20 C 169/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1. 12. 2020 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž byl zaměstnán u žalované jako technik. Dne 30. 4. 2025 byla žalobci předána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, dle níž důvodem rozvázání pracovního poměru je „rozhodnutí vedení společnosti [právnická osoba] o organizačních změnách.“ Takto vymezený výpovědní důvod žalobce považuje za neurčitý, neboť je možné jej zaměnit s důvodem jiným či jej dodatečně změnit. Žalovaná své rozhodnutí nekonkretizovala: neuvedla, o jaké rozhodnutí o organizačních změnách se jedná, kdy jej přijala, ani kdy změny nabydou účinnosti, a proto žalobce nebyl seznámen s tím, v čem údajné organizační změny spočívají, z jakého důvodu byly přijaty a jakým způsobem se v praxi projevují. Pro absenci individualizace výpovědního důvodu je výpověď neplatná.

2. Žalovaná odsouhlasila tvrzení žalobce stran pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru včetně jejího obsahu a doručení. Zároveň připustila, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025 je neplatná. K výpovědi přistoupila, poněvadž u ní v průběhu roku 2023 došlo k poklesu servisních zakázek, což se snažila řešit částečně změnou obchodní strategie a částečně organizační změnou v rámci své vnitřní struktury. Jelikož žalobce platil za méně výkonného a chybového zaměstnance, byl vybrán k propuštění on. Žalovaná navíc koncem února 2025 zjistila, že žalobce podniká jako OSVČ v oboru oprav silničních vozidel, náhradní díly potřebné k jeho podnikatelské činnosti objednává jménem a na účet žalované, od níž je potom kupuje fakturami se splatností delší jednoho roku. Po zjištění tohoto porušení pracovních povinností žalobcem chtěla žalovaná rozvázat pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, avšak žalobce prosil žalovanou, aby tímto způsobem pracovní poměr nerozvázala. Žalovaná mu vyšla vstříc a jednala s ním o rozvázání pracovního poměru dohodou k 30. 4. 2025, avšak po předložení návrhu dohody žalobce žádal, aby do ní byl doplněn důvod podle § 52 písm. c) zák. práce kvůli dávkám podpory v nezaměstnanosti. Žalovaná následně přepracovala dohodu na jednostrannou výpověď a doplnila do textu údaj o organizační změně. Takto vzájemně odsouhlasený text výpovědi předala žalobci dne 30. 4. 2025, načež žalobce dopisem z 21. 5. 2025 oznámil žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trval na dalším zaměstnávání. Dne 30. 5. 2025 na osobní schůzce se žalobcem zástupce žalované předal žalobci mimo jiné potvrzení o dalším zaměstnávání, ve kterém žalovaná sdělila žalobci, že uznává jeho námitku neplatnosti výpovědi a že jej bude nadále zaměstnávat, kdy žalovaná se navíc dle svého potvrzení i chovala a za měsíc květen 2025 vyplatila žalobci náhradu mzdy. Žalobce tudíž neměl jiný důvod k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru než nemravné obohacení se na náhradě nákladů řízení. Jelikož se žalovaná se žalobcem dohodla na pokračování pracovního poměru, podání žaloby odporuje § 2 odst. 3 o. z. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby a v případě, že by soud žalobě vyhověl, měl by soud přiznat žalované náhradu nákladů řízení, neboť svým chováním nezavdala důvod k podání žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy z 1. 12. 2022 jako technik s nástupem do práce od 1. 12. 2022. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025 žalovaná chtěla rozvázat pracovní poměr se žalobcem pro nadbytečnost k 30. 4. 2025. Ve výpovědi se jako důvod uvádí pouze to, že žalovaná, resp. vedení žalované rozhodlo o organizačních změnách, na jejichž základě se žalobce stal nadbytečný, a z toho důvodu mu s odkazem na § 52 písm. c) zák. práce žalovaná dává výpověď, a že pracovní poměr bude ukončen k 30. 4. 2025. Tato výpověď byla téhož dne doručena žalobci. Dne 28. 5. 2025 žalovaná vydala potvrzení o dalším zaměstnávání, v němž uvedla, že uznává žalobcovu námitku ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025, jakož i požadavek žalobce, byl dále zaměstnávaný, a že výpověď z 30. 4. 2025 považuje za neplatnou a bude žalobce dále zaměstnávat. Žalobce byl s obsahem potvrzení seznámen dne 29. 5. 2025 a také datovou zprávou ze dne 6. 6. 2025. Poté, co žalobci bylo doručeno potvrzení o dalším zaměstnávání, žalobce souhlas s odvoláním výpovědi nevyslovil.

4. Vystavení potvrzení o dalším zaměstnávání a jeho obsah je prokázán písemným potvrzením z 28. 5. 2025 na č. l. 25. K seznámení žalobce s jeho obsahem viz doložku podepsanou svědky na dané listině; odeslání potvrzení datovou zprávou je prokázáno potvrzením o odeslané zprávě na č. l. 21 (jako přílohy k dopisu z 5. 6. 2025 na č. l. 20, v němž žalovaná na dané potvrzení rovněž odkazuje). Zbytek výše uvedených skutkových zjištění plyne ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění.

5. Z dalších důkazů plyne, že žalobce dopisem ze dne 20. 5. 2025 označil výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025 za neplatnou a žádal o další zaměstnávání (viz datovou zprávu na č. l. 8 p. v. a potvrzení o jejím odeslání 20. 5. 2025 na č. l. 8). Dopisem ze dne 26. 5. 2025 žalobce opětovně označil danou výpověď za neplatnou a uvedl, že trvá na dalším zaměstnávání (viz dopis z 26. 5. 2025 na č. l. 7). Dne 5. 6. 2025 se žalobce obrátil písemně na žalovanou a uvedl, že je připraven podat žalobu na neplatnost výpovědi k příslušnému soudu, avšak s ohledem na dvouměsíční výpovědní lhůtu a tříměsíční odstupné požaduje zaplacení šestinásobku průměrné měsíční mzdy (e-mail z 5. 6. 2025 na č. l. 36). Dopisem ze dne 5. 6. 2025 odeslaným dne 6. 6. 2025 žalovaná uvedla, že na schůzce z 30. 4. 2025 uznala žalobcovo tvrzení o neplatnosti výpovědi z 30. 4. 2025 a sdělila mu, že ho bude nadále zaměstnávat, a že k výpovědi z 30. 4. 2025 nepřihlíží, a proto za měsíc květen 2025 vyplatí žalobci náhradu mzdy v řádném výplatním termínu. Zopakovala, že výpověď považuje za neplatnou a že není na místě postupovat podáním žaloby, když žalovaná již opakovaně sdělovala, že výpověď shodně jako žalobce, považuje za neplatnou a že ho bude nadále zaměstnávat (dopis z 5. 6. 2025 na č. l. 20 a potvrzení o odeslání datové zprávy na č. l. 21).

6. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely platnou pracovní smlouvu s náležitostmi podle § 34 odst. 1 zák. práce a ve formě stanovené v § 34 odst. 2 zákoníku práce. Pracovní poměr vznikl podle § 36 zák. práce dne 1. 12. 2022 a poněvadž byl sjednán na dobu neurčitou, nemohl zaniknout uplynutím doby. Projev vůle žalované k rozvázání pracovního poměru výpovědí je třeba podřadit pod § 52 písm. c) zák. práce.

7. Po zjištění, že žaloba byla ve smyslu § 72 zák. práce podána včas, neboť projev vůle žalované k vypovězení pracovního poměru byl žalobci doručen dne 30. 4. 2025 a žaloba byla podána 13. 6. 2025, postupoval soud podle § 50 odst. 4 věty první zák. práce a zkoumal, zda žalovaná důvod ve výpovědi skutkově vymezila tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a dospěl k závěru, že tomu v poměrech souzené věci nedošlo.

8. Skutkové podstaty výpovědních důvodů obecně vymezené v § 52 musí být ve výpovědi z pracovního poměru konkretizovány uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu. I když nemusí být uváděny všechny podrobnosti, skutkové vymezení výpovědního důvodu vylíčené ve výpovědi musí být natolik podrobné, aby nevyvolávalo pochybnosti, jaký důvod byl za účelem rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatněn. Při úvaze, jak podrobně má být ve výpovědi uplatněný výpovědní důvod skutkově vymezen, je rovněž významné to, o jakou skutkovou podstatu z výpovědních důvodů uvedených v § 52 se v konkrétním případě jedná; je-li výpovědní důvod podmiňován více skutečnostmi, musí být podrobněji vylíčeno, v čem spočívá jeho naplnění, než jak tomu musí být u výpovědního důvodu, jehož skutková podstata je konstruována jednodušším způsobem.

9. Jelikož výpověď z pracovního poměru věcně úzce souvisí se žalobou dle § 72 zák. práce, měly by nezaměnitelnost skutkového vymezení výpovědního důvodu odrážet také požadavky na žalobní tvrzení dle § 79 odst. 1 o. s. ř. Neurčité, nesrozumitelné, či jinak nejasné vymezení důvodu ve výpovědi totiž v konečném důsledku vede k tomu, že žalobní tvrzení není možné opřít o jiné skutečnosti než právě o zaměnitelnost uplatněného výpovědního důvodu.

10. V případě výpovědi dle § 52 písm. c) zák. práce by dle názoru soudu měla výpověď obsahovat – i kdyby jen stručný – popis obsahu rozhodnutí o organizační změně, díky níž se zaměstnanec stal nadbytečným, a kdy změna nabývá účinnosti, tedy jinak řečeno údaj o tom, kdy se stal zaměstnanec nadbytečným.

11. V poměrech souzené věci se žalobce z výpovědi dozvěděl pouze to, že vzhledem k rozhodnutí žalované o organizačních změnách se žalobce stal nadbytečným. Toto vymezení pak neposkytuje dostatek informací k posouzení platnosti výpovědi (z hlediska naplnění výpovědního důvodu) a neumožňuje podání žaloby s vylíčením rozhodujících skutečností založených na něčem jiném než nedostatcích odůvodnění výpovědi (např. že organizační změna je pouze předstíraná).

12. Žalovaná tedy porušila § 50 odst. 4 věty první zák. práce tím, že nevymezila výpovědní důvod nezaměnitelně s jiným důvodem, v důsledku čehož je třeba na výpověď hledět tak, že nebyla dána z důvodu stanoveného v § 52 zák. práce (§ 50 odst. 2 zák. práce).

13. Dalšího dokazování nebylo potřeba, neboť skutkový stav byl mezi stranami nesporný a zbývající důkazní návrhy nesměřovaly k rozhodným skutečnostem.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 143 o. s. ř., neboť žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby.

15. Ustanovení § 143 o. s. ř. zohledňuje chování účastníků a jejich vzájemnou interakci v době před podáním žaloby. Užití tohoto ustanovení je namístě v případě, že žalobce podal žalobu, byl procesně úspěšný, i když žalovaný své právní povinnosti neporušil, případně sice porušil, ale byl ochoten a připraven vzniklý závadný stav odstranit. Jde o případy, kdy žalobce neposkytne žalovanému pro jeho právní jednání potřebnou součinnost (viz komentář [adresa] k § 143 o. s. ř. v Lavického Praktickém komentáři a také Putnův názor ve stejném duchu v komentáři Bureše a Drápala z roku 2009).

16. V souzené věci zaměstnavatel nabídl zaměstnanci odvolání výpovědi (přinejmenším otevřeně uznal její neplatnost a vyjádřil ochotu k jednání o ní) a zaměstnanec nevyslovil souhlas a podal žalobu. Je třeba dát za pravdu žalobci, že měl na výběr, zda podá žalobu či zda se se žalovanou narovná – podání žaloby za takových skutkových okolností mu však přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142 o. s. ř. nezaručuje.

17. Žalovaná porušila své povinnosti, podala neplatnou výpověď z pracovního poměru. Poté, co se žalobce vůči neplatnosti ohradil, uznala, že výpověď je neplatná, nabídla další zaměstnávání a schůzku na konci května 2025. Za takových okolností nemohlo představovat žádnou potíž uzavřít dohodu o narovnání, dle níž pracovní poměr takovou výpovědí nezanikl, ev. sepsat odvolání výpovědi a souhlas s odvoláním. Žalobce má pravdu, když tvrdí, že neplatnost rozvázání pracovního poměru může vyslovit jen soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 255/2024, a tam citovanou judikaturu) a otázku platnosti rozvazovacího úkonu nelze řešit v jiném řízení ani jako předběžnou. To však zároveň nevylučuje možnost narovnat spor o rozvázání pracovního poměru dohodou o narovnání a také to nevylučuje postup dle § 50 odst. 5 zák. práce. Nejde přitom argumentovat tím, že žalobce by byl na pochybách, zda pracovní poměr byl či nebyl rozvázán, neboť v obou posledně vyjmenovaných případech by tato otázka byla mezi stranami celkem jednoznačná.

18. V souzeném případě lze dokonce o potvrzení o dalším zaměstnávání uvažovat jako o odvolání výpovědi. Soud si je přitom vědom, že v potvrzení se mluví o tom, že žalovaná považuje výpověď za neplatnou, což je něco jiného. Kdyby žalobce písemně odpověděl, že s názorem o dalším trvání pracovního poměru souhlasí, příp. se obdobně vyjádřil, přesto by se výkladem dalo dospět k tomu, že jde o odvolání výpovědi a souhlas s ní. Ilustrací takového případu by mohlo být, kdyby předmět sporu byl poněkud jiný – žalovaná by žalobci nezaplatila náhradu mzdy s odkazem na to, že pracovní poměr zanikl podle sporné výpovědi a bránila by se, že její vlastní potvrzení je nesprávné, že neplatnost výpovědi měl určit, avšak neurčil, soud, a proto se má za platné a pracovní poměr za rozvázaný (žalobce by však vyjádřil s daným postupem souhlas). S přihlédnutím k obsahu jejího vlastního dopisu (potvrzení o dalším zaměstnávání) by se dle názoru takovému žalobnímu požadavku jednoduše nemohla ubránit a věc by musela být posouzena dle § 50 odst. 5 zák. práce.

19. Lze tedy shrnout, že žalovaná sice porušila právní povinnost, avšak byla připravena a ochotna vzniklý závadný stav odstranit.

20. Náklady žalované spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč, čemuž podle § 7 bod 5 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 3 700 Kč za jeden úkon. Advokát žalované provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání vyjádření ve věci samé ze dne 24. 7. 2025 na č. l. 17, účast na jednání dne 25. 3. 2026, které přesáhlo 2 hodiny podle § 11 odst. 1. písm. g) AT. Spolu se jedná o 3 úkony právní služby. Odměna právního zástupce žalované proto činí 11 100 Kč (3 x 3 700 Kč). Dále právnímu zástupci žalované náleží náhrada hotových výdajů k 3 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 450 Kč, tj. 1 350 Kč (3 x 450 Kč). Jelikož právní zástupce žalované je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 11 100 Kč, režijního paušálu ve výši 1 350 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 2 614,50 Kč ((11 100 Kč + 1 350 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení proto činí 15 064,50 Kč (11 100 Kč + 1 350 Kč + 2 614,50 Kč).

21. Pariční lhůta byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).