9 Ads 77/2026

Plný text

9 Ads 77/2026 - 37
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: nezl. S. M., zast. zákonnou zástupkyní R. Č., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. MPSV2025/212272923, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2026, č. j. 72 Ad 57/202533,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2026, č. j. 72 Ad 57/202533, se zrušuje.
II. Žaloba se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Olomouci. Tímto rozhodnutím úřad žalobkyni nepřiznal rodičovský příspěvek, protože nepečuje o nejmladší dítě v rodině. Tím je dcera její matky L. narozená X. Dcera žalobkyně M. se narodila X.

[2] Předmětem sporu je, zda mohou dvě matky v jedné rodině současně pobírat rodičovský příspěvek na dvě děti, které se narodily dva měsíce po sobě.

[3] Krajský soud shledal žalobu důvodnou. Správní orgány podle něj nesprávně vyložily pojem rodiny a okruh společně posuzovaných osob podle § 7, § 30 a § 31 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění do 31. 12. 2025. Nezletilou žalobkyni S., která pečovala o dceru M. narozenou v květnu 2025, posuzovaly společně s její matkou R., jíž se v srpnu 2025 narodila dcera L. Žalobkyni proto rodičovský příspěvek nepřiznaly. Krajský soud přihlédl k ústavní ochraně rodičovství a rodiny, k nejlepšímu zájmu dítěte a k povinnosti státu poskytovat pomoc rodičům a jiným osobám pečujícím o děti. Odkázal zejména na rozsudek NSS z 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 21/201723, č. 3591/2017 Sb. NSS, podle něhož je rodičovský příspěvek projevem práva pečujících rodičů na pomoc státu a slouží k částečnému nahrazení ztráty či snížení jejich příjmů, aby se mohli osobně věnovat péči o dítě. Přihlédl rovněž k čl. 32 Listiny základních práv a svobod, Úmluvě o právech dítěte, Evropské sociální chartě i judikatuře Ústavního soudu.

[4] Sporná ustanovení není možné vykládat pouze podle jejich doslovného znění, ale je třeba použít také teleologický, systematický a historický výklad. Čistě jazykový výklad totiž v posuzované situaci vedl k výsledku odporujícímu smyslu rodičovského příspěvku. Za současných sociálních a ekonomických podmínek nelze pokládat za výjimečné, že osamělá nezaopatřená matka žije se svým dítětem ve společné domácnosti se svou matkou, která současně pečuje o vlastní malé dítě. Samotné společné bydlení a rodinná vazba proto nemohou bez dalšího vést k popření nároku nezletilé matky. Krajský soud uzavřel, že nezletilá žalobkyně měla samostatný nárok na rodičovský příspěvek. Opačný výklad správních orgánů označil za formalistický a odporující účelu právní úpravy, ústavní ochraně rodičovství a rodiny i mezinárodním závazkům ČR.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[5] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[6] Stěžovatel namítá, že pro posouzení nároku na rodičovský příspěvek je rozhodující vymezení rodiny a nejmladšího dítěte v rodině podle § 7, § 30 a § 31 zákona o státní sociální podpoře. Nezletilá žalobkyně, její dcera M. a její matka R. tvořily jeden okruh společně posuzovaných osob. Žalobkyně byla osamělým rodičem, současně ale zůstávala nezaopatřeným dítětem a se svou matkou trvale žila a společně uhrazovala náklady na jejich potřeby. Nejmladším dítětem rodiny byla dcera matky žalobkyně L. Okruh společně posuzovaných osob nebylo možné rozdělit na dvě samostatné pečovatelské jednotky.

[7] Stěžovatel dále zdůraznil, že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoli dítěte, o které rodič pečuje. Jeho účelem je alespoň částečně nahradit pečujícímu rodiči ztrátu či podstatné snížení příjmů a umožnit mu osobní péči o dítě. Žalobkyně ale byla nezletilým nezaopatřeným dítětem, nikoli výdělečně činnou osobou. Z § 30 zákona o státní sociální podpoře rovněž vyplývá, že rodičovský příspěvek náleží v rodině pouze jednou a vztahuje se výlučně k jejímu nejmladšímu dítěti. Zákon vylučuje souběžné poskytování více rodičovských příspěvků v rámci jedné rodiny. Na tomto závěru nic nemění, že žalobkyně a její matka pečovaly každá o své dítě.

[8] Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit.

[9] Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že správní orgány formalisticky vymezily jediný okruh společně posuzovaných osob. Jejich výklad odporuje materiálnímu pojetí rodiny a nejlepšímu zájmu dítěte, zasahuje do autonomie rodiny a bezdůvodně předpokládá zapojení příjmů její matky, která nemá vyživovací povinnost vůči dceři žalobkyně. Kasační stížnost navrhla zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Kasační stížnost je důvodná.

[11] Listina základních práv a svobod v čl. 32 staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a podobně i děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Ústavní soud právo pečovat a vychovávat děti chápe „nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu“ (nález ÚS z 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12).

[12] Právě rodičovský příspěvek je projevem ústavně zaručeného práva rodičů pečujících o děti na pomoc státu. Poskytování rodičovského příspěvku napomáhá realizaci práva rodičů na péči o děti a také práva dětí na rodičovskou péči. Zároveň je konkrétním vyjádřením mezinárodněprávních závazků České republiky a v neposlední řadě nástrojem sociální a rodinné politiky státu (rozsudek NSS č. j. 6 Ads 21/201723, bod 16).

[13] Rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Účelem této dávky státní sociální podpory je alespoň částečně sanovat rodiči náklady na péči o malé dítě a zvýšit sociální úroveň rodiny (rozsudky NSS z 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/200855, nebo z 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/201534, č. 3425/2016 Sb. NSS, bod 16). Shodně se vyjadřuje důvodová zpráva k zákonu o státní sociální podpoře: „Rodičovský příspěvek je dávkou, která má umožnit rodiči věnovat se osobně péči o dítě“ (sněmovní tisk č. 1444, 1. volební období). Rodič by tedy neměl být nucen se na úkor dětí věnovat výdělečné činnosti proto, aby rodině zajistil alespoň základní životní standard. Sociální úroveň rodiny je podstatná i v případě, že rodič (jako v projednávané věci) neprodělá ztrátu příjmů, protože studuje. Nerelevantní je tak poukaz stěžovatele na to, že žalobkyně nebyla osobou výdělečně činnou. Rodičovský příspěvek není podmíněn předchozím příjmem.

[14] V projednávané věci S., její matka R. a jejich dcery M. a L. tvoří jednu rodinu ve smyslu § 31 ve spojení s § 7 zákona o státní sociální podpoře. Nejmladším dítětem v rodině je L. Z těchto závěrů vychází jak stěžovatel, tak krajský soud. Rozcházejí se v tom, zda S. může či nemůže pobírat rodičovský příspěvek.

[15] Krajský soud při výkladu zákona správně neustal na jeho textu a zohlednil i úvahy ohledně smyslu a účelu rodičovského příspěvku. Situace v projednávané věci není typická a je třeba zohlednit širší kontext. Přesto NSS se závěry krajského soudu nemůže souhlasit a jeho rozsudek musí zrušit. Krajský soud sice správně identifikoval ústavní a širší rozměr rodičovského příspěvku, z těchto východisek ale dovodil právní závěr, který již nemá dostatečnou oporu v zákonné konstrukci dávky.

[16] Rodičovský příspěvek se poskytuje rodiči pouze jednou, bez ohledu na to, o kolik dětí pečuje (č. j. 8 Ads 42/201534, bod 17). Zásadně platí princip, že v rodině může jeden příspěvek dostat jen jeden rodič na jedno nejmladší dítě. Určitou výjimkou je péče o vícerčata, i zde se ale jedná o jeden příspěvek, který je zvýšen. V rozhodné době se jednalo o 1,5násobek (od 1. 1. 2026 jde o 2násobek). Důvodem je, že „péče o vícerčata je náročnější než péče o jedno dítě, [a proto se] navrhuje zvýšit celkovou částku rodičovského příspěvku na 1,5násobek částky náležející při péči o jedno nejmladší dítě“ (odůvodnění pozměňovacího návrhu poslance J. C. ke sněmovnímu tisku č. 854, 7. volební období).

[17] Zákon mlčky počítá s tím, že jedna matka bude mít jedno dítě (či vícerčata) a poté případně s časovým odstupem děti další. Vždy tak bude zajištěn jeden příspěvek do rodiny, a pokud je tu zároveň více nejmladších dětí, zvýší se koeficientem. Formálním příjemcem příspěvku je vždy jedna pečující osoba, ale fakticky jde o příspěvek pro rodinu. Účelem této zákonné konstrukce je vyloučit kumulaci příspěvků, tedy aby příspěvek mohli současně brát matka i otec, případně jiná pečující osoba (srov. např. § 30a odst. 2 zákona o státní sociální podpoře). Základní nastavení mechanismu je jasné a srozumitelné.

[18] Nicméně krajský soud správně identifikoval problematické místo právní úpravy, které ukazuje projednávaná věc. Jeho závěr by ale vedl k tomu, že jedna rodina bude dostávat dva plnohodnotné rodičovské příspěvky. To je v rozporu se základním nastavením systému a jeho principy. Takový výklad rozděluje rodinu na dvě samostatné „jednotky“ a zároveň ji zvýhodňuje, protože v konečném důsledku obdrží více finančních prostředků než rodiny pečující o vícerčata (podle právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2025).

[19] Lze shrnout, že dvě matky v jedné rodině nemohou současně pobírat rodičovský příspěvek na dvě, byť skoro stejně staré děti. Názor krajského soudu je v obecné rovině založen na správných úvahách, ale příliš narušuje základní principy právní úpravy. Nezákonný je jeho závěr, že žalobkyně měla za daných skutkových okolností nárok na rodičovský příspěvek.

[20] Žaloba nezletilé S. nemohla být úspěšná. Rozsudek krajského soudu nemůže obstát a NSS jej musí zrušit.

[21] Nad rámec rozhodovacích důvodů NSS dodává, že zákonná úprava nemůže předvídat všechny podoby rodinného života. Projednávaná věc, v níž v jedné rodině pečují dvě matky o své téměř stejně staré děti, se vymyká skutkovému modelu, z něhož zákon zjevně vychází. Zákonodárci sice v oblasti hospodářských a sociálních práv náleží široký prostor pro volbu rozsahu podpory i pro stanovení přípustných mezí odlišného zacházení (rozsudek NSS č. j. 8 Ads 42/201534, bod 21), tento prostor však nezbavuje správní orgány povinnosti vyložit a použít zákon ústavně konformně, bez svévole a s ohledem na konkrétní dopady rozhodnutí do práva rodičů na pomoc státu podle čl. 32 odst. 5 Listiny. NSS již připomněl, že zákon o státní sociální podpoře upravuje toliko „standardní“ situace (rozsudek NSS z 30. 7. 2020, č. j. 9 Ads 30/201930, č. 4069/2020 Sb. NSS, bod 21). Právě u skutkových konfigurací, které se tomuto zákonnému modelu vymykají, proto správní orgány nemohou setrvat u mechanického použití izolovaného jazykového znění; musí ověřit, zda takový postup nevede k výsledku, který zákonodárce nezamýšlel a který bez rozumného důvodu popírá účel dávky.

[22] Spravedlivé řešení je proto třeba hledat pomocí všech standardních i nadstandardních metod výkladu, zejména výkladu systematického, historického, teleologického a ústavně konformního; nepostačíli, přichází v úvahu analogie. Její použití není ve správním právu obecně vyloučeno ani v oblasti příspěvků a sociálních dávek (srov. rozsudky NSS z 11. 6. 2020, č. j. 4 As 489/201927, z 31. 5. 2006, č. j. 6 Ads 43/200551, č. 949/2006 Sb. NSS, z 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 91/201347, č. 3133/2014 Sb. NSS, a z 14. 9. 2022, č. j. 10 Ads 360/202063, body 16 a 17). Správní orgány však musí nejprve přesvědčivě rozlišit, zda jde o skutečnou mezeru v zákoně, anebo o vědomé rozhodnutí zákonodárce určitý nárok neposkytnout.

[23] O mezeru půjde mimo jiné tehdy, jestliže zákon sledovanou situaci neupravuje, ačkoli ji podle svého účelu, systému a hodnotových východisek upravovat měl, a jestliže její ponechání bez řešení vede k neodůvodněnému rozdílu mezi případy, které jsou v rozhodných znacích srovnatelné. Takovou mezeru lze zaplnit jen pravidlem převzatým z případu, který je posuzované situaci nejbližší právě z hlediska účelu zákona; analogie nesmí vytvořit nový typ dávky, obejít výslovnou zákonnou výluku ani založit plnění odporující základním principům systému.

[24] Při tomto posouzení je významné, že zákonodárce výslovně spojil péči o více stejně starých nejmladších dětí s vyšší podporou (§ 30 odst. 1 věta poslední zákona o státní sociální podpoře). Dále je třeba vycházet ze smyslu a účelu rodičovského příspěvku i z vývoje jeho zákonné koncepce. Ta se postupně vzdálila původnímu pojetí paušální dávky těsněji spjaté s osobní celodenní péčí rodiče. Zákon nejprve zavedl vícerychlostní čerpání a následně rozšířil možnost rodiče volit a měnit měsíční výši dávky. Současně připustil souběh jejího pobírání s výdělečnou činností, jeli péče o dítě zajištěna jinou zletilou osobou, a postupně zmírnil omezení docházky dítěte do předškolního zařízení. Přestože zákon nadále formálně vyžaduje osobní, celodenní a řádnou péči, rodičovský příspěvek se tak fakticky posunul k pružně čerpané finanční podpoře rodiny, jejíž nárok není bezprostředně vázán na to, že rodič po celou dobu sám fakticky vykonává péči o dítě. Tento posun potvrzuje i právo na jednorázovou výplatu nevyčerpané části příspěvku při narození dalšího nejmladšího dítěte a zvýšení celkové částky při narození vícerčat.

[25] Zákonná úprava na jedné straně brání souběhu dvou plných příspěvků v jedné rodině, na druhé straně však uznává, že současná péče o více stejně starých nejmladších dětí odůvodňuje vyšší podporu. V obdobných skutkových případech, jako je rodinná situace v projednávané věci, je proto třeba porovnat jejich rozhodné znaky zejména s úpravou vícerčat a s úpravou jednorázové výplaty nevyčerpané části příspěvku, vysvětlit, v čem jsou tyto situace z hlediska účelu zákona shodné či odlišné, a posoudit, zda je rozdílné zacházení objektivně a rozumně odůvodněno. Zvláštní význam mohou mít okolnosti, které zvyšují zranitelnost pečující osoby nebo rodiny, včetně nezletilosti rodiče. Každé řešení musí respektovat základní konstrukci dávky, současně však musí být založeno na individuálním posouzení podstatných okolností a přezkoumatelném odůvodnění; pouhé mechanické použití pojmů rodiny a nejmladšího dítěte nemusí u situací, které zákon výslovně nepředvídá, postačovat.

[26] Z těchto úvah ovšem neplyne, že by v obdobných případech vznikal nárok na dva plné rodičovské příspěvky v jedné rodině, ani že má v projednávané věci na příspěvek nárok Sabina. I při případném použití analogie musí zůstat zachováno systematické východisko zákona, podle něhož se podpora váže k nejmladšímu dítěti (nejmladším dětem) v rodině a souběh dvou samostatných plných dávek je vyloučen. Úvaha se proto může týkat pouze toho, zda atypická souběžná péče o více téměř stejně starých dětí neodůvodňuje v rámci nároku vztahujícího se k nejmladším téměř stejně starým dětem vyšší rozsah podpory, obdobně jako v zákonem výslovně upravených případech. NSS tím nepředjímá existenci ani výši konkrétního nároku; podává pouze obecné interpretační vodítko pro případ, že správní orgány budou posuzovat nárok rodiny ve skutkově srovnatelných situacích. Tehdy se musí s uvedenými hledisky výslovně a přezkoumatelně vypořádat.

[27] Zrušíli Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, může podle § 110 odst. 2 s. ř. s. současně s jeho zrušením sám o žalobě rozhodnout, pokud byly pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.

[28] V nyní projednávané věci jsou splněny zákonné podmínky pro zamítnutí žaloby Nejvyšším správním soudem. Rozsudek krajského soudu byl tímto rozsudkem zrušen. Zároveň NSS shledal, že žaloba byla nedůvodná. Pro tento závěr existovaly důvody již v řízení před krajským soudem. Skutkový stav byl rovněž dostatečně zjištěn a není třeba jej doplňovat ani provádět další procesní úkony. Tento postup odpovídá procesní ekonomii soudního řízení, protože po vrácení věci by krajský soud při vázanosti právním názorem NSS neměl jinou možnost než žalobu zamítnout. Rozhodnutí není pro žalobkyni ani překvapivé, protože následuje argumentaci správních orgánů, ke které se měla možnost vyjádřit, což ostatně také učinila.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnosti vyhověl, zrušil rozsudek krajského soudu a žalobu zároveň zamítl. O věci rozhodl soud bez jednání podle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., podle které o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.

[30] O náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti rozhodl NSS podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu ale žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. října 2026

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu