamů a dalších podkladů vyplynulo, že žalobce při jízdě držel zařízení s displejem, které sloužilo při rozvozu zásilek. Krajský soud na základě dokazování, které doplnil, zjistil, že zařízení označované jako MDU slouží v přepravních službách k evidenci průběhu doručování zásilek, například ke skenování kódů a zapisování údajů. Vzhledem k těmto funkcím je podřadil pod pojem záznamové zařízení. Ani případná navigační funkce nevylučuje, že jde současně o zařízení záznamové.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Uvádí, že správní orgán I. stupně nejprve nařídil ústní jednání, při němž zamýšlel vyslechnout stěžovatele a svědka V. Stěžovatel svou účast omluvil s tím, že požaduje přítomnost zvoleného advokáta; svědek V. se k jednání nedostavil. Stěžovatel tvrdí, že podání jeho zástupce ze dne 4. 11. 2024 mělo být posouzeno jako návrh na další ústní jednání, při němž chtěl vypovídat, uplatnit svá práva, „slyšet“ svědka V. a ztotožnit předmět, který měl údajně držet v ruce. Správní orgán však po dobu měsíc a půl nic nečinil a následně rozhodl bez spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Správní orgán měl ústní jednání nařídit, bylo-li nezbytné k uplatnění práv stěžovatele. Pokud je nepovažoval za účelné, měl návrh zamítnout usnesením a toto usnesení stěžovateli oznámit. Pochybil i neprovedením navrženého výslechu stěžovatele. Výslech obviněného je nutné provést, je-li nezbytný k uplatnění jeho práv. Možnost vyjádřit se k věci je součástí jeho práva na obhajobu, svou vůli účastnit se jednání s advokátem oznámil a zastoupení následně doložil.
[4] Stěžovatel nesouhlasí ani s podřazením zařízení MDU pod pojem záznamové zařízení. Podle něj nelze toto zařízení zařadit mezi zařízení jako jsou videokamera, diktafon nebo fotoaparát, protože takové funkce nemá. K poukazu žalovaného na evidenci balíků, skenování a zaznamenávání kódů uvádí, že by mu bylo možné přisvědčit, pokud by při řízení skutečně skenoval kódy na balících. V jeho případě mělo ale zařízení sloužit primárně k orientaci na naplánované trase a podobat se spíše navigaci. Žalovaný podle něj pochybnosti neodstranil, ale nekriticky převzal hodnocení správního orgánu I. stupně. Stěžovatel má za to, že tím, že mu nebylo umožněno hájit se prostřednictvím advokáta a vyjádřit se k věci při ústním jednání, měly správní orgány porušit zásadu rovnosti zbraní, presumpci neviny a jeho právo na obhajobu. Nadto vina stěžovatele nebyla prokázána „beze všech pochybností“. Průjezdový videozáznam nezachycuje držení zařízení, fotografie nepřinášejí další poznatky a viditelný odlesk mohlo způsobit zpětné zrcátko. Poukazuje na to, že svědek P. situaci pozoroval pouze jednu až dvě sekundy a z mimiky řidiče nebylo patrné telefonování. Z druhého videozáznamu má podle stěžovatele vyplývat, že policistům vysvětlil, že hovorové zařízení nedržel, a pokud něco držel, nešlo o takové zařízení. Zařízení rozhodně nepoužíval „ve smyslu případného zavinění za přestupek“. Namítá rovněž, že policisté předmět nechtěli vidět, nezdokumentovali jej a nebyli si jisti jeho povahou. Správní orgán přesto neprovedl navržené výslechy stěžovatele a svědka V. ani zařízení neztotožnil. Vytýkaná pochybení mohla být zhojena pouze doplněním dokazování.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Pouze konstatoval, že všechny zásadní skutečnosti pro danou věc uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí a v průběhu řízení o žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se s ohledem na podobou uplatněné kasační argumentace předně zabýval přípustností kasační stížnosti. V tomto směru je třeba především zdůraznit, že kasační stížnost lze podat jen z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost podaná z jiných důvodů je nepřípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v řízení před krajským soudem, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/2015-36). Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Aby tedy byla přípustná, musí stěžovatel reagovat na rozhodnutí krajského soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho závěry. Nepostačuje proto, je-li kasační stížnost pouhým opakováním žalobních námitek (viz též usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
[7] Jinak řečeno, aby byla kasační stížnost přípustná, nemůže spočívat v pouhém zopakování žalobních námitek anebo se nemůže zakládat výhradně na argumentaci, která se zcela míjí s nosnými důvody napadeného rozhodnutí krajského soudu. Tomuto požadavku však stěžovatel v tomto řízení v uplatněné argumentaci nedostál.
[8] Nejvyšší správní soud se v dané věci s kasační argumentací stěžovatele podrobně seznámil. Jak ovšem ověřil, v argumentaci (odůvodnění) k jednotlivým okruhům námitek stěžovatel argumentuje téměř shodně se žalobní argumentací. Ostatně drtivá většina kasační argumentace je i přímo formulována jako zpochybnění závěrů žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně a jeho postupu, a nikoliv krajského soudu. Odůvodnění kasační stížnosti v předestřené podobě nemůže v dané věci představovat ani přípustné zopakování argumentace, které by mohlo proti závěrům napadeného rozsudku nadále obstát. Jak plyne z výše provedené rekapitulace, napadený rozsudek na jednotlivé okruhy žalobní argumentace reagoval a srozumitelně je vypořádal.
[9] Stěžovatel v nynější věci kasační stížnost rozčlenil na několik částí. V části II. shrnuje dosavadní průběh řízení. V části III. se věnuje podstatným vadám správního řízení a zkrácení jeho práv. Část IV. se pak týká posouzení zařízení MDU jako hovorového (záznamového) zařízení.
[10] Část III. kasační stížnosti v sobě zahrnuje zcela shodný text jako část II. žaloby, se kterou se krajský soud podrobně vypořádal. Stěžovatel ani netvrdí, že by krajský soud některou část jeho žalobních námitek pominul. Nad rámec textu žaloby stěžovatel v kasační stížnosti pouze doplnil, že „před správním orgánem deklaroval, že se ústního jednání chce dostavit s advokátem a následně skutečně bylo doloženo, že stěžovatel si zvolil advokáta, přes tuto skutečnost však správní orgán nedal stěžovateli možnost před správním orgánem se hájit za účasti advokáta, což je porušením jeho ústavně zaručených práv na právní pomoc“. Ani toto doplnění tedy především nijak konkrétně nezpochybňuje závěry krajského soudu a napadeného rozsudku, ale míří na tvrzené pochybení správních orgánů. Krajský soud přitom ve vztahu k otázce zastoupení stěžovatele ve správním řízení mimo jiné jednoznačně uzavřel, že tvrzení stěžovatele o zastoupení v době omluvy ze správního spisu neplyne (viz bod 30 napadeného rozsudku). Na toto (klíčové) východisko krajského soudu ani uvedené doplnění textu do kasační stížnosti nijak nereaguje (navíc o „následném doložení“ zastoupení hovoří jen zcela obecně). Tedy ani tuto část kasační stížnosti uvedenou nad rámec textu žaloby nelze ve smyslu shora citované judikatury považovat za přípustnou kasační argumentaci.
[11] Jde-li pak o část IV. kasační stížnosti, i ta se svým obsahem zcela (doslovně) shoduje s textem žaloby, konkrétně s její částí III. „Rozdíl“ spočívá pouze v tom, že závěrečnou část dané části kasační stížnosti oproti žalobě zvýraznil. Nejvyšší správní soud v dané části kasační stížnosti nepřehlédl dovětek stěžovatele, podle něhož soud „žádnou z oprávněných námitek stěžovatele neuznal, a žalobu nezákonně zamítl“. Ani ten ale rozhodně nelze považovat za kasační argumentaci, jíž by se Nejvyšší správní soud mohl v tomto řízení zabývat. Zde je nutno především připomenout požadavek, podle něhož má-li určitá argumentace vůbec představovat kasační námitku, musí být dostatečně konkrétní (rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 As 163/2021-59 či usnesení NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 8 As 5/2022-44). Shora uvedené požadavky na přípustnou kasační argumentaci pak v projednávané věci platí tím spíše, že zde krajský soud v řízení o žalobě doplňoval dokazování (viz zejm. bod 54 rozsudku).
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil ani jednu přípustnou kasační námitku, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost jako celek je nepřípustná, a proto ji odmítl [§ 104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč stěžovateli podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Soudní poplatek ve výši 5 000 Kč tak bude v souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vrácen k rukám jeho zástupce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2026
Milan Podhrázký
předseda senátu