Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

9 As 21/2026

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 18. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MALÍK RadanECLI:CZ:NSS:2026:9.As.21.2026.65
Další údaje
Předmět řízení: Telekomunikace, spoje, pošta

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (12) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

9 As 21/2026 - 73
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: Uniphone, s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Slovenská republika, zast. JUDr. F. B., hostujícím evropským advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem [adresa] Praha 9, proti rozhodnutím Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 7. 4. 2025, č. j. ČTÚ-5 918/2025-603, ze dne 7. 4. 2025, č. j. ČTÚ-5 919/2020-603, a ze dne 30. 4. 2025, č. j. ČTÚ-10 738/2025-603, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Vodafone Czech Republic a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 5, II) T-Mobile Czech Republic a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, zast. Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, III) O2 Czech Republic a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výrokům II., III. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 10 A 66/2025-111,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně, žalovaný a osoby zúčastněné na řízení I) a III) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit osobě zúčastněné na řízení II) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 134,70 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Ing. Karla Anderleho, advokáta se sídlem [adresa] Praha 1, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Předmětem projednávané věci je otázka, zda městský soud správně odmítl žaloby podané žalobkyní z důvodu, že přezkum rozhodnutí žalovaného (projednání a rozhodnutí věci) náleží soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení.

[2] Žalobkyně je podnikatelkou v oblasti elektronických komunikací ve Slovenské republice. Provozuje vlastní technické zařízení (jádro – core – mobilní sítě), které hodlá využívat pro poskytování služeb elektronických komunikací v tuzemsku, a vstoupit tak zde na trh mobilních služeb. Pro vstup na trh v tuzemsku však potřebuje přístup k mobilní rádiové přístupové síti v České republice, jejíž kmitočty již v minulosti přidělil žalovaný osobám zúčastněným na řízení – mobilním operátorům. Za účelem získání tohoto přístupu žalobkyně požádala operátory o zřízení přístupu k jejich mobilním rádiovým přístupovým sítím 2G a 4G s pozdějším rozšířením na 5G. Ani s jednou z osob zúčastněných na řízení – podnikatelů zajišťujících veřejnou komunikační síť v České republice – se však žalobkyni nepodařilo uzavřít smlouvu o přístupu k mobilní rádiové přístupové síti. Žalobkyně proto podala k předsedovi Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „předseda Rady ČTÚ“) tři návrhy na rozhodnutí sporu o přístupu k mobilním sítím s výše uvedenými operátory podle ustanovení § 80 odst. 7 ve spojení s § 127 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Předseda Rady ČTÚ rozhodnutími ze dne 16. 12. 2024, č. j. ČTÚ-10 170/2024-606/XXVI. vyř., ze dne 20. 12. 2024, č. j. ČTÚ-10 171/2024-606/XXIX. vyř., a ze dne 7. 2. 2025, č. j. ČTÚ-10 167/2024-606/XXIV. vyř., zamítl návrhy žalobkyně na uložení povinností operátorům uzavřít s ní smlouvy o přístupu k mobilním sítím dle jí předložených návrhů. V případě řízení se společností Vodafone navíc uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.

[4] Proti uvedeným rozhodnutím se žalobkyně bránila rozklady, které Rada ČTÚ zamítla výše nadepsanými rozhodnutími.

[5] Žalobkyně brojila proti jednotlivým rozhodnutím Rady ČTÚ samostatnými správními žalobami. Jednotlivé žaloby spojil městský soud napadeným usnesením k jejich společnému projednání (výrok I.), a současně žaloby odmítl (výrok II.) s odůvodněním, že věcně příslušným k projednání žalob je soud v občanském soudním řízení. Městský soud proto žalobkyni poučil o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci napadeného usnesení žaloby podle § 246 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k příslušným soudům (Obvodní soud pro Prahu 4 a Obvodní soud pro Prahu 5). Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.), a vrátil žalobkyni zaplacené soudní poplatky za žaloby (výrok V.).

I.a Procesní postup městského soudu

[6] Ještě před samotným spojením věcí a vydáním nyní napadeného usnesení městský soud poučil účastníky v jednotlivých samostatně vedených řízení o tom, že je v projednávané věci příslušný k projednání a rozhodnutí věci soud ve správním soudnictví (viz č. l. 111 spisu městského soudu sp. zn. 17 A 63/2025, č. l. 94 spisu městského soudu sp. zn. 10 A 66/2025, a č. l. 95 spisu městského soudu sp. zn. 10 A 67/2025). Městský soud k poučení přistoupil, jelikož žalobkyně a žalovaný zaujali odlišná stanoviska k otázce příslušnosti. Žalovaný totiž ve svých vyjádřeních opakovaně poukazoval na to, že soud ve správním soudnictví není příslušný k projednání nynější věci. Svůj názor podpořil poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 5 A 84/2021-105, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2024, č. j. 9 As 9/2024-60.

[7] Městský soud v poučeních shrnul, že odkazované rozsudky se zabývaly výhradně otázkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného, a to ve vztahu k jeho pravomoci rozhodovat ve sporu o povinnosti uzavřít dodatek ke smlouvě o propojení telekomunikačních zařízení a sítí. Správní soudy se zabývaly jedinou námitkou, kterou mohou posuzovat v případě, že projednání a rozhodnutí věci náleží soudu v občanském soudním řízení. Tomuto závěru však městský soud nyní nepřisvědčil, a to s odkazem na předchozí ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které má rozhodnutí žalovaného o stanovení ceny za přenos telefonních čísel, o které nebyla mezi operátory uzavřena dohoda, charakter cenového rozhodnutí. Ta vykazují převahu aspektů veřejnoprávních nad soukromoprávními, a proto je přezkoumávají soudy rozhodující ve správním soudnictví (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2011, č. j. 6 As 26/2011-90).

[8] Zároveň mají dle rozsudku NSS ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 As 48/2004-82, č. 882/2006 Sb. NSS, správní soudy pravomoc k přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým byl nahrazen dodatek ke smlouvě o propojení. Stejný závěr se dle městského soudu použije i v případě stanovení cen za toto propojení, jak vyplývá z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 11. 2008, č. j. Konf 21/2007-107, č. 1796/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 7. 2004, č. j. Konf 92/2003-18, č. 336/2004 Sb. NSS. Navíc závěr uvedený v rozsudku č. j. 3 As 48/2004-82 převzal do svého rozsudku ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 Ca 318/2008-88, městský soud. V něm konstatoval, že správní soudy mají pravomoc k přezkumu rozhodnutí žalovaného o stanovení povinnosti uzavřít dodatek ke smlouvě o propojení telekomunikačních zařízení a sítí ve věci přenositelnosti telefonních čísel, technických a organizačních podmínek procesu přenositelnosti čísel a ceny za toto přenesení. Byť byl posledně uvedený rozsudek následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2013, č. j. 8 As 114/2012-57, kasační soud nezpochybnil zmíněný závěr městského soudu. Městský soud poté v dalším řízení znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 A 208/2013-136, ve kterém vyšel ze závěrů rozsudku č. j. 9 Ca 318/2008-88. Proti rozsudku č. j. 9 A 208/2013-136, tj. druhému v pořadí, již kasační stížnost podána nebyla.

[9] Městský soud z napadených rozhodnutí zjistil, že žalovaný rozhodoval v jednotlivých řízeních o povinnosti uzavřít soukromoprávní dohodu mezi stranami sporu (žalobkyně a vždy jedna z osob zúčastněných na řízení, pozn. NSS), jejímž předmětem mělo být poskytnutí přístupu k mobilní síti a současně stanovení ceny za připojení. Dle městského soudu se tak jednalo o autoritativní rozhodnutí žalovaného, kterým by došlo ke vzniku a určení obsahu závazku včetně cenového rozhodnutí. Ingerence žalovaného do smluvního závazku vykazovala převažující vrchnostenské a veřejnoprávní prvky, a proto byla dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví.

I.b Napadené usnesení

[10] Napadeným usnesením však městský soud žaloby odmítl s odůvodněním, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci. Připustil, že již dříve poučil účastníky jednotlivých řízení a osoby na nich zúčastněné o opačném názoru. Podle § 104a o. s. ř. ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nicméně soud zkoumá věcnou příslušnost, jakožto podmínku řízení, kdykoliv za řízení. Usnesení o poučení o odlišném stanovisku tak nepředstavují překážku věci rozhodnuté. Žalovaný navíc v návaznosti na předchozí poučení přednesl nové argumenty, městský soud se proto otázkou věcné příslušnosti znovu zevrubně zabýval.

[11] Městský soud se neztotožnil s odkazem žalovaného na odst. [35] rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60, z nějž žalovaný dovozuje, že je vázán návrhem na rozhodnutí sporu, kterému buď vyhoví, nebo jej zamítne. Dle městského soudu by v takovém případě nebyl naplněn smysl a účel rozhodování sporů, který vyplývá ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (přepracované znění) (dále jen „směrnice“). Dále městský soud znovu zopakoval závěry rozsudku č. j. 3 As 48/2004-82, usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 21/2007-107, jakož i rozsudku č. j. 9 Ca 318/2008-88. Konstatoval však, že se jedná o ustálenou judikaturu ve vztahu k cenovým rozhodnutím žalovaného a k rozhodování sporů o ceny v rámci kontraktačních procesů. Ve vztahu k závěrům rozsudku č. j. 3 As 48/2004-82 městský soud zdůraznil, že zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 92/2003-18 rozhodoval pouze o pravomoci správních soudů přezkoumávat cenová rozhodnutí žalovaného, z usnesení zvláštního senátu přitom rozsudek č. j. 3 As 48/2004-82 vycházel. Zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 92/2003-18 poukázal na to, že je třeba důsledně rozlišovat mezi cenovými rozhodnutími představujícími obecnou regulaci trhu a mezi rozhodováním konkrétních sporů.

[12] Na tento závěr podle městského soudu navazuje i další judikatura zvláštního senátu. Odkázal zejména na usnesení ze dne 24. 6. 2009, č. j. Konf 24/2008-21, č. 1932/2009 Sb. NSS, týkající se sporů mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů a kanalizací. Zvláštní senát v něm dovodil, že rozhoduje-li správní orgán spor o obsahu vztahu, který by jinak byl založen soukromoprávní smlouvou, nemění tato ingerence veřejné moci soukromoprávní povahu daného vztahu. Přezkum takového rozhodnutí proto náleží soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. Tomuto závěru odpovídá i usnesení městského soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 5 A 62/2019-51. Zvláštní senát své předchozí závěry potvrdil v usnesení ze dne 7. 12. 2022, č. j. Konf 4/2022-10, které posuzovalo smlouvu o přístupu k poštovní infrastruktuře. Dospěl v něm k závěru, že byť oblast poštovních služeb podléhá významné veřejnoprávní regulaci, vztah mezi držitelem poštovní licence a jiným poskytovatelem poštovních služeb je vztahem soukromoprávním. Ani skutečnost, že Český telekomunikační úřad v případě absence dohody stanoví obsah smlouvy svým rozhodnutím, nemění povahu tohoto vztahu. Jde nadále o spor vyplývající ze soukromého práva, jehož přezkum náleží soudům rozhodujícím podle části páté o. s. ř.

[13] Na základě uvedené judikatury městský soud dovodil, že pro určení pravomoci soudu je rozhodující povaha samotného právního vztahu a podstata sporu. Není přitom určující, že regulované odvětví obsahuje výrazné veřejnoprávní prvky.

[14] Žalobami napadená rozhodnutí se týkala sporů o uzavření smluv o přístup k mobilním sítím osob zúčastněných na řízení. Zároveň jsou jak tyto osoby, tak žalobkyně soukromoprávními subjekty – podnikateli v oblasti telekomunikačních služeb. Podle městského soudu ze zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že základem přístupu k síti je i nadále soukromoprávní dohoda mezi podnikateli, a to bez ohledu na případnou ingerenci žalovaného do kontraktačního procesu. Ačkoliv je cena za přístup jednou z obligatorních náležitostí smlouvy o přístupu a žalovaný o ceně rozhoduje, uvedené dle městského soudu automaticky neznamená, že žalovaný rozhoduje ve veřejnoprávní věci.

[15] Městský soud ze správních spisů zjistil, že žalobkyně se v jednotlivých řízeních domáhala nejen určení konkrétních cen za poskytované služby, ale především uložení povinnosti každé z osob zúčastněných na řízení uzavřít se žalobkyní smlouvu o přístupu k mobilní síti vycházející z jí předloženého smluvního návrhu. Současně navrhovala, aby žalovaný ve smlouvě stanovil konkrétní ceny a v případě potřeby upravil i další sporná ustanovení. Právě s ohledem na tato zjištění městský soud korigoval svůj dřívější předběžný závěr, že předmětem sporů bylo především určení ceny. Jejich podstata je mnohem obsáhlejší a týká se již samotného procesu sjednání smlouvy. Společnost Vodafone nebránila žalobkyni v uzavření smlouvy, odmítala však uzavřít smlouvu v podobě navržené žalobkyní. Poukazovala též na to, že návrh žalobkyně na zahájení řízení u žalovaného nesplňuje zákonné náležitosti a pro jeho podání vůbec nebyly splněny podmínky. Společnost T-Mobile trvala na tom, že přístup poskytne pouze za podmínek stanovených ve svých referenčních nabídkách. Dále uvedla, že se spor netýkal pouze ceny za připojení. Společnost O2 považovala návrh žalobkyně za nevhodný, opakovaně odkazovala na vlastní referenční nabídky a tvrdila, že mezi stranami není spor pouze o jednotlivé smluvní podmínky, nýbrž o samotné pojetí smluvního vztahu. Městský soud proto shledal, že mezi stranami existoval spor nejen o cenu, ale i o další podstatné části smluvního vztahu. Tato okolnost podle soudu podtrhuje soukromoprávní povahu projednávaných věcí.

[16] K námitce žalobkyně, že je třeba odlišovat situace, kdy správní orgán smlouvu nahrazuje, od situací, kdy pouze autoritativně stanovuje její obsah, městský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného již nenahrazují soukromoprávní dohody. Zejména usnesení č. j. Konf 4/2022-10 a č. j. 5 A 62/2019-51 řeší právě situaci, kdy rozhodnutí správního orgánu soukromoprávní dohodu nenahrazuje. Soukromoprávní charakter vztahu tak přetrvává i tehdy, pokud správní orgán stanoví některé smluvní podmínky nebo ukládá stranám povinnost smlouvu uzavřít. Městský soud se proto nyní ztotožnil se závěry rozsudku č. j. 5 A 84/2021-105 a zejména rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60. V obou případech soudy shledaly, že podstatou sporu je soukromoprávní vztah a že přezkum rozhodnutí žalovaného náleží soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že uvedená judikatura není použitelná proto, že se týkala dodatku ke smlouvě, zatímco nyní šlo o uzavření samotné smlouvy. Podle městského soudu není pro posouzení povahy věci podstatné, zda správní orgán řeší vznik nové smlouvy nebo změnu smlouvy již existující. Rozhodující je, že jde o spor o obsah soukromoprávního smluvního vztahu.

[17] Městský soud dále dovodil, že na řízení vedená podle § 80 odst. 7 ve spojení s § 127 zákona o elektronických komunikacích se použije úprava správního řízení sporného podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). To, že se v řízení uplatňují veřejnoprávní procesní pravidla, ale podle soudu nemění soukromoprávní povahu hmotného vztahu, o němž žalovaný rozhoduje.

[18] Současně v souladu s usnesením zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011-25, č. 2644/2012 Sb. NSS, městský soud ex officio neshledal, že by byla rozhodnutí žalovaného nicotná.

[19] Na základě těchto úvah městský soud uzavřel, že mezi žalobkyní a osobami zúčastněnými na řízení existoval spor o obsah smluv o přístupu k mobilním sítím, který zjevně přesahoval otázku stanovení ceny. Jádrem věci byl střet mezi žalobkyní prosazující vlastní návrhy smluv a operátory trvajícími na svých referenčních nabídkách. Rozhoduje-li správní orgán o obsahu takové soukromoprávní dohody nebo ukládá-li povinnost ji uzavřít v určitém znění, rozhoduje podle městského soudu ve věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů. Přezkum jeho rozhodnutí proto nenáleží správním soudům, nýbrž soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.

II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání

[20] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označené usnesení městského soudu v rozsahu výroků II., III. a IV. kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Subsidiárně stěžovatelka uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a sám o žalobě rozhodl tak, že zruší rozhodnutí Rady ČTÚ ze dne 7. 4. 2025, č. j. ČTÚ-5 918/2025-603 a č. j. ČTÚ-5 919/2020-603, a ze dne 30. 4. 2025, č. j. ČTÚ-10 738/2025-603. Eventuálně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil pouze napadené usnesení a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[21] Stěžovatelka namítá, že městský soud odmítnutím žalob znemožnil přezkum rozhodnutí žalovaného, která byla vydána při výkonu veřejné moci pode § 80 odst. 7 a § 127 zákona o elektronických komunikacích. Přezkum těchto rozhodnutí tak spadá do pravomoci správních soudů. Odmítnutí žalob zasahuje do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a fakticky se jedná o odepření spravedlnosti.

[22] Dle stěžovatelky městský soud pochybil při výkladu vnitrostátního práva a nerespektoval právo Evropské unie. Článek 26 odst. 1 směrnice stanovuje požadavek vydat závazné rozhodnutí řešící spor, to však žalovaný nevydal a městský soud navíc odmítl jeho rozhodnutí přezkoumat, čímž se stal uvedený článek směrnice fakticky nevykonatelným. Takový výklad je v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Městský soud měl vyložit vnitrostátní právo v maximální možné míře v souladu s cílem a účelem směrnice. Zároveň měl položit SDEU předběžnou otázku k výkladu relevantních ustanovení směrnice, což neučinil. V projednávané věci je klíčové, zda se jedná o spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů, což je rozhodné jak pro spornou aplikaci § 141 správního řádu, tak pro posouzení pravomoci správních soudů. Stěžovatelka položení předběžných otázek navrhla v žalobě, městský soud se návrhem nijak nezabýval, předběžné otázky nepoložil a ani nevysvětlil, proč tak neučinil. Nejednalo se přitom o acte clair, což vyplývá mimo jiné z toho, že sám městský soud dospěl k rozporným závěrům. Napadené usnesení tak spočívá na nesprávném výkladu vnitrostátního práva, který umožňuje, aby spor zůstal nevyřešen regulačním orgánem, ačkoliv měl být podle práva Evropské unie vyřešen, a současně vylučuje soudní přezkum tohoto rozhodnutí regulačního orgánu.

[23] Východisko městského soudu, dle kterého rozsah předmětu sporu o obsah smluv zvyšuje soukromoprávní povahu věci, má stěžovatelka za vnitřně rozporné. Veřejnoprávní nebo soukromoprávní charakter sporu totiž nezávisí na šíři sporných otázek. Právě pro tyto situace – neshody na podstatných náležitostech – předpokládá čl. 26 směrnice a § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích závazné rozhodnutí regulačního orgánu, které má odstranit sporné otázky. Mechanismus uvedený městským soudem by vylučoval soudní přezkum takových rozhodnutí, pokud by platilo, že čím více je sporných podmínek, tím spíše se jedná o soukromoprávní věc. Řízení před žalovaným byla zahájena toliko jako spory vyplývající z veřejnoprávních povinností, a sice stanovení ceny v souladu s rozhodnutími žalovaného o přídělech kmitočtů. Teprve v průběhu řízení operátoři odmítali návrh smlouvy jako celek. Poučení městského soudu o možnosti podat žaloby k civilním soudům dle stěžovatelky pouze potvrzuje faktické „znefunkčnění“ čl. 26 směrnice a § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích. Ve sporech před civilními soudy by totiž důkazní břemeno tížilo stěžovatelku, která nemá rozhodující informace ohledně cen, těmi disponuje žalovaný. Soudy rozhodující v občanském soudním řízení navíc nemají kompetenci nahrazovat výkon odborných regulačních činností svěřených zákonem žalovanému. Jedná se totiž o vysoce specializované činnosti a civilní soudy nemohou nahradit regulatorní rozhodování o cenách za připojení. Směrnice ostatně v neposlední řadě stanoví též evropský koordinační mechanismus pro případ přeshraničních sporů, ke kterému má žalovaný přístup.

[24] Stěžovatelka rovněž v žalobě namítala právě přeshraniční povahu sporu a že měl být spor podle § 127 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích oznámen orgánu evropských regulátorů elektronických komunikací „BEREC“. Současně navrhla předložení předběžné otázky, zda situace, kdy podnik usazený v jednom členském státě nemůže bez přístupu k síti v jiném členském státě vstoupit na trh jiného členského státu, představuje přeshraniční spor s vlivem na obchod mezi členskými státy. Městský soud se však touto námitkou ani návrhem na předložení předběžné otázky nezabýval.

[25] Stěžovatelka dále brojí proti závěrům judikatury aplikované městským soudem, a sice proti usnesením č. j. Konf 4/2022-10, č. j. 5 A 62/2019-51, a rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60.

[26] Ve vztahu k usnesení č. j. Konf 4/2022-10 stěžovatelka uvádí, že se zabývalo kompetenční otázkou ve vztahu k jinému zákonu, přičemž se jednalo o specifickou povahu vztahu mezi držitelem poštovní licence a jiným poskytovatelem poštovních služeb. Závěry zvláštního senátu jsou tak vázány na konkrétní právní úpravu a nelze je mechanicky přenášet na zákon o elektronických komunikacích. Rozhodování dle posledně uvedeného zákona vychází z unijního práva, a sice ze směrnice. Nejedná se o vztah dvou soukromoprávních subjektů, ale o výkon veřejné moci. Poskytování mobilních služeb je podmíněno přístupem k omezenému přírodnímu zdroji – rádiovým kmitočtům. Postupem podle § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích nelze pouze dotvořit smluvní vztah ani redukovat pravomoc úřadu jen na rozhodování soukromoprávní věci. Žalovaný v projednávané věci nerozhodoval o horizontálním vztahu dvou subjektů, ale vykonával pravomoc směřující k vynucení povinností a k zajištění fungování trhu.

[27] K usnesení č. j. 5 A 62/2019-51 stěžovatelka namítá, že i v tomto případě se soud zabýval jinou právní úpravou. Podstata tamního sporu navíc spočívala v uplatnění práva na uzavření smlouvy mezi dvěma soukromými subjekty. Stěžovatelka se v projednávané věci nedomáhala ochrany soukromého práva ani úpravy smluvních podmínek, nýbrž stanovení ceny přístupu regulačním orgánem. Předmětem řízení před žalovaným tak nebyl soukromoprávní vztah. Dle ní je žalovaný oprávněn rozhodovat pouze spory veřejnoprávní povahy.

[28] Konečně k aplikaci rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60 stěžovatelka opět namítá skutkovou i právní odlišnost od projednávané věci. Předně se tehdejší spor týkal již existujícího smluvního vztahu. Dle stěžovatelky je tak rozdíl oproti projednávané věci zásadní. Nyní jsou naopak sporné podmínky, za nichž má vztah teprve vzniknout. Je-li vyvolán veřejnoprávní spor, nelze jeho povahu posuzovat podle formy následného smluvního vztahu mezi jeho stranami.

[29] Vzhledem k tomu, že městský soud zcela rezignoval na předložení předběžných otázek SDEU a že Nejvyšší správní soud je soudem poslední instance, zdůrazňuje stěžovatelka jeho povinnost předložit předběžnou otázku SDEU v případě pochybností o výkladu práva Evropské unie. Navrhuje proto předložit SDEU následující předběžné otázky:

i. „Je v souladu s články 3, 26 a 27 směrnice (EU) 2018/1972, pokud vnitrostátní regulační orgán při rozhodování sporu o přístupu vzniklého v souvislosti se stávajícími povinnostmi přístupu uloženými podle směrnice (EU) 2018/1972 zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě, v situaci, kdy mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy, návrh zamítne nebo spor věcně neposoudí, a v důsledku toho nedojde k účinnému a závaznému vyřešení sporu o podmínkách přístupu?“

ii. „Lze článek 27 odst. 2 směrnice (EU) 2018/1972 vykládat tak, že pokud podnikatel usazený v jednom členském státě požádá o přístup k mobilní síti v jiném členském státě, v němž zároveň oznámil záměr poskytovat mobilní služby, a mezi stranami nedojde k uzavření smlouvy, v důsledku čehož žadatel o přístup nemůže vstoupit na trh v jiném členském státě, nejde o přeshraniční spor s vlivem na obchod mezi členskými státy, a vnitrostátní regulační orgán proto není povinen oznámit spor sdružení BEREC?“.

Dle stěžovatelky je posouzení těchto otázek nezbytné pro rozhodnutí nyní projednávané věci, jelikož právě výklad vnitrostátního práva je ve vztahu ke směrnici určující pro zodpovězení otázky pravomoci soudů ve správním či civilním soudnictví.

[30] Osoba zúčastněná na řízení I) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[31] Osoba zúčastněná na řízení II) ve svém vyjádření nejprve poukázala na skutečnost, že stěžovatelka může brojit pouze proti nezákonnosti napadeného usnesení z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z logiky věci se tak nemůže domáhat přezkumu z jiných důvodů, natož těch, které se týkají merita věci. Kasační námitky směřující do merita projednávané věci tak jsou irelevantní. Dle společnosti T-Mobile pracuje stěžovatelka nedůsledně s pojmy pravomoc a příslušnost, což má svůj odraz též v její zmatečné argumentaci. Zdůrazňuje proto, že městský soud neodmítl žalobu pro nedostatek pravomoci soudů, ale z důvodu nedostatku věcné příslušnosti správních soudů. Nedošlo k odepření soudní ochrany, jak stěžovatelka namítá, městský soud ji totiž poučil o možnosti podat žalobu podle části páté o. s. ř. Stěžovatelka zpochybňuje městským soudem citovanou judikaturu toliko poukazem na marginální rozdíly v právní úpravě či skutkových okolnostech. Tvrzení stěžovatelky, že se domáhá primárně určení ceny, pak nemá oporu ve spisech. Ke spornému přístupu k síti 2G společnost T-Mobile dodává, že jí nebyla zákonem ani individuálním správním aktem uložena povinnost nabízet přístup k této síti. Nejedná se tak samo o sobě o veřejnoprávní povinnost, o které by měly rozhodovat správní soudy. Osoba zúčastněná na řízení II) se ztotožnila s posouzením městského soudu v napadeném usnesení a navrhla, aby Nejvyšší správní soud potvrdil napadené usnesení v rozsahu výroků II. a III. Zároveň navrhla přiznání náhrady nákladů za řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

[32] Osoba zúčastněná na řízení II) zpochybnila rozhodnutí městského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení. Nesouhlasí především s tím, že jí městský soud neuložil žádnou povinnost, když jí stanovil povinnost vyjádřit se k žalobě ve lhůtě jednoho měsíce. Poté jí přípisem stanovil lhůtu k podání repliky. Podmínky § 60 odst. 5 s. ř. s. jsou tedy dle ní splněny. Ve vztahu k výroku IV. usnesení městského soudu proto navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit osobám zúčastněným na řízení náhradu nákladů řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.

[33] Osoba zúčastněná na řízení III) ve vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Dle společnosti O2 je žalovaný oprávněn rozhodovat spory jako v nynější věci, přitom se na jejich projednávání aplikuje úprava sporného řízení obsažená ve správním řádu. Stěžovatelka najednou v kasační stížnosti „manipulativně“ uvádí, že mezi ní a společností O2 přece žádný smluvní vztah není, a nemůže se tak jednat o spor vyplývající z občanskoprávních nebo obchodních vztahů. Stěžovatelka se prostřednictvím správního a soudního řízení snaží vynutit právo na přístup k síti společnosti O2, přitom však postupuje účelově a dezinterpretuje povinnosti osoby zúčastněné na řízení III). Stěžovatelka formulovala návrh na zahájení řízení před žalovaným tak, že mu nebylo možné vyhovět. Žalovaný dříve stanovil společnosti O2 taxativní výčet povinností, které se rozhodla převzít, a tento nelze dále výkladem rozšiřovat. Osoba zúčastněná na řízení III) tak vydala referenční nabídky, na jejichž základě byla připravena dále jednat o uzavření smlouvy o přístupu k síti, jelikož z § 79 odst. 1 věty druhé zákona o elektronických komunikacích jí vyplývá pouze povinnost nabídnout přístup k síti za smluvních podmínek slučitelných s povinnostmi uloženými žalovaným. Stěžovatelka se však domáhá povinnosti uzavřít smlouvu o propojení, což je jiný případ.

[34] Bez ohledu na rozsah povinností a předmět sporu by se však v obou případech jednalo o soukromoprávní spor, o kterém by mohl rozhodnout žalovaný ve sporném řízení. Proti rozhodnutí žalovaného se následně lze bránit žalobou podle části páté o. s. ř., jak správně shledal městský soud v napadeném usnesení.

[35] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že Nejvyšší správní soud nemůže sám o žalobách meritorně rozhodnout, jelikož tak neučinil ani městský soud. Obava stěžovatelky ze vzniku negativního kompetenčního sporu není na místě, neboť na takovou situaci český právní řád pamatuje, a to konkrétně v zákoně č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Otázka věcné příslušnosti správních či civilních soudů je závislá na vnitrostátní úpravě členských států, a především není směrnicí ani zákonem o elektronických komunikacích upravena, tudíž se nejedná o rozpor se směrnicí. Argumentaci stěžovatelky o nevhodnosti civilních soudů pro rozhodování této věci má žalovaný za nepřiléhavou. Žalovaný proto zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí nevydal v rámci své regulační činnosti, nýbrž v rámci rozhodování sporu. Stěžovatelkou vymezené předběžné otázky, jejichž předložení navrhla již v žalobě, pak nesouvisí s věcnou příslušností správních či civilních soudů, a proto je nebyl městský soud povinen ani oprávněn předložit SDEU. Předběžné sdělení právního názoru o věcné příslušnosti nezakládá dle žalovaného překážku věci rozhodnuté, městský soud navíc v napadeném usnesení odůvodnil, proč nakonec dospěl k opačnému závěru. Judikatura uvedená městským soudem byla stěžovatelce známa již z vyjádření žalovaného k žalobě, tudíž se nemohlo jednat ani o překvapivé rozhodnutí.

[36] Ve vztahu k usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 4/2022-10 žalovaný zdůraznil podobnost zákona o poštovních službách a zákona o elektronických komunikacích. Dle obou zákonů je držitel licence, kterou uděluje žalovaný rozhodnutím, povinen zveřejnit referenční nabídku přístupu k poštovní infrastruktuře či k mobilní síti. Stejně tak je podobná úprava rozhodování sporů. Dle žalovaného městský soud správně aplikoval uvedené usnesení. Rovněž v případě usnesení č. j. 5 A 62/2019-51 žalovaný shledal, že proces rozhodování sporů podle tam použitého zákona je obdobný postupu podle zákona o elektronických komunikacích. V případě rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60 žalovaný uvedl, že městský soud správně poznamenal, že se úprava sporného řízení dle správního řádu použije bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o uzavření smlouvy o přístupu nebo dodatku k ní. Tomu dle žalovaného odpovídají i usnesení č. j. Konf 4/2022-10 a č. j. 5 A 62/2019-51, která řešila povinnost uzavřít prvotní smlouvu o přístupu. Pro projednávanou věc není rozhodné, že rozsudek č. j. 9 As 9/2024-60 posuzoval až navazující dodatek.

[37] Dle žalovaného není nezbytné, aby Nejvyšší správní soud předložil SDEU předběžné otázky vymezené stěžovatelkou, jelikož se týkají meritorního posouzení projednávané věci. Žalovaný též zdůraznil, že část kasační argumentace – týkající se výkladu čl. 26 směrnice – směřuje proti meritornímu posouzení věci, a proto se jí nemusí Nejvyšší správní soud zabývat. Zároveň žalovaný tuto argumentaci zpochybnil, jelikož se stěžovatelka dovolává vyřešení sporu způsobem, který nemá oporu v zákoně. Ani dle žalovaného nebylo předmětem řízení u něj pouze určení ceny za přístup. Vzhledem ke kontradiktornosti sporného správního řízení byl žalovaný vázán návrhem stěžovatelky. V důsledku odmítnutí referenčních nabídek operátorů i návrhů smluv stěžovatelky se stal sporným celý obsah návrhů smluv o přístupu, které stěžovatelka předložila.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[38] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[39] Kasační stížnost není důvodná.

[40] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností napadla usnesení městského soudu o odmítnutí žalob. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze o důvody vyplývající z § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz například rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS). Ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. konzumuje důvody kasační stížnosti jinak podřaditelné i pod § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. (viz např. rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, č. j. 9 As 47/2016-39, odst. [16]).

[41] Uvedeným je vymezen rozsah přezkumu Nejvyššího správního soudu, který se může zabývat pouze tím, zda byly žaloby odmítnuty v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud se proto nemůže zabývat kasačními námitkami, kterými stěžovatelka brojí proti postupu žalovaného a proti jeho rozhodnutím. Pro posouzení nyní projednávané věci je relevantní pouze otázka pravomoci správních soudů, jakožto důvod odmítnutí žalob městským soudem.

[42] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou vadou spočívající v nepoložení předběžných otázek SDEU. Dle stěžovatelky navíc městský soud v napadeném usnesení ani neuvedl, proč jí navržené otázky SDEU k rozhodnutí nepředložil. Námitky nejsou důvodné.

[43] Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie platí, že vyvstane-li v řízení před soudem členského státu otázka týkající se výkladu Smluv nebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, může se tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat SDEU o rozhodnutí o této otázce.

[44] Zároveň dle tohoto ustanovení vyvstane-li v řízení před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky vnitrostátního práva, otázka týkající se výkladu Smluv nebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, je tento soud povinen obrátit se na SDEU.

[45] Stěžovatelkou navrhované otázky v řízení před městským soudem - jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky dle vnitrostátního práva, tedy není dána povinnost městského soudu předložit předběžnou otázku SDEU - směřovaly jak do merita věci, tak do průběhu řízení před žalovaným. Konkrétně se otázky týkaly stanovení rozsahu povinnosti přístupu k mobilní síti, aplikace úpravy sporného řízení a povinnosti žalovaného informovat o vedení sporu sdružení BEREC. Jelikož městský soud v nynější věci vůbec nerozhodoval ve věci samé a problematiku nastolenou stěžovatelkou meritorně neposuzoval, otázka ohledně výkladu nebo platnosti práva Evropské unie v projednávané věci nevyvstala. Nebylo proto nutné se k důvodům nepoložení předběžných otázek v napadeném usnesení výslovně vyjadřovat, neboť tento závěr implicitně vyplývá z obsahu jeho odůvodnění.

[46] Ani Nejvyšší správní soud, jakožto soud poslední instance, který má zpravidla povinnost předložit předběžnou otázku ke SDEU, tak neučinil a předběžné otázky SDEU nepoložil. K výjimkám z povinnosti soudů poslední instance položit předběžnou otázku SDEU se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, na jehož závěry kasační soud nyní odkazuje (srov. zejména body 19. a 20. nálezu, jakož i tam citovanou judikaturu).

[47] Předmětem řízení o nynější kasační stížnosti totiž není meritorní přezkum rozhodnutí žalovaného, a to prostřednictvím rozhodnutí krajského (městského) soudu, nýbrž pouze posouzení zákonnosti usnesení o odmítnutí žaloby. Důvodem odmítnutí byl nedostatek pravomoci správních soudů. Pravomoc civilních či správních soudů je otázkou ryze vnitrostátního práva členských států. Směrnice, ostatně ani zákon o elektronických komunikacích, neobsahují úpravu pravomoci soudů. Ve vztahu k řízení o předběžné otázce to znamená, že stěžovatelkou nastolené otázky výkladu práva Evropské unie nemohly v řízení před vnitrostátním soudem vyvstat a nejsou pro jeho rozhodnutí nezbytné (čl. 267 Smlouvy o fungování EU; srov. obdobně také právní větu rozsudku NSS ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006-138, č. 1321/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto nepředložil SDEU navrhované předběžné otázky k rozhodnutí.

III.a Námitka vnitřní rozpornosti

[48] Nejvyšší správní soud též neshledal, že by bylo napadené usnesení vnitřně rozporné, jak stěžovatelka namítá. Městský soud sice nejprve konstatoval svou věcnou příslušnost, po seznámení se s obsahem správního spisu však dospěl k opačnému závěru. Shledal totiž, že předmětem sporů před žalovaným nebyla pouze cena za připojení, nýbrž samotný obsah smluv o připojení.

[49] Postup městského soudu při zkoumání podmínek řízení nebyl vnitřně rozporný, byť (nejen) městský soud nedůsledně používá pojmy pravomoc a věcná příslušnost. Důvodem odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 2 s. ř. s., ke kterému přistoupil městský soud i v projednávané věci, je nedostatek pravomoci správních soudů, a nikoliv otázka věcné příslušnosti. K posouzení otázky věcné příslušnosti může správní soud přistoupit až poté, co shledá, že má pravomoc o dané věci rozhodnout (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 207/2015-46, odst. [22], jakož i tam uvedenou odbornou literaturu).

[50] Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že i ve správním soudnictví podle § 103 o. s. ř. aplikovaného na základě § 64 s. ř. s. soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení, bez nichž nemůže soud rozhodnout ve věci samé, je i pravomoc. Není-li dána pravomoc soudu, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který znemožňuje soudu rozhodnout danou věc. Stejně tak soud zkoumá věcnou příslušnost kdykoliv za řízení (§ 104a odst. 1 o. s. ř. aplikovaného na základě § 64 s. ř. s.). Poučení městského soudu o jeho předběžném právním názoru, že je věcně příslušný (byť správně šlo o jeho pravomoc) k projednání žalob, a tedy k přezkoumání napadených rozhodnutí žalovaného, proto nepředstavuje překážku věci rozhodnuté. Městský soud mohl zkoumat otázku pravomoci v průběhu řízení, a pokud dospěl k opačnému závěru než prvně a žaloby odmítl, nepostupoval v rozporu se zákonem.

[51] Rovněž není vnitřně rozporná argumentace městského soudu, dle které je v posuzované věci rozhodné, že povaha sporů mezi stěžovatelkou a operátory je převážně soukromoprávní. Otázka přítomnosti veřejnoprávního prvku v podobě ceny za připojení dle městského soudu ustupuje právě sporu o obsah smluv o připojení jako takových. Městský soud také uvedl, že ačkoliv se stěžovatelka na samotném počátku sporných řízení domáhala určení ceny za připojení, tak v dalším průběhu řízení bylo vyjasněno, že spory se netýkají pouze určení ceny za připojení, nýbrž samotného obsahu smluv o připojení k mobilním sítím operátorů.

[52] Kasační soud má za to, že stěžovatelka nesprávně dovozuje, že čím více by bylo sporných podmínek, tím spíše by se jednalo o soukromoprávní spor. Uvedený závěr městský soud vůbec nevyslovil. Uvedl pouze, že jelikož byl mezi jednotlivými stranami v řízeních před žalovaným sporný samotný obsah smluv o připojení, a nikoliv jen jeho cena, převažovala soukromoprávní povaha sporů, a tedy se jedná o věc náležející do rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Dle kasačního soudu se nejedná o nelogický, natož vnitřně rozporný závěr. Městský soud svou argumentaci podložil odkazy na judikaturu správních soudů a zvláštního senátu, z níž dle městského soudu vyplývá uvedený závěr. Ani tato námitka tak není důvodná.

[53] Žalovaný se navíc v projednávané věci vůbec nezabýval otázkou určení ceny za přístup k mobilním sítím s odůvodněním, že nebyl zjištěn nárok na uzavření smlouvy o přístupu, a proto nebylo posouzení ceny přístupu nutné. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatelky, že by civilní soudy v této věci musely přezkoumávat vysoce odborné regulační činnosti žalovaného.

[54] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že městský soud odmítnutím žalob znemožnil přezkum rozhodnutí žalovaného, který rozhodnutí vydal v rámci výkonu veřejné moci podle § 80 odst. 7 a § 127 zákona o elektronických komunikacích. Samotný přezkum rozhodnutí žalovaného v řízení podle části páté o. s. ř. sice neprobíhá stejně jako přezkum správními soudy, nicméně ochraně stěžovatelčiných práv se dostane. Pokud civilní soud shledá, že mělo být ve věci rozhodnuto jinak, než jak rozhodl správní orgán, sám ve věci rozhodne rozsudkem (srov. již citované usnesení č. j. Konf 53/2011-25). Tím je fakticky zajištěn přezkum výsledku řízení před žalovaným v projednávané věci.

III.b Obecná východiska

[55] Podle § 2 o. s. ř. [v] občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

[56] Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. [v] občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

[57] Podle § 7 odst. 2 o. s. ř. [s]pory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona.

[58] Podle § 2 s. ř. s. [v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

[59] Podle § 4 odst. 1 s. ř. s. rozhodují soudy ve správním soudnictvím o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“), ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách.

[60] Podle § 4 odst. 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.

[61] Správní orgány nerozhodují jen o veřejných subjektivních právech osob, nýbrž i o sporech nebo jiných právních věcech, které vyplývají ze vztahů soukromého práva. Tato soukromoprávní rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná v občanském soudním řízení, jak stanoví § 244 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný sice vydal rozhodnutí jako správní orgán, respektive orgán veřejné moci, to však neznamená, že pravomoc k přezkumu jeho rozhodnutí mají správní soudy, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Žalovaný je totiž právě stěžovatelkou citovanými ustanoveními zmocněn k rozhodování soukromoprávních sporů (§ 108 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 80 a § 127 zákona o elektronických komunikacích), které by v případě absence takového zákonného zmocnění projednávaly civilní soudy (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.). Pouhá skutečnost, že žalovaný rozhoduje z pozice orgánu veřejné moci, ještě neznamená, že jsou správní soudy nadány pravomocí k přezkumu jeho rozhodnutí.

[62] Výjimkou z přezkumu rozhodnutí vyplývajících ze vztahů soukromého práva v občanském soudním řízení je vyslovení nicotnosti těchto rozhodnutí; vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu tak mohou pouze správní soudy, a to i v případě rozhodnutí vyplývajících ze vztahů soukromého práva (k tomu srov. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 53/2011-25). Stěžovatelka nenamítala v kasační stížnosti nicotnost rozhodnutí žalovaného a ani Nejvyšší správní soud ji z úřední činnosti neshledal.

[63] Vymezením pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení a soudů ve správním soudnictví se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2005, č. j. 4 As 47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS. Za nejspolehlivější metodu rozlišování soukromého a veřejného práva označil tzv. metodu právní regulace. Tato metoda je preferována také v navazující judikatuře (viz např. usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 5. 2006, č. j. Konf 18/2006-6, nebo nověji č. j. Konf 4/2022-10, nebo rozsudky NSS ze dne 10. 1. 2007, č. j. 1 As 18/2006-80, ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 Afs 60/2011-112, č. 2915/2013 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 380/2012, a ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 586/2012).

[64] Z výše uvedené judikatury vyplývá, že metoda právní regulace vyjadřuje povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Soukromoprávní metoda regulace je zpravidla metodou rovnosti. Žádný účastník soukromoprávního vztahu nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Pro soukromoprávní metodu regulace je neakceptovatelné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce, účastník je oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu. Povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná.

[65] Veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální. Jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli. Povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná.

III.c Posouzení pravomoci správních soudů

[66] Aplikuje-li se metoda právní regulace na projednávanou věc, lze uzavřít, že zákon o elektronických komunikacích neobsahuje pouze veřejnoprávní normy. Proto je třeba se v tomto konkrétním případě zabývat povahou posuzovaného právního vztahu či sporu a důsledně identifikovat předmět řízení (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 3. 2012, č. j. Konf 93/2011-9).

[67] Předmětem projednávané věci je spor o uzavření smlouvy o přístupu podle § 78 a § 79 zákona o elektronických komunikacích. Osoby zúčastněné na řízení měly v takovém případě pouze povinnost nabídnout přístup stěžovatelce, což splnily uveřejněním referenčních nabídek. Mezi stěžovatelkou a osobami zúčastněnými na řízení vznikl spor o obsah těchto smluv, nikoliv, jak se stěžovatelka snažila tvrdit, pouze o cenu za přístup. Referenční nabídka je přitom odrazem operátorem převzatého závazku velkoobchodní nabídky, který vyplývá z rozhodnutí o přidělení kmitočtů. Obsahem referenční nabídky jsou minimální požadavky, které operátor převzal. Nejedná se však o jedinou možnou podobu smlouvy o přístupu. Jakkoliv jsou tedy alespoň minimální náležitosti smlouvy o připojení určeny referenční nabídkou, respektive rozhodnutím o přidělení kmitočtů, a tedy i samotným žalovaným, tak ve zbylém rozsahu mají strany smlouvy o přístupu smluvní volnost.

[68] Optikou metody právní regulace kasační soud dospěl k závěru, že se v nynější věci jedná o soukromoprávní spor, který je veden mezi právnickými osobami, tj. stěžovatelkou a operátory, v rámci jejich podnikatelské činnosti. Jedná se tedy o spor spočívající v řešení otázek ve vztazích založených na rovnosti. Žádný z těchto subjektů nemůže autoritativně plnění povinností vynucovat. Mezi uvedenými osobami rovněž není vztah podřízenosti a nadřazenosti, který je typický pro vztah veřejnoprávní. K řešení sporů mezi těmito subjekty má pravomoc třetí subjekt, a to žalovaný, který sice rozhoduje z pozice správního orgánu, ale nikoliv o veřejných právech a povinnostech. V projednávané věci skutečně nešlo o cenové rozhodnutí, které představuje obecnou regulaci trhu, nanejvýš by žalovaný stanovením ceny za připojení rozhodl o části práv a povinností konkrétního soukromoprávního sporu.

[69] Pokud by se navíc stěžovatelka s jednotlivými operátory dohodla na podmínkách smlouvy o přístupu bez zásahu žalovaného a nutnosti vyvolat řízení podle zákona o elektronických komunikacích, jednalo by se bezpochyby o soukromoprávní vztah dvou podnikatelů. Případný zásah žalovaného do podoby smluvního vztahu, který navíc smlouvu jako takovou nenahrazuje, na soukromoprávní povaze vztahu nic nemění.

[70] Pro úplnost kasační soud dodává, že sama stěžovatelka v průběhu správních řízení připustila, že sporná je nejenom cena za přístup, ale též obsah smluv a samotný kontraktační proces. Stěžovatelka totiž například přistoupila na modifikaci svého návrhu, tedy že se nebrání uzavření smlouvy, jejímž podkladem by nutně nemusel být její návrh, ale mohla by jím být i relevantní část vždy příslušné referenční nabídky každého z operátorů. Uvedla též, že předmětem sporu jsou smluvní podmínky přístupu.

[71] Stěžovatelka dále brojí proti judikatuře aplikované městským soudem, a sice proti usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 4/2022-10, usnesení městského soudu č. j. 5 A 62/2019-51 a rozsudku NSS č. j. 9 As 9/2024-60. Ve vztahu k prvnímu z nich stěžovatelka namítá, že se vztahuje k jinému zákonu, a proto nelze jeho závěry mechanicky přenášet. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že zvláštní senát posuzoval jinou právní úpravu a že závěry zvláštního senátu nelze mechanicky přenášet na jiné věci. Nicméně dle kasačního soudu je úprava v zákoně o poštovních službách obdobná se zákonem o elektronických komunikacích, jak ostatně uvedl i žalovaný. Ve vztahu k oběma z nich lze totiž konstatovat, že obsahují veřejnoprávní i soukromoprávní normy. Navíc se v tamní i v nynější věci jednalo o vztah soukromých subjektů, který byl založen na rovnosti jeho účastníků a také na smluvní volnosti jejich vztahů. Městský soud tak správně zobecnil závěry zvláštního senátu a aplikoval je v projednávané věci.

[72] Také ve druhém citovaném usnesení soud posuzoval jiný právní předpis, přičemž podstata tamního sporu spočívala ve sporu mezi dvěma soukromými subjekty. Stěžovatelka však namítá, že se v projednávané věci nedomáhala úpravy soukromoprávních podmínek, nýbrž stanovení ceny. Předmětem věci tak dle ní nebyl soukromoprávní vztah. Kasační soud již výše shledal, že i v projednávané věci se jedná o spor soukromých subjektů, podnikatelů v oblasti elektronických komunikací, a to v každém jednotlivém řízení. Stejně tak vyvrátil stěžovatelčino tvrzení, že se domáhala pouze stanovení ceny. Mezi stěžovatelkou a operátory totiž byly v řízeních před žalovaným sporné podmínky smlouvy o přístupu. Obecně vyslovené závěry v odkazovaném usnesení proto městský soud správně aplikoval v projednávané věci. Dle těchto závěrů nahrazení soukromoprávní dohody, která upravuje též ekonomické otázky, rozhodnutím žalovaného na jejím původním charakteru nic nemění. Přitom není rozhodné, že se jednalo o jiné právní předpisy.

[73] Stran rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60 stěžovatelka namítá skutkovou a právní odlišnost. Poukazuje na to, že se tamní spor týkal již uzavřené smlouvy, kdežto v projednávané věci jsou sporné teprve podmínky jejího vzniku. Dle kasačního soudu není pro aplikovatelnost tam uvedených závěrů rozhodná skutečnost, že v odkazovaném rozsudku již byla smlouva uzavřena, zatímco v projednávané věci jde teprve o její vznik a smluvní podmínky. Stěžovatelka se snaží účelově odlišovat situace, kdy je smlouva uzavřena a mezi stranami je spor o nová ujednání takové smlouvy, od situace, kdy je spor teprve ohledně uzavření smlouvy. Zvláštní senát nicméně v minulosti v podobných věcech dovodil, že rozhodování sporů se týká jak uzavření smlouvy, tak dodatků k ní (přiměřeně srov. usnesení č. j. Konf 4/2022-10, nebo ze dne 27. 2. 2026, č. j. Konf 1/2025-9). Skutečně tak není rozhodné, že se v citovaném rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60 jednalo o uzavření dodatku ke stávající smlouvě, a nyní jde o uzavření smlouvy. Ačkoliv se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 9/2024-60 zabýval pouze nicotností rozhodnutí žalovaného o povinnosti uzavřít dodatek, jednalo se o obdobný spor – šlo o dodatek ke smlouvě o propojení a žalovaný v tamní věci postupoval podle shodných ustanovení zákona o elektronických komunikacích. Nejvyšší správní soud navíc potvrdil pravomoc civilních soudů ve vztahu k přezkumu rozhodnutí, respektive obsahu dodatku. Tento závěr je tak plně aplikovatelný i na nyní projednávanou věc a podporuje závěr vyslovený výše. Městský soud správně žalobu odmítl, jelikož shledal nedostatek pravomoci správních soudů.

[74] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že nesouhlas osoby zúčastněné na řízení II) s výrokem IV. napadeného usnesení, dle kterého osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, nepovažoval dle jejího vyjádření ze dne 7. 9. 2026 za samostatnou kasační stížnost, která by směřovala do tohoto výroku. Stěžovatelka sice formálně označila jako napadené též související výroky III. a IV. usnesení městského soudu, nevznesla však proti nim žádnou argumentaci. Nejvyšší správní soud se proto výrokem IV. napadeného usnesení nezabýval.

IV. Závěr a náklady řízení

[75] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.

[76] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

[77] O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení Nejvyšší správní soud rozhodoval podle § 60 odst. 5 s. ř. s. aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., dle kterého má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, případně pokud jí vznikly náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Osobě zúčastněné na řízení I) žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud jí neuložil žádnou povinnost, v jejímž důsledku by jí náklady vznikly. Nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení III) nebyla v řízení o kasační stížnosti zastoupena a ani jí soud žádnou povinnost neuložil (k vyloučení aplikace § 151 odst. 3 o. s. ř. viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, č. 3344/2016 Sb. NSS, odst. [19]). Nejvyšší správní soud proto ani jí nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

[78] V případě osoby zúčastněné na řízení II) soud náhradu nákladů řízení přiznal, jelikož bránila své právo, byla zastoupena advokátem a účelnost nákladů prokázala. Náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti tvoří odměna zástupce osoby zúčastněné na řízení II). Její zástupce učinil jeden úkon právní služby, a sice vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Odměna za jeden úkon právní služby činí 4 620 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 5 citované vyhlášky). Podle § 13 odst. 4 vyhlášky je třeba k odměně za tento úkon připočítat 450 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů. Protože je zástupce podle § 57 odst. 2 věty za středníkem s. ř. s. společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a plátcem daně z přidané hodnoty je tato právnická osoba, zvyšuje se přiznaná náhrada nákladů řízení o částku odpovídající této dani, tedy o částku 1 064,70 Kč.

[79] Celkově je tedy stěžovatelka povinna zaplatit osobě zúčastněné na řízení II) na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 6 134,70 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce této osoby zúčastněné na řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. září 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací