9 As 184/2025

Plný text

9 As 184/2025 - 43
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: Bossink Nutzfahrzeuge GmbH, se sídlem [adresa] NordrheinWestfalen, Spolková republika Německo, zast. Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022, č. j. MD1783/2022110/11, sp. zn. MD/1783/2022/110, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2025, č. j. 61 A 4/2023117,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Projednávaná věc se týká rozhodnutí, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupků dle § 35 odst. 2 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Nejvyšší správní soud ve věci rozhoduje podruhé. Na základě předchozí kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. 9 As 88/202449, zrušil prvotní rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024, č. j. 61 A 4/202374, ve výrocích I., III. a IV. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; v rozsahu, v němž směřovala proti výroku II. napadeného rozsudku, pak kasační stížnost odmítl. I proti následnému rozsudku krajského soudu ze dne 19. 11. 2025, č. j. 61 A 4/2023117, podal kasační stížnost žalovaný. Vzhledem k jejímu zaměření na relativně izolovanou otázku totožnosti skutků uvádí Nejvyšší správní soud dále v textu pouze okolnosti rozhodné pro její posouzení.

[2] Na základě silniční kontroly provedené Policií České republiky dne 29. 9. 2021, která se týkala celkem čtyř vozidel žalobkyně, uznal Krajský úřad Jihočeského kraje příkazem ze dne 6. 10. 2021, č. j. KUJCK 110066/2021, žalobkyni vinnou ze spáchání osmi přestupků dle § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě. Tří z nich, specifikovaných ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1) příkazu, se žalobkyně dopustila tím, že porušila povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, ze dne 4. 2. 2014, o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy (dále jen „nařízení č. 165/2014“), a to v případě výroku I.A.1) konkrétně tak, že „při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 bylo Policií České republiky odhaleno, že vozidlo registrační značky (dále jen ‚RZ‘) x vybavené digitálním tachografem, provozované v den kontroly obviněným, bylo v čase zastavení vozidla v 09:17 h řízené panem R. W. bez vložené karty řidiče“ (dále jen „vozidlo č. 1“). Tzv. skutkové věty přestupků uvedených v dalších výrocích se lišily pouze v tom, že se v případě výroku I.C.1) jednalo o vozidlo registrační značky x řízené B. D. a zastavené v 9:50 hod. [dále jen „vozidlo č. 3“] a v případě výroku I.D.1) o vozidlo registrační značky x řízené M. V. a zastavené v 9:00 hod. [dále jen „vozidlo č. 4“].

[3] Poté, co žalobkyně proti příkazu podala odpor, vydal krajský úřad dne 30. 11. 2021 rozhodnutí č. j. KUJCK 133805/2021, v němž shora popsané přestupky vymezil shodně jako v příkazu. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním, na jehož základě je žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2022, č. j. MD1783/2022110/4, zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání. Vázán rozhodnutím odvolacího orgánu krajský úřad usnesením ze dne 12. 8. 2022, č. j. KUJCK 99915/2022, řízení o dotčených přestupcích zastavil podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), s tím, že skutky se tak, jak byly popsány, nestaly.

[4] Krajský úřad posléze žalobkyni dne 15. 8. 2022 oznámil zahájení řízení o přestupcích dle § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, a to pro podezření z porušení povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, jehož se žalobkyně dle bodu A.1) oznámení dopustila tím, že nezajistila „řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, když blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 h do 8:45 h dne 29. 9. 2021 řídil Vozidlo č. 1, aniž by používal svoji kartu řidiče, když bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu Vozidla č. 1 vloženou kartu řidiče“. Shodně vymezených přestupků se žalobkyně dopustila též dle bodů C.1) a D.1) oznámení s tím rozdílem, že se jednalo v prvém případě o vozidlo č. 3 a dobu od 8:35 hod. do 8:46 hod. a v druhém případě o vozidlo č. 4 a dobu od 8:34 hod. do 8:46 hod.

[5] V následném rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022, č. j. KUJCK 109865/2022, krajský úřad uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků dle § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, kterých se dopustila (mimo jiné) porušením povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, neboť nezajistila řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dle výroku I.A.1) rozhodnutí provedla dne 29. 9. 2021 v 9:17 hod. na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, Policie České republiky silniční kontrolu zaměřenou na dodržování předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u vozidla č. 1 vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného žalobkyní při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu, v době kontroly řízeného R. W. „Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 h do 8:45 h dne 29. 9. 2021 Vozidlo č. 1 řídil, aniž by používal svoji kartu řidiče, když bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče.“ Shodně vymezených přestupků se žalobkyně dopustila též dle výroku I.C.1) rozhodnutí, který se týkal vozidla č. 3, u něhož byla silniční kontrola provedena v 9:50 hod. a bylo zjištěno řízení vozidla bez použití karty řidiče v době od 8:35 hod. do 8:46 hod., a dále dle výroku I.D.1) rozhodnutí, který se týkal vozidla č. 4, u něhož byla silniční kontrola provedena v 9:00 hod. a bylo zjištěno řízení vozidla bez použití karty řidiče v době od 8:34 hod. do 8:46 hod.

[6] Proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobkyně odvolání. Žalovaný sice rozhodnutím ze dne 21. 11. 2022, č. j. MD1783/2022110/11, napadené rozhodnutí částečně změnil, ve vztahu k výrokům o vině žalobkyně ze spáchání tří shora specifikovaných přestupků však výrokem II. odvolání zamítl. Tento výrok rozhodnutí žalovaného nicméně poté k žalobě žalobkyně zrušil krajský soud výrokem I. rozsudku ze dne 28. 2. 2024, č. j. 61 A 4/202374. Ve vztahu k dotčeným přestupkům, a dále též ohledně přestupků uvedených ve výrocích I.A.2), I.B.1), I.C.2) a I.D.2) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022, shledal důvodnou námitku porušení zásady ne bis in idem, tedy zákazu opětovného rozhodování o týchž přestupcích, o nichž správní orgány již pravomocně rozhodly. Podstata skutků popsaných v označených výrocích rozhodnutí krajského úřadu spočívala dle krajského soudu v tom, že žalobkyně nezajistila u svých řidičů plnění zákonných povinností dle § 27 zákona o silniční dopravě. To se projevilo tím, že v tachografu za jízdy krátce před silniční kontrolou nebyla vložena karta řidiče a řidiči vozidel č. 1, č. 3 a č. 4 při silniční kontrole nepředložili řádně vedené záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, resp. nedoplnili do nich potřebné údaje. U těchto skutků docházelo pouze ke změnám popisu skutku, podstata jednání ovšem zůstala stejná. Spočívala v nezajištění plnění zákonných povinností, tj. aby ke dni silniční kontroly řidiči shora uvedených vozidel řídili s vloženou kartou řidiče do tachografu a řádně vedli příslušné evidence a tyto údaje v úplné podobě předložili ke kontrole. Totožný je i následek, neboť porušení uvedených povinností vedlo k absenci požadovaných údajů a znemožnilo kontrolu dodržování bezpečnostních přestávek. Okolnosti, které žalovaný považoval z pohledu zachování totožnosti skutku za zásadní, jsou ve skutečnosti marginální. Podstata skutku, tj. jednání i následek v podobě nezajištění plnění konkrétních zákonných povinností v době silniční kontroly a znemožnění následné kontroly požadovaných dat, zůstala zachována. Uvedené jednání i následek jsou navázány na tutéž silniční kontrolu uskutečněnou dne 29. 9. 2021.

[7] Jak uvedeno již výše, žalovaný podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Na jejím základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. 9 As 88/202449, zrušil mimo jiné i výrok I. napadeného rozsudku ze dne 28. 2. 2024. Přisvědčil námitce žalovaného, že krajský soud nedostatečně rozlišoval mezi jednotlivými povinnostmi uloženými zahraničním dopravcům zákonem o silniční dopravě. Závěr o totožnosti skutků, který krajský soud paušálně opřel o nesprávný právní názor, že jak nepředložení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, tak jejich nevedení řádným způsobem, představuje jeden skutek, nemůže v rámci kasačního přezkumu jako zákonný obstát. Nejvyšší správní soud proto krajskému soudu uložil, aby se otázkou totožnosti skutků, u nichž došlo k zastavení přestupkového řízení, zabýval opětovně.

[8] V návaznosti na to krajský soud výrokem I. rozsudku ze dne 19. 11. 2025, č. j. 61 A 4/2023117, (mimo jiné) zrušil výrok II. rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022 pouze v rozsahu týkajícím se výroků I.A.1), I.C.1) a I.D.1) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022 a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení; ve zbytku pak výrokem II. žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud ve vztahu k dotčeným přestupkům [uvedeným ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022] setrval na závěru, že naplňují totožnost skutku. V prvním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 krajský úřad shledal, že žalobkyně porušila zákon o silniční dopravě tím, že řidiči řídili vozidla č. 1, 3 a 4 bez vložené karty řidiče v tachografu. V pozdějším rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 k uvedenému doplnil některé dílčí okolnosti věci jako místo provedení silniční kontroly, vymezení kontrolovaného období, popřípadě že vozidlo bylo v době kontroly bez nákladu, a dále pozměnil svůj závěr ohledně osob řidičů, kteří řídili vozidla bez vložené karty řidiče, neboť se nepodařilo s jistotou určit, kdo vozidla řídil v uvedených časech. V podstatných bodech se však popsaná přestupková jednání neliší a jsou stále stejná. Žalobkyně nezajistila, aby řidiči řádně vedli potřebné záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku prostřednictvím záznamového zařízení, resp. konkrétně nezajistila, aby řidiči řídili vozidla s vloženými kartami řidiče. Dílčí změny doznaly pouze popisy skutků tj. zejména upřesnění doby řízení bez vložené karty řidiče, a naopak zobecnění ve vztahu k totožnosti řidičů, kteří v té době vozidlo řídili. Totožný je pak i právně relevantní následek. Tyto záznamy nebyly v důsledku nevložení karty řidiče úplné (řádně vedené) a neumožňovaly kontrolu požadovaných dat ke dni silniční kontroly. V daném případě se jednalo o stejné skutky, o nichž krajský úřad již dříve usnesením ze dne 12. 8. 2022 pravomocně zastavil řízení. Vzhledem k § 77 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky tak o nich nemohl zahájit nové řízení.

II. Kasační stížnost

[9] Žalovaný („stěžovatel“) podal proti výroku I. rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud tento výrok napadeného rozsudku zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[10] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil totožnost skutků, o nichž bylo zastaveno řízení usnesením ze dne 12. 8. 2022, a skutků, o nichž krajský úřad vydal rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 (ve znění rozhodnutí stěžovatele ze dne 21. 11. 2022). Důvody, které krajský soud k dané problematice uvedl, nejsou příliš obsáhlé. Není zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci krajského úřadu uvedenou v průběhu správního řízení, jakož i právní argumentaci stěžovatele vyjádřenou jednak ve vyjádření k žalobě, jednak v první kasační stížnosti. Napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný.

[11] Podle stěžovatele krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v prvním rozsudku NSS ze dne 21. 8. 2025. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2021 uznal krajský úřad žalobkyni vinnou z přestupku podle § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustila porušením § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, kdy při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 policie zjistila, že žalobkyní provozovaná vozidla č. 1, 3 a 4, v nichž byl nainstalován digitální tachograf, byla v době zastavení řízena řidičem bez vložené karty řidiče. Ačkoli podle kontrolních protokolů byla uvedená vozidla zastavena dne 29. 9. 2021 po deváté hodině a dle zjištění policie nebyly ve slotech jejich digitálních tachografů vloženy karty řidiče, tak z elektronických dat stažených z paměti digitálních tachografů vyplynulo, že poslední záznam o jízdě bez vložené karty řidiče byl evidován v době od 8:34 hod. do 8:45 hod. (vozidlo č. 1), od 8:35 hod. do 8:46 hod. (vozidlo č. 3) a od 8:34 hod. do 8:46 hod. (vozidlo č. 4); poté následovala činnost označená jako „jiná práce“ či „doba odpočinku“. Na základě vyhodnocení těchto elektronických dat musel stěžovatel učinit logický závěr, že dotyčná vozidla nemohla být v době jejich zastavení (v době 9:17 hod., 9:50 hod. a 9:00 hod.), řízena bez vložené karty řidiče v digitálním tachografu, neboť uvedený čas nekorespondoval s posledním časem jízdy, jak je zaznamenán ve stažených elektronických datech. V uvedených časech se vozidla již vůbec nepohybovala.

[12] Zároveň s tím tedy nebylo možné učinit bez důvodných pochybností ani závěr o tom, že by uvedená vozidla byla v těchto časech řízena přímo řidiči W., D. a V. bez jejich vložených karet řidiče v čase naposledy učiněné jízdy, jak je zaznamenána ve stažených elektronických datech, tj. v době od 8:34 hod. do 8:45 hod. (vozidlo č. 1), od 8:35 hod. do 8:46 hod. (vozidlo č. 3) a od 8:34 hod. do 8:46 hod. (vozidlo č. 4). Vzhledem k uvedenému tedy nebylo možné byť jen uvažovat o tom, že by při změně času, způsobu spáchání a osob, jejichž prostřednictvím došlo ke spáchání skutku, mohla být zachována totožnost skutků.

[13] Po zrušení rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 11. 2021 tak pro nové projednání věci nemohl být zvolen jiný než použitý postup, na jehož základě krajský úřad řízení pro část skutků zastavil a žalobkyni v oznámení o zahájení řízení řádně vyrozuměl o tom, pro které správně skutkově vymezené a právně kvalifikované skutky je s ní řízení vedeno. Jednalo se o zcela jiné skutky, neboť žalobkyně je spáchala prostřednictvím zcela jiných osob a ve zcela jiném časovém období. K těmto podstatným okolnostem krajský soud nepřihlédl. Akcentoval pouze, že záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebyly řádně vedeny prostřednictvím záznamových zařízení jednotlivých vozidel. To je bezpochyby neměnná veličina, avšak v projednávané věci má spíše marginální význam. V daném případě v obecné rovině nebyla zachována ani totožnost jednání, neboť osoby řidičů byly vymezeny naprosto odlišně, ani totožnost následku, neboť je jinak určeno časové období, v němž mělo k nezajištění řádného vedení záznamů dojít. Zároveň nedošlo k překrytí skutků. Původně vymezené skutky nejsou nahrazeny těmi nově vymezenými, šlo o odlišná jednání. Pokud by došlo k jejich prokázání, bylo by možné žalobkyni postihnout za každé z nich.

[14] Stěžovatel nemohl zhojit vady rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 11. 2021 v rámci odvolacího řízení. Fakticky by totiž zcela nahradil nejen výrokovou část, ale i odůvodnění této části. Skutky se tak, jak je v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 popsal krajský úřad, nestaly. Zastavení řízení o nich postupem podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky bylo vzhledem k procesním právům žalobkyně zcela namístě. Pokud by žalovaný postupoval opačně, žalobkyně by mohla namítat, že řízení nebylo zahájeno pro skutek, pro který byla shledána vinnou.

[15] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[16] Kasační stížnost je projednatelná. Tak tomu je i přesto, že Nejvyšší správní soud již v projednávané věci jednou rozhodl rozsudkem č. j. 9 As 88/202449, kterým ke kasační stížnosti žalovaného částečně zrušil první rozsudek krajského soudu. Nyní podaná kasační stížnost však není nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní [„s. ř. s.“], neboť žalovaný v ní namítá, že se krajský soud v napadeném rozsudku neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (fakticky ovšem předkládá též otázky, k nimž Nejvyšší správní soud v této věci dosud nevyslovil závazný právní názor), jednak poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[17] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[18] Kasační stížnost není důvodná.

[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval poměrně obecně uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jež má z logiky kasačního přezkumu přednost před posouzením námitek věcných. Pokud jde o samotný obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, postačí odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Je přitom rozhodné, že konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). Povinnost řádného odůvodnění rozsudku neznamená povinnost podrobně odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení, postačí proti námitkám účastníka řízení postavit vlastní argumentační celek, v jehož konkurenci námitky ve svém souhrnu neobstojí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 222/18, obdobně rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/201738, odst. [16], nebo ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 As 123/202255, odst. [12]).

[20] Krajský soud k námitce porušení zásady ne bis in idem a k problematice totožnosti skutků takový argumentační celek vystavěl v části V.C (body 45. až 70.) odůvodnění napadeného rozsudku. Z této části napadeného rozsudku jsou jednoznačně zřejmé důvody, pro něž krajský soud nepovažoval za opodstatněnou právní argumentaci stěžovatele. Ostatně stěžovatel proti těmto důvodům věcně brojí v části VII. kasační stížnosti. Poukazovalli v této souvislosti na to, že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho úvahami obsáhle uvedenými jak v napadených správních rozhodnutích, tak ve vyjádření k žalobě a v kasační stížnosti proti prvnímu rozsudku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se nejedná o odkaz na jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci uplatněnou v označených dokumentech, která by mohla být vzata v potaz jako součást důvodů kasační stížnosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/200579, a ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/201060). Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tak není důvodná.

[21] Věcnou podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil totožnost tří skutků, o nichž bylo již před vydáním rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022 [v němž jsou tyto skutky vymezeny ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1)] řízení zastaveno usnesením téhož úřadu ze dne 12. 8. 2022.

[22] Stěžovatel v prvé řadě namítl, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 9 As 88/202449. Tato námitka není důvodná.

[23] V prvním rozsudku ze dne 28. 2. 2024 (část IV.E) krajský soud dospěl k závěru o porušení zásady ne bis in idem nejen ve vztahu ke skutkům vymezeným ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022, ale též ohledně skutků vymezených v jeho výrocích I.A.2), I.B.1), I.C.2) a I.D.2). Nejvyšší správní soud se problematikou porušení zásady ne bis in idem zabýval v části III.a) rozsudku č. j. 9 As 88/202449. V tomto rozsudku však nevyslovil závazný právní názor v tom smyslu, že k porušení uvedené zásady nedošlo. Krajskému soudu pouze vytkl, že nedostatečně rozlišoval mezi jednotlivými povinnostmi uloženými zahraničním dopravcům zákonem o silniční dopravě a skutkovými podstatami přestupku obsaženými v § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, a závěr o totožnosti skutků paušálně opřel o nesprávný právní názor, že jak nepředložení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, tak jejich nevedení řádným způsobem, představuje jeden skutek. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud v bodě [55] rozsudku č. j. 9 As 88/202449 krajskému soudu uložil, aby se zaměřil „na popis jednotlivých skutkových okolností ve smyslu skutkových vět výroků prvostupňového rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 a ze dne 7. 9. 2022 o přestupcích“, a posoudil, „zda skutečně, bez ohledu na jejich právní kvalifikaci, popisují odlišné skutky, jak tvrdí stěžovatel, či nikoli“.

[24] Tomuto úkolu krajský soud v nyní napadeném rozsudku dostál. Problematikou se zabýval v části V.C rozsudku, v níž v návaznosti na východiska plynoucí ze zrušujícího rozsudku NSS nejprve porovnal jednotlivé popisy skutků uvedené v rozhodnutích správních orgánů a týkající se vozidel č. 1, 3 a 4, a poté svůj dřívější závěr korigoval tak, že skutky vymezené ve výrocích I.A.2), I.C.2) a I.D.2) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 9. 2022 (spočívající ve zpětném nedoplnění činností na kartu řidiče) nejsou totožné se skutky, o nichž bylo řízení dříve zastaveno. Ve vztahu ke skutkům vymezeným ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1) však i na základě nově provedeného posouzení setrval na svém závěru o jejich totožnosti se skutky, o nichž bylo řízení dříve zastaveno, a tedy o porušení zásady ne bis in idem.

[25] S tímto hodnocením, učiněným na základě východisek a úkolů vyslovených v rozsudku č. j. 9 As 88/202449, se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Krajský soud v bodech 57 až 64 dostatečně vyložil důvody, pro něž dospěl k závěru o totožnosti skutků. Uvedl, že od samého počátku řízení bylo podstatou jednání to, že žalobkyně obecně vzato nezajistila, aby řidiči řádně vedli potřebné záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku prostřednictvím záznamového zařízení, konkrétně pak nezajistila, aby řidiči neřídili vozidla č. 1, 3 a 4 bez vložených karet řidiče v tachografu. Oproti původnímu rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 krajský úřad v rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 ve výrocích I.A.1), I.C.1) a I.D.1) doplnil do formulace skutkových vět některé dílčí okolnosti, které přispěly jejich srozumitelnosti, obsahově však nepřinesly nic nového. Došlo zejména k upřesnění doby řízení bez vložené karty řidiče, a naopak zobecnění ve vztahu k totožnosti řidičů, kteří v té době vozidlo řídili. Totožný je i právně relevantní následek, tedy že tyto záznamy nebyly v důsledku nevložení karty řidiče úplné (řádně vedené) a neumožňovaly kontrolu požadovaných dat ke dni silniční kontroly.

[26] S tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí. Namítá, že se jednalo o zcela jiné skutky, neboť žalobkyně je spáchala prostřednictvím jiných osob, pročež nebyla zachována totožnost jednání, a ve zcela jiném časovém období, což vedlo k nedodržení totožnosti následku. Stěžovatel se však mýlí. Ani v jednom případě se totiž na právním a skutkovém půdorysu dané věci [viz zejména § 27 a § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě a čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014] nejednalo o podstatnou okolnost, která by charakterizovala jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, ale pouze o okolnost individualizující skutek.

[27] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v bodech [75] a [76] rozsudku ze dne 4. 5. 2023, č. j. 1 As 286/202270, „[p]odstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku bude proto zachována, budeli zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, případně jsouli jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, U 21/27 SbNU 261). [...] Řízení slouží právě k tomu, aby konkrétní okolnosti charakterizující daný skutek byly zjištěny a ověřeny. Některé okolnosti tak mohou být oproti oznámení o zahájení řízení přidány, jiné naopak odpadnou, ukáželi se, že jsou pro následek irelevantní. Toto upřesnění nenarušuje totožnost skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 279/2000).“

[28] Právě a pouze k takovému upřesnění skutků bez relevantního vlivu na jejich podstatu v nyní projednávané věci došlo. Precizace časových okamžiků či úseků, kdy byla vozidla řízena bez vložených karet řidiče, podstatu věci neměnila, a v daném případě ani nemohla vést k záměně s jiným skutkem. Namísto původně uvedeného času vymezeného v návaznosti na policejní kontrolní protokoly jako čas zastavení vozidla došlo po prozkoumání elektronických dat pouze k upřesnění v tom smyslu, že k jízdě bez vložené karty řidiče došlo týž den v určitém časovém rozmezí poměrně krátce (v řádu desítek minut) před samotnou silniční kontrolou. Z toho plyne i změna v označení řidičů, jejichž prostřednictvím došlo ke spáchání přestupků. Původně byli takto označeni řidiči, kteří se nacházeli ve vozidlech v době samotné kontroly, zatímco dle konečného popisu skutků se jednalo o blíže nezjištěné řidiče. Ostatně již ze skutečnosti, že správní orgány po upřesnění časů, v nichž mělo dojít ke spáchání skutků, nezjišťovaly osoby konkrétních řidičů, je zřejmé, že přesné určení těchto subjektů nebylo pro vymezení skutků zásadní. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že podstata skutků, tj. jednání a jeho následek v podobě nezajištění plnění označených zákonných povinností ve vztahu ke konkrétní silniční kontrole a neumožnění kontroly požadovaných dat, zůstala zachována. Vedlyli správní orgány řízení o přestupcích za skutky, o nichž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že se tyto skutky nestaly, porušily § 77 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Krajský soud proto postupoval správně, pokud příslušné výroky napadeného správního rozhodnutí z tohoto důvodu zrušil.

[29] Vzhledem k závěru o totožnosti dotčených skutků není opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že po zrušení rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 11. 2021 v odvolacím řízení bylo namístě pouze zastavení řízení o daných přestupcích podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky a zahájení nového řízení o nich. V daném případě by totiž žalobkyně pouze na základě upřesnění okolností individualizujících skutek v průběhu správního řízení nemohla úspěšně namítat, že řízení nebylo zahájeno pro skutek, pro který byla shledána vinnou.

IV. Závěr a náklady řízení

[30] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

[31] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a úspěšná žalobkyně v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevynaložila.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu