Plný text
pokračování Nao 177/2026-9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci navrhovatele: Jasný Signál Nezávislých, jehož jménem jedná T. M., proti odpůrci: Magistrát města Havířova, se sídlem [adresa] Havířov, o námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě JUDr. Moniky Javorové, Mgr. Jiřího Gottwalda, JUDr. Miroslavy Honušové, JUDr. Zory Šmolkové, JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., JUDr. Michala Jantoše, Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Jana Hermanna ve věci vedené pod sp. zn. 21 A 17/2026,
takto:
I. Soudci Krajského soudu v Ostravě JUDr. Monika Javorová, Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Miroslava Honušová, JUDr. Zora Šmolková, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., JUDr. Petr Hluštík, Ph.D., JUDr. Michal Jantoš, Mgr. Barbora Berková a Mgr. Jan Hermann nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 A 17/2026.
II. Návrh na přikázání věci jinému než Krajskému soudu v Ostravě se zamítá.
Odůvodnění:
[1] U Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) je vedeno řízení navrhovatele ve věci návrhu na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Havířov, a to ve spojitosti s vyřazením volební strany Jasný Signál Nezávislých Magistrátem města Havířova rozhodnutím ze dne 18. 8. 2026, č. j. MMH/225843/2026. Dne 23. 10. 2026 prostřednictvím datové schránky T. M. byla společně s návrhem namítnuta podjatost všech soudců správního úseku krajského soudu s odůvodněním, že se soudci tohoto soudu „stále ještě nemají ucelené vyrovnání se s totalitní minulostí.“ Navrhovatel dále odkázal na argumentaci uplatněnou v jiném řízení, v němž namítal podjatost toliko jednoho z uvedených soudců.
[2] Soudci správního úseku Krajského soudu v Ostravě, kteří mohou podle rozvrhu práce, resp. podle obsahu předloženého spisu danou věc rozhodovat – JUDr. Monika Javorová, Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Miroslava Honušová, JUDr. Zora Šmolková, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., JUDr. Petr Hluštík, Ph.D., JUDr. Michal Jantoš, Mgr. Barbora Berková a Mgr. Jan Hermann – se před předložením věci Nejvyššímu správnímu soudu k námitce podjatosti vyjádřili a uvedli, že ji neshledávají důvodnou. Nemají žádný poměr k věci ani k účastníkům, přičemž se nepodíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
[3] Z důvodu, že zákon ukládá krajskému soudu, aby v uvedené volební věci rozhodl do 20 dnů ode dne podání návrhu, rozhodoval Nejvyšší správní soud o námitce podjatosti přednostně.
[4] Nejvyšší správní soud námitku podjatosti důvodnou neshledal.
[5] Dle § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), platí, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu plyne, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).
[7] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na vznesenou námitku podjatosti a neshledal ji důvodnou. Navrhovatel totiž předně nepředkládá téměř žádná tvrzení relevantní optikou výše citované právní úpravy a navazující judikatury. Argumentace navrhovatele se omezuje na obecný poukaz na jeho osobní „zkušenost“, že mnozí soudci krajského soudu „ještě nemají ucelené vyrovnání se s totalitní minulostí“ a že byli „jmenováni na soudce předsedy soudů s bohatou totalitní minulostí“. Zbytek argumentace tvoří odkazy na jiné řízení, kde navrhovatel namítal podjatost soudce Mgr. Jiřího Gottwalda a věcný nesouhlas s tím, jak byla věc posouzena Nejvyšším správním soudem, jakož i poznámky k osobě předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal, že by tato obecná tvrzení byla s to založit pochybnost o nestrannosti soudců, proti nimž byla vznesena námitka. Navrhovatel předestřel své subjektivní dojmy, avšak zůstal v rovině zcela neurčité spekulace o tom, že se soudci krajského soudu doposud nevyrovnali s totalitní minulostí. Dále pak jeho tvrzení, že soudci byli jmenováni předsedy soudů s komunistickou minulostí, se zcela zřetelně nezakládá na pravdě, neboť v České republice jmenuje soudce do funkce prezident republiky, nikoliv předseda soudu (do roku 1992 pak byli soudci voleni Federálním shromážděním).
[9] Pouze pro úplnost lze uvést, že ani případné členství soudců v KSČ, které by bylo možné chápat jako značně intenzivní formu propojení soudců s komunistickým režimem, by automaticky nezakládalo jejich podjatost. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází z premisy, že podjatost soudce na základě předchozího členství v KSČ, resp. na základě kandidátství na toto členství, lze dovodit pouze pokud je „pochybnost o tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti podložena konkrétními podklady a tvrzeními vyplývajícími z okolností projednávaného případu“ (usnesení NSS ze dne 18. 1. 2011, čj. Nao 102/2010-129). Jinak řečeno, ani paušální poukaz na členství soudce v KSČ – který nadto v nynější věci zůstává v rovině značně abstraktní spekulace – není sám o sobě s to založit závěr o podjatosti soudců. Ten je možné přijmout pouze na základě konkrétních tvrzení o vztahu soudců k projednávané věci nebo jejím účastníkům. Taková tvrzení navrhovatel nepředložil.
[10] Pokud pak jde o odkaz navrhovatele na jiné řízení, v němž namítal podjatost soudce Mgr. Jiřího Gottwalda, navrhovatel toto řízení neoznačil. Z úřední činnosti je soudu známo, že se takto koncipovanou námitkou téhož navrhovatele zabýval v usnesení ze dne 2. 9. 2026, čj. Nao 127/2026-10. Soud však nemůže akceptovat toliko obecný poukaz navrhovatele na argumentaci uplatněnou v jiném řízení za relevantní argumentaci. Je na navrhovateli, aby upřesnil každý důvod, o který svou námitku podjatosti opírá, a to po stránce právní i skutkové. Povinností soudu není za navrhovatele dovozovat či dohledávat tvrzení, která uváděl v dřívějších řízeních či podáních. Tímto postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran a do jisté míry nahrazoval činnost navrhovatele a doplňoval obsah jeho procesních úkonů. Taková úloha mu však nepřísluší (srov. nález ÚS ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, jakož i např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, a dále rozsudky NSS ze dne 16. 2. 2012, čj. 9 As 65/2011-104, ze dne 20. 10. 2010, čj. 8 As 4/2010-94, ze dne 21. 11. 2003, čj. 7 Azs 20/2003-44, ze dne 17. 3. 2005, čj. 7 Azs 211/2004-86, ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, ze dne 20. 3. 2014, čj. 6 As 119/2013-70 atp.). Pouze pro úplnost lze dodat, že názor navrhovatele, podle něhož Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném usnesení podjatost soudce Mgr. Jiřího Gottwalda implicitně či konkludentně potvrdil, nemá v obsahu tohoto rozhodnutí žádnou oporu. Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení naopak výslovně uzavřel, že nejsou dány okolnosti zakládající pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce a že není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Z uvedeného rozhodnutí proto nelze dovozovat souhlas soudu s tvrzeními navrhovatele ani potvrzení jejich pravdivosti. V nynějším řízení pak nemají žádný význam ani spekulativní a invektivní poznámky navrhovatele vztahující se k osobě soudkyně JUDr. Lenky Matyášové.
[11] Nejvyšší správní soud proto námitce podjatosti nevyhověl a rozhodl, že soudci správního úseku Krajského soudu v Ostravě JUDr. Monika Javorová, Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Miroslava Honušová, JUDr. Zora Šmolková, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., JUDr. Petr Hluštík, Ph.D., JUDr. Michal Jantoš, Mgr. Barbora Berková a Mgr. Jan Hermann nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci.
[12] S ohledem na uvedený závěr nemohlo být vyhověno návrhu na přikázání věci jinému než Krajskému soudu v Ostravě. Nebyla totiž splněna podmínka tzv. delegace nutné dle § 9 odst. 1 s. ř. s., tzn., že pro vyloučení všech soudců specializovaných senátů místně příslušného krajského soudu nelze sestavit senát. Proto byl návrh na přikázání věci jinému soudu výrokem II zamítnut. (usnesení NSS ze dne 27. 4. 2018, čj. Nao 181/2017-30, ze dne 27. 1. 2015, čj. Nao 31/2015-31, atp.). Pouze pro úplnost soud dodává, že návrhu na postoupení věci „Krajskému soudu ve Zlíně“ by nebylo možné vyhovět v žádném případě, neboť takový soud neexistuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. listopadu 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu