I. ÚS 1257/20

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 2 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dále má za to, že by měl Ústavní soud přezkoumat, zda ustanovení § 202 odst. l písmeno g) o. s. ř., podle něhož proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení není odvolání přípustné, zatímco proti rozhodnutí o přerušení řízení odvolání podat lze, není v rozporu s ústavním pořádkem. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce jako člen žalovaného družstva (stěžovatele) se žalobou domáhal převedení bytu do vlastnictví, když splnil podmínky pro tento převod vycházející z rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 19. 4. 2017. Stěžovatel se žalobou nesouhlasil, neboť žalobce provedl v bytové jednotce nepovolené stavební úpravy, ohledně kterých je vedeno stavební řízení u ÚMČ Praha 4 a u Městského soudu v Praze je podána správní žaloba o posouzení zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatel podal návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odůvodněný tím, že ve správním řízení bude řešena otázka, která by soudu umožnila učinit si úsudek o předběžné otázce, která přesahuje rozsah vymezený projednávanou žalobou. Návrhu stěžovatele na přerušení řízení nebylo vyhověno, neboť výsledek těchto řízení nemůže mít vliv na výsledek rozhodnutí v projednávané věci, kdy soud posuzuje splnění podmínek podle rozhodnutí členské schůze družstva konané dne 19. 4. 2017, ve kterém nejsou stanoveny žádné podmínky týkající se nepovolených stavebních úprav. Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasí a považuje jej za nepředvídatelný a nesprávný, neboť v pravomocném rozhodnutí správního orgánu - stavebního úřadu je již stanoveno, jaké vady žalobce na nemovité věci způsobil a předjímá se, že neoprávněné stavební zásahy bude nutné odstranit. Rozhodnutí soudu o správní žalobě je pak způsobilé podat konečnou odpověď na posouzení nelegálnosti stavebních změn a dopadu vad na stanovení podstatných vlastností předmětu převodu.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tj. institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", tj. rozhodnutích o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší výhradně civilním soudům. Ústavní soud proto ani není oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení. Podle názoru Ústavního soudu tak nelze v této fázi řízení posuzovat existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2392/19, I. ÚS 1199/17, II. ÚS 1925/18, I. ÚS 1105/18, IV. ÚS 2716/19, II. ÚS 3013/15, II. ÚS 1925/18, II. ÚS 134/15). Ústavní soud uzavírá, že předmětné řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů tedy není na místě. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nepřípustný odmítnuta. Návrh na zrušení ust. § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je svou povahou akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, neboť takový návrh by mohl být věcně projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu