I. ÚS 2877/09

Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdí, že jako právní nástupce oprávněné osoby měla nárok na převod náhradního pozemku a postup Pozemkového fondu České republiky (dále "Pozemkový fond"), kterým tento převod napadenou smlouvou uskutečnil, nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, jak byly uplatněným postupem jiné osoby kráceny na svých právech, případně stěžovatelka proti nim zvýhodněna, neboť o pozemky nikdo jiný zájem neprojevil. Tvrzené důvody relativní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nebyly Pozemkovým fondem v rámci dokazování nijak prokazovány. Ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 95/1999 Sb."), se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Je proto nutno postupovat výhradně podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"). Krajský soud v Plzni ani Nejvyšší soud navíc v napadených rozhodnutích neakceptovaly stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05. II. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Pozemkový fond České republiky podal u Okresního soudu Plzeň - město návrh na určení, že smlouva o převodu pozemku, uzavřená mezi ním a stěžovatelkou dne 17. června 2005, č. 5PR05/75, ohledně pozemkové parcely č. parc. 789/48 zapsané na LV [LV] pro k. ú. [k.ú.], vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň (dále "smlouva o převodu"), je neplatná. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 5. 3. 2007, čj. 35 C 344/2005 - 139, žalobu zamítl. K odvolání Pozemkového fondu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, čj. 15 Co 319/2007 - 174, rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že smlouva o převodu je neplatná. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, čj. 28 Cdo 1951/2008 - 207, zamítl.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" právní závěry obecných soudů, a to ani v případě, kdyby se s nimi neztotožňoval. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takovou vadu však Ústavní soud ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích nenalezl. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku podrobně vyložil, proč absence zveřejnění záměru disponovat se státními pozemky Pozemkovým fondem způsobuje absolutní neplatnost uzavřené smlouvy o převodu pozemku a proč tato skutečnost sama o sobě, bez toho, aby bylo konkrétné zjišťováno a prokazováno, zda o předmětné pozemky mají zájem další osoby, stěžovatelku vůči nim neoprávněně zvýhodňuje. Dovolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, přičemž se dostatečně a přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, totožnými s těmi, které uplatnila v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se tak u Ústavního soudu dožaduje přezkumu napadených rozhodnutí, jako by byl další instancí v systému obecného soudnictví; tato pozice mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud se posuzovanou problematikou zabýval již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 ze dne 11. 12. 2008, ve kterém vyšel z argumentace uplatněné v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, když konstatoval, že: "Zákon č. 95/1999 Sb. začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, jak vyplývá z jeho ustanovení § 1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§ 7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005)." K takto upravenému postupu oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku patřila i v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. zakotvená povinnost Pozemkového fondu oznámit zahájení jeho prodeje a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Pokud takto Pozemkový fond, při uzavírání smlouvy o převodu, se stěžovatelkou nepostupoval, porušil tak citované ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. a způsobil absolutní neplatnost posuzované smlouvy. První senát Ústavního soudu neshledal důvod se od závěrů citovaného usnesení jakkoli odchýlit a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, podloženými provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, obě soudní rozhodnutí byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje, pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil. Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2009 František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu