Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2026 č. j. 96 Co 114/2026-279 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. března 2026 č. j. 20 Nc 701/2026-110, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a 1) B. B. (jedná se o pseudonym), 2) C. C. (jedná se o pseudonym) a 3) nezletilé [nezletilý] (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím prodloužil dobu trvání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, podle kterého byl stěžovatel povinen od 5. 1. 2026 opustit a nadále se zdržet vstupu na v rozhodnutích specifikovaný pozemek a jeho bezprostředního okolí, zdržet se setkávání s vedlejší účastnicí 1) a se specifikovanými výjimkami se zdržet setkávání a navazování kontaktů s vedlejší účastnicí 2) a vedlejší účastnicí 3), a to do 5. 6. 2026; dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil a změnil jen ohledně nákladů řízení.
II. Argumentace stěžovatele 3. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí mimořádně intenzivním zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Byl také označen za osobu dopouštějící se domácího násilí, aniž by takový závěr vyplýval z jednoznačně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí jsou svévolná a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Krajský soud sám připustil existenci pochybností o tom, kdo byl iniciátorem fyzických konfliktů. Připustil, že v některých případech byl napaden sám stěžovatel. Rozhodnutí jsou tak vnitřně rozporná. Některé zjištěné skutečnosti byly opomenuty nebo jim byla přiznána nižší důkazní síla. Bylo povinností soudů zabývat se tím, jakým způsobem konflikt probíhal a zda vůbec naplňuje znaky domácího násilí. Incident, při kterém došlo k údajnému zranění vedlejší účastnice 1), byl ojedinělý. Důkaz v podobě komunikace z aplikace WhatsApp doložený stěžovatelem k odvolacímu řízení nebyl soudem nijak hodnocen.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 4. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými byla prodloužena doba trvání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí.
6. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních přistupuje maximálně zdrženlivě. Jeho přezkum se v zásadě omezuje na to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Uvedené závěry se přitom uplatní i při přezkumu předběžných opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí (srov. nález ze dne 28. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 90/26), resp. rozhodnutí o jejich prodloužení.
7. Jde-li o první dva body přezkumu, je možné konstatovat, že napadená rozhodnutí byla vydána soudy na základě zákona, což ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje.
8. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se zákazem svévole. Napadená rozhodnutí z tohoto pohledu obstojí. Obecné soudy podrobně vymezily, které důkazy dokládají naplnění znaků domácího násilí. Zároveň dospěly k závěru, že jednání stěžovatele tohoto charakteru bylo dlouhodobé a nikoliv jednorázové, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel (srov. bod 13 usnesení krajského soudu). Na tom nic nemění určitá míra nejistoty ohledně prvotní příčiny konfliktů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1) (srov. bod 35 a násl. napadeného rozhodnutí okresního soudu). Obecné soudy totiž dostatečně vysvětlily, z jakých okolností dovozují naplnění podmínek pro trvání předběžného opatření. Ohledně míry důkazu je třeba připomenout, že hodnocení skutkového stavu v řízení o předběžných opatřeních je omezené a nesměřuje bez dalšího ke zjištění úplného skutkového stavu. Pro rozhodnutí o předběžném opatření je vyžadován nižší důkazní standard, neboť jde pouze o prozatímní úpravu poměrů mezi účastníky řízení (srov. usnesení ze dne 16. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 700/25, bod 10, nebo JIRSA, J. a HAVLÍČEK, K., ed. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Praha: Wolters Kluwer, 2023, k § 405).
9. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani námitka stěžovatele, že soudy nezohlednily důkazy v podobě komunikace z aplikace WhatsApp. Okresní soud k tomu uvedl, že tyto návrhy mu byly předloženy až po vydání rozhodnutí, tedy v době, kdy byl svým rozhodnutím vázán (srov. bod 35 rozhodnutí okresního soudu). To ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Za takových okolností však ani nebylo ani místě, aby k návrhům stěžovatele přihlédl krajský soud. Role odvolacího soudu v těchto řízeních je čistě přezkumná, tj. odvolací soud posuzuje, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016, bod 14).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu