9 As 108/2026

Plný text

9 As 108/2026 - 39
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Ing. V. H., zast. Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem [adresa] Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. MSK 151619/2025, za účasti osoby zúčastněné na řízení: TMobile Czech Republic a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, zast. Mgr. Jakubem Laimarem, advokátem se sídlem [adresa] Havířov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2026, č. j. 25 A 12/202649,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 10 140 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Jakuba Laimara, advokáta se sídlem [adresa] Havířov, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále jen „magistrát“) ze dne 23. 7. 2025, č. j. SMO/401825/25/ÚPaSŘ/Lár (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o omezení žalobcova vlastnického práva k pozemku parc. č. XA v katastrálním území x, ve prospěch osoby zúčastněné na řízení jako vyvlastnitele (dále též „OZNŘ“), a to zřízením věcného břemene – služebnosti spočívající ve zřízení a provozování stavby veřejné komunikační sítě elektronických komunikací. Na základě následně podaného odvolání žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí nyní napadeným rozhodnutím.

[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, která byla výše nadepsaným usnesením odmítnuta pro opožděnost. Krajský soud vysvětlil, že se na řízení o vyvlastnění vztahuje zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „liniový zákon“). O této skutečnosti byli dle krajského soudu účastníci vyvlastňovacího řízení vyrozuměni oznámením o zahájení řízení ze dne 28. 11. 2024 (dále jen „oznámení“). Dle § 2 odst. 2 liniového zákona se lhůta pro podání žaloby zkracuje na polovinu, tedy oproti dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na délku 1 měsíce. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 12. 2025. Žalobce podal žalobu dne 16. 2. 2026, nicméně lhůta k jejímu podání uplynula již dne 15. 1. 2026. Krajský soud proto žalobu odmítl. Dále zdůvodnil, z jakého důvodu nepřiznal OZNŘ náhradu nákladů řízení.

II. Obsah kasační stížnosti a navazující podání

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označené usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., na základě kterého požadoval napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Stěžovatel nezpochybnil, že stavba podzemního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě spadá pod infrastrukturu elektronických komunikací dle § 1 odst. 11 liniového zákona. Nicméně připomněl ustanovení § 2 odst. 1 liniového zákona, dle kterého mají být účastníci vyvlastňovacího řízení poučeni o tom, že se na řízení vztahuje liniový zákon. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 As 246/202442, dle kterého nebyloli účastníkům sděleno, že se řízení vede dle liniového zákona, nelze aplikovat ustanovení o zkrácení žalobní lhůty. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že se řádně nezabýval tím, zda se oznámení, ve kterém mělo být poučení o vedení řízení dle liniového zákona, dostalo do dispoziční sféry stěžovatele.

[5] Stěžovatel nejprve shrnul průběh vyvlastňovacího řízení. Uvedl, že již ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 19. 5. 2025 výslovně namítl, že správní spis neobsahoval řádnou doručenku k oznámení. Ve spise se nacházel pouze výpis z internetové služby České pošty „Sledování zásilek“ k zásilce č. x. Z tohoto výpisu není mj. patrné, kdo byl adresátem, na jakou adresu byla zásilka doručována, jaká písemnost byla jejím obsahem, zda byla adresátovi zanechána výzva k vyzvednutí, ke kterému dni byla zásilka připravena k vyzvednutí, zda a komu byla zásilka dodána apod. Magistrát reagoval tvrzením, že součástí spisu jsou doklady o doručení oznámení, a odkázal na údaje o uložení zásilky dne 29. 11. 2024 a jejím vložení do schránky dne 17. 12. 2024. Konkrétní listinu ale neoznačil. Po vyjádření stěžovatele ze dne 19. 5. 2025 byly do správního spisu doplněny doklady týkající se doručování písemností v předcházejícím územním řízení. Obálka či dodejka vztahující se k oznámení doplněna nebyla. Stěžovatel ve vyvlastňovacím řízení trval na tom, že doplněné doklady řádné doručení neprokazují.

[6] Krajský soud dle stěžovatele nezdůvodnil, z jakého konkrétního dokladu soud dovodil doručení oznámení stěžovateli, zda měl k dispozici obálku nebo doručenku, zda zkoumal zanechání výzvy a zákonné poučení, správnost doručovací adresy, zda provedl důkaz výpisem ze sledování zásilky a jak vyhodnotil námitky stěžovatele ve vyvlastňovacím řízení. Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2025, č. j. 3 Afs 154/202433, dle kterého krajský soud nepostavil najisto okolnosti doručení a neumožnil tehdejší žalobkyni vyjádřit se ke skutečnostem, na nichž mělo odmítnutí žaloby záviset. Stěžovatel neměl možnost se vyjádřit ke konkrétnímu doručovacímu dokladu, který krajský soud použil, případně namítnout jeho nedostatky. Stěžovatel mimo to upozornil na prvotní postup krajského soudu, který činil kroky k projednání žaloby a nevedl řízení tak, aby rozhodl ve lhůtě 90 dnů dle § 2 odst. 2 liniového zákona.

[7] Dále stěžovatel upozornil na to, že oznámení označovalo zamýšlenou stavbu za energetickou infrastrukturu dle § 1 odst. 4 liniového zákona, krajský soud však dospěl k závěru, že se jedná o infrastrukturu elektronických komunikací dle § 1 odst. 11 liniového zákona. Dle stěžovatele je nicméně v prvoinstančním rozhodnutí uvedeno, že účastníci řízení byli v oznámení vyrozuměni o použití liniového zákona z důvodu vyvlastnění stavby ve smyslu § 1 odst. 11 liniového zákona. Tento popis je v rozporu se skutkovým zjištěním krajského soudu o skutečném obsahu oznámení. Na základě všech uvedených skutečností stěžovatel dospěl k závěru, že krajský soud nemohl nedostatky postupu magistrátu napravit tím, že změnil právní kvalifikaci stavby a na základě vlastní kvalifikace spojil s řízením následek v podobě zkrácení žalobní lhůty.

[8] Stěžovatel shrnul, že nebylo prokázáno splnění informační povinnosti dle § 2 odst. 1 liniového zákona, nebylo tedy možné použít zkrácení lhůty dle § 2 odst. 2 zmíněného zákona. Stěžovatel podal žalobu včas, tj. ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí dne 15. 12. 2025, kdy poslední den lhůty byl nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí 16. 2. 2026.

[9] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud provedl, případně uložil krajskému soudu provést, dokazování mj. správním spisem magistrátu, oznámením, originálem obálky, dodejky či jiného dokladu prokazujícího doručení oznámení, výpisem ze systému České pošty, vyjádřením stěžovatele ze dne 19. 5. 2025, 18. 7. 2025, výzvou ze dne 15. 7. 2025, prvoinstančním a napadeným rozhodnutím a spisem krajského soudu.

[10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout, jelikož veškeré podstatné skutečnosti jsou obsaženy ve správních spisech.

[11] Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry napadeného usnesení a navrhla kasační stížnost zamítnout. Dle OZNŘ je pro aplikaci liniového zákona rozhodné nikoliv kvalifikování stavby, ale její objektivní věcná povaha. Stavba byla popisována jako stavba podzemního optického vedení veřejné komunikační sítě elektronických komunikací, která ze své podstaty spadá pod definici v § 1 odst. 11 liniového zákona. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že na str. 2 oznámení je výslovně uvedeno, že se na vyvlastňovací řízení vztahuje liniový zákon. Sama ve své žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení uváděla, že se domáhá rozhodnutí ve smyslu liniového zákona. Stěžovatel byl právně zastoupen advokátem a od počátku věděl o vedení řízení v režimu liniového zákona.

[12] Dále OZNŘ uvedla, že doručenka k oznámení je obsažena ve správním spise a přesvědčivě prokazuje jeho doručení stěžovateli. Stěžovatel ve vyvlastňovacím řízení činil úkony, o jeho zahájení tedy věděl. I pokud by stěžovatel nebyl informován o zahájení vyvlastňovacího řízení, případné vady formálního doručení byly plně zhojeny. Ani výslovné poučení o zkrácené jednoměsíční žalobní lhůtě nemuselo být obsaženo v napadeném rozhodnutí, jelikož zkrácená lhůta je lhůtou zákonnou a správní orgány nemají povinnost poučovat účastníky o právu napadnout jejich rozhodnutí žalobou, ani o případných lhůtách.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[14] Nejvyšší správní soud je oprávněn posuzovat pouze zákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., čehož se ostatně stěžovatel domáhá. Kasační stížnost je tedy přípustná.

[15] Kasační stížnost není důvodná.

[16] Stěžovatel obsahově namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení spočívající v tom, že se krajský soud nezabýval tím, zda se oznámení dostalo do dispoziční sféry stěžovatele. Kasační námitka není důvodná.

[17] Z bodu 2. napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud ověřil ze správního spisu, že účastníci vyvlastňovacího řízení byli oznámením vyrozuměni o tom, že se na projednávanou věc vztahuje liniový zákon. Absence výslovného zdůvodnění, z jakého dokladu o doručení oznámení apod. krajský soud vycházel, nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Stěžovatel v žalobě výslovně nenamítal, že by mu oznámení nebylo doručeno. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit v tom, že krajský soud otázku vyrozumění stěžovatele o aplikaci liniového zákona nevypořádal. Zda však krajský soud dospěl ke správnému věcnému závěru, bude předmětem následujícího posouzení.

[18] Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že podstata nyní projednávané věci se týká otázky, zda se oznámení dostalo do sféry vlivu stěžovatele, tedy zda byl v souladu s § 2 odst. 1 liniového zákona řádně poučen o tom, že na vyvlastňovací řízení se vztahuje liniový zákon. V případě chybějícího poučení by totiž nebylo možné aplikovat ustanovení o zkrácených lhůtách k podání žaloby dle § 2 odst. 2 liniového zákona (viz stěžovatelem odkazovaný rozsudek č. j. 6 As 246/202442, odst. [27], a v něm citované rozsudky).

[19] V nyní projednávané věci není sporné, že se na vyvlastňovací řízení vztahoval liniový zákon. Krajský soud v bodech 4. a 5. napadeného usnesení konstatoval, že stavba veřejné komunikační sítě elektronických komunikací nespadá pod definici energetické infrastruktury dle § 1 odst. 4 liniového zákona, jak původně zamýšlel magistrát, nýbrž pod definici infrastruktury elektronických komunikacích dle § 1 odst. 11 stejného zákona. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v bodě 5. napadeného usnesení, že nepřesnost v právní kvalifikaci nic nezmění na tom, že vyvlastňovací řízení mělo probíhat a probíhalo dle liniového zákona. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti výslovně uvedl, že tento závěr krajského soudu nezpochybňuje.

[20] Lichá je tedy kasační námitka stěžovatele poukazující na nedůsledné používání definicí magistrátem, který v oznámení pracoval s definicí infrastruktury dle § 1 odst. 4 liniového zákona, zatímco v prvoinstančním rozhodnutí s definicí infrastruktury dle § 1 odst. 11 stejného zákona. Lze připustit, že magistrát se rozporného užívání definic skutečně dopustil, nicméně tato skutečnost nemá vliv na posouzení otázky, zda bylo oznámení stěžovateli řádně doručeno a zda byl vyrozuměn o aplikaci liniového zákona. K tomu kasační soud dále uvádí, že krajský soud v napadeném usnesení výslovně netvrdil, že magistrát v prvoinstančním rozhodnutí pracoval s definicí dle § 1 odst. 4 liniového zákona, jak stěžovatel naznačil v kasační stížnosti. Krajský soud v bodě 2. a 4. napadeného usnesení shrnuje obsah oznámení, nikoliv prvoinstančního rozhodnutí. Kasační námitka, že závěry krajského soudu jsou v rozporu s jeho skutkovými zjištěními, je tedy nedůvodná a míjí se s podstatou nyní projednávané věci.

[21] Co se týče samotného doručení oznámení, stěžovatel namítá, že mu nebylo doručeno a že se ve správním spise nenachází doklad o jeho doručení, nýbrž pouhý výpis z internetové služby České pošty „Sledování zásilek“ k zásilce č. x. S tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Kasační soud ověřil ze správního spisu, že na č. l. 3 se nachází oznámení, ve kterém je obsaženo výslovné poučení účastníků řízení dle § 2 odst. 1 liniového zákona. K této písemnosti je přiložen výpis z internetové služby „Sledování zásilek“, jak uvádí stěžovatel, ale také doručenka, ze které vyplývá, že magistrát odeslal stěžovateli na adresu bydliště písemnost s označením „SMO/721478/24/ÚPaSŘ/Lár, SSMO/666174/24/ÚPaSŘ/3“, která odpovídá číslu jednacímu a spisové značce na oznámení. Z doručenky dále vyplývá, že adresát nebyl zastižen, zásilka tedy byla připravena k vyzvednutí dne 29. 11. 2024 a následně vložena do schránky dne 17. 12. 2024. Časový okamžik uložení zásilky a následné vložení do schránky odpovídá i výpisu z internetové služby „Sledování zásilek“ na stejném č. l. správního spisu. Není tedy pravdou, že by správní spis neobsahoval řádný doklad o doručení oznámení.

[22] Výše uvedený postup doručení odpovídá postupu uložení dle § 23 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle § 24 odst. 1 správního řádu platí, že jestliže si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Fikce doručení nastává posledním dnem úložní lhůty, nikoli až vhozením písemnosti do schránky. Vložení písemnosti do schránky má pouze informační význam (viz rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 As 158/201425, odst. [31] a [33]). Oznámení bylo připraveno k vyzvednutí dne 29. 11. 2024, desetidenní lhůta k vyzvednutí tedy uplynula 9. 12. 2024 a v tento okamžik nastala tzv. fikce doručení.

[23] Mimo to kasační soud uvádí, že ze správního spisu dále vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, dne 9. 4. 2025 nahlédl do správního spisu a pořídil si fotokopie listin založených ve spise. Stěžovatel tak byl i materiálně seznámen s obsahem spisu, tedy i s oznámením.

[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že oznámení bylo stěžovateli řádně doručeno a stěžovatel byl tedy vyrozuměn o aplikaci liniového zákona ve vyvlastňovacím řízení. K podání žaloby proti napadenému rozhodnutí stěžovateli tedy běžela měsíční lhůta dle § 2 odst. 2 liniového zákona ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. Napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 15. 12. 2025, lhůta k podání žaloby uplynula dne 15. 1. 2026. Pokud krajský soud žalobu mu doručenou dne 16. 2. 2026 odmítl výše nadepsaným usnesením pro opožděnost, učinil tak v souladu se zákonem.

[25] Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na to, že krajský soud nedodržel lhůtu 90 dnů k vydání rozhodnutí dle § 2 odst. 2 liniového zákona, jelikož se jedná o lhůtu pořádkovou, s jejímž marným uplynutím zákon nespojuje žádné negativní důsledky pro rozhodnutí samé (srov. rozsudky NSS ze dne 5. 6. 2024, č. j. 7 As 16/202427, odst. [18], či ze dne 21. 5. 2024, č. j. 8 As 55/2024162, odst. [66]).

[26] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že správním spisem magistrátu, oznámením, originálem obálky, dodejky či jiného dokladu prokazujícím doručení oznámení, výpisem ze systému České pošty, vyjádřením stěžovatele ze dne 19. 5. 2025, 18. 7. 2025, výzvou ze dne 15. 7. 2025, prvoinstančním a napadeným rozhodnutím a spisem krajského soudu, jak navrhoval stěžovatel v kasační stížnosti, nedokazoval. Všechny uvedené listiny jsou součástí správního spisu a pokud soud vychází z údajů obsažených ve správním spise, aby ověřil skutkový a právní stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, nejedná se o dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s. (blíže viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008117, č. 2383/2011 Sb., právní věta II.).

IV. Závěr a náklady řízení

[27] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.

[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.

[29] O náhradě nákladů osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud rozhodoval podle § 60 odst. 5 s. ř. s. aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., dle kterého má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Osoba zúčastněná na řízení bránila své právo vyvlastnitele vyplývající z napadeného rozhodnutí. Soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za zastupování, a to přípravy a převzetí zastoupení a sepsání vyjádření ke kasační stížnosti. Odměna za dva úkony činí 2 x 4 620 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. K tomu je třeba připočíst 2 x 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Odměna a náhrada hotových výdajů nejsou zvýšeny o daň z přidané hodnoty, neboť zástupce výslovně kasačnímu soudu sdělil, že není plátcem této daně. Stěžovatel je tedy povinen OZNŘ nahradit náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Jakuba Laimara.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu