15 C 206/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu dle ust. § 13 zákona 82/98 Sb., s odůvodněním, že nesprávným úředním postupem v trestním řízením vedeným v soudní fázi u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T [Anonymizováno] /2022, kde žalobce vystupoval jako jeden z obviněných, resp. obžalovaných je nepřiměřená délka uvedeného řízení. Žalobce popsal své trestní stíhání s tím, že celková délka řízení byla 44 měsíců. Celková složitost věci byla taková, že projednávanou věc považuje žalobce za jednoduchou (vše bylo založeno na skutkovém zjištění o existenci závěti s nepravým podpisem zůstavitele). Právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu souvisela pouze s výší potencionální škody. V řízení vystupoval jen jediný poškozený a nebylo nutné doplňovat obsáhleji dokazování, neboť většina důkazů byla zajištěna ještě před zahájením trestního stíhání. Jeho účast na celé věci (kvalifikováno soudy jako pomoc) lze skutkově označit za okrajovou. V průběhu celého řízení žalobce nezavdal žádnou a sebemenší příčinu k průtahům v řízení. V zákonných lhůtách pouze opakovaně využil právo na podání opravných prostředků. Věc byla šetřena policejním orgánem za dohledu státního zástupce, projednávána před obecnými soudy ve 3 stupních (z toho opakovaně 2x pouze u dovolacího soudu) a následně opakovaně (2x) před Ústavním soudem. Již ze samotného charakteru řízení a zejména jeho výsledků, resp. hrozících i reálných následků, nelze pochybovat o jeho naprosto zásadním významu pro žalobcovu dosud zcela bezúhonnou osobu a tento je i obecně zcela zřejmý (otázky osobní svobody, zajištění zdrojů obživy s vyřazením z pracovního života advokáta, extrémních dopadů do osobního, rodinného a společenského života). Po celou nepřiměřenou dobu trestního řízení musel žít v nejistotě a se zátěží stále probíhajícího řízení, když se tak dělo rovněž za dobu celého pobytu ve výkonu trestu (pozn. řízení skončilo až za necelé 2 měsíce po mém propuštění). Žalobce odkázal na Metodiku a stanoviska obč. a obch. kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010. žalobce požaduje zadostiučinění za celkovou dobu řízení, které trvalo od [datum] do [datum], tedy více než 3,5 roku (v podstatě přesně 44 měsíců). Aby došlo i v současné době alespoň k určitému naplnění kompenzační a samozřejmě i preventivně sankční funkce zadostiučinění, požaduje žalobce vycházet ze základní částky ve výši [částka] za rok trvání řízení. Ke snížení základní částky lze přistoupit pouze z důvodu projednávání věci na více stupních soudů, a to o 10 %. Naopak k jejímu zvýšení jsou dány důvody u kritéria složitosti věci (šlo o jednoduchou věc) o 10 % a zejména u kritéria významu věci pro žalobce o 30 % . Základní upravená částka tedy představuje [částka] /rok, tj celková částka nárokovaného zadostiučinění na [částka] (2x [částka] za první dva roky + [částka] za třetí rok a 8x [částka] za zbývajících 8 měsíců).

2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku ke dni [datum]. Žalovaná dospěla k závěru, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci posuzovaného řízení nebyly shledány zásadní průtahy či zjevná nečinnost soudu, avšak řízení bylo přibližně o rok prodlouženo z důvodu procesního pochybení Nejvyššího soudu spočívajícího v nemožnosti žadatele reagovat na obsáhlé vyjádření [právnická osoba]. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Za nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění pro poškozeného se považuje poskytnutí finanční náhrady. Forma peněžité satisfakce však přichází do úvahy jako prostředek odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem (např. omluvou nebo zmírněním uloženého trestu) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Posouzení významu předmětu řízení je pak pro žalobce v daném případě zásadním. Obecně je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. ESLP v takových případech zpravidla považuje za postačující zadostiučinění konstatováním porušení práva (viz výše uvedený rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku či rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne [datum], ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96). Je totiž třeba zohlednit skutečnost, že žadatel byl za projednávanou trestnou činnost pravomocně odsouzen. K tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3514/2017. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Jestliže byl tedy vezmeme v potah celkovou délku řízení a především skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za své protiprávní jednání a trestní stíhání si tak tímto jednáním sám přivodil, nejistota ohledně výsledku (kdy věděl, že protiprávní skutek spáchal) a nemajetková újma nepřiměřenou délkou způsobená jsou tak v důsledku výše uvedeného natolik minimalizována, že peněžité odškodnění není důvodné. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Žalobci proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T [Anonymizováno] /2022 tak, že usnesením policejního orgánu - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne [datum], č.j. KRPB-143267-162/TČ-2020-060072- GAL, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ust. § 209/1,5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu, jehož jsem měl dopustit jako účastník ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K doručení došlo dne [datum]. Proti zahájení trestního stíhání žalobce podal dne [datum] stížnost, která však byla státním zástupcem zamítnuta. Vyšetřování policejní orgán ukončil až v dubnu 2022. Po prostudování spisu dne [datum], dne [datum] podal státní zástupce pro skutek uvedený v usn. o zahájení tr. stíhání ke Krajskému soudu v Brně obžalobu, u něhož byla věc vedena pod sp.zn. 52 T 3/2022. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. 52 T 3/2022-1330, byl žalobce uznán vinným ve smyslu obžaloby včetně rozšíření popisu skutku a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 5 let i peněžitým trestem ve výši 500 tis. Kč. Proti odsuzujícímu rozsudku podal dne [datum] odvolání, o kterém rozhodl (po cca 6 měsících) ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne [datum], č.j. 2 To 92/2022-1440, s tím, že zrušil uložený peněžitý trest a v ostatním ponechal napadený rozsudek beze změny. Písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu bylo spolu s výzvou k nástupu trestu odnětí svobody žalobci doručeno dne [datum]. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne [datum] dovolání s podněty k odkladu výkonu trestu, kterým však nebylo vyhověno. Dne [datum] nastoupil žalobce do věznice k výkonu trestu. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne [datum], č.j. 6 Tdo 791/2023-1543, kterým ho odmítl. Proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání i předchozím odsuzujícím rozhodnutím obecných soudů podal žalobce dne [datum] ústavní stížnost, o které rozhodl (po cca 9 měsících) Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 3397/23. Tímto zrušil pouze napadené usnesení dovolacího soudu ze dne [datum] z důvodu porušení základního práva žalobce na soudní ochranu dle § 36 odst. 1 Listiny a to v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud neposkytl dostatečný časový prostor k reakci (replice) žalobce na vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání. Nejvyšší soud poté znovu rozhodoval o dovolání, jež v podstatě s totožně formulovaným odůvodněním opět odmítl. Stalo se tak jeho usnesením ze dne [datum], č.j. 3 Tdo 834/2024-1590. I proti druhému usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání žalobce podal dne [datum] ústavní stížnost, o které rozhodl (po cca 3 měsících) Ústavní soud svým usnesením ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 146/25 s tím, že ji v celém rozsahu odmítl. Toto rozhodnutí žalobci bylo doručeno dne [datum].

4. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalovaná odškodnila žalobce za dlouhotrvající řízení konstatováním porušení práva na spravedlivý proces.

5. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (zákona), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od [datum] (§ 31a zákona).

6. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T [Anonymizováno] /2022.

7. Soud se po stránce právního hodnocení zabýval existencí odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu a příhodné formy zadostiučinění. Posouzení toho, zda v odškodňovaném řízení šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. V napadeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, neboť celkovou délku řízení lze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem napadeného řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Průběh napadeného řízení sice lze hodnotit jako plynulý, v řízení nenastaly žádné prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly. Vzhledem k počtu obžalovaných i skutků, které jim byly kladeny za vinu se jednalo o skutkově i právně složité řízení. Žalobce se na délce řízení negativně nepodílel svým chováním. Soud shledal delší období, které nesměřovalo k vyřízení věci samé v období řízení u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, kdy zde právě nezákonným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k prodloužení celkové délky řízení. Trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce je ohraničeno dobou trestního stíhání.

8. Soud tak stejně jako žalovaná dospěl k závěru o vzniku a existenci nesprávného úředního postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustálené judikatury se nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nepřiměřenou délkou řízení) odškodňuje zásadně v penězích (viz třetí právní věta a V. bod Stanoviska), nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva (či omluvy, je-li požadována). V případě nepřiměřené délky trestního stíhání je primárním a plnohodnotným odškodněním nemajetkové újmu vzniklé odsouzenému z tohoto důvodu zmírnění ukládaného trestu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3707/2014, a tam citovanou další judikaturu). Uvedené je zdůrazněno závěrem, že žaloba o odškodnění podaná v době dosud neskončeného trestního stíhání, v němž o vině a trestu poškozeného dosud nebylo rozhodnuto, je (zásadně) předčasná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013). To však není případ souzené věci, v níž bylo o vině a trestu žalobce již pravomocně rozhodnuto. Zmírnění uloženého trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání se přitom žalobci podle obsahu odsuzujících rozhodnutí vydaných v namítaném řízení nedostalo. V judikatuře Nejvyššího soudu byl nicméně dále formulován a odůvodněn i závěr, podle nějž při stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání nelze přehlédnout, že poškozený byl uznán vinným spácháním úmyslného trestného činu. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 (proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4085/18) k tomu Nejvyšší soud uvedl mj. následující: „Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest… Poškozený (pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno… Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu… Obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.“ Žalobce byl v namítaném řízení pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Adekvátním odškodněním nepřiměřenou délkou namítaného řízení vzniklé nemajetkové újmy je tudíž podle soudu konstatování porušení práva (na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, vycházeje z dikce ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk), a to jako subsidiární, přesto však plnohodnotná satisfakce. Ani tvrzení žalobce o zásazích do nemajetkové sféry dané nepřiměřenou délkou řízení spočívající na úvaze soudu ničeho nemění. Primární úvahou je skutečnost, že žalobce mohl stav nejistoty sám ukončit přiznáním k trestné činnosti, za níž následně byl pravomocně odsouzen a tím uvedené období nejistoty ukončit.

9. Základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Forma peněžité satisfakce se použije jako odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Posouzení významu předmětu řízení je pak pro žalobce v daném případě zásadním. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

10. Soud vzal při určení vhodné reparace nemajetkové újmy celkovou délku řízení a skutečnost, že žalobce byl trestním řízení pravomocně odsouzen a trestní stíhání si tak tímto jednáním sám přivodil, nejistota ohledně výsledku (kdy věděl, že protiprávní skutek spáchal) a nemajetková újma nepřiměřenou délkou způsobená jsou tak v důsledku výše uvedeného natolik minimalizována, že peněžité odškodnění není důvodné. K tomu také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3076/2012; ten uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní.

11. Žalobci žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení již v předžalobním projednání nároku ve stanovisku ze dne [datum] čj. MSP-1947/2025-ODSKODSK. Toto konstatování porušení práva žalobce na spravedlivý proces soud shledává dostačující a plnohodnotnou formou zadostiučinění za nesprávný úřední postup, když i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Soud tak žalobu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení za úkony podání vyjádření á [částka].