Plný text
8 Azs 59/2026-30
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: N. P., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2025, č. j. 120580-3/2025-MZV/OPL, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2026, č. j. 34 A 31/2025-39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Posuzovaná věc se týká možnosti zastupitelského úřadu upustit od žadatelčiny povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu v odůvodněných případech dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Konkrétně jde o otázky rozložení důkazního břemene v prokázání odůvodněnosti případu a dopadu délky řízení do rodinných poměrů žadatelky.
[2] Žalobkyně má arménskou státní příslušnost. V ČR pobývá na základě probíhajícího řízení o správním vyhoštění. Ze správního spisu plyne, že zde žije se svou zletilou dcerou, která trpí farmakorezistentní epilepsií provázenou poruchami vědomí a těžkou úzkostně-depresivní poruchou. Podstoupila zákrok s implantací vagového stimulátoru, jehož fungování vyžaduje sledování na specializovaném pracovišti. Její zdravotní strav vyžaduje zvýšený dozor jiné osoby, který dlouhodobě zajišťovala žalobkyně.
[3] České velvyslanectví v Jerevanu obdrželo dne 30. 4. 2025 žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a současně také žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 téhož zákona. Velvyslanectví této žádosti usnesením ze dne 16. 5. 2025 nevyhovělo a řízení o pobytové žádosti zastavilo. Žalobkyně proti němu podala odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Oba správní orgány dospěly k závěru, že u žalobkyně nebyl dán důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle výše uvedeného ustanovení.
[4] Žalobkyně podala žalobu. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) jí výše citovaným rozsudkem vyhověl. Napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zavázal jej, aby opětovně posoudil, zda tvrzené okolnosti nepředstavují odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Uložil mu povinnost vypořádat se se závěry lékařské zprávy ze dne 16. 6. 2025, s tvrzenou absencí jiné dostupné pečující osoby a s dobou odloučení při osobním podání žádosti žalobkyní.
[5] Krajský soud se v rozsudku zabýval zejména tím, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav ohledně splnění podmínek výjimky ze zákonné povinnosti osobního podání žádosti. Nebylo sporu o tom, že dcera žalobkyně trpí vážným onemocněním vyžadujícím zvýšenou péči třetí osoby. Hlavní spornou otázkou bylo, zda žalobkyni v této péči může na přechodnou dobu zastoupit jiná osoba a zda je dána existence odůvodněného případu dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[6] Krajský soud považoval úvahu žalovaného, že péči o dceru může převzít jiná osoba, za obecnou, bez konkrétního zohlednění rodinných poměrů žalobkyně. Správní orgány nevysvětlily, na základě jakých skutkových zjištění dovodily existenci takových osob či možnost zajištění komerční péče pro dceru. Jednalo se přitom o nosný důvod setrvání na požadavku osobního podání žádosti. Takové nedostatky v odůvodnění nemohla nahradit ani argumentace žalovaného, že dcera je zletilá, svéprávná a péče o ni není vázána pouze na žalobkyni. Ze správního spisu neplynulo, že by měly jiné příbuzné, ani že by žalobkyně měla možnost dceři hradit placenou péči. Správní orgány se tak měly zabývat skutečnou situací žalobkyně.
[7] Za nedostatečnou označil krajský soud rovněž reakci žalovaného na argument délkou odloučení žalobkyně od dcery. Žalovaný uvedl, že předpoklad překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí o žádosti je spekulativní. Nevypořádal tím však argumentaci týkající se samotné zákonné doby trvání řízení, po kterou by byla žalobkyně nucena setrvat mimo území ČR, a možného dopadu na péči o dceru. Krajský soud naopak délku řízení označil za relevantní z hlediska potřeby zvýšené péče o nemocnou dceru. Závěrem dodal, že nešlo předjímat, zda žalobkyně splnila podmínky existence odůvodněného případu či nikoliv. Tomuto posouzení se mají věnovat správní orgány s přihlédnutím k individualizovaným okolnostem a řádně zjištěnému skutkovému stavu.
II. Obsah kasační stížnosti žalovaného
[8] Proti tomuto rozsudku žalovaný (dále „stěžovatel“) podal kasační stížnost, kterou opírá o důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel shledává v tom, že krajský soud postupoval rozporně s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) a pochybil při výkladu procesního práva, zatížil-li správní orgány důkazním břemenem zkoumání rodinných, osobních a majetkových poměrů žalobkyně. Přezkum věci je podstatný nejen pro posuzovanou věc, ale zejména pro plnění role NSS.
[10] Stěžovatel tvrdí, že jeho napadené rozhodnutí má oporu ve správním spise, přičemž řádně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud stěžovateli vytkl, že nezjišťoval, zda trvá nutnost výhradní péče o dceru žalobkyní nebo zda neexistuje jiný způsob zajištění péče. Dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je povinností žadatele doložit důvody pro upuštění od osobního podání. Správní orgán má tyto důvody posoudit, nikoliv je doplňovat. Důkazní břemeno tak tížilo výhradně žalobkyni. Dle judikatury NSS měl žalovaný pouze zhodnotit, zda žalobkyní doložená tvrzení byla důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti. Dle odůvodnění krajského soudu však měly správní orgány vysvětlit, proč okolnosti tvrzené žalobkyní neodůvodňovaly výjimku z této povinnosti.
[11] Stěžovatel trvá na tom, že úkolem správních orgánů bylo pouze posoudit tvrzení ohledně nutnosti dozoru a péče o zletilou dceru, podložená výhradně lékařskými zprávami. Neměly naopak povinnost opatřovat si další důkazy. Žalobkyně měla prokázat, že v jejím případě nepřicházel v úvahu žádný jiný způsob péče. Prokázala-li by žalobkyně potřebu výhradní péče o dceru, mohla by tím prokázat existenci překážky v osobním podání. Z lékařských zpráv to však neplynulo. Krajský soud zcela pominul, že se stěžovatel zabýval rovněž obsahem lékařské zprávy ze dne 16. 6. 2025.
[12] Námitka ohledně doby odloučení žalobkyně od dcery v případě osobního podání žádosti plynoucí ze zákona byla dle stěžovatele zcela obecná. Otázce se navíc již opakovaně věnoval NSS ve své judikatuře, v níž dospěl k závěru, že délka řízení u příslušného ministerstva není důvodem k upuštění od osobního podání žádosti. Žalobkyně v posuzované věci neprokázala, že by odloučení od dcery mělo být důvodem pro upuštění od osobního podání žádosti. Nepostačuje odkázat pouze na délku řízení o žádosti. Lhůta pro vydání pobytového oprávnění v zákoně je lhůtou maximální. Žalobkyně navíc nedoložila, že by svou situaci nemohla řešit formou krátkodobého víza, díky čemuž by bylo odloučení kratší. Stěžovatel odkázal na rozsudky NSS, v nichž soud konstatoval, že záleží na aktivitě žadatele, kdy se mu podaří svou pobytovou situaci vyřešit.
[13] Pochybení krajského soudu má zásadní dopad do stěžovatelova postavení. V rámci dalšího řízení je totiž zavázán k postupu rozpornému se zákonem. Nebylo úlohou soudu, aby nahrazoval vůli a uvážení stěžovatele.
[14] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[16] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[17] NSS před vlastním posouzením zdůrazňuje, že nedávným usnesením ze dne 15. 9. 2026, č. j. 22 Ads 53/2026-25, byla rozšířenému senátu předložena otázka, zda přijatelnost jedné kasační námitky zakládá bez dalšího přijatelnost celé kasační stížnosti. Avšak vzhledem k tomu, že v nynější věci NSS neshledal ani jednu z kasačních námitek přijatelnou, není důvod, aby se otázka předložená rozšířenému senátu dotkla otázky přijatelnosti v nynější věci.
[18] Stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti zdůvodňuje rozporem napadeného rozsudku s ustálenou judikaturou NSS a pochybením soudu spočívajícím mimo jiné v nedůvodném přenášení důkazního břemene ohledně rodinných a majetkových poměrů žalobkyně na stěžovatele.
[19] NSS shledal, že kasační stížnost není přijatelná, jelikož nebyl naplněn žádný z výše uvedených důvodů. Na stěžovatelovy námitky již nabízí dostatečnou odpověď ustálená judikatura NSS, na kterou odkazuje níže. NSS ani neshledal žádné pochybení krajského soudu, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
[20] Stěžovatel namítal pochybení krajského soudu, která lze shrnout následovně:
1) napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a odporující ustálené judikatuře,
2) krajský soud na stěžovatele nedůvodně přenášel důkazní břemeno ohledně prokázání výhradní péče o dceru žalobkyně; nedůvodně stěžovateli vytkl, že nezjišťoval, zda je žalobkyně jedinou osobou, která může o dceru pečovat; důvody k prokázání odůvodněnosti případu dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců má správní orgán posuzovat a nikoliv doplňovat,
3) krajský soud nesprávně posoudil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v otázce zákonné doby řízení o podané žádosti a z toho plynoucího odloučení žalobkyně od dcery v případě osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě; odkázal na judikaturu NSS, dle níž délka řízení není důvodem k upuštění od osobního podání žádosti.
[21] Zaprvé, k problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se NSS již mnohokrát vyjádřil. Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003‑75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo též usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016‑123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29). Krajský soud srozumitelně uvedl, proč námitky uplatněné žalobkyní shledal důvodnými a na základě jakých důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného. NSS napadený rozsudek nepovažuje za nepřezkoumatelný.
[22] K druhé kasační námitce je obecně vhodné odkázat na samotný účel osobního podání žádosti, ke kterému se vyjádřil rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, z jehož bodu 94 plyne, že „požadavek osobního kontaktu žadatele s odpovědnými úředníky České republiky je pro takovéto účely zcela logický a slouží k tomu, aby si Česká republika mohla právě takto ověřit zejména totožnost, motivaci, osobní a další poměry žadatele a na základě toho zvážit bezpečnostní rizika a jiné aspekty související s následným uvážením, zda žadateli má, anebo nemá být vyhověno. Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti (§ 169 odst. 14 věta druhá, § 170 odst. 1 věta druhá), není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat.“
[23] NSS se posuzováním odůvodněnosti případu ve vztahu k možnosti upuštění od osobního podání dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zabýval opakovaně. Každé takové posouzení závisí na úvaze zastupitelského úřadu (případně Ministerstva zahraničních věcí), který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny podstatné okolnosti existující v daném čase a dané zemi. Ty skutečně musí tvrdit a také prokázat žadatel, jak zdůrazňuje stěžovatel (rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010-106, č. 2387/2011 Sb. NSS, ze dne 18. 1. 2021, č. j. 5 Azs 258/2020-67, bod 26, nebo ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023-34, bod 34).
[24] Úkolem zastupitelského úřadu a ministerstva je posoudit, zda tvrzené životní okolnosti žadatele naplňují neurčitý právní pojem odůvodněný případ. Následně, pokud by dospěly k závěru, že situace žadatele je odůvodněným případem, bylo by jejich úkolem provést a náležitě vysvětlit správní uvážení v tom směru, proč tyto okolnosti vedou k odpuštění od osobního podání žádosti či nikoli (rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 265/2020-38, bod 14). To ovšem neznamená, že by správní orgány mohly své rozhodnutí opřít o skutečnosti, které bezprostředně nevyplývají ze zjištěného skutkového stavu, bez toho, aby se je pokusily objasnit.
[25] Rozložení důkazního břemene mezi žadatele a správní orgány se NSS ve své judikatuře již opakovaně věnoval. Stěžovatel odkázal zejména na bod 12 usnesení NSS ze dne 29. 4. 2026, č. j. 2 Azs 33/2026-71, z něhož plyne, že „okolnosti zakládající odůvodněný případ musí žadatel tvrdit a prokázat (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2024, č. j. 8 Azs 101/2023‑38).“ (ve vztahu k prokazování, že jde o odůvodněný případ uvedený v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, viz též rozsudek č. j. 8 Azs 101/2023-38)
[26] NSS nijak nepopírá povinnost žadatele tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. S ohledem na nynější případ však nelze odhlížet též od povinnosti správních orgánů dodržovat zásadu materiální pravdy dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu: „Tato zásada je rozvedena v § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, podle nějž správní orgán zásadně opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí a je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. NSS se použitím zásady materiální pravdy zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 114/2000-36, ve kterém uvedl, že v souladu s touto zásadou je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti. Účastníci správního řízení jsou povinni označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení (§ 52 správního řádu), avšak právě z důvodu uplatnění zásady materiální pravdy není správní orgán návrhy účastníků vázán a není v zásadě zbaven odpovědnosti za dostatečné zjištění skutkového stavu.“ (rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 86/2018-34)
[27] Ve vztahu k nyní vykládanému ustanovení plyne z bodu 24 rozsudku NSS ze dne 30. 6. 2025, č. j. 8 Azs 147/2024-46, že „dokonce ani povinnost žadatele prokazovat svá tvrzení dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců pak nezbavuje správní orgány povinnosti objasnit skutkový stav případu tak, aby to odpovídalo zásadě materiální pravdy“ (obdobně též rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2023, č. j. 2 Azs 128/2022-48, bod 29). NSS dále dospěl v bodě 39 rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020-105, k závěru, že žalovaný nemohl „rozhodnout bez toho, aby žalobce vyzval k upřesnění, kteří ze žadatelů se konkrétně o registraci pokusili, a k doložení tohoto jejich tvrzení. Rozhodnutí bez tohoto ujasnění odporovalo zásadě materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu. Měl tedy vyzvat žalobce, aby mu podle § 52 správního řádu poskytli podklady pro jeho rozhodnutí, jimiž by prokázali svá tvrzení, leda by šlo o skutečnosti, které mu podle § 169d odst. 3, věty čtvrté, zákona o pobytu cizinců byly známy z úřední činnosti.“ Povinnost řádně objasnit skutkový stav věci se vztahovala i na nynější rozhodnutí stěžovatele ohledně skutečností týkajících se péče o dceru žalobkyně.
[28] NSS netvrdí, že by měl správní orgán povinnost nahrazovat chybějící tvrzení a důkazy. Jeho povinností však podle citované judikatury je, má-li pochybnosti o různých skutkových možnostech, k nimž podle jeho úvahy vedou tvrzení a důkazy dosud předložené žadatelem, vyzvat žadatele, aby svá tvrzení upřesnil či prokázal. Jak NSS uvedl ve vztahu k témuž žalovanému v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 7 Azs 190/2018-29: „Pokud na základě stěžovatelem předloženého potvrzení o studiu vznikly Ministerstvu vnitra pochybnosti o pravdivosti tvrzení stěžovatele, bylo jeho povinností nejprve jej upozornit na vzniklé pochybnosti a umožnit mu, aby je svými tvrzeními a důkazními návrhy objasnil (§ 4 odst. 4 správního řádu) tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).“ S touto judikaturou je nyní napadený rozsudek v souladu, neboť krajský soud po stěžovateli pouze požadoval, aby v zájmu vyjasnění stěžovatelových vlastních pochybností dal žalobkyni příležitost tvrdit a prokázat, že její dcera je závislá právě na její péči, poté co akceptoval její základní tvrzení, že dcera potřebuje péči jiné osoby.
[29] Zatřetí, stěžovatel v kasační stížnosti de facto rozporuje způsob, jakým krajský soud posoudil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v otázce důsledků délky řízení o žádosti žalobkyně. Ohledně zákonné délky řízení stěžovatel odkazoval na ustálenou judikaturu NSS, dle níž „délka řízení o žádosti o povolení pobytu není pro posouzení žádosti stěžovatele rozhodná, a nemůže založit důvody, které by měly stěžovateli zabránit v osobním podání žádosti“ (rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-50, bod 26, shodně též č. j. 4 Azs 19/2023-34, bod 42).
[30] Zásadní pro nynější věc je skutečnost, že jedním ze zrušovacích důvodů napadeného rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost. NSS se již opakovaně zabýval podmínkami kladenými na přezkoumatelnost správních rozhodnutí. Lze odkázat například na bod 13 rozsudku NSS ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017-26, kde mimo jiné konstatoval, že „není povinností orgánů veřejné moci odpovědět na každý detail, ale postačí, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka.“ Za nepřezkoumatelné je však třeba považovat rozhodnutí, v němž správní orgán zcela opomene vypořádat některou z uplatněných námitek, respektive není-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč nepovažoval argumentaci žalobce za důvodnou. A to především jedná-li se o klíčovou právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (odvolání). NSS opakovaně potvrdil, že ze správního rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (rozsudky NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, či ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46). Je třeba připomenout, že krajský soud stěžovateli v bodě 28 napadeného rozsudku vytkl, že nedostatečně reagoval na část odvolací námitky žalobkyně ohledně neblahých důsledků toho, že bude nucena setrvat mimo území ČR minimálně po zákonnou dobu pro rozhodnutí, zatímco stěžovatel se zabýval pouze otázkou důsledků překročení této zákonné doby.
[31] Napadený rozsudek, resp. jeho zrušující důvody, odpovídají výše citovaným judikaturním závěrům. Nebyl tedy dán důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.
[33] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch, náleží vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Ze spisu ale nevyplývá, že by žalobkyni v souvislosti s řízením o kasační stížnosti jakékoli náklady vznikly, a tudíž jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2026
Pavel Molek
předseda senátu