I. ÚS 19/97

Odůvodnění

napadených usnesení, obecné soudy se nesoustředily pouze na otázku, zda stěžovatel žije v místě svého trvalého bydliště, nýbrž poměrně podrobně posuzovaly konkrétní okolnosti i celkový rámec daného případu, takže jejich závěry s ústavními právy stěžovatele nejsou v rozporu.

2) Ústavní soud se musel vypořádat i s tvrzeními stěžovatele, obsaženými ve stěžovatelově podání, doručeném Ústavnímu soudu až dne 29. 10. 1997 a označeném jako "vyjádření navrhovatele k podání Krajského státního zastupitelství v Brně" (které je citovano výše) a dále s vyjádřením, jež přednesl zástupce stěžovatele při ústním jednání před Ústavním soudem, konaném dne 30. 10. 1997.

K uvedeným námitkám stěžovatele Ústavní soud obecně uvádí, že většina z nich pouze opakuje stěžovatelovu argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, a Ústavní soud se s nimi vypořádává na jiném místě svého rozhodnutí.

Jinak stěžovatel v tomto podání a v ústním přednesu v prvé řadě namítl, že k vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně z procesního hlediska nemělo být vůbec přihlíženo, neboť je podepsáno pouze státní zástupkyní, přestože z ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, plyne, že za státní zastupitelství jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní zástupce, což prý v tomto případě splněno nebylo. K tomu lze uvést, že žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti jsou vždy zasílány instituci, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení. V rámci ní pak vyjádření zpravidla zpracovává ten její zaměstnanec, který je s věcí nejvíce seznámen a může se k ní proto co možná nejfundovaněji vyjádřit. Rovněž v souzené věci Ústavní soud vychází z toho, že v rámci krajského státního zastupitelství vyjádření k ústavní stížnosti vypracovala ta státní zástupkyně, která byla o celé věci nejlépe informována. Je však zřejmé, že Ústavní soud nejedná s konkrétní státní zástupkyní, nýbrž se státním orgánem, za který v dalším řízení jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní zástupce v souladu s citovaným zákonným ustanovením. Stěžovatelova procesní námitka je proto nedůvodná a Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby k vyjádření státního zastupitelství při svém rozhodování přihlédl (k tomu srov. i § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel dále namítá, že vyšetřovatel ve sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 ignoroval subjektivní stránku trestného činu a v této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5., C.H. Beck, Praha 1996, str. 363 a násl.), v němž je - mimo jiné - vysloven požadavek, aby v případě úmyslného trestného činu byla v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. V tomto směru se však dopouští omylu. V souzené věci totiž Ústavní soud shledal, že se jedná o podstatně odlišnou situaci, než tomu bylo v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96, protože v napadeném sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 se o subjektivní stránce trestného činu hovoří. Stěžovatel je např. obviněn z toho, že dával pokyn do Slovnaftu Bratislava k uvedení příjemce v rámci ČR, "čímž dochází k vyhnutí se daňové povinnosti", a že je vydán řidičům přepravních společností pokyn k nedostavení se na vnitrostátní celnici atd. Z obsahu sdělení obvinění jednoznačně plyne, že tyto, byť ne zcela přesné formulace, se vztahují k osobě stěžovatele. Jak dále vyplývá ze sdělení obvinění, nelze přehlédnout ani celkový kontext daného případu, neboť bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel byl jediným společníkem a jednatelem firmy C. spol. s r. o. V předmětném sdělení obvinění tedy subjektivní stránka trestného činu obsažena je a stěžovatelova námitka v tomto směru není důvodná, protože ve své podstatě přeceňuje - se zřetelem ke všem okolnostem věci - stylistickou přesnost sdělení obvinění a nepřihlíží k jeho skutečnému a zcela srozumitelnému obsahu.

Rovněž nedůvodnou je stěžovatelova námitka, týkající se údajné protizákonnosti vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s tím, že za dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu nelze považovat samu hrozbu uložení vysokého trestu, nýbrž že je nutno vazbu odůvodnit některou další konkrétní skutečností, týkající se zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují. Jak však Ústavní soud uvádí na jiném místě tohoto rozhodnutí (str. 25), v souzené věci obecné soudy otázku naplnění uváděného vazebního důvodu posuzovaly dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Ani tuto stěžovatelovu námitku proto nelze akceptovat.

Stěžovatel dále uvádí, že z vyjádření krajského státního zastupitelství sice vyplývá, že "klíčovou větou" ze sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996 je druhý a třetí řádek zdola, tato "klíčová věta" prý však není obsažena ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997. To je prý logický rozpor. K tomu Ústavní soud konstatuje, že tvrzení o "klíčových větách" ve sdělení obvinění lze chápat pouze jako subjektivní názor krajského státního zastupitelství, popř. stěžovatele, nelze je však posuzovat jako objektivně existující a relevantní kategorii v souzené věci, neboť sdělení obvinění je nutno hodnotit v celém jeho komplexu a s přihlédnutím k jeho vzájemné obsahové provázanosti. Ani bez této výhrady však není možné stěžovatelovu tvrzení přisvědčit, neboť z části obvinění ze dne 10. 4. 1996, označené za "klíčovou", vyplývá, že Finančnímu úřadu Z. nebyla ze získaných prostředků odvedena žádná částka, neboť firma C. za uvedené období nepodala daňové přiznání a ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997 je - mimo jiné - řečeno, že České republice nebyla za uvedené období odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty v konkrétní výši. Z uvedeného je zřejmé, že mezi oběma sděleními obvinění neexistuje zásadní rozpor a že rozdíl mezi nimi spočívá spíše ve větší konkrétnosti (pozdějšího) sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997, což je s přihlédnutím k vývoji přípravného řízení trestního nutno považovat za zcela přirozené.

Rovněž námitka, brojící proti údajné změně vazebních důvodů a proti překvalifikaci trestného činu, za nějž je stěžovatel stíhán, je nedůvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla na stěžovatele nejprve uvalena vazba z důvodu ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu, později byl vazební důvod podle písm. b) citovaného ustanovení zrušen. Tato skutečnost, stejně jako určitá dynamika v důrazu na jednotlivé vazební důvody, jejich vývoj a změna právní kvalifikace jednotlivých skutků, jsou jevy zcela přirozené, odpovídající jednotlivým vývojovým fázím přípravného řízení trestního a nelze v nich samých nalézt zásah protiústavní.

Z hlediska ústavnosti nelze akceptovat ani údaj zástupce stěžovatele, že "do dnešního dne nebyl klient k celé věci vyslechnut". Při ústním jednání u Ústavního soudu on sám i stěžovatel svá tvrzení změnili a uvedli, že k výslechu došlo, a to dvakrát nebo třikrát, vždy po dobu asi 30 nebo 40 minut. Ostatně to vyplývá z dokladů o výsleších stěžovatele, které předložil Ústavnímu soudu jako přílohu svého podání ze dne 21. 11. 1997. V souzené věci tedy námitka stěžovatele nespočívá v tom, že stěžovatel nebyl vyslechnut vůbec - jak ji původně přednesl jeho zástupce - nýbrž ve skutečnosti směřuje toliko k otázce rozsahu a četnosti jeho výslechů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že uvedený fakt zřejmě souvisí s průběhem a složitostí věci, kdy nelze přehlédnout ani to, že celá řada důkazů byla obstarávána ze zahraničí (Slovenska). Proto Ústavní soud ani v tomto směru nemá za to, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s Ústavou a s předpisy práva trestního.

3) a/ Stěžovatel dále doplnil svoji ústavní stížnost přípisem ze dne 23. 12. 1997, jímž částečně rozšířil svou argumentaci, obsaženou v původních podáních. Ústavní soud však shledal, že stěžovatel většinu námitek uplatnil již dříve a Ústavní soud se jimi zabývá na jiném místě (jde např. o námitku údajného nevyslechnutí stěžovatele - str. 30, o námitku "ignorování" subjektivní stránky trestného činu - str. 27, atd.). Ostatní stěžovatelovy námitky nemají v této fázi řízení ústavněprávní povahu, neboť se jedná o věc, která se nachází ve stádiu přípravného řízení trestního a tyto námitky jsou, popř. teprve budou, předmětem dalšího vyšetřování a odborného posouzení znalců z příslušného vědního oboru (např. otázka přesné klasifikace a výše předmětných daní, součinnost s orgány daňové kontroly apod.).

b/ Stěžovatel konečně při posledním ústním jednání poukázal na údajnou nezodpovědnost přístupu státu k jeho trestní věci, neboť příslušné krajské státní zastupitelství v návrhu ze dne 19. 12. 1996 na "další prodloužení vazby" tvrdilo, že se stěžovatel vyhýbal poškozeným osobám a nelze jej zastihnout, byť byl ve skutečnosti v té době již 18 měsíců ve vazební věznici. Je nepochybné, že by tato formulace - pokud k jejímu použití došlo - byla zcela neadekvátní, leč v kontextu daného případu by nečinila probíhající trestní řízení jako celek nespravedlivým. Ostatně přednesená námitka se týká procesních úkonů, jež byly provedeny až po podání vlastní ústavní stížnosti, kterou řeší Ústavní soud v tomto řízení. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stížností uváděná základní práva nebo svobody stěžovatele. Protože ani Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

V. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v podání ze dne 7. 7. 1997 (označeném jako "doplnění ústavní stížnosti") navrhl stěžovatel zrušení dalších rozhodnutí a opatření, a to rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, č.j. Nt 3572/97-14, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 406/97, rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997, č.j. Nt 3730/97-8, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97, usnesení Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 6. 3. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 8. 4. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30/96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 9. 6. 1997, č.j. ČVS:KVV-216/30/96. Šlo o další rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí nových žádostí stěžovatele o propuštění z vazby a o prodloužení vazby, o usnesení Policie ČR o spojení trestní věci stěžovatele s trestními věcmi jiných obviněných a o opatření vyšetřovatele - nová sdělení obvinění z trestného činu označeného v doplnění ústavní stížnosti jako "organizátorství pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné dávky podle § 10 odst. 1 lit. a) k § 148 odst. 1, 3 tr. zákona". V tzv. doplnění ústavní stížnosti byla tedy napadena jiná rozhodnutí, popř. zásahy orgánů veřejné moci než v původní ústavní stížnosti, došlé Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1997. Ústavní soud posoudil doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 1997 podle jeho obsahu a z tohoto hlediska je považuje za novou ústavní stížnost, jež bude projednávána samostatně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. ledna 1998