Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení Lípa 2000, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem [adresa] b, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2, 3, 4, 10, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. l a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, ze dne 31. 8. 2004, dovozuje, že i když nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, má právo na přístup k soudu. Poukázal i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 70/2008, s tím, že ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále "s. ř. s."), nelze vyložit jinak než jako pravomoc soudu k prověření objektivní situace (zjištění, zda účastník má, anebo nemá dostatečné prostředky), nikoli k prověření, z jakých příčin se tak stalo (subjektivní stránky nemajetnosti). Příčiny nemajetnosti jsou totiž pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků zásadně irelevantní. Nejvyšší správní soud proto zasáhl do jeho práv tím, že zmíněným rozsudkem jeho trvající nezaviněnou a neúmyslnou prokázanou nemajetnost svévolně uvedl v souvislost s neprokázaným "vědomým a záměrným zneužitím práva". Je nespravedlivé nutit nezisková občanská sdružení nést náklady na žaloby ve veřejném zájmu, jejichž zpoplatňování je hluboce nespravedlivým majetkovým censem, schopným zamezit přístupu k soudní ochraně. II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 2. 2010, čj. 510/86/2010-205/010, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 14. 6. 2008, čj. KUJCK/7812/2006/OZZL/Hk/O-33/06, měnícího rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 14. 2. 2006, čj. ŽP/2223/05/LO, o povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, čj. 7 A 84/2010 - 8, byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč. Na tuto výzvu reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků, kterou týž soud zamítl usnesením ze dne 30. 8. 2010, čj. 7 A 84/2010 - 13. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12.2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, byla jeho kasační stížnost proti zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 30. 8. 2010, zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Stěžovatel spatřuje zásah do svých, shora uvedených, ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud přezkoumal uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K otázce důvodnosti osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o tom, zda jsou pro ně splněny zákonem stanovené podmínky, spadá přitom výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy Ústavní soud takovou ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (sp. zn. IV. ÚS 289/03). Ústavní soud shora tvrzené "vady" v napadeném rozhodnutí neshledal. Obecné soudy vyšly z principu zákazu zneužití práva, přičemž Nejvyšší správní soud poukázal na nepřípustný model fungování stěžovatele, vědomě založený na kontinuálním podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, jež při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel, již při svém založení, vědomě počítat. Dovodil, že v situaci, kdy nejsou pro popsaný model fungování legitimní důvody, je nutno ho považovat za zneužití práva zakotveného ustanovením § 36 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud považuje judikaturu Nejvyššího správního soudu, vyjádřenou mimo jiné v usnesení čj. 1 As 70/2008 - 74, ze dne 27. 5. 2010, nepřipouštějící osvobodit od soudního poplatku právnické osoby vědomě uspořádávající si svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávaly bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, za ústavně konformní. Jak sám stěžovatel uvádí, náplní jeho činnosti je náprava nesprávného postupu správních orgánů, k níž nemůže v mnoha případech dojít jinak než prostřednictvím soudního řízení. Dlouhodobě tak realizuje jeden ze svých hlavních cílů bez toho, aby si vytvořil finanční základ pro jeho krytí a spoléhá na to, že bude od soudních poplatků opětovně a stále osvobozován, čímž nepřípustně zneužívá ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., které je ze své povahy pouze výjimečně použitelné.
Je tedy namístě uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod prokázat nepodařilo. Svou ústavní stížností tak pouze pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým (v rovině podústavního práva) dospěly obecné soudy a očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, k čemuž však není příslušný.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se soudy žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a svá rozhodnutí (s přihlédnutím k charakteru sporu a výši soudního poplatku) náležitě odůvodnily. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku přitom neznamená odepření možnosti uplatnění hmotněprávního nároku v občanském soudním řízení, a nejde proto o porušení práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo pouze za situace, pokud by postup obecných soudů byl svévolný, či pokud by jejich závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Ústavní soud v dané věci neshledal, že by Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zasáhl do základních práv stěžovatele. Pro úplnost dodává, že vzhledem k výši soudního poplatku v částce 2.000,- Kč se navíc jedná o věc svou povahou zjevně bagatelní, u níž je s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí podání ústavní stížnosti vyloučeno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usnesení č. 43, str. 421). Proto byla ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu