Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M. MBA, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 4. 2020, č. j. 2 NZT 35/2017-352 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 6. 2. 2020, č.j. 2 VZV 7/2017-1500, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
II. Z ústavní stížnosti se podává, že usnesením Národní protidrogové centrály SKPV, č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200KR ze dne 19. 5. 2017, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro spáchání tam uvedených trestných činů. Následně bylo usnesením Národní protidrogové centrály toto usnesení rozšířeno. Stěžovatel v průběhu řízení vznesl námitku podjatosti stran dozorového státního zástupce Mgr. Stokláska a Mgr. Pavla Komára. Současně stěžovatel navrhl, aby byla jeho věc delegována k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. O vznesené námitce rozhodl Mgr. Stoklásek usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 VZV 7/2017-1500 tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Zároveň v tomto usnesení nebyla vyřešena námitka podjatosti směřující proti Mgr. Komárkovi ani návrh na delegaci věci k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. O následně podané stížnosti rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítlo. Postup orgánů činných v trestním řízení považuje stěžovatel v projednávané věci za protiústavní.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále. V dané procesní situaci proto nelze napadená usnesení vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství považovat za konečná rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval, a to např. usnesením ze dne 5. 10. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2324/16, usnesením ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16, usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3306/18, usnesením sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, anebo usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1028/17.
Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl jako nepřípustnou.
Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj