Plný text
8 Azs 42/2026-97
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Michala Bobka a Pavla Molka v právní věci žalobce: I. O. E., zast. Mgr. Bc. Janem Jiřím Šlajsem, LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2025, č. j. OAM-1275/ZA-ZA11-K03-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2026, č. j. 31 Az 1/2026-39,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2026, č. j. 31 Az 1/2026-39, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2025, č. j. OAM-1275/ZA-ZA11-K03-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Bc. Janu Jiřímu Šlajsovi, LL.M., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 27 999,93 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku ve výši 188 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho ustanoveného zástupce Mgr. Bc. Jana Jiřího Šlajse, LL.M., advokáta.
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byla kasační stížnost přijatelná a zda byla v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany přezkoumatelně posouzena situace stěžovatele v zemi jeho původu s ohledem na hrozbu vážné újmy a vyhodnocena možnost vnitřního přesídlení.
I. Vymezení věci
[2] Žalobce je státním příslušníkem Nigérie, z níž vycestoval do České republiky v roce 2021 a krátce se do ní vrátil v roce 2023. V této zemi má ženu a děti. Uvedl, že se do Nigérie nemůže vrátit, neboť čelí dlouhodobému pronásledování ze strany skupiny IPOB (Indigenous People of Biafra), která jej podezřívá ze spolupráce s nigerijskou vládou, a to na základě porušení zákazu vycházení v roce 2020. Při něm se stěžovatel vydal do hlavního města Nigérie za účelem získání studijního víza do ČR. Na základě toho jej organizace IPOB začala považovat za zrádce, spolupracovníka centrální vlády, v dubnu 2021 jej unesla a věznila na své základně, než se stěžovateli podařilo utéct a následně se do vycestování do ČR ukrývat v jiné části země. V roce 2023 se stěžovatel přechodně vrátil do Nigérie a pokusil se navštívit rodinu, přitom se dozvěděl, že organizace IPOB ví o jeho návratu a chce jej dopadnout, proto se musel opět ukrývat. Místo jeho pobytu, byť v jiné části země, však IPOB vypátrala, a stěžovatel se proto vrátil do ČR. I po dobu stěžovatelova pobytu v ČR členové IPOB stále navštěvují dům jeho rodiny a v roce 2025 pro stěžovatelovu domnělou spolupráci s vládou příslušníci ozbrojené části IPOB napadli a zranili jeho manželku na tržišti. Žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z důvodu, že žalobcem předložená tvrzené a podklady nenasvědčují reálnému ohrožení žalobce ze strany IPOB, neboť žalobce není jejich veřejným odpůrcem. Přestože v jihovýchodních částech Nigérie dochází k ozbrojeným střetům IPOB s nigerijskou armádou včetně obětí na životech, žalobce netvrdil, že by takové situaci čelil. Samotné návštěvy příslušníků IPOB v domě rodiny žalobce nepovažoval žalovaný za zásadní ohrožení, odpovědnost IPOB za útok na manželku žalobce na tržišti pak považoval za nepravděpodobnou. Žalobce se zároveň neobrátil ani jednou na orgány státní moci, aniž by s nimi předtím měl špatnou zkušenost. Žalobce čelil útoku IPOB pouze jednou v roce 2021, následně pobýval v jiné části Nigérie několik měsíců, aniž by byl skupinou IPOB nalezen. Z toho žalovaný dovodil, že se žalobce může negativnímu působení IPOB na svou osobu vyhnout tím, že se přestěhuje do jiné části Nigérie, například státu E., v němž žalobce již pobýval a kde IPOB nepůsobí, k tomu doplnil, že svoboda pohybu je garantována nigerijskou ústavou. Žalovaný doplnil, že dle jeho názoru neprobíhá v Nigérii vnitřní ozbrojený konflikt, neboť cílem ozbrojených složek IPOB není civilní obyvatelstvo, ale tlak na státní orgány za účelem získání samostatnosti, ačkoli se při střetech IPOB a nigerijské armády stávají nechtěnými oběťmi i civilní osoby. Stěžovatel však netvrdí, že by tyto střety na něj dopadaly závažně nebo často. Navíc i jim se může vyhnout přestěhováním do jiné části Nigérie.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. V ní namítl, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil situaci v zemi původu žalobce, konkrétně nezohlednil, že v jihovýchodní části Nigérie, jmenovitě ve státě I., odkud žalobce pochází, stále probíhají střety ozbrojených frakcí IPOB s nigerijskou armádou doprovázené zákazy vycházení; tyto střety měly stovky obětí včetně civilistů. Žalobce má dále za to, že byly nesprávně posouzeny podmínky pro doplňkovou ochranu, neboť mu hrozí vážná újma. Tu spatřuje v hrozbě trestu smrti, popravy, mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo vážného ohrožení života či lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu. To žalobce opírá o svůj únos příslušníky IPOB a následné uvěznění a mučení v jejich táboře, což žalovanému popsal. K tomu, že se žalobce neobrátil na státní orgány, uvedl, že z nich má obavy zejména v důsledku příslušnosti ke svému etniku. Policie příslušníky jeho etnika považuje za podporovatele IPOB a odmítá jim pomoci či je přímo zadržuje. Žalobce měl rovněž za to, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jím předloženými důkazy. Konkrétně s konverzací manželky žalobce s její přítelkyní, z níž vyplynulo, že příslušníci IPOB vědí o tehdejším pobytu žalobce v jiné částí země (stát Edo) a chystají se ho napadnout. V průběhu azylového řízení pak poskytoval v konzistentní výpovědi informace, které měly být brány za věrohodné. K tomu odkázal na judikaturu NSS, dle které je případné vyvrácení takových informací na správním orgánu. Žalobce k pochybnostem žalovaného ohledně myslitelnosti natolik dlouhého pronásledování žalobce ze strany IPOB uvedl, že z pohledu příslušníků IPOB je osoba, která je jednou považována na zrádce, bude za něj považována napořád. Odkázal znovu na incident z roku 2023 a odůvodňuje tím i útok na svou ženu na tržišti. Žalobce také odmítá, že by řešením jeho situace mohlo být vnitřní přesídlení v rámci Nigérie. Nesouhlasí, že pouhý odkaz žalovaného na ústavní záruku takové možnosti je dostatečný. Přestože ohniskem působení IPOB je stát I., příslušníci mohou působit i jinde. To se ukázalo ve státě Edo, kam původně v roce 2023 uprchl. Přesídlení tedy pro žalobce nepředstavuje účinné řešení, neboť může být příslušníky IPOB vypátrán i v jiných částech Nigérie. K tomu odkázal na prohlášení IPOB, podle kterého má tato organizace informátory v celé zemí.
[4] Městský soud žalobu zamítl. Neztotožnil se s názorem žalobce, že nebyly vyhodnoceny jím předložené důkazy a skutkový stav nebyl dostatečně objasněn. Žalobce netvrdil, že by mu újma hrozila z důvodu rasy, národnosti, náboženství, zastávaného politického názoru či příslušnosti k určité sociální skupině. Pronásledování nestátním aktérem je dle městského soudu relevantní jen tehdy, pokud stát není ochoten či schopen poskytnout ochranu. Žalobce se na státní orgány nepokusil obrátit a neuvedl ani konkrétní okolnosti, proč to bylo objektivně nemožné. Obecná nedůvěra ve státní orgány nepostačuje. Městský soud rovněž neshledal věrohodným tvrzení žalobce o únosu a mučení, neboť je nepovažoval za dostatečně konkrétní, naopak za vnitřně rozporná. Přes zvýšenou míru násilí v jihovýchodní Nigérii nepovažoval soud situaci za natolik závažnou, aby právě stěžovateli hrozilo skutečné riziko vážné újmy. Žalobce nepředložil skutečnosti, které by zpochybnily závěr žalovaného, že žalobci vážná újma nehrozí. Rovněž stěžovatelův dobrovolný návrat v roce 2023 a následné bezproblémové odcestování do ČR není slučitelné s tvrzenou hrozbou vážné újmy. Městský soud dospěl také k závěru, že je možné i vnitřní přesídlení, neboť Nigérie je velká země s řadou heterogenních regionů a žalobce neunesl břemeno tvrzení o tom, že organizace IPOB působící primárně na jihovýchodě je schopna jej vyhledat kdekoli. Městský soud tak uzavřel, že žalovaný v případě posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany postupoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s judikaturou NSS a SDEU.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Proti rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. V první řadě namítal, že městský soud opomněl důkaz předložený stěžovatelem před vydáním napadeného rozsudku, a sice čestná prohlášení M. N., přítelkyně jeho manželky, dále jeho manželky P. E. E. a dále J. A., další přítelkyně stěžovatelovy manželky, která dokládají trvající zájem organizace IPOB o stěžovatele a odpovědnost IPOB za útok na stěžovatelovu manželku. Tato prohlášení tedy podporují důvěryhodnost této části azylového příběhu stěžovatele, kterou žalovaný a posléze městský soud zpochybnili. Městský soud se však s těmito důkazy nijak nevypořádal, nenařídil jednání a zcela je opomněl, čímž se měl dopustit vady řízení mající vliv na rozhodnutí ve věci samé.
[6] Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud a žalovaný nevyhodnotili řádně skutkový stav, pokud jde o bezpečnostní situaci v zemi původu stěžovatele a namísto toho se zabývaly tím, proč jim přijde trvající zájem IPOB o stěžovatele nelogický. Zatímco stěžovatel vypovídal a dokládal podklady o špatné bezpečnostní situaci, žalovaný v rozporu s vlastními materiály založenými ve správním spisu (které hovoří o násilí v jihovýchodní části Nigérie se stovkami obětí a zapojením těžké vojenské techniky) konstatoval, že cílem IPOB není terorizovat běžné obyvatelstvo, ale působit na státní orgány. To stěžovatel považuje za nepřezkoumatelnou úvahu, neboť není jasné, jak k takovému závěru žalovaný dospěl; stěžovatel poukázal na to, že judikatura NSS (rozsudek ze dne 30. května 2024, č. j. 5 Azs 264/2023-19, bod 21) svědčí o tom, že tak činí žalovaný opakovaně.
[7] Za nesprávný považuje stěžovatel i důvod žalovaného, že stěžovatel sám ozbrojeným útokům nečelil. Tím žalovaný i městský soud pomíjí judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je řízení ve věcech mezinárodní ochrany specifické tím, že se rozhoduje prospektivně (rozsudek NSS ze dne 31. ledna 2020, č. j. 5 Azs 105/2018-46, č. 4029/2020 Sb. NSS, bod 34 či rozsudek č. j. 5 Azs 264/2023-19, bod 17). Proto není podstatné, zda stěžovatel útokům dosud nečelil, ale zda existuje pravděpodobnost, že existuje hrozba vážné újmy, což vzhledem k popsané bezpečnostní situaci v jihovýchodní Nigérii považuje za pravděpodobné. Stěžovatel k tomu připomíná, že prokázal, že je objektem zájmu organizace IPOB a již byl ze strany příslušníků této organizace fyzicky napaden jak on, tak jeho manželka. Stěžovatel rozporuje tvrzení žalovaného i městského soudu, že se nepokusil vyhledat pomoc státních orgánů, neboť tak učinil a marně; nelze mu proto vyčítat, že se o totéž nepokusil znovu.
[8] Stěžovatel dále namítá, že se žalovaný nepřípadně zabýval činností skupiny Boko Haram, s níž se stěžovatel nijak nestřetl a nepůsobí ve státech Nigérie, v nichž se stěžovatel dosud zdržoval. Úvahy o působení této skupiny tedy činí rozhodnutí žalovaného zmatečné a nepřezkoumatelné, což městský soud přehlédl a aproboval.
[9] Stěžovatel poukázal, že se žalovaný a městský soud nezabývaly skupinou „Unknown Gunmen“, ačkoliv stěžovatel doložil konkrétní případy násilností, které v něm vyvolávají obavy z nestability regionu; i pokud by taková tvrzení byla obecná, měla být zahrnuta do vyhodnocení hrozby vážné újmy pro stěžovatele v daném regionu.
[10] S ohledem na výše uvedené, tedy na obsah podkladů o situaci v Nigérii ve správním spisu žalovaného a popsané aktivity organizace IPOB a skupiny Unknown Gunmen má stěžovatel za to, že jihovýchodní Nigérie vykazuje znaky vnitřního ozbrojeného konfliktu.
[11] Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel rozsudek městského soudu za nezákonný, neboť opomněl pochybení žalovaného, a nepřezkoumatelný, neboť aproboval vnitřní rozpornost a nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaného.
[12] Za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů považuje stěžovatel napadený rozsudek i v otázce možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele v rámci Nigérie. Posoudit možnost vnitřního přesídlení lze až po řádném vyhodnocení bezpečnostní situace v zemi na základě dostatečně konkrétních, přesných a aktuálních informací. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93 a dále na rozsudek NSS ze dne 28. července 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, který pro posouzení možnosti vnitřní ochrany definoval čtyři kritéria, která mají být splněna kumulativně. Jeho návrat do země v roce 2023 nebyl bezproblémový, ale znamenal riziko pro něj i jeho rodinu, při pobytu ve státě E. se musel skrývat. Žalovaný i městský soud pouze konstatovali pohlaví, vzdělání a věk stěžovatele což nepředstavuje zvážení jeho konkrétní situace. Samotné konstatování, že Nigérie je rozsáhlým státem, neznamená, že se stěžovatel může přesídlit kdekoli (poukázal například na severovýchod země, kde naopak působí zmíněná teroristická organizace Boko Haram).
[13] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel po nahlédnutí do spisu městského soudu zdůraznil opomenutí důkazu v podobě doložených čestných prohlášení manželky stěžovatele a jejích přítelkyň a rozvedl stížnostní argumentaci, pokud jde o význam těchto důkazů z hlediska věrohodnosti azylového příběhu stěžovatele.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech, tedy že v případě organizace IPOB jde o nestátního aktéra a stěžovatel se měl obrátit za účelem ochrany na státní orgány, zároveň neshledal existenci hrozby v důsledku svévolného násilí, neboť dle žalovaného situace v Nigérii nedosahuje intenzity takového násilí ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 2. 2009, Elgafaji, C 465/07. Pronásledování stěžovatele ze strany IPOB na celém území Nigérie považoval za neprokázané, a proto shledal vnitřní přesídlení za rozumné řešení. Žalovaný tedy navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem ve věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[16] Kasační stížnost je přijatelná. Krajský soud se totiž dopustil zásadního pochybení, neboť zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Kasační stížnost je proto i důvodná.
[17] Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).
[18] Podle stěžovatele má nepřezkoumatelnost spočívat v tom, že se městský soud nevypořádal s předloženými důkazy, a sice s čestnými prohlášeními stěžovatelovy manželky a dvou jejích přítelkyň, která dokládají trvající zájem organizace IPOB o stěžovatele a odpovědnost IPOB za útok na stěžovatelovu manželku; městský soud nenařídil za účelem provedení těchto důkazů jednání a v napadeném rozsudku je zcela opomněl.
[19] NSS konstatuje, že ze spisu městského soudu je patrné, že výše uvedené listiny byly soudu doručeny 16. 3. 2026 a napadený rozsudek byl vyhlášen 20. 3. 2026. Městský soud však ani nenařídil jednání, aby tyto důkazy provedl, ani je v odůvodnění rozsudku nezmínil a neodůvodnil, proč je neprovedl. Současně z obsahu listin plyne, že nejsou důkazem zjevně irelevantním ani z napadeného rozhodnutí neplyne, že by se s nimi městský soud implicitně vypořádal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2025, č. j. 10 As 246/2024-42, bod 15). Zároveň podle článku 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (účinné do 11. 6. 2026) platí, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 6. 2026, C-440/2025, bod 54, plyne, že vnitrostátní soud prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, musí mít za účelem splnění požadavku úplného ex nunc posouzení stanoveného v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 pravomoc k provedení vlastního posouzení skutečností a dále musí zohlednit nové okolnosti, jež nastaly po přijetí rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku. Tím městský soud jednak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a současně zatížil rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2014, č. j. 1 As 112/2014-46, body 27 - 29 a tam citovaná judikatura), tato námitka je tedy důvodná.
[20] Dále spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že (1) činí závěry o bezpečnostní situaci v Nigérii v rozporu s podklady ve správním spisu, s využitím podkladů nerelevantních či zcela bez podkladů, (2) vyhodnotil možnost stěžovatelova přesídlení v rámci Nigérie, aniž by se řádně zabýval bezpečnostní situací v zemi a možnostmi stěžovatele.
[21] Pokud jde o první námitku, městský soud shledal, že situace v jihovýchodní Nigérii vykazuje znaky zvýšené míry násilí, a připustil, že život v této části země může být obtížný. Stěžovatel však dle městského soudu nepředložil takové skutečnosti, které by zakládaly reálné riziko vážné újmy. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že situace v Nigérii nedosahuje intenzity násilí ve smyslu rozsudku Elgafaji.
[22] NSS k tomu uvádí, že stěžovatel již v žalobě poměrně podrobně namítal, proč bezpečnostní situace v jihovýchodní Nigérii stále představuje hrozbu vážné újmy. Opíral to nejen o trvající nucené zákazy vycházení, ale také o počty obětí v důsledku útoků ozbrojených skupin v počtu vyšších stovek za období let 2021 až 2025 a uvedl, že nejvíce incidentů se událo právě ve státě I.. Výslovně pak stěžovatel uvedl, že mnoho obětí jsou civilisté, kteří se vzepřeli nařízení o zákazu vycházení nebo se dostali do střetu mezi skupinou IPOB a nigerijskými bezpečnostními silami. K výše uvedeným údajům stěžovatel uvedl konkrétní zdroje. Ve správním spisu žalovaného je pak založen dokument Ministerstva zahraničí USA Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2023: Nigérie, z něhož obecně plyne, že významným problémem jsou závažná porušení lidských práv při konfliktu, včetně údajně nezákonných nebo velmi rozšířených případů úmrtí civilistů nebo případů újmy civilistům. Jedinci, o nichž se má za to, že spolupracují s Východní bezpečnostní sítí, což je ozbrojená odnož separatistické skupiny IPOB, prováděli útoky jak proti bezpečnostním orgánům, tak proti civilistům v jihovýchodní oblasti země (str. 1 – 2 zprávy). V dalším dokumentu založeném ve správním spisu, Nigérie: informace OAMP 14. června 2024: Bezpečnostní a politická situace v zemi se uvádí, že četné ozbrojené skupiny operují na velké části území Nigérie, konkrétně na jihu země zločinecké gangy provádějí rozsáhlé útoky, během kterých se dopouští vražd, únosů, sexuálního násilí a dalších zločinů. Konečně z dokumentu rovněž založeného ve správním spisu Nigérie: informace OAMP 8. listopadu 2024: Postup ozbrojených a pořádkových složek proti členům hnutí IPOB vyplývá, že v jihovýchodní Nigérii došlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace v roce 2021 po vytvoření ozbrojené odnože IPOB, tzv. Východní bezpečnostní sítě (Eastern security network - ESN), která měla jen za rok 2021 provést 54 ozbrojených útoků, které si vyžádaly 222 úmrtí. Útoky ESN pokračují dodnes, ačkoli je vzhledem k velkému množství ozbrojených aktivních skupin v tomto regionu obtížné určit, které útoky spáchala ESN a které jiná skupina (str. 4 zprávy). Ozbrojené útoky s úmrtími civilistů jsou dokumentovány i v roce 2024. Dokument výslovně zmiňuje coby bezpečnostní hrozbu i zákazy vycházení ze strany IPOB, jejichž neuposlechnutí mohou vést k fyzické újmě či dokonce k úmrtí (str. 5 zprávy). Konkrétně ve státě I. uvádí zpráva přibližně 250 obětí násilí za roky 2022 – 2023 a za první polovinu roku 2024 celkem 73 osob (str. 6 – 7 zprávy). Dále zpráva hovoří o velmi tvrdém postupu nigerijských bezpečnostních složek vůči organizaci IPOB, resp. ESN, přičemž bezpečnostní operaci z února 2021 sama IPOB označila jako začátek „druhé nigerijsko-biaferské války“. Tyto operace bezpečnostních složek zároveň mohou mít dopad i na civilní osoby, které s IPOB nemají nic společného (str. 5 zprávy). Dále je ve spisu založen dokument Nigérie: informace OAMP 29. srpna 2024: Boko Haram. Z ní plyne, že skupiny Boko Haram operují téměř výhradně na severovýchodě země a nové jednotky vznikají i na severu ve státě Kano a ve státě Kogi. Ve správním spisu je též založeno množství fotodokumentace a videodokumentace ilustrující jak situaci v místě, kde stěžovatel a jeho rodina bydlí, tak zranění jeho manželky, o kterém hovořil; jednotlivé záznamy jsou popsány a stěžovatel je žalovanému dále vysvětlil, což vyplývá z protokolů.
[23] Výše uvedeným informacím charakter azylového příběhu stěžovatele odpovídá. Stejně tak spolu korespondují informace (a zdroje) ohledně bezpečnostní situace v Nigérii předestřené stěžovatelem v žalobě s informacemi obsaženými ve shora citovaných podkladech ve správním spisu žalovaného. Argument žalovaného, že situace v Nigérii nedosahuje intenzity násilí ve smyslu rozsudku Elgafaji, žalovaný v napadeném rozhodnutí neuplatnil, ve vyjádření ke kasační stížnosti nelze důvody rozhodnutí doplňovat (rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2014, č.j. 6 Azs 35/2014-19) a NSS se tedy tímto argumentem blíže nezabýval. NSS proto shledal, že se městský soud nevypořádal s žalobními body, a přisvědčuje námitce stěžovatele, že závěry o bezpečnostní situaci v zemi původu stěžovatele byly učiněny v rozporu s informacemi ve spisu (viz shora uvedené), s využitím nerelevantních informací (pokud jde o použití informací o činnosti skupiny Boko Haram pro hodnocení azylového příběhu žadatele a hrozeb, kterým doposud čelil či by v budoucnu mohl čelit v jihovýchodní části Nigérie, neboť tato skupina zde nepůsobí a stěžovatel se s ní nestřetl, což i výslovně uvedl) či zcela bez podkladů (pokud jde o tvrzení žalovaného, že skupina IPOB útočí pouze na státní orgány, nikoli na civilní obyvatelstvo). Závěr žalovaného je tak nepřezkoumatelný.
[24] Pokud jde o hodnocení předložených fotografií a videozáznamů, ze spisu žalovaného plyne, že stěžovatel popsal, co na jednotlivých záznamech má být a co tím prokazuje, a žalovaný tyto záznamy zpravidla vyhodnotil tak, že nevěří jejich původu a že byť dokládají hrozbu v oblasti původu stěžovatele, stěžovatel sám se takové hrozby obávat nemusí, neboť není zacílena proti němu konkrétně. Takové odůvodnění však nepůsobí logicky. Především si lze jen těžko představit, že pokud by hrozba byla cílena konkrétně proti stěžovateli, tak bude schopen ji v takové situaci ještě dokumentovat a to tak, aby bylo i zjevné, že není „jen“ náhodnou obětí, ale že je cílena právě proti němu. A zároveň, pokud záběry dokládají násilí, střelbu v ulicích, pohyb ozbrojených skupin nebo restrikce v podobě zákazu vycházení, neznamená to, že by stěžovatel (podobně jako kdokoli jiný) se nemohl stát (byť i nezamýšlenou) obětí podobných incidentů, o čemž ostatně hovoří i materiály založené ve správním spisu. U dalšího videozáznamu, o němž stěžovatel uvádí, že jde o záznam činnosti IPOB ve městě O. ve státě I. dne 7. 3. 2025 žalovaný uvedl, že není zřejmé, kdy a kde byl natočen a o co v něm jde. Neuvádí však důvody, proč tedy nevěří příslušným údajům poskytnutým o záznamu stěžovatelem. U fotografií zraněné manželky stěžovatele uvedl žalovaný, že podle jeho názoru neodpovídají stěžovatelem uváděnému nemilosrdnému zbití, aniž by žalovaný blíže upřesnil, jak k tomuto závěru dospěl. Takové hodnocení foto a videozáznamů, jimiž stěžovatel dokládal svůj azylový příběh, považuje NSS za rozporné s jejich obsahem a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, žalovaný tedy i tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[25] Za takové situace pak závěr městského soudu (který aproboval nepřezkoumatelné závěry žalovaného o situaci v zemi) o tom, že v jihovýchodní části Nigérie, odkud stěžovatel pochází, stěžovateli nehrozí vážná újma, nemůže obstát. Již odůvodnění rozhodnutí žalovaného neumožnovalo dospět k přezkoumatelnému závěru ohledně hrozby vážné újmy pro stěžovatele. NSS odkazuje na rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, podle kterého přezkoumal-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí. Tak tomu bylo i v nynějším případě, a proto je námitka nepřezkoumatelnosti důvodná.
[26] Pokud jde o druhou námitku nepřezkoumatelnosti, a sice že městský soud nevyhodnotil řádně možnost vnitřního přesídlení stěžovatele s ohledem na bezpečnostní situaci v celé Nigérii a s ohledem na jeho trvající pronásledování ze strany organizace IPOB, i tu shledal NSS jako důvodnou.
[27] Městský soud k možnosti přesídlení uvedl, že Nigérie je územně rozsáhlým státem s desítkami milionů obyvatel a heterogenními regiony. K tomu doplnil, že stěžovatel již dříve prokázal schopnost pohybovat se po Nigérii i odcestovat do zahraničí, což rovněž nasvědčuje možnosti vnitřního přesídlení. K možnému pronásledování stěžovatele soud uvedl, že IPOB působí primárně ve státech jihovýchodu, zejména ve státě I.. Podle městského soudu žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně toho, že by byl hledán celostátně nebo že by tato skupina disponovala reálnou schopností jej vystopovat kdekoli, žalobcovo tvrzení o informátorech po celé Nigérii považoval městský soud za nepodložené.
[28] NSS konstatuje, že městský soud přezkoumatelně neposoudil podmínky pro vnitřní přesídlení uvedené v rozsudku NSS ze dne 28. července 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, na který poukazoval také stěžovatel.
[29] První podmínkou je, zda je jiná část země pro stěžovatele dostupná. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani městský soud neuvedli, kterou část země považují pro stěžovatele za vhodnou, nelze zjistit, jak dospěli k závěru, že je nějaká část vhodná. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel po určité části země dokázal dříve pohybovat, aniž by se soud blíže zabýval okolnostmi takového pohybu, pro takový závěr nedostačuje. Ze správního spisu, jak bude podrobněji popsáno v bodu 31, je patrné, že bezpečnostně obdobně rizikové jako oblast, z níž pochází stěžovatel, je také řada dalších oblastí Nigérie. Za takové situace se žalovaný i městský soud měli vypořádat s těmito okolnostmi platícími pro podstatnou část země a uvést, které části Nigérie považují se zohledněním bezpečnostní situace za dostupné. Jen z konstatování městského soudu, že Nigérie je rozsáhlým státem, aniž by zohlednil bezpečnostní rizika v řadě částí této země, tedy nelze na dostupnost blíže neurčené části země (či celé země) pro přesídlení usuzovat. Pokud je argumentováno rozsáhlostí, pak NSS doplňuje, že překážky dostupnosti některých částí země mohou zjevně spočívat i ve velkých vzdálenostech a s tím souvisejících nákladů či přetrhání rodinných vazeb. Tyto úvahy související s dostupností jiných částí či celého zbytku země však žalovaný i soud pominuli.
[30] Druhou podmínkou je, zda je přesun do jiné části země účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti. K tomu stěžovatel setrvale namítá, že organizace IPOB je schopna a ochotna ho pronásledovat po celé Nigérii. NSS rozumí úvaze žalovaného a městského soudu, že takto intenzivní a dlouhodobé pronásledování osoby stěžovatele, který se měl dopustit jen jednorázového prohřešku proti pravidlům stanoveným touto organizací, se může jevit jako nepravděpodobné. Nelze však bez dalšího vycházet z toho, že podobné organizace či jejich členové musejí vždy postupovat „racionálně“. Stěžovatel ve svém azylovém příběhu setrvává na tvrzeních o pronásledováních, proběhlém únosu a trvajícím zájmu IPOB o jeho osobu a rodinu, a snaze IPOB jej vypátrat a pronásledovat i v jiných částech Nigérie. Takový děj není bez dalšího zjevně nemyslitelný a NSS přisvědčuje stěžovateli, že dle rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57 není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. V nynějším případě však žalovaný i městský soud pouze odmítají tvrzení stěžovatele o pronásledování, a odůvodňují to tím, že stěžovatel není natolik významnou „zájmovou osobou“ a tím, že se stěžovateli podařilo v rámci země cestovat (aniž reagují na stěžovatelův argument, že šlo o cestování za značného rizika). Takto obecné konstatování ve srovnání s tím, že azylový příběh stěžovatele působí konzistentně, neboť je tvořen řadou na sebe logicky navazujících a doplňujících se výpovědí stěžovatele a opírá se o dokumentaci, která těmto výpovědím odpovídá, k vyvrácení věrohodnosti tohoto azylového příběhu nestačí. Žalovaný a městský soud dále tvrdí, že IPOB působí primárně v jihovýchodní části země, a z toho dovozují neexistenci rizika vážné újmy hrozící stěžovateli ze strany IPOB mimo tuto část země. Pro takovou úvahu však městský soud neuvedl žádný konkrétní důvod. Ani z materiálů, které jsou založeny ve spisu žalovaného, neplyne jednoznačně, že by působení organizace IPOB i v jiných částech Nigérie bylo nepravděpodobné. Naopak v dokumentu Nigérie: informace OAMP 8. listopadu 2024: Postup ozbrojených a pořádkových složek proti členům hnutí IPOB se na str. 2 výslovně uvádí, že aktivity hnutí byly zaznamenány i v dalších státech Nigérie. K tomu NSS poznamenává, že pokud je po Nigérii schopen pohybovat se stěžovatel, nelze považovat za vyloučené, že tak mohou činit i členové IPOB, kteří jej podle stěžovatelova tvrzení chtějí dopadnout. Ani splnění podmínky účinného řešení vážné újmy tedy nebylo prokázáno.
[31] Konečně nelze na základě dosavadních podkladů posoudit, zda je splněna podmínka čtvrtá, tedy že ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Jak již NSS uvedl výše, městský soud neuvedl, do jaké části země mohl stěžovatel přesídlit. Nicméně z výše citovaných materiálů plyne, že kromě jihovýchodní části země jsou z tohoto pohledu rizikové přinejmenším i státy v severozápadní části Nigérie, kde působí skupiny Boko Haram a Islámský stát, nebo také jihozápadní části Nigérie v níž působí skupina Amotekun. Z dokumentu Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2023: Nigérie také vyplývá, že vnitřně vysídlené osoby, zejména v geopolitické zóně Severovýchod, se potýkaly s velmi špatnou bezpečnostní situací, která zahrnovala teroristické útoky, odpírání přístupu k humanitární pomoci, genderově podmíněné násilí a excesy bezpečnostních složek. Z toho zjevně plyne, že jihovýchodní část Nigérie není jedinou rizikovou částí této země, a proto nelze bez bližšího určení a vyhodnocení konkrétní uvažované lokality vnitřního přesídlení dovodit splnění této podmínky pouhým tvrzením o rozsáhlosti a heterogennosti země, jak učinil městský soud. Pokud jde o zmínku žalovaného, že by se stěžovatel mohl přesídlit do státu E., v němž již dříve pobýval, NSS uvádí, že krom toho, že stěžovatel namítá, že i zde byl členy IPOB vypátrán, je z dokumentu Nigérie: informace OAMP 8. listopadu 2024: Postup ozbrojených a pořádkových složek proti členům hnutí IPOB patrné, že tento stát náleží do území někdejší Biafry (str. 2 a 6) a za roky 2023-2024 je v něm evidováno 149 obětí násilí. NSS tak má v případě státu E. pochybnost o naplnění přinejmenším druhé a čtvrté podmínky; žalovaný pak k situaci ve státě E. z hlediska možnosti přesídlení krom prostého faktu, že v něm stěžovatel dříve pobýval, více neuvádí. Žalovaný k možnosti vnitřního přesídlení jen obecně uvedl, že je pouze na stěžovateli, které místo v Nigérii si pro návrat zvolí, protože svoboda pohybu je garantována ústavou, stěžovatel je mladý, práceschopný a vysokoškolsky vzdělaný a již dříve pobýval mimo své bydliště; přestěhováním do jiné části Nigérie také vyřeší svůj konflikt s IPOB.
[32] NSS má s ohledem na výše uvedené za to, že žalovaný ani městský soud nevyhodnotili faktickou možnost vnitřního přesídlení stěžovatele, neboť k tomuto shromážděné podklady o aktuální situaci v Nigérii zjevně nedostačují. Podle ustálené judikatury NSS je krom právní možnosti vnitřního přesídlení třeba zkoumat také jeho reálnou proveditelnost s ohledem na možnost žadatele usadit se v jiné části země a zajistit si tam své základní životní potřeby (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 190/2025 – 53, bod 34 a tam citovaná judikatura).
[33] NSS přisvědčuje stěžovateli v tom, že stěžovatel uvedl před žalovaným i městským soudem důvody, pro které považoval za problematické obrátit se na bezpečnostní složky Nigérie. Před žalovaným konkrétně uvedl, že má ze státních orgánů obavy, neboť občané z jeho regionu jsou kvůli svému původu považováni za separatisty a příznivce IPOB; policie jim kvůli tomu odmítá pomoc, naopak existují případy neoprávněného zadržení. Zároveň se policie konfrontace s IPOB obává a nepomáhá nikomu, kdo je považován za jejich nepřítele. Z těchto důvodů se stěžovatel obával obrátit se na státní orgány, neboť mu to místo pomoci mohlo přinést naopak komplikace. NSS k tomuto uvádí, že podle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2018, č. j. 5 Azs 50/2008-62, pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel; pokud to zjevné není, žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil. V nynějším případě stěžovatel jak před žalovaným, tak před městským soudem opakovaně odůvodnil, proč se obává neposkytnutí pomoci při obrácení se na státní orgány. I dokumenty o situaci v Nigérii založené ve spisu žalovaného zmiňují porušování zákona ze strany policejních složek včetně neoprávněných zadržení. Žalovaný však argumenty stěžovatele nevyvrátil, místo toho uvedl, že se o to stěžovatel pokusit měl a že pokud státní orgány zasahují proti IPOB, není důvod předpokládat odepření pomoci stěžovateli. To se však míjí s argumentací stěžovatele, který uvedl, že i on by byl coby obyvatel státu I. policií bez dalšího považován za sympatizanta IPOB a tím pádem by jej policie odmítla. Žalovaný se v této souvislosti také nevypořádal s tím, že stěžovatel uvedl i to, že policie má z IPOB obavy, a proto se nepouští ani do střetů s nimi a jejich odpůrců se nezastává. Městský soud pak bez dalšího aproboval nepřezkoumatelnou úvahu žalovaného a uzavřel, že žalobce neuvedl, že by se pokusil obrátit na státní orgány, a neuvedl ani konkrétní okolnosti, které by činily takový postup objektivně nemožným. To je zjevně v rozporu s obsahem správního spisu a činí tak i v tomto napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
[34] NSS uzavírá, že městský soud pochybil, pokud se nezabýval stěžovatelovými důkazními návrhy v řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a dále pochybil, neboť nezohlednil skutečnost, že žalovaný si neobstaral dostatečné podklady pro to, aby mohl řádně posoudit stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Namísto toho, aby nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného zrušil, jej sám přezkoumal, čímž zatížil vlastní rozsudek nepřezkoumatelností (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91).
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož byl již v řízení před krajským soudem dán důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, rozhodl NSS současně o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 110 odst. 2 s. ř. s. za přiměřeného použití § 78 odst. 4 s. ř. s). Již žalovaný ve svém rozhodnutí nepřezkoumatelně odůvodnil své závěry ohledně bezpečnostní situace v zemi a možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele, toto pochybení tak nebylo možné v přezkumu městským soudem zhojit. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení tedy žalovaný shromáždí dostatečné a aktuální podklady, na základě nichž vyhodnotí možnost vážné újmy hrozící stěžovateli v jihovýchodní částí Nigérie a na základě nichž bude v souladu s ustálenou judikaturou NSS možné vyhodnotit možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele v rámci Nigérie, se zohledněním tvrzené hrozby pronásledování stěžovatele ze strany organizace IPOB.
[36] Pokud jde o stěžovatelem předložení důkazy opomenuté městským soudem, pak vzhledem k tomu, že jimi městský soud dokazování neprovedl (§ 78 odst. 6 s. ř. s.), je na místě, aby je stěžovatel v novém řízení správnímu orgánu předložil.
[37] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
[38] Usnesením NSS ze dne 28. 5. 2026, č. j. 8 Azs 42/2026-43, byl stěžovateli ustanoven zástupce Mgr. Jan Jiří Šlajs, LL.M., advokát. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
a. v řízení před NSS vykonal advokát celkem 4 úkony právní služby: první porada s klientem včetně převzetí a příprava právního zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], druhé doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], žádost o potvrzení o probíhajícím řízení [§ 11 odst. 2 písm. h) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu] ve výši jedné poloviny sazby odměny. NSS přiznal nárok na náhradu úkonu ve výši poloviny sazby za žádost o potvrzení azylového řízení, neboť toto potvrzení je pro pobyt stěžovatele nutné a žádost je svou povahou blízká jednoduché výzvě k plnění. Naopak NSS nepřiznal uplatněný nárok na samostatnou úhradu úkonu spočívající v prostudování správního spisu v sídle žalovaného nárokovaný dle § 11 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť to je součástí převzetí a přípravy právního zastoupení. Sazba za úkon právní služby činí 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu) Ustanovenému zástupci tak náleží za 3,5 úkonu celkem 16 170 Kč.
b. k tomu mu náleží náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), ve výši 4 paušálů po 450 Kč, celkem tedy 1 800 Kč.
c. k tomu mu náleží náhrada za promeškaný čas strávený na cestě z Prahy k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně a zpět, přičemž cesta tam i zpátky trvala (každá) přibližně 2 hodinu a 33 minut. Cesta tam a zpět tedy trvala 5 hodin a 6 minut. Čas promeškaný cestou k úkonu je třeba sečíst s časem promeškaným cestou zpět, protože se z hlediska této náhrady jedná o cestu jedinou (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2022 sp. zn. 1 Tmo 17/2022, bod 29). Za tuto cestu tedy NSS přiznává 11 započatých půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, v celkové výši 1 650 Kč. NSS dále přiznává náhradu za promeškaný čas za cestu z kanceláře v Praze do sídla žalovaného v Praze, cesta tam i zpátky trvala (každá) přibližně 18 minut, celkem 36 minut. Za tuto cestu NSS přiznává 2 započaté půlhodiny ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, v celkové výši 300 Kč. Celková náhrada za promeškaný čas činí 1950 Kč.
d. dále mu náleží náhrada cestovních nákladů za cestu z kanceláře v Praze na nahlížení do spisu u NSS v Brně dne 12. 6. 2026 (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu), a to náhrada za použití motorového vozidla ve výši 2466,20 Kč [vypočtená s použitím náhrady ve výši 5,90 Kč za 1 km dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 573/2025 Sb., tedy 2 x 209 km x 5,90 Kč] a náhrada spotřebovaných pohonných hmot ve výši 754,24 Kč [vypočtená s použitím průměrné ceny benzínu automobilového 95 dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb. ve znění účinném do 30. 9. 2026 ve výši 34,70 Kč/l a průměrné spotřeby uvedené v technickém průkazu vozidla 5,2 l/100 km, tedy 4,18 x 5,2 x 34,70 Kč].NSS naopak nepřiznává náhradu cestovních nákladů za cestu z kanceláře v Praze (Ovocný trh, Praha 1) do sídla žalovaného v Praze (Letná, Praha 7), neboť použití motorového vozidla se v této části Prahy protkané hustou sítí městské hromadné dopravy nejeví jako účelné, přičemž ustanovený zástupce cestu automobilem zvlášť nezdůvodnil. Celková výše cestovních nákladů tedy činí 3 220,44 Kč.
e. Jelikož ustanovený zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka nákladů právního zastoupení 23 140,44 Kč o 21% sazbu této daně, tj. o 4 859,49 Kč.
[39] Celková výše odměny a náhrad včetně DPH tedy činí 27 999,93 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[40] Žalobce byl ve věci úspěšný, má tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Od soudních poplatků byl osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v řízení před krajským soudem nebyl zastoupen a zástupce pro řízení o kasační stížnosti mu byl ustanoven. Žalobci tedy v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Ze spisu plyne, že v řízení před krajským soudem žalobce vynaložil náklady na poštovné, a to za podání žaloby ve výši 95 Kč (č. listu 21 soudního spisu) a za zaslání návrhu dalších důkazů ve výši 93 Kč (č. listu 37 soudního spisu). NSS proto rozhodl, že žalobci přiznává náhrada nákladů řízení před krajským soudem ve výši 188 Kč.
[41] Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. října 2026
Petr Mikeš
předseda senátu