Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. C., bez právního zastoupení, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 76/2012-50 ze dne 28. 3. 2013 a proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 396/2008-111 ze dne 25. 6. 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Stěžovatel v návrhu uvedl, že vznáší námitku podjatosti soudců Ústavního soudu, aniž by ji dále konkretizoval a žádá, "aby mu byly ve věci poskytovány lhůty adekvátní k jeho aktuálnímu osobnímu stavu". Současně dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zcela zaplatí stát.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Úřední činností soudu bylo zjištěno, že v mnoha dalších ústavních stížnostech, které stěžovatel k Ústavnímu soudu podal, volí tento postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, opakovaně, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti. Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický. Nebylo možné vyhovět ani stěžovatelově žádosti o poskytnutí lhůt k doplňování ústavní stížnosti, adekvátních k jeho aktuálnímu osobnímu stavu. Ten podle stěžovatele tkví zejména v absenci elektrického proudu a z toho vyplývajících následcích. Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená zákonem o Ústavním soudu je však plně dostačující pro podání kompletního a bezvadného návrhu, a to i s ohledem na uvedené námitky stěžovatele. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli (jak již bylo uvedeno v usnesení ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 993/13 ze dne 25. 4. 2013). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2013
Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu