Plný text
8 As 133/2026-62
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Michala Bobka v právní věci žalobců: a) V. I., a b) T. I., oba zastoupeni Mgr. Denisou Bakovskou, advokátkou sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2026, č. j. 045134/2026/KUSK, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2026, č. j. 51 A 63/2026-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval opožděností žaloby proti rozhodnutí nařizujícímu odstranění stavby, které bylo žalobcům doručeno za účinnosti právní úpravy zkracující lhůtu pro podání žaloby ze dvou měsíců (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) na jeden měsíc (§ 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon).
[2] Městský úřad Příbram (dále „stavební úřad“) nařídil žalobcům a ostatním spoluvlastníkům bytového domu č.p. X na pozemku parc. č. st. XA v katastrálním území D. odstranění nepovolené části stavby v rozsahu dvou podlaží. Žalobci se proti rozhodnutí odvolali. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím jejich odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
[3] Žalobci proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobou. Krajský soud v Praze ji v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Dospěl totiž k závěru, že ji podali opožděně. Krajský soud z doručenky a tvrzení žalobců dovodil, že jim bylo napadené rozhodnutí doručeno 16. 6. 2026. Lhůta pro podání žaloby tak dle krajského soudu uplynula 16. 7. 2026. Žalobci ji podali až 12. 8. 2026, tedy po uplynutí lhůty. Proto ji krajský soud odmítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobci (dále „stěžovatelé“) podali proti napadenému usnesení kasační stížnost. V ní uvedli, že na podání žaloby lze uplatnit odlišnou lhůtu od dvouměsíční lhůty dle soudního řádu správního pouze v případě, pokud je tato zvláštní lhůta delší. V napadeném rozhodnutí není uvedeno, že lze žalobu podat pouze ve lhůtě jednoho měsíce. Napadené rozhodnutí je spjato s rozhodnutím, kterým nebyla povolena dotčená stavba. Toto řízení proběhlo před 1. 7. 2024, tedy před účinností ustanovení, na základě kterého krajský soud žalobu odmítl. Stěžovatelé následně zopakovali své žalobní námitky. Mají za to, že krajský soud pochybil tím, že svým postupem aproboval nezákonná a nepřezkoumatelná rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného. Závěrem vznesli návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Žalovaný se nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se proto nemůže zabývat námitkami, které se týkají tvrzené nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů.
[8] Dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
[9] Dle § 306 odst. 1 stavebního zákona (účinného od 1. 7. 2024) žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Jedná se o zvláštní úpravu, která upravuje lhůtu pro podání správní žaloby proti rozhodnutí odchylně od obecné dvouměsíční lhůty stanovené § 72 odst. 1 s. ř. s., z níž patrně (s ohledem na faktické datum podání žaloby) stěžovatelé nesprávně vycházeli.
[10] Nejvyšší správní soud se otázkou „zkrácené“ žalobní lhůty podle stavebního zákona ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že § 306 odst. 1 nového stavebního zákona se jednoznačně uplatní v situacích, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno a doručeno po nabytí jeho účinnosti (rozsudky NSS ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 As 10/2025-34, body 10 až 15, ze dne 22. 4. 2025, č. j. 1 As 247/2024-90, bod 21, ze dne 15. 5. 2025, č. j. 1 As 260/2024-57, bod 14, nebo ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 87/2025-31, body 10 a 11). Lze rovněž poznamenat, že „zkrácená“ žalobní lhůta se uplatní dokonce i tehdy, bylo-li správní rozhodnutí „pouze“ doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, byť vydáno bylo ještě za účinnosti úpravy dřívější (rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2025, č. j. 10 As 241/2024-42, bod 12, nebo již zmiňovaný rozsudek ve věci sp. zn. 1 As 247/2024, body 23 a 24).
[11] Tento výklad byl shledán ústavně konformním také v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24. V něm Ústavní soud při výkladu § 306 odst. 1 nového stavebního zákona potvrdil, že délka lhůty pro podání žaloby ke správnímu soudu (zvláštní jednoměsíční lhůta podle stavebního zákona vs. obecná dvouměsíční lhůta podle soudního řádu správního) se určuje podle právní úpravy účinné „v okamžiku doručení“ správního rozhodnutí, které má být žalobou napadeno (bod 42 citovaného nálezu).
[12] Stěžovatelé nesporují, že jim bylo napadené rozhodnutí doručeno 16. 6. 2026. Jejich žaloba, podaná 12. 8. 2026, je tak ve světle výše uvedené judikatury zjevně opožděná.
[13] Stěžovatelé mají za to, že jinou lhůtu než dvouměsíční lze aplikovat pouze v případě, že je tato zvláštní lhůta delší. Nevysvětlují však z čeho tento závěr dovozují. Nejvyšší správní soud proto ve stejné míře obecnosti konstatuje, že § 72 odst. 1 s. ř. s. žádnou takovou podmínku nestanoví. Jedinou podmínkou pro aplikaci jiné lhůty podle uvedeného ustanovení, v tomto případě lhůty dle stavebního zákona, je, že tak stanoví zvláštní zákon. V posuzovaném případě stanoví zvláštní (měsíční) lhůtu § 306 odst. 1 stavebního zákona. Jediný předpoklad pro aplikaci zvláštní lhůty tak byl naplněn. Ostatně lze poznamenat, že soudu není znám žádný případ, kdy by zvláštní zákon stanovil delší lhůtu, než je lhůta stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s. Naopak jsou zvláštní zákony běžně stanoví i lhůty výrazně kratší, než je lhůta 1 měsíce uvedená ve stavebním zákoně (např. desetidenní a patnáctidenní dle § 172 odst. 2 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, popřípadě patnáctidenní dle § 11 odst. 3 a § 13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím).
[14] Rozhodné není ani to, že v poučení či jiné části napadeného rozhodnutí, není uvedena lhůta pro podání žaloby. Žalovaný splnil svoji poučovací povinnost uvedením, že proti tomuto rozhodnutí se nelze dále odvolat. Žalovaný nepochybně mohl nad rámec této své poučovací povinnosti uvést i možnost podat žalobu ve správním soudnictví. Takový postup může být i žádoucí, zejména, je-li lhůta pro podání žaloby kratší než obecná lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. a účastník řízení není v odvolacím řízení zastoupen. Pokud tak však odvolací orgán neučiní, nelze v tom spatřovat nezákonnost jeho rozhodnutí a tím méně pak může taková skutečnost prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro podání žaloby, jejíž zmeškání nelze prominout (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2020, č. j. 1 Azs 470/2019-35, bod 21).
[15] Stěžovatelé dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je spjato s rozhodnutím, kterým nebyla povolena dotčená stavba. Toto řízení proběhlo před 1. 7. 2024, tedy před účinností ustanovení, na základě kterého krajský soud žalobu odmítl. Z toho dovozují, že se na ně kratší lhůta pro podání žaloby nevztahuje. Ani této námitce však NSS nepřisvědčil. Jde totiž o dvě samostatná řízení. Není rozhodné, že spolu věcně souvisí. Obě končí vlastním rozhodnutím, které lze samostatně napadnout žalobou. Proto nelze považovat řízení o odstranění stavby za pokračování opakovaného stavebního řízení, jak činí stěžovatelé. Také i podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu je rozhodný pouze okamžik doručení správního rozhodnutí, které má být žalobou napadeno. Z uvedených důvodů NSS kasačním námitkám stěžovatelů nepřisvědčil.
[16] Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že s ohledem na bezodkladné přistoupení k rozhodnutí věci samé již samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-37, bod 26, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019-23, bod 21).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení úspěšní, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2026
Petr Mikeš
předseda senátu