I. ÚS 1117/16

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice náhrady škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že byl u Obvodního soudu pro Prahu 10 účastníkem řízení sp. zn. 1 T 61/2011 v procesním postavení obžalovaného. Na den 3. 10. 2012 bylo nařízeno hlavní líčení, kterého se obžalovaný zúčastnil. Soudce odročil o hodinu jednání za účelem vyhlášení rozsudku, jehož se stěžovatel rozhodl neúčastnit. Vyšel přitom z toho, že účast na vyhlášení rozsudku je jeho právem, nikoliv povinností. Ve věci rozhodující soudce vyhodnotil nepřítomnost obžalovaného při vyhlašování rozsudku jako záměrné maření soudního řízení a vydal na stěžovatele zatykač. Když se stěžovatel o tomto dozvěděl, napsal mailovou zprávu s tím, že souhlasí, aby rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti. Omluvu dodatečně zaslal i advokát obžalovaného. Soudce od samého počátku věděl, že účelu, pro který byl zatykač vydán, lze dosáhnout i jinými prostředky, zatykač nezrušil a ponechal ho v platnosti. Dne 20. 10. 2012 byl stěžovatel zadržen Policií ČR a umístěn do cely předběžného zadržení, kde byl až do 21. 10. 2012, kdy byl propuštěn. V souvislosti se zadržením vznikly stěžovateli náklady ve výši 20 450 Kč, jichž se žalobou domáhal na státu. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem sp. zn. 15 C 19/2013 rozhodl tak, že žalobu stěžovatele zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud v Praze v ústavní stížnosti napadeném rozsudku vyšel z toho, že v případě vydání příkazu k zatčení lze odpovědnost státu dovodit jen podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1993 Sb. - nesprávný úřední postup. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyl dán důvod k vydání příkazu k zatčení. Nebylo prokázáno, že by obviněného nebylo možno předvolat, předvést nebo zadržet. Soud se o to před vydáním příkazu k zatčení ani nepokusil. Rovněž se soud nepokusil předvolat stěžovatele cestou jeho advokáta. Podle ustanovení § 68 tr. ř. nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní řízení bylo ve fázi vyhlašování rozsudku. Soud již musel vědět, že obžalovanému bude uložen trest v délce trvání sedm měsíců. Obžalovaný tvrdí, že se zdržoval v místě svého bydliště a soud se ani nepokusil ho předvolat. Další námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s přiznáním nákladů Ministerstvu spravedlnosti v řízení před soudem prvního stupně. Podle něj je ministerstvo státní institucí, která má pro odškodňování nároků proti státu samostatný odbor s profesionálním aparátem a vlastním rozpočtem.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V předmětném případě brojí stěžovatel především proti vydání samotného příkazu k zatčení, čímž mu měla vzniknout újma, jíž se v řízení před obecnými soudy domáhal. Je tedy nasnadě, že se obecné soudy musely zabývat především tím, zda došlo ke vzniku škodné události, resp. k nesprávnému úřednímu postupu. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se zabýval důvody, které vedly soudce Láznu k vydání zatýkacího rozkazu, přičemž shledal, že zvolený postup byl zákonný a z toho důvodu nelze dohledat existenci odpovědnostního titulu. Závěr odvolací soud se zejména opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 16 KSS 2/2013-134 ze dne 20. 6. 2013. Tímto rozhodnutím kárného senátu byl soudce Lázna zproštěn kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že jako předseda senátu v trestní věci vedené proti obžalovanému - stěžovateli pod sp. zn. 1 T 61/2011 vydal dne 3. 10. 2012 příkaz k zatčení na stěžovatele. Soud prvního stupně, odvolací soud i kárný senát shodně dospěly k závěru, že v předmětné trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení (byť i jen vyhlášení rozsudku) bez účasti obžalovaného a obžalovaný - stěžovatel neudělil souhlas s konáním bez jeho účasti zákonem stanovenou formou. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, "odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a to jak ve fázi vydání příkazu k zatčení, tak při jeho realizaci soudem".

Takový právní závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, z jakých právních a skutkových okolností případu vyšel a k jakým závěrům na jejich základě dospěl. U přiznané náhrady nákladů řízení (600 Kč) proti stěžovateli se nejedná o takovou částku, jejímž zaplacením by mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. V řízení o ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1117/16, uplatnil stěžovatel námitku podjatosti všech členů I. senátu Ústavního soudu, D. U., K. Š. a Tomáše Lichovníka, a to se zřetelem na poměr tohoto I. senátu k věci a ke stěžovateli. Tento závěr stěžovatel dovozuje z toho, že I. senát ve stejném složení již v minulosti jednou rozhodoval o jím podané ústavní stížnosti (řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 1486/15), kterou nicméně "v rozporu s předchozím nálezem ÚS zamítnul" [ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. I. ÚS 1486/15 ze dne 9. 2. 2016 odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Stěžovatel namítá, že je "nemyslitelné, aby stejný senát vyřizoval další věci téhož stěžovatele", resp. "podle počtu pravděpodobnosti je zcela vyloučeno, aby 2 stížnosti stejného stěžovatele pořád dokola připadaly stejnému senátu, ledaže byl vytvořen právě proto, aby nepohodlné stížnosti nemilých stěžovatelů automaticky zamítal, což je ovšem třeba zveřejnit na stránkách soudu." Nadto ve vztahu k soudci Tomáši Lichovníkovi namítá, že u něho panuje přímý poměr (samozřejmě nepřátelský) ke stěžovateli, ať již z jeho působení na Krajském soudu v Brně - pobočka Jihlava, tak i v pozici předsedy Soudcovské unie. V závěru pak stěžovatel podjatost uvedených soudců dovozuje i ze skutečnosti, že "současně proti nim podal trestní oznámení pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby."

2. Soudci I. senátu Ústavního soudu ve svých vyjádřeních shodně konstatovali, že vznesenou námitku podjatosti považují za nedůvodnou, neboť ke stěžovateli nemají žádný vztah, který by mohl založit pochybnosti o jejich nepodjatosti. Stěžovatelem namítaný způsob rozhodování v citované věci sp. zn. I. ÚS 1486/15 takové pochybnosti dle jejich názoru založit nemůže. Soudce Tomáš Lichovník nadto k uvedené námitce uvedl, že se stěžovatelem nikdy osobně do styku při svém působení na krajském soudu nepřišel, byť je pravdou, že zde rozhodoval o přípustnosti zastupování účastníka v soudním řízení odborovou organizací Spravedlnost, ale to na jeho vyloučení a na vztah ke stěžovateli nemá dle jeho názoru vliv.

3. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Jak je patrno z výše uvedeného, stěžovatel své odmítnutí soudců I. senátu odůvodňuje jejich údajně vadným rozhodnutím v jeho jiné právní věci (vedené pod sp. zn. I. ÚS 1486/15). S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť rozhodování soudce Ústavního soudu v jiné věci je projevem samotného výkonu ústavního soudnictví a jako takové pochybnost o jeho nepodjatosti (objektivně) založit nemůže (viz ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario; srov. také § 14 odst. 4 občanského soudního řádu; k výjimkám blíže viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, či Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 123). V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že II. senát, rozhodující o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti na základě ustanovení § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16), není ani jakkoliv oprávněn následně přezkoumávat procesní postup I. senátu a jím vydaná rozhodnutí, a již proto tvrzení o údajném pochybení, na němž námitka podjatosti zejména spočívá, nelze pokládat za relevantní.

5. Stejně tak je třeba odmítnout námitky stěžovatele, směřující proti způsobu rozdělování agendy Ústavního soudu, neboť ten je striktně podřízen předem určeným pravidlům, vylučujícím jakýkoliv prvek nahodilosti či účelovosti, jež jsou stanovena v příslušných vnitřních předpisech Ústavního soudu přijatých plénem Ústavního soudu, jak předvídají ustanovení § 16 a § 40 zákona o Ústavním soudu [konkrétně se jedná o výše citovaný rozvrh práce (Org. 1/16) a dále rozhodnutí pléna Ústavního soudu o pravidlech rozdělení agendy (Org 61/15), vše dostupné na www.usoud.cz).

6. Poukazuje-li stěžovatel na to, že v souvislosti s rozhodovací činností soudců I. senátu proti nim podal trestní oznámení, ani tato skutečnost (bez ohledu na zjevnou účelovost jednání stěžovatele) nemůže v daném okamžiku založit jakékoliv objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců I. senátu, jak ostatně v minulosti Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/11 ze dne 11. 8. 2011, či sp. zn. III. ÚS 783/15 ze dne 26. 5. 2015, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Z výše uvedených důvodů proto rozhodl II. senát Ústavního soudu podle ustanovení § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16) o vyloučení všech členů I. senátu Ústavního soudu, D. U., K. Š. a Tomáše Lichovníka, z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1117/16 tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, neboť nejsou naplněny předpoklady ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu i podmínky stanovené shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu