Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

8 Azs 224/2019

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 19. 12. 2019Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: VÝBORNÝ MiloslavECLI:CZ:NSS:2019:8.Azs.224.2019.54
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

  • Cituje:1 Azs 13/2006
  • Cituje:6 Azs 81/2017
  • Cituje:1 As 61/2008
  • Cituje:8 Afs 250/2016

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 19. 12. 2019

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: V. D. P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2019, čj. OAM-84/ZA-ZA11-HA10-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2019, čj. 60 Az 22/2019-41,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2019, čj. 60 Az 22/2019-41, se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2019, čj. OAM-84/ZA-ZA11-HA10-2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 819 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustná, a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

[2] Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce v opakované žádosti neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které bez jeho zavinění nebyly dosud zkoumány. Konstatoval, že institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl bez vlastní viny uplatnit během předchozího řízení.

II.
Argumenty kasační stížnosti

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) považoval kasační stížnost za přijatelnou, neboť se podle něj krajský soud svým rozhodnutím odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že má obavu z uložení a vykonání trestu smrti při návratu do vlasti; svou žádost podpořil listinnými důkazy, které obdržel po skončení řízení (zatýkací rozkaz Vietnamské socialistické republiky na jeho osobu vydaný k datu 1. 1. 2015, rozsudek lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 11. 4. 2006, a dva úmrtní listy). Z předložených listin podle něj plynulo, že vietnamské policejní a justiční orgány měly za prokázané, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti obchodování s drogami. Byl považován za člena zločinecké skupiny, jejíž členové byli přiloženým rozsudkem soudu odsouzeni k trestu smrti. Stěžovatel předložením uvedených veřejných listin prokázal pravdivost svého tvrzení o hrozící vážné újmě ve smyslu § 14a zákona o azylu. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem v tom, že mohl uvést výše uvedené skutečnosti již dříve, neboť jimi nedisponoval; popřel, že se jedná o účelovou žádost. Krajský soud se nevypořádal ani s námitkou porušení mezinárodních závazků České republiky. Krajský soud se nevypořádal ani s dalšími námitkami a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost námitek uvedených v kasační stížnosti a současně s nimi nesouhlasil. Uvedl, že postupoval plně v souladu se zákonem o azylu a ve svém postupu nepochybil ani krajský soud.

III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[5] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[6] Po posouzení přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve věcech mezinárodní ochrany v souladu s ustanovením § 104a s. ř. s. nejprve zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

[7] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu je shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] Stěžovatel v tomto případě namítal zásadní pochybení krajského soudu a taktéž žalovaného, neboť se dostatečně nezabývali otázkou posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Ze stěžovatelem přeložených listin přitom podle něj plynulo, že byl vietnamskými státními orgány považován za člena zločinecké skupiny, jejíž členové byli podle přiložených listin odsouzeni k trestu smrti. Stěžovatel podle svých slov těmito listinami prokázal pravdivost svého tvrzení o hrozící vážné újmě smyslu § 14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud při hodnocení projednávané věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, resp. tedy i přijatelná pro zásadní pochybení krajského soudu a taktéž žalovaného.

[9] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán v první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu (čj. OAM-92/LE-BE02-HA08-2015) konstatoval, že důvodem stěžovatele pro opuštění vlasti bylo jeho zjištění, že vietnamská společnost je nespravedlivá. Důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak byla snaha stěžovatele zůstat na území České republiky společně s přítelkyní a synem. Žalovaný dále konstatoval, že stěžovatel nijak nepodepřel své údajné obavy před policií. Stěžovatel podle žalovaného rovněž neměl žádné přiměřené vysvětlení pro tvrzení, podle kterého by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí. Podle žalovaného požádal stěžovatel o mezinárodní ochranu zcela účelově v době, kdy mu hrozilo vyhoštění z území České republiky. Žalovaný pak nedospěl ani k závěru, že by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání; neshledal tedy ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

[10] Krajský soud v Praze shledal žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného nedůvodnou a zamítl ji rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, čj. 49 Az 92/2015-44. Ke stěžovatelem předloženém dokumentu (označenému jako „Výzva k vzdání se“), který měl potvrzovat, že je stěžovatel ve vlasti stíhán pro drogovou trestnou činnost, krajský soud uvedl, že se tento dokument netýká stěžovatele. Ačkoliv se v textu listiny se objevilo jméno stěžovatele, nepovažoval ji krajský soud za jednoznačný důkaz o tom, že stěžovateli v zemi původu ze strany policie hrozí pronásledování. Stěžovatel nebyl v listině nijak blíže identifikován a nebylo proto vůbec jisté, zda se o stěžovatele vůbec jednalo. Krajský soud zhodnotil rovněž obsah stěžovatelem předloženého rozsudku Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 25. 5. 2005, č. 856/2005. K němu konstatoval, že se v něm sice jméno stěžovatele objevuje, chyběla však jakákoliv další identifikace, na základě níž by bylo možné učinit závěr, že se o stěžovatele skutečně jedná. Krajský soud proto zamítl provedení tohoto důkazu pro jeho nadbytečnost, a to i s ohledem na azylový příběh stěžovatele, který podle něj nebylo možné považovat za věrohodný.

[11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 10. 2017, čj. 6 Azs 81/2017-32, odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že ze stěžovatelem předložených dokumentů není možné učinit závěr, že se jedná skutečně o stěžovatele a nikoliv jen o shodu jmen.

[12] Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu stěžovatel zdůvodnil jednak tím, že chce na území České republiky zůstat se svou manželkou a dětmi, ale poukázal i na to, že mu v případě návratu do vlasti hrozí trest smrti. K žádosti doložil listiny (úmrtní listy, rozsudek Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 25. 5. 2005, č. 856/2005, dokument „Výzva ke vzdání se“ ze dne 1. 1. 2015, rozsudek Lidového soudu provincie Nghe An ze dne 11. 4. 2006, č. 86/06/HS.ST), kterými dokládal svá tvrzení. Usnesení o zastavení řízení dne 11. 1. 2018 zrušil Krajský soud v Plzni rozsudkem čj. 60 Az 90/2017-62, a to pro vady řízení. Žalovaný v dalším posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu konstatoval, že stěžovatel uvedl naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti, které uvedl již v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany – tj. legalizace jeho pobytu na území České republiky. Žalovaný se pak ztotožnil se závěrem rozsudku Krajského soudu v Praze (čj. 49 Az 92/2015-44), podle něhož nebylo možné ze stěžovatelem předložených dokumentů dovodit, zda se skutečně týkají stěžovatele. Z těchto dokumentů proto neplynulo, že by mělo stěžovateli hrozit pronásledování ze strany policie jeho domovského státu. Ke stěžovatelem předloženému rozsudku Lidového soudu provincie Nghe An ze dne 11. 4. 2006, č. 86/06/HS.ST, žalovaný uvedl, že se jedná o rozsudky týkající se jedné drogové skupiny. Ve shora předložených rozsudcích je v odůvodnění uvedeno, že osoba jménem V. D. P. obchodovala s drogami s osobou jménem T. V. H. Žalovaný z obsahu obou rozhodnutí dovodil, že se jednalo o jedinou trestní věc, která měla být postupně soudně řešena. Argumentaci stěžovatele týkající se jeho možných obav z udělení a vykonání trestu smrti považoval žalovaný proto za účelovou s cílem vyvolat ve správním orgánu domněnku nové skutečnosti.

[13] Krajský soud v Plzni žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl, neboť neshledal žádná pochybení žalovaného. Stěžovatel podle něj uvedl naprosto stejné motivy svého odchodu ze země svého původu a neochoty se tam navrátit, jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany (tj. legalizace pobytu na území České republiky).

[14] Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu platí, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

[15] Z důvodové zprávy k ustanovení § 11a zákona o azylu plyne: „Zavádí se nový koncept tzv. opakovaných žádostí, který plně vychází z procedurální směrnice. Pokud podá cizinec (podání opakované žádosti žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je upraveno v § 11b) opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž opakovaná žádost je definována v § 2 odst. 1 písm. f), ministerstvo tuto žádost posoudí a pokud je zjištěno, že žadatel neuvedl žádné skutečnosti nebo zjištění anebo z úřední činnosti ministerstva nejsou žádné nové skutečnosti známy (např. podstatné zhoršení situace v zemi původu) v mezích odstavce 1 písm. a)-tedy, že nové skutečnosti měly být předloženy v předchozím řízení a nebylo tak učiněno „zaviněním“ žadatele o mezinárodní ochranu a kumulativně písm. b)-tedy, že tvrzené skutečnosti nesvědčí o možném pronásledování podle definice v tomto zákoně nebo, že nehrozí nebezpečí vážné újmy, shledá takovou žádost nepřípustnou a řízení se zastaví podle § 25 písm. i) tohoto zákona.“

[16] Nejvyšší správní soud po přezkoumání obsahu správního spisu konstatuje, že žalovaný pochybil v hodnocení podmínek přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť dostatečným způsobem nezvážil další nové skutečnosti, které nebyly bez zavinění stěžovatele předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Z pořadí prvního rozhodnutí žalovaného o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli je patrné, že žalovaný hodnotil azylový příběh stěžovatele jako nevěrohodný, a to zejména s ohledem na jeho gradaci. Stěžovatel podle něj nejprve uváděl, že si přeje zůstat v České republice kvůli své rodině, načež v dalších pohovorech začal uvádět své údajné obavy ze zadržení policií pro svou drogovou činnost. Tato svá tvrzení však podle žalovaného stěžovatel nepodpořil žádnými důkazy. O jeho nevěrohodnosti pak svědčila také skutečnost, že se na území České republiky nacházel nelegálně již od roku 2003, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádal až ve chvíli, kdy mu reálně hrozilo správní vyhoštění. Nejvyšší správní soud má proto za to, že se žalovaný s tvrzeními stěžovatele, podle nichž mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí trestního stíhání pro jeho předešlou drogovou činnost, vypořádal v prvním rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany velice povrchně a s ohledem na předložené důkazy v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak bylo nutné tyto skutečnosti v napadeném rozhodnutí posoudit řádným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem a zejména s ohledem na nově uváděné skutečnosti a předložené důkazy. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí k předloženým dokumentům poukázal toliko na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (čj. 49 Az 92/2015-44), které dokumenty dodané stěžovatelem velmi stručně hodnotilo. Tento odkaz na odůvodnění však nemůže obstát, a to ani ve spojení s hodnocením nově předloženého důkazu (rozsudek Lidového soudu provincie Nghe An ze dne 11. 4. 2006, č. 86/06/HS.ST). S ohledem na předchozí rozhodnutí o prvotní žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu tak nelze konstatovat, že by se žalovaný posouzením otázky možného trestního stíhání (resp. udělení trestu smrti) v této žádosti zabýval natolik, aby ji v opakované žádosti bylo možné označit za již dříve uvedenou skutečnost. Žalovaný se proto podle Nejvyššího správního soudu dostatečně nezabýval otázkou toho, zda reálně nehrozí stěžovateli v případě návratu do vlasti riziko trestního stíhání a případně také trest smrti spojený s tímto trestním stíháním, neboť tyto skutečnosti nebyly předmětem zkoumání v předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany v dostatečném a přezkoumatelném rozsahu. Také krajský soud proto pochybil, pokud žalobu stěžovatele zamítl.

IV.
Závěr a náklady řízení

[17] Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož je i napadené rozhodnutí žalovaného stiženo nepřezkoumatelností plynoucí z nedostatečného posouzení nově uvedených skutečností, pro kterou je bylo možno zrušit již v řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[18] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008-98, shodně též např. rozsudek ze dne 25. 7. 2017, čj. 8 Afs 250/2016-40).

[19] Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v jeho případě tvoří odměna a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nejvyšší správní soud proto přiznal stěžovateli částku 12 400 Kč za 5 úkonů právní služby spočívající ve dvou návrzích na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu], dvou podáních ve věci samé – správní žaloby a kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účasti zástupce při jednání před krajským soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za návrh na přiznání odkladného účinku byla dle ustanovení § 11 odst. 2 (resp. odst. 3) advokátního tarifu stěžovateli přiznána mimosmluvní odměna zástupce ve výši poloviny sazby. K odměně za pět úkonů právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 1 500 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je advokátní kancelář, jejímž společníkem je Mgr. P. V., plátcem daně z přidané hodnoty, odměna zástupce se podle § 57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 13 900 Kč, tj. 2 919 Kč. Celkem tedy náleží na odměně a náhradě hotových výdajů spojených se zastoupením stěžovatelky částka 16 819 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. prosince 2019

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu

Usnesení ze dne 9. 10. 2019

Plný text

8 Azs 224/2019

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: V. D. P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2019, čj. OAM-84/ZA-ZA11-HA10-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2019, čj. 60 Az 22/2019-41,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek

Odůvodnění:

[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná rozhodla tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustná, a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavila.

[2] Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce v opakované žádosti neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které bez jeho zavinění nebyly dosud zkoumány.

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, s níž spojil i návrh na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel v odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že si je vědom výjimečnosti tohoto institutu a odkázal k tomu na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100. V případě jeho vycestování hrozí podle něj nenapravitelná a nenávratná újma v podobě vysoce pravděpodobného uvalení trestu smrti. Stěžovatel dále uvedl, že na území České republiky žije společně se svou rodinou a na území má bezesporu silné rodinné a soukromé vazby. U stěžovatele tak je riziko vzniku nepoměrně větší újmy; zároveň mu není známo, že by případné přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[4] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil tak, že neshledává naplnění podmínek pro jeho přiznání a nesouhlasí s ním. Stěžovatel neprokázal, že by jeho situace byla natolik výjimečná oproti ostatním žadatelům v obdobném postavení. V návrhu přitom nestačí pouze poukázat na pouhou možnost vzniku újmy, ale tento musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí.

[5] Žalobou napadeným rozhodnutím bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Podle § 32 odst. 2 nemá podání žaloby proti takovému rozhodnutí ani následné podání kasační stížnosti ze zákona odkladný účinek.

[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Dle § 73 odst. 2 s. ř. s. musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud přizná žalobě (či kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Podle § 54 odst. 2 zákona o azylu platí, že „Cizinec je povinen z území vycestovat ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu; nebyl-li mu výjezdní příkaz udělen, do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

[8] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. jsou splněny.

[9] Soud vycházel především ze skutečnosti, že pokud nebude kasační stížnosti přiznán odkladný účinek a nastanou tak právní účinky napadeného rozhodnutí krajského soudu, bude muset stěžovatel vycestovat z území České republiky, a to ještě před rozhodnutím zdejšího soudu o kasační stížnosti, neboť jinak by pobýval na území České republiky protiprávně.

[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vycestování by pro stěžovatele znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Neshledal ani rozpor s důležitým veřejným zájmem. Ze spisu krajského soudu nevyplývá, že by setrvání stěžovatele na území České republiky do ukončení řízení o kasační stížnosti, bylo v rozporu s veřejným zájmem. Žádný takový rozpor netvrdil ani žalovaný ve svém vyjádření.

[11] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v daném případě shledal příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Soud zároveň neshledal důvod, pro nějž by byl spatřován rozpor s důležitým veřejným zájmem ve stěžovatelově setrvání na území České republiky do doby rozhodnutí soudu o jeho kasační stížnosti.

[12] Z těchto důvodů soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Pro úplnost soud dodává, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti pozastavují účinky napadeného rozsudku krajského soudu.

[13] Závěrem je třeba zdůraznit, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti není jakýmkoli způsobem ze strany Nejvyššího správního soudu předjímáno rozhodnutí o samotné kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 9. října 2019

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací