Usnesení ze dne 21. 11. 2007
Plný text
k § 103 odst. 1 písm. a) a § 104 odst. 4 soudního řádu správního
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74)
Věc: Společnost s ručením omezeným TANGENTA-B proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti města Bechyně, o zrušení zadání veřejné zakázky, o kasační stížnosti města Bechyně.Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2004 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil zadavateli (osobě zúčastněné na řízení) zrušit jeho rozhodnutí ze dne 6. 4. 2004, o zrušení zadání veřejné zakázky "dostavba ZŠ Libušina ulice čp. [č.p.] v Bechyni", a to do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Úřad dospěl k závěru, že zadavatel porušil § 56 odst. 5 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen "zákon").
O rozkladu, který proti citovanému rozhodnutí zadavatel podal, rozhodl předseda Úřadu tak, že rozhodnutí Úřadu ze dne 28. 7. 2004 změnil: podle § 59 písm. b) zákona návrh žalobce zamítl a rozhodnutí zadavatele ze dne 6. 4. 2004 o zrušení zadání veřejné zakázky potvrdil.
Žalobce napadl toto rozhodnutí u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud tak učinil z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, i když tento důvod nebyl v žalobě namítán. Podle krajského soudu v případě, že soud shledá, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nemůže tuto skutečnost nezohlednit; zjistí-li takovou vadu, je pojmově vyloučeno jakkoli se dále zabývat důvodností jednotlivých žalobních námitek. Nad rámec rozhodovacích důvodů - jako obiter dictum - považoval krajský soud za vhodné vyjádřit se v obecné rovině ke vztahu § 56 odst. 5 a § 66 zákona.
Proti rozsudku podal zadavatel jako osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal nesprávné posouzení právní otázky soudem. Konkrétně zejména uváděl, že rada města odmítla uzavřít s vítězným uchazečem, tj. se žalobcem, smlouvu o dílo. Následně pak rada města 6. 4. 2004 toto rozhodnutí změnila na rozhodnutí o zrušení zadání veřejné zakázky z důvodů dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona. Ve stejný den, tj. 6. 4. 2004, obdržel zadavatel faxem námitky žalobce proti rozhodnutí z 29. 3. 2004, o kterých však starosta nerozhodoval, a to s ohledem na předešlé rozhodnutí rady města o zrušení veřejné zakázky. Stěžovatel výslovně zdůraznil, že rozhodnutí rady města nebylo rozhodnutím o námitkách žalobce, ale šlo o zcela samostatné rozhodnutí, jímž bylo zrušeno jednak rozhodnutí z 29. 3. 2004 a jednak zadání veřejné zakázky [§ 66 odst. 1 písm. b) zákona].
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Z odůvodnění:
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost přípustná proti každému takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i § 104 odst. 4 s. ř. s., který stanoví, že nepřípustná je kasační stížnost, která se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s.
V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu je nepřezkoumatelné, a důvody nepřezkoumatelnosti popsal. Proto je z těchto důvodů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvody, pro které tak učinil, tedy v čem spatřoval nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, byly, jak podrobně uvedeno výše: rozhodování na základě nesprávného ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek a dále neúplnost a vnitřní logický rozpor jeho výroku.
Námitkami, které stěžovatel uplatnil, by se kasační soud mohl zabývat jen v řízení, kde by předmětem soudního přezkoumání byly právě ony důvody, pro které krajský soud napadené rozhodnutí zrušil. Tak tomu ale v posuzované věci není.
Stěžovatel jako důvod kasační stížnosti odkázal na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný (neplatný, neúčinný) právní předpis, popř. je sice užit správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud se již mnohokráte zabýval otázkou formulace kasačních důvodů, jejich podřaditelností pod důvody uvedené v § 103 odst. 1 s. ř. s. a mírou jejich konkrétnosti.
V usnesení ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004-47, vyslovil závěr, že "kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost opírá, musí soud posuzovat podle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení. Jinak řečeno, konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení § 103 odst. 1 jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné, v § 103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené".
Dále opakovaně judikoval, že není důvodem kasační stížnosti, jestliže stěžovatel nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se krajský soud podle stěžovatele dopustil. Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli.
Zajisté platí, že pokud ze znění kasační stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho to stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50, na www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě sice stěžovatel formálně namítal důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., věcně však pod toto ustanovení nepodřadil žádné konkrétní tvrzení týkající se právního posouzení (vlastních rozhodovacích důvodů) krajského soudu, pro něž tento soud zrušil správní rozhodnutí.
Stížnost netvrdí, co vlastně krajskému soudu proti jeho rozhodovacím důvodům (důvodům kauzálním pro rozhodnutí) vytýká. Stěžovatel se zabývá hodnocením skutkového stavu a z něj vyvozuje právní závěry, jimiž polemizuje s názorem soudu, učiněným toliko jako obiter dictum napadeného rozsudku, i s jemu předcházejícími správními rozhodnutími. Takovýto postup však nebyl namístě. Z obsahu kasační stížnosti lze dovodit pouze to, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, který byl vysloven nad rámec vlastních rozhodovacích důvodů rozsudku. Přitom ale jen právní názor, který soud v řízení o žalobě vysloví jako důvod zrušení, je pro správní orgán závazný (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V konkrétní věci byl tímto závazným právním názorem náhled krajského soudu na přezkoumatelnost rozhodnutí předsedy Úřadu, a proto přípustnou může být jen kasační stížnost, mířící proti tomuto názoru a popírající ho s příslušnou právní argumentací.
Napadal-li stěžovatel rozsudek pro nesprávné posouzení právní otázky, bylo na něm, aby konkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost právní otázky rozhodné pro výrok napadeného rozsudku. Jinak řečeno, bylo na stěžovateli, aby v kasační stížnosti tvrdil, že rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné bylo a mělo být krajským soudem také přezkoumáno věcně. To ale stěžovatel neučinil a vlastní rozhodovací důvod (a právní názor pro správní orgán závazný) nepopřel a ponechal jej stranou. Argumentoval-li proti právnímu názoru krajského soudu, který nepředstavoval vlastní rozhodovací důvod, a byl učiněn, jak shora uvedeno, jen nezávazně, obiter dictum, nemůže taková kasační stížnost napadeným rozsudkem účinně otřást a míří mimo.
Nezákonnost rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud nemůže na místě stěžovatele sám v napadeném rozsudku aktivně vyhledávat; rozsah kasační stížnosti a specifikaci jejích důvodů určuje stěžovatel v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti. V konkrétní věci to stručně řečeno znamená, že Nejvyšší správní soud nemůže dospět k závěru o tom, že rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné je, když to kasační stížnost netvrdí.
Lze tedy shrnout, že stížní námitky zpochybňující právní výklad krajského soudu k § 56 zákona, který učinil krajský soud mimo rámec důvodů, pro něž rozhodnutí rušil, nemohou být uznány za zákonný důvod kasační stížnosti. Brojí-li stěžovatel v kasační stížnosti proti důvodům rozhodnutí soudu, jež nejsou pro správní orgán právně závazné a jež nebyly podkladem pro výrok tohoto rozhodnutí (zde tedy pro zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost), jde o jiné důvody kasační stížnosti než ty, které jsou v § 103 s. ř. s. uvedeny. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Kasační stížnost tvrdící nesprávné posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může účinně mířit toliko proti těm důvodům rozhodnutí krajského soudu, na nichž je toto rozhodnutí zbudováno a které jsou jako důvody rozhodovací pro správní orgán závazné. Polemizuje-li stěžovatel toliko s právním názorem krajského soudu vysloveným o určité otázce jen obiter dictum, a nenapadá vlastní rozhodovací důvod (zde: zrušení rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost), jako kasační důvody uplatňuje důvody jiné než uvedené v § 103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Usnesení ze dne 15. 12. 2006
Plný text
8 As 52/2006-69
Usnesení
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci v právní věci žalobce T., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem [adresa] c, proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem [PSČ obec], Joštova 8, za účasti Města Bechyně, se sídlem [PSČ obec], nám. T. G. Masaryka 2, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2004, čj. 2R 70/04-Hr, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, čj. 31 Ca 126/2004-38
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, čj. 31 Ca 126/2004-38, Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2004, čj. 2R 70/04-Hr, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Toto rozhodnutí napadla kasační stížností osoba zúčastněná na řízení, tj. město Bechyně (dále jen „stěžovatel“). V jejím doplnění stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil tím, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něho znamenal nenahraditelnou újmu, kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí krajského soudu by pro stěžovatele mohlo znamenat značné komplikace spočívající v potřebě přijímání dalších rozhodnutí v řízení o veřejné zakázce. Stěžovatel se rovněž domnívá, že přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob, ani není v rozporu s veřejným zájmem.
Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kterým bylo změněno rozhodnutí žalovaného v prvním stupni tak, že se návrh žalobce zamítá a rozhodnutí o zrušení zadání veřejné zakázky se potvrzuje, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rozsudek se stal dle § 54 odst. 7 s. ř. s. vykonatelný nabytím právní moci, tj. doručením účastníkům řízení. V důsledku toho vznikla žalovanému povinnost vydat nové rozhodnutí ve věci, přičemž byl vázán právním názorem krajského soudu vysloveným v napadeném rozsudku (viz § 78 odst. 5 s. ř. s.). V daném případě soud vyslovil nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného a ztotožnil se s názorem správního orgánu I. stupně, že stěžovatel (tj. zadavatel) pochybil, jestliže zrušil zadání veřejné zakázky předtím, než bylo rozhodnuto o námitce žalobce (uchazeče) a uložil stěžovateli odpovídající opatření, tj. zrušit rozhodnutí zadavatele o zrušení zadání veřejné zakázky ze dne 6. 4. 2004, a to do jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí.
Ostatní účastníci řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřili.
Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Nejvyšší správní soud nicméně po zvážení stěžovatelových argumentů nedospěl k závěru, že by výkon napadeného rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nenahraditelnou újmu.
Je třeba mít na paměti mimořádnou povahu institutu odkladného účinku: kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval stěžovatelem tvrzenou nenahraditelnou újmu. Jak stěžovatel uvedl, důsledky rozhodnutí krajského soudu by pro něj znamenaly značné komplikace, neboť v mezidobí již žalovaný vydal nové rozhodnutí, na jehož základě by stěžovatel musel vyřešit námitky žalobce a ukončit zadávací řízení postupem naznačeným v rozhodnutí žalovaného. Dle stěžovatele by to pro něj znamenalo „věc ještě více komplikovat a vydávat další a další rozhodnutí“; v případě úspěchu kasační stížnosti by tato nově vydaná rozhodnutí musel stěžovatel znovu rušit a napravovat. Na výzvu soudu stěžovatel upřesnil, že tvrzená nenahraditelná újma by měla pouze nemajetkovou povahu, nemůže ji však doložit a výslovně uvedl, že nenahraditelná újma majetkové povahy zřejmě nehrozí vůbec.
Ve věci návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nese stěžovatel důkazní břemeno ohledně hrozby nenahraditelné újmy, tj. újmy nenapravitelné a nezvratné. Pojmovým znakem nenahraditelné újmy je její nezhojitelnost. Přiznání odkladného účinku je přitom vázáno nikoli na možnost vzniku újmy (tedy na újmu pouze hrozící), nýbrž na újmu, která by následkem výkonu či účinků napadeného rozhodnutí s velkou pravděpodobností nastala.
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze v něm předjímat rozhodnutí o věci samé. Nelze tedy opřít rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti pouze o to, zda soud kasační stížnosti vyhoví či ji zamítne a zda v konečném důsledku takového rozhodnutí bude mít stěžovatel povinnost činit či naopak rušit blíže nespecifikované právní úkony. Stěžovatel tedy netvrdil nenahraditelnou újmu majetkové povahy a újmu nemajetkové povahy, která by mu v důsledku zcela obecně naznačených „komplikací“ mohla vyplynout, ani přes výzvu soudu nespecifikoval a tedy ani neprokázal.
Jelikož stěžovatel neprokázal, že by výkon či účinky rozhodnutí napadeného kasační stížností vedly ke vzniku nenahraditelné újmy, soud se již nezabýval tím, zda by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a zda není v rozporu s veřejným zájmem.
Ze shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu