Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. N. B., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2024, č. j. 21 Cdo 668/2024-187, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti X, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala několika nároků, které jí měly vzniknout z pracovního poměru u vedlejší účastnice (nebo v souvislosti s ním). Jádrem jejích námitek byla především skutečnost, že vedlejší účastnice zrušila její pracovní poměr ve zkušební době, která však byla podle stěžovatelky sjednána neplatně. Nalézací soudy nepřisvědčily stěžovatelce a její žalobu v plném rozsahu zamítly. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, ten ale její dovolání pro vady odmítl.
2. Stěžovatelka napadá toto usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud posuzoval dovolání formalisticky a odmítl se zabývat jejími námitkami meritorně.
3. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 29). Pokud však dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 24. října 2023, sp. zn. II. ÚS 2646/23, ze dne 11. října 2023, sp. zn. II. ÚS 2218/23, ze dne 14. března 2023, sp. zn. III. ÚS 3613/22, ze dne 22. února 2022, sp. zn. I. ÚS 97/22, ze dne 11. listopadu 2019, sp. zn. IV. ÚS 2785/19, ze dne 18. září 2018, sp. zn. IV. ÚS 398/18, či ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. I. ÚS 399/17).
4. V nálezu ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23 (v bodě 16), Ústavní soud shrnul pět náležitostí, které plynou z § 237 a § 241a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."): "Nejvyšší soud zkoumá:
1) Zda dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje. 2) Zda vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části). 3) Zda vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku tedy půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. 4) Zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v § 237 a § 238a o. s. ř. U předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva). 5) Zda dovolání obsahuje dovolací návrh (petit)."
5. Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatelky souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání vady obsahovalo. Ačkoliv bylo dovolání stěžovatelky značně rozsáhlé, co do kvality zákonné požadavky nenaplnilo. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání (krok 4 výše). Stěžovatelka v dovolání pouze uvedla, že uplatňuje "všechny zákonem předvídané dovolací důvody" a následně ocitovala znění § 237 o. s. ř. Nijak tedy nevysvětlila, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti je naplněn a jak (neuvedla např. judikaturu, od níž by se odvolací soud odchýlil). Poté ve značně rozmělněné argumentaci rozporovala množství závěrů odvolacího soudu i soudu prvního stupně, mnohdy i na podkladě své vlastní verze skutkového stavu. Byť by bylo možné souhlasit s námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti, že z této části dovolání by bylo možné vyabstrahovat určité právní otázky (krok 4a), nadále v dovolání chybělo vymezení přípustnosti k těmto otázkám (krok 4b). Nad rámec usnesení Nejvyššího soudu lze navíc upozornit na to, že v rámci dovolání chybí i vymezení rozsahu dovolání (krok 2), byť to by bylo možné alespoň dovodit z obsahu dovolání.
6. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu jasně a stručně vymezil, z jakého důvodu dovolání stěžovatelky odmítl. Nedošlo proto k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu