Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto24× citovánoSb. NSS

Spisová značka

9 As 61/2023

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 7. 2024Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 9 As 61/2023-65Právní moc: 9. 7. 2024Oblast: Zdravotnictví a hygienaZpravodaj: BOBEK Michal, Mgr. et Mgr.MJur., Ph.D.ECLI:CZ:NSS:2024:9.As.61.2023.65
Další údaje
Předmět řízení: Správní řízení: rozsah povinnosti správních orgánů při zjišťování skutkového stavu
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
a) O. H., b) M. H., c) A. H., d) L. D. a e) B. K(jiný účastník)
Žalovaný:
Ministerstvu zdravotnictví(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • zákonu č. 297/2021 Sb.
  • zákon č. 297/2021 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Ministerstvo zdravotnictví- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo zdravotnictví- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Ústavní právo

Sbírka NSS

  • č. 3133/2014 Sb. NSS

Právní věta

V situaci, kdy zdravotnická dokumentace žadatelky o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, neexistuje nebo je zjevně nedůvěryhodná, musí správní orgány posoudit, zda žadatelka předestřela alespoň na první pohled hájitelné tvrzení, že se v rozhodném období podrobila sterilizaci v rozporu s právem. O takto hájitelné tvrzení se bude jednat za podmínky, že v řízení najevo vyšlé indicie ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace či chování jednotlivých účastníků, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. V takovém případě musí správní orgány považovat předpoklady pro přiznání jednorázové peněžní částky za naplněné, ledaže samy prokáží, že ke skutečnostem žadatelkou tvrzeným dojít nemohlo.

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 4. 7. 2024

Plný text

Předpisy:

k zákonu č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (v textu jen „zákon č. 297/2021 Sb.“)

Prejudikatura: č. 3133/2014 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 182/2015 Sb. ÚS; rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 7. 2008, Coleman (C-03/06); rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 11. 2011, V. C. proti Slovensku (stížnost č. 18968/07), a ze dne 12. 6. 2012, N. B. proti Slovensku (stížnost č. 29518/10) a rozhodnutí Výboru Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 2021, Maděrová proti České republice (stížnost č. 32812/13).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2024, čj. 9 As 61/2023-65)

Věc: a) O. H., b) M. H., c) A. H., d) L. D. a e) B. K. proti Ministerstvu zdravotnictví o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci, o kasační stížnosti žalovaného.

Projednávaná věc se týkala žádosti původní žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku upřesnil rozsah povinnosti správních orgánů při zjišťování skutkového stavu a tomu odpovídající nároky kladené na žadatelky v rovině povinnosti tvrzení a důkazní.

Žalovaný původní žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 22. 3. 2022. Podle něj žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro přiznání jednorázové peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb., konkrétně že byla sterilizována v rozporu s právem. Důvodem rozhodnutí žalovaného byla zejména skutečnost, že zdravotnická dokumentace, kterou si žalovaný od poskytovatele zdravotních služeb vyžádal, byla nemocnicí již skartována.

Rozklad žalobkyně ministr zdravotnictví rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dokumenty předložené žalobkyní až v řízení o rozkladu shledal nepřípustné podle § 82 odst. 4 ve spojení s § 152 odst. 5 správního řádu. Nad rámec toho však ministr uvedl, že z propouštěcí zprávy z nemocnice z roku 2009 týkající se jiného zdravotního zákroku plyne pouze podstoupení sterilizace, nikoli však i její nelegálnost; že čestné prohlášení manžela žalobkyně uvádí pouze zprostředkované informace; a že svědectví C. C. a šetření veřejného ochránce práv vypovídá pouze o aktivismu žalobkyně, nikoli však též o protiprávnosti jí provedené sterilizace.

Žalobkyně se obrátila na Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, čj. 17 Ad 10/2022-30, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nebyl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností. Správní orgány rovněž nedostály zásadě součinnosti správních orgánů s dotčenými osobami, zejména pak poučovací povinnosti.

Městský soud správním orgánům konkrétně vytkl, že vycházely z premisy, že bez zdravotnické dokumentace týkající se provedení sterilizace nelze žádost žalobkyně shledat oprávněnou, resp. že po zjištění zničení zdravotnické dokumentace nečinily žádné další kroky ke zjištění skutkového stavu věci. Takový postup považoval městský soud za rozporný se zásadou materiální pravdy a účelem zákona č. 297/2021 Sb., jímž má být přijetí odpovědnosti státu za nezákonně provedené sterilizace a zajištění efektivního prostředku nápravy vzniklého stavu ze strany státu. S ohledem na tento účel a cíl právní úpravy měl dle názoru městského soudu žalovaný při zjištění, že zdravotnická dokumentace byla skartována, obstarat další důkazy, které by skutkový stav věci objasnily. Při tom se měl navíc řídit zásadou součinnosti, jež se projevuje zejména v poučovací povinnosti správního orgánu. Podle městského soudu tak měl žalovaný s ohledem na účel právní úpravy žalobkyni pregnantně poučit o jejích právech a povinnostech, zejména pak o požadavku, že k prokázání svých tvrzení musí navrhnout další důkazy a případně o jaké důkazy se může jednat. Za takové poučení přitom městský soud nepovažoval pouhou informaci o neexistenci zdravotnické dokumentace obsaženou v oznámení o ukončení dokazování a poučení o právu seznámit se s podklady rozhodnutí.

S ohledem na tyto závěry se již městský soud výslovně nezabýval otázkou přenášení důkazního břemene, kterou považoval s ohledem na své vnímání zásady materiální pravdy za implicitně vypořádanou. Za potřebné nepovažoval ani zabývat se problematikou koncentrace řízení, na kterou poukazoval žalovaný.

Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností. V rovině věcné předně namítal, že městský soud vyložil zásadu materiální pravdy podle § 3 správního řádu excesivním způsobem, který stírá rozdíl mezi řízením o žádosti a řízením z moci úřední. Městským soudem citovanou judikaturu přitom stěžovatel považoval za nepřiléhavou, neboť se týká starého správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Zásada materiální pravdy podle nyní účinného správního řádu znamená, že postačí takové zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; nezjišťují se již okolnosti, které nemají pro danou věc význam. Správnímu orgánu navíc musí být v řízení o žádosti nápomocní účastníci řízení, kteří jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Namítal proto, že v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb., jež je řízením o žádosti, se zjišťuje pouze to, zda nejsou důvodné pochybnosti o prokázání existence nároku žadatelkou. Takový postup přitom považoval rovněž za souladný s veřejným zájmem. V projednávané věci nicméně žalobkyně pouze označila zdravotnické zařízení a datum provedení zákroku. Žádné další důkazy však v řízení v prvním stupni neoznačila, a to ani v návaznosti na umožnění seznámení se s podklady rozhodnutí, v němž byla uvědomena o neexistenci její zdravotnické dokumentace a poučena o možnosti navrhovat další důkazy. Jiné doklady však doložila až opožděně s podáním rozkladu.

Za druhé, stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, podle něhož měl žalobkyni poučit o jejích právech, resp. o tom, jaké důkazy může k prokázání svých tvrzení navrhnout. Namítal, že takový požadavek zasahuje nejen do poučení o procesních právech, ale i do práva hmotného, a to způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení. Podle jeho názoru je povinností poučovat pouze o procesních právech, což stěžovatel učinil výzvou k seznámení se s podklady rozhodnutí, jehož součástí bylo poučení o možnosti navrhovat další důkazy. Městským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 6 Ads 57/2007-42, ohledně poučovací povinnosti týkající se otázky hmotného práva, poté stěžovatel nepovažoval za přiléhavý, neboť v projednávané věci se nejedná o sociální dávku, k níž se tato judikatura vztahuje. Poučení ohledně možných důkazních návrhů jde pak dle stěžovatele nad rámec poučovací povinnosti.

V průběhu řízení o kasační stížnosti zaslal právní zástupce žalobkyně dne 22. 11. 2023 Nejvyššímu správnímu soudu sdělení, že jeho klientka dne 9. 7. 2023 zemřela. Podáním ze dne 25. 4. 2024 pak stejný právní zástupce doložil plné moci udělené mu všemi právními nástupci žalobkyně a navrhl, aby Nejvyšší správní soud pokračoval v řízení s nimi. V návaznosti na výsledek dědického řízení a určení okruhu dědiců ve věci pozůstalosti žalobkyně proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 6. 2024, čj. 9 As 61/2023-61, rozhodl, že na straně žalobců bude pokračovat s právními nástupci (dědici) žalobkyně.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

(…) [16] Pokud jde o věcné posouzení nyní projednávané věci, Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné úvodem připomenout smysl a cíl právní úpravy odškodňování za protiprávní sterilizace podle zákona č. 297/2021 Sb. Tato základní východiska totiž následně ovlivňují posouzení vyvstalé otázky činnosti správních orgánů při zjišťování skutkového stavu, resp. stanovení rozumné rovnováhy mezi povinností tvrzení a důkazní žadatelek v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. na straně jedné a naopak povinností správního orgánu zjistit stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, jak mu výslovně ukládá § 3 a dále § 50 odst. 2 a 3 správního řádu.

[17] Za prvé, Nejvyšší správní soud připomíná závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 8. 11. 2011, V. C. proti Slovensku, stížnost č. 18968/07. Z citovaného rozsudku plyne, že nezákonná sterilizace je porušením čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy vystavením nelidskému a ponižujícímu zacházení. K provedení sterilizace duševně způsobilé dospělé osoby je dle ESLP nezbytný její informovaný souhlas, nejedná-li se o výjimečné situace, kdy by byl ohrožen její život nebo zdraví. Jestliže byl zákrok proveden bez informovaného souhlasu, jedná se o hrubý zásah do fyzické integrity ženy tím, že jí byla odňata schopnost reprodukce. Tyto závěry potvrzuje i navazující judikatura ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 12. 6. 2012, N. B. proti Slovensku, stížnost č. 29518/10; či rozhodnutí Výboru ESLP ze dne 8. 6. 2021, Maděrová proti České republice, stížnost č. 32812/13).

[18] Nejvyšší správní soud proto již rovněž konstatoval, že v případě nároků poškozených žen „je třeba postupovat citlivě s ohledem na situaci žadatelek. Správní orgány by jim proto měly vycházet maximálně vstříc, a to tím spíše, že na jim způsobené újmě má zásadní podíl stát, který se svá pochybení snaží alespoň do jisté míry odčinit“ (rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2023, čj. 4 As 290/2022-42).

[19] Za druhé, právě uvedené základní východisko reflektuje rovněž zákonná úprava poskytování peněžité částky jako odškodnění za sterilizaci provedenou v rozporu s právem podle zákona č. 297/2021 Sb. Jak korektně poukázal již městský soud v odst. 13 napadeného rozsudku, důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. výslovně považuje protiprávní sterilizaci za závažný zásah do základních práv. Za provedení takové sterilizace je přitom odpovědný stát tím, že v minulosti nepřijal dostatečnou úpravu informovaného souhlasu s prováděním sterilizací a v některých případech dokonce sociální pracovníci k podstoupení sterilizace motivovali. Přijetím citovaného zákona tak stát svoji odpovědnost výslovně uznal, a to s cílem zajistit efektivní prostředek nápravy, konkrétně zajistit odškodnění obětí protiprávních sterilizací, kterého není možné dosáhnout běžnými prostředky ochrany práv.

[20] Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s městským soudem, že právě vymezený cíl právní úpravy nelze zajistit pouhým formálním umožněním požádat si o jednorázovou peněžitou dávku podle zákona č. 297/2021 Sb. Naopak, odpovědnost státu za protiprávně provedené sterilizace vyžaduje, aby byla skutečně zajištěna efektivní možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu, minimálně tedy v podobě obdržení zákonem stanovené peněžité částky. To ostatně Nejvyšší správní soud rovněž již výslovně potvrdil v rozsudku čj. 4 As 290/2022-42. Tento cíl a smysl právní úpravy tudíž musí mít správní orgány při interpretaci a aplikaci zákona č. 297/2021 Sb. v jednotlivých případech vždy na zřeteli.

[21] Za třetí, důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. výslovně předvídá, že existenci nároku lze prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací vedenou o oprávněné osobě, ale „též všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, zejména výpověďmi oprávněné osoby a svědků, znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, věcmi, listinami apod“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tím zákonodárce uznal, že prokázání oprávněnosti nároku, konkrétně podstoupení sterilizace v rozporu s právem, může být vzhledem k uplynulé době, citlivé až intimní povaze zákroku, o jehož existenci se proto daná osoba patrně nebude často šířit mimo kruh úzké rodiny, a celkovému zranitelnému postavení poškozených, velice obtížné. Oproti běžným řízením o žádostech, často dokonce formulářových či s jasně právně definovanými náležitosti, totiž nebude pro žadatelky z ustanovení zákona č. 297/2021 Sb. intuitivně zřetelné, jakým způsobem a do jakého standardu je nezbytné takto citlivé a časově vzdálené události, jako je právě protiprávnost sterilizace, k níž došlo v období od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2012 (srov. § 2 zákona č. 297/2021 Sb.), vlastně prokazovat.

[22] Uvedená východiska vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že ačkoliv řízení o přiznání peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb. je v obecné rovině vskutku řízením o žádosti, na které dopadá správní řád, jedná se o problematiku velice specifickou, což je správní orgán při svém postupu povinen zohlednit. Specifičnost zakládá právě i) výslovně přijatá odpovědnost státu za protiprávně prováděné sterilizace v minulosti, ii) potřeba zabezpečit účinné prostředky nápravy těchto minulých křivd, konkrétně zajištění skutečné možnosti postižených osob domoci se dané peněžité částky, a v neposlední řadě iii) nezvyklost a atypičnost dokumentů, jež by tuto událost prokazovaly, a s tím spojená pravděpodobnost důkazní nouze na straně žadatelek. Nelze navíc přehlédnout ani iv) aspekt rasové diskriminace, jelikož značnou část obětí protiprávních sterilizací v České republice tvoří romské ženy (srov. důvodovou zprávu k zákonu či např. závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem z roku 2005). Na tuto specifickou situaci tudíž podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze mechanicky aplikovat běžné požadavky uplatňující se v řízení o žádostech. Zvláštní situace vyžaduje zvláštní přístup. Správní orgány musí postupovat s maximálním zřetelem k účelu zákona, jímž je zajištění skutečně účinného napravení vzniklého stavu osob poškozených nelegální sterilizací.

[23] Specifičnost právě projednávané věci se promítá ve dvou ohledech, které jsou nicméně věcně propojeny:

1. požadavky na postup správních orgánů při posuzování žádostí dle zákona č. 297/2021 Sb.;

2. nároky kladené na žadatelky v rovině povinnosti tvrzení a důkazní, aby jejich žádost mohla být shledána oprávněnou.

[24] Podle názoru Nejvyššího správního soudu po žadatelkách nelze požadovat, jak činí stěžovatel, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily veškeré dokumenty, které budou protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat. Aby bylo dostáno účelu zákona a byl skutečně zajištěn účinný prostředek nápravy, musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb. zjistily stav věci bez důvodných pochybností. Právě takové kroky lze přitom podřadit pod činnost správního orgánu v souladu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a zásadou vyhledávací, jež se uplatňují rovněž v řízení o žádosti (srov. např. rozsudky NSS čj. 4 As 290/2022-42, ze dne 27. 8. 2014, čj. 3 Ads 91/2013-47, č. 3133/2014 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2015, čj. 3 Ads 112/2014-31), a dále poučovací povinností správního orgánu, jak ostatně již korektně učinil městský soud v napadeném rozsudku.

[25] Stěžovateli proto nelze přisvědčit v jeho systémové argumentaci, podle níž je v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. zapotřebí takové zjištění stavu věci, při kterém nepanují žádné důvodné pochybnosti v otázce, zda žadatelka existenci nároku dle tohoto zákona sama prokázala. Takový přístup by z výše uvedených důvodů nerespektoval smysl a účel právní úpravy a žadatelky cíleně stavěl do důkazní nouze. Ze stejného důvodu neobstojí ani argumentace v kasační stížnosti, podle které postačí pouze obecné poučení o procesních právech, konkrétně o možnosti navrhovat důkazy. S ohledem na výše podrobně vymezená východiska je naopak nutné, aby žadatelkám – typicky právním laikům – byla srozumitelným způsobem dána skutečná příležitost svá tvrzení prokázat, resp. přispět ke zjištění stavu věci. To v žádném případě neznamená poučovat způsobem, aby žadatelka dosáhla žádaného výsledku řízení, jak stěžovatel namítá. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je smyslem takového poučení poskytnout srozumitelnou ilustraci v úvahu přicházejících typů možných podkladů ke zjištění stavu věci a zejména ověření, zda v případě žadatelky skutečně došlo v rozhodném období ke sterilizaci v rozporu s právem, za kterou přísluší podle zákona č. 297/2021 Sb. jednorázová peněžitá částka.

[26] V nyní projednávané věci proto Nejvyšší správní soud přisvědčil oběma závěrům městskému soudu: žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy a nedostál poučovací povinnosti, kterou vyžaduje smysl a účel právní úpravy zákona č. 297/2021 Sb. Nejvyšší správní soud konkrétně poukazuje na skutečnost, že stěžovatel si sice vyžádal zdravotní dokumentaci, nicméně po zjištění, že ta byla skartována, žalobkyni pouze zaslal oznámení o možnosti seznámit s poklady rozhodnutí. Žádné další kroky ke zjištění stavu věci neučinil. V oznámení o seznámení se s poklady pak sice stěžovatel uvedl, že k prokázání svých tvrzení může žalobkyně navrhnout další důkazy. Ani to však Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nepovažuje za dostatečné poučení, které by odpovídalo smyslu zákona č. 297/2021 Sb., tedy zajištění účinné nápravy vzniklého stavu protiprávních sterilizací. Aplikace zákona č. 297/2021 Sb. způsobem skutečně zajišťujícím účinné napravení vzniklého stavu vyžaduje, aby žalovaný srozumitelným způsobem žalobkyni vysvětlil, že musí svá tvrzení dostatečně specifikovat a v co největší míře podpořit všemi dostupnými dokumenty, které má k dispozici, resp. požádat ji, aby veškeré takové dokumenty (či jiné důkazy) alespoň označila, aby si je mohl sám žalovaný vyžádat (v rámci kroků činěných s ohledem na vyhledávací zásadu blíže specifikovanou v § 50 správního řádu) prostřednictvím výzvy k součinnosti podle § 6 odst. 2 zákona č. 297/2021 Sb.

[27] Právě uvedené obecné závěry nicméně nutně otevírají rovněž související otázku ohledně konkrétních nároků kladených na žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb., a to v rovině tvrzení a důkazní, aby jejich žádost mohla být shledána oprávněnou, se kterou stěžovatel rovněž obsahově polemizuje ve své kasační argumentaci.

[28] Podle § 6 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb. platí, že žádost o přiznání nároku musí kromě obecných náležitostí (srov. § 45 správního řádu) obsahovat:

a) vylíčení rozhodných skutečností případu, zejména označení zdravotnického zařízení, v němž ke zdravotnímu výkonu zabraňujícímu plodnosti došlo, datum, kdy byl tento zdravotní výkon proveden, a vylíčení okolností, za nichž k tomuto zdravotnímu výkonu došlo,

b) označení listin a jiných důkazních prostředků, jichž se oprávněná osoba na podporu svého práva dovolává,

c) bankovní účet, na který má ministerstvo poukázat přiznanou peněžní částku.

[29] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že nárok na peněžitou částku ve výši 300 000 Kč podle zákona č. 297/2021 Sb. lze přiznat k žádosti podané oprávněnou osobou do 3 let od účinnosti tohoto zákona (srov. § 4 odst. 2), pokud se tato osoba podrobila sterilizaci v rozporu s právem v rozhodném období, konkrétně od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2012 (§ 2 tohoto zákona). V zásadě tak musí dojít k naplnění čtyř předpokladů pro přiznání peněžité částky, konkrétně tedy:

1. podání žádosti do 3 let od účinnosti zákona č. 297/2021 Sb.;

2. žadatelka byla podrobena sterilizaci;

3. k této sterilizaci došlo v rozhodném období (od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2012);

4. tato sterilizace byla provedena v rozporu s právem.

[30] Zatímco naplnění prvního předpokladu bude jednoznačně určitelné z podané žádosti, v případě ostatních tří předpokladů může být jejich ověření nesnadné. Primárním důkazem, jenž může dané okolnosti postavit najisto, je jistě zdravotnická dokumentace žadatelky o jednorázovou peněžní dávku. Ta však může být vzhledem ke značnému časovému odstupu od tvrzeného provedení sterilizace již skartována, jako tomu je ostatně i v nyní projednávané věci, případně rovněž různé kvality a vypovídající hodnoty. Další dokumenty, které by mohly o provedení sterilizace vypovídat, pak nemusí vůbec existovat, případně mohou být jen velice obtížně dohledatelné. Stejně tak v úvahu připadající svědci z okruhu zdravotního personálu si již nemusí okolnosti provedení sterilizace z důvodu časového odstupu pamatovat. Svědci z úzkého rodinného okolí, kterým se oběť v minulosti mohla svěřit, konečně nemusí být s ohledem na jejich vztah s žadatelkou a ze své podstaty pouze zprostředkovanost jimi podávaných informací považováni za důvěryhodné. Důsledkem je, že v případě neexistence zdravotní dokumentace se žadatelka pro prokázání důvodnosti svého nároku typicky ocitne v důkazní nouzi, a to i po řádně poskytnutém poučení a snaze správního orgánu veškeré dostupné dokumenty skutečně získat.

[31] Za takové situace se však reálná využitelnost a účinnost mechanismu odškodnění dle zákona č. 297/2021 Sb., kterou stát dle svých vlastních deklarací chce zabezpečit, stává iluzorní. Za skartaci zdravotní dokumentace, k níž často dochází protiprávně, jak poukazují i zprávy veřejného ochránce práv (srov. např. zprávu o šetření z vlastní iniciativy ve věci odškodnění protiprávní sterilizace, čj. KVOP 36688/2023), žadatelky nemohou. V rovině morální nelze přehlédnout, že do této situace se žadatelky dostávají v důsledku předchozího, respektive i následného jednání státu samotného, jeho složek, či organizací veřejnou mocí zřizovaných.

[32] Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto nelze po žadatelkách požadovat, aby samy vždy nade vší pochybnost prokázaly naplnění všech výše vymezených předpokladů pro přiznání peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb. Naopak postačí, pokud žadatelka o peněžitou dávku předestře na první pohled plausibilní tvrzení, že v rozhodném období podstoupila sterilizaci v rozporu s právem. To nicméně pochopitelně neznamená, že se může jednat o jakékoli, ničím nepodložené tvrzení. Musí jít o tvrzení hájitelné, které bude podepřeno indiciemi, které ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace či chování jednotlivých účastníků, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. Pokud tedy zdravotní dokumentace nebude existovat, případně bude zjevně nedůvěryhodná, avšak žadatelka předestře plausibilní tvrzení, pro které budou skutečně svědčit zjištěné indicie, musí správní orgány považovat předpoklady pro přiznání peněžité částky dle zákona č. 297/2021 Sb. za naplněné, ledaže samy prokáží, že ke skutečnostem žadatelkou tvrzeným dojít nemohlo.

[33] V takové situaci pak tedy bude případně na žalovaném, aby na první pohled splněné předpoklady pro poskytnutí odškodnění zpochybnil tím, že prokáže existenci odlišné a důvěryhodnější skutkové verze, tedy že k protiprávní sterilizaci žadatelky v rozhodném období způsobem jí tvrzeným dojít nemohlo. V zásadě je tak v řízení o žádostech o peněžitou částku za nezákonnou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. k překonání běžně nastávající důkazní nouze na straně žadatelek nutné využít podobné řešení, jaké se již uplatňuje například ve sporech z diskriminace v podobě sdílení důkazního břemene (k tomu srov. analogicky např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15, č. 182/2015 Sb. ÚS, či rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 7. 2008, Coleman, C-03/06, bod 55).

[34] V konkrétní rovině bude proto postup správního orgánu při posuzování žádostí podle zákona č. 297/2021 Sb. následující.

[35] Za prvé, správní orgán posoudí žádost o peněžitou částku s ohledem na náležitosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb., tedy zda obsahuje vylíčení rozhodných skutečností včetně označení zdravotnického zařízení a data, kdy k protiprávní sterilizaci došlo. Žadatelku současně srozumitelným způsobem poučí o možnostech, jak svá tvrzení podložit, konkrétně jaké dokumenty či jiné důkazy (například svědeckými výpověďmi) může za tím účelem označit. Následně správní orgán začne v souladu se zásadami materiální pravdy a vyhledávací činit kroky ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností, a za tím účelem si vyžádá všechny relevantní podklady včetně zdravotnické dokumentace podle § 6 a 7 zákona č. 297/2021 Sb., případně provede svědecké výslechy za účelem ověření žadatelkou předestřených tvrzení.

[36] Za druhé, správní orgán vyhodnotí obstarané podklady a posoudí, zda jsou předpoklady pro přiznání peněžité dávky podle zákona č. 297/2021 Sb. naplněny. V situaci, kdy i přes učiněné kroky nelze dospět k jednoznačnému závěru z důvodu, že zdravotní dokumentace žadatelky neexistuje nebo je zjevně nedůvěryhodná, bude nutné zabývat se s ohledem na důkazní nouzi žadatelky tím, zda jsou jí předestřená tvrzení plausibilní a hájitelná. O jaké indicie vypovídající o hájitelnosti tvrzení se může jednat, bude záležet vždy na okolnostech konkrétní věci. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se však v zásadě může jednat o cokoli, co bude svědčit ve prospěch žadatelčiných tvrzení (např. vysvětlení žadatelky, její osobní a rodinná situace, chování v minulosti, jí předložené doklady, jiné známé skutečnosti atd.). Pokud tyto indicie svědčí pravděpodobnosti, že k nezákonné sterilizaci žadatelky mohlo skutečně dojít tak, jak tvrdí, bude s ohledem na její důkazní nouzi nutné považovat žádost za oprávněnou, ledaže správní orgán prokáže, že tomu tak být nemohlo (tedy že žadatelka nepodstoupila sterilizaci, ta nebyla nezákonná, nedošlo k ní v rozhodném období, případně že v řízení zjištěné indicie, jinak svědčící o možné nezákonné sterilizaci, mají jiné racionální vysvětlení). Hájitelností tvrzení žadatelek se nicméně správní orgán musí vždy dostatečně zabývat, přičemž za účelem jejího ověření musí postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, dalšími zásadami správního řízení a se zřetelem k účelu zákona č. 297/2021 Sb. Svůj závěr musí správní orgán dostatečně odůvodnit. Úvaha správního orgánu podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu.

[37] Uvedené pro správní orgány znamená, že k zamítnutí žádosti o peněžitou částku za protiprávní sterilizaci z důvodu neprokázání naplnění hmotněprávních podmínek nároku mohou přistoupit ve třech případech. Za prvé, pokud správní orgán obstará zdravotnickou dokumentaci, z níž zjistí, že ke sterilizaci žadatelky buď nedošlo, nebo ta nebyla protiprávní (typicky byla provedena na základě jejího nezpochybnitelného informovaného souhlasu), a současně nic nebude nasvědčovat nedůvěryhodnosti takové zdravotnické dokumentace. Druhým případem zamítnutí žádosti poté bude situace, kdy i navzdory neexistenci zdravotnické dokumentace nebudou tvrzení žadatelky o peněžitou částku na první pohled hájitelná a pokud správní orgán ani přes případné vlastní kroky ke zjištění stavu věci nezjistil nic, co by nasvědčovalo jejich důvěryhodnosti. Konečně třetím případem zamítnutí žádosti poté bude situace, kdy žadatelka sice předestře hájitelná a na první pohled pravděpodobná tvrzení, správní orgán je však zpochybní a prokáže, že existuje jiné objektivní vysvětlení popsaných dějů a skutečností.

[38] Promítnuto do nyní projednávané věci, východiskem pro její posouzení je fakt, že zdravotnická dokumentace žalobkyně byla již skartována. Nejvyšší správní soud nicméně považuje tvrzení žalobkyně, podpořené dokumenty dodanými v řízení o rozkladu, které měl žalovaný vzít v potaz, s ohledem na v řízení předestřené indicie za hájitelná. Tyto indicie, které ve svém souhrnu vytvářejí důvěryhodný a pravděpodobný popis minulých událostí, žalovaný v dosavadním řízení nevyvrátil.

[39] Nejvyšší správní soud konkrétně připomíná, že žalobkyně již ve své žádosti označila konkrétní den a nemocnici, ve které měla být protiprávně sterilizována, a nastínila podrobnosti, jak mělo ke sterilizaci dojít (den po porodu, v rámci operace kvůli tvrzeným komplikacím po porodu) a jak se o ní dozvěděla (neoficiálně od zdravotní sestry o několik dní později na dotaz týkající se rány v břiše). K rozkladu poté doložila propouštěcí zprávu z nemocnice z roku 2009 týkající se jiného chirurgického zákroku, nicméně provedeného na gynekologicko-porodnickém oddělení, která podrobení se sterilizaci v minulosti uvádí v části anamnéza; dále písemné svědectví svého manžela ohledně průběhu a okolností provedené sterilizace; a též písemné svědectví C. C., zástupce Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva, který potvrdil, že se mu žalobkyně v rámci jeho odborné výzkumné činnosti prováděné od konce 90. let 20. století svěřila se skutečností, že byla obětí násilné sterilizace, že o této skutečnosti podala svědectví Evropskému centru pro práva Romů (European Roma Rights Centre) v rámci dokumentárního výzkumu, a stala se rovněž zakládající členkou ostravské Skupiny žen poškozených sterilizací.

[40] Byť právě uvedené dokumenty doložila žalobkyně až v řízení o rozkladu, nemůže jít o důkazy nepřípustné (§ 82 odst. 4 správního řádu), jelikož žalovaný v řízení pochybil, když nedodržel zásadu materiální pravdy a svoji poučovací povinnost. Právě tyto dokumenty přitom dle názoru Nejvyššího správního soudu vytvářejí kruh indicií, jež v souhrnu činí tvrzení žalobkyně plausibilní.

[41] Nejvyšší správní soud poukazuje konkrétně na fakt, že sám žalovaný uznal, že z propouštěcí zprávy z roku 2009 plyne, že žalobkyně byla sterilizována. Stejně tak stěžovatel uznal, že žalobkyně se již od roku 1999 aktivně angažovala v boji za práva protiprávně sterilizovaných žen, jak plyne ze svědectví C. C.. Tvrzení žalobkyně ohledně okamžiku a okolností uskutečnění sterilizace jsou potvrzena rovněž svědectvím jejího manžela. Ačkoli ten do značné míry uvádí informace zprostředkované mu samotnou žalobkyní, stále popisuje relevantní skutečnosti, které jako manžel žalobkyně v rozhodné době sám vnímal. Žalovaný však i ve světle těchto indicií vystavěl svoji pozici na závěru, že nebyla prokázána protiprávnost sterilizace.

[42] Pokud se však žalobkyně bezmála dvacet let aktivně angažovala v oblasti práv osob postižených protiprávní sterilizací a žalovaný současně uznal, že k její sterilizaci došlo, a ve světle dalších výše popsaných indicií, nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu dospět k jinému závěru, než že existuje pravděpodobnost, že sterilizace žalobkyně byla protiprávní.

[43] Za těchto okolností totiž neexistuje jiné rozumné vysvětlení situace a prokázaného minulého jednání žalobkyně, než že byla skutečně protiprávně sterilizována. V dalším řízení bude proto třeba s ohledem na hájitelnost tvrzení žalobkyně považovat předpoklady pro přiznání peněžité částky dle zákona č. 297/2021 Sb. za naplněné, pokud žalovaný sám neprokáže opak postupem dle třetího ze scénářů načrtnutých výše v bodě [37] tohoto rozsudku.

Právní věta

V situaci, kdy zdravotnická dokumentace žadatelky o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, neexistuje nebo je zjevně nedůvěryhodná, musí správní orgány posoudit, zda žadatelka předestřela alespoň na první pohled hájitelné tvrzení, že se v rozhodném období podrobila sterilizaci v rozporu s právem. O takto hájitelné tvrzení se bude jednat za podmínky, že v řízení najevo vyšlé indicie ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení situace či chování jednotlivých účastníků, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. V takovém případě musí správní orgány považovat předpoklady pro přiznání jednorázové peněžní částky za naplněné, ledaže samy prokáží, že ke skutečnostem žadatelkou tvrzeným dojít nemohlo.

Usnesení ze dne 17. 6. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michala Bobka, soudce JUDr. Radana Malíka a soudkyně JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: V.H., zast. Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 5. 2022, čj. MZDR 13955/2022-3/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 Ad 10/2022-30, ve věci procesního nástupnictví na straně žalobkyně,

takto:

V řízení o kasační stížnosti bude Nejvyšší správní soud na straně žalobců pokračovat s: a) O.H., b) M. H., c) A. H., d) L. D., e) B. K.

Odůvodnění:

[1] Projednávaná věc se týká žádosti původní žalobkyně, V. H., označené v záhlaví tohoto usnesení (dále též jen „žadatelka“), o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“). Tuto žádost žalovaný nejprve zamítl rozhodnutím ze dne 22. 3. 2022, č. j. MZDR 1540/2022-8/PRO. Žadatelka podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, který však ministr zdravotnictví rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022, čj. MZDR 13955/2022-3/PRO, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

[2] Žadatelka se následně obrátila na Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 Ad 10/2022-30, citované rozhodnutí ministra zdravotnictví zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Dne 22. 11. 2023 obdržel nicméně Nejvyšší správní soud sdělení právního zástupce žadatelky, že jeho klientka dne 9. 7. 2023 zemřela. V návaznosti na skončení dědického řízení poté přípisem ze dne 25. 4. 2024 navrhl právní zástupce, nyní již právních nástupců žadatelky, Nejvyššímu správnímu soud o postup podle § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy o pokračování v řízení s právními nástupci – dědici – žadatelky – konkrétně s jejím manželem (O. H.) a čtyřmi dětmi (M. H., A. H., L. D. a B. K.). Právní zástupce zároveň předložil sdělení notářky ve věci pozůstalosti žadatelky a rovněž jemu udělené plné moci ze strany všech právních nástupců žadatelky.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření k otázce případného procesního nástupnictví na straně žadatelky namítl, že k procesnímu nástupnictví v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. nelze přistoupit. Zdůraznil, že jde o nárok veřejnoprávní, na který nemohou dopadat předpisy dědického práva, obdobně jako např. nelze dědit živnostenské oprávnění. Nárok podle zákona č. 297/2021 Sb. není dluhem státu vůči žadatelce, nýbrž se dluhem stává až nabytím právní moci rozhodnutí o přiznání tohoto nároku. Do té doby působí stát v postavení vrchnostenském, v němž o nároku autoritativně rozhoduje. Nelze tak hovořit o věřiteli a dlužníkovi, a tudíž ani o závazku a dluhu, který by podle § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., tvořil součást pozůstalosti. V době úmrtí tak žadatelce nemohla patřit pohledávka vůči státu, neboť o její žádosti nebylo do toho okamžiku rozhodnuto.

[5] S ohledem na úmrtí žadatelky – dosavadní žalobkyně – musel Nejvyšší správní soud vyřešit otázku, zda a s kým lze v řízení o kasační stížnosti pokračovat na straně žalobců.

[6] Soudní řád správní neobsahuje vlastní úpravu procesního nástupnictví. Uplatí se proto § 64 s. ř. s., podle něhož platí, že [n]estanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.

[7] Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. poté platí, že [z]tratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

[8] Z uvedeného je zřejmé, že je nutné vyřešit dvě otázky:

1. zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, tedy zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla z účastníka, který ztratil svoji způsobilost, na jeho právního nástupce;

2. kdo vstoupil do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (kdo je právní nástupce).

[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval první z vymezených dvou otázek, tedy tím, zda povaha této věci umožňuje pokračovat v řízení s procesními nástupci žadatelky za přiměřeného použití § 107 o. s. ř. podle § 64 s. ř. s.

[10] Podle § 145 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí, že [p]ozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Mezi práva a povinnosti, která jsou výlučně spjata s osobou zesnulého účastníka a nepřechází tak na dědice, patří například nárok na bolestné a ztížení společenského uplatnění, nárok na výživné, povinnost poskytnout zadostiučinění při porušení práva na ochranu osobnosti, nebo zemře-li v průběhu soudního řízení o ochranu osobnosti žalovaná osoba, která se údajně dopustila zásahu do osobnostní sféry oprávněné fyzické osoby. Výjimku z tohoto pravidla představují pohledávky i.) uznané nebo ii.) uplatněné u orgánu veřejné moci podle § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. Svoboda, K., Smolík, P. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k § 107; srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016).

[11] Právě projednávaná věc se týká žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. Tento zákon konkrétně stanoví, že oprávněné osoby (které podstoupily v období od 1. 7. 1966 do 31. 3. 2022 na území ČR sterilizaci v rozporu s právem) mají „nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 300 000 Kč“ (§ 4 odst. 1 tohoto zákona; zvýrazněno NSS). Tento nárok třeba „uplatnit u ministerstva nejpozději do tří let od účinnosti zákona, jinak zaniká“ (§ 4 odst. 2 stejného zákona; opět zvýrazněno NSS). O přiznání nároku přitom rozhoduje právě ministerstvo, a to do 60 dnů (§ 5 stejného zákona).

[12] Argumentace žalovaného v jeho vyjádření, podle něhož nárok na peněžitou dávku není do pravomocného rozhodnutí o přiznání nároku dluhem, a tudíž smrt žadatele o takovou dávku má za následně nutně zastavení řízení, neboť povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, proto neobstojí. Předně nelze přisvědčit tvrzení, která „uplatnění u orgánu veřejné moci“ vztahuje pouze k „dluhu“, resp. dle žalovaného pouze najisto postavené pohledávce. Jak bylo uvedeno výše v bodě [10] tohoto usnesení, povaha věci připouští pokračovat v řízení s procesními nástupci v případě, že jde o pohledávky i.) uznané nebo ii.) uplatněné u orgánu veřejné moci podle § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Postačí tedy, pokud měla zesnulá osoba určité právo, které je uplatněno u orgánu veřejné moci, byť nejde nutně o pohledávku najisto postavenou pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Ostatně právě to přísluší posoudit a učinit orgánům veřejné moci, u nichž je takové právo uplatněno.

[13] O právě tuto situaci jde v projednávané věci. Žadatelka před svým úmrtím uplatnila své právo na zaplacení jednorázové peněžní částky ve výši 300 000 Kč jako odškodnění státu za nezákonnou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. Žadatelka přitom v souladu s § 4 odst. 2 citovaného zákona toto své právo uplatnila u příslušného orgánu veřejné moci, konkrétně žalovaného, a to žádostí ze dne 14. 1. 2022. Tento její nárok, byť je jeho osud s ohledem na stále probíhající řízení nejistý, tak tvoří součást pozůstalosti žadatelky ve smyslu § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým o tomto nároku rozhodl, je tak věcí, jejíž povaha připouští v řízení pokračovat s procesními nástupci žadatele ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

[14] Na uvedeném závěru nic nemění ani fakt, že o nároku na poskytnutí peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb. rozhoduje orgán veřejné moci (žalovaný). Smyslem práva daného citovaným zákonem je zajistit odškodnění obětí protiprávních sterilizací, za které je odpovědný stát, jak výslovně potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. Byť jde tedy o nárok přiznaný předpisem veřejného práva, svojí podstatou má blíže spíše k soukromoprávním nárokům na náhradu újmy způsobené na zdraví. Nicméně právě soukromoprávní nároky na náhradu újmy na zdraví přitom postačí uplatnit u soudu, aby se staly součástí pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., byť jejich osud (resp. určení, zda je tato pohledávka skutečně po právu) bude autoritativně postaven najisto až jeho pravomocným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016). Stejně je třeba postupovat právě i v případě nároku dle zákona č. 297/2021 Sb.; pro jiný přístup není žádný rozumný důvod.

[15] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k druhé otázce, tedy určení právních nástupců žadatelky, s nimiž má být v řízení pokračováno na straně žalobců.

[16] Za tím účelem Nejvyšší správní soud vyšel ze sdělení JUDr. Jarmily Valigurové ze dne 29. 12. 2023, která jako pověřená soudní komisařka Okresním soudem v Ostravě sdělila, že dědické řízení ve věci žadatelky bylo skončeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2023, č. j. 99 D 2122/2022-37, podle něhož dědici žadatelky jsou:

1. zůst. manžel O. H.,

2. zůst. syn M. H.,

3. zůst. dcera A. H.,

4. zůst. dcera L. D.,

5. zůst. dcera B. K.,

[17] Nejvyšší správní soud si pro úplnost vyžádal rovněž usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2023, č. j. 99 D 2122/2022-37, jímž bylo rozhodnuto ve věci řízení o pozůstalosti žadatelky. Toto usnesení potvrdilo výše vymezený okruh dědiců žadatelky.

[18] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že citovaným usnesením Okresní soud v Ostravě schválil dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, dle níž žadatelčin manžel O.H. nabyl pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů, zatímco ostatní dědici (žadatelčiny děti) nenabývají z pozůstalosti ničeho. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb. přitom není v citovaném usnesení výslovně vymezen. Stejně tak jej nevymezuje ani následné usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2024, č. j. 99 D 2122/2023-81, jímž byly provedeny úkony ve věci dodatečného řízení o pozůstalosti po žadatelce, a to tak, že opět došlo ke schválení dohody pozůstalého manžela s ostatními dědici.

[19] Nejvyšší správní soud nicméně nepovažuje za účelné v tomto okamžiku přerušit řízení a iniciovat zahájení dodatečného dědického řízení, pokud jde o rozdělení pozůstalosti ohledně nároku dle zákona č. 297/2021 Sb., o který se jedná v projednávané věci, jelikož dosud nebylo o oprávněnosti žádosti žadatelky pravomocně rozhodnuto. Za této situace podle názoru Nejvyššího správního soudu postačí, že z dostupných usnesení ve věcech řízení o pozůstalosti žadatelky jednoznačně plyne, kdo jsou dědici zůstavitelky, a tudíž které osoby vstoupily do jejích práv a povinností, aby s nimi mohl Nejvyšší správní soud v řízení pokračovat. Případné dodatečné dědické řízení tak bude nezbytné provést za situace, pokud bude peněžitá částka dle zákona č. 297/2021 Sb. pravomocně přiznána.

[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že povaha věci umožňuje po smrti žadatelky, dosavadní žalobkyně, pokračovat v řízení o kasační stížnosti s jejími právními nástupci (dědici), kteří vstoupili do jejích práv a povinností (§ 107 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). V řízení tak na straně žalobkyně bude pokračovat manželem žadatelky: a) O. H., a dále s dětmi žadatelky: b) M. H., c) A.H., d) L. D., e) B. K., všichni právně zastoupeni Mgr. Davidem Strupkem, advokátem.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 17. června 2024

Mgr. Michal Bobek
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací