Plný text
8 Ads 198/2025-54
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Michala Bobka a Pavla Molka v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zast. opatrovníkem Mgr. Jakubem Krhovjákem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/18387-925, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 20 Ad 3/2025-30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému opatrovníku žalobkyně, Mgr. Jakubu Krhovjákovi, advokátu, se přiznává odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka pro hlavní město Prahu podle § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 7. 2026, nepřiznal žalobkyni dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. To odůvodnil tak, že žalobkyni nebyl přiznán příspěvek na živobytí, neboť příjem společně posuzovaných osob stanovený dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve výši 10 053,68 Kč přesahoval částku živobytí společně posuzovaných osob stanovenou ve výši 9 748 Kč. Zároveň popsal, jak k této částce dospěl. S ohledem na to posuzoval, zda nelze žalobkyni příspěvek přesto přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Vyšel z konečného zůstatku účtu žalobkyně za měsíc září 2024. Zohlednil i pohyby na účtu během tohoto měsíce. Dovodil dostatečné množství finančních prostředků pro zajištění obživy. Poukázal i na to, že žalobkyně je vlastníkem zahrady a pozemku, jehož součástí je stavba č. p. [č.p.], v obci V.. Také je vlastníkem cenných papírů – podílových listů OPTIMUM. Tyto skutečnosti vedly správní orgán prvního stupně k závěru, že majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou na překážku přiznání doplatku na bydlení. Žalovaná odvolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla.
[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a obsahuje nepravdivé peněžní částky, které nesouhlasí s částkami uvedenými v jí doložených potvrzeních. Zpochybnila také zhodnocení své majetkové situace, zejména pak interpretaci zůstatků na účtu, provedené výplaty starobního důchodu a to, že vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu není považována za osobu v hmotné nouzi.
[3] Městský soud v Praze žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Úvodem shledal, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, a poukázal na judikaturu NSS, podle níž nelze vycházet z představy, že nárok na dávky má ten, jehož faktické výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy, ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení zákona, která výpočet „příjmů“ a „výdajů“ upravují (rozsudky NSS ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018-24, a ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018-32). Právě takto byly u stěžovatelky stanoveny příjmy a na jejich základě následně také přiměřené náklady na bydlení ve výši 5 413,52 Kč, ačkoliv nešlo o skutečné výdaje stěžovatelky, ale maximálně uplatnitelný odpočet dle zákona. Městský soud připomněl, že žalobkyni nebyl přiznán příspěvek na živobytí z důvodu vysokých příjmů.
[4] Městský soud dále konstatoval, že částku živobytí vypočtenou ve výši 9 748 Kč žalobkyně nezpochybňovala, příjem žalobkyně a společně posuzované osoby ve vypočtené výši 10 053,68 Kč nepřesáhl 1,3násobek jejich částky živobytí. Bylo tak namístě, aby správní orgány zkoumaly celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob v měsíci podání žádosti o doplatek na bydlení a na základě toho uvážily, zda bude doplatek na bydlení přiznán. K tomu městský soud uvedl, že žalovaný správně posoudil situaci společně posuzovaných osob. Uvedl, že po společně posuzovaných osobách lze spravedlivě žádat, aby zajistily svou výživu a ostatní základní osobní potřeby využitím finančních prostředků, které mají k dispozici na bankovních účtech, před žádostmi o dávky pomoci v hmotné nouzi. Při zjišťování příjmu společně posuzovaných osob vycházel soud z rozhodného období červen, červenec a srpen 2024; za tyto měsíce byl žalobkyni vyplacen starobní důchod v měsíční výši 22 096 Kč. S odkazem na četnou judikaturu NSS odmítl městský soud argument žalobkyně, že jí v červnu a září 2024 důchod vyplacen nebyl. Z předložených výpisů z účtu totiž plyne, že za tyto dva kalendářní měsíce jí starobní důchod vyplacen byl, nicméně (vzhledem k nastavenému výplatnímu termínu 2. den v měsíci) se tak stalo o něco dříve, 31. 5. a 30. 8. 2024. Žalobkyni byl tak za rozhodné období vyplacen důchod třikrát, tedy za každý kalendářní měsíc. Žalovaný se správně zaměřil na aktuální majetkové poměry v září 2024. Nehodnotil pouze dva dny v září 2024. Pouze pomocí nich upřesnil stav na bankovním účtu na začátku a konci tohoto měsíce. Není podstatný ani záporný zůstatek na účtu společně posuzované osoby, neboť příjmy se posuzují pro všechny osoby společně.
[5] Městský soud uzavřel, že majetkové poměry byly vzhledem k zůstatkům na bankovním účtu žalobkyně evidentně takové, že i po úhradě nákladů na bydlení (případně i v žalobkyní tvrzené výši) mohly společně posuzovaným osobám zajistit uhrazení výživy a ostatních základních potřeb. K tomu městský soud zohlednil i vlastnictví podílových listů a vlastnictví nemovitosti v obci Vinaře, kterou žalobkyně neužívá k bydlení, ale k rekreaci. Městský soud závěrem dodal, že tvrzení žalobkyně, že musí být automaticky považována za osobu v hmotné nouzi vzhledem ke svému věku a zdravotním obtížím, není relevantní. To, že v důsledku vysokého věku nemůže být pouze z důvodu nesplnění podmínky výkonu pracovní činnosti nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání vyloučena z posouzení jako osoba v hmotné nouzi [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi] neznamená, že naplní podmínky pro přiznání dávky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní uvedla, že rozsudek považuje na neobjektivní a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nevypořádání se s jejími žalobními námitkami. Městský soud nevysvětlil své úvahy o dostatku finančních prostředků, především nezohlednil výrazný pokles prostředků stěžovatelky a záporný zůstatek na účtu společně posuzované osoby. Neuvedl také, na základě jakých úvah považoval částku tvořící zůstatek na účtu žalobkyně ve výši 34 978,56 Kč za dostatečnou pro zajištění životních potřeb pro 2 osoby. Stěžovatelka také namítá, že její náklady na bydlení jsou vyšší než její starobní důchod, a proto je částka přiměřených nákladů na bydlení ve výši 5 413,52 Kč nesmyslná, neboť na úhradu nákladů bydlení nestačí. Judikatura citovaná městským soudem ohledně stanovení přiměřených nákladů na bydlení je nepřiléhavá, neboť pochází z let 2018 – 2019 a nezohledňuje okolnosti v období, kdy o dávku žádala, zejména změnu ekonomických podmínek. Dále stěžovatelka uvádí, že v září 2024 jí nebyl připsán starobní důchod a soud neuvedl, proč tuto skutečnost nepovažoval z hlediska hodnocení příjmů za podstatnou. Namítá rovněž, že se městský soud nevypořádal s námitkou, že je chráněnou osobou, a má za to, že městský soud pochybil, když přehlédl, že žalovaný tuto okolnost při posuzování nároku na doplatek na bydlení nezohlednil.
[7] Žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu a považuje jej za srozumitelně odůvodněný. Zopakoval svá východiska, na nichž setrvává, a kasační stížnost navrhuje zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] O žalobě rozhodl specializovaný samosoudce. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[9] Kasační stížnost není přijatelná.
III.a Nepřípustné kasační námitky
[10] Pokud jde o kasační námitku stěžovatelky, že jí nebyl vyplacen starobní důchod v září 2024 a proto jej nelze započíst do jejího příjmu, s touto otázkou se městský soud již vypořádal v bodech 33 a 34 napadeného rozsudku. Stěžovatelka se závěry městského soudu v této kasační námitce nijak blíže nepolemizuje, pouze ji stručně opakuje. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Jak NSS konstatoval v rozsudku ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 Afs 251/2020-29, kasačnímu soudu nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí žalovaného v rozsahu přezkumu provedeného krajským soudem. Předmětem přezkumu může být toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Z tohoto hlediska kasační námitky, které v podstatě jen opakují žalobní tvrzení a alespoň v minimální míře nereagují na argumentaci krajského soudu, nepředstavují důvody podle § 103 s. ř. s., a jsou proto nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Proto je tato kasační námitka nepřípustná.
III.b Nepřijatelné kasační námitky
[11] Nejvyšší správní soud nejprve vypořádává námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č.j. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).
[12] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, že není srozumitelné, proč soud při hodnocení majetkové situace nezohlednil pokles prostředků na účtu stěžovatelky a záporný zůstatek na účtu společně posuzované osoby a považoval částku tvořící zůstatek na účtu stěžovatelky za dostatečnou pro zajištění životních potřeb. Nepřezkoumatelnost spatřuje také v tom, že soud vzal do úvahy nemovitosti vlastněné stěžovatelkou, aniž by zjišťoval jejich hodnotu. Z odůvodnění rozsudku (zejména body 40 a 41 rozsudku) je však patrné, že městský soud tyto okolnosti zvažoval a vysvětlil, jakým způsobem majetkové poměry společně posuzovaných osob hodnotil, jak v rozhodném období nahlížel na pohyby na účtu stěžovatelky a společně posuzované osoby a proč uvážil, že situace stěžovatelky umožňuje hradit životní potřeby. Stejně tak, jako se městský soud vypořádal s okolnostmi ohledně prostředků na bankovních účtech, vypořádal se v bodě 42 rozsudku i s okolnostmi ohledně vlastnictví nemovitosti a podílových listů, k nemovitostem městský soud konkrétně uvedl, že NSS již dříve shledal, že zmíněné nemovitosti nemají zanedbatelnou hodnotu, a odkázal na konkrétní rozsudky NSS, které se věcí zabývaly. Městský soud se rovněž vypořádal (bod 43 rozsudku) i s námitkou, zda je stěžovatelka chráněnou osobou v hmotné nouzi ve smyslu § 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a uvedl, proč to pro posouzení nároku na dávku není určující. Rozsudek městského soudu tedy není nepřezkoumatelný.
[13] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje, že její náklady na bydlení jsou vyšší, než vyčíslil žalovaný, a dokládá to vlastními výpočty. Z toho dovozuje, že městský soud její náklady na bydlení posoudil nesprávně. K tomu doplňuje, že judikatura citovaná městským soudem je nyní již nepřiléhavá. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zůstatek účtu na konci posuzovaného měsíce i po odečtu jí tvrzených skutečných nákladů na bydlení umožňoval zajištění životních potřeb, neboť činil 9 530 Kč, což je méně než částka živobytí. Závěrem poukázala na to, že její stanovený příjem tvoří 1,03násobek částky živobytí a s ohledem na to bylo rozhodnutí žalovaného nesprávně a nespravedlivě odůvodněno a ani městský soud nezohlednil malou míru překročení částky na živobytí.
[14] Pokud jde o výpočty nákladů na bydlení, se kterými stěžovatelka polemizuje, NSS uvádí, že pro posouzení věci nejsou rozhodující.
[15] Podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob.
[16] Uvedené ustanovení tedy stanoví dvě alternativy, kdy lze doplatek na bydlení přiznat. V nynější věci není sporu o tom, že stěžovatelce nebyl přiznán příspěvek na živobytí, jak městský soud uvedl v bodu 16 svého rozsudku. Zákonnost rozhodnutí o nepřiznání příspěvku nebyla předmětem nynějšího řízení. V takovém případě je však pro toto řízení nepodstatné, jak byly vypočteny náklady na bydlení a příjmy společně posuzovaných osob. Mohlo by to totiž být podstatné jen tehdy, pokud by vznikl spor o to, zda příjem osoby a společně posuzovaných osob nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob. To však není sporné. Je tedy pouze namístě zabývat se druhou alternativní podmínkou pro přiznání doplatku na bydlení. Pro ni jsou podstatné jen celkové sociální a majetkové poměry žadatele. Polemika ohledně způsobu výpočtu příjmů stěžovatelky a společně posuzované osoby v nynějším řízení nemůže nic změnit na faktu, že stěžovatelka příspěvek na živobytí nezískala. V tomto směru je nepodstatné i to, v jaké míře příjem stěžovatelky a společně posuzované osoby překročil částku živobytí. To platí i pro námitku stěžovatelky, že judikatura NSS citovaná městským soudem v bodě 29 napadeného rozsudku je nyní již nepřiléhavá. I tato judikatura vysvětluje způsob a účel výpočtu příjmů pro potřeby rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi, nevztahuje se k obecnému hodnocení sociální situace žadatelů. S celkovými sociálními a majetkovými poměry stěžovatelky, jako rozhodujícím kritériem druhé alternativy pro přiznání doplatku na bydlení se městský soud přezkoumatelně vypořádal, jak NSS uvedl výše. Městský soud nijak hrubě nepochybil, když učinil v bodě 41 úvahu, že zůstatek na účtu zajišťoval stěžovatelce i společně posuzované osobě zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Stěžovatelka tyto své zbývající náklady blíže nevyčíslila a neodůvodnila, proč má být tato částka nedostačující. Navíc městský soud poukázal i na výběry z bankomatu v daném měsíci ve výši 27 800 Kč, k nimž stěžovatelka nic neuvedla. Stejně tak neuvedla, proč by nemohla prodat nemovitosti nebo jí vlastněné a nadále pořizované cenné papíry. Podle setrvalé judikatury NSS je to právě krajský soud, který je povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v plné jurisdikci, včetně otázek skutkových. Přijatelnost kasační stížnosti by pak mohla založit jen hrubá vada skutkového hodnocení, kterou v nynějším případě NSS neshledal (usnesení NSS ze dne 20. 10. 2023, č. j. 8 As 166/2022-30, bod 12, nebo ze dne 21. 12. 2023, č. j. 2 As 264/2022-22, bod 13).
[17] NSS tedy neshledal zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky a ve hře nebyla ani žádná judikaturně podstatná otázka.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[19] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 a 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému právo na náhradu nákladů podle § 60 odst. 2 s. ř. s. přiznat nelze, neboť se v posuzované věci jedná o věc pomoci v hmotné nouzi.
[20] Usnesením NSS ze dne 26. 3. 2026, č. j. 8 Ads 198/2025-37, byl stěžovatelce ustanoven opatrovník, Mgr. Jan Bartuška, advokát. NSS ze seznamu advokátů zjistil, že ke dni 1. 10. 2026 byl tomuto advokátovi pozastaven výkon advokacie. Dále z něj plyne, že zástupcem Mgr. Jana Bartušky je Mgr. Jakub Krhovják, advokát. Na tohoto zástupce proto podle § 27 odst. 2 zákona o advokacii přešly ve vztahu ke stěžovatelce práva a povinnosti opatrovníka (usnesení NSS ze dne 2. 7. 2020, č. j. 4 Azs 289/2019-57, bod 8a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 103 Co 5/2022-337, body 22 až 24).
[21] Učiní-li advokát ustanovený opatrovníkem úkon právní služby, odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů opatrovníka platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a § 120 téhož zákona). Vzhledem k pozastavení výkonu advokacie u ustanoveného opatrovníka přiznal NSS odměnu zástupci určenému podle § 27 odst. 2 zákona o advokacii, nikoli původně ustanovenému opatrovníkovi (usnesení NSS ze dne 16. 10. 2025, čj. 2 Azs 180/2025-26, bod 13 a tam uvedená judikatura). Ze spisu řízení o kasační stížnosti plyne následující:
a. v řízení před NSS vykonal ustanovený opatrovník celkem 2 úkony právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]; povahou a účelem nejbližší tomuto úkonu opatrovníka je úkon dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Při této analogické aplikaci však není namístě trvat na doložení první porady s klientem, pokud byl opatrovník ustanoven z důvodu, že zdravotní stav stěžovatelky jí neumožňuje se v řízení vyjadřovat. 2) písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Sazba za jeden úkon právní služby činí 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu), celkem tedy za 2 úkony právní služby náleží 9 240 Kč.
b. k tomu mu dále náleží dvakrát paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy celkem 900 Kč.
Celková odměna za zastupování tedy činí 10 140 Kč; tato částka bude ustanovenému opatrovníkovi vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. října 2026
Petr Mikeš
předseda senátu