8 Afs 19/2017

Plný text

8 Afs 19/2017-46
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: METALVIS, s. r. o., se sídlem [adresa] zast. Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, čj. 80387/2015900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, čj. 62 Af 79/2015-37,

t a k t o :

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III). Žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 10. 10. 2014, čj. 1770-163/2014-640000-51 (dále jen „dodatečný platební výměr“).

[2] Dodatečným platebním výměrem bylo stěžovatelce podle § 264 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), ve spojení s čl. 78 odst. 3, čl. 201 odst. 3, čl. 220 odst. 1 a čl. 221 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „celní kodex“), a na základě čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“) doměřeno antidumpingové clo ve výši 566 877 Kč z důvodu nepreferenčního původu zboží a bylo jí uloženo uhradit penále z doměřené částky v celkové výši 113 376 Kč.

[3] Celní úřad u žalobkyně provedl kontrolu po propuštění zboží podle článku 78 celního kodexu a podle ustanovení § 127 celního zákona. Zjistil, že žalobkyně deklarovala v celním prohlášení nesprávné údaje týkající se původu zboží. Zboží, které bylo propuštěno do režimu volného oběhu na základě rozhodnutí o propuštění zboží ze dne 12. 12. 2011, ev. č. 11CZ1364001A43TYE9, bylo původní v Čínské lidové republice, nikoliv v Tchaj-wanu. Celní úřad toto zjištění opřel zejména o zprávu z mise Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) ze dne 9. 7. 2014, č. OF/2011/0978/B1 (dále jen „zpráva OLAF“), která rekapituluje vyšetřování OLAF ohledně podvodů s dovozy železných nebo ocelových spojovacích prvků z Tchaj-wanu, údajně tchajwanského původu, ve skutečnosti však čínského původu, a to včetně jejích příloh [především zprávy AM 2012/010(2014) S1].

[4] Krajský soud se zabýval zejména otázkou, zda byla zpráva OLAF (včetně příloh) dostatečným podkladem pro závěr, že zboží pochází z Čínské lidové republiky. Uvedl, že podle čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) je zpráva OLAF důkazem přípustným v řízení o dodatečném zaúčtování cla vedeném se stěžovatelkou. Vzhledem k tomu, že zpráva použitá v nynější věci obsahuje dostatečně konkrétní informace pro identifikaci jednotlivých zásilek zboží a umožňuje spárování transferu čínského zboží přes Tchaj-wan s dovozy do Evropské unie, bylo ji možné bez dalšího použít jako důkaz a nebylo nutné vyčkávat konečné zprávy o vyšetřování. Odkázal také na související judikaturu Nejvyššího správního soudu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

[5] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[6] Stěžovatelka namítla, že neměla povědomí o pořizování zboží z Čínské lidové republiky jejím dodavatelem a že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby investigativně zjišťovala, jakým způsobem fungují odběratelsko-dodavatelské vztahy jejího smluvního partnera na opačné straně zeměkoule. Zdůrazňuje také, že výše uložené „sankce“ mnohonásobně přesahuje výhodu, která měla být nesprávnou deklarací původu zboží získána.

[7] Dále uvádí, že nařízení č. 91/2009 bylo od počátku (tedy od jeho vydání) neplatné. Upozorňuje, že konečné antidumpingové clo (nikoli samotné nařízení č. 91/2009 – poznámka NSS) bylo zrušeno prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „nařízení č. 2016/278“), z toho důvodu, bylo uvalení konečného antidumpingového cla podle závěrů zprávy Odvolacího orgánu Světové obchodní organizace (WTO) European Communities – Definitive Anti-Dumping Measures on Certain Iron or Steel Fasteners from China ze dne 18. 1. 2016, č. WT/DS397/AB/R (dále jen „zpráva odvolacího orgánu“) v rozporu s čl. 2.4, 2.4.2, 4.1, 3.1, 6.1.2, 6.4, 6.2, 6.5 a 6.5.1 Dohody o provádění čl. VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „antidumpingová dohoda“). Zpráva odvolacího orgánu byla dne 28. 7. 2011 přijata Orgánem Světové obchodní organizace (WTO) pro řešení sporů (dále jen „orgán pro řešení sporů“).

[8] Jelikož nařízení č. 91/2009 bylo vydáno na základě nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení 1“), později nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení 2“), a vzhledem k tomu, že základní nařízení 1 a 2 byla vydána též s cílem recepce závazků plynoucích Evropskému společenství (resp. Evropské unii) z antidumpingové dohody a z čl. VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „GATT“), domnívá se stěžovatelka, že závěry zprávy odvolacího orgánu, která byla přijata orgánem pro řešení sporů, nepřímo značí i rozpor nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními 1 a 2.

[9] Ačkoli Evropská komise nakonec v reakci na zprávu odvolacího orgánu přistoupila ke zrušení konečného antidumpingového cla, učinila tak pouze s účinky ex nunc. Stěžovatelka má oproti tomu za to, že důvody pro zrušení cla byly dány již od počátku, což má vyplývat ze samotné zprávy odvolacího orgánu. Skutečnost, že Komise přistoupila ke zrušení cla toliko s účinky ex nunc, nemá vliv na to, že nařízení č. 91/2009 bylo po celou dobu své účinnosti v rozporu se shora uvedenými ustanoveními antidumpingové dohody, stejně jako se základními nařízeními 1 a 2. Bylo tedy od počátku neplatné. Jelikož se krajský soud nezabýval otázkou platnosti nařízení č. 91/2009, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[10] Krajský soud nadto postavil své rozhodnutí výlučně na neúplných a spekulativních zprávách OLAF. Pokud jde o přílohy zpráv OLAF, může být jejich obsah velmi jednoduše pozměněn, neboť formát souboru je snadno upravitelný. Na jejich základě nemohl být skutkový stav řádně zjištěn. Krajský soud a správní orgány tedy zcela rezignovaly na své povinnosti při provádění dokazování.

[11] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Zdůrazňuje, že každý, kdo podá celní prohlášení na propuštění zboží dovezeného na území Evropské unie do režimu volného oběhu, nese podle čl. 199 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, objektivní odpovědnost za správnost údajů, které uvedl v celním prohlášení, a za pravdivost předložených dokladů. Tvrzení stěžovatelky o tom, že nevěděla a nemohla vědět o tom, že zboží není původem z Tchaj-wanu, je proto pro účely doměření antidumpingového cla irelevantní.

[12] Dále uvádí, že si je vědom zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, zdůrazňuje však, že akty unijních orgánů jsou nadány presumpcí platnosti a vyvolávají tedy účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti. Nařízení č. 2016/278, kterým bylo antidumpingové clo zrušeno, nabylo účinnosti dne 28. 2. 2016 a nezakládá právo na vrácení cla vybraného před tímto datem. Krajský soud se nemusel touto otázkou zabývat výslovně, neboť na ni stěžovatelka v řízení před krajským soudem neupozornila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že se již obdobnými věcmi týchž účastníků zabýval (srov. např. rozsudky NSS ze dne 7. 11. 2018, čj. 2 Afs 332/2016-41, ze dne 15. 11. 2018, čj. 9 Afs 24/2017-45, ze dne 21. 11. 2018, čj. 7 Afs 53/2018-40, ze dne 21. 11. 2018, čj. 9 Afs 25/2017-47, ze dne 28. 11. 2018, čj. 6 Afs 53/2018-38, ze dne 28. 11. 2018, čj. 6 Afs 51/2018-32, ze dne 28. 11. 2018, čj. 6 Afs 96/2017-32, ze dne 6. 12. 2018, čj. 7 Afs 52/2018-33), ani v nyní souzené věci neshledal důvod odchýlit od právních názorů přijatých v předchozích rozhodnutích. Již dříve zdejším soudem vyjádřené závěry proto pro stěžovatele nepřekvapivě i v nynějším řízení opakuje.

[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud věnoval námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, jež je spatřována v tom, že se krajský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil k otázce platnosti nařízení č. 91/2009.

[16] Nejvyšší správní soud konstantně vychází z toho, že soud je povinen učinit si úsudek o tom, zda je právní norma, kterou chce na věc použít, součástí právního řádu; tento závěr vyplývá ze zásady iura novit curia (soud zná právo). Ve vztahu k aktům přijatým orgány Evropské unie to znamená, že vyvstane-li v řízení otázka platnosti takového aktu a považuje-li soud za nezbytné, aby tato otázka byla pro účely vynesení jeho rozsudku zodpovězena, může požádat Soudní dvůr EU o rozhodnutí o této otázce postupem podle čl. 267 pododstavce 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie.

[17] Popsaná povinnost se nicméně ve většině případů realizuje jako myšlenková operace; soud není povinen u každé aplikované právní normy zvlášť výslovně uvádět, že je součástí právního řádu a že ji tedy aplikovat lze. V případě, kdy soud určitý právní předpis aplikoval, je nutné mít za to, že shledal, že takový právní předpis může být pramenem práva, přičemž není nezbytné, aby se o tom v rozsudku výslovně zmínil, ledaže by tato otázka byla mezi stranami sporná nebo by ji soud samotný spornou shledal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS).

[18] V projednávané věci krajský soud neshledal otázku platnosti nařízení č. 91/2009 spornou, neboť se o ní nezmínil. Vyjadřovat se k ní nemusel ani s ohledem na obsah žalobních námitek, respektive vyjádření žalovaného, jelikož na ni žádný z účastníků v řízení před krajským soudem neupozornil. Nevyslovení se k této otázce tedy nezpůsobuje vadu napadeného rozsudku, rozsudek je přezkoumatelný a je třeba vycházet z toho, že podle krajského soudu je nařízení č. 91/2009 platné.

[19] K otázce platnosti nařízení č. 91/2009 následně přistoupil Nejvyšší správní soud. Učinil tak bez ohledu na to, že stěžovatelka svoji související argumentaci uplatnila poprvé až v řízení o kasační stížnosti. Jedná se totiž o problematiku, kterou soudy posuzují z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to, zda ji účastník výslovně zmíní, přičemž uplatnění námitky má význam z hlediska povinnosti soudu vyjádřit se k ní v odůvodnění rozhodnutí.

[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj názor o neplatnosti nařízení č. 91/2009 staví na logickém argumentu: bylo-li konečné antidumpingové clo shledáno rozporným s výše citovanými ustanoveními antidumpingové dohody (jak plyne ze zprávy odvolacího orgánu, stejně jako z odůvodnění nařízení č. 2016/278), pak bylo jeho zavedení od počátku v rozporu s mezinárodními závazky Evropské unie a tedy neplatné. S ohledem na to zvažoval, zda ohledně jeho platnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Neučinil tak, jelikož dne 21. 8. 2017 byla v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněna informace o tom, že italský soud, Commissione tributaria di primo grado di Bolzano, předložil obdobnou předběžnou otázku. Řízení o kasační stížnosti proto podle § 48 odst. 2 písm. c) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., přerušil usnesením ze dne 7. 2. 2018, čj. 8 Afs 19/2017-34, s tím, že v něm bude pokračováno po rozhodnutí Soudního dvora EU.

[21] Námitka neplatnosti nařízení č. 91/2009 není důvodná.

[22] Soudní dvůr EU o položené předběžné otázce rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 2018 ve věci Rotho Blaas Srl v. Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, C-207/17 (dále jen „rozsudek ve věci Rotho Blaas“).

[23] Jelikož důvod přerušení řízení o kasační stížnosti odpadl, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem I. tohoto rozsudku o pokračování v řízení.

[24] Soudní dvůr EU uvedl, že neodhalil nic, čím by mohla být dotčena platnost nařízení č. 91/2009, prováděcího nařízení Rady (EU) č. 924/2012 ze dne 4. října 2012 a prováděcího nařízení Komise (EU) č. 2015/519 ze dne 26. března 2015. Rozhodnutí orgánu pro řešení sporů, jímž byla přijata zpráva odvolacího orgánu, z níž vyplývá nesoulad postupu vedoucího k zavedení konečného antidumpingového cla s antidumpingovou dohodou a tedy i s čl. VI GATT, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009, resp. konečného antidumpingového cla, irelevantní (v podrobnostech srov. odstavce 44 až 51 rozsudku ve věci Rotho Blaas). Z tohoto závěru plyne, že ani zrušení konečného antidumpingového cla nařízením č. 2016/278 nelze vnímat jako důvod jeho neplatnosti.

[25] Soudní dvůr EU implicitně objasnil i pochybnost ohledně souladu nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními 1 a 2. Nesoulad stěžovatelka odvozovala ze zprávy odvolacího orgánu; samostatnou kritiku nezávislou na kritice vyjádřené v uvedené zprávě nedoplnila. Soudní dvůr EU nicméně konstatoval, že rozhodnutí orgánu pro řešení sporů, jímž byla zpráva odvolacího orgánu přijata, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní. V této souvislosti především uvedl, že „[p]odle judikatury Soudního dvora se tedy za účelem zjištění, zda je unijní akt neslučitelný s tímto doporučením nebo rozhodnutím (tj. doporučení nebo rozhodnutí orgánu pro řešení sporů – poznámka NSS), nelze před unijním soudem dovolat doporučení nebo rozhodnutí OŘS (orgán pro řešení sporů – poznámka NSS), která konstatují nedodržení pravidel WTO, ani hmotněprávních pravidel vyplývajících z dohod WTO“ (viz odstavec 46 rozsudku ve věci Rotho Blaas). Jedná se tedy o otázku, která již byla předmětem výkladu Soudního dvora EU (tzv. acte éclairé) a nebyl důvod obracet se na něj s předběžnou otázkou znovu (k povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 ve věci Srl Cilfit – v likvidaci – a další v. Ministerstvo zdravotnictví a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, C- 283/81).

[26] Námitka nevědomosti o původu zboží a související nepřiměřenosti výše „sankce“ byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, byť ji stěžovatelka nepochybně mohla vznést již v řízení před krajským soudem. Z tohoto důvodu je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

[27] Oproti tomu ve srovnání s obsahem žaloby stěžovatelka v kasační stížnosti jen stroze namítala neúplnost a spekulativnost použité zprávy OLAF. Vzhledem k tomu, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyložil, proč jsou závěry OLAF dostatečně konkrétní a vypovídající o původu zboží v posuzované věci a vysvětlil, proč jsou zprávy OLAF použitelné jako důkazy, a to i s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, nejsou její obecné námitky způsobilé odůvodnění krajského soudu zpochybnit. Za těchto okolností považuje kasační soud za dostačující odkázat na zmíněné pasáže rozsudku krajského soudu a na svoji judikaturu vztahující se k problematice zpráv OLAF, zejména na rozsudek ze dne 10. 8. 2011, čj. 1 Afs 44/2011-85. Pro úplnost dodává, že stěžovatelka neuvedla žádné okolnosti, které by mohly zavdávat důvod domnívat se, že přílohy zprávy OLAF byly jakýmkoli způsobem pozměněny. Tuto výtku proto hodnotí jako ryze spekulativní.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 7. ledna 2019

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu

Plný text

8 Afs 19/2017-34

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Výborným v právní věci žalobkyně: METALVIS, s. r. o., se sídlem [adresa] zast. Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, čj. 80387/2015900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, čj. 62 Af 79/2015-37,

t a k t o :

Řízení s e p ř e r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 10. 10. 2014, čj. 1770-163/2014-640000-51, (dále jen „dodatečný platební výměr“), bylo žalobkyni podle § 264 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, (s účinností ke dni 29. 7. 2016 byl tento zákon zrušen zákonem č. 242/2016 Sb., celní zákon; pozn. Nejvyššího správního soudu), ve spojení s ustanovením čl. 78 odst. 3, čl. 201 odst. 3, čl. 220 odst. 1 a čl. 221 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, (dále jen „celní kodex“) a na základě článku 1 nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, doměřeno antidumpingové clo ve výši 566 877 Kč z důvodu nepreferenčního původu zboží (spojovací materiál); dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu vznikla žalobkyni také povinnost uhradit penále z doměřené částky ve výši 113 376 Kč.

[2] Celní úřad u žalobkyně provedl kontrolu po propuštění zboží podle článku 78 celního kodexu a podle ustanovení § 127 celního zákona. Touto kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně deklarovala v celním prohlášení nesprávné údaje týkající se původu zboží. Zboží, které bylo propuštěno do režimu volného oběhu na základě rozhodnutí o propuštění zboží ze dne 12. 12. 2011, ev. č. 11CZ1364001A43TYE9, bylo původní v Čínské lidové republice, nikoliv v Tchaj-wanu. Celní úřad toto zjištění opřel zejména o zprávu z mise Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) ze dne 9. 7. 2014, č. OF/2011/0978/B1 včetně příloh (dále jen „zpráva OLAF“).

[3] Žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání a dodatečný platební výměr potvrdil.

[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajský soud shora specifikovaným rozsudkem zamítl. Ke vzneseným žalobním námitkám krajský soud uvedl, že skutkový stav, dle kterého je původ předmětného zboží v Čínské lidové republice, plně odpovídá dotčeným zprávám OLAF, jež jsou plně přípustné jakožto důkazy. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně zabýval zejména žalobkyní předestřenými žalobními body. Výslovně se přitom nezabýval otázkou platnosti nařízení č. 91/2009 (žádná ze stran řízení před krajským soudem ostatně v tomto směru žádné námitky nevznesla).

[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž v obecné rovině namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud nezvážil „oprávněnost“ nařízení č. 91/2009, přičemž ani nevzal v potaz skutečnost, že dané nařízení bylo zrušeno nařízením Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. února 2016, o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie C/2016/1316 (dále jen „nařízení č. 2016/278“). Krom toho považuje stěžovatelka napadený rozsudek za nezákonný, což odůvodňuje tím, že výše popsané zprávy OLAF dostatečně neprokazují skutečnost, že původ stěžovatelkou dovezeného zboží je skutečně v Čínské lidové republice.

[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále upřesnila, že nařízení č. 91/2009 bylo od počátku (tedy od jeho vydání) neplatné. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že dané nařízení bylo zrušeno nařízením č. 2016/278 z toho důvodu, že uvalení antidumpingového cla na předmětné spojovací prostředky bylo dle závěrů zprávy Odvolacího orgánu Světové obchodní organizace „European Communities – Definitive Anti-Dumping Measures on Certain Iron or Steel Fasteners from China“, č. WT/DS397/AB/RW, ze dne 18. 1. 2016 (dále jen „zpráva odvolacího orgánu“), v rozporu s čl. 2.4, čl. 2.4.2, čl. 4.1, čl. 3.1, čl. 6.1.2, čl. 6.4, čl. 6.2, čl. 6.5 a čl. 6.5.1 Dohody o provádění čl. VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „antidumpingová dohoda“). Jelikož samotné nařízení č. 91/2009 bylo vydáno na základě nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení 1“) později nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení 2“), a vzhledem k tomu, že obě základní nařízení byla vydána též s cílem přejmutí závazků plynoucích Evropskému společenství z antidumpingové dohody a z čl. IV Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“), domnívá se stěžovatelka, že závěry zprávy odvolacího orgánu nepřímo značí i rozpor nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními 1 a 2. Ačkoli Evropská komise nakonec v reakci na zprávu odvolacího orgánu přistoupila ke zrušení nařízení č. 91/2009, učinila tak pouze s účinky ex nunc. Stěžovatelka má naproti tomu za to, že důvody pro zrušení nařízení č. 91/2009 byly dány již od počátku, což má vyplývat ze samotné zprávy odvolacího orgánu. Skutečnost, že Komise přistoupila ke zrušení nařízení č. 91/2009 toliko s účinky ex nunc nemá vliv na to, že dané nařízení bylo po celou dobu své účinnosti v rozporu s výše vyčtenými ustanoveními antidumpingové dohody, stejně jako se základními nařízeními 1 a 2, pročež bylo od počátku neplatné.

[7] Ačkoli stěžovatelka vznesla otázku platnosti nařízení č. 91/2009 poprvé až v řízení o kasační stížnosti, je Nejvyšší správní soud povinen zabývat se jí i přes limity ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. Zpráva odvolacího orgánu byla členům Světové obchodní organizace rozeslána až dne 18. 1. 2016 a ke zrušení předmětného antidumpingového cla došlo až s účinností od 28. 2. 2016. Stěžovatelka přitom podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajskému soudu již dne 27. 7. 2015. Úkonem soudu je zabývat se z moci úřední otázkou platnosti aplikovaného právního předpisu, pročež lze absenci reflexe účinků zprávy odvolacího orgánu a nařízení č. 2016/278 ve vztahu k (ex tunc) platnosti nařízení č. 91/2009 vyhodnotit jako určitý deficit odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě těchto argumentů Nejvyšší správní soud naznal, že není namístě příslušnou kasační námitku odmítnout dle § 104 odst. 4 s. ř. s.
[8] Kasační stížnost splňovala veškeré zákonné předpoklady pro věcné posouzení její důvodnosti. Nejvyšší správní soud následně shledal, že je dán důvod pro přerušení řízení.

[9] Podle § 48 odst. 2 písm. c) s. ř. s. platí, že předseda senátu usnesením řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení soud oprávněn řešit. Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 22. října 1987, Foto-Frost, 314/85, EU:C:1987:452, v bodech 11 až 20 shledal, že vnitrostátní soudy členských států nemají pravomoc prohlásit akty orgánů Společenství (nyní Evropské unie) za neplatné. Vnitrostátní soudy však mohou zkoumat platnost právního aktu Společenství (Evropské unie), a pokud usoudí, že důvody neplatnosti dovolávané účastníky řízení, nejsou opodstatněné, mohou je odmítnout a učinit závěr, že akt je platný v plném rozsahu.

[10] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelčinu námitku, poukazující na rozpor nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními a s antidumpingovou dohodou, nelze bez dalšího shledat neopodstatněnou. Sama Komise totiž v nařízení č. 2016/278 uvedla jako důvod zrušení předmětného antidumpingového cla právě závěry obsažené ve zprávě odvolacího orgánu. Podle této zprávy je antidumpingové clo, uložené nařízením č. 91/2009, neslučitelné s články 2.4, 2.4.2, 3.1, 4.1, 6.1.2, 6.2, 6.4, 6.5 a 6.5.1 antidumpingové dohody. Zcela logickou se přitom jeví i úvaha, že pakliže je nařízení č. 91/2009 v rozporu s vyjmenovaným ustanoveními antidumpingové dohody (což Komise v zásadě uznala), je patrně v rozporu i se základními nařízeními, jež jednotlivá ustanovení antidumpingové dohody transformovala do rámce sekundárního práva Evropské unie. Vydáním nařízení č. 91/2009 a uložením antidumpingového cla proto Komise překročila limity základních nařízení, což činí předmětné prováděcí nařízení neplatným od samého počátku.

[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud vážil další procesní postup spočívající v položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Jelikož se v otázce platnosti nařízení č. 91/2009 klonil spíše k negativnímu závěru a zároveň je sám instančně nejvyšším soudem rozhodujícím ve věci samé, byl by k takovému postupu povinován ustanovením čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve spojení s výše citovanými závěry Evropského soudního dvora.

[12] K položení předběžné otázky na platnost nařízení č. 91/2009 Nejvyšší správní soud nepřistoupil z důvodu zamezení tvorby duplicit. V Úředním věstníku Evropské unie (C 277) byla dne 21. 8. 2017 zveřejněna na str. 22 pod č. 2017/C 277/32 informace o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Commissione tributaria di primo grado di Bolzano (Itálie) dne 21. dubna 2017 – Rotho Blaas Srl v. Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Věc C207/17. Předběžné otázky byly v uvedené věci položeny takto:

I)
Jsou nařízení (ES) č. 91/2009 „o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky“ (1),, [s] prováděcím nařízením (EU) č. 924/2012, „kterým se mění nařízení (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky“ (2), [a] prováděcí nařízení (EU) č. 519/2015 „o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, na základě přezkumu opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009“ (3) neplatná/protiprávní/neslučitelná s článkem VI všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 a s rozhodnutím DSB WTO ze dne 28. července 2011?

II)
Pokud bude rozhodnuto o neplatnosti/protiprávnosti/neslučitelnosti nařízení (ES) č. 91/2009 o uložení antidumpingového cla a s ním souvisejících prováděcích nařízení č. 924/2012 a č. 519/2015, má zrušení antidumpingového cla uloženého na základě sporných opatření právní účinky od okamžiku vstupu prováděcího nařízení (EU) č. 278/2016 (4) v platnost, nebo ode dne vstupu sporného opatření, t.j. „základního“ nařízení (ES) č. 91/2009, v platnost?

[13] Jelikož náležitá předběžná otázka již byla Soudnímu dvoru Evropské unie položena soudem jiného členského státu, jeví se podání další žádosti o rozhodnutí o totožné předběžné otázce Nejvyšším správním soudem jako nadbytečné. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o přerušení řízení o kasační stížnosti dle § 48 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. Učinil tak pro podobnost nyní projednávané věci shodně jako v řízení týchž účastníků jím vedeném pod sp. zn. 2 Afs 332/2016 o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016, čj. 31 Af 17/2015-51. Poté, co bude o výše označené předběžné otázce Soudním dvorem Evropské unie rozhodnuto, vysloví Nejvyšší správní soud i bez návrhu usnesením, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 7. února 2018

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu