Nao 161/2026

Plný text

Nao 161/2026 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Vinostrada s.r.o., sídlem [adresa] Praha, zast. Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, sídlem [adresa] Olomouc, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Praze, sídlem [adresa] Praha, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 A 54/2026, o námitce podjatosti,

takto:

Soudci Městského soudu v Praze Mgr. Milan Tauber, Mgr. Vadim Hlavatý a Mgr. et Mgr. Pavla Klusáčková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 A 54/2026.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, které je vedeno u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) pod sp. zn. 17 A 54/2026, včas namítala podjatost soudců Městského soudu v Praze Mgr. Milana Taubera, Mgr. Vadima Hlavatého a Mgr. et. Mgr. Pavly Klusáčkové. Námitku podjatosti ze dne 21. 9. 2026 žalobkyně odůvodnila ve dvou rovinách.

[2] Primárně žalobkyně dovozovala podjatost jmenovaných soudců proto, že se podíleli na předchozím soudním řízení, jehož výsledek tvoří vlastní předmět nynějšího sporu. V soudním řízení sp. zn. 17 A 80/2022 rozhodovali soudci městského soudu celkem třikrát (poté, co jejich rozhodnutí na základě kasační stížnosti žalované opakovaně zrušil Nejvyšší správní soud), přičemž napotřetí rozsudkem ze dne 25. 5. 2026, č. j. 17 A 80/2022370, zrušili žalobou napadené rozhodnutí ředitele inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. SZPI/BF17625/2022, jakož i jemu předcházející opatření inspektora vydané podle § 5 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o SZPI“). Podstatou soudního řízení byla otázka, zda vinařský produkt, jehož se opatření inspektora o zákazu uvádění na trh týkalo, byl uložen v obalu určeném pro spotřebitele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. y) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů. Městský soud na danou otázku neodpověděl. Dospěl totiž k závěru, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav v rozhodných technických otázkách, a proto žalobou napadené rozhodnutí i opatření inspektora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované. Ta je vázána právním názorem městského soudu, má doplnit skutková zjištění a následně znovu posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro zákaz uvádění daného produktu na trh. Protože žalovaná nové rozhodnutí nevydala, rozhodla se žalobkyně bránit nečinnostní žalobou, která byla podle rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí stejnému senátu městského soudu (17 A).

[3] Žalobkyně je přesvědčena, že výsledek nečinnostní žaloby bude záviset na tom, zda je právní názor z rozsudku č. j. 17 A 80/2022370 realizovatelný v mezích pravomoci žalované. Problém je, že městský soud vedle napadeného odvolacího rozhodnutí zrušil i jemu předcházející opatření inspektora, jehož existenci přitom předpokládají všechny zákonné varianty rozhodnutí ve smyslu § 5 odst. 5 zákona o SZPI, kdy ředitel inspektorátu přezkoumává napadené opatření. Jednoduše řečeno, žalobkyni vadí, že městský soud odmítl rozhodnout právní otázky kvůli nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a současně věc vrátil žalované bez procesního předmětu (opatření), a proto také napadla uvedený rozsudek kasační stížností. Ta je vedena u Nejvyššího správní soudu pod sp. zn. 8 As 108/2026, přičemž podle žalobkyně by se tentýž senát městského soudu ještě před skončením kasačního řízení vyjadřoval k udržitelnosti vlastní napadené právní konstrukce. Právě v tom spatřuje žalobkyně souvislost obou věcí a předpojatost soudců městského soudu zakládající jejich podjatost. Stejní soudci mají posuzovat, zda se ve svém dřívějším rozhodnutí dopustili nesprávné interpretace, resp. aplikace práva, pokud zrušili rovněž samotné opatření inspektora; v tomto ohledu – i s přihlédnutím k unijnímu rámci celé věci týkající se uvádění vinařského produktu pocházejícího z jiného členského státu na český trh – žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 2024, C369/23, Vivacom Bulgaria, analogicky významný je podle ní rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 7. 2004, č. 77562/01, San Leonard Band Club v. Malta, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. Nao 26/202564, č. 4684/2025 Sb. NSS.

[4] Sekundárně žalobkyně namítla podjatost soudců městského soudu kvůli jejich poměru k věci – ten vedle výše uvedeného dovozuje z dílčích procesních postupů týkajících se jednak řízení o nečinnostní žalobě, jednak předchozího soudního řízení. V případě řízení o nečinnostní žalobě žalobkyně uvedla, že jí městský soud ztížil uplatnění námitky podjatosti, když jí nesdělil konkrétní složení senátu. U předchozího soudního řízení pak žalobkyně upozornila na průběh ústního jednání a dokazování zakládající rozdílný přístup k účastníkům, včetně nezpřístupnění záznamu z jednání.

[5] K námitce podjatosti všichni tři dotčení soudci shodně konstatovali: „K projednávané věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemám žádný poměr. Nepodílel jsem se na projednávání nebo rozhodování této věci u správního orgánu.“

[6] Podle § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, „jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“

[7] Záruka rozhodování věci nezávislým a nestranným soudcem patří mezi součásti práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a důvěry občanů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich zástupcům). Kategorii nestrannosti je třeba vnímat i v rovině objektivní. Za objektivní nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), ale to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci nikoliv nezaujatý vztah, tj. okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodovat o této otázce se však musí na základě hlediska objektivního (shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04, N 159/35 SbNU 181).

[8] Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).

[9] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný. Proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/200316). Nejvyšší správní soud žádné takové důvody neshledal.

[10] Jdeli o žalobkyní namítanou souvislost nyní projednávané nečinnostní žaloby s předchozím soudním řízením vedeným městským soudem pod sp. zn. 17 A 80/2022, nutno předeslat, že pojem „předchozí soudní řízení“ podle § 8 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zahrnuje rozhodování soudce v téže věci mezi týmiž účastníky na jiném stupni soudní soustavy, tedy v jiné instanci (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/200318, či ze dne 31. 5. 2006, č. j. Nao 7/2006121). Objektem ochrany je zde zejména zásada devolutivního účinku opravných prostředků soudního řádu správního, do níž náleží i aspekt odlišnosti personálního složení soudu. Jinak řečeno, instanční „posun“ soudce při jeho opakovaném vstupu do rozhodování téže věci je nutnou podmínkou pro aplikaci této skutkové podstaty vyloučení soudce. O takový případ zde evidentně nejde. Nutnost odlišeného personálního složení soudu odvíjí žalobkyně od toho, že určující pro výsledek řízení o její nečinnostní žalobě bude posouzení realizovatelnosti právního názoru vysloveného v předchozím soudním řízení, které skončilo zrušujícím rozsudkem městského soudu č. j. 17 A 80/2022370.

[11] Nejvyšší správní soud nepopírá jistou souvislost obou soudních řízení vedených městským soudem, tj. řízení pod sp. zn. 17 A 80/2022 a řízení pod sp. zn. 17 A 54/2026, avšak tato souvislost není takového charakteru, jaký dovozuje žalobkyně. Výsledek nyní vedeného řízení o nečinnostní žalobě žalobkyně je odvislý od současné aktivity žalované inspekce, nikoli od toho, že v předcházejícím soudním řízení bylo zrušeno nejen napadené rozhodnutí, ale i opatření inspektora. Ostatně právě proti opatření inspektora potažmo rozhodnutí ředitele inspekce, který k odvolání žalobkyně změnil výrok napadeného opatření tak, že se jedná jen o zákaz uvádění výrobku na trh, nikoli také o zákaz jeho výroby, žalobkyně brojila – zrušení obou zmíněných aktů jde v její prospěch. O tom není pochyb, oba tyto akty byly odklizeny a žalobkyně nemohla dosáhnout příznivějšího výsledku. Důvody tohoto výsledku, které žalobkyni zjevně vadí, tzn., že nebyla meritorně posouzena rozhodná otázka ohledně toho, zda bylo víno uloženo v obalu pro spotřebitele, či nikoli (a šlo tudíž o nebalené víno podléhající oznamovací povinnosti), na uvedeném nic nemění. Navíc nutno poznamenat, že i žalobkynina kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 17 A 80/2022370 byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta jako nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s., protože materiálně směřuje pouze proti odůvodnění zmíněného rozsudku; srov. usnesení ze dne 30. 9. 2026, č. j. 8 As 108/202647.

[12] Tím, že městský soud rozsudkem č. j. 17 A 80/2022370 zrušil nejen žalobou napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/201099, č. 2323/2011 Sb. NSS, dle kterého opatření podle § 5 odst. 1 zákona o SZPI je rozhodnutím, u něhož se subsidiárně použije správní řád), postupoval v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. V dalším řízení jde o aktivitu žalované, jež je předmětem řízení ve věci nečinnostní žaloby, jehož výsledek soudci městského soudu svým předchozím rozsudkem rozhodně nijak nepředurčili – naopak výslovně v závěru odůvodnění (bod 127.) uvedli, že žalovaná „bude povinna doplnit skutková zjištění v rozsahu uvedeném výše a poté znovu posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro zákaz uvádění dotčeného produktu na trh“.

[13] Stručně shrnuto: na základě doplnění skutkových zjištění a odborného dokazování ohledně technických otázek (konstrukčního typu obalu, jeho prvků apod.) má žalovaná znovu rozhodnout – to je to, oč běží v řízení o nečinností žalobě, jejímž smyslem je „donutit“ správní orgán k aktivitě, konkrétně k tomu, aby vydal rozhodnutí ve věci samé anebo osvědčení (viz § 79 odst. 1 s. ř. s.). Nad rámec Nejvyšší správní soud poukazuje, že podle vyjádření žalované ze dne 1. 10. 2026, které je založeno v soudním spisu, vydal inspektor usnesení o zastavení řízení.

[14] Co se týče poměru k věci podle § 8 odst. 1 věty první s. ř. s., ten jmenovaní soudci vyloučili s tím, že žádný poměr k věci, ale ani k účastníkům (či jejich zástupcům) nemají a podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu na tom nic nemění ani žalobkyní uváděné skutečnosti. To, že přípisem ze dne 10. 9. 2026, č. j. 17 A 54/202614, městský soud sdělil žalobkyni, že předmětná věc byla podle rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu 17 A, přičemž do rozvrhu práce lze nahlédnout u městského soudu nebo na internetu (www.justice.cz), považuje Nejvyšší správní soud za standardní přístup nevymykající se soudní praxi – jistě bylo možno žalobkyni sdělit aktuální personální složení senátu 17 A, ale stejně tak bylo možno odkázat na dostupné znění rozvrhu práce. Podobě standardní je taktéž zpřístupnění záznamu jednání ve věci sp. zn. 17 A 80/2022 prostřednictvím odkazu na úložiště městského soudu. Stran jednání a jeho řízení ze strany předsedy senátu, včetně (ne)provádění dokazování, jsou tvrzení žalobkyně výsledkem subjektivního vnímání situace a nespokojenosti s důvody, pro které městský soud vyhověl její žalobě a vydal rozsudek č. j. 17 A 80/2022370 (viz výše).

[15] Ve svém souhrnu se jedná o okolnosti spočívající v postupu shora uvedených soudců Mgr. Milana Taubera, Mgr. Vadima Hlavatého a Mgr. et. Mgr. Pavly Klusáčkové v řízení o projednávané věci, resp. v jejich rozhodování v jiné věci, o čemž zákon výslovně stanoví, že nemůže být důvodem pro jejich vyloučení; viz § 8 odst. 1 věta třetí s. ř. s.

[16] Nelze ani dovodit, že by měl městský soud posuzovat zákonnost svého vlastního předchozího rozhodnutí, přestože je dána určitá souvislost obou věcí. Městský soud musí při posouzení nečinnostní žaloby zkoumat zejména aktivitu a konkrétní procesní kroky žalované. Případná předchozí znalost skutkových okolností příslušnými soudci může toto zkoumání urychlit, nikoliv jej však nahradit. Nelze se tak ztotožnit s námitkou žalobkyně ohledně přezkoumávání vlastního rozsudku, resp. jeho důsledků. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné jiné důvody, které by podjatosti soudců nasvědčovaly. Veškerá argumentace žalobkyně se upíná k předchozímu rozhodování jmenovaných soudců, příp. jejich postupu v projednávané věci, což důvodem podjatosti ze své podstaty být nemůže. Účastníci si své soudce nemohou vybírat a formace, které je věc přidělena podle rozvrhu práce, je zákonným soudcem, kterého je třeba respektovat, ledaže by byly dány výjimečné důvody pro vyloučení těchto soudců, což není tento případ.

[17] Nejvyšší správní soud neshledal, že by otázky řešené v rozsudku č. j. 17 A 80/2022370 zakládaly jakoukoli předpojatost na straně jednotlivých členů senátu 17 A. Naopak, jak již bylo naznačeno, znalost některých souvislostí může být užitečná a může celé řízení o nečinnostní žalobě urychlit. Předmět tohoto řízení se zjevně odlišuje od předmětu předchozího soudního řízení a Nejvyšší správní soud nevidí důvod pochybovat o nestrannosti nyní rozhodujících soudců, a to ani ve světle žalobkyní zmíněné judikatury. Její závěry na případ žalobkyně nedopadají – výsledek předchozího soudního řízení nijak nepředjímá otázku, zda je, či není žalovaná v dalším řízení činná; nechybí zde objektivní nestrannost soudců městského soudu kvůli tomu, že by přezkoumávali vlastní závěry z předchozího soudního řízení.

[18] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka podjatosti vznesená vůči soudcům městského soudu není důvodná, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. října 2026

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu