Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Ing. T. K., zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem [adresa] Šternberk, zast. Mgr. Matyášem Ritterem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2026, č. j. MEST 40404/2026, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, zast. JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 9. 2026, č. j. 65 A 51/2026-103, o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření,
takto:
I. Návrh žalobce na vydání předběžného opatření se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví uvedeným mezitímním rozhodnutím odňal žalovaný žalobci vlastnické právo k pozemkům parc. č. XA a parc. č. XB v katastrálním území Š. pro účely uskutečnění stavby „I/46 Šternberk – obchvat“. Žalobce zpochybňoval v řízení splnění zákonných podmínek vyvlastnění, zejména platnost a podkladovou způsobilost územního rozhodnutí, nezbytnost a přiměřenost vyvlastnění a dostatečnost předchozího pokusu o získání práv k pozemkům dohodou.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[3] Společně s kasační stížností podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) uložil Krajskému úřadu Olomouckého kraje jako příslušnému stavebnímu úřadu zdržet se vydání rozhodnutí o povolení záměru „I/46 Šternberk – obchvat“ do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti. Navrženým opatřením chce stěžovatel zabránit tomu, aby stavební úřad před dokončením soudního přezkumu vyvlastnění povolil stavbu, aniž by věcně vypořádal námitky, které stěžovatel uplatnil v probíhajícím společném územním a stavebním řízení jako vlastník vyvlastněných pozemků. Obává se totiž, že vyvlastnitel tyto námitky vezme zpět a případný pozdější úspěch v kasačním řízení již neumožní obnovit jeho původní procesní postavení.
[4] Potřebu vydání předběžného opatření stěžovatel odůvodňuje hrozbou ztráty účinné procesní obrany v probíhajícím společném řízení. Uvádí, že právní mocí mezitímního rozhodnutí přešlo vlastnické právo k vyvlastněným pozemkům na Českou republiku s právem hospodařit pro vyvlastnitele. Ten nyní z nabytého vlastnického práva dovozuje oprávnění disponovat procesními úkony, které stěžovatel dříve učinil jako vlastník dotčených pozemků, zejména může vzít zpět jeho námitky. Ty se týkají rozsahu stavby, jejích technických změn, zásahu do dalších stěžovatelových nemovitostí a ochrany památkově chráněného souboru Weisshuhnovy vily. Podle oddělení přípravy investic a památkové péče žalovaného může o vyjádření k zamýšleným stavebním úpravám na parcelách nemovité kulturní památky v soukromém vlastnictví požádat pouze její vlastník. Stěžovatel se obává, že v důsledku zpětvzetí námitek nebo nepřihlédnutí k nim nebude stavební úřad povinen tyto námitky věcně vypořádat, a stěžovatel tak ztratí možnost ovlivnit podobu rozhodnutí zasahujícího do jeho práv ke zbývajícím nemovitostem.
[5] Vydání povolovacího rozhodnutí před skončením kasačního řízení by podle stěžovatele mohlo vytvořit obtížně napravitelný stav. Rozhodnutí by totiž vycházelo z vlastnických poměrů založených napadeným mezitímním rozhodnutím, aniž by byl dokončen jeho soudní přezkum. Ani případný úspěch v kasačním řízení by již nemusel vést k obnovení původního procesního postavení stěžovatele a k věcnému vypořádání jeho námitek v povolovacím řízení.
[6] Navržené předběžné opatření stěžovatel pokládá za přiměřené a za nejmírnější prostředek způsobilý zachovat účinnost soudní ochrany. Zdůrazňuje, že jeho účelem není předjímat výsledek kasačního řízení ani dlouhodobě blokovat přípravu stavby. S ohledem na zákonem předpokládaný rychlý kasační přezkum by šlo pouze o krátkodobý odklad vydání povolovacího rozhodnutí, který podle něj nemůže zmařit účel projektu připravovaného řadu let. Takové dočasné omezení lze proto podle stěžovatele po stavebním úřadu i vyvlastniteli spravedlivě požadovat.
[7] Osoba zúčastněná na řízení (dále též „OZNŘ“) navrhuje návrh na vydání předběžného opatření odmítnout, případně zamítnout. Předně namítá neurčitost a nevykonatelnost navrženého výroku. Stěžovatel požaduje zákaz vydání rozhodnutí o povolení záměru, ačkoli je vedeno společné územní a stavební řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který institut povolení záměru neupravuje. Podle OZNŘ tak stěžovatel směšuje odlišné právní režimy. Stěžovatel navíc řízení dostatečně neidentifikoval, zejména neuvedl jeho spisovou značku ani datum zahájení, přestože u příslušného stavebního úřadu může být vedeno více řízení týkajících se uvedené stavby.
[8] OZNŘ dále namítá, že stěžovatel dostatečně netvrdil ani neosvědčil bezprostředně hrozící vážnou újmu. K odnětí jeho vlastnického práva a související změně procesního postavení došlo již právní mocí mezitímního rozhodnutí dne 4. 6. 2026. Jde tedy podle ní o následky, které již nastaly. Stěžovatel přitom v řízení před krajským soudem nenavrhl vydání předběžného opatření ani přiznání odkladného účinku žalobě, což zpochybňuje nyní tvrzenou bezprostřednost hrozby. Stěžovatel rovněž nedoložil, že společné řízení dospělo do fáze bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí. S ohledem na subsidiární povahu předběžného opatření považuje OZNŘ za významné také to, že stěžovatel nevyužil jiné procesní prostředky, například návrh na přerušení společného řízení.
[9] Podle OZNŘ není vydání společného povolení podmíněno výsledkem vyvlastňovacího řízení ani jeho soudního přezkumu. Jde o samostatná řízení s odlišným předmětem. Zatímco ve společném řízení se posuzuje veřejnoprávní přípustnost stavby, ve vyvlastňovacím řízení se řeší majetkoprávní poměry k dotčeným pozemkům. S odkazem na § 184a odst. 3 stavebního zákona uvádí, že pro povolení stavby, pro kterou je zákonem stanoven účel vyvlastnění, není vyžadován souhlas vlastníka. Majetkoprávní titul k pozemkům je nezbytný až pro samotnou realizaci stavby. Požadovaný zákaz vydání povolovacího rozhodnutí by proto podle ní nepřiměřeně bránil stavebnímu úřadu ve výkonu jeho pravomoci.
[10] OZNŘ nesouhlasí ani s tvrzením o ztrátě účinné procesní obrany stěžovatele. Ten nadále vlastní sousední pozemky parc. č. XC, XD, XE, XF, XG, XH a XCH v katastrálním území Š. Z titulu jejich vlastnictví zůstává podle OZNŘ účastníkem společného řízení a může uplatňovat námitky týkající se dopadů stavby na tyto nemovitosti, vyjadřovat se k podkladům rozhodnutí a využívat opravné prostředky. Zachována mu tak zůstává i možnost namítat změny technického řešení stavby, imise či dotčení památkových hodnot. Obava ze ztráty procesních práv při ochraně zbývajících nemovitostí proto podle ní není opodstatněná. Stěžovatel navíc blíže nevymezil kvalifikované závažné následky a sám popisuje předpokládaný stav jako obtížně vratný, nikoli nevratný.
[11] K památkové ochraně OZNŘ uvádí, že posouzení slučitelnosti stavby se zájmy státní památkové péče přísluší dotčenému orgánu, jehož odborné závěry stěžovatel nemůže nahrazovat vlastním úsudkem. Poukazuje na souhlasné závazné stanovisko žalovaného ze dne 16. 7. 2026, č. j. MEST 51146/2026, a na rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 11. 2025, č. j. MK103709/2025 OPP, podle něhož prohlášení souboru Weisshuhnovy vily za kulturní památku nepředstavuje překážku uskutečnění stavby. Argumentaci stěžovatele týkající se oprávnění vlastníka požádat o vyjádření orgánu památkové péče považuje za snahu bránit přípravě stavby. Zdůrazňuje, že stěžovatel může svůj nesouhlas s posouzením památkové ochrany nadále uplatňovat procesními prostředky ve společném řízení.
[12] Žalovaný se k návrhu na předběžné opatření nevyjádřil.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku OZNŘ týkající se neurčitosti návrhu. Podle § 37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), musí být z podání mimo jiné zřejmé, čeho se týká a co podatel navrhuje. Z návrhu posuzovaného v jeho celku vyplývá, že stěžovatel požaduje dočasně zabránit vydání společného povolení záměru „I/46 Šternberk – obchvat“. Označuje přitom správní orgán, jemuž má být povinnost uložena, požadované omezení i dobu jeho trvání. Použití označení „povolení záměru“ namísto „společné povolení“ za těchto okolností nebrání věcnému posouzení návrhu. NSS proto neshledal důvod k jeho odmítnutí pro vady podání.
[14] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud usnesením na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[15] Předběžné opatření je mimořádným procesním institutem, jehož účelem není předběžně posuzovat samotnou důvodnost kasační stížnosti ani nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze zatímně upravit poměry účastníků, pokud je taková úprava nezbytná k odvrácení hrozící vážné újmy. Navrhovatel musí tvrdit a alespoň osvědčit konkrétní okolnosti, z nichž vyplývá bezprostřední potřeba takové zatímní úpravy.
[16] Možnost poskytnutí této ochrany není vyloučena ani při soudním přezkumu mezitímního rozhodnutí o vyvlastnění. Ústavní soud v bodech 143 a 144 nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, výslovně poukázal na předběžné opatření jako na prostředek ochrany vyvlastňovaného před hrozící vážnou újmou, včetně případů, kdy samotné přiznání odkladného účinku nepostačuje. Rozhodující je proto posouzení konkrétních následků, jimž má požadované opatření zabránit.
[17] Stěžovatel spatřuje hrozící újmu především v tom, že v důsledku vyvlastnění pozemků nebude ve společném územním a stavebním řízení zajištěno věcné vypořádání jeho námitek na ochranu zbývajících nemovitostí a památkově chráněné vily. Potřebu předběžného opatření tedy neodvozuje pouze od již nastalého odnětí vlastnického práva, ale také od tvrzených budoucích procesních následků této změny. NSS se proto zabýval tím, zda vyvlastnění skutečně zbavuje stěžovatele možnosti hájit uvedená práva v povolovacím řízení.
[18] Podle § 94k písm. e) stavebního zákona je účastníkem společného územního a stavebního řízení také osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno. Podle § 94n odst. 3 tohoto zákona může uplatňovat námitky proti záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů v rozsahu možného přímého dotčení svých práv.
[19] Stěžovatel nadále vlastní sousední nemovitosti včetně Weisshuhnovy vily. Dotčením práv těchto nemovitostí sám odůvodňuje návrh na předběžné opatření. Jeho účastenství ve společném řízení proto není závislé pouze na vlastnictví vyvlastněných pozemků. Odnětí vlastnického práva k těmto pozemkům jej nezbavuje oprávnění podle § 94k písm. e) a § 94n odst. 3 stavebního zákona hájit práva k nemovitostem, které mu zůstaly. To se týká i námitek proti technickému řešení stavby či imisím, pokud jimi uplatňuje přímé dotčení těchto práv. Nadto pokud by byl úspěšný v řízení před správními soudy, a dosáhl by tedy zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, v důsledku úpravy vztahu řetězících se právních aktů (body 35 a 36 usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/2017-88, č. 3948/2019 Sb. NSS) by mu muselo být následně umožněno, aby se i ohledně námitek, jež podal jako vlastník nyní vyvlastněných pozemků, dostal do procesního postavení, které mu po právu náleželo.
[20] Ani případná dispozice vyvlastnitele s námitkami vztahujícími se k nabytým pozemkům nemůže sama o sobě zbavit stěžovatele jeho samostatného oprávnění hájit vlastní zbývající nemovitosti. Pro posouzení nynějšího návrhu není nezbytné obecně vyřešit veškeré účinky vyvlastnění na dřívější procesní úkony. Podstatné je, že z nabytí práv k vyvlastněným pozemkům nelze dovodit oprávnění vyvlastnitele disponovat také obranou stěžovatelových práv k jiným nemovitostem.
[21] Vydání společného povolení rovněž není samo o sobě navázáno na skončení soudního přezkumu vyvlastnění. Podle § 184a odst. 3 stavebního zákona se souhlas vlastníka nedokládá, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem. NSS v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021-59, bod 25, potvrdil, že za těchto podmínek může stavební úřad vydat stavební povolení i bez souhlasu vlastníka, absence soukromoprávního titulu brání provedení stavby na příslušném pozemku. Veřejnoprávní povolení stavby je tedy třeba odlišovat od získání majetkoprávního titulu k jejímu uskutečnění. Samotný souběh povolovacího řízení a soudního přezkumu vyvlastnění proto potřebu předběžného opatření nezakládá.
[22] Stěžovateli zůstávají zachovány také prostředky obrany proti případným vadám povolovacího řízení. Nevypořádání svých přípustných a včasných námitek může uplatnit v odvolání a následně v žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s.
[23] Za těchto okolností stěžovatel neosvědčil, že by vydáním společného povolení před skončením kasačního řízení hrozila jím tvrzená vážná újma spočívající ve ztrátě účinné procesní obrany při ochraně zbývajících nemovitostí a vily. Poukaz na omezenou dobu trvání požadovaného opatření ani na dlouhodobou přípravu stavby nemůže nahradit splnění této základní podmínky podle § 38 odst. 1 s. ř. s. NSS proto návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Tímto rozhodnutím nijak nepředjímá posouzení zákonnosti vyvlastnění ani důvodnost kasační stížnosti.
[24] Rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 5 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na vydání předběžného opatření vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích]. Poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[25] Soudní poplatek lze zaplatit:
- v hotovosti na pokladně NSS v úředních hodinách;
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703–[účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol: [VS].
- pomocí přiloženého QR kódu.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně 12. listopadu 2026
Pavel Molek
předseda senátu