9 As 37/2026

Plný text

9 As 37/2026 - 32
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: D. V., zast. Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2026, č. j. 17 A 151/202562,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonnými zásahy žalovaného, respektive jemu podřízeného ozbrojeného sboru – policie. Nezákonné zásahy spatřoval žalobce v tom, že (i) jej policie opakovaně vyzvala k prokázání totožnosti, (ii) omezila jeho osobní svobodu, (iii) předvedla jej na služebnu policie, (iv) použila pouta na jeho rukou během převozu na služebnu policie, a (v) odepřela mu realizaci práva na vyrozumění osoby blízké o omezení jeho osobní svobody, to vše v ranních hodinách dne 26. 10. 2025.

[2] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ve vztahu k prokázání totožnosti městský soud z provedených důkazů zjistil, že policie se žalobcem navázala kontakt na základě oznámení učiněného na tísňovou linku 158 o osobě ležící na zemi, která nebyla schopna vstát. Po příjezdu na místo policisté zjistili, že jde o osobu pod vlivem alkoholu s poraněním (oděrkou) v oblasti hlavy. Policisté následně žalobce opakovaně vyzvali k prokázání totožnosti, přičemž tak dle městského soudu učinili zcela v souladu se svým zákonným zmocněním. Jednali totiž s osobou, která byla ve stavu ohrožujícím své zdraví nebo bezpečnost, a současně mohla být způsobilá narušit veřejný pořádek. Městský soud nepřisvědčil žalobnímu tvrzení, že žalobci nebyly sděleny důvody výzev k prokázání totožnosti, ani neshledal, že by ověřování totožnosti bylo nepřiměřené žalobcovu zdravotnímu stavu.

[3] Stran omezení osobní svobody městský soud konstatoval, že trvalo pouze po nezbytně nutnou dobu (necelé tři hodiny), a navíc z důvodu, že žalobce opakovaně neuposlechl výzev k prokázání totožnosti. Žalobci se též dostalo uceleného poučení v angličtině o právním důvodu kontroly jeho totožnosti a o následcích jejího neuposlechnutí. Jelikož nebylo možné zjistit jeho totožnost na místě samém, policie žalobce zajistila za účelem zjištění jeho totožnosti.

[4] Ohledně nasazení pout dospěl městský soud k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro jejich použití. Konkrétně (i) žalobce byl pod vlivem alkoholu, což sám zasahujícím policistům sdělil, (ii) žalobce setrvale odmítal s policisty spolupracovat a neuposlechl opakované výzvy k prokázání své totožnosti učiněné v českém i anglickém jazyce, (iii) žalobce při pořizování záznamu svým mobilním telefonem opakovaně vstupoval do osobní (bezpečnostní) zóny jednotlivých policistů a přibližoval telefon do bezprostřední blízkosti jejich obličejů, (iv) konečně žalobce vykazoval projevy slovní arogance a eskalace situace. Městský soud přitom akcentoval ovlivnění alkoholem jako stav, který činí chování osoby hůře předvídatelným. Stejně tak shledal, že doba použití pout byla přiměřená, žalobci totiž byla nasazena pouze po dobu eskorty na služebnu policie, tj. cca po dobu dvaceti minut. Žalobce se dokonce nasazení pout nebránil, sám se otočil k policistům zády a dal ruce za záda. K tvrzení o utrpění poranění zápěstí městský soud uvedl, že žalobce nepředložil žádný důkaz, kterým by své tvrzení prokázal. Zároveň si ani v době nasazení pout nijak nestěžoval na jejich utažení či způsob manipulace.

[5] Žalobce neposkytl policii opakovaně součinnost ke zjištění totožnosti, kterou tak nebylo možné zjistit na místě, a proto jej policie předvedla na služebnu právě za účelem ověření jeho totožnosti. Přitom dle městského soudu postupovala v souladu se zákonem.

[6] K údajnému nevyrozumění manželky žalobce městský soud uvedl, že žalobce sice o vyrozumění manželky požádal, na výzvu policie však nesdělil žádný kontakt (telefonní číslo či jiné údaje). Bez nich policie nemohla manželku žalobce vyrozumět, když ten navíc odmítal sdělit též vlastní totožnost. Městský soud také neshledal, že by policie zasáhla do práv žalobce tím, že mu poučení zajištěné osoby předala až na konci samotného zajištění. Práva na vyrozumění osoby blízké si byl žalobce vědom, vyrozumění nicméně sám zmařil, když nesdělil žádné údaje, podle kterých mohla policie jeho manželku vyrozumět.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požadoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Stěžovatel nejprve ve vztahu k výzvám policie k prokázání totožnosti namítal, že policisté jej chtěli ztotožnit bez uvedení důvodů. Sdělili mu pouze, že tak činí s odkazem na § 63 odst. 2 písm. l) (zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákon o policii“], pozn. NSS), aniž by uvedli, dle jakého zákona tak činí. Stěžovatel k tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21, dle kterého policie nemůže jednotlivce vyzvat k prokázání totožnosti, pouze pokud se jí to „hodí“, naopak musí vztáhnout zákonný důvod ztotožnění na konkrétní okolnosti dané situace. Žalovaný nedostatečně zohlednil konkrétní okolnosti z hlediska důvodu ztotožnění.

[9] Stěžovatel také namítal, že až po příjezdu další hlídky policie na místo a provedení interní rešerše si zřejmě policisté uvědomili, že chtějí stěžovatele ztotožnit také podle § 103 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a k tomuto jej také vyzvali. Dle stěžovatele není možné, aby ho policisté zadrželi z důvodu, že neprokázal totožnost, teprve poté provést interní rešerši a až následně mu sdělit pravý důvod požadavku na ztotožnění. Stěžovatel namítal, že z provedeného dokazování plyne pouze výzva k prokázání totožnosti podle zákona o pobytu cizinců, nikoliv podle zákona o policii, a proto dle něj spočívá napadený rozsudek na skutkové podstatě, která nemá oporu ve spisu. Pokud měl městský soud za to, že sdělení důvodu ztotožnění ex post je dostatečné, jde o nesprávné právní posouzení městského soudu.

[10] Stěžovatel k přiměřenosti požadavku na ztotožnění namítal, že jej policie chtěla nepřijatelně ztotožnit, ačkoliv přijela na místo v důsledku oznámení na tísňovou linku o pádu stěžovatele na zem, který nemohl vstát. Dle stěžovatele je nežádoucí, aby jej policisté chtěli ztotožnit, když byl zraněný. Pro zajištění ochrany veřejného pořádku není nutné provádět pobytovou kontrolu na zraněných lidech. Navíc poukázal na skutečnost, že hlídka neovládala dobře anglický jazyk. Stěžovatel dále namítal, že policejní hlídka měla na místo zavolat sanitku, a nikoliv jej okamžitě začít ztotožňovat. Dodal, že ošetření na policejní stanici odmítl, protože si myslel, že se jedná o policisty, a nikoliv o záchranáře, což mu nikdo nevysvětlil.

[11] K použití pout stěžovatel namítal, že sice může být logickým faktorem pro spoutání opilost osoby, ale pout nelze použít pouze z tohoto důvodu. Stěžovatel k tomu uvedl, že všem ostatním výzvám, kromě výzvy ke ztotožnění, kterou považoval za protiprávní, vyhověl. Nechtěl narušit osobní zónu policistů, pouze si chtěl natočit jejich obličej. Slovní arogance jej mrzí, byl však frustrován z postupu policie, který považoval za nezákonný a vnímal jej jako šikanu.

[12] Jestliže stěžovatel požádal o vyrozumění osoby blízké (své manželky), nelze alibisticky tvrdit, že policii na ni nesdělil kontakt. Policie mu ostatně ani nevysvětlila, že musí kontakt na manželku uvést. Napadený rozsudek pracuje se závěrem, že stěžovatel odmítl kontaktní údaje manželky uvést, což má vyplývat z vyjádření policistů, uvedené však dle stěžovatele nemá oporu v kamerových záznamech. Navíc krajské ředitelství policie neumožnilo stěžovateli nahlédnout do jednoho ze spisů. Žalovaný sice předložil kamerové záznamy, ale pouze o skutečnostech, které považoval za důležité, nicméně nepředložil záznamy o poučení o právech stěžovatele. Naopak stěžovatelem předložené nahrávky vyvrací, že by odmítal sdělit údaje své manželky. Ačkoliv obecně připustil, že jsou tvrzení policistů zpravidla věrohodná, nelze dospět k závěru, že policejní orgán může bez omezení cokoliv fabulovat.

[13] Stěžovatel také namítal, že mu žalovaný znemožnil i výkon dalších práv. Stěžovateli totiž bylo doručeno oznámení, že si nevyzvednul zásilku. Dne 7. 1. 2026 právní zástupce stěžovatele požádal telefonicky policejní orgán o doručení zásilky přímo právnímu zástupci, k tomu ovšem nedošlo. Právní zástupce se tedy obrátil na policejní orgán písemně, načež mu byl dne 14. 1. 2026 doručen příkaz o uložení pokuty stěžovateli ve výši 3.000 Kč za nepředložení dokladu totožnosti, který již nabyl právní moci.

[14] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem, který považoval na výstižný a srozumitelný. Dále uvedl, že policisté stěžovatele nechtěli ztotožnit bezdůvodně, ale na základě oznámení učiněného na tísňovou linku a také v důsledku jednání stěžovatele. Policisté stěžovateli sdělili, proč jej chtějí ztotožnit, taktéž se mu dostalo poučení o jeho právech, byť poučení odmítl podepsat, nakonec písemná poučení alespoň převzal. Ohledně zdravotního stavu stěžovatele žalovaný konstatoval, že jednou stěžovatel tvrdí, že se cítil příčetně, zatímco podruhé uvedl, že měl otřes mozku. Žádné zranění však zdravotnická záchranná služba neshledala, ani stěžovatel žádnou lékařskou zprávu nedoložil. K ovlivnění alkoholem žalovaný uvedl, že sám stěžovatel tuto skutečnost policistům sdělil včetně toho, že v důsledku své opilosti upadl na zem. Ke zbylým výhradám stran komunikace s policií a nahlížení do spisu žalovaný zdůraznil, že nesouvisí se samotným zákrokem a nejsou předmětem projednávané věci.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[16] Kasační stížnost není důvodná.

[17] Nejvyšší správní soud před samotným posouzením kasačních námitek shrne podstatné skutkové okolnosti projednávané věci. Policisté přijeli na místo, kde se část namítaných zásahů stala, kvůli oznámení na tísňovou linku policie o opilém muži, který upadl, leží na zemi a nedaří se mu vstát ani s pomocí oznamovatele. Skutečnost, že je opilý a v důsledku opilosti spadl na zem, potvrdil policistům sám stěžovatel. Stěžovatel následně s policisty jednal ve stoje. Po příjezdu na místo chtěli policisté stěžovatele ztotožnit. Stěžovatel byl na policisty agresivní a odmítal jim sdělit či prokázat svou totožnost. Ani po přivolání další hlídky stěžovatel svou totožnost nesdělil. Následně byl tedy stěžovatel eskortován na služebnu policie za účelem zjištění jeho totožnosti, byl omezen na osobní svobodě – zajištěn, během eskorty mu byla přiložena pouta, a to vzhledem k jeho verbální agresi vůči policistům a opakovanému vstupování do jejich osobního prostoru. Na služebně policie stěžovatel nadále odmítal s policisty spolupracovat, poté si vyžádal ošetření zdravotnickou záchrannou službou, které po jejím příjezdu odmítl. Přivolaní zdravotníci ostatně žádné zranění, které by vyžadovalo jejich zásah, nezjistili. Stěžovatel si následně vyžádal nadřízeného zasahujících policistů, se kterým nakonec začal spolupracovat. Ačkoliv vyžadoval vyrozumění manželky – české občanky, která má být právničkou – o svém zajištění, odmítal policistům sdělit její kontaktní či jiné údaje. Po zjištění totožnosti stěžovatele a provedení nezbytných úkonů byl stěžovatel ze zajištění propuštěn.

[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými kasační námitky, kterými stěžovatel brojil proti závěru městského soudu, že nešlo o nezákonný zásah žalovaného ve vztahu k výzvám k prokázání totožnosti.

[19] Jak již kasační soud uvedl výše, policisté se do kontaktu se stěžovatelem dostali z důvodu oznámení učiněného na tísňovou linku policie. Sám stěžovatel policistům sdělil, že v důsledku požití alkoholu upadl na zem a nedařilo se mu vstát, což uvedl také oznamovatel. Jak vyplývá z kamerových záznamů, policisté chtěli stěžovatele nejprve ztotožnit podle § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii, a sice z důvodu plnění jiného úkolu, jelikož to bylo nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku a veřejného pořádku. Jak totiž policisté zjistili, stěžovatel zjevně požil alkohol, následně upadl a nemohl vstát, jednalo se tedy o osobu, která mohla potenciálně narušit veřejný pořádek či ohrozit zdraví a bezpečnost jiných osob. V tomto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem městského soudu. Stěžovatel nicméně odmítal s policisty spolupracovat. Policisté stěžovateli sdělili, že ležel opilý na zemi a že jim musí prokázat, zda se v tuzemsku nenachází nelegálně, čímž následně odůvodnili i výzvu učiněnou podle § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy vztáhli konkrétní okolnosti nynější věci na zákonný důvod jeho ztotožnění (k požadavkům na sdělení důvodu zjišťování totožnosti srov. rozsudky NSS ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 145/201857, nebo ze dne 5. 11. 2021, č. j. 10 As 186/202141, a nález ÚS sp. zn. II. ÚS 1022/21). Nelze pak souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by policisté po příjezdu další hlídky a provedení rešerše zpětně měnili důvod výzvy k prokázání totožnosti. Dle kasačního soudu se jednalo o dva na sobě nezávislé zákonné důvody, na základě kterých byli policisté oprávněni vyzvat stěžovatele k prokázání totožnosti. Uvedené závěry pak mají oporu v dokazování provedeném městským soudem, napadený rozsudek tedy má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není s ním nijak v rozporu.

[20] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud shledal, že výzvy k prokázání totožnosti byly přiměřené. Za situace, kdy byli policisté na místo vysláni v důsledku oznámení učiněného na tísňovou linku policie ve spojení se skutečnostmi, že stěžovatel byl opilý a zpočátku se mu nedařilo vstát, vůči policistům byl verbálně agresivní a opakovaně vstupoval do jejich osobního prostoru, ostatně nelze dospět k jinému závěru. Výzvy nebyly ani natolik závažné, aby znemožňovaly stěžovatelovo ošetření, či snad měly jeho zdravotní stav zhoršit. Tím spíše v případě, kdy stěžovatel sice utrpěl oděrku na obličeji, nicméně sám ošetření na místě nevyžadoval, učinil tak až na policejní služebně, a navíc ve spojení s otlaky po použití pout. Po příjezdu zdravotnické záchranné služby ošetření odmítl. Jeho argumentaci, že se domníval, že se jedná o policisty, lze jen stěží uvěřit. Zdravotnická záchranná služba zároveň sama neshledala, že by bylo nezbytné, aby stěžovatele ošetřila. On sám, i když nahodile, sice tvrdil, že utrpěl otřes mozku, tuto skutečnost nedoložil, nedoložil ani jiné další zranění, které by utrpěl. Uvedená oděrka na obličeji stěžovatele paušálně neznamená, že policisté nemohli po stěžovateli požadovat prokázání totožnosti. Natož, že by nemusel jejich výzvám vyhovět.

[21] Ve vztahu k přiložení pout během eskorty stěžovatele na služebnu policie stěžovatel namítá pouze to, že ke spoutání osoby ovlivněné alkoholem nelze přistoupit pouze z důvodu její opilosti. Připouští sice, že nevyhověl výzvě k prokázání totožnosti, ostatním výzvám však vyhověl. Nechtěl narušit osobní prostor policistů, chtěl si jen natočit jejich obličej. Slovní arogance byla způsobená jeho frustrací z nezákonného a šikanózního postupu policie. Námitky nejsou důvodné.

[22] Shrnuté kasační námitky jsou na samotné hraně projednatelnosti, nepolemizují totiž s rozhodovacími důvody městského soudu, pouze obecně popisují pohnutky stěžovatele. Městský soud pak vůbec neuvedl, že by šlo spoutat každou osobu ovlivněnou alkoholem. Namísto toho se zabýval naplněním podmínek pro použití pout [§ 54 písm. a) zákona o policii] a dospěl k závěru, že policisté postupovali v souladu se zákonem. Použití pout bylo dle městského soudu přiměřené, neboť jich bylo použito v souvislosti se zákonným zajištěním stěžovatele, jejich použití nebylo provázeno užitím fyzické síly a trvalo pouze po nezbytnou dobu (po dobu eskorty na služebnu). Při spoutání stěžovatele existovaly na straně policistů obavy o bezpečnost osob a ochranu veřejného pořádku, a sice z důvodu, že se stěžovatel nacházel pod vlivem alkoholu, odmítal s policisty spolupracovat a opakovaně neuposlechl jejich výzev, vstupoval do osobních zón policistů a vykazoval projevy slovní arogance a eskalace celé situace. Opilost stěžovatele pak soud zdůraznil ještě v tom smyslu, že jednání opilé osoby je hůře předvídatelné. Městský soud tak vůbec neodůvodnil přiložení pout pouze skutečností, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, naopak jejich použití důsledně a přesvědčivě odůvodnil. Nejvyšší správní soud se s takovým posouzením na tomto místě ztotožňuje a na vypořádání žalobních námitek v napadeném rozsudku odkazuje, a to i vzhledem k obecné kasační argumentaci stěžovatele (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2026, č. j. 9 Afs 167/202569, odst. [31], a tam uvedenou judikaturu).

[23] Stěžovatel ve vztahu k nevyrozumění osoby blízké o omezení jeho osobní svobody namítá, že o vyrozumění požádal. Nelze proto dle něj alibisticky tvrdit, že nesdělil její kontaktní údaje. Policie ani neuvedla, že musí kontakt uvést. Závěr městského soudu, dle kterého stěžovatel odmítl kontaktní údaje uvést, zároveň nemá oporu v kamerových záznamech. Navíc policie neumožnila stěžovateli nahlédnout do jednoho ze spisů. Žalovaný nepředložil záznamy o poučení o právech stěžovatele. Naopak stěžovatelem předložené nahrávky vyvrací, že by odmítal sdělit údaje své manželky. Námitky nejsou důvodné.

[24] Podle § 24 odst. 2 zákona o policii [p]olicie na žádost osoby omezené na svobodě vyrozumí o této skutečnosti osobu jí blízkou nebo jinou osobu, kterou osoba omezená na svobodě určí.

[25] Kasační soud má za to, že ačkoliv stěžovatel o vyrozumění osoby blízké, jeho manželky, požádal, policistům odmítl sdělit jakékoliv její kontaktní údaje, sám tedy zmařil její vyrozumění. Lze sice konstatovat, že kamerové záznamy předložené žalovaným nezaznamenaly žádost stěžovatele o vyrozumění osoby blízké. Z vyjádření zasahujících policistů ze dne 11. 12. 2025, č. j. KRPA3693264/ČJ20250000KR, nicméně vyplývá, že stěžovatel o vyrozumění požádal, avšak nesdělil žádné osobní ani kontaktní údaje manželky. Nahrávky, které měl stěžovatel předložit a které měly prokazovat, že kontaktní údaje sdělil, pak nebyly v řízení před městským soudem ani nyní v řízení o kasační stížnosti vůbec předloženy. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že pokud by stěžovatel alespoň nějaké údaje své manželky sdělil, policisté by jej mohli ztotožnit i na základě těchto údajů. Ke ztotožnění stěžovatele však došlo až po předložení povolení k pobytu. Nejvyšší správní soud též nepřehlédl postoj stěžovatele, který téměř po celou dobu až do příchodu nadřízeného na služebně policie odmítal s policisty spolupracovat. Je proto stěží představitelné, že by odmítl prokázat svou vlastní totožnost, ale kontaktní údaje manželky by policistům sdělil, jak tvrdí, ale z doložených podkladů to nevyplývá.

[26] Stěžovatelovo tvrzení, že žalovaný nepředložil záznamy o poučení o jeho právech, je pravdivé potud, že žalovaný nepředložil kamerové záznamy zachycující poučení stěžovatele o právu na vyrozumění osoby blízké. Tato skutečnost však není pro projednávanou věc relevantní. Součástí předložené spisové dokumentace je totiž písemné poučení zajištěné osoby v českém a anglickém jazyce i úřední záznam o zajištění stěžovatele, který obsahuje výčet práv zajištěného. Skutečnost, že stěžovatel odmítl poučení podepsat a převzal je až při propuštění ze zajištění, na uvedeném nic nemění. Ostatně stěžovatel své právo na vyrozumění osoby blízké v průběhu zajištění využil, byť jej znemožnil realizovat, jak je popsáno výše. Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel byl o svých právech, zejména o právu na vyrozumění osoby blízké poučen (§ 13 zákona o policii), a to i přes to, že během jednání s policisty jim opakovaně skákal do řeči a nenechal je domluvit. K vyrozumění manželky stěžovatele pak nedošlo z důvodu na jeho straně, a nikoliv na straně policie, jelikož stěžovatel odmítl sdělit manželčiny identifikační či kontaktní údaje. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.

[27] Kasační soud uzavírá, že se žalovaný v projednávané věci nedopustil zásahů, které by bylo možné označit za nepřiměřené či snad nezákonné. Městský soud proto žalobu správně zamítl.

[28] Nejvyšší správní soud dodává, že se nezabýval námitkou znemožnění dalšího výkonu práv stěžovatele, která souvisela s doručováním příkazu za přestupek (nepředložení dokladu totožnosti), jelikož tato skutečnost nebyla předmětem projednávané věci. Stěžovatel takto žádný zásah nevymezil.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.

[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu