Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně senátu Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Landštejn s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 10. 2007 č.j. 6 C 259/2007-272, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008 č.j. 7 Co 108/2008-321 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010 č.j. 28 Cdo 3377/2008-374, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základních principů demokratického státu, zejména principu rovnosti práv, principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR (dále jen "Fond") správcem předmětných nemovitostí v katastrálním území [k.ú.], Košlak, Košťálkov, Kuní pod Landštejnem a Pernárec v obci Staré Město pod Landštejnem. Okresní soud přitom vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), podle něhož byl předpokladem pro převod pozemků dle ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě postup dle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb.). Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ust. § 243b odst. 5 věta první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, k porušení jeho ústavně garantovaných práv mělo dojít nesprávným závěrem obecných soudů, podle nichž byl převod předmětných pozemků na stěžovatele, jakožto nástupce oprávněné osoby, absolutně neplatný pro rozpor s ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Tento zákon se podle jeho názoru neměl na daný převod vůbec vztahovat, neboť v době uzavření předmětné smlouvy bylo jediným platným zákonným ustanovením, které se týkalo převodu náhradních pozemků, ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že uzavřením předmětné smlouvy nedošlo bez právního důvodu k zásahu do rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů a postup Fondu neodporoval dobrým mravům.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Předně je možno ústavně aprobovat právní závěr obecných soudů, že smlouva o převodu předmětných pozemků byla absolutně neplatná, neboť nebylo vyhověno podmínkám veřejné publicity podle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Jak případně konstatoval odvolací soud, veřejná nabídka je nástrojem toho, aby v rámci řady oprávněných osob podle zákona o půdě nemohla být jen jedna upřednostněna při převodu konkrétních pozemků, ale aby všem takovým oprávněným osobám byla dána stejná možnost se o uvedené pozemky přihlásit (str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Závěr obecných soudů, podle nichž byla předmětná smlouva uzavřena s opomenutím zákonem stanoveného postupu, je přesvědčivý a logicky odůvodněný, a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2943/08, usnesení ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1963/09, usnesení ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2877/09).
Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele, a tak nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Eliška Wagnerová předsedkyně senátu