Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. O. Č., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 3937/2011-58 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. Ncp 324/2010-25, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě žalobce LEFKOSIA CZ, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 4, na vydání věci a zaplacení částky 176 456 Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. Ncp 324/2010-25 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 217/2009, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že v souzené věci nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se věcná příslušnost určuje podle ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 č. j. 28 Cdo 3937/2011-58 bylo řízení o dovolání zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že rozhoduje-li vrchní soud o věcné příslušnosti, rozhoduje jako soud nadřízený, nikoliv tedy jako soud odvolací. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti neupravuje, bylo řízení o dovolání ztíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který jej bylo nutno zastavit. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti okresních soudů došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v prvním stupni měl být příslušný Městský soud v Praze. Nejvyšší soud pak zastavením řízení o dovolání napadané usnesení fakticky a právně potvrdil. Současně je mu vytýkáno, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele, aby v případě, že dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání v této věci, se podáním zabýval jako odvoláním. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze zrušil.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný. Vrchní soud v Praze, pokud dovodil, že projednávaný spor se netýká podnikatelské činnosti stěžovatele, správně aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu, který uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Nejvyšší soud pak řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze správně zastavil, neboť občanský soudní řád se přípustností či nepřípustností dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů nezabývá. Ze strany Nejvyššího soudu tak nemohlo dojít ani k odmítnutí dovolání, neboť jím bylo napadnuto nikoliv rozhodnutí o odvolání, nýbrž rozhodnutí o věcné příslušnosti, které vrchní soudy vydávají jako tzv. soudy nadřízené. Co se týče argumentu stěžovatele, že Nejvyšší soud nepřihlédl k návrhu na projednání podání aspoň jako odvolání, Ústavní soud uvádí, že není důvodný. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti je konečné a nelze jej tedy napadnout žádnými opravnými prostředky. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu